2. letopisů – kapitola 24 (Jóaš, kněz Jójada)

1 Jóašovi bylo sedm let, když se stal králem. Kraloval v Jeruzalémě čtyřicet let. Jeho matka se jmenovala Sibja z Beer-šeby.

• V sedmi letech samostatného kralování jistě schopen nebyl. Jójada již zřejmě nemohl nebo nechtěl dále čekat. Prozrazení by mělo katastrofální důsledky pro všechny.
• Vidíme, jak silná a pro Hospodina důležitá je krevní linie vládců. Jeho sliby dané Abrahamovi a Davidovi jsou navždy platné.
• Jak dlouho mu byl Jójada poručníkem? Zjevně tomu tak bylo – nejprve poručníkem, pak přinejmenším mentorem, ne-li tím, kdo měl v rukách reálnou moc a král byl pouze „loutkou “ v jeho ruce. V tomto případě „loutkou“ bez negativních konotací, loutkou k dobrému.
• Jójadova autorita byla nezpochybnitelná – bylo výlučně jeho zásluhou, že mladý král je tam, kde je.
• Jóašovo kralování bylo dlouhé – trvalo do jeho 47 let.

2 Jóaš činil to, co je správné v Hospodinových očích, po všechny dny kněze Jójady.

• To zní i nezní dobře – činil dobře, ale pouze, pokud měl Jójadu za zády. Nevím, jak moc se s Jójadovými postoji sám ztotožňoval.

3 Jójada pro něho vzal dvě ženy, takže zplodil syny a dcery.

• Jójada rozhodoval také o králových manželstvích. Což nemusí být nutně špatně, zvláště zvážíme-li, že se král ženil tak brzy, jak jen to bylo možné, třeba kolem patnácti let.

4 Potom se stalo, že ⁽přišlo Jóašovi na mysl⁾ obnovit Hospodinův dům. 

• n.: Jóaš měl na srdci; h.: stalo se s Jóašovým srdcem;
• Zde Jójada jako iniciátor jmenován není. Uvidíme tedy, zda to byl od samotného Jóaše dobrý nápad.
• Šlo mu, jak uvidíme dále, o zajištění finančních prostředků na zlepšení chrámové bohoslužby

5 Shromáždil kněze a lévity a řekl jim: Vyjděte do judských měst a rok co rok shromažďujte od všech Izraelců stříbro na opravu domu vašeho Boha. Pospěšte si s tím. Ale lévité nepospíchali.

• Král chtěl peníze shromáždit formou vypsání zvláštní daně – levité se do jejího vybírání ale příliš nehrnuli.
• Proč, nevíme. Dost možná šlo o příliš nepopulární opatření. Nebo odpor a neochota obyvatel byly příliš silné.

6 Potom si král zavolal vrchního kněze Jójadu a zeptal se ho: Proč jsi nedohlédl na lévity, aby přinesli z Judska a z Jeruzaléma daň, kterou ustanovil Hospodinův otrok Mojžíš a shromáždění Izraele, do stanu svědectví?

• tj.: , kde jsou desky se svědectvím zákona;
• Vypadá to, že král se poněkud emancipoval a že došlo k prvnímu poměřování síly mezi králem a Jójadou.
• Jak moc šlo o věc samu nebo byl-li problém pouze zástupný, je těžko posoudit. Záměr vypadá bohulibě, mohlo ale jít o nemoudrý počin, který Jójada neschvaloval a prostřednictvím svých podřízených ho bojkotoval.
• Jedna věc je získat národ pro pravou bohoslužbu, když je to nic nestojí; druhá věc je chtít po něm na tento účel peníze.

7 Vždyť ničemnice Atalja a její synové vtrhli do Božího domu a všechny svaté věci z Hospodinova domu použili pro baaly. 

• Chrám byl tedy stále značně vyrabován. „Restituce“ od baalových následovníků důsledně neproběhly.

8 Král řekl, aby udělali jednu truhlu a dali ji zvenku do brány Hospodinova domu.

• Král tedy vzal iniciativu do svých rukou. Rozhodl se vybrat prostředky na chrám jinak.

9 Potom rozhlásili v Judsku a v Jeruzalémě, aby přinášeli Hospodinu daň, kterou ustanovil Izraeli v pustině Boží otrok Mojžíš.

• Opakovaná argumentace Mojžíšovým příkazem byla správná – v Ex 30 je napsáno, že tato daň byla absolutní a činila polovinu šekelu pro každého dvacetiletého a staršího.

10 Všichni předáci a všechen lid se radovali, přinášeli daň a házeli do truhly, až byla plná.

• Zdá se tedy, že neochota lidu dávat nebyla příčinou dosavadního neúspěšného výběru. Lidé dávali hojně a ochotně, dokonce s radostí.

