3. Mojžíšova – kapitola 5

1 Jestliže někdo zhřeší tím, že slyší kletbu, je svědkem, viděl to či se to dozvěděl a neoznámí to, ponese vinu;

h.: hlas kletby;
Kletbou je obecně myšleno vyslovení přání něčeho zlého. Zde jde zřejmě spíše o duchovní proklínání, duchovní boj z pozic nějakého druhu satanismu. Něco ve smyslu: Vy si žehnáte ve jménu Hospodinově, já vás ale proklínám ve jménu ďábla. Možná jde o účast na nějakém okultním či satanském rituálu či na modloslužebném shromáždění.
Nejde zřejmě o „pouhé“ zaklení tak, jak je dnes chápeme my.
Cokoliv z tohoto podléhá oznamovací povinnosti. A to dokonce i tehdy, když člověk není očitým svědkem.
My jsme zvyklí vidět v donašečství něco negativního, ale je zjevné, že to tak nemusí být vždy. Když se dozvím (nebo jsem jen slyšel) o chystaném teroristickém útoku na můj národ nebo komunitu, je pochopitelné a správné, že to nahlásím na policii.
A to dokonce, i když se to týká mého souseda.
Pokud bych věc neoznámil, vzniklé zlo jde zčásti i na