1. Janova – kapitola 5

1 Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha. A každý, kdo miluje Otce, miluje i ⁽jeho dítě⁾.

• ř.: zploditele
• ř.: zplozeného z něho; 
• Jasné a jednoduché. Takhle to je, takhle to opravdu funguje. Kdo uvěří, tomu Bůh daruje nový začátek. Umožní mu se znovu narodit – znovu a „lépe“. Starý člověk zůstane ve vodním hrobě, povstane nový a nově.
• A není možno milovat Boha a odmítat Syna.

2 ⁽Podle toho⁾ poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. 

• ř.: V tom
• ř.: činíme; var.: zachováváme 
• Jan znovu a znovu opakuje několik skutečností týkajících se vzájemného spojení mezi láskou k Bohu a k bližním a poslušností.
• Říká také, že teoretické křesťanství neexistuje – pokud jsme křesťany, tyto věci zkrátka děláme (posloucháme a milujeme). Pokud nikoliv, křesťany ve skutečnosti nejsme.
• Tato základní fakta občas doplní další důležitou a zajímavou informací.
• V tomto verši je logický vývod opět poněkud jiný a nečekaný, možná ale i trochu zmatečný: Jak se pozná, že milujeme ostatní křesťany? Podle lásky k Bohu a plnění jeho příkazů. To asi není úplně to, co chtěl Jan říci. (Překlad je přesný, v tom problém není)
• To, že někoho miluji se pozná podle toho, jak se k němu chovám, ne podle toho, jestli miluji Boha. Nemělo by to být naopak? Podle toho se pozná, že milujeme Boha a plníme jeho příkazy, že milujeme sourozence? Nemyslel to Jan takto?
• Jako nejpravděpodobnější se mi jeví následující smysl věty: Bez toho, aby člověk miloval Boha, lásky agape k sourozencům není schopen. Opravdová láska k druhým je těžká a přirozenou cestou prakticky nemožná. A když na někom vidím, že opravdu miluje druhé láskou agape (tedy i když k tomu nemá žádný důvod), mohu z toho s jistotou usoudit, že zná miluje Boha a plní jeho příkazy (protože, proč by to jinak dělal?)

3 To je totiž láska ⁽k Bohu⁾, že zachováváme jeho přikázání. A jeho přikázání nejsou těžká,

• To již dobře víme – láska k Bohu není (pouze) emoce, ale poslušnost.
• Nejde ale o poslušnost vynucenou či nesmyslnou či o snahu plnit nesplnitelné. Vlastně o žádný velký problém nejde. Pokud Boha milujeme, je snaha dělat, co řekne přirozená a snadná.

4 neboť vše, co se narodilo z Boha, přemáhá svět. A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra. 

• Jak je to možné, že pro milující Boha je poslušnost tak snadná? Protože jsou nově narození a mají tedy již jinou novou přirozenost. Ta již není tak vzpurná, ale je pro ni přirozené dělat, co milovaný Bůh řekne.
• Svět již pro tuto novou přirozenost není tak atraktivní, jeho názory pro ni nejsou tak určující – pro znovuzrozeného člověka již není nemožné ani nesplnitelně obtížné se světu postavit.
• Jak je to možné? Jak jsme se do takové pozice dostali? To již víme, mj. z prvního verše: Bylo to vírou, protože víra nám otevřela dveře ke znovuzrození, k lásce k Bohu. A ta nám následně umožnila přemáhat svět a milovat bližní.

5 Kdo je ten, který přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?

• Takže si zopakujme sekvenci, která v důsledku vedla k tomu, že křesťané přemáhají svět?
• VÍRA V KRISTA … ZNOVUZROZENÍ … LÁSKA K BOHU … POSLUŠNOST BOHA … PŘEMOŽENÍ SVĚTA (projevující se mj. láskou k bližním)
• Jak jinak byste přemožení světa chtěli dosáhnout? Ptá se Jan. Máte jiný lepší nápad?

6 To je ten, který přišel skrze vodu a krev: Ježíš Kristus. Ne pouze ve vodě, ale ve vodě a v krvi. A Duch je ten, který to dosvědčuje, neboť Duch je pravda. 

• Ježíš, ten kterého jsem znal, přišel skrze vodu a krev. Voda je křest (Janův křest Ježíše v Jordánu¹ – ten, při kterém se Otec s Synu veřejně přihlásil a Duch Svatý na Něj sestoupil). Krev je kříž.
• Ježíš přišel nejen kvůli své službě, ale také kvůli tomu, aby se za nás obětoval.
• A že toto vše je pravda – dosvědčuje Duch Svatý. Duch totiž vždy mluví pravdu. A On potvrzuje, že toto vše ohledně Ježíše tak opravdu je.
• Duch Svatý vane tímto světem jako Boží wifi. Dotýká se lidí a hovoří k nim. Když se někdo upřímně zajímá o věci týkající se Božího Syna, Duch Svatý se takového člověka dotýká, hovoří k němu a vysvětluje a dosvědčuje mu, jak se věci mají.

7 Tři jsou, kteří vydávají svědectví na nebi — Otec, Slovo  a Duch Svatý — a ti tři jsou jedno.

• Bůh nám poskytuje veškeré možné potvrzení toho, že věci jsou skutečně tak. Křesťanství je založeno na realitě – věci se staly tak, jak je napsáno v Bibli. Pokud by tomu bylo jinak, křesťanství je nesmyslem.
• Křesťanství je založeno na víře (věříme, že to tak bylo, přestože jsme to na vlastní oči neviděli), ale tato víra je postavena na dobrém rozumovém základě. Věříme něčemu, co je dobře doloženo a co má „hlavu a patu²„.
• To je důležité, protože, když na něčem máme postavit svůj život, potřebujeme rozumnou míru jistoty, že se nevydáváme mylným směrem. Potřebujeme, aby nám někdo hodnověrný dosvědčil, jak se věci mají.
• Odkud tedy bereme potvrzení, že Ježíš přišel, žil, zemřel a byl vzkříšen? Jan uvádí, že tato potvrzení jsou tři (nebo ze tří zdrojů) a že jsou vzájemně v souladu:
  • Za prvé Otec: Otec je počátkem všeho, Stvořitelem, iniciátorem plánu spásy. On vyslal svého Syna na pozemskou spasitelnou misi, On poslal Svatého Ducha.
  • Za druhé Slovo: Myšlen je buď Ježíš (živoucí vtělené slovo) nebo Bible. Ježíš o sobě mluvil (přinášel informace) a Jeho slova jsou k dispozici v Bibli. Bible je velmi hodnověrný zdroj informací nejen o Ježíši.
  • Za třetí Duch Svatý: Jak už jsem zmínil výše, Duch Svatý je jako Boží wifi dostupná každému hledajícímu pravdu, každému, kdo hledá Boha. Duch Svatý mluví k lidem napřímo. Působí synergicky při čtení Bible – potvrzuje a vysvětluje ji. Působí synergicky s Otcem, Synem i Slovem.
• Co znamená „na nebi“ není jasné: vydávat svědectví v nebeských oblastech asi není třeba- tam mají duchovní bytosti všechno z první ruky.
• Svědectví Otce, Slova i Ducha má ale rozhodně nebeský původ – nejde o svědectví „peer-to-peer“, ale o autoritativní svědectví Boha.

8 A jsou tři, kteří vydávají svědectví na zemi — Duch, voda a krev —, a ti tři jsou zajedno.

• Že by tedy v předchozím verši opravdu šlo o svědectví vydávané bytostem v ponebesí? Spíše ne – spíše půjde o to, že svědectví na zemi má nebeské a pozemské zdroje, které se navzájem podporují a doplňují.
• Z nebeských zdrojů pochází svědectví Otce, Slova a Ducha. Zde uvidíme, že existují i zdroje svědectví původu pozemského, že jsou také tři a že jsou spolu také v jednotě:
  • Za prvé Duch: Ten se opakuje, což je ale v pořádku – Duch Svatý má nebeský původ (jde o Boha samého), ale působí zde na zemi.
  • Za druhé voda: Těžko může jít o něco jiného, než o křest. Pravděpodobně křest Ježíšův. Při něm se Otec k Ježíši veřejně (akusticky) přiznal. To, že Ježíš byl pokřtěn, je jednak (biblicky) dobře zdokumentováno, jednak jde o významnou událost s nedozírným významem.
  • Do určité míry je silným svědectvím zde na zemi i křest každého dalšího věřícího.
  • Za třetí krev: Opět těžko může jít o něco jiného, než o Kristovu smrt na kříži. To je další významném svědectví pravdivosti křesťanství. Kristova smrt a vzkříšení vzato přísně historicky a vědecky je jedním z nejlépe doložených historických faktů.

9 Přijímáme-li svědectví lidí, oč větší je svědectví Boží. Toto je Boží svědectví, protože on sám  vydal  svědectví o svém Synu. 

• Svědectví je obecně běžně přijímáno: Když někdo řekne, že něco zažil nebo viděl, obvykle mu věříme – a to v běžné styku, ale i oficiálně např. u soudu.
• A v tomto kontextu opravdu nemá logiku nevěřit svědectví Božímu – Bůh je jako svědek o mnoho řádů spolehlivější než člověk³.
• A Bůh si dává záležet, aby skutečnosti týkající se Jeho Syna byly svědecky dobře podložené
• A Bůh přitom nespoléhá pouze na svědectví zapsaná v Bibli, ale pracuje jako svědek i „napřímo“ svým Duchem v srdcích lidí. Když někdo přemýšlí o pravdivosti evangelia, Duch Svatý pravdivost potvrzuje v jeho srdci.

10 Kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě. Kdo nevěří Bohu, učinil ho lhářem, protože neuvěřil svědectví, které Bůh vydal o svém Synu.

• Toto Boží dosvědčování je u každého člověka natolik jasné a zřetelné, že jeho odmítnutí je vždy vzpourou. Kdo odmítne uvěřit, říká Bohu: Nevěřím tomu, co mi teď říkáš. A to je vážná věc.
• Nejde totiž o nějaké teoretické či teologické informace, které se nám mohou líbit nebo ne. Jde o velmi osobní svědectví milujícího Otce o životě a smrti Jeho Syna za nás. A každý Otec si takové věci bere velmi, ale velmi vážně a osobně.
• Lidé jednou budou rozděleni na dvě skupiny – na ty, kteří Božímu svědectví uvěřili a na ty, kteří uvěřit odmítli a nazvali tedy Boha lhářem.
• Kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě: uvěření Božímu svědectví je „proměnotvorné“ – člověk, který mu uvěří je vnitřně proměněn a „osídlen“ Svatým Duchem.

11 A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu.

• Bůh tedy osobně dosvědčuje pravdivost „těch věcí týkajících se Jeho Syna“.
• Lidé, kteří tomuto svědectví o Synovi uvěří, získávají věčný život. Nikdo jiný a nijak jinak.
• Lidé od Boha dostávají věčný život. Co znamená mít věčný život? Zřejmě nejde pouze o život bez konce, ale o nekonečný život v Boží přítomnosti.
• Život bez konce bez Boha není nic atraktivního – jde o peklo.
• Věčný život má smyslu pouze v Bohu, pouze život s Bohem je věčným životem v pravém smyslu slova. Život bez konce ještě věčným životem není – spíše věčnou agónií.

12 Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, ten život nemá.

• Další známý a radikální verš. Co znamená mít Syna? Nepochybně věřit v Něho, v Jeho smrt a vzkříšení. Přijmout Jej jako Pána a Spasitele.
• Co jiného by to mohlo znamenat? Mít ve smyslu vlastnit nedává smysl. V úvahu by připadalo ještě mít Ježíše v sobě. Vlastnit „průkazku pro vstup do Božího království s kapkou Kristovy krve“.
• Existují pouze dvě polohy. Křesťanství je „binárním náboženstvím„, je založeno na binárním módu – bílá a černá, světlo a tma, jednička a nula, v Božím království nebo mimo něj.
• Tím, že Ježíš svou smrtí vše „zařídil“, zredukoval otázku spásy na CHCI – NECHCI. Kdo není uvnitř, k tomu nemá žádný jiný důvod, než že nechce.
• V křesťanství neexistuje žádná šedá zóna. Neexistuje také žádný očistec – i kdybychom neměli nic, než tento jediný verš, existenci očistce bychom na jeho základě mohli směle vyloučit.

13 Toto jsem napsal vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.

• Chci vám, věřícím, připomenout a zdůraznit, že věčným životem si můžete být jisti.

14 A to je ta naprostá důvěra, kterou máme k němu, že když bychom o něco žádali podle jeho vůle, slyší nás. 

• Další věcí, kterou si můžeme jako věřící být naprosto jisti, je otevřenost vůči našim modlitbám. U nebeského Otce jsou nám dveře jeho „pracovny“ vždycky otevřené, jeho „mobil“ je vůči našim modlitbám vždy na příjmu.
• Co znamená žádat podle Jeho vůle? Nejlépe se mi to chápe na příkladu vztahu rodičů a dětí – dobrý otec je ochoten svým dětem splnit všechna smysluplná přání. Neznamená to, že jim dá vše, o co si řeknou – to dobrý rodič nedělá, vedlo by to k rozmazlenosti.

15 A víme-li, že nás slyší, kdykoli o něco žádáme, víme, že máme ⁽to, co⁾ jsme od něho žádali.

• ř.: požadavky, které;
• A víme-li, že nás slyší, kdykoli o něco žádáme: Opět je zmiňována stoprocentní jistota, že všechny naše modlitby Bůh vnímá a věnuje jim pozornost.
• Víme, že máme ⁽to, co⁾ jsme od něho žádali – znovu tedy: Bůh není rodičem, který dítěti koupí každou hračku a mlsek, na který si ukáže. Jistota věnované pozornosti a odpovědi na naše modlitby nejlepším možným způsobem je ale absolutní.

16 Uviděl-li by někdo svého bratra, že hřeší hříchem, který není k smrti, ať za něj poprosí, a Bůh mu dá život; těm, kdo nehřeší k smrti. Je hřích k smrti; u takového neříkám, aby prosil.

• Obtížný verš. Jeden z nejobtížnějších. Názory na výklad se různí.
• Jádro je jasné a jednoduché: Každý křesťan může zhřešit a v takovém případě je úkolem jeho sourozenců se za něho modlit. Ne se pohoršovat, ne si o tom povídat, ale poprosit Boha, aby se ho dotkl, hřešícímu to došlo a činil pokání.
• Problém nastává s tím, že Jan říká, že existují hříchy, které jsou fatální – za takové se už modlit nemáme.
• Smrtí se myslí se velmi pravděpodobně smrt duchovní, tedy ztráta spásy, vypadnutí ze vztahu s Bohem – to bezpochyby je možné. Největší milostí je milost dojít až do cíle. Mnoho míst v Písmu ukazuje, že z milosti je možno vypadnout a k Bohu nakonec nedojít.
• Co tedy může být hříchem ke smrti?
  • Nabízí se na prvním místě hřích proti Duchu Svatému, o kterém od Ježíše víme, že je neodpustitelný. To nám ale příliš nepomůže, protože nikdo přesně neví, co tím hříchem je⁴.
  • Jiní uvažují o hříších jako vražda, modlářství nebo cizoložstvo, tedy o hříších, za které byl v Zákoně určen trest smrti. To se mi nezdá pravděpodobné – i takovéto „velké“ hříchy jsou při opravdovém pokání odpustitelné
  • Je možno zvažovat hříchy, které vedou k vyloučení z církve – na tom jistě mnoho je. Mimo církev není spásy.
  • Logicky se nabízí hřích podobný lhaní Duchu Svatému, jakého se dopustili Ananiáš a manželkou – tedy arogantní snaha dělat se lepším, než jsem
  • Existuje i názor, že je myšleno to, že když je někdo po právu odsouzen k smrti, není správné se modlit za jeho osvobození. V tom případě by se nehovořilo o duchovní smrti či odpadnutí, ale o smrti fyzické (i odsouzenec k smrti samozřejmě může být spasen)
  • Dle ŘK učení jde o hříchy, kde ani „očistec nepomůže“
• Je otázka, jak velká má pro nás takové uvažování význam – neboť pro nás je nemožné s jistotou vědět, že hřích, kterého se náš bližní dopustil, spadá do kategorie „neodpustitelný“. A někoho „odepsat“ ve smyslu: Za tohoto už nemá cenu se modlit, vnímáme jako nepřijatelné.

• Nicméně, to, že Jan Jan staví do protikladu hřích, který k smrti je a který k smrti není, je nezpochybnitelné.
• Otázkou je, co znamená: u takového neříkám, aby prosil.

• Co ale říká dále, je nejasné. Přikazuje – za takového se nemodlete nebo pouze říká: Za takového je zbytečné se modlit?
• Přikazovat nebo doporučovat ne-modlitby moc smyslu nedává. Co se může stát? Při nejhorším Bůh mé modlitby bude ignorovat, vyčítat mi je bude jen těžko.
• Že by naše modlitby mohly Nejvyššího „zmanipulovat“, aby zachránil někoho, kdo zachráněn být nemá, považuji za vyloučené. Nebo že by Bohu byly naše modlitby za takové lidi nepříjemné či obtěžující se mi také nezdá.
• Spíše tedy Jan říká: Za toho, kdo zhřešil hříchem ke smrti, jsou modlitby zbytečné. Neplýtvejte na ně proto časem a energií.

• Celkově zůstává smysl této části verše nejasný – pokud nevíme, co je smrtelný hřích, nemáme se v našich ne-modlitbách čeho chytit. Když se budeme modlit za všechny hřešící bratry, chybu pravděpodobně neuděláme.

• Na závěr můj osobní názor na danou problematiku:
  • Hříchem, který vede ke smrti je odpadnutí od Hospodina. Kdo se na Boha „vykašle“, do odpočinutí nevejde. (Proč by měl? Bůh nikoho do svého království proti jeho vůli tlačit nebude).
  • Znám bývalé křesťany (a není jich úplně málo), pro které bylo křesťanství pouze nepodstatnou přechodnou etapou jejich životů. Přeji jim ze srdce, aby se k Bohu navrátili; když si vzpomenu, příležitostně se za ně pomodlím. Příliš horlivý v tom ale nejsem.
  • (Pravděpodobně jsou mezi nimi lidé, kteří se nakonec k Bohu přece jen navrátí).
  • Možná jde o moji chybu, lhostejnost či cynismus, ale příliš provinile se necítím – možná na nějaký podobný případ Jan myslel. Proč se modlit za lidi, kteří vědomě nemají zájem?
  • Jen okrajově, více na příslušném místě: Neodpustitelný hřích proti Duchu Svatému pravděpodobně znamená, že přisuzujeme činy Svatého Ducha ďáblu. Proto jsem preventivně velmi zdrženlivý ve vynášení hodnocení původu nadpřirozených jevů (i když se mi nelíbí nebo jsou divné).

17 Každá nepravost je hřích, ale je i hřích, který není k smrti. 

• Nepravost: ἀδικία, ας, ἡ  [adikia], 1. bezpráví; špatnost 2. nespravedlnost [25 výskytů]
• 1) injustice, of a judge, 2) unrighteousness of heart and life, 3) a deed violating law and justice, act of unrighteousness
• Slovo nepravost běžně nepoužíváme, nemáme jeho význam „zažitý“⁵. Na první pohled nejsem schopen odlišit, v čem se liší nepravost od bezpráví, špatnosti či nespravedlnosti. Pocitově jde o špatnost, která je zjevně a výrazně proti právu.
• Elementární není ani definice toho, co to znamená hřích. Zde se dozvídáme, že každá nepravost je hříchem. Cokoliv uděláme proti právu, nespravedlivého či nesprávného je hříchem.
• Nepravost a hřích ale nejsou dvěma přesně se překrývajícími množinami. Pojem hřích je širší.
• Hřích v sobě zahrnuje více věcí, než nepravost, tedy pouze zlé protiprávní jednání: Hříchem je rovněž nevíra v Krista, lhostejnost vůči Bohu, nekonání dobra, minutí se Božím cílem pro náš život, aj.
• Jak jsme již řešili výše, některé hříchy jsou fatální, některé ne nutně. S trochou zjednodušení je každý hřích vyznatelný a odpustitelný. Pokud ale hřích necháme tak, vyznat jej nejsme ochotni, smrtelným se stává (jakkoliv je „malý“).

18 Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují  pravdu, 

• ř. orgé; Další výskyty viz s sekci Biblické studie
• Nepravost se vyskytuje dvakrát. Kašlat na Boha je nepravost. Blokovat pravdu rovněž.
• Bůh se hněvá a to značně. Ignorovat Jej je samo o sobě vážná věc. Ale když někdo potlačuje pravdu, tedy druhým v poznání pravdy brání, je to problém ještě větší.

Loď se potápí - ty sám do záchranného člunu odmítneš nastoupit, ale navíc ještě blokuješ vchod. Vyděšení lidé pobíhají a hledají záchranu - a ty je směruješ od záchranného člunu pryč. Lze se divit, že tohle Boha přivádí k zuřivosti?

18 Víme, že kdo je narozen z Boha, nehřeší; ale ten, kdo byl zplozen z Boha, střeží ⁽sebe samého⁾ a ten Zlý se ho nedotýká.

• Narozen a zplozen je zřejmě myšleno jako téměř synonymum. Bůh nás zplodil, tedy inicioval náš vznik a dohlédl na naše nové narození. Narozenými i zplozenými jsou myšlení samozřejmě křesťané.
• Opravdu křesťané nehřeší? Je to pravda i není. Na jedné straně (a víme to i z Písma) křesťané hřeší poměrně běžně (tzn. nedaří se jim udržet se přesně v linii Boží vůle). Na druhé straně – proč by měli hřešit? Na hříchu není nic atraktivního. Pokud křesťané hřešit nechtějí, tak nemusejí.
• Vysvětlení tohoto rozporu je částečně i v definici hříchu: Základním pra-hříchem je narušení vztahu s Bohem. A pokud křesťan chodí v blízkém neustálém vztahu s Bohem, hříchy v Boží přítomnosti „blednou“, mizí, rozpouštějí se. Hřích v Boží přítomnosti „přestává být“ hříchem. Jsem-li se svou milou, nehrajeme na pravidla – moje drobné nedostatky nebo selhání nejsou vůbec důležité, protože to základní, tedy náš vztah, je v pořádku.
• Je ještě jedno možné vysvětlení: Nově narozený člověk opravdu nehřeší. Problémem je, že tento nový člověk stále zůstává v těle, které naopak sklon k hříchu má a nově narozeného člověka negativně ovlivňuje.
• Střežit sebe sama je důležité. I v blízkosti milé si na své chování dávám pozor.
• Zlý se ho nedotýká: jsem-li permanentně v blízkosti Nejvyššího, Zlý nemá kudy a jak na mě útočit. Jednak si netroufá do Boží blízkosti, jednak já jsem natolik zaujat a spokojen v Boží blízkosti, že mě nějakého ďáblovy pokusy o mé ovlivnění vůbec nezajímají.

19 Víme, že jsme z Boha a celý svět leží v tom Zlém.

• Křesťané jsou ve světě cizím elementem. Nepatří do něj, nemají v něm vlastně, co pohledávat, nemají s ním „nic společného“. Musejí tady zůstávat, „čerpat ze světa živiny“, ale jejich občanství, jejich zájem je již obrácen jinam. Jsme ve světě, ne však ze světa⁶.
• Křtem se změnila naše podstata, obrácený člověk se z občana světa proměnil v nebešťana, občana Božího království.

20 Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost poznávat toho pravého, a jsme v tom pravém, v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život.

• Mise Božího Syna na této planetě byla mnohotvará:
  • On byl tím „pravým“, koho jsme měli rozpoznat a začít následovat
  • Naše přirozenost by nám bez Božího zásahu ani neumožnila Ježíše jako toho pravého rozpoznat. Bůh nám tu schopnost ale nějakým způsobem otevřel
• Od chvíle, kdy jsme ho rozpoznali a dali mu své životy, v něm jsme.
• Pouze Ježíš je cesta, pravda a život. Nikudy jinudy cesta nevede.

21 Dítky, uchraňte se model! ^[Amen.^] 

• ČSP: [v kontextu pro čtenáře asi znamenalo: vyvarujte se falešných učitelů s jejich falešným učením o Kristu, protože to vede k modlářství, uctívání falešného boha];
• Závěrečné varování. Dávejte si pozor, buďte obezřetní. Pokusy odvést vás přicházet budou.

.

.

1. Např. Mt 3 ↩︎
2. Samozřejmě je možno věřit i nesmyslům, např. že země je placatá nebo že někdo rozprašuje chemtrails, ale to je víra iracionální. ↩︎
3. Mockrát jsem přemýšlel, jak špatným svědkem bych byl, kdybych měl někomu např. popsat prchajícího zloděje nebo kdybych ho nedejbože měl identifikovat. Lidská paměť ve velmi „vachrlatá“ – existují o tom i vědecké studie ukazující, že lidská mysl si je schopna „vymyslet“ neexistující vzpomínky ↩︎
4. Názor na hřích proti Svatému Duchu mám, uvedu ho u příslušné pasáže ↩︎
5. Stálo za to si projít všech 25 výskytů – naleznete v sekci Biblické studie ↩︎
6. Neplatí to zcela – jedním z důvodů, proč Bůh křesťany ještě na světě ponechává, je to, že mají pro svět ještě něco vykonat. Bůh svět miluje a chce jej zachránit. ↩︎