1. Janova – kapitola 1

1 Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, co jsme spatřili a čeho se naše ruce dotýkaly ohledně Slova života:

• Apoštolové byli očitými svědky.
• Křesťanství je zakotveno v realitě. Nejde o soustavu náboženských názorů nebo morálních zásad. Jde o reakci lidí na konkrétní dějinné události.
• Jan nevysvětluje své teologické názory, ale popisuje, co zažil.
• Křesťanem jsem proto, že se domnívám, že je pravdivé – že věci (hlavně ty týkající se Ježíše, ale i stvoření světa a starozákonní události) se opravdu udály tak, jak jsou popisovány.
• Brát vážně křesťanství bez historického zakotvení nedává smysl. Jakou pouhý soubor názorů je nejen nesmyslné, ale bláznivé a patologické.
• Co bylo od počátku: Ježíš se neobjevil „zčista jasna“. On existuje od počátku stvoření světa.
• Ohledně Slova života: Ježíš je slovem života. Ale zároveň člověkem.
• Jan zdůrazňuje zapojení skoro všech smyslů – co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, co jsme spatřili a čeho se naše ruce dotýkaly. Jistě z důvodu zdůraznění Ježíšova lidství, Janovy zkušenosti a jejich vzájemného vztahu.
• Jaký je rozdíl mezi vidět na vlastní oči a spatřit, není jasné, je tam jen nuance. Možná něco ve smyslu: Ježíše „večer u táboráku“ jsem viděl na vlastní oči. Ale jeho dílo jsem spatřil v celé šíři. Nebo tak něco.

2 Ten život byl zjeven, viděli jsme a svědčíme a zvěstujeme vám věčný život, který byl u Otce a nám byl zjeven.

• Ježíš byl zjeven. Byl od počátku, ale ve skrytosti – stejně jako Bůh byl našim očím neviditelný, našim smyslům nedostupný.
• Pak byl vtělen a stal se člověkem, tedy pro ostatní lidi zjevným – byl odkryt, zjeven. A my jsme byli těmi, kdo se k této mimořádné události „nachomýtli“.
• A protože jsme to zažili, říkáme vám (svědčíme) se vší vážností, že to tak opravdu bylo.
• A to, že se zjevil lidem, mělo důležitou příčinu – přinesl lidem možnost získat věčný život. Otec si přál lidem vrátit věčný život. A chce, aby se lidé o této možnosti dozvěděli.
• Takže vezměte vážně to, co vám jako očitý svědek stvrzuji: Ježíš byl zjeven lidem, aby mohli mohli mít věčný život.

3 Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste také vy měli společenství s námi. Naše společenství je s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. 

• My (Jan a ostatní očití svědkové) jsme první linií očitých svědků tohoto Božího díla. Nás to zachránilo.
• Ale námi to neskončilo – i ti, kdo uvěří zase našemu svědectví, se zařadí po našem boku. Stanou se učedníky stejně jako jimi jsme my. A tak se toto svědectví a učednictví šíří do dalších a dalších úrovní. Každý věřící uvěřil na základě svědectví svědka jiného svědka.
• Společně utvoříme společenství – společenství „prstenu“, společenství Božího Syna.
• Ale toto společenství není jen horizontální, netvoří je tedy pouze učedníci mezi sebou. Má i vertikální zakotvení – do tohoto společenství učedníků patří i Otec i Syn.
• Proto je toto svědectví předáváno dál a dál, od úst k ústům, od svědka ke svědkovi, přes propasti času a prostoru. Aby se další a další lidé mohli k tomuto společenství přidávat.
• Křesťanství není ani v náznaku exkluzivní, naopak navýsost inkluzivní – svědkové Božího jednání o svých zážitcích rádi hovoří, protože touží po tom, aby je mohli zakusit i další lidé.
• Jde o zajímavý rys křesťanství, který je vtištěn do samé jeho podstaty – mnohá náboženství jsou pouze pro vyvolené, křesťanství je otevřeno všem. Mnohá jsou skrytá, okultní, křesťanství je otevřené. Křesťanství je misijním náboženstvím¹. Jedním z hlavních úkolů učedníků je jeho šíření.
• O až naivní otevřenosti křesťanství viz moje úvaha „Příliš levná léčba“ v sekci Články.
• Znovu si zdůrazněme, že křesťan se při uvěření stává účastníkem společenství věřících a společenství s Bohem. K tomu směřuje Janova pozvánka.

4 Toto ^[vám^] píšeme, aby naše radost byla úplná. 

• var.: vaše; vaše i naše dává pěkný smysl.
• Janovi dělá vyloženě radost, když vidí, že se do společenství věřících a společenství s Bohem zapojují další a další lidé.
• Vědomí toho, že lidé nacházejí Boha, jej i nás činí dokonale šťastnými.
• Křesťanství je přejícné náboženství – jsem šťastný ze své spásy a chci, aby toto štěstí mohli zažívat i ostatní.

5 A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji zvěstujeme: Bůh je světlo a není v něm žádná tma. 

• Chci vám nyní vypíchnout některé důležité a zajímavé věci, které jsem jako očitý svědek Božího přebývání za zemi zjistil.
• Nezapomínejme, že na světě pobýval Hospodin, Stvořitel, Bůh – takže vše, co během pobytu zmínil, je zcela zásadního významu.
• Takže: Dozvěděli jsme se, že Bůh je dokonalé světlo
• Co to vlastně znamená a jaké to má důsledky.
• Vztah světla a tmy je všeobecně známý a zajímavý. Dá se široce rozvíjet:
  • Tma sama neexistuje.
  • Tma je pouhým nedostatkem světla.
  • Tma je vždy defenzivní – tma nikdy nemůže „vytlačit“ světlo;
  • V souboji tmy a světla tma vždy prohrává.
  • Sebeslabší světlo dokonale poráží „sebehustší“ tmu.
  • Pokud chce tma „přežít“, musí se před světlem chránit – odstranit všechny zdroje světla a postavit světlu bariéry.
  • Světlo i tma mají smysl pouze v přítomnosti pozorovatele, tedy jsou-li dostupné senzory schopné vnímat světlo. Tma žádné senzory nepotřebuje ani nemá – není vnímat co. Macarát jeskyní je slepý.
  • Je zajímavé, že Ježíš se světlem a tmou ve svých podobenstvích opakovaně zabýval. Musel nad nimi přemýšlet.
  • Tma skrývá, světlo odhaluje.
  • Světlo umožňuje orientaci. Aj., aj.
• Co v tomto kontextu znamená, že Bůh je dokonalým, tmy prostým světlem? Z mnoha aspektů, které můžeme vyvodit, Janovi půjde zřejmě o ten, že Bůh je otevřený a naprosto nic neskrývá.
• Všichni lidé jsou do určité míry uzavřenými nádobami. Nikdo z lidí si nepřeje, aby se jeho myšlenky kontinuálně promítaly na jeho čele. Navíc naše motivy nebývají vždy přímočaré a řeč přímá (to, co říkáme, není vždy zcela v zákrytu s našimi motivy) apod.
• U Boha je tomu jinak – jeho otevřenost a přímost je dokonalá.

6 Řekneme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme v temnotě, lžeme a nečiníme pravdu.

• O tomhle tedy Jan mluví – že je naprosto nepřípustné, (možná spíše nemožné či vnitřně rozporné) tvrdit, že máme společenství s Bohem a současně chodit v temnotě.
• Tuto myšlenku je třeba rozebrat: co znamená mít společenství s Bohem? Mít s Ním vztah.
• Co znamená chození v temnotě? Skrývat věci, tajit věci, zakrývat věci. Bránit jejich zveřejnění.
• Takový vztah ale nedává smysl, není možný. Vztah má smysl pouze, je-li upřímný. Mít vztah s někým, kdo není otevřený, je k ničemu. Více než to, vlastně o vztah vůbec nejde.
• Manželky mafiánských bossů byly zcela odděleny od „práce“ svých manželů. Neměly tušení, co jejich manželé dělají, jaké problémy řeší. Rudolf Hess, velitel koncentračního tábora žil harmonický rodinný život se svou rodinou u zdi koncentračního tábora. Jaký smysl má takové manželské „společenství“, když jeden z partnerů žije dvojí život? Jaký život má, že mám harmonickou rodinu, když zároveň vedu alternativní život s milenkou? Žádný.
• Jan to jasně ví a jasně formuluje: Řekneme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme v temnotě, lžeme a nečiníme pravdu.
• Tvrdit, že mám fajn manželství, když vedu dvojí život, je lež a život ve lži. Tvrdit, že jsem křesťan, když vůči Bohu vedu dvojí život, je k ničemu – žádným křesťanem ve skutečnosti nejsem.. Neupřímné křesťanství, neupřímný vztah s Bohem jsou oxymoronem, protimluvem. Vztah s Bohem nemůže být neupřímný – v tom případě totiž o žádný vztah s Bohem nejde.

7 Jestliže však chodíme v tom světle, jako on je v tom světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.

• [hřích je klíčové slovo v 1J (27×)];
• Ale naopak otevřenost (nic jiného totiž chození ve světle neznamená) otevírá dveře ke vztahům.
• Společenství znamená vztahy.
• Ježíš takový je, On permanentně otevřenosti žije – a my Jej v tom napodobujeme.
• Otevřenost včetně vyznávání hříchů umožňuje hříchů se zbavovat. Jsme-li otevření a ochotní vyznávat si hříchy, Ježíšova oběť nám umožňuje být od hříchů očištěni.
• Díky otevřenosti tak křesťané mohou žít ve vztazích a ve svatosti.

8 Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není. 

• Opakem otevřenosti je „zatloukání“, chození ve tmě, popírání, zapírání, případně samospravedlnost.
• Tvrdit, že nemám hříchy, je sebeklamem. Není to zkrátka pravda. Hříchy máme, tak to s námi lidmi jednoduše je.
• Hřích je závažným problémem, ale ne lidským problémem největším – Bůh díky Kristovu kříži s hříchem „umí pracovat“, vytvořil pro něj řešení, poradí si s ním.
• Popírání vlastního hříchu (případně vlastní hříšnosti) ale je problémem neřešitelným a v posledku fatálním.

9 Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti.

• n.: důvěryhodný; [zde se týká spolehlivosti ve splnění slibu odpuštění]; 
• n.: nespravedlnosti;
• Vyznání hříchů má neuvěřitelný „efekt“. Bůh na ně opravdu slyší, opravdu reaguje. On to slíbil a lze se na to stoprocentně spolehnout.
• Proč je zde napsáno spravedlivý? Odpouštění hříchů přece spravedlivé není. Nebylo by, nebýt Kristovy oběti. Díky ní je odpuštění hříchů nejen milostivé, ale i spravedlivé – nikdo totiž nemůže být za hřích potrestán dvakrát, to by proti spravedlnosti bylo. A jestliže za náš hřích byl již Kristus potrestán, je spravedlivé, že my nebudeme.
• Odpuštění zároveň očišťuje. Je-li hřích odpuštěn, je vymazán a již mně neznečišťuje.

10 Řekneme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něj lháře a jeho slovo v nás není.

• Situace se tedy zásadním způsobem změnila, stala se možná až paradoxní – problémem není hřích, ale jeho popírání.
• Křesťané se „nemusí až tak bát hříchu“ (ve velkých uvozovkách), jako toho, že by jej před Bohem tajili, že by Mu jej nepřinesli k vyřešení.
• Řešením hříchu není dokonalost, ale chození ve světle!
• Usilovat o život bez hříchu je správné, ale není to reálné. Své úsilí musíme napřít obojím směrem – snažit se nehřešit, ale zároveň své hříchy průběžně přinášet Bohu k očištění.

.

1. i když pojem náboženství se pro křesťanství nehodí ↩︎