2. Mojžíšova – kapitola 15

1 Tehdy Mojžíš a synové Izraele zpívali Hospodinu tuto píseň: Budu zpívat Hospodinu, protože se slavně vyvýšil; koně i s jezdcem uvrhl do moře.

• Teprve nyní se mohli plně radovat, uvolnit. Teprve nyní skutečně „za vodou“. „Záležitost“ s Egyptem byla definitivně „vyřízená“; už jim nehrozilo žádné nebezpečí; Egypt mohli „hodit za hlavu“.
• Nyní byl čas na nezřízenou radost. Úleva byla obrovská. To, co bylo celoživotní hrozbou, najednou bylo pryč. Celý život byli otroky a najednou ti, kdo jim ubližovali, byli pryč – zničení a za vodou.
• Jde o obraz toho, jaké to je, když člověk uvěří a stane se křesťanem. Jde o obrovskou úlevu – nadvláda zlého je pryč, hříchy jsou odpuštěny, člověk začíná „z čisté vody“ znovu. Začíná nová etapa života. Ta bude také ještě vzrušující a náročná, ale již pod vedením nového Pána.
• Byla to stoprocentně zásluha Hospodinova – to On se vyvýšil. Izraelci k tomu neměli, co dodat, na záchraně se nikterak nepodíleli.
• A to, co Bůh udělal, opravdu stálo za to, bylo to slavné.
• Píseň je Mojžíšova a lidu: Možná ji Mojžíš složil a lid se ji naučil. Spíše ale mohlo jít o spontánní výtrysk čiré radosti.
• Lidé byli tehdy jistě hudebně zdatnější, než dnes, hudba hrála v jejich životech významnou roli – např. jako u nás na Jižní Moravě nebo jako je možno vidět v Africe, kde si lidé vydrží prozpěvovat celé hodiny a běžně zhudebňují události.
• Mojžíš je autorem devadesátého žalmu, ten je ale o něčem jiném – jde spíše o zamyšlení nad lidskou smrtelností apod.

2 Má síla a píseň je Hospodin, stal se mojí záchranou. On je můj Bůh, budu ho oslavovat, Bůh mého otce, budu ho vyvyšovat.

• Následuje (naprosto oprávněná) óda na Hospodina:
  • Hospodin je síla Izraele: Národ sám moc silný není; ale tím, že Hospodin je na jejich straně, se stávají extrémně silnými.
  • Hospodin je píseň Izraele: Je tématem a zdrojem jejich radosti. Námětem jejich písní.
  • Hospodin se stal se záchranou: bezesporu.
  • On je můj Bůh: Hrdě se k Němu hlásím, hrdě vyznávám, že Jej mám za Boha
  • Budu ho oslavovat a vyvyšovat: Budu o Jeho jednání mluvit, dávat je ve známost, chci, aby se Jeho jednání stalo známým a všemi oslavovaným.
  • Hospodin je Bůh mého otce: Není to moje zásluha, že se stal mým Bohem – má to historické pozadí.

3 Hospodin je válečník, Hospodin je jeho jméno.

• O tom není pochyb – porazit velké vojsko dokáže pouze válečník. A Izraelci znali Boží jméno: Byl to Hospodin (JHV), kdo zasáhl v jejich prospěch.

4 Faraonovy vozy a jeho vojsko vrhl do moře, jeho nejlepší kapitáni utonuli v moři Rákosovém. 5 ⁽Mořské vlny⁾ je přikryly, klesli do hlubin jako kámen.

•  n.: Hlubiny; v h. synonyma: t^ehómót a m^ecôlót;
• Na Izraelce zapůsobilo zvláště to, jak se Bůh vypořádal s egyptskými „obrněnci“.
• Zjednodušeně si můžeme pomoci představou nadpřirozeného nebo přirozeného zásahu vyšší moci (počasí nebo Boha) před bitvou o Moskvu, kdy udeřily tuhé mrazy a německé tanky nebyly schopné provozu kvůli problémům se zamrzáním kapalin.

6 Tvá pravice, Hospodine, se proslavila silou, tvá pravice, Hospodine, zdrtila nepřítele.

• Slovesa v této písní jsou vesměs v h. impf, ale vyjadřují minulý děj; Imperfektum je nedokonavý vid, zde zřejmě v přítomném čase, tedy se proslavuje a drtí.
• Beze sporu to byl Bůh, kdo vše zařídil. Hovořit o Boží pravici je běžným vyjádřením toho, že se o věc postaral On sám.

