Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz

2. Mojžíšova – kapitola 3

Vít Šmajstrla

2. Mojžíšova – kapitola 3

1 Mojžíš pásl ovce svého tchána, midjánského kněze Jitra. Jednou vedl ovce za pustinu a přišel k Boží hoře, k Chorébu.

  • [jiné jméno pro Reuela; možná pouze titul „jeho veličenstvo“]
  • [jako David byl i Mojžíš povolán od péče o ovce];
  • lze chápat: západně, v protikladu k „před“, tj. východně;
  • Uplynulo čtyřicet let. Mojžíš byl zase jednou na „služební cestě“. Dělal svou práci.
  • Vyrazil s ovcemi do vzdálenějších oblastí – možná byla tráva v okolí jeho bydliště již vypasená, možná tam byla příliš velká koncentrace pastýřů. Možná takové „výlety“ s ovcemi byly normální.
  • Možná ale měl v sobě touhu po dobrodružství nebo po poznávání nových oblasti. A dost možná měl vnitřní puzení nebo byl k Chorébu nasměrován shodou „náhod“.
  • Každého z nás může Bůh oslovit kdykoliv – třeba při práci.
  • Mojžíš měl i po čtyřiceti letech ochotné srdce. Jeho touha sloužit Bohu či pomoci svému národu z něho nevyprchala, i když v osmdesáti asi už nic velkého neočekával.
  • Říkali jsme, že z dnešního pohledu byl Mojžíš silami na zhruba úrovní padesátníka – i tak ale mohl mít pocit, že má už život za sebou, že jeho okno příležitosti pro službu Hospodinu je již zavřené.
  • Choréb v té době ještě Boží horou nebyl – jeho historie „Boží“ hory se začne odvíjet až od nynějška, kdy se tam Mojžíšovi zjeví Hospodin.
  • Na Chorébu se pak stanou ještě další důležité události:
    • Choréb je ztotožňován se Sinají, tedy místu darování Zákona
    • Na Chorébu se s Hospodinem setkal Eliáš (1Kr 19)

2 I ukázal se mu Hospodinův anděl v ohnivém plameni zprostřed keře. Mojžíš hleděl, hle, keř planul ohněm, ale nebyl stravován.

  • n.: jako (ohnivý plamen); takto zde klasifikuje h. b- Gesenius; 
  • [(neznámý) druh trnitého keře];
  • Mojžíš tedy viděl hořící keř – oheň ale byl divný.
  • Jde sice o věc zvláštní, ale dovedl bych si od Boha představit něco spektakulárnějšího.
  • To, že hoří keř, není nic až tak zvláštního – to, co Mojžíše zaujalo bylo, že keř nebyl ohněm stravován.
  • Buď šlo o „studený“ oheň nebo byl nějakým způsobem chráněn keř v něm. Proč tedy vůbec hořel oheň na keři? Mohl hořet kdekoliv jinde. To by ale možná Mojžíše tak nezaujalo – považoval by oheň třeba za výron plynů.

3 Mojžíš si řekl: Odbočím a prohlédnu si ten veliký úkaz, proč ten keř neshoří.

  • Mojžíšovu pozornost to nicméně spolehlivě přitáhlo a chystal se věc blíže prozkoumat.

4 Když Hospodin viděl, že odbočil, aby se podíval, zavolal na něho Bůh z prostřed keře: Mojžíši, Mojžíši! Ten odpověděl: Tady jsem. 

  • Hovořilo se o andělovi, nyní situaci pozoruje a promlouvá Hospodin. Anděl zřejmě připravil pro Boha „stanoviště“, kde se Boží přítomnost prolamovala na zemi.
  • Záměna anděla a Hospodina bývá poměrně běžná. Je také možné, že při podobných setkáních je přítomen Ježíš.
  • Bůh považoval věc s Mojžíšem za tak důležitou, že se s ním neváhal vydat sám na schůzku.
  • Bůh na Mojžíše volá, oslovuje jej jménem.
  • To musel být značný šok. Mojžíšovi se jistě roztřásla kolena. Kdyby z ohně zaznělo dvakrát naše jméno, jistě bychom značně „zpozorněli“.
  • Mojžíš reaguje logicky: Někdo mě volá jménem, bylo by asi dobré zareagovat a dát najevo, že slyším.

5 I řekl: Nepřibližuj se sem! Zuj si z nohou sandály, protože místo, na kterém stojíš, je půda svatá.

  • Co Bůh Mojžíšovi sděluje? Ať si drží odstup.
  • Že každé místo, kde se vyskytne Boží přítomnost, se stává místem velmi speciálním, svatým – tedy čistým a odděleným.
  • Proč má Mojžíš na svatost místa reagovat vyzutím? Jde o nový, doposud neznámý princip: V Boží přítomnosti, tam, kde je přítomna Boží svatost, se nesluší chodit v botách. Podobný příkaz později dostal i Jozue.
  • Možná jde o podobný princip, jaký známe i my: Nešlapej mi v botách po koberci v obýváku, když jsem zde právě uklidil.
  • Boty jsou vždy ušpiněné prachem cest. Ježíš při poslední večeři říkal, že kdo je okoupán, nepotřebuje, než umýt nohy, a učedníkům nohy také vlastnoručně umyl. Špína na nohou je symbolem každodenního „běžného znečištění“ hříchem ve světě. Nohy přicházejí do styku se zemí a s jejími nečistotami.
  • Vyzutím Mojžíš mohl vyjádřit svou pokoru. Bez bot jsme před Bohem zranitelní a „nazí“.
  • Koncept vyzouvání se v posvátném prostoru používají četná náboženství: islám, hinduismus, buddhismus, sikhismus, – jde o vyjádření úcty k posvátnému místu, vyjádření pokory a o očištění.
  • Křesťanství tento přístup, pokud vím, příliš nepoužívá: Kromě Mojžíše a Jozua (Joz 5,15), další příklady v Bibli nejsou. Na Zelený čtvrtek je připomínáno Ježíšovo mytí nohou, což je ale něco jiného.
  • Lidé se údajně před vstupem do kostela zouvají v v některých východních ortodoxních církvích (etiopské) a v koptské církvi. Někdy se lidé zouvají na poutích a údajně v některých klášterech.

6 Dále řekl: Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. Mojžíš si skryl tvář, protože se bál pohlédnout na Boha. 

  • Mojžíšovi se „ozval“ onen Hospodin, který před pěti staletími oslovil Abrama, méně intenzivně pak Izáka a Jákoba. Onen Bůh, který životem provázel Josefa. Pak se čtyři století nedělo nic výrazného. Až nyní.
  • Izraelci se už dlouho modlí o pomoc, pro kterou už nazrál čas.
  • Mojžíšova výchova a život v „závětří“ již byl také u konce.
  • Boží přítomnost byla tak silná, že ji Mojžíš nevydržel a skryl si obličej.
  • Bál se totiž na Boha pohlédnout: Vypadá to tedy, že kdyby chtěl, podívat by se na Něj mohl. To opět podporuje Intraterovu1 teorii, že tím, kdo s Mojžíšem hovořil, by ve skutečnosti Ježíš. Na Hospodina žádný člověk pohledět nemůže.

7 Hospodin pak řekl: Dobře jsem viděl soužení svého lidu, který je v Egyptě, a slyšel jsem jejich volání kvůli jeho utlačovatelům. Vždyť vím o jeho bolestech. 

  • Hospodin Mojžíšovi oznamuje, že stále považuje Izrael za svůj lid.
  • Že dobře zná jeho situaci, že ví o její tíži. Útlak byl extrémní.
  • Izraelci se modlili a modlili.

8 Sestoupil jsem, abych ho vysvobodil z moci Egypťanů a abych ho z oné země vyvedl do země dobré  a rozlehlé, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců.

  • Sestoupil jsem znamená buď: nyní, abych se s tebou setkal. Nebo začal jsem na zemi aktivně jednat.
  • Hospodin ihned sděluje své cíle a některé další informace:
    • Jde o vysvobození z moci Egypťanů. To je krok jedna. Bez toho by nemohlo následovat nic dalšího.
    • Následuje vyvedení: Pobyt v Egyptě končí. S Egyptem se již nadále jako s místem pro život Božího lidu nepočítá. Pobyt tam byl přechodný, šlo o Boží „inkubátor“, kde se lid v dobrých podmínkách explozivně rozmnožil.
    • Odcházet budou do země velké, dobré a úrodné (dobré  a rozlehlé, oplývající mlékem2 a medem)
    • Zatím ta země ale není volná – je obsazena řadou národů (zde je jich vyjmenováno šest)
  • Každá z těchto informací byla pro Mojžíše naprosto nová a zásadní. Z každé vyplývá řada důsledků.

9 Vždyť volání synů Izraele se nyní doneslo ke mně, a také jsem viděl útisk, kterým je Egypťané utiskují.

  • Hospodin vidí i slyší. A nejen neutrálně, ale věci se jej dotýkají.

10 Nuže pojď, pošlu tě k faraonovi, abys vyvedl můj lid, syny Izraele, z Egypta.

  • Po krátkém úvodu jde Hospodin přímo k věci: Teď, když už víš, jak to bude, tak ti sděluji, že hybatelem těchto událostí budeš ty.
  • Možná Mojžíš v duchu zajásal? Možná mu v koutku srdce stále přežívala myšlenka, že by on mohl být tím vyvoleným zachráncem Izraelců? Cožpak mu nepřišel podezřelý jeho pozoruhodný životní příběh?
  • Jen na okraj: Čtyřicet let farmaření v Midjánu Mojžíše jistě zocelilo a připravilo na pozdější putování. Kdyby neznal nic než blahobyt faraonského paláce, těžko by později takovou míru nepohodlí zvládl.

11 Ale Mojžíš Bohu řekl: Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a abych vyvedl syny Izraele z Egypta? 

  • První Mojžíšova reakce byla odmítavá. Nicméně nezdá se mi, že by šlo o aroganci – spíše byl zaskočen. Tohle nečekal. A když se zamyslel nad velikostí nastíněného úkolu, musel se zcela oprávněně cítit naprosto nedostatečný, zvláště když si vybavil, jak dopadl jeho vlastní pokus před léty.
  • To je obecné pravidlo – ze svých sil jsou všechny úkoly nad naše síly.

12 Tedy odpověděl: Vždyť budu s tebou. A toto (ti bude znamením,) že jsem tě poslal já: Až vyvedeš lid z Egypta, budete Bohu sloužit na této hoře. 

  • Bůh nad Mojžíšovou námitkou mávl rukou: „Vždyť budu s tebou“ odpovídá na všechny pochybnosti.
  • Co chtít víc? Může existovat něco lepšího? Je-li Bůh s námi, kdo je proti nám?
  • Jde o jeden z mnoha veršů, kde Bůh zaslibuje svou přítomnost. Většinou tak činí v situacích, které jsou náročné a nad naše přirozené síly. Namátkou:
    • Dt 31,6 „Buďte silní a stateční, nebojte se a neděste se jich, neboť Hospodin, tvůj Bůh, jde s tebou; nenechá tě klesnout a neopustí tě.“
    • Joz 1,9 „Nepřikázal jsem ti snad: Buď rozhodný a udatný? Neboj se a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou, kamkoli půjdeš.“
    • Iz 41.10 „Neboj se, vždyť jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, neboť já jsem tvůj Bůh. Posilním tě, ano, pomohu ti, budu tě podpírat svou spravedlivou pravicí.“
    • Mt 28,20 „…a hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“
    • Žd 13,5 „…On sám řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘“
    • Ž 23,4 „I kdybych šel roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť ty jsi se mnou. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.“
    • Iz 43,2 „Půjdeš-li přes vody, budu s tebou, nebo přes řeky, nestrhnou tě. Půjdeš-li ohněm, nespálíš se a plamen tě nepopálí.“
  • Dále Bůh Mojžíšovi slibuje znamení, které bude spočívat v tom, že později Mojžíš opět dorazí k této hoře. Tentokrát ale již s celým osvobozeným izraelským národem.
  • Je to divné: V této chvíli tato informace pro Mojžíše velký význam neměla – možná byla zajímavá (místo, kam se „shodou okolností“ vydal s ovcemi , se ukázalo jako výzamné.
  • Nicméně když tam později dorazil s celým národem, měl už za sebou tolik nadpřirozených zkušeností, že návrat na místo, kde se s Hospodinem setkal poprvé, ho zřejmě již příliš nešokoval. Možná hrálo roli i to, že tato místa již znal.

13 Ale Mojžíš Bohu odvětil: Hle, přijdu k synům Izraele a řeknu jim: Bůh vašich otců mě k vám poslal.  Až se mě zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím? 

  • Mojžíš pokračuje v dialogu. Vcelku logicky se ptá: O kom vlastně mluvíme? S kým vlastně hovořím?
  • Vím (i Izraelci to vědí), že existuje Bůh, který oslovil naše praotce. Moc víc o Něm ale nevíme.
  • Např. by bylo skvělé vědět Tvé jméno. Je těžko se „ohánět“ Bohem, který nemá jméno.
  • Musí mít Bůh jméno?
    • Obecně asi ne, ale v duchovním světě tak, jak je nastaven, je používání jmen asi obvyklé. Jméno slouží k identifikaci a k navázání vztahu.
    • Bůh je rozumná a společenská bytost. Nikde sice není řečeno, že myslící bytost musí mít jméno, ale zřejmě toto pravidlo nějak obecně platí.
    • To, že Bůh má jméno, vylučuje abstraktní pojetí Boha jako pouhé energie nebo síly. Bůh je osobní.
    • Zatím sám sebe nazýval Bohem praotců.
    • Později bude mít jmen mnoho, přičemž každé Jej bude částečně charakterizovat, např. Elohim, Adonaj, El Šaddaj.
    • V NZ se Bůh nazývá Otcem, což je zřejmě pro nás lidi jedna z nejvýstižnějších charakteristik. Poznat Boha jako Otce je pro člověka nejvyšší metou.
    • Pro konečné bytosti, jako jsme my, je snadnější přiblížit se k nekonečnému Bohu, když máme způsob, jak jej oslovit. Možná Bůh tedy uvádí své jméno spíše z ohledu na nás?
    • Z pohledu vztahu mezi Bohem a člověkem jméno odhaluje Boží povahu a umožňuje nám Jej blíže poznat.

14 Bůh Mojžíšovi odpověděl: (JSEM, KTERÝ JSEM.) A pokračoval: Toto řekneš synům Izraele: JSEM mě poslal k vám. 

  • LXX: Já jsem Jsoucí / ten jsoucí;
  • LXX: Jsoucí

 

  1. Ašer Intrater, Kdo obědval s Abrahamem ↩︎
  2. Tento verš někdy cituji „principiálním“ odpůrcům mléčných výrobků – když Bůh svůj lid přivedl do země produkující mléko, nechtěl jim uškodit. ↩︎
Vít Šmajstrla

Bible verš po verši.

KONTAKT ⟶

hi SEO, s.r.o. | web | studio | fotograf | 2025

S námi používáte Cookies.

hi SEO, s.r.o.

Přihlášení