3. Mojžíšova – kapitola 1

1 Tu zavolal Hospodin na Mojžíše a promluvil k němu ze stanu setkávání takto:

• Mohl by tento verš (předložka „ze“) poodhalovat tajemství, jak probíhaly Mojžíšovy rozhovory s Hospodinem ve Stanu?
• Již vícekráte jsem zmiňoval, že jsem přejal teorii Ashera Intratera (v knize Kdo obědval s Abrahamem?) o tom, že Mojžíš na hoře Sinaj i ve Stanu trávil čas s Ježíšem. Intraterova teorie je podle mého názoru dobře podložená.
• Mohl Mojžíšův pobyt ve Stanu probíhat tak, že Mojžíš tam trávil čas a čekal, až jej Bůh/Ježíš osloví? Není zde totiž napsáno, že by Hospodin Mojžíše zavolal, ať se do Stanu dostaví, ale že na něho zavolal, když už ve Stanu byl.
• Navíc je zde uvedeno, že Bůh zavolal „ze“ Stanu, což aosicuje představu, že Mojžíš byl venku a Bůh si ho za sebou zavolal („Přijď ke mě do kanceláře, potřebuji ti něco říci“) nebo, že Bůh mluvil zevnitř a Mojžíš naslouchal venku. Ani jedno ale není příliš pravděpodobné.
• My obecně předpokládáme, že naše modlitby (tedy rozhovory s Bohem) probíhají tak, že Bůh je stále k dispozici, stále na příjmu, stále na lince. A je na nás, kdy vezmeme do ruky „telefon“ a Boha oslovíme. On pak okamžitě reaguje a začíná s námi komunikovat.
• Ono to tak nějak opravdu „funguje“, na druhé straně má tento přístup některá problematická místa:
  • Je to neuctivé – Hospodin není linkou pomoci, kde je v režimu 24/7 na lince přítomen náš osobní poradce, psycholog a strýček miliardář v jedné osobě. (Zde narážím na předvolební bilboardy hnutí ANO, kde se jednotliví kandidáti „oháněli“ tím že mají mobil přímo na Andreje Babiše.)
  • Hospodin není automatem na splněná přání ve smyslu: Vhodím modlitbu a vypadne splněné přání
  • Hospodin není osobním sluhou, chatem GPT ani Bixby (osobní asistent v mobilu), který si s námi bude ochotně povídat o čemkoliv a kdykoliv se nám zamane.
• Naše komunikace s Nejvyšším má, nebo by měla mít rysy komunikace s blízkým člověkem, jindy ale rysy královské audience. Víme, že nejvyšší metou, které může člověk v životě dosáhnout, je mít Hospodina za Otce. Komunikace s milujícím otcem je tedy možná nejlepším popisem toho, jak by modlitba měla probíhat. Otec není „Hejpočkej“ ani „kámoš“, není se svými dětmi na roveň. Na druhé straně má pro děti pochopení, má je rád a ochotně se v komunikaci přizpůsobí jejich úrovni.
• Toto místo by mohlo ukazovat, že ne (možná nejen) Bůh čekal ve Stanu, až za Ním Mojžíš příležitostně zavítá, ale také Mojžíš čekával ve Stanu, až jej Hospodin příležitostně osloví.
• Je velmi dobré být s Bohem v modlitbě průběžně celý den. Je dobré být s Bohem v námi vyhrazeném čase. Je ale také dobré vytvořit si v životě čas, kdy my čekáme, až nás Nejvyšší osloví.
• Co tedy Nejvyšší potřeboval za nutné Mojžíšovi sdělit? Uvidíme, že šlo o pokyny pro lid. Jaké pokyny tedy považoval Hospodin pro Izrael za nezbytné?
• Co bychom my považovali za důležité, kdybychom byli vůdci národa? Jak uvidíme, Hospodin považuje za klíčové přinášení obětí. Toto téma se potáhne celou knihou jako červená nit.
• Budeme přemýšlet, co nám mají oběti ukázat a proč jsou pro Boha i pro nás tak důležité.

2 Promluv k synům Izraele a řekni jim: Když chce někdo z vás přinést ⁽obětní dar⁾ Hospodinu, přinesete svůj obětní dar z dobytka, ze skotu nebo z bravu. 

• h.: člověk;
• impf.; n.: přináší; 
• [U obětí se většinou opakuje obecný postup vyjádřený slovesy: přinést (resp. přivést, hiqríb), položit ruku (sámak), zabít (šáchat), pokropit (záraq, resp. nějaká manipulace s krví), zapálit (resp. obětovat,  hiqtír  n. sárap) u některých: jíst (’ákal);
• h. qorbán;
• Bůh považoval za nutné Mojžíšovi sdělit pokyny ohledně obětí. Oběti jsou poměrně složitou oblastí židovského náboženského života. Je jich více druhů a způsob jejich přinášení je většinou přesně definován.
• Jak je uvedeno v poznámce ČSP, některé věci se u obětí opakují a jsou společné. Zde se mluví o korbánu, přeloženo jako obětní dar.
• Oběti byly tyto (budeme dále upřesňovat):
  • Zápalná oběť, Burnt Offering (Olah): oběť zvířete, které bylo celé spáleno na oltáři. Symbol zasvěcení a vykoupení.
  • Oběť přídavná, Grain Offering (Minchah): Darovací oběť z jemné mouky, oleje a kadidla, často obětovaná spolu se zápalnou obětí, symbolizující díkůvzdání.
  • Pokojná oběť, Peace Offering (Šelamim): Část oběti byla zkonzumována obětujícím jako symbol společenství s Bohem a ostatnimi.
  • Oběť za hřích, Sin Offering (Chatat): Za neúmyslné hříchy.
  • Oběť za vinu, Guilt Offering (Ašam): Za některá provinění.
  • Qorbán: Všeobecný pojem pro oběti. Významově vyjadřuje přiblížení se.
• Princip oběti je sám o sobě zajímavý. Jaký je „princip“ obětování? Principem je vzdání se něčeho: Vzdávám se něčeho vlastního ve prospěch někoho jiného. V tomto případě ve prospěch Boha. Dávám či předávám to druhému. Já už tím nedisponuji. Jde vlastně o dar.
• Platí, že čím je oběť větší, tím je cennější. Ale od Ježíše a chudé vdovy víme, že nejde o absolutní, ale o relativní hodnotu oběti: že oběť je tím cennější, čím větší hodnoty se vzdávám, čím více mě to „bolí“.
• Když se vzdám stokoruny, je to oběť, ale pro většinu lidí nejde o nic zásadního. Když jde o stokorunu poslední či jedinou, cenu oběti to zvyšuje.
• Nejvyšší hodnotou, kterou můžeme obětovat, je náš život.
• Proč něco obětuji? Důvodů může být více – to vidíme i z toho, že druhů obětí je pět. Namátkou – usmíření, potěšení, vděčnost.

„Princip“ jednotlivých obětí jsem se snažil zachytit v Lv 7,14

• Oběti obnášely zvíře z bravu nebo skotu. Proč? Napadá mě:
  • Domácí zvířata byla tehdy běžně dostupná a široce rozšířená. Můžeme přemýšlet, jaké oběti by Nejvyšší vyžadoval, kdyby Izraelci byli obyvateli dnešního velkoměsta. Domácí mazlíčky?
  • Brav a skot je přiměřeně drahý – skoro každý si ho mohl dovolit. Oběť majitele finančně zabolela, ale nezničila.
  • Krávy, kozy a ovce jsou zvířata na poměrně vysoké „inteligenční úrovni“, mají svůj vnitřní život, své individuální charaktery, prožívají emoce, jsou nám celkově blízká – není tedy těžké si k nim vytvořit vztah. Jejich smrt člověka zasáhne. Kdyby se obětoval hmyz, plazi, obojživelníci, ryby nebo jiní živočichové lidem hodně vzdálení, bolelo by to člověka méně. Na druhé straně přes všechnu blízkost, zvíře stále není člověk.
  • U většiny obětí jde o smrt živého tvora, což je věc závažná a do určité míry „magická“. Život je tajemství a je vdechnuté Bohem. Odejmout živému tvoru život není jen tak.
  • Zabití je spojeno s prolitím krve. Krev rozhodně není obyčejná tekutina.

3 Bude-li jeho obětním darem zápalná oběť ze skotu, přivede samce bez vady. Přivede jej ke vchodu do stanu setkávání, aby nalezl zalíbení před Hospodinem. 

• Nyní Mojžíš dává pokyny stran zápalné oběti olah.
• Obětním zvířetem má být samec (tedy býk, mluvíme o skotu). Proč? Proč Bohu záleží na pohlaví zvířete? Proč není řečeno „zvíře“, na pohlaví nezáleží. Možná:
  • Samci (i muži) zastupují svou skupinu, rodinu či stádo „navenek“. Samci čelí světu, chrání před světem. Vstupují do interakce se světem.
  • Je tedy přirozené, že když přijde na to, že je třeba, aby někdo dal svůj život za ostatní, bude to samec. On za ostatní „nastaví krk“. Kdyby o tom mohl rozhodovat, samec by nechtěl, aby z jeho stáda odvedli k oběti samičku, Tato psychologizace je pravděpodobně nepatřičná – lidé tak možná jsou schopni uvažovat, zda zvířata, nevím. (Samci ve stádech divokých zvířat ale stádo před predátory chrání, životy nasazují).
  • U lidí jsou muži primárně těmi, kdo se zapojují do Božích plánů se světem. Ženy mají stejně významnou, ale většinou odvozenou, pomocnou roli. (Příležitostně tomu bývá jinak, ale jde o princip). Být obětován Bohu jistě takovýmto zapojením se do Božích plánů je.
  • Samci byli cennější, dražší, škoda pro obětujícího tedy byla větší.
• Samec musí být bez vady – zde je příčina jasná. Lidská přirozenost je taková, že kdyby Bůh toto opatření nezavedl, stala by se z chrámu kafilerie a z kněží pohodní: Lidé by se obětováním zbavovali slabých, nemocných či jakkoliv defektních kusů. Tím by oběť ztratila smysl -jak jsme již řekli, oběť musí obětujícího „bolet“, jinak o žádnou oběť nejde.
• Vše se odehrává u vchodu do Stanu, tedy venku. Tam byl i oltář.

4 Položí ruku na hlavu zápalné oběti; ta bude za něj laskavě přijata a získá pro něj smíření.

• Vidíme další princip oběti olah: Obětující na ní vkládá ruku – jde o symbolické přenesení vlastní identity na zvíře.
• Začínáme pronikat hlouběji do tajemství obětí: Zvíře umírá místo člověka, na místě obětujícího. Umírá zástupně. Princip je zřejmý:
• „Správně“ by zemřít měl obětující. Důvody, proč by bylo správné, aby zemřel, mohou být dva:
  • Obětující se chce obětovat Bohu, aby Jej potěšil, aby mu patřil. Chce Bohu dát sám sebe. Obětující tak miluje Boha, tak Mu chce sloužit, že mu nabízí vše, co má, tedy svůj život k dispozici.
  • Obětující si zaslouží smrt z důvodu svých hříchů. Trestem, mzdou za hřích je vždy smrt. (Ř 6,23).
• Protože Bůh je neviditelný a nedostupný, není možné se mu vydat skutečně. Kdyby Bůh někde „bydlel“, člověk by zaklepal na Jeho dveře a řekl, že by chtěl u Něho zůstat jako Jeho otrok. Mohl by Bohu svůj život dát fyzicky. Vzhledem k Boží nedostupnosti (bydlí v nedostupném nebi) to ale možné není.
• Na naší zemi to Bůh zařídil tak, že když Mu někdo chce něco dát, musí to zlikvidovat. Když někdo zabije a spálí zvíře, Bůh to bere tak, že mu zvíře bylo předáno.
• Formulace, že obětované zvíře bude za něj laskavě přijato a získá pro něj smíření, ukazuje, že v případě olah jde o oběť za hřích. Vložením ruky člověk na zvíře přenáší své hříchy a to je za ně následně potrestáno smrtí.
• Což je samozřejmě totálně nespravedlivé – co má nějaký býček společného s tím, že já jsem hříšník? Vůbec nic. Vůči zvířeti je to naprosto nespravedlivé, vůči nám je to ale výrazem nezměrné Boží laskavosti (bude laskavě přijato). To, že nemusím zemřít já, toho si opravdu cením. Býčka je mi líto, ale upřímně řečeno, jsem rád, že nemusím být na jeho místě.
• Když si to představíme konkrétně, je to zvláštní představa: Jak dávám ruku na hlavu býčka a modlím se, aby se v mé kauze stal mým zástupcem. Aby trest, který nade mnou má být vynesen, byl aplikován na něm.
• Představa, že si přivedu na soud býka a požádám soudce, aby trest, který si zasloužím, byl uplatněn na něm. V našich podmínkách: Dostal jsem pět let odnětí svobody, prosím pane soudce, aby do vězení šel místo mě toto zvíře.
• Jen na okraj – jel jsem kolem pasoucích se krav. Jsou to ohromná zvířata. Představa, že něco tak velkého se má kvůli mě zabít a spálit, je zvláštní.
• Býk je navíc divoký a agresivní – vodit se musel a musí dodnes za kruh v nose, jinak by byl nezvládnutelný.
• Co je cílem toho všeho? Získat pro obětujícího smíření! Zjišťujeme, že člověk vůči Bohu nežije ve smířeném stavu. Co to znamená? Člověka od Boha odděluje hřích, je mezi nimi bariéra či propast vytvořená lidským hříchem (viz obrázek v 1Pt 1). Mezi člověkem a Bohem je napětí, jejich vzájemný vztah je narušen. Bůh se na lidi zlobí, je zraněn či uražen jejich chováním. Možná by se dalo říci, že Bůh s lidmi nemluví.
• Co s tím? Správné by bylo, kdyby člověk řekl: Máš pravdu Bože, choval jsem se hnusně, zasloužím si smrt – a nechal by se popravit. Tímto trestem by si svůj hřích odpykal¹, za svůj hřích by adekvátně zaplatil, Bůh by mu odpustil, došlo by ke smíření a jeho vztah ke Stvořiteli by byl opět nezkalený. To by byl správný a logický postup.
• Bůh naštěstí pro nás přistoupil na záměnu, na zástupnou oběť – dovolil, abychom nemuseli zemřít my, ale aby si náš trest mohl odpykat někdo jiný. V tomto případě nevinný býček, později nevinný Kristus.
• Tento princip oběti ale zároveň ukazuje hrůzu hříchu – někdo totiž zemřít musí. Hřích nelze zamést pod koberec, mávnout nad ním rukou, hřích nelze odpustit jen tak. Smrt musí nastat, krev musí být prolita.
• Bůh to nezařídil tak, že by stačilo hřích vyznat, omluvit se nebo za něj třeba zaplatit penězi nebo vykompenzovat jej dobrými skutky. Smrt musí nastat.
• Toto nutné prolití krve nás má navždy upozorňovat a připomínat nám, jakou katastrofou hřích je. Lidský hřích je strašný a má kosmické devastující důsledky.
• My novozákonní křesťané jsme již zvyklí žít v módu, kdy nám k odpuštění hříchů pokání stačí – a máme tendenci zapomínat, že je to pouze díky tomu, že krev již byla Kristem prolita. Kdyby Kristus za naše hříchy na kříži nezemřel, mohli bychom činit pokání, jak bychom chtěli, ale nepomohlo by to.

Problematiku obětování sebe sama částečně vykresluje známý příběh z africké církve. Když tam probíhala během bohoslužeb sbírka, lidé dávali své dary v naturáliích - někdo dal kilo mouky, někdo deset vajec, někdo slepici. Chudý chlapec v poslední řase neměl nic, co by Bohu mohl dát. Přitom po tom velmi toužil. Tak si do koše vlezl sám.

5 Pak zabije tele před Hospodinem a ⁽synové Áronovi, kněží,⁾ přinesou krev a krví ze všech stran pokropí oltář, který je u vchodu do stanu setkávání. 

• [tedy ten, kdo přináší oběť; LXX mění na: oni (tj. kněží)] 
• zde je poprvé užita tato vazba, která pův. označuje vlastní syny Árona (Eleazara a Ítamara) a později (evidentně po jejich smrti) přechází v obecnější význam: Áronovi potomci; 
• Zvíře je zabito.
• Zabito před Hospodinem: Tedy na svatém místě, v Boží blízkosti. Musí být jasné, že toto zabití souvisí s Bohem, děje se před Jeho očima. Nesmí být pochyb, že tato smrt se děje kvůli Bohu.
• Tato místa zásadně modifikují naše představy o Nejvyšším. Mnozí lidé si totiž Hospodina představují jako laskavého všeobjímajícího strýčka, který se stále usmívá, nikdy se nerozčílí, nad vším mávne rukou, všechno uhladí a zařídí.
• Zde vidíme Boha naštvaného a zoufalého z lidské zkaženosti. Boha, který si nechává vodit „před svůj příbytek“ hekatomby dobytčat, aby tam byly před Jeho očima zabíjeny a manipulováno s jejich krví.
• Je to ale ještě mnohem horší: Hospodin je Bohem, který poslal na smrt vlastního Syna a pak se díval na Jeho agónii.
• To je mrazivě děsivé.
• A toto vše se dělo kvůli nám – my jsme to zavinili našich hříchem. Všichni ti podřezávání nevinní býčci a Kristus svíjející se na kříži jsou důsledkem toho, jací my jsme, jakými jsme se rozhodli být.
• Před Stanem setkávání (a později v Chrámu) to muselo vypadat jako na jatkách nebo v krematoriu – hektolitry krve, pach krve a syrového masa, pach páleného masa, dým jako z krematoria, špinaví kněží celí od krve.
• To vše se dělo proto, aby mohla být přinesena krev a krví ze všech stran pokropen oltář u vchodu. Proto se děla všechna ta hrůza. Bylo nutné před Boha přinést krev, aby bylo jasně deklarováno, že hřích byl potrestán, že hříchu bylo učiněno zadost.
• Nelze si nepředstavit Boha nesmírně rozzlobeného lidskou zkažeností, který jen stěží zadržuje zlobu, aby lidi nezničil. A kněží, kteří mu s pokorou a třesením kropí Jeho směrem zvířecí krev s nadějí, že Nejvyšší přistoupí na záměnu a Jeho hněv bude od lidí odvrácen.
• Takto jsou rozdány karty. Taková je realita.
• To, jak Bůh nastavuje pravidla pro oběti, jinou interpretaci Božího charakteru téměř vylučuje. Bůh není pouze takový, Bůh je také plačící a soucitný. Tuto stránku Jeho osobnosti, ale pominout nelze.
• Nedávno mi jeden muž řekl (po kázání o hříchu krále Davida a následném trestu) vytkl: Bůh nikoho netrestá. Když jsem mu oponoval, že v Bibli je to o Davidovi explicitně napsáno, řekl: Takový Bůh není můj Bůh. Ve smyslu – Bůh, ve které věřím, takový není.
• Je ale vcelku jedno, v jakého Boha věříme, důležité je, jaký On ve skutečnosti je. My si nevytváříme svou představu Boha, jaký by se nám líbil, jakého bychom chtěli. Ale snažíme se odrýt, jaký vlastně je. Dokonale se nám to na této straně jistě nepodaří, ale lepší informace, než z Bible, o Bohu nemáme.
• A hrozivý aspekt Božího charakteru, který vidíme na principu rvavých obětí, pominout nelze.

6 Stáhne zápalnou oběť a rozseká ji na díly. 

• h.: Svlékne kůži;
• Stáhnout býka je namáhavá a krvavá práce na „půl dne“. Kdo stahoval byt jen vánočního kapra ví, že potřebuje sílu v prstech, hodně ostrý nůž, hadru a pokud možno i kleště. Vše v prstech klouže. Pro stahujícího kněze muselo jít o dřinu – když skončil byl zpocený a zcela špinavý.
• Čekalo ho ještě rozsekání na díly – k tomu potřeboval dobrou sekeru a šlo opět o namáhavou práci, ne o otázku několika seknutí – šlachy a vazy jsou pevné.

7 Synové kněze Árona dají oheň na oltář a narovnají dříví na oheň.

• Paralelně s manipulací s obětí probíhala příprava hranice.
• Ta musela být velká – spálit slepici by bylo možné ještě na běžné „táboráku“, ale dokonale spálit několikametrákového býka (byť ne celého, jak uvidíme dále) vyžaduje obrovskou hranici a metráky dřeva. K takovému ohni se pak nelze přiblížit na mnoho metrů.
• Pracovní náplň a pracovní prostředí kněží nebyly záviděníhodné. Vše se navíc odehrávalo ve vedru. Je dost možné, že kněží při své práci vedrem a vyčerpáním omdlévali. Byli dosti oblečení, rozhodně nepracovali v kraťasech a tričku. Hasiči navléknutí do azbestových obleků také vydrží fyzicky pracovat v blízkosti ohně pouze po omezenou dobu.

8 Synové Áronovi, kněží, narovnají díly, hlavu a lůj na dříví, které je na ohni na oltáři. 9 Vnitřnosti a hnáty však umyje vodou a kněz to všechno bude obětovat na oltáři. To je zápalná oběť, ohnivá oběť, příjemná vůně Hospodinu. 

• [tj. tvrdý tuk kolem ledvin hovězího a skopového dobytka]
• Co z býka je tedy určeno ke spálení? Díly, hlava a lůj. Co jsou díly? Velké kusy masa? Našel jsem si, že hovězí se řeznicky dělí na kýtu, roštěnec, kližku, svíčkovou, roštěnec, žebro, hrudí, plec, podplečí a krk. Co z toho tvoří díly? Jistě to někdo ví, přinejmenším to věděli ti kněží.
• Vnitřnosti a hnáty se před spálením měly opláchnout. Hnáty jsou zřejmě dolní částí nohou s kopyty. Vnitřnostmi se asi myslí srdce, plíce, žaludky, játra, ledviny, střeva apod.?
• Proč oplachování? Mohlo jít o akt symbolický, rituální: Čistota byla při obětování důležitá, ukazovala, na to, že obětované zvíře je prosté hříchu, čisté, neposkvrněné, že je svaté, oddělené pro Boha, že Bohu je dáváno to nejlepší.
• Vnitřnosti mohly být znečištěny výkaly a tělesnými tekutinami, nohy zase prachem a blátem. Když někomu něco dávám, nechci mu to dávat ušpiněné a zablácené. Když někomu daruji košili, jistě ji předtím vyperu.
• Mohlo to mít i technickou stránku: očištěné části mohly lépe a „čistěji“ hořet?
• Mohlo jít i o úplnost rituálu: Vše ohledně obětování bylo do detailu předepsáno – tím, že kněží pečlivě dodržovali Boží pokyny s obětovaným zvířetem zacházeli s úctou, dávali najevo, že jde o zvláštní speciální úkon s nadpřirozeným dosahem.
• Jde o oběti olah a išeh

10 Bude-li jeho obětní dar z bravu, z ovcí či koz, přivede jako zápalnou oběť samce bez vady.

• Připomeňme si v této chvíli kontext: Mojžíš je ve Stanu setkávání a dostává od Hospodina pokyny. Slyší je akusticky. Možná s ním sedí u stolu (byl ve Stanu nějaký vhodný nábytek?). Možná stojí. Dost možná si je zapisuje. Možnás se doptává, klade doplňující otázky. Mohl by dostávat i doplňující audio-vizuální „power-pointovou“ prezentaci? (Jeden obrázek někdy vydá za tisíc slov).
• Instruktáž pokračuje – probrali jsme skot, přesunujeme se k bravu.
• Použití bravu je možné – zřejmě i kvůli ceně. Ovce a kozy stojí až řádově méně, než býk, obětovat býka si ne každý mohl dovolit. (Cena býka je v dnešních cenách v jednotkách desetitisíců, ovcí a koz spíše v tisících).
• Musí jít opět o samce bez vady.

11 Zabije ho před Hospodinem na severní straně oltáře a synové Áronovi, kněží, pokropí jeho krví oltář ze všech stran.

• Princip zabití zůstává. My lidé nemáme jinou možnost, jak něco „převést“ Bohu na „druhou stranu“, než tuto věc zlikvidovat.
• Kdyby existoval výtah do nebe, obětovalo by se snáze. Takto se věci můžeme pouze vzdát a doufat, že Hospodin si ji na druhé straně převezme.
• Nejde ale o celou odpověď, proč se oběti zabíjely. Dalším důvodem (kromě „převedení na Boží stranu“) bylo, že musela proběhnout zástupná smrt, musela být prolita krev. Jak uvidíme, existují i oběti, při kterých se nic nezabíjí, věci se pouze spalují.
• Krev je důležitá, kvůli krvi se vlastně vše dělalo. Krev je „magická“ tekutina, která odpuštění „zajišťuje“. Kdyby zvíře bylo obětováno s krví, nebylo by Bohem přijato a nezískala by se krev k pokropení.
• Teprve aktem pokropení oběť byla naplněna – Bůh přijal krev zvířete jako zadostiučinění za hřích člověka. Člověk byl zbaven svého hříchu a mohl začít znovu, mohl dále žít.
• Očištění však nebylo trvalé, muselo se pravidelně (zpravidla jednou ročně) opakovat. Rok vyhodnotil Bůh jako přiměřený interval – ne že bychom nebyli schopni se hříchem „zaneřádit“ rychleji, ale při kratším intervalu bychom nic jiného nedělali, než sháněli oběti. Při delším bychom otupěli a hříchů by se nakupilo neúměrně mnoho.

12 Rozseká ho na díly. S jeho hlavou a lojem je kněz narovná na dříví, které je na ohni na oltáři. 13 Vnitřnosti a hnáty umyje vodou a kněz to všechno přinese a bude obětovat na oltáři. To je zápalná oběť, ohnivá oběť, příjemná vůně Hospodinu. 

• „Technologický postup“ je identický. Vše probíhalo pouze ve výrazně menším měřítku – snažší příprava, menší oheň, atd.
• Ještě jsme se nezabývali skutečností, že takovéto oběti jsou pro Boha příjemnou vůní.
• Zůstaneme-li u použité symboliky, můžeme se domnívat, že hřích Bůh vnímá jako „smrad“, odporný zápach. Zde se mluví o opaku, o příjemné vůni. Zřejmě nejde o to, že by Bohu byl příjemný zápach pálených zvířecích těl, ale o to, že Bohu se líbí s obětmi související lidský postoj: Přiznávám svou vinu, chci s ní něco dělat. Chci mít s Bohem nezkalený vztah. Něčeho se pro Boha vzdávám, apod.
• Kdybych měl připravit dostatek dřeva pro úplné spálení jednoho býka nebo ovce, byla by to náročná práce se sekerou a pilou na půl dne.

14 Bude-li jeho obětním darem Hospodinu zápalná oběť z ptactva, přinese svůj obětní dar z hrdliček či z holoubat.

• [obětovat ptáky bylo dovoleno chudým;
• Je myšleno i na vyloženě chudé, kteří si nemohou skot ani brav dovolit. Je důležité, aby přístup k Bohu měli lidé všech sociálních skupin.
• O tom, jaké zvíře obětuje, se zřejmě rozhodoval každý sám. Každý zvážil své možnosti. Zřejmě musel brát ohled na veřejné mínění? Kdyby se známý boháč vypravil do chrámu s holoubkem, trhl by si ostudu.
• A kněží by ho přijali nebo by ho s ostudou vyhnali? Zřejmě by jeho oběť přijali, jejich úkolem nebylo zkoumat majetkové poměry obětujících.
• Přinést ptáčka znamenalo veřejně dát najevo svou chudobu, jasně říci: „Já na beránka nemám“, což jistě není lehké.
• Víme, že boháči (šlechtici, králové) dávali své bohatství najevo i tím, že přinášeli oběti mnohonásobné – ve stovkách až tisících kusů dobytka. Jistě bylo mnoho hraničních případů, kdy chudý člověk se vydal z peněz, aby mohl koupit beránka a nemusel přijít s ptáčkem. Nebo naopak někdo raději ušetřil.
• Bůh takováto rozhodnutí nechává na zvážení každého člověka. Bůh samozřejmě jako jediný vidí k srdci a je schopen tato rozhodnutí správně posoudit. Někoho může uklidňovat: Klidně vem holoubka, vykašli se na veřejné mínění a raději kup dětem nové oblečení. U někoho může naopak jako Ježíš u chudé vdovy oceňovat ochotu vzdát se posledního. U někoho může být zarmoucen lakomstvím. Apod. Možností je tisíce a jsou pestré jako život sám.
• My křesťané děláme podobná rozhodnutí při zacházení se svými penězi běžně – jaký dar „do košíku“ je přiměřený a správný v Božích očích? Víme, že Bůh miluje dárce, ale pouze ty radostné (1K 9 Vždyť radostného dárce miluje Bůh). Než dávat se skřípáním zubů, je lépe nedávat. V tomto případě: Než neochotně ovci, raději ochotně ptáčka.
• Jen na okraj: Desátek je šikovný a spravedlivý princip, který v rozhodování může napovědět. (S desátkem je to ale složitější – ten nám pravděpodobně vůbec nepatří, pouze vracíme Bohu Jeho majetek. A za dar se „nepočítá“. K tomu se ještě na příslušných místech dostaneme).

15 Kněz ho přinese k oltáři, nehtem mu natrhne hlavu a bude obětovat na oltáři. Jeho krev nechá vykapat na stěnu oltáře. 

• Na ptáčka se nepoužívá nůž, ale nehet. Také nic hezkého. Říká se, že přetětí krkavic je humánní a rychlý způsob zabití. Těžko říci.
• V každém případě přitom dojde k odkrvení zvířete a krev je to, o co jde. Jednak je zapotřebí k pokropení oltáře, jednak se neodkrvené zvíře nesmí konzumovat.

16 Odstraní vole s vývržkem a odhodí to východně vedle oltáře, tam, kde je popel.

• h.: tuk; [popel z obětovaného tuku;
• Vole je „kapsa“ na krku, kde si pták hromadí potravu, než ji pustí do žaludku. Ta spolu s obsahem obětována být neměla. Měla se zahodit na hromadu odpadu, která byla na východní straně oltáře, kde se hromadilo vše, co neshořelo.
• Obětovalo na straně severní, takže odpad (vše, co neshořelo) se vyhazoval vlevo.
• Těžko říci, proč. Brav a skot vole nemá (kráva má zase tři žaludky). Vnitřnosti zvířat se „běžně“ pálily.

17 Roztrhne ho za křídla, ale nerozdělí ho. Kněz ho bude obětovat na oltáři na dříví, které je na ohni. To je  zápalná oběť, ohnivá oběť, příjemná vůně Hospodinu.

• Kněz měl ptáka za křídla „natrhnout“, možná tak, aby se mu otevřelo břicho (anglicky je He shall tear it open by its wings,)? Ale pouhým „cuknutím“ za křídla se pták „neotevře“.
• Těžko říci, o co šlo. Nicméně pták se nepálil neporušený.
• Opět čteme, že toto vše bylo Bohu příjemné. Jak je to možné? Jedině tak, že ze správných motivů, se správným motivem přinášená oběť ukazuje postoj srdce obětujícího – postoj pokory, vědomí si vlastní hříšnosti a nehodnosti, vědomí závažnosti hříchu a potřeby trestu, ochotu pro své očištění něco udělat, něčeho se pro Boha vzdát a další.
• Oběť sama o sobě je hrozná, krvavá, nic atraktivního pro nikoho, určitě ani pro Boha.
• Je lépe „sedět v křesle a pít kávu“, než se ve vedru plahočit s dobytčetem do na jatka a do krematoria. Pokud se k tomu odhodlám, musím vědět, proč to dělám a že je to důležité.
• I Hospodin by si jistě dovedl představit příjemnější činnosti, než sledovat práci na jatkách.
• (Bůh vlastně obětovaná zvířata „přejímá“, přebírá od lidí. Je možné, že si je na druhé straně zase křísí? 

1. Mzdou hříchu je smrt – smrt hřích opravdu řeší. Smrt je dostačujícím trestem. Bůh nevyžaduje za hřích smrt opakovanou. Smrt hříšníka hřích opravdu maže. ↩︎