7 Svou velikou vznešeností jsi strhl své protivníky, vypustil jsi svůj planoucí hněv, strávil je jako strniště. 

• Slovesa v této písní jsou vesměs v h. impf, ale vyjadřují minulý děj;
• n.: propustil; [ironická narážka na neochotu faraona lid propustit];
• Boží vznešenost je vyjádřením Boží velikosti, majestátu, ušlechtilosti, morální čistoty, důstojnosti, noblesy, vnitřní krásy, velkoleposti – to vše budící úctu a obdiv.
• Vidíme, že vznešenost není v rozporu s hněvem ani zničením protivníků. Vznešenost neznamená být buddhisticky nad věcí. Někdy je vznešené mávnutím ruky „smáznout“ zlé nepřátele.
• Strniště hoří dobře a rychle.

8 Dechem tvého chřípí se navršily vody, proudy zůstaly stát jako val, mořské vlny ztuhly uprostřed moře.

• Pokud jde o popis a ne básnický obrat, ukazuje to, že voda v Rákosovém moři opravdu ztuhla a tvořila tak valy po stranách průchodu.

9 Nepřítel si řekl: Budu je pronásledovat, dostihnu je, budu dělit kořist a má touha se na nich naplní; vytasím meč a má ruka si je podrobí. 

• To byl jistě plán Egypťanů: dostihnout, vojensky porazit, vyrabovat a přivézt zpět.

10 Zadul jsi svým dechem a moře je přikrylo. Potopili se jako olovo v majestátných vodách.

• n.: větrem; hebrejsky ruach, což je, pokud vím, také kromě dechu a větru také výraz pro Božího Ducha;

11 Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine? Kdo je jako ty, vznešený v svatosti, budící bázeň slavnými  skutky, činící divy?

• Samozřejmě nikdo, otázka je řečnická. Pokud si člověk „vybírá“ boha, má volnu jasnou – žádní jiné opravdoví bohové totiž nejsou, pouze napodobeniny a slabé náhražky.
• Hospodin naproti tomu je úžasný a ve prospěch svého lidu aktivně jedná

12 Vztáhl jsi svou pravici a země je pohltila.

• Hospodin zničil tako veliké vojsko – a ani se u toho moc nenadřel. Stačilo Mu mávnout rukou.

13 Svým milosrdenstvím jsi vedl tento lid, který jsi vykoupil, svou silou jsi ho přiváděl k svému svatému příbytku.

• To, že jsi ochoten se pro svůj lid (a že jsi ho vůbec za svůj lid vybral) je čiré milosrdenství. Nemusel jsi, nebyl k tomu důvod, nebyli toho hodni a tys to přesto udělal – jen proto, že takový jsi, že máš soucitné srdce, že Ti jich bylo líto.

14 Uslyší o tom národy a budou se třást, bolest zachvátí obyvatele Pelišteje.  15 Tehdy se zděsí edómští náčelníci, moábské mocnáře, ty zachvátí chvění; všichni obyvatelé Kenaanu propadnou malomyslnosti.

• O tom není sporu – všechny národy žijící na druhé straně moře se najednou ocitly v dosahu Izraelců. S Egyptem měli vztahy nějak nastavené, a nyní najednou, ze dne na den mají za humny nového nepřítele. Nepřítele nevyzpytatelného a hlavně podporované nesmírně mocným a aktivním Bohem.
• To věru je důvod ke strachu, bolesti a malomyslnosti.
• Dovedeme si představit znepokojení, které by vyvolalo, kdyby se nějaký mocný nepřítel ocitl někde poblíž ČR. Bude chtít obsadit i naši zemi? Jaké budou jeho úmysly? Kam se se svou amrádou vydá?

16 Padne na ně hrůza a strach, pro velikost tvé paže strnou jako kámen, dokud nepřejde tvůj lid, Hospodine, dokud nepřejde lid, který sis získal.