11 I stalo se, když přinesli prostřednictvím lévitů truhlu ke královskému dozorci a když viděli, že je tam již mnoho stříbra, přišel královský písař a dohlížitel vrchního kněze, vyprázdnili truhlu, vzali ji a vrátili ji zpět na místo. Toto dělali den co den a nashromáždili množství stříbra.

• Truhla se naplnila ne jednou. Sbírky byly pečlivě registrovány spolehlivými muži.

12 Král a Jójada ho pak dávali dílovedoucím práce na Hospodinově domě. Ti najímali kameníky a řemeslníky na obnovu Hospodinova domu a také kováře a kovotepce na opravu Hospodinova domu.

• Zdá se tedy, že král měl ohledně výběru peněz a obnovy chrámu pravdu a také že roztržka byla zažehnána.
• Peníze byly investovány, jak bylo zamýšleno, tedy na obnovu chrámu.

13 Dílovedoucí konali svou práci, takže opravné práce pod jejich vedením postupovaly. Postavili Boží dům do původní podoby a opravili ho. 

• h.: uzdravovací;
• h.: rozměru / proporcí;
• Práce se dařila.

14 Když to dokončili, přinesli před krále a Jójadu zbytek stříbra. Ten z něho udělal předměty pro Hospodinův dům, předměty pro bohoslužbu a přinášení obětí, kadidlové pánvičky a jiné zlaté a stříbrné předměty. Zápalné oběti se přinášely v Hospodinově domě ustavičně po všechny Jójadovy dny.

• Sbírka byla využita poctivě a do posledního haléře.
• Bohoslužba po dobu Jójadova života „běžela“, jak měla.

15 Jójada zestárl, byl sytý dnů a zemřel. Bylo mu sto třicet let, když zemřel. 

• Pohybujeme se ještě v dobách, kdy takové dožití bylo možné, i když ne běžné.
• Bůh mu dal dlouhý život a tím také dlouhé období prosperity jeho lidu.
• Zemřít stár a sytý dnů je výsada, které se nedostane každému. Vyžaduje to dlouhý, pestrý a zajímavý život, stát a bojovat na správné straně a nebát se smrti (znát Hospodina).

16 Pohřbili ho spolu s králi v Městě Davidově, protože prokazoval dobro Izraeli, Bohu i jeho domu. 

• Byl dobrým knězem a na jeho národu mu záleželo.
• Byl pohřben mezi králi, kam vlastně hodnostně nepatřil. Zasloužil si to.
• Pokud někdo chce pro někoho dobro, vede ho k poslušnosti Hospodinu.

17 Po Jójadově smrti však přišla judská knížata a klaněla se králi. ⁽Tehdy je král uposlechl.⁾

• Po celou dobu existovala skupina lidí, kterým se směr, kterým se království ubíralo, nelíbil. Čekali na svou příležitost.
• Krále pouze přesvědčili, zřejmě mu ničím nehrozili, pouze přišli s „nápadem“: Toho poklonkování Hospodinu už bylo dosti. Nezkusíme to někde jinde?

18 Opustili dům Hospodina, Boha svých otců, a sloužili posvátným kůlům a modlářským zpodobeninám. Kvůli tomuto jejich provinění dopadlo na Judsko a Jeruzalém rozhořčení.

• Jde o neuvěřitelnou, těžko pochopitelnou regresi, krok zpět. Co je k tomu vedlo? Pálilo je dobré bydlo?
• Takováto rozhodnutí nebývají racionální – satanská vzpoura je v lidech přirozeně přítomna a nepotřebuje mnoho, aby se projevila. Adam s Evou se měli dobře jako nikdo jiný, přesto všechno výměnou za satanskou lež hodili za hlavu.
• Měli se již příliš dlouho příliš dobře. Možná to byla trochu „nuda“. Vyzkoušet jiného boha, trochu benevolentnějšího se jim zřejmě zdálo jako fajn nápad.
• Důsledky nicméně byly katastrofální. Jinak tomu ani být nemohlo.
• Zdá se, že Jóaš vlastní vztah s Hospodinem navázán neměl, že se vnitřně s Jójadou nikdy neztotožňoval. Jóašova zbožnost byla formální či vynucená – a jakmile se naskytla příležitost, šel do vzpoury.
• Je to podobný model jako u Davida a Šalomouna, u marnotratného syna a mnoha dalších otců a synů, rodičů a dětí. Dokud jsou děti malé nebo dokud jsou rodiče naživu, do církve děti chodí. Jakmile dosáhnou dospělosti nebo jakmile rodiče zemřou, s obrovskou chutí se „konečně“ vrhnout do „svobody“, tedy do světa. Samozřejmě na to doplatí, jinak tomu být nemůže, ale to v jejich rozhodování nehraje roli.
• Blahoslavení jsou ti, jejichž děti si svůj vlastní vztah k Nejvyššímu naleznou a nemusejí projít bolestivým procesem „u prasat“.
• Jójada nebyl Jóašovým pokrevním otcem, ale král ho tak vnímal, jak uvidíme dále.

19 Posílal jim proroky, aby je obrátili zpět k Hospodinu. Varovali je, ale oni neposlouchali.

• Šlo o proces, vše se neodehrálo v jednom dni. Bůh o ně bojoval.
• Zval je zpět, varoval je. Bůh nikdy nelže, Jeho varování jsou vždy pravdivá.

20 A Duch Boží vyzbrojil Zekarjáše, syna kněze Jójady. Postavil se před lid a řekl jim: Toto praví Bůh: Proč přestupujete Hospodinovy příkazy? Neuspějete! Protože jste opustili Hospodina, on opustí vás.

• h.: oblékl; 
• U vlastního syna se Jójadovi předání praví víry podařilo.
• Nejvyšší si Zekarjáše použil zvláštně výrazným způsobem.
• Byl statečný, nebál se promluvit veřejně k lidu proti králově vůli.

21 Spikli se proti němu a na nádvoří Hospodinova domu na něj z králova příkazu házeli kamení.

• tj. ukamenovali ho;
• Král se zcela „odkopal“. Projevil se jako nevděčný a zlý. Tomu, jež mu zachránil život a celý život ho držel u moci (a u Boha) se odvděčil vraždou syna.
• Justiční vraždou.

22 Král Jóaš nepamatoval na milosrdenství, které mu prokázal jeho otec Jójada, a zabil jeho syna. Když Zekarjáš umíral, řekl: Ať pohledí na to Hospodin a povolá ho k odpovědnosti.

• [Též Zekarjášovo jméno mohlo být Jóašovi připomínkou a ujištěním: Hospodin pamatoval!] 
• Zekarjáš byl navíc tak charakterní a zralý, že předal soud do rukou Bohu. Podobně to dělal Ježíš, podobně to máme vždy dělat i my – je to velmi spolehlivý postup, neboť Hospodin si se soudem vždy poradí. My bychom ho mohli pokazit.

23 I stalo se ⁽na konci roku,⁾ že proti němu vytáhlo aramejské vojsko. Přitáhli do Judska a Jeruzaléma, pozabíjeli z lidu všechny předáky lidu a všechnu kořist po nich poslali králi do Damašku. 

• Šlo o typický Boží trest – Bůh si vzbudil trestající „metlu“ v podobě nepřátelského agresivního národa.

24 Ačkoliv aramejské vojsko přitáhlo s nemnoha muži, Hospodin vydal do jejich ruky velmi veliké vojsko, protože opustili Hospodina, Boha svých otců. Tak vykonali soud nad Jóašem. 

• Jde o pravý opak požehnání a Boží podpory – v boji se nedaří, veškerá snaha o obranu je marná.

25 Když od něj odtáhli, zanechali ho ⁽těžce nemocného.⁾ Spikli se proti němu jeho otroci za prolitou krev synů kněze Jójady a zabili ho na jeho posteli. Zemřel a pohřbili ho v Městě Davidově. Nepohřbili ho však v královských hrobech. 

• Aramejci jej nechali naživu? Byl již tak nemocen, že jim ani nestál za to, aby ho zabili? Nebo se někde ukryl? Nějaká část země se pod aramejskou nadvládu nedostala?
• Ať tomu bylo jakkoliv, šlo o naprostou katastrofu. Řešit válku v době, kdy jsem nemocný, je strašná představa.
• Vždy když mám např. chřipku, když se cítím mizerně, jsem neskonale vděčný, že mohu ležet v posteli a nemusím řešet nějak osudová rozhodnutí. Stejně děsivá mi přijde představa, že bych s chřipkou musel prchat z domova apod.
• Jóaš zemřel „jako pes“ – jako opovrhovaná zrádce a vrah, všemi nenáviděn,

26 Toto jsou ti, kdo se proti němu spikli: Zábad, syn Amónky Šimeáty, a Józabad, syn Moábky Šimríty. 

• [Dvě jména spiklenců jsou významem téměř totožná: Hospodin (- v prvním jménu zamlčeno) obdaroval];
• Byla to hrůza na hrůzu – ani v nemoci král neměl klid: Byl úkladně zavražděn na loži.

27 Jeho synové, množství výnosů proti němu a základní opravy Božího domu jsou zapsány ve výkladu  Knihy králů. Po něm se stal králem jeho syn Amasjáš. 

• Zůstal po něm opravený Chrám – pokud tedy během dalšího modlářského období a během invaze Aramejců nebyl opět zpustošen.
• Tak dobře začal a tak hrozně špatně skončil. Jaká škoda. Nechtělo to moc, nemusel dělat nic světoborného – stačilo nechat věci běžet „po staru“ (po Jójadovsku) i po Jójadově smrti. Opravdu to pro něj bylo tak nesnesitelně nudné nebo z jiných důvodů nepřijatelné? Jak to, že se nebál Boha? A proč se nenechal varovat?