1. Janova – kapitola 4

1 Milovaní, nevěřte každému duchu, ale zkoumejte duchy, jsou-li z Boha; neboť do světa vyšlo mnoho falešných proroků.

• Jan začíná nové téma, které bylo v tehdejších církvích zřejmě aktuální: Vyrojilo se více proroků, kteří tvrdili, že přinášejí Boží slovo. Mnoho z nich bylo falešných.
• Falešný je ten, kdo napodobuje to pravé. Existují zajisté praví proroci a falešní se snaží vypadat jako oni. Ale nejsou – a to je třeba rozeznat.
• Možné to zjevně je – pokud je člověk zkoumá, měl by být schopen na to přijít, oddiferencovat to.
• O jakých duších se hovoří? O démonech, kteří působí skrze lidi a vydávají se za Ducha Svatého.
• Zřejmě to tedy není tak, že se lidé rozhodují sami se za proroky vydávat a dělají to po lidsku – napodobují chování proroků a přinášejí slova, která je napadnou. Zřejmě jde o lidi, kteří se rozhodnou démonům otevřít a dovolit jim skrze ně přinášet zvěst z nepřátelského tábora. Spíše to jde ruku v ruce – u kořene je ochota lidí se zlému otevřít, případně touha být proroky za každou cenu „ber kde ber“. Na takovýto „terén“ pak ochotně nasednou temné síly.

Můžeme znovu použít podobenství i protektorátu: protektorát Čechy a Morava = tento svět, německá vláda = vláda zlého, odboj = křesťané, gestapo = ďáblova armáda, výsadky z Británie = proroci a Ježíš, vysílání BBC = Bible, tajné vysílačky a přijímače = modlitby a proroctví.

Pro odboj je velkou pomocí a posilou dostávat zprávy z Británie, ze svobodného světa. Gestapo to ví a proto se snaží vysílání BBC rušit a případně vytváří svoje falešná vysílání, kterými se snaží vnést do odboje zmatení a neklid. Falešných vysílaček je mnoho.
Proto je třeba nevěřit hned všemu, co člověk "v éteru" zaslechne, ale pečlivě vyhodnocovat, jestli jde o vysílání pravé nebo falešné. 

2 Podle toho poznávejte Ducha Božího: Každý duch, který vyznává Ježíše Krista, jenž přišel v těle, je z Boha.  3 A žádný duch, který nevyznává Ježíše ^[Krista, jenž přišel v těle^], není z Boha. To je ten  duch  Antikrista, o němž jste slyšeli, že přichází, a který již nyní je ve světě. 

• n.: poznáváte;
• [to vylučovalo gnostiky, zvl. Kérintha, který učil, že božství přišlo na člověka Ježíše při jeho křtu a opustilo jej na kříži, takže zemřel pouze Ježíš člověk];
• Jak se v éteru zorientovat? Jak mezi množstvím přicházejících signálů rozpoznat ten pravý?
• Existuje „heslo“, podle kterého lze pravé vysílání rozlišit spolehlivě, kombinace znaků, která odliší pravé od falešného.
• Tím heslem je vyznávání Ježíše Krista, přišlého v těle. Toto heslo žádná falešná vysílačka nikdy nepoužije. O tomhle mluvit nebude.

• Vyvstává otázka, zda jde o jakýsi „šibolet“¹ pro démony? Tedy klíč k rozlišování duchů ve smyslu: Někdo přináší proroctví a já si potřebuji ověřit, zda je pravé. Vyzvu ho: řekni, že vyznáváš Ježíše Krista přišlého v těle. Pokud to bez problému řekne, je v pořádku. Pokud to odmítne nebo nedokáže², za řečeným stojí démon³.
• Být to tak může, ale je také možné, že jde o smysl přinášených proroctví: Pokud někdo přináší proroctví, jejichž smysl zdůrazňuje tuto stránku Kristovy osobnosti, je to od Boha. Pokud jde o „ezoterické“ prorocké slovo, je podezřelé.
• Nezapomínejme, že církev tehdy bojovala (dnes to ostatně není o mnoho jiné) proti gnosticismu, který z křesťanství dělal „ezo“ náboženství a s Kristovou tělesností měl problém.

• Jak je možné, že s myšlenkou, že Kristus přišel v těle, má někdo problém? A proč na tom tak záleží? Jaké jsou vlastně alternativy? Když nepřišel v těle, jak tedy přišel?
• Pilíře gnosticismu jsou dva:
  • dualismus ducha a hmoty (hmota je zlá a duch dobrý) – na takovém pozadí je problematické přijmout, že Ježíš byl opravdovým „tělesným“ člověkem „se vším všudy“. Ježíš svým vtělením hmotu legitimizoval.
  • představa o vyšším poznání či pravdě dostupné pouze vyvoleným. Z křesťanství se stává elitní učení pro zvláště duchovní a osvícenou skupinu. Opět z Ježíšova života a učení víme, že nic není vzdálenějšího pravdě.
• Také v dnešní době je přemíra „ezo“ učení a náboženství, která se snaží křesťanství zbavit Kristovy „tělesnosti“ a posléze je absorbovat jako jeden z tisíce duchovních směrů ke „zdokonalení“ člověka.

4 Vy, dítky, jste z Boha a přemohli jste je, neboť ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě.

• Opět láskyplné „něžné“ oslovení – jak víme u Jana se nezřídka pojí s radikálními nároky a tvrdými vyjádřeními.
• O vás nemám pochybnosti – vy jste opravdu uvěřili, víte, kým Kristus byl. Takové zcestné názory hravě rozeznáte a odmítnete. Na vás si ten zlý nepřijde, vy ho obratem pošlete „do háje“.
• Je to proto, že ve vás přebývá Duch Svatý a ten takové primitivní léčky ďábla hravě prokoukne.

5 Oni jsou ze světa, proto mluví věci ze světa a svět jim naslouchá. 

• Na takováto pseudo-moudra mohou skočit jen ti, kdo Krista nepoznali, kdo jsou ve světě a nic než světské věci neznají.
• Pro takové lidi podobné duchovní „kecy“ mohou být atraktivní.

6 My jsme z Boha; kdo zná Boha, naslouchá nám, kdo není z Boha, nenaslouchá nám. Podle toho poznáváme Ducha pravdy a ducha bludu.

• Jan nemá pochybnosti, že on pravdu zná. Je to nepochybné – znal Krista, naslouchal mu, žil v Jeho blízkosti. Dobře tedy věděl, že pseudo-duchovní řeči jsou Kristovu učení a Jeho charakteru na hony vzdálené.
• Bez obalu tedy říká: Pokud patříte Bohu, pokud máte Ducha Svatého, musíte rozpoznat, že to, co vám říkám, je pravda. Pokud to nevíte a nerozpoznáváte, stali jste se obětí bludu. A za bludem vždy stojí démon.

7 Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, se z Boha narodil a Boha zná.

• Zde je další rozlišovací znak toho, kdo je člověk znovuzrozený a znalý Boha: vzájemná láska.
• Všude je myšlena láska agapé, tedy nejvyšší stupeň nezištné a „na citech ne zcela závislé“ lásky. Jistě Jan nemyslí lásku mezi muži a ženami včetně erotické, ani lásku přátelskou.
• Když někdo miluje, „má to“ od Boha – protože zdrojem lásky je Bůh.
• Je to podobné jako s reakcí na gnostické učení: kdo zná Boha, rozpozná jeho nesmyslnost sám od sebe.
• Vyplývá z řečeného, že neexistuje láska mimo Boha? Případně, že nevěřící nemohou doopravdy milovat? Případně, že láska je rozlišovacím znakem, zda je někdo věřící nebo ne?
• Odpovědi nejsou jednoduché?
  • Ne/existuje láska agape mimo Boha? Těžko říci, ale je dost možné, že neexistuje. Láska se k Bohu dost možná vztahuje samou svou definicí, svou podstatou. Nelze „vypreparovat“ lásku, oddělit ji od Boha a pak „aplikovat“ jako nezávislý princip. Milovat znamená nejen vtahovat se k druhým „po Božím způsobu“, ale i za Jeho „asistence“. Pokud tam Boží přítomnost není, o pravou agape nejde.
  • Mohou nevěřící milovat láskou agape? Pokud je tomu tak, jak jsem uvedl výše, je to obtížné či z principu nemožné. Zajisté lidé mohou vzít principy agape a „použít“ je. Bez Boha se ale o opravdovou agape nejedná.
  • Z pozorování skutečnosti se mi ale zdá, že nevěřící někdy opravdovou agape milovat dokážou⁴. Může to být tím, že jsme zcela neztratili „Božskou strunu“ v nás (jsme stvořeni k Božímu obrazu, některé rysy z Boha v nás zůstaly i po pádu – touha po lásce, po krásce či po spravedlnosti jsou stopami těchto Božích rysů⁵). A jak víme, Duch Svatý působí i na nevěřící a snaží se je přivést ke Kristu.
  • Možná tedy platí, že „vypreparovaná“ agape bez Boha existovat nemůže, ale i nevěřící lidé jsou někdy schopni se k Bohu skrze opravdovou agape vztáhnout. (Možná se skrze to pak začnou přibližovat k Bohu).
  • A co otázka, zda je láska agape rozlišovacím znakem, zda je někdo věřící nebo ne? Pravděpodobně do značné míry ano. Křesťané agapé prožívají⁶ či aplikují ne výlučně, ale mnohem běžněji než okolní nevěřící svět.
• Na druhé straně jde o proces – Jan k lásce vyzývá. Kdyby křesťanům byla zcela přirozená, nebylo by žádných výzev zapotřebí. Zdrojem a ukazatelem lásky je Bůh. Čím více známe Boha, tím více chápeme, co to agape je, tím více ji zažíváme a chceme dávat.

8 Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. 

• To, že člověk uvěří (pozná Boha), jej postupně vede k lásce. Vidí na Bohu, jaký je, a tak postupně poznává, co to láska znamená. A následně ji začne sám žít.

9 V tom ⁽se ukázala Boží láska k nám⁾, že Bůh na svět poslal svého Syna, toho jediného, abychom skrze něho měli život.

• n.: byla na nás ukázána Boží láska;
• Pochopit, co je agape, není elementární. Naše přirozená zvrácenost nám toto pochopení ztěžuje. Bůh nám to postupně zjevuje. Základním pilířem tohoto zjevení a pochopení bylo vyslání milovaného Syna na svět a jeho obětování. Bůh skrze oběť svého Syna říká, spíše křičí: Toto je láska, kterou miluji. Takto vypadá láska, kterou vyžaduji!!!

Ježíšovou misí bylo zachránit lidi. Udělal to v době, kdy jsme ještě byli hříšní (Ř 5,8), kdy na nás nebylo vůbec nic "milováníhodného". Nemylme se - nebylo to tak, že Bůh do nás byl bláznivě zamilovaný" a "na to konto" se rozhodl pro nás něco udělat. Vůbec ne - svého jediného (!) Syna poslal v době, kdy jsme byli  sympatičtí asi jako červi hemžící se v latríně a požírající se navzájem. Přesto Syna poslal. A to je agape. 

10 V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna  jako  oběť smíření za naše hříchy. 

• ř. aorist;
• Kdyby láska měla pocházet od nás, žádná láska by nebyla. Zdrojem a původcem lásky je Bůh.
• Naše láska je vždy sekundární.

11 Milovaní, jestliže Bůh takto miloval nás, i my se máme navzájem milovat.

• Jak už jsme řekli, že Bůh je láska, Bůh lásku „vymyslel“, On „s ní začal“. Začal s ní i vůči nám. A to nás vede či má vést k tomu, abychom milovali i my jedni druhé.
• U lásky nejde jen o dovednost, kterou od svého Mistra „odkoukáváme“ a snažíme se ji napodobovat. Když vidíme opravdovou lásku, budí to v nás vnitřní touhu jednat stejně. Láska budí lásku.
• Když vidím a vím, že jsem milován, uvolňují se mi ruce pro lásku k druhým.
• Není to ale celá pravda – nejde výhradně o spontánní proces láskou vypůsobený. Slovo „máme“ ukazuje i na zapojení vůle.
• Agape není pouze cit, ale jde i o rozhodnutí vůle. Máme agape mít, tak se „holt“ o to musíme snažit.

12 Boha nikdo nikdy neviděl. Jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás ⁽dosáhla svého cíle⁾.

• n.: je dokonalá;
• Nikdo se nemůže na vlastní oči přesvědčit, jaký Bůh je. Je-li opravdu tak laskavý a milující apod.
• Křesťané ale jsou odrazem Božím na této zemi. Na nich lidé mohou „Boha“ vidět. Jestliže se navzájem milujeme, jsme takoví, jako je Bůh; vyzařujeme navenek Ducha Svatého, který je v nás.
• A to je cílem. Jestliže my sami vyzařujeme lásku, dosáhla svého cíle láska, kterou nejprve Bůh zahrnul nás.

 

13 Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme ⁽podle toho⁾, že nám dal ze svého Ducha.

• Toto vzájemné „reciproční“ přebývání je zajímavou skutečností: my „zůstáváme v Bohu“ a „On v nás“.
• Jde o odlišné skutečnosti:
  • to, že Bůh zůstává v nás, znamená, že v nás přebývá Duch Svatý. Těla křesťanů jsou totiž chrámem Svatého Ducha.
  • to, že my zůstáváme v Bohu znamená, že Jej neopouštíme, že zůstáváme věrni našemu vztahu.
• Tyto skutečnosti se navzájem posilují: My jsme věrní – zůstává v nás bydlet Svatý Duch – Ten nás utvrzuje a posiluje v tom, abychom zůstali věrnými.
• Že přítomnost Svatého Ducha v křesťanovi je reálná a „hmatatelná“, jsme již mluvili.

14 A my jsme viděli a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, Zachránce  světa.

• Jan byl očitým svědkem. Viděl vše na vlastní oči, měl vše z první ruky.
• A to, co se událo, bylo neuvěřitelné!!!! Skutečnost, že Otec poslal Syna, Zachránce  světa, se vymyká všem představám.

15 Kdo by vyznal, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. 

• Ano, opravdu takto jednoduché to je.
• Toto je podmínka pro ono vzájemné zůstávání v sobě popsané výše.

16 A my jsme uvěřili a poznali lásku, kterou Bůh má k nám. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm.

• n.: v nás / mezi námi (srv. Ř 5,5); ř. en hémin 
• ř.: v té lásce;
• Já jsem očitý svědek a vše, o čem píšu, jsem vyzkoušel a prožil na vlastní kůži: Uvěřil jsem, že ten „chlapík“, se kterým jsem se setkal, je opravdu Božím Synem. Poznal jsem, jaký je, a pochopil, že toto je láska. Pochopil jsem, že takový je Bůh. A pochopil jsem, že vztah s Bohem je „o lásce“.

17 V tom ⁽dosáhla láska při nás cíle⁾, že máme naprostou důvěru pro den soudu, neboť jaký je on,  takoví  jsme i my v tomto světě. 

• n.: je u nás láska dokonalá;
• ř.: ve dni;
• Cílem Boží lásky je, abychom mohli být naprosto „v klidu“ a naprosto jistí svou budoucností. Když máme vztah s Otcem, víme naprosto jistě, že až přijde na okamžik Božího soudu, bude On jako nejvyšší soudce na naší straně. Neodmítne nás, nezavrhne.
• neboť jaký je on,  takoví  jsme i my v tomto světě  – zřejmě: Jako se Ježíš na tomto světě pohyboval se samozřejmou jistotou svého synovství, můžeme a máme to tak dělat i my.

18 V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach ⁽působí muka⁾, a kdo se bojí,  nedošel  dokonalosti v lásce. 

• n.: souvisí s trestem; ř.: má trest / mučení;
• Souvisí s předcházející větou: protože víme, že jsme Božími dětmi, protože Boha milujeme a víme, že On miluje nás, nezůstává žádný prostor pro strach ze soudu ani z ničeho jiného.
• Láska strachu vyráží z rukou všechny trumfy.
• Strach opravdu působí muka – strach je hrozný.
• Jan věci opět vyhrocuje, když tvrdí, že kdo se bojí, dostatečně nemiluje. V zásadě je to pravda, ale takto řečeno je to dohnáno do extrému.

19 My milujeme, neboť on první miloval nás.

• Bezesporu. My bychom lásky primárně schopni nebyli. A k Bohu už vůbec ne.
• Veškerá iniciativa stran naší spásy vychází od Boha.

20 Řekne-li někdo: ‚Miluji Boha,‘ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Vždyť kdo nemiluje svého bratra, kterého viděl, nemůže milovat Boha, kterého neviděl.

• var.: jak může … ? 
• To má i nemá logiku. Jan předpokládá, že milovat někoho neviditelného je nutně obtížnější, než viditelného. Pravda to jistě je – jak mám milovat někoho, o kom ani pořádně nevím, jak vypadá?
• Na druhé straně milovat konkrétního bratra z masa a kostí se všemi jeho chybami („mlaskáním u jídla“) může být obtížnější, než milovat abstraktního „Boha na obláčku.“ Naše představa Boha ale takto prázdně abstraktní být nemůže, neboť jsme se setkali s Kristem, který z masa a kostí byl. Na rozdíl od Jana jsme se s ním nesetkali tváří v tvář, známe ale ho ale dost na to, abychom jej mohli milovat ve vší konkrétnosti.
• Jan mluví přímo o nenávisti. Staví do protikladu vzletná slova o lásce k Bohu a současnou ne-lásku k bratrovi. Tohle zároveň zkrátka není možné, tohle nemůže koexistovat – říká Jan. Pokud miluješ Boha, nedokážeš nenávidět. Pokud miluješ Boha, chápeš, jak se na lidi divá Bůh a díváš se na ně stejně.

21 A toto přikázání máme od něho, aby ten, kdo miluje Boha, miloval také svého bratra. 

• To o lásce k lidem jsem si nevymyslel, říká Jan. To je základní Boží příkaz.
• Sekvence je následující: Miluji Boha … Bůh říká, že mám milovat bratra … Miluji bratra.

.

.

1. Šibolet (hebrejsky שיבולת‎, česky: obilný klas) je jazykový prostředek, který v komunikačních situacích slouží k rozlišení členů jedné (společenské, nářečové) skupiny od druhé, v širším smyslu jakékoliv znamení, heslo, poznávací heslo, narážka.
   Srv. Sd 12,5 -6 Gileád dobyl na Efrajimovi jordánské brody. Kdykoli se stalo, že efrajimští uprchlíci říkali: Chci se přebrodit, tu jim gileádští muži odpověděli: Ty jsi Efratejec? Pokud řekl: Nejsem, poručili mu: Tak řekni: Šibbolet. Pokud řekl: Sibbolet a nedokázal to vyslovit správně, chytili ho a zabili ho tam u jordánských brodů. V oné době padlo z Efrajima čtyřicet dva tisíce mužů.  ↩︎
2. Říká se, že tohle démon vyslovit nedokáže, že se mu „zkřiví ústa“. ↩︎
3. Spíše si také myslím, že démon tuto větu formálně vyslovit dokáže, i když ji neuznává či odmítá její platnost.. ↩︎
4. Napadl mě mladý letec (hrál ho Kryštof Hádek) ve filmu Tmavomodrý svět. Přestože mu starší kolega (hrál ho Vetchý) ublížil (přebral mu dívku), on za něj obětuje život. Toto je jen film, ale takové věci se přece stávají i v reále. A zdá se mi, že jde o agape. ↩︎
5. Proto lidé milují umění. Proto ve filmech a knihách aj. umění jsou stále znovu a znovu nastolována témata spravedlnosti, viny a trestu, sebeobětující lásky, apod. ↩︎
6. Agapé nemusí být nutně spojena s city. ↩︎