• n.: jsi (vy-)koupil;
• Hovoří se o tom, že Izrael má přes území zmíněných národů přejít. Osudy národů se dle Božího určení lišily:
  • Edóm (potomci Ezaua): Izraelci měli zákaz s nimi válčit,, protože byli příbuzní.. Když Edómci dovolit průchod odmítli, Izraelci je obešli.
  • Moáb (potomci Lota): Izrael měl příkaz nebojovat s Moábem. Moábci se jej pokusili proklít skrze Bileáma. Nakonec Moábci svedli Izrael k modlářství a smilstvu.
  • Amón (také potomci Lota): Izraelci měli také zákaz útočení.
  • Kanaánci: Bůh dal příkaz k jejich zničení.
  • Pelištejci: Byli protivníkem Izraele, ale nebyli součástí výslovného příkazu ke zničení.
    Izrael s nimi bojoval až za doby soudců a krále Davida.

17 Přivedeš a vysadíš je na ⁽horu svého dědictví,⁾ na místo, kterés, Hospodine, připravil ke svému bydlení, do svatyně, Panovníku, kterou založily tvé ruce. 

• n.: svou dědičnou horu; [tzn. horu, která je navždy tvá];
• Bůh má pro svůj lid připravenou destinaci, kterou mu hodlá navěky dát. Připravil ji již dávno. Izrael tam bude bydlet a bude v ní i svatyně, kde se lidé mohou se svým Bohem setkávat.
• Zde jistě jde o Zaslíbenou zemi v Palestině, pro křesťany má Bůh připraven Nový Jeruzalém či příbytky v nebi.

18 Hospodin bude kralovat navěky a navždy. 

• Bůh byl, je a vždycky bude Nejvyšším králem vesmíru.

19 Když faraonovi koně s vozy a s jezdci vešli do moře, Hospodin na ně obrátil mořské vody, kdežto synové Izraele šli prostředkem moře po suchu. 

• n.: vrátil zpět;
• Kontrast mezi těmi, kdo Bohu patří a mezi Jeho nepřáteli je absolutní

20 Tu prorokyně Mirjam, sestra Áronova, vzala do ruky tamburínu a všechny ženy vyšly za ní s tamburínami a s tanci.

• Dozvídáme se, Mirjam, Mojžíšova a Áronova sestra byla prorokyní. Je těžko si představit, jakou „přidanou schopnost“ mohla oproti svým bratrům mít – vždyť k oběma bratrům, zvláště k Mojžíšovi mluvil Hospodin „běžně“. Možná k ní Hospodin mluvíval ještě před tím, než se vrátil Mojžíš a věci se daly dramaticky do pohybu.
• Jako bratr Mirjam je jmenován pouze Áron, možná proto, že s Mirjam v Egyptě, na rozdíl od Mojžíše, po celou dobu žil.
• Mirjam dala průchod své radosti, využila svého hudebního obdarování a strhla ke zpěvu a tanci i další ženy.
• Izraelské ženy si za poslední roky, měsíce i dny zažily svoje – stresu bylo nesmírné množství v Egyptě, při přípravě odchodu i po něm.

21 Mirjam s nimi zpívala: Zpívejte Hospodinu, protože se slavně vyvýšil, koně i s jezdcem uvrhl do moře!

• n.: jim odpovídala; h. zájm. v m. může znamenat, že se jednalo o antifonátní zpěv;
• Mirjam neříká nic nového, ale opakuje to hlavní – to, co Hospodin udělal s Egypťany, bylo neuvěřitelné.

22 Mojžíš pak vyvedl Izrael od Rákosového moře a vytáhli do pustiny Šúr. Pustinou šli tři dny a nenalezli vodu. 

• Čas čistých radostí našeho života¹ nikdy netrvá věčně. Následoval „běžný život“, v případě Izraelců přesun, pochod.
• A ne pochod jednoduchý, ale pochod pouští.
• Národ nevedl Mojžíš, ale sloup – Mojžíš byl jako vždy „pouhým“ vykonavatelem Boží vůle.
• Sloup je nevedl snadnou trasou, ale přes poušť. (Snadná trasa zřejmě ani nebyla k dispozici).
• Celý příběh exodu Izraelců je kromě svého prvoplánového historického významu také symbolickým obrazem života křesťanů:
  • Když člověk v životě dospěje do situace, kdy se rozhodne volat o pomoc k Nejvyššímu, Bůh se jej ujme.
  • Zasáhne v jeho prospěch proti ďáblu a vyvede jej z ďáblova otroctví.
  • Provede jej vodou křtu a vede do zaslíbené země věčného života s Bohem.
  • Po počáteční euforii ze záchrany následuje cesta. Naše pozemské životy jsou tedy cestou do zaslíbené země.
  • Ta vůbec nemusí být a nebývá jednoduchá.
• Verš je poměrně „suchý“, nicméně realita musela být dramatická: Vytáhnout do pouště muselo být samo o sobě náročné. Vzít rodinu a zvířata a vyrazit do bezvodé pouště je náročné fyzicky i psychicky.
• Vodou se člověk může předzásobit pouze omezeně – voda je těžká a objemná. I pokud by rodina vezla na transportních zvířatech desítky litrů, může každá osoba spotřebovat denně třeba jen litr nebo dva.
• Spotřeba vody v poušti může být přitom extrémní – pochodující voják v plné polní údajně musí přijímat až litr tekutin za hodinu².
• Zvážíme-li že cestovaly rodiny s mnoha dětmi a senioři, tedy skupiny, které jsou k dehydrataci zvláště náchylné, musela se situace třetího dnes stát opravdu neúnosnou. Je možné, že některé děti nebo senioři se dostali na hranici života a smrti, někteří, např. nemocní a oslabení mohli i zemřít. A to nemluvíme o zvířatech, které musel nedostatek vody také ubíjet (a jejich majitele rovněž).
• Samozřejmě se nabízí otázka, proč Boží sloup volil takto nehostinnou cestu. Jde o obecnou a ne snadno vyřešitelnou otázku původu zla. Proč není život věřících po obrácení vždy snadný, naopk proč často bývá těžký a plný problémů?
• Nejjednodušším vysvětlením by bylo, že jiná cesta nebyla k dispozici. Což samozřejmě problém neřeší, protože pro všemohoucího Boha by nebylo problémem po cestě zdroje vod zaopatřit.
• Z příběhu exodu i z denní praxe vidíme nade vší pochybnost, že Bůh své následovníky (židy ani křesťany) nerozmazluje. Životy věřících jsou náročné, přičemž období „pouště“ bývají často k nepřečkání. Bůh nezřídka dopouští obtíže až na samou hranici únosnosti.

23 Pak přišli do Mary, ale nemohli vodu z Mary pít, protože byla hořká. Proto se nazývá Mara.

• [tzn. Hořká];
• Bůh situaci opravdu „hrotí“: Žíznivý národ konečně doráží k vodní ploše. Lidé i dobytek se vrhají k vodě, aby ji vzápětí znechuceně vyplivli zjistivše, že je nepoživatelně nechutná.
• Tato kombinace utrpení, naděje a zklamání je pro lidskou psychiku mimořádně destruktivní.

24 A lid reptal proti Mojžíšovi: Co budeme pít?

• Jde o reptání, ale zároveň jde o oprávněnou otázku. Hodně záleží na tónu, jakým je pronesena. Lze se zeptat věcně, ale také velmi agresivně.
• Víme, že Bůh agresivní reptání nemá rád, zvláště pokud se lidé žádostivě ohlížejí zpět. Na druhé straně má pro lidskou psychiku značné pochopení. Zdá se, že tato situace byla extrémní a Bůh lidem zde jejich reptání příliš nevyčítá.

25 Mojžíš tedy úpěnlivě volal k Hospodinu a Hospodin mu ukázal dřevo, které hodil do vody a voda zesládla. Tam jim předložil ustanovení a nařízení a tam je zkusil. 

• h.: mu / jej; [míněn lid Izrael];
• Co měl Mojžíš dělat? Sám měl žízeň a strach z budoucnosti, jeho rodina a dobytek rovněž. Tlak okolí byl pochopitelný a oprávněný. Vodu nijak zařídit neuměl.
• Úpěnlivě se modlit je prakticky jediná možnost reakce. Není těžké si představit, o čem Mojžíšovy modlitby byly – prala se v něm důvěra v Hospodina, zkušenosti s nedávnými mimořádnými zásahy s tělesnou slabostí, panickým strachem a zničující zodpovědností.
• Bůh Mojžíšovi ukázal dřevo – zřejmě nějakou obyčejnou větev, která ležela na břehu. Nebo snad strom nebo keř na břehu, který Mojžíš porazil nebo část odřezal nebo odlomil.
• Proč dřevo? Tradičně se hovoří o tom, že dřevo je předobrazem Kristova kříže.
• Jde o zázrak a o ryzí symbolismus – dřevo žádnou schopnost změnit vodu nemá. Bohu šlo o to, aby Mojžíš „něco“ udělal – nějaký symbolický čin. Nabízelo se opětovné použití Mojžíšovy (nebo Áronovy) hole, které se už několikrát uplatnily:
  • Mojžíšova hůl se proměnila v hada, sežrala hada mágů, proměnila vodu Nilu v krev, vyvolala krupobití a rozdělila Rákosové moře. Později dokonce dvakrát (!) vyvolala vodu ze skály (což by se zde jistě hodilo) a pozdvižená zajišťovala vítězství nad Amálekovci.
  • Áronova hůl vyvolala žáby a komáry.
• Nicméně hůl tentokrát použita být neměla, posloužit mělo nějaké jiné dřevo.
• Zázrak následoval okamžitě – kvalita vody se okamžitě zázračně upravila.
• Úleva musela být obrovská. Rozkoš žíznivého z možnosti neomezeného napití je silná, žízeň je jedním z nejhorších pocitů, které člověk může zakusit.
• Dobytek se musel při běhu k vodě „přerazit“, kdo by se mu postavil do cesty, by byl ušlapán.
• Pokud jde symbolicky o dřevo kříže, ukazuje, že kříž má schopnost změnit hořkost v sladkost, nepoživatelné v osvěžující, tedy smazat hřích. Pak se původní hříšník může stát zdrojem živé vody pro okolí.
• Dále se dozvídáme, že „tam jim předložil ustanovení a nařízení a tam je zkusil“: O ustanoveních uslyšíme v dalším verši. Zde vidíme, že celá záležitost s vodou byla Boží zkouškou.
• Bůh nedostatek vody a zklamání z hořké vody v Maře cíleně nachystal s cílem Izraelce vyzkoušet a něčemu je naučit. Čemu?
  • Být odolný proti obtížím života.
  • Nestěžovat si.
  • Bůh často situace hrotí na samou hranici únosnosti.
  • Neztratit důvěru v Hospodina ani v kritických situacích.
  • Naučit se, že Hospodin někdy zasahuje v poslední chvíli.
  • Neupínat se předčasně ke zlepšení, může být klamné. Definitivně za vodou budeme až u Krista.
  • Nenechat se rozhodit zklamáním – je vždy pouze přechodné.
  • A hlavně: Nikdy nereptat: Všechno je lepší, než život bez Boha.

Při návratu z Jižního Súdánu si zásadně zakazuji těšit se domů. Kdykoliv, na kterémkoliv check-pointu se totiž věci mohou zadrhnout; ještě ani na letišti a dokonce ani v letadle není člověk "za vodou" - teprve, když se letadlo odlepí od země, "povolím otěže své duši" a začnu se opravdu těšit domů. 
Kdyby se totiž člověk těšil domů předčasně, a pak se něco zadrhlo, mohl by se zhroutit.  (Jednou nás zatkli cestou na letiště. Šlo o extrémní stres, protože jsme byli v časové tísni. Naštěstí nás zase hned propustili.)

26 Řekl: Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, a dělat to, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho příkazům a zachovávat všechna jeho ustanovení, žádnou nemoc, kterou jsem vložil na Egypt, na tebe nevložím, protože já jsem Hospodin, který tě uzdravuji.

• Jde o Boží podmíněný slib: Bůh vyžaduje čtyři věci:
  • Poslušnost
  • Dělat to, co je v Božích očích správné
  • Naslouchání jeho příkazům
  • Zachovávaní všech Božích ustanovení
• Výsledkem bude, že Bůh nevloží na Izrael žádnou egyptskou nemoc.

27 Pak přišli do Élimu, kde bylo dvanáct vodních pramenů a sedmdesát palem. Tam u vody se utábořili.

• To je pro cestu z Bohem poměrně typické – náročná období pouště jsou střídána oázami, tedy obdobími určenými k odpočinku a nabrání sil.
• Bůh je „extrémista“ – nejprve voda žádná, pak dvanáct pramenů.
• Nějakou dobu je sloup nechal si oddychnout a vzpamatovat se, jak ale uvidíme dále, moc dlouho to nebylo (šlo o nižší jednotky dnů).

.

.

1. Odkaz na knihu Jana Šmída: Čisté radosti mého života ↩︎
2. Viděl jsem film o velbloudích karavanách putujících přes Saharu – v něm putující vodiči velbloudů pili naopak minimálně, pouhý šálek čaje večer. Nechápu, jak je to možné. ↩︎