1. Janova – kapitola 2

1 Moje dítky, toto vám píši, abyste nezhřešili; a jestliže by někdo zhřešil, máme u Otce Zastánce, Ježíše Krista, toho spravedlivého.

krásný slavný verš. Láskyplný, opravdu otcovský. Ne nadarmo Jan oslovuje adresáty dítky. Tak přistupujeme ke svým dětem.
Něco ve smyslu: Dcerko, synku, odjíždíte studovat do velkého města. Dávejte na sebe pozor, chovejte se slušně. Ale kdyby se něco nepovedlo (vyhození ze školy, nějaký malér, drogy, nechtěné těhotenství, do něčeho jste se zapletli), nezapomeňte, že tady vždycky máte rodiče. Všechno je řešitelné, když s tím přijdete za námi.
Člověk může mít zábrany přijít k Otci poté, co jej nějakým způsobem (zdánlivě¹) fatálně zklamal. Proto Jan zdůrazňuje jistotu, že u Otce je VŽDY přítomen Zastánce.
Tedy někdo, kdo je na naší straně, kdo argumentuje v náš prospěch, kdo za nás kope, kdo hledá argumenty v náš prospěch, hledá okolnosti polehčující, ne přitěžující. Kdo nás má rád a záleží mu na nás.
Jde tedy o zdůraznění: Nikdy se nebojte k Otci přinést svá selhání. Zastánce je vždy připraven vám pomoci
jestliže by někdo zhřešil je krásně realistické. Říkám nehřešte, ale jedním dechem dodávám, že si uvědomuji, že dodržovat tento pokyn není zcela reálné. Je to realistický pohled. Křesťanství je směsí obojího: Nehřešíme a hřešit nechceme. Ale stává se to.
A pro případ, že se to stane, je třeba vědět, jak s nastálou situací naložit.
Je těžké nalézt v tomto zdravou rovnováhu – nebýt zákonický a přitom hřích lacině neomlouvat. Nemávat nad ním rukou.
Jan jistě vítězně vybojoval mnohé boje a jeho život vykazoval mnohé rysy svatosti. Přesto nebo možná právě proto měl pochopení pro slabosti ostatních.

V rané církvi zažívali křesťané vlny pronásledování, kdy byly násilně nucení k zapření Krista. Někteří pod hrozbami, při mučení nebo tváří tvář smrti zapřeli, jiní nikoliv. V církvi se pak vedly diskuze, jak se stavět vůči těm, kdo Krista zapřeli a později toho litovali a přáli si se do církve vrátit - zda jim to umožnit nebo ne.
Říká se, že nejmilosrdněji vůči selhavším vystupovali ti, kdo sami zkouškami prošli vítězně. Proč? Protože dobře věděli, jak snadné je zapřít, jak slabé je tělo, jaké temnoty a pochybnosti na člověka přicházejí, jak tenká je linie mezi zapřením a nezapřením.

Modelový příklad: Bratr se svěří pastorovi, že má problémy s pornografií. Jde o vážnou věc, která neřešena by jej zavedla do pekla. Nabízejí se dva extrémní přístupy:
- pastor má pro bratra pochopení, protože sám trávní na pornu celé noci
- pastor je tohoto pokušení zcela prost. Porno je mu odporné, neláká ho a nechápe, jak může něco takového někoho přitahovat
Jistě chápeme, že ani jeden přístup není pro úspěšnou pastoraci ideální. V prvním případě je sice přítomno pochopení, ale co z toho, když zároveň není přítomno vítězství. V druhém případě není pochopení a je proto lehké sklouznout k odsuzování či k zákonictví.
Najít vyvážený přístup, kdy hřích je mi odporný, sám mám vítězství a přitom mám pochopení pro slabší, není úplně snadné. Zdá se, že Jan tento přístup měl.
Částečně může pomoci věk – čím je člověk starší, tím více toho zažil, tím méně má iluzí sám o sobě a je milosrdnější a méně striktní.

2 On je smírčí obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.

Ježíš je zastáncem. Tím to ale nekončí: je také za naše hříchy smírčí obětí.
O naše hříchy se tedy Ježíš postaral opravdu komplexně: Když přicházíme se svým hříchem k Otci, nejen že nás tam čeká Ježíš jako Zastánce a Přímluvce, ale zároveň přináší za náš hřích smírčí oběť.

Představme si život jako chůzi po supermarketu, své svědomí jako nákupní košík, svět jako supermarket a pokladnu jako Boží soud. Mé hříchy jsou kradené zboží naskládané ve vozíku, které už nejde vrátit zpět do regálů. 
Bloudím po prodejně a je mi jasné, že přes pokladnu nikdy neprojedu - zaplatit nemám čím a v okamžiku kdy dojdu k pokladně, nutně skončím ve vězení.
Potkávám kolegu s podobně přeplněným vozíkem. Na rozdíl ode mě je rozesmátý a míří k pokladně. Překvapeně se jej ptám, co se stalo:  Sděluje mi, že v prodejně se pohybuje manažér, syn majitele, který je ochoten lidem jejich "nákupy" zaplatit. Kolegovi uvěřím a manažéra vyhledám. Bere mě za ruku, vede k pokladně: Tati, tohle je Vít, je to můj kamarád. Vytahuje svou kartu a platí můj "nákup".

hřích nemůže zůstat jen tak. Nelze jej ignorovat, nelze jej zamést pod koberec. Neexistuje žádné jednoduché a snadné a bezbolestné řešení hříchu. Hřích vyžaduje komplexní řešení a tím řešením je smírčí oběť.
Ježíš přinesl řešení hříchu obecně – nejen tedy jednoho hříchu, nejen hříchu jednoho člověka. Ježíš vyřešil problém hříchu jako takového. Globálně a komplexně.

3 A podle toho víme, že jsme jej poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání.

Jan zřejmě klade řečnickou otázku, možná otázku, se kterou se setkával: A jak tedy poznám, že jsem křesťan? Podle čeho?
Případně: A můžu si vůbec být jist, že jsem Kristův? Mohu si být jist svým vztahem k Nejvyšším? Je to, jak jsem Krista ve svém životě poznal, opravdu „ono“?
Odpověď je nečekaná. Očekával bych pojednání o důležitosti víry, o tom, že nejdůležitější je, že jsem uvěřil v Jeho smrt a vzkříšení. Cožpak neplatí, Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude? Což toto není to kritérium s velkým K?
Jan zde ale tvrdí něco jiného²: Bratře, sestro, poznáš to podle toho, jestli zachováváš Kristova (či Boží) přikázání.³
Cože? Říkáš si? Takže jsme zpátky u Desatera? Desatero je oním kritériem křesťanství? (Nebo snad dodržování Kázání na hoře, pokud „Jeho přikázání“ znamenají přikázání Kristova a ne přikázání Boha?)
Nikoliv v tomto smyslu. Božím nejvyšším přikázáním (a přáním) je, aby s Ním lidé měli vztah. Hlavní, vše zahrnující přikázání je: Miluj Boha. Miluji-li Boha, všechna ostatní přikázání ustupují do pozadí: Buď je dodržuji samozřejmě, jaksi mimochodem nebo nejsou důležitá.
A tohle má Jan na mysli: Jaképak křesťanství bez vztahu s Bohem. To je opět oxymoron, protimluv. Křesťanství bez vztahu s Bohem neexistuje – jde nanejvýše o nějakou zpotvořeninu či napodobeninu, rozhodně ale ne o křesťanství.

4 Kdo říká: ‚Znám ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a pravda v něm není.

Tvrdit o sobě, že jsem křesťan a ignorovat Boha, nemít s Ním vztah⁴ je vnitřně rozporný nesmysl. Hranatá koule neexistuje – a kdo tvrdí, že ji doma má, je lhář.

5 Kdo však zachovává jeho slovo, v tom ⁽se skutečně Boží láskastala dokonalou⁾. Podle toho poznáváme, že jsme v něm.

n.: je skutečně dokonalá láska k Bohu;
Ale když někdo uvěří a začne podle toho žít, v tom je velká síla. To je Boží láska v praxi.
A podle toho se pozná, že Bůh byl opravdu při díle – když se něčí život změní. Když začne žít podle Božího slova.

6 Kdo říká, že ⁽v něm zůstává⁾, musí sám také žít ^[tak^], jak žil on.

ř.: chodit;
Co jiného by mohlo znamenat „zůstávat v Něm“, než být křesťanem, mít vztah s Bohem.
Jinak to opravdu nejde. Nejde tvrdit, že je člověk křesťanem a přitom tak nežít.
Nepřehání Jan svá prohlášení? Je přece jasné, a musel to vědět i on, že nikdo z křesťanů nedokáže žít tak dokonale jako žil Ježíš. Jak to tedy Jan myslí?
Pravděpodobně jde o životní styl, ne o dokonalost naplňování Boží vůle. Žít jako Ježíš znamená usilovat ve svém životě o naplnění Boží vůle. To je reálný cíl dostupný každému.

7 Milovaní, nepíšu vám nové přikázání, ale staré, které jste měli od počátku. To staré přikázání je slovo, které jste už dávno slyšeli.

Jan hovoří o „jakémsi“ přikázání. Přikázání známe – základním je Desatero, ale jich mnohem více. Známe také jejich shrnutí do Dvojího přikázání lásky (Miluj Boha a lidi). Láska zřejmě bude středobodem Janových důrazů.
Jan tvrdí, že nepřináší nic nového, nic, co by tady už nebylo. To přikázání, o kterém chce hovořit, je dostupné a všeobecně známé od samého počátku dějin. Uvidíme, o co půjde.

8 A opět vám píšu přikázání nové, a to je pravdivé v něm i ve vás, že tma pomíjí a to pravé světlo již svítí.

Takže přece jen Jan tvrdí, že přináší něco nového.
Není jednoduché to pochopit, zrekapitulujme si kontext: Kdo říká, že v něm zůstává, musí sám také žít tak, jak žil on. Milovaní, nepíšu vám nové přikázání, ale staré, které jste měli od počátku. To staré přikázání je slovo, které jste už dávno slyšeli. A opět vám píšu přikázání nové, a to je pravdivé v něm i ve vás, že tma pomíjí a to pravé světlo již svítí. Kdo říká, že je ve světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě.
Není jasně řečeno, co Jan myslí starým přikázáním. Zřejmě chce říci: To, co vám teď napíšu (jakkoliv to může znít nově a já to také nově budu formulovat), ve skutečnosti nové není. Nezavádím nějaké novoty, ale pouze nově formuluji to, co je už odpradávna známo.
Co tedy? Tma pomíjí a to pravé světlo již svítí. Jednak je překvapující, že o žádné přikázání nejde. Jde o konstatování. To přikázání teprve bude následovat – a půjde o lásku mezi bratry (což opravdu nic nového není).
Nicméně tím, jak čas postupuje, jak se „rozjasňuje“, je na naše skutky stále více vidět. My se nemáme začít snažit žít jako křesťané někdy v budoucnu, ale ten čas je již nyní.
Světlo na světe už je, nemá přijít teprve někdy v budoucnu.
formulace: a to (nové přikázání) je pravdivé v něm i ve vás říká, že Ježíšem nastolené Boží království se týká všech. Ježíš jeho zásady dodržuje, my musíme také.

9 Kdo říká, že je ve světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě.

„Konečně“ se dozvídáme, čeho se ono Janovo staro-nové přikázání vlastně týká – jde o lásku mezi věřícími.
Říkat o sobě, že jsem ve světle, znamená tvrdit, že jsem občanem Božího království, že jsem Ježíšovým učedníkem a poddaným. Tvrdit o sobě něco takového je neslučitelné s nenávistí. Jde opět o neslučitelný rozpor, o oxymoron. Pokud o sobě tvrdím, že jsem křesťan a přitom někoho nenávidím, žádným křesťanem ve skutečnosti nejsem.
Pouze klamu sám sebe. Žiji ve tmě – tedy nechápu, o co jde, nechápu Boží království a nechápu ani sám sebe.

10 Kdo svého bratra miluje, zůstává v tom světle a není v něm žádné pohoršení.

Pokud ostatní naopak miluji, žádný rozpor nenastává – žiji v integritě s Božím královstvím i se sebou.
Pohoršení ukazuje, že Božím království nejsme pouze izolovanými jednotlivci, že nekopeme pouze sami za sebe. Naše jednání má vliv i na naše okolí. Tvrdíce o sobě, že jsme křesťany a majíce přitom nenávist, jsme pro druhé pohoršením.
Když mě druzí (věřící i nevěřící) pozorují, říkají si: To je hanba – považuje se za křesťana a chová se, jak se chová. Případně: V tom Božím království se to asi nebere moc vážně, když tam mohou být takoví nenávistní lidé. Kdoví, jak to v tom svém království Ježíš vlastně vede. Atd.

11 Kdo však svého bratra nenávidí, je ve tmě, ve tmě chodí a neví, kam jde; neboť tma oslepila jeho oči.

Pokud nenávidíme, nic jsme nepochopili. Ježíšova slova k nám nepronikla. Zůstáváme „mimo“, dezorientovaní a ztracení daleko od Boha. Klidně můžeme skončit v pekle.

12 Píšu vám, dítky, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno.

Jan rozděluje věřící do tří „kategorií“ či spíše do tří skupin. Tím, že skupiny odpovídají fázím lidského života, ukazuje, že jde o nějaký druh zralosti. Lidská zralost přichází s věkem. Nelze ji uspěchat, neexistují zkratky. Dítě je dítě, teenager je teenager a otec je otec. Přeskakování mezi kategoriemi není možné. Vývoj chce svůj čas.
Vývoje je kvantitativní (dítě roste, dospělý sílí a moudří), ale i kvalitativní: dospělý toho zkrátka dokáže a ví více, než dítě. Popírat to by bylo nesmyslné – dítě je fajn, má své kvality a silné stránky, ale dospělý to zkrátka není a být nemůže.
Dítě zná a ví jen základní věci. Že otec a matka jsou po ruce, že oheň pálí a voda studí. Že se jí u stolu a večer se chodí spát. Jde o úplný „bazál“.
K dětem se chováme láskyplně, máme vůči nim nadhled a jsme tolerantní a vstřícní. Svou naivitou a roztomilostí si získávají naše srdce.
Podobně to zřejmě myslí Jan, když oslovuje dítky. Jednak oslovení „dítky“ je něžné a láskyplné. Neříká jim: Vy fracci.
A co Jan dětem říká? Co znovuzrozené děti podle Jana vědí? Jaký je onen „bazál“ nově obrácených či znovuzrozených lidí? Neznají Krista dlouho, všechno je pro ně nové. Jsou naivní a nadšení. Co je ale jejich jistotou? Na čem stavějí?
Podobně jako děti mají od nejútlejšího dětství jistotu, že rodiče jsou po ruce – že když zabrečí, někdo přiběhne, analogicky čerství křesťané mají jistotu, že Bůh je přijal. Že Kristus za ně zemřel, že Bůh je miluje a odpustil jim hříchy. To je jejich mléko, to je jejich jistota.
Důležitá jsou slova pro jeho jméno – je třeba, aby si „děti“ zafixovaly, kdo je zdrojem jejich přijetí, jejich radosti a jistoty odpuštění. Nebýt Ježíše, nic z řečeného by nebylo.
Není tam napsáno, že hříchy jsou odpuštěny kvůli:
- tvému chození do kostela
- tvému kvalitnímu životu
- tvým schopnostem
- tvým dobrým skutkům či dobrému chování
Nic takového ani podobného tou příčinou bezpečně není.

13 Píšu vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku; píšu vám, mládenci, že jste přemohli toho Zlého.

Jako ke druhým se Jan obrací k otcům, tedy nejzralejší, nejvyspělejší a nejzkušenější skupině věřících. Jde o dva póly života každého křesťana – každý začíná jako dítě a, pokud jde vše normálně, končí jako otec.
Od nich Jan očekává nebo u nich vidí znalost Boha.
Ten, který je na počátku, jednoznačně je Bůh (nebo Kristus či Svatý Duch, ale to je zde jedno).
Zdá se tedy, že vrcholem a cílem života křesťana je poznání Boha. To je logické – o co jiného by mohlo jít? Křesťanství je vztah a ve vztahu vždy jde o poznání toho druhého.
Nejužším vztahem, který jsme schopni během našich pozemských životů zažít, je manželství. A výsledkem dobrého a šťastného manželství je hluboké vzájemné poznání. Plození a výchova dětí nebo vzájemná podpora jsou jen druhotným aspektem manželství, který z vzájemného vztahu vychází.
Život s Bohem analogicky přináší hluboké vzájemné poznání (hlavně tedy z naší strany, protože On nás od začátku zná „poměrně“ dobře). To ale neznamená, že se nemůžeme s Bohem vzájemně překvapovat.
Přestože jsem ženatý už čtyřicet let a známe se se ženou až do morku kostí, někdy se mi přesto podaří ji nečekaně rozesmát nebo překvapit.
Tato hluboká vzájemná znalost přináší zralému křesťanu moudrost, pokoj a nadhled. Otcové již nepotřebují všechno „vydrtit“ svou aktivitou (ostatně nemají na ni už ani tolik sil). Mohou ale spočinout v Bohu, trávit s Ním čas.

Co Jan vzkazuje mládencům? Tedy křesťanům na vrcholu tělesných a duševních sil? Ti jsou aktivní a agilní, což je to, co se od nich očekává.
Přemohli zlého: to, že jsou křesťany jim umožňuje se prosazovat v duchovním světě. Jsou schopni vítězit nad hříchem ve svých vlastních životech a prosazují věci Božího království i navenek.
(Dětské věci, tedy to, že jsou jim odpuštěny hříchy, je pro ně samozřejmé jako dýchání. To mají zafixováno od dětství).
(Vše řečené platí samozřejmě pro obě pohlaví – fáze života jsou u obou stejné).
Pokud věřící člověk některou fázi života vynechá, utrpí škodu a vývoj a cestu ke zralosti si zkomplikuje. Dítě, které v dětství nezakusí bezpečí a přijetí od matky a otce, má celoživotně deficit, který jen obtížně dohání. Podobně má problém křesťan, který na počátku hluboce neprožil, že jsou mu odpuštěny hříchy – není si jist sám sebou, snaží se stále Bohu zavděčit, snaží se si přijetí zasloužit.
Mladý člověk na vrcholu sil má vyjít do světa a čelit mu. Pokud zamrzne v „mamahotelu“, je věčným studentem či odmítne založit rodinu,⁵ promarní šanci nasbírat zkušenosti a nikam se neposune. Lidé jsou ve světě proto, aby jej přetvářeli k dobrému. Křesťané mají prosazovat Boží království. Pokud to nečiní, krní.
Při službě mládenci sbírají zkušenosti a průběžně se učí od svého Mistra. Proto pak „na stará kolena“ mohou říci: Poznal jsem toho, který je od počátku“.
Součástí aktivního života je přemáhání. Svět není neutrálním prostředím – leží ve zlém, tedy je pod pravomocí ďábla. Prosazovat Boží království nejde samo, samospádem. Existuje proti tomu aktivní odpor. Dítě se učí hrou, mládenec se učí bojem.
Za pecí se nenaučí nikdo nic.

14 Napsal jsem vám, dítky, žejste poznali Otce; napsal jsem vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku; napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a slovo Boží ve vás zůstává, a přemohli jste toho Zlého.

n.: napsal jsem vám to, … , protože …
Jan oslovuje stejné skupiny podruhé – děti, mládence a otce, tedy věřící různého „duchovního věku“.
Minulý čas, tedy napsal jsem ukazuje, že rekapituluje, opakuje či přeformulovává dříve řečené:
- dítkám psal, že jsou jim odpuštěny hříchy pro jeho jméno; nyní jim píše, že poznali Otce. Jde určitým způsobem o totéž: poznat Boha jako Otce znamená získat ujištění, že odpuštění hříchů je možné a vychází z Boží otcovské lásky.
- jako druhou skupinu oslovuje opět otce: těm sděluje přesně totéž, co napoprvé – tedy, že poznali toho, který je od počátku. Stejně jako u dětí jde o poznání Boha – zdá se ale, že toto poznání má různé úrovně: poznat Boha jako Otce je jakýsi základ, vstup do křesťanského života. Poznat Boha jako toho, kdo je od počátku, vyžaduje určitou zkušenost, chce to čas.
- jako třetí skupinu oslovuje opět mládence – těm poprvé sděloval, že přemohli toho Zlého. Nyní tuto informaci rozvádí: že přemohli Zlého, zůstává – nyní k tomu Jan dodává, že jsou silní a zůstává v nich slovo Boží. Jde o podmínky, které jsou k přemožení Zlého zapotřebí – duchovní síla a duchovní zbraně. Bez těch si s ďáblem nikdo neporadí.
Nejde o sílu tělesnou – Ježíš na poušti s ďáblem takto bojoval a takto ho porazil. Přestože byl tělesně extrémně oslabený, byl duchovně silný a bojoval za použití Božího slova. To je to, na co Jan u mládenců poukazuje, co vypichuje. Vaše vítězství nad ďáblem musí vycházet z duchovní síly a ze znalosti a správného použití Božího slova.

15 Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm ⁽Otcova láska⁾.

n.: láska k Otci;
Jan pokračuje z jiného soudku: mluví o lásce ke světu.
Ve světě žijeme, musíme žít (Ježíš nás zde ostatně zanechal), ale nepatříme do něho. Jsme ve světě, ale nejsme ze světa.
Na světe již není pro nás nic atraktivního.

Představíme-li si svět jako vězení - Ježíš přišel jako obyčejný vězeň. Vyhlásil zvěst o svobodném světě venku. Někteří mu uvěřili a rozhodli se jej následovat.  Byl bachaři zabit. Byl vzkříšen a z vězení odešel. Svoje stoupence ve vězení dočasně zanechal (poslal jim místo sebe Ducha svatého). My ve vězení musíme žít, není to ale žádná výhra. Kdo se ve vězeňském životě příliš zabydluje nebo si jej příliš užívá, nedělá dobře - ztrácí postupně vztah k Božímu království venku.

Zajímavý je rozdíl milovat svět a milovat, co je ve světě – zjevně nejde o zcela to samé. V jakém smyslu?
Možná v tom smyslu, že mohu milovat vězení jako takové. Jeho nastavení, jeho pravidla, vězeňský systém jako takový. Některým lidem vězeňský život vyhovuje – pravidla jsou jasná a přehledná. Jejich postavení je dobré, mají respekt a své výhody. Svobodu nechtějí nebo je pro ně příliš obtížná.
Někteří mohou milovat některé aspekty vězeňského života – řízek na Vánoce, dostupnost posilovny a možnost sledovat televizi. Pokud jsou silní a bezohlední mohou si nechat ostatní posluhovat nebo se mohou chovat násilnicky. Pokud jsou homosexuálové, mají dostatek sexu. Nic z toho by venku na svobodě neměli.
S životem ve světě je to podobné – pokud jsem úspěšný, bohatý a zdravý, není život na této planetě zase tak špatný. Nemusím vidět důvod, proč jej zaměňovat za Boží království.
Ale i pokud život tak globálně úspěšný a příjemný nemám, lze najít aspekty života, které příjemné jsou: dobrá káva, dobrý oběd, trocha sportu, kino, výlet, dovolená, milování, trocha vína. Na to se dá upnout, to si lze oblíbit, s tím se dá žít.
Nicméně zůstává otázka: Proč je to špatně? Proč se láska ke světu vylučuje s přítomností Otcovy lásky v člověku?
Co znamená: Láska Otcova v něm není? Že Otec toho člověka (milovníka světa) nemiluje? To zřejmě ne – Bůh lidi miluje a nepřestává s tím.
Zřejmě takový člověk vlastně „nic“ nepochopil – nepochopil nic o Boží lásce k lidem a k němu samému. Kdyby chápal duchovní realitu Boží lásky, neupínal by se na svět. Všechny věci světa by ve srovnání s tím vybledly. Ztratily by atraktivitu.
Když se člověk zamiluje, vše ostatní ztratí na své atraktivitě – věci, které pro mě byly důležité, mi najednou připadají podružné až malicherné. Jít na pivo s přáteli už není středobodem mého světa, jako tomu bylo dříve, raději půjdu na rande se svou milou.
Jestliže jsem se zamiloval a vůbec mi to nezamíchalo s prioritami, je otázka, jestli vůbec zamilovaný jsem. Když dávám přednost „starým“ věcem před časem stráveným se svým milým, je to silný signál, že to s mým vztahem není tak horké.
Možná by obrat Láska Otcova v něm není mohl ještě ukazovat k tomu, že člověk, který uvízl ve světě není schopen Boží lásku předávat dále. Co chceš předávat, když tvůj život jasně signalizuje, kde ve skutečnosti jsou tvé priority?
Je těžko někomu „svědčit“ o tom, jak úžasná je tvoje „nová láska“, když stejně jako dříve trávíš každý večer v hospodě nebo na tréninku. Také svědectví není přesvědčivé a nikoho o úžasnosti tvého partnera nepřesvědčí.
Je dosti lidí, kteří mají Boha a jeho lásky plná ústa, ale jejich životy jsou plně zakotvené ve světě. Bůh v jejich životech nehraje žádnou roli, jejich vztah k Němu se nijak neprojevuje – všechen jejich zájem je koncentrován do světa. Izolovaná návštěva nedělních bohoslužeb nevypovídá o ničem.
Je možné, že Jan měl na mysli něco podobného.

16 Neboť všechno, co je ve světě — žádost těla, žádost očí a ⁽prázdná chlouba života⁾ — není z Otce, ale ze světa.

nebo také: chlubení se majetkem;
Jan vysvětluje, proč se láska ke světu vylučuje s přítomností Otcovy lásky.
Důvod je následující: všechno, co je ve světě, není z Otce, ale ze světa. Je to takto platné nebo ne? Případně – je to překvapující nebo samozřejmé? Otec nemá se světem opravdu nic společného? Jinak řečeno: Ve světě neexistuje nic, co by bylo z Otce? Podle absolutního kvantifikátoru „všechno“ se zdá, že tomu tak skutečně je.
Absolutně to zřejmě neplatí – svět přece nabízí i dobré dary: Když Ježíš jedl, přijímal jídlo z Otcovy ruky, vzdával díky Otci jako dárci jídla. Jídlo, přestože jde o typickou věco tohoto světa, tedy určitě nepatří do kategorie „všechno, co je ve světě“. O čem tedy Jan mluví?
Jan hovoří o žádosti těla, žádosti očí a ⁽prázdné chloubě života⁾ – tyto oblasti jsou tedy těmi prolematickými oblastmi, které když milujeme, vylučuje to lásku Otcovu (k Otci).
Co jsou žádosti těla? Jídlo, pití, spánek, odpočinek, pohodlí, případně sex. To jsou věci, které tělo chce (žádá) a je to v pořádku, jinak tomu být nemůže⁶. Tyto žádosti mělo i Ježíšovo tělo a On jim přiměřeně vyhovoval nebo nevyhovoval – podle toho, jak bylo třeba.
Jan tedy nutně musí hovořit o žádostech těla, které se nějakým způsobem vymkly kontrole, které zaujaly místo, které jim nepřísluší. Vše se učíme od našeho Mistra, tedy od Ježíše – ten někdy odpočíval, někdy jedl, jindy únavu přemáhal nebo se postil – záleželo na momentální situaci, záleželo na konkrétní Boží vůli. My to musíme dělat stejně.
Problém nastane, když se žádosti těla stanou určující silou našich životů: Když se žádosti těla dostanou na první místo v našich pyramidě potřeb, když vyhovět tělu je pro nás důležitější, než vyhovět Bohu. Pokud dojde k tomuto, jde o zásadní problém, který skutečně vylučuje Otcovu lásku. Když miluji, jsem ochoten se vzdát spánku, odpočinku i jídla, abych se se svým milým mohl setkat⁷. Pokud mi na něčem z toho záleží více, než na něm, o žádnou lásku se nejedná.
Žádost očí je totéž, pouze se nehovoří o žádostech těla, ale o žádostech duše. Také duše má svou „pyramidu“⁸ potřeb: touží po bezpečí, přijetí, lásce, důležitosti, povzbuzení a mnoha dalších věcech. Jako u tělesných potřeb je i toto legitimní a neutrální. Ježíš tyto potřeby také měl a také jim ad hoc vyhovoval nebo nikoliv.
Problém opět nastává, převezmou-li žádosti očí kontrolu nad našimi životy, když uspokojování duševních potřeb se stane naší prioritou (místo plnění Boží vůle). Ježíš měl přátele a v Getsemane jeho duše toužila po útěše. Nedal ale touze své duše přednost před plněním Boží vůle.
Prázdná chlouba života mi připadá oproti řádostem těla a duše z jiného soudku: Nejde o neutrální potřebu, která se vymyká kontrole, ale o věc od počátku problematickou. Chlubit se čímkoliv, co pochází ze světa, je z podstaty a od počátku zlé⁹. Nenapadá mě nic, čím bych se mohl chlubit a bylo by to v pořádku. Není totiž nic, co bych nedostal jako dar: i když je něco vydřené, neukazuje to na nic jiného, než že mi Bůh dal schopnosti a vůli, abych toho dosáhl.
Jan tedy ve verší říká: Jeli pro nás cokoliv ze světa důležitější než vztah k Otci, žádný vztah k Němu zřejmě nemáme.

17 A svět pomíjí i jeho žádost; kdo však činí vůli Boží, zůstává ⁽na věčnost⁾.

Jedním z důležitých důvodů toho, proč zaměřování se na uspokojování svých tělesných a duševních potřeb či toužení po věcech světa nedává smysl, je že všechny tyto věci jsou pomíjitelné.
Pomíjitelnost o zajímavý termín ukazující na absenci trvalosti. Usilovat o něco, co nevykazuje trvalost, nedává valný smysl. Toto chápeme, jde-li o běžné proporce: Nikdo si nechce koupit boty, které se mu rozpadnou po druhé vycházce, nebo auto, které bude jezdit jen týden. Jan poukazuje na problém, že i ty nejtrvalejší věci tohoto světa nejsou trvalé dostatečně. I ty nejlepší boty se jednou rozpadnou, i to nejlepší auto zreziví. Neexistuje nic, co by bylo opravdu trvalé. I zlato v Božím království ztratí svou hodnotu.
Kde je dnes konec zlatému jazyku a šineárskému plášti, na které se „ulakotil“ Akán a které stály život jeho rodiny i Akána samotného¹⁰. Jde přitom o modelový příklad platný univerzálně. Neexistuje nic, co by stálo za to, abychom kvůli tomu jakkoliv upozadili věci Božího království.
Ježíš to řekl explicitně: (Mt 16 26) Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale uškodí své duši? Anebo co dá člověk výměnou za svou duši? Na tomto světě nic opravdu s trvalou hodnotou neexistuje.
Jediné, co trvalou hodnotu má, je konání Boží vůle. Existuje nebeská banka, kam si je možno ukládat věčné poklady. Jak se nebeské poklady získávají, o tom pojednáme v oddíle, kde o tom Ježíš v evangeliích hovoří.
Je to depresivní, ale naprosto zjevné: Vše, čemu se na tomto světě věnujeme, jednou pomine: zdraví, úspěch, bohatství, sportovní, pracovní či umělecké výkony, veškeré rozkoše, nakonec pomine i život sám. Smrti se nevyhne donchuan ani panic, boháč ani chudák, mistr světa ani invalida.
Věřící ale žijí na věčnost.
Kdybychom uvažovali racionálně, byli bychom si tohoto vědomi a priority bychom si měli tendenci uspořádat správně. Vždyť např. naprosto není logické věnovat celý život hromadění bohatství, když je naprosto jisté, že „rubáš nemá kapsy“.
Problémem je, že racionálního uvažování schopni povětšinou nejsme a pobyt na této zemi považujeme za dlouhý a téměř nekonečný. Myšlenka na smrt je z lidského uvažování vytěsněná a Boží perspektivu do našich uvažování běžně nezapojujeme.

18 Dítky, je poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přichází Antikrist, tak se nyní již objevilo mnoho antikristů; podle toho poznáváme, že je poslední hodina.

Jan ale na změnu naší perspektivy tlačí: Pokud si totiž uvědomíme, že naše životy nekonečné nejsou , začneme uvažovat jinak. Pokud vím, že mi zbývá např. rok života, začnu své priority přehodnocovat. Pokud vím, že Kristův příchod je za dveřmi, Boží perspektivu do svých úvah začnu zavrhovat.
A Jan právě toto zdůrazňuje: říká, že nastala nebo nastává poslední hodina. To znamená poslední období dějin.
Tento způsob argumentace je pro nás sporný – od doby, kdy Jan dopis napsal, uplynulo totiž dva tisíce let a „nestalo se nic“, Ježíš stále nepřišel. To naše očekávání poněkud „zchlazuje“.
Jak to tedy Jan myslel? Jak na jeho upozornění o posledních časech máme pohlížet?
- Můžeme je hodit za hlavu jako falešné proroctví nebo méně negativně jako Janův omyl: Jan tvrdil, že je poslední hodina a ono se to nenaplnilo. Jan se tedy mýlil – jako mnoho dalších lidí v dějinách se nechal unést naléhavostí okamžiku a předpověděl Kristův příchod tam, kde neměl. Ježíšovi učedníci se zkrátka dopustili chyby, když se domnívali, že Ježíšem slíbený návrat se uskuteční během několika let. Že by Ježíš měl mluvit o perspektivě stovek nebo dokonce tisíců let, jim ani nepřišlo na mysl.
- Je také možné, že Jan „alarmistou“ byl úmyslně. Je-li někdo na noční hlídce a ty jej chceš udržet bdělého, potřebuješ mu možnost útoku opakovaně připomínat. Když ve čtyři ráno začíná strážný klimbat, informace o tom, že nepřítel už je za humny, jej spolehlivě probere. Na druhé straně tímto alarmistickým přístupem riskujeme, že když se strážný opakovaně přesvědčí, že jej jen zbytečně děsíme, přestane nám věřit a neprobere jej pak ani útok opravdový. Kdo opakovaně z legrace křičí o pomoc, když ji pak bude potřebovat, už se nedovolá¹¹.
- Pokud by tomu bylo tak, Jan by vlastně říkal: Žijte každý okamžik svého života tak, jako by měl být váš poslední. To není neoprávněné, ale připadá mi to poněkud nefér – podobné bičování atmosféry nemám rád.

Nesčetněkrát jsem totiž za svého poměrně dlouhého křesťanského života zažil různé formy poplašného zvonění, které se nikdy nenaplnilo. Nespočítal bych všechny výzvy typu: Bůh se na ČR hněvá, čiňte pokání, postěte se, vyznávejte hříchy, dělejte to či ono. Nebo naopak: Probuzení v ČR je na spadnutí, připravte se, Bůh přichází do ČR a do Evropy, atd, atp.
Nic proti postům, pokání nebo vyznávání hříchů - toho není nikdy dost. Nic proti přípravám na příchod nových lidí do sborů, na případné probuzení je třeba být připraven. 
Ale bičování atmosféry výhrůžkami nebo naopak slibováním probuzení mi přijde nesprávné a nesnáším je.

Proto se domnívám, že takto Jan tento verš nemyslel. Že se tedy nemýlil a ani nebičoval atmosféru.
A jak tedy? Domnívám se, že nejlepší vysvětlení je to nejjednodušší – že zkrátka poslední hodina opravdu byla a je.
Dějiny se zřejmě dělí do období – a období od Kristova vzkříšení opravdu je obdobím posledním. Předcházela různě dlouhá období před potopou, do Abrahama, po Abrahamovi, před a po Mojžíšovi, dlouhé čekaní na Mesiáše. Pak ale Mesiáš opravdu přišel a nastalo poslední dějinné období od Jeho nanebevstoupení po Jeho návrat.
Tento přístup rovněž má svůj háček: Nazvat období dvaceti a více století poslední hodinou „marná sláva“ je matoucí. A chtít po lidech po dva tisíce let nejvyšší stupeň bdělosti, se mi zdá přehnané.

Vše je navíc komplikováno tím, že "varování" před blížícím se Kristovým návratem je pro jednotlivce vlastně zbytečné - pro naprostou většinu z nás¹² je totiž "tisíckrát" pravděpodobnější, že se s Ježíšem setkáme při své smrti než při jeho návratu. 
Řečeno bonmotem: Jedu-li někam autem nebo jdu-li na prohlídku k lékaři, jsem svému osobnímu "Harmagedonu" určitě blíže, než je blízko Harmagedon skutečný.

Nyní zpět k verši: Jan své varování před nadcházející poslední hodinou staví na příchodu Antikrista, resp. antikristů. To je to, co by nás mělo ohledně nadcházejících posledních časů zpozornět. O co jde?
Jan, jako autor Apokalypsy o eschatologii jistě ví více, než mnozí jiní. Na druhé straně svůj dopis psal určitě dříve než knihu Zjevení a všechna svá zjevení měl tedy teprve před sebou.
Antikrist je protipólem Krista – vše co Kristus dokonale udělal „dobře“, v Božím směru, Antikrist převrací, dělá naopak, dělá ve směru ďáblově. Metody přitom napodobuje, jen je používá proti Bohu. Kristus dokonale sloužil Bohu, Antikrist dokonale slouží ďáblu. Antikrist s velkým A se objeví na scéně v závěrečné fázi dějin, jeho příchod bude jednou ze známek blížícího se druhého příchodu Kristova.
To, že Jan zde zmiňuje více antikristů (s malým a, i když v řeckém originále se velká písmena nevyskytují), ukazuje, že určité antikristovské rysy se příležitostně ve světě u lidí vyskytují.
A že výskyt lidí s antikristovskými rysy by měl křesťany zpozornět a vést ke zvýšené bdělosti. A to bez ohledu na dějinnou fázi, ve které se nacházejí. Jinak řečeno: Roste-li ve společnosti vliv antikristovských tendencí, je to signál, aby se křesťané uvedli do pohotovosti.
A je vcelku jedno, jde-li o Antikrista nebo některého z antikristů.

Je důležité zdůraznit, že Antikrist není totéž, co "obyčejný" zlý člověk. Antikrist je člověk navýsost náboženský. Slouží ale falešnému bohu.

19 Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, zůstali by s námi. Ale to se stalo, aby ⁽vyšlo najevo⁾, že nejsou všichni z nás.

ř.: se zjevili;
Zde vidíme náboženskost „antikristů“ – nejde o nějaké „běžné“ odpůrce Krista, ale o věřící, kteří nějakým způsobem od víry odpadli. Resp. dali svou víru do služeb druhé straně.¹³
Vidíme, že někdy se pravost víry pozná pouze podle toho, jestli v ní člověk vytrvá. Někdy až čas ukáže, co v člověku je. Kdo vytrval, pravou víru měl, kdo odpadl, ji neměl.
Ale podobné tříbení je nutné a nelze se mu vyhnout.

20 Vy však máte pomazání od toho Svatého a ⁽víte to všichni⁾.

var:. znáte všechno;
Vás, tedy čtenářů mého dopisu se to ale netýká. Z toho, že věnujete mým slovům pozornost lze rozpoznat, že je na vás Boží pomazání.
Co je pomazání Svatého? Pomazáním je člověk ustanovován nebo duchovně vystrojován pro službu. Jde o symbolický akt značící vystrojení Svatým Duchem pro danou službu.
Typicky jsou pro svůj úřad pomazávání králové.
Zde vidíme, že pomazáni pro svou pozici bývají i věřící. A díky tomuto vystrojení Svatým Duchem mají schopnost duchovního rozlišování. Vědí tedy například, že Jan píše pravdu, vědí, že žijeme v posledních časech, jsou schopni rozpoznat antikrista, atd.

21 Nenapsal jsem vám proto, že neznáte pravdu, ale proto, že ji znáte a víte, že žádná lež není z pravdy.

Zvláštní formulace: Nenapsal jsem vám proto, že neznáte pravdu, ale proto, že ji znáte – Jan chce říci, že jim píše něco, co už vědí? Že jim píše ne proto, aby jim sdělil něco nového?
O čem Jan vlastně zatím psal?: že svítí světlo, že světlo se neslučuje s nenávistí, že láska je důležitá, že je důležité vědět, že máme odpuštění hříchů a znát Otce, že nemáme milovat svět, že je poslední hodina. Zřejmě předpokládá, že jeho čtenáři tyto skutečnosti znají a pouze jim je znovu a nově opakuje.
Kdyby o těchto věcech neměli ponětí, vůbec by jeho slova nepochopili. Možná Jan chce říci: Protože vím, že se v těchto věcech již velmi orientujete, napíšu vám několik dalších zajímavých vychytávek, které vám možná rozšíří obzory a které schopni ocenit.
Protože adresáty dopisu jsme i my křesťané pozdějších dob, musíme Janovi dát za pravdu: Kdybychom neměli alespoň nějaké povědomí o Božích věcech, pravděpodobně bychom vůbec nechápali, o čem Jan hovoří.
A víte, že žádná lež není z pravdy: To je protimluv. Lež z pravdy opravdu pocházet nemůže. Pravda nemůže vygenerovat lež; není jak. Implikacemi z pravdy lež nedostaneme. Pravdivý výrok se nemůže bez porušení zákonů logiky změnit v nepravdu. Co konkrétně má Jan na mysli?

22 Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna.

Jan tedy má na mysli vztah antikrista k pravdě. Pravda je, že Ježíš je Kristus (Mesiáš, Pomazaný) poslaný Otcem. To je objektivní pravda, tak to zkrátka je. Pokud tuto skutečnost někdo popírá, lže.
A jednou ze důležitých známek „antikristovství“ je (a bude) právě popírání této pravdy.
Tato pravda je základní a bude terčem hlavního útoku ďábla. Ďáblu nevadí, že lidé věří v Boha, nevadí mu skoro nic, co lidé dělají. Ale skutečnost, že Ježíš je pomazaným Božím Synem, Mesiášem a Vykupitelem jej přivádí k nepříčetnosti. Tuto skutečnost chce v myslích lidí zlikvidovat především.

23 Každý, kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce.

Ale tato pravda, zdůrazňuje Jan, je naprosto zásadní. Nelze mít opravdovou víru v Otce a odmítat Jeho Syna. Ježíš je „podmínkou, bez které to nejde“ (conditio sine qua non).
Cestou k Otci je Syn, právě Syn, pouze Syn. Jinak řečeno: Neexistuje cesta k Otci mimo Syna.
Otec nikdy neuzná lidem přístup: Tebe, Bože mám rád, ale Tvého Syna neuznávám.

24 Ať ve vás zůstává⁽, co jste slyšeli od počátku. Zůstane-li ve vás to, co jste slyšeli od počátku⁾, zůstanete také vy v Synu a v Otci.

n.: od počátku to, co jste slyšeli. Zůstane-li ve vás to, co jste slyšeli: ‚od počátku‘, …
Základní pravdy křesťanství je třeba udržet po celý křesťanský život. Tím vztah k Bohu zůstává zachován. Není nemožné tyto pravdy opustit a ze vztahu vypadnout.

25 A toto je to zaslíbení, které nám on zaslíbil: věčný život.

Nehraje se vůbec o málo – těm, kteří si vztah k Němu udrží Nejvyšší slíbil věčný život. Co chtít víc? Nemuset se bát smrti, mít ji vyřešenou, to rozhodně stojí za „trochu námahy“.
Mimochodem: pojem věčný život je nepřesný – ten mají všichni lidé. Otázkou je, kde svoji věčnost stráví.¹⁴

26 Toto jsem vám napsal o těch, kteří vás svádějí.

Definováním těchto pravd se tedy Jan zřejmě vymezuje proti některým bludům, které se ve sborech objevovaly. Mohly se týkat vcelku čehokoliv z dosud řečeného.
Mohlo se to týkat např. vztahu k Otci a Synu ve smyslu, že stačí věřit v Otce a Syna lze pominout. Nebo, že Syn nebyl Kristus. Zřejmě jde o jakákoliv podobu „popírání Syna“.
Jsou takové myšlenky opravdu svůdné? Do jisté míry ano – křesťanství je ve více směrech poněkud „extrémistické“ a obrousit některé jeho hrany může být přitažlivé.

Jeden přítel v rozhovoru o křesťanství uvažoval nahlas: Jsi křesťanem, protože se ti to líbí, protože ti to vyhovuje. To ale není úplně pravda - některé věci na křesťanství se mi líbí, z některých jsem nadšený, ale některé mi nevyhovují. Řadu věcí bych "udělal jinak". Křesťanství je v mnoha směrech nepohodlné či extrémní. Např. Ježíšova absolutní výlučnost (Nikdo nepřichází k Otci než skrze mně) je provokující. Takových nepohodlných věcí bych na křesťanství našel celou řadu¹⁵. 

Chci tím říci, že křesťanem jsem proto, že jej považuji za pravdivé. Myslím si zkrátka, že "to tak je", že křesťanství je realita. Kdybych hledal náboženství podle svého "gusta", zvolil bych jiné pohodlnější. 

A pohodlnější jsou všechna - méně jdou po podstatě, lze jim dostát, aniž by si člověk Boha tak "pouštěl k tělu".

27 Ve vás však zůstává pomazání, které jste od něho přijali, a nepotřebujete, aby vás někdo učil; jehopomazání vás učí všemu a je pravdivé a neklame; jak vás vyučilo, tak zůstávejte v něm.

ČSP [Jelikož Písmo soustavně zdůrazňuje nutnost učení je zřejmé, že tím není míněna nepotřebnost biblických učitelů, nýbrž slovo bylo namířeno proti tehdejším gnostickým učitelům, kteří tvrdili, že mají „vyšší poznání“, jímž má být doplněno učení apoštolů
ČSP zdůrazňuje, že Jan se vymezuje proti gnostikům, tedy zjednodušeně těm, kdo nabízeli (či nabízejí)¹⁶ „vyšší formu poznání“.
V tomto smyslu je tento verš naprosto pravdivý – evangelium ve své jednoduchosti, v tom, jak jsme ho pochopili na začátku, nepotřebuje být doplňováno. Stačí se ho držet.
Ne, že by v křesťanství nebylo, kam postupovat; zralost a hloubka poznání křesťana se ale ubírají jiným směrem.

28 Nyní tedy, dítky, zůstávejte v něm, abychom nabyli radostné důvěry, až se zjeví, a nebyli jím zahanbeni při jeho příchodu.

n.: přítomnosti (parúsia);
Takže moji milí, říká Jan, si věci nenechejte těmi „mudrlanty“ komplikovat. Opravdu je to tak, jak jste slyšeli na počátku a jak jste uvěřili – jste spaseni opravdu na základě víry v Krista, jak jsem vám ho popsal. Je to opravdu tak jednoduché. Nebojte se, buďte radostní. Nepotřebujete pro spásu nic dalšího.
Když si člověk nechá jednoduchost a radost spásy vzít, může mít při setkání s Kristem (tedy při Jeho návratu či při vlastní smrti) problémy. Nemusí nutně jít o odmítnutí, ale člověk se bude stydět, jak jednoduchost Boží záchrany komplikoval a zatemňoval, případně jak ji komplikoval ostatním.
S manželkou se máme rádi, to je poměrně jednoduché – tahat do tohoto vztahu nějaké složitosti, podmiňovat jej speciálním poznáním, je opravdu důvod ke studu.
Nebo jiný příklad: Přítel mi na frontě zachránil život. Udělal to pro mě, protože je přítel. Zkrátka to udělal. Řekněme, že bych začal vymýšlet složité teorie, proč to vlastně udělal, co skrytého za tím bylo. On by mi řekl: Co blázníš, Víte, co to tady řešíš? Jsme kámoši, ne? Styděl bych se.

29 Víte-li, že je spravedlivý, vězte, že také každý, kdo činí spravedlnost, je z něho zrozen

n.: víte také;
To je logické: Konáme-li dobro či spravedlnost, jdeme ve šlépějích našeho Mistra. Ježíš je dobro samo, on je zdrojem veškerého dobra, není dobro mimo Něj. Nemůže tomu tedy být jinak, než že konání dobra signalizuje, že jsme z něho zrozeni.
Ještě je třeba se vrátit k výše řečenému a podotknout, že základním dobrem je věřit v Krista Božího Syna. Neexistuje dobro mimo tyto mantinely, resp. dobro, které by z tohoto zdroje nevycházelo. I když je to pro naše humanistické mysli těžko pochopitelné a těžko zkousnutelné, neexistuje žádné samostatné na Bohu nezávislé objektivní dobro. „Dobro“ nezávislé na Bohu se stává zlem.

Domnívám se, že žádné selhání nemusí být definitivně fatální, pokud jsme ochotni k opravdovému pokání ↩︎
Přinejmenším zdánlivě jiného ↩︎
Od Jana je tato „hláška“ možná ještě nečekanější, než by byla třeba od Jakuba ↩︎
Nemluví se o zachovávání přikázání ve smyslu Desatero nebo něčeho podobného. Jde opravdu o vztah s Bohem ↩︎
Ne všichni musí založit rodinu. Zde myšleno polemicky proti trendu současnosti nevstupovat do zodpovědnosti. ↩︎
V křesťanství i mimo něj se vždy vyskytovaly snahy žádosti těla potlačit případně popřít. Jógíni jedí hlínu nebo nejedí vůbec, některé křesťanští asketové se bičovali nebo kastrovali. To ale není správná cesta. ↩︎
Každý, kdo někdy byl zamilovaný, to zná – byvše zamilovaný, byl jsem ochoten „jít pěšky přes půl světa“, abych svou milou aspoň na chvíli viděl. A nebyla v tom žádná oběť, byla to radost a samozřejmost. ↩︎
Maslowovu nebo nějakou jinou ↩︎
Vit též studie Chlouba v sekci Biblické studie na těchto stránkách ↩︎
Jozue 7 ↩︎
To víme už od Rychlých šípů – kdo má uši k slyšení, slyš 🙂 ↩︎
Alespoň donedávna to platilo – jak to bude s našimi dětmi a vnoučaty už tak jisté není. Některé ukazatele (např. vznik státu Izrael) mohou ukazovat, že nynější očekávání by již planá být nemusela ↩︎
Přísloví: Poturčenec horší Turka bývá pravdivé – odpadlíci bývají často největšími nepřáteli svých původních přátel. Např. pokřtění Židé někdy bývali nenávistnými antisemity (P.Johnson). Podobně odpadlí křesťané, komunisté apod. ↩︎
I když anihilaci nevěřících zemřelých zcela vyloučit nelze (mj. i na základě tohoto místa). Jde o složitou problematiku. ↩︎
Jako ve vtipu, kde se Mojžíš vrací z hory s deskami desatera v ruce a volá na Izraelce: Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Ta dobrá je, že jsem to ukecal z dvaceti na deset. Ta špatná, že nesesmilníš tam zůstalo. ↩︎
Gnosticismus je stále živý. Naposledy jsem se s ním setkal u jednoho kolegy, který mi nadšeně vykládal o „vysokém“ učení nějakého křesťanského mystika, kterému porozumí tak „jeden z milionu“. ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz