2. Mojžíšova – kapitola 2

1 Šel jeden muž z domu Léviho a vzal si za ženu lévijskou dceru.

I uprostřed útlaku šel život mezi Izraelci dál – konaly se svatby a rodily děti.
Lévijský rod ještě nebyl ustanoven do své speciální role, šlo zkrátka o jeden z dvanácti izraelských kmenů.

2 Žena otěhotněla a porodila syna. Když viděla, že je pěkný, skrývala ho tři měsíce.

h.: dobrý; [nabízí se zde paralela s Božím zalíbením při stvoření (Gn 1,4; 1,10 atd.]
Formulace budí dojem, že se manželé vzali a jako první dítě po svatbě se jim narodil Mojžíš.
Mojžíš v tu dobu již měl starší sestru (zřejmě Miriam; musela být starší tak o deset let), a o tři roky staršího bratra Árona. Áron opatřeními ještě nějak „proklouzl“ – zřejmě režim tak drakonicky přitvrdil až po jeho narození.
Vyjádření je divné – pro matku je přece každé dítě pěkné. Takhle to vypadá, jakoby ho matka pozorovala a teprve, když viděla, že je dítě „vydařené“, rozhodla se ho nevydat Egypťanům k utopení. Tak to ale určitě nebylo. Příkaz o infanticidě byl zřejmě nový.
Možná chce autor (Mojžíš píše o svém dětství) vyjádřit, že matka ke svému dítěti za tu dobu přilnula.
Chlapci se zřejmě museli „odevzdat k utracení“ bezprostředně po narození. Jistě lze předpokládat, že tresty za neuposlechnutí musely být drakonické.
Čte se to snadno, ale muselo jít o nepředstavitelně krutou situaci. Ve filmu Sobibor je scéna, kdy žena v koncentračním táboře skrývá miminko. Když na to dozorce přijde, vezme jí ho a odnáší ho pryč. Jde o jednu z nejsrdceryvnějších scén, kterou jsem viděl.
Skrývat těhotenství i porod muselo být stresující po celou dobu. Novorozenec možná vůbec nemohl ven, apod.

3 Déle ho však nemohla skrývat, vzala pro něho papyrový košík, vymazala ho asfaltem a smolou, vložila do něj dítě a položila do rákosí ke břehu Nilu.

n.: archu (výraz použitý jinde pouze pro Noemovu archu – Gn 6,14 atd.) / krabičku;
Bylo jasné, že další ukrývání miminka již nebude možné. Hledání záchranného plánu muselo být zoufalé.
Matka se chlapce v zoufalé snaze o záchranu života vzdala. Vydala ho všanc osudu, vložila jeho osud do rukou Božích.
Košík sice nebyl puštěn po vodě, ale vložen ke břehu do rákosí, ale i tak pravděpodobnost, že v plovoucím košíku dítě přežije či že se ho dokonce někdo ujme, byla mizivá.
Mohlo jít o sázku na náhodu, ale je spíše možné, že matka měla plán: že měla vypozorováno, kdy a jak k Nilu sestupuje egyptská princezna. Mohla doufat v její soucit, lítost s opuštěným miminkem.
Do určité míry může jít o obraz toho, že my všichni musíme osud svých dětí podobným způsobem vložit do Božích rukou.

4 Opodál se postavila jeho sestra, aby zjistila, co se s ním stane.

To, že Mojžíšova sestra (asi Miriam) měla zpovzdálí nenápadně monitorovat situaci ukazuje, že šlo zřejmě o plán. Kdyby se něco nepovedlo, např. princezna k Nilu nepřišla nebo si Mojžíše nevzala, mohla Miriam bratra zase přinést zpátky. Pokazit se samozřejmě mohlo kdykoliv cokoliv – např. princezna mohla Mojžíše „odevzdat“.
Otázkou je, zda vůbec mohla rodina v dané situaci mít nějaký „záložní“ plán.

5 Pak sestoupila faraonova dcera, aby se umývala v Nilu, zatímco její dívky se procházely na břehu Nilu. Když mezi rákosím uviděla košík, poslala svou otrokyni, aby jej přinesla.

[někteří ji ztotožňuji se slavnou princeznou Hatšepsut, dcerou Thutmose I.]
Košík nebyl přímo „na ráně“ a byl přikrytý. Cílem zřejmě bylo vzbudit zvědavost.

6 Když jej otevřela, uviděla dítě, byl to plačící chlapec. Měla s ním soucit a řekla: To je z hebrejských dětí.

Díkybohu v princeznině srdci zvítězil soucit s opuštěným plačícím miminkem.
To, že šlo o princeznu, usnadňovalo situaci – měla možnosti, jak se o dítě postarat. Ne každý by byl schopen a ochoten si vzít do výchovy cizí dítě, navíc dítě „rizikové“.
Mojžíš byl obřezán. Možná byl v košíku nahý nebo ho odbalili.
Obřízka byla samozřejmě velmi riziková – všichni hned viděli, že jde o židovské dítě a že jako židovský chlapec by měl „správně“ být utopen.
Kdyby obřezán nebyl, adopce by byla pro Egypťanku snadnější – poslušnost Božímu příkazu ale byla pro rodiče důležitější. Jde o „příkladný“ přístup: My uděláme, co je správné, a zbytek již je na Bohu.

7 Jeho sestra se pak faraonovy dcery zeptala: Mám jít a zavolat ti kojnou z hebrejských žen, aby ti dítě kojila?

Opět je vidět, že šlo o plán.
Miriam se jakoby náhodou „ochomýtla“ kolem.
Kolik jí mohlo být let, že zvládla takovou složitou situaci? Nejméně deset, spíše více.
Sestra nabídla princezně elegantní řešení – nemusela se o nic starat, pouze dát průchod svému soucitu a dítě „zastřešit“.

8 Faraonova dcera jí odpověděla: Jdi. Dívka šla a zavolala matku dítěte.

Boží ruka byla s nimi. Plán dokonale vycházel.

9 Faraonova dcera jí řekla: Vezmi toto dítě, odkoj mi ho a já ⁽ti dám odměnu.⁾ Žena tedy vzala dítě a kojila ho.

n.: ti zaplatím; h.: dám tvou mzdu;
Výsledek byl téměř dokonalý – Mojžíš přežil, kojila a vychovávala ho jeho vlastní matka. Byla přitom chráněna autoritou egyptské princezny a ještě za to dostávala zaplaceno.
Minusem samozřejmě zůstalo, že Mojžíš už nepatřil svým rodičům – měli ho svěřeného pouze na přechodnou dobu (než se o něj přihlásí princezna) a nemohli rozhodovat o jeho budoucnosti.
Určitě povědomí o svém „židovství“ nicméně Mojžíš získal (kromě toho, že mu ho stále připomínala chybějící předkožka).

10 Když chlapec povyrostl, přivedla ho k faraonově dceři, a stal se jejím synem. Pojmenovala ho Mojžíš. Řekla: Vždyť jsem ho vytáhla z vody.

h.: stal se velkým; [prav. 2-3 roky];
[Podle h. morfolog. zn. „Vytahující (z vody)“. Neobvyklého slovesa m-š-h bylo prav. prorocky použito při překladu slov egyptské princezny, protože ten, který byl vytažen z vody Nilu, také skrze vodu „vytáhne“ Izraelce z Egypta.) Podle egypt. morfolog. zn. „zplozený“ a je součástí mnoha egypt. jmen jako Rameses „zplozený (bohem) Ra“, Thutmose „zplozený Thovtem“. Když tedy byl vytažen z vody Nilu, která znamenala pro Egypt život, není vyloučeno, že ani neznáme původní Mojžíšovo jméno celé.]
L (qal); v kauzativním aktivním kmenu (hif.) (vytrhl);
Mojžíš byl dán na vychování do paláce pravděpodobně opravdu dosti brzy, jak píše ČSP, klidně kolem dvou tří let, kdy přestal být kojen.
Bůh se ale mohl postarat, aby to bylo trochu později, třeba ve čtyřech nebo pěti či šesti letech – např. proto, aby se Mojžíš dobře naučil hebrejsky a získal na svůj národ pevnější vazbu.
Jméno bylo prorocké a dala mu jej sama princezna.
Loučení s matkou (kojnou) muselo být smutné, ale značně optimističtější, než, když ho máma pouštěla v košíku po Nilu. Mojžíš si ekonomicky značně „polepšil“.
Kulturní změna musela být velká, i když nevíme jistě, jak moc byli životní styl Izraelců od egyptského odlišný. Přece jen žili v Egyptě už čtyři sta let, mohli se alespoň částečně asimilovat. Zákon, který by je od okolí striktně odlišoval, ještě neměli. Původně byli pastevci, nyní dobrovolně nebo z přinucení také farmařili. Měli svůj jazyk a obřízku. Možná drželi i povědomí, že jsou v Egyptě pouze na přechodnou dobu.
Jistě znali příběhy svých praotců Abrahama, Izáka a Jákoba s příběh Josefův. Měli povědomí o tom, že jsou národem zvláštním a Hospodinem vyvoleným (když již bylo zle, také k Hospodinu volali). Zřejmě se stranili uctívání místních božstev.
Možná nezapomněli na Boží slova z Gn 15,13–14 (I když zapsal je až Mojžíš, je tedy otázka, zda si je ústně po celých 400 let předávali): I řekl Abramovi: „Věz, že tvoji potomci budou hosty v zemi, která nebude jejich, a budou tam otročit a budou utiskováni čtyři sta let. Ale národ, jemuž budou otročit, já budu soudit a potom vyjdou s velkým majetkem.“
Pokud si počítali roky, mohli mít „eschatologická“ očekávání – že čas už se naplnil a jejich pobyt v Egyptě brzy skončí.
Jak už to v historii Židů bývá, i pokud by o asimilaci uvažovali, nebyla jim umožněna – sami Egypťané jim dávali najevo., že jsou občany druhé kategorie a chovali se k nim špatně.

11 I stalo se v době, kdy Mojžíš vyrostl, že vyšel ke svým bratrům a sledoval jejich těžké roboty. Tu zahlédl Egypťana, jak bije Hebreje, jednoho z jeho bratrů.

h.: v oněch dnech;
[dle Sk 7,23 mu bylo čtyřicet let (srv. Ex 7,7)]; Jak na to Lukáš (resp. Štěpán, jde o Štěpánovu řeč) ve Skutcích přišel? Zřejmě se to tradovalo nebo byl Štěpán inspirován Duchem Svatým – v Bibli tento údaj uveden není. Víme, že Mojžíš svou kariéru mezi Izraelci začínal pozdě – v osmdesáti letech. Číslo čtyřicet bylo známo z potopy (i z putování pouští) – Štěpán také mohl Mojžíšův život rozdělit na třetiny: 40 let v Egyptě, 40 v Midjánu a 40 jako vůdce Izraele.
h. vazba s předložkou bét může vyjadřovat pohled s účastí, lítostí (srv. v. Ex 2,25);
n.: ubijí; h. nkh znamená „udeřit“, „bít“ i „zabít“
Takže od svých (řekněme) tří let do čtyřiceti žil Mojžíš ve faraonově paláci jako princ. Byl adoptovaným synem faraonovy dcery, tedy faraonovým vnukem. Jeho pozice musela být silná, ale rozhodně nepatřil k vůdčím osobnostem, k potenciálním kandidátům na trůn nebo něco podobného. Pohodlný život měl jistě zajištěn, dostalo se mu jistě dobré výchovy, značného vzdělání i fyzického (asi bojového tréninku).
Jaká měla být jeho kariéra? Pravděpodobně by šlo o dobré vedoucí postavení ve vojenské nebo civilní oblasti. Žil Mojžíš jako „zlatá mládež“? Užíval si života v zábavách nebo byl podroben tvrdé výchově a musel tvrdě pracovat? Byl na dvoře nějak diskriminován vzhledem ke svému nevlastnímu původu?
Byl již v tu dobu ženatý? Že by do čtyřiceti let žil svobodný nebo v celibátu moc pravděpodobné není.
Na žádnou z těchto otázek neznáme odpovědi.
Nicméně se dozvídáme, že ve čtyřiceti se začal zamýšlet nad „životem“. Začal řešit svůj původ, začal přemýšlet, kým je a jaký je jeho životní úkol. (Že je jiný než Egypťané, že je Židem, se mu připomínalo při každém močení). Začal ho zajímat jeho původ a osud jeho národa.
S Izraelci zřejmě do té doby moc co do činění neměl. Vypravil se mezi ně, aby si udělal obrázek. Muselo to být vzrušující, musel být zároveň nejistý. a dobrodružné.
Můžeme si představit příslušníka jakékoliv diskriminované menšiny, který se vypracoval do vysokého postavení a nyní se jde podívat, jak žije jeho rodina¹.
Měl jsem přítele Roma, který vyrůstal v dětském domově na Slovensku a pak se v Ostravě vypracoval do běžného „středostavovského“ postavení (pracoval, měl byt, slušnou životní úroveň apod.). Jednou za rok jel navštívit na Slovensko svou rodinu. Ta žila v v osadě ve velmi bídných poměrech. Kulturní rozdíl mezi jím a jeho rodinou byl obrovský. Jezdil jsem s ním jako „ochranka“, protože se své rodiny trochu bál.
Mojžíš se „náhodou“ (náhody ale neexistují) nachomýtl ke konfliktu. Izraelci byli těžce utlačování a diskriminováni, Egypťané se k nim chovali „hnusně“. Možná Egypťan byl dozorcem (Opět si můžeme představovat třeba situaci Čechů vůči Němcům v době protektorátu).
Mojžíš se postavil na stranu Izraelce – zřejmě nespravedlnost Egypťanova jednání byla zjevná a v Mojžíšovi se vzbouřil jeho smysl pro spravedlnost.

12 Ohlédl se sem i tam, a když viděl, že tam nikdo není, zabil Egypťana a ukryl ho v písku.

Situace byla bez svědků a Mojžíš zakročil ve prospěch Izraelce razantně. Mojžíš byl pravděpodobně ozbrojen a se zbraní uměl zacházet.
Vražda byla promyšlená – nešlo o okamžité pohnutí myslí, kdy by např. Egypťana ve vzteku praštil a ten se zabil při pádu. Mojžíš se nejprve ujistil, že nejsou svědkové a teprve potom „sáhl po meči“.
Snažil se pak zamést stopy.
Předpokládal, že bitý Izraelec bude držet jazyk za zuby (v tom se mýlil).
Jak svůj čin Mojžíš vnímal? Jako spravedlivou odplatu? Byl rozrušený? Byl zvyklý zabíjet např. z války? Hryzalo ho svědomí? Jako pro prince pro něho lidský život poddaného mohl mít menší „hodnotu“?

13 Když vyšel druhého dne, uviděl dva Hebreje, jak se rvou. Řekl útočníkovi: Proč biješ svého druha?

h.: ničemovi (zde v právním smyslu, tj. viníkovi;
Proč se tam Mojžíš druhého dne vracel? Dost možná měl pocit, že již započal svou misi ve prospěch svého utlačovaného národa? Že využije svého postavení a bude se Izraelců zastávat a dohlížet mezi nimi na pořádek?
(Vražda Egypťana ho tedy nějak zásadně nezasáhla – to by se v paláci užíral špatným svědomím a nechodil zase ven mezi Izraelce).
Tentokrát šlo o rvačku „interní“ (mezi Izraelci) a bylo jasné, že jeden Hebrej je agresor a druhý se brání. Mojžíš se rozhodl zasáhnout.

14 Ten odpověděl: Kdo tě ustanovil vládcem a soudcem nad námi? Hodláš mne zabít, tak jako jsi zabil toho Egypťana? Mojžíš dostal strach a řekl si: Jistě je ta věc už známá.

h.: mužem vládcem;
Mojžíš mezi svými nebyl vítán – pokud se domníval, že jeho autorita bude přijata a jeho názor bude Izraelce zajímat, mýlil se.
Věděli Izraelci, že tento princ z paláce je Židem jako oni? Možná ano, ale, jak vidno, jejich názor na jeho autoritu to nijak neovlivnilo. Přinejmenším agresivní rváč neměl v úmyslu Mojžíše brát vážně.
Historka o tom, jak se egyptský princ zastal Žida a zabil jeho trýznitele se, jak vidíme, rychle rozkřikla. Z Mojžíše se ale nestal se lidový hrdina. Proč? Možná měli Židé strach z vyšetřování a další perzekuce – můžeme si vzpomenout, jak katastrofální dopady měl pro Čechy atentát na Heidricha.
Nevíme, co si mysleli ostatní Židé, přinejmenším na tohoto jednoho rváče, ale Mojžíšův čin z předchozího dne žádný dojem neudělal.
(A zachráněný muž z předchozího dne zjevně nedržel jazyk za zuby).

15 Když farao o té věci uslyšel, chtěl Mojžíše zabít. Mojžíš však před faraonem utekl a pobýval v midjánské zemi, usadil se u jedné studny.

[prav. Thutmose III.]. Dle poznámky z Ex 4,19 [Mojžíš byl v Midjánu čtyřicet let. V době přicházející v úvahu vládl takto dlouho pouze faraon Thutmose III. (1504-1450;). Podle toho se Mojžíš vrátil kolem r. 1450 př. Kr., na počátku vlády Amenhotepa II.]
A Mojžíšovy obavy byly oprávněné – farao se o Mojžíšově činu opravdu doslechl a opravdu jej nehodlal nechat nepotrestaný.
Jde tedy jistě již o jiného faraona, než o toho, který byl Mojžíšovým nevlastním dědečkem). (A o jiného, než za kterým Mojžíš za dalších čtyřicet let přijde s Hospodinovým slovem).
Mojžíšův život vzal nečekaný a rychlý obrat. Před pouhými několika dny začal princi Mojžíš „pátrat po svých „kořenech“ a najednou je z něho vyhnanec v daleké cizině.
Vše bylo samozřejmě součástí Božího plánu na pomoc ujařmenému izraelskému národu. Nicméně vidíme, že zamýšlet se nad smyslem života, nad hlubšími věcmi života či nad svým vztahem k Hospodinu je „rizikovou“ činností s nedozírnými důsledky. Ty jsou samozřejmě v důsledku dobré, zdaleka však ne vždy příjemné a snadné.

16 Midjánský kněz měl sedm dcer. Ty přišly, čerpaly vodu a naplnily napajedla, aby napojily ovce svého otce.

[Území Midjánu pojmenované po Abrahamově synu (Gn 25,2 – šlo o syna Ketúry) bylo v JV části Sinaje a středozápadní Arábii. Pustá krajina, ve které žil Mojžíš čtyřicet let, tvořila silný kontrast k dřívějšímu domovu královského dvora.];
Životní „zhup“ je enormní – jeden den princem u dvora v nejmocnější říši, druhý den uprchlíkem v daleké „necivilizované“ zemi. Tak skončil Mojžíšův pokus pomoci svému lidu z vlastních sil.
Vše ale bylo součástí Božího plánu. Bůh měl vše připravené a pod kontrolou. Pro vysvobození Izraelců ještě nenastal čas a také Mojžíš ještě potřeboval delší přípravu.
Reúel byl místním knězem, jistě ne o knězem Hospodinovým – sloužil nějakým místním božstvům, tedy modlám. Jak uvidíme, nevylučuje to jeho osobní kvality.
Kromě své profese Reúel i „farmařil“ – a do práce byla přirozeně zapojená celá rodina.
Mít sedm dcer je radost i starost – najít sedm ženichů není maličkost.

17 Tu přišli pastýři a vyháněli je. Mojžíš vstal, pomohl jim a napojil ovce.

Šlo ze strany pastýřů zřejmě o běžné „škorpení“ mezi dětmi či mládeží, možná i o šikanu. O život děvčatům zřejmě nešlo.
Mojžíš zasáhl – pastýře odehnal a dokonce děvčatům pomohl s čerpáním vody.

18 Když přišly ke svému otci Reúelovi, zeptal se: Proč jste dnes přišly tak brzy? 19 Odpověděly: Nějaký Egypťan nás vysvobodil od pastýřů a také nám ochotně načerpal vodu a napojil ovce.

Mojžíš děvčatům napájení význačně urychlil.
Mojžíš byl nezaměnitelně egyptského vzhledu.

20 Nato se zeptal svých dcer: A kde je? Proč jenom jste tam toho muže zanechaly? Zavolejte ho, ať pojí chléb.

Pěkná vděčná a pohostinná reakce. Pohostinnost obecně tehdy byla na vyšší úrovní, než dnes.

21 Mojžíš byl ochoten u toho muže zůstat a on dal Mojžíšovi svou dceru Siporu za manželku.

n.: se rozhodl; [Talmud tomu rozuměl tak, že „přísahal“, že zůstane. Proto když chtěl odejít (Ex 4,18), musel žádat tchána o dovolení];
Jak byla Sipora stará? Proč ze sedmi děvčat právě ona? Líbila se Mojžíšovi? Nebo byla nejstarší nebo „na řadě“? Jak měli manželství?
Pokud Mojžíš měl v Egyptě manželku, nyní to neřešil.
Mojžíš měl u tchána pracovat v hospodářství. O tom, že jej po mnoha letech čeká změna života, nikdo neměl tušení.
Žili s tchánem Reúelem (možná i s tchyní) svorně a v klidu? Takovýto „obyčejný“ život nemusí být vůbec špatný – přes den farmaření, večer domácí pohoda s manželkou, dětmi a rodinou, lsunšá životní úroveň i postavení.
Byl Mojžíš po čtyřicet let svého „obyčejného“ midjánského života frustrován? Byl nešťastný z toho, jak jako egyptský princ „neslavně“ a obyčejně skončil?
Nebo na sobě po celou dobu cítil nějaké povolání? Měl v srdci neklid? Pokud nějaké Boží jednání v životě vyhlížel, muselo z něj během plynoucích desetiletí zvolna vyprchávat. Lidé tedy sice stárnuli (asi o třetinu) pomaleji, ale dvacet ani čtyřicet už mu nebylo.
Pokud bychom předpokládali, že tehdy lidé (nebo jen Mojžíš) ještě stárnuli asi o třetinu pomaleji, bylo ve formě dnešního 25 až 30 letého muže (a do Egypta odcházel jako padesátník až pětapadesátník).

22 Ta porodila syna a Mojžíš mu dal jméno Geršóm, neboť řekl: Byl jsem hostem v cizí zemi.

[tzn. Hostem tam];
n.: gér; n.: příchozím;
Mojžíšův ne-midjánský původ se „propsal“ do jména jeho prvorozeného.
Mimochodem – jak to, že Mojžíš uměl midjánský jazyk? Midján byl Abrahamův syn, jMidjánci tedy mohli mluvit hebrejsky nebo alespoň podobně. Nebo Mojžíš mohl být ze dvora jazykově vzdělaný.

23 Po dlouhé době egyptský král zemřel, ale synové Izraele dále vzdychali kvůli té otročině a volali o pomoc. Jejich volání o pomoc kvůli té otročině vystoupilo k Bohu.

Uplynulo skoro čtyřicet let – pro Mojžíše sice byla faraonova smrt zřejmě úlevná (už mu v Egyptě nehrozila poprava za vraždu), Izraecům ale ani následník trůnu žádnou úlevu v otročině nepřinesl.
Kdyby ano, Izraelci by se tak úporně nemodlili a Mojžíš by zřejmě v poklidu dožil v Midjánu svůj farmářský život.
Izraelci se modlili k Hospodinu o pomoc. A když se někdo modlí k Hospodinu, jeho modlitby se k Hospodinu také dostanou. Otázkou je, jak na ně zareaguje.

24 Bůh uslyšel jejich sténání a připomenul si svou smlouvu s Abrahamem, s Izákem a s Jákobem 25 a Bůh pohleděl na syny Izraelovy a Bůh se jich ujal.

n.: se jim věnoval / to zjistil / si toho všiml; h.: poznal; $
Hospodin samozřejmě modlitby slyšel a … následovaly tři kroky:
- připomenul si svou smlouvu: Izraelci byli s jsou s Hospodinem ve smlouvě. On je jich Bohem, což mj. znamená, že za ně do určité míry nese zodpovědnost. Pokud jim někdo ubližuje, dotýká se Hospodinova vlastnictví.
- pohleděl na syny Izraelovy: Bůh na Izraelce zaměřil svou pozornost. Ne, že by něco na této planetě Hospodinu uniklo, že by o něčem nevěděl. Ale některé věci Bůh nechává běžet a neintervenuje – lidé chtěli nezávislost, tak jim ji dopřává. Bůh se většinou lidem do jejich věcí neplete. Lidé mají svobodnou vůli a Bůh ji respektuje (a svět také podle toho vypadá). V okamžiku, kdy se na Něj ale lidé obrátí, snaží se jej do své situace vtáhnout, situace se naprosto mění. A to zvláště u těch, kteří Hospodinu patří.
- a Bůh se jich ujal: Bůh vzal Izraelský problém za svůj. Najednou již nešlo o problém nějakého národa v nějaké zemi, ale problém národa patřícího Bohu.
- Pro Izraelce jde o nejlepší možnou zprávu a pro Egypťany jde o velký problém.
Pokud máme jakýkoliv problém, není pro nás nic důležitějšího, než aby se nám podařilo do něho vtáhnout Nejvyššího. Bůh slyší volání všech lidí, ale modlitby svých dětí vnímá zvláště citlivě. Tomu samozřejmě rozumíme – když je mé dítě nešťastné nebo mi ho dokonce někdo fackuje, jako rodič nezůstanu chladným.

Srv. např. román Slečna Belle Greene od Alexandry Lapierre ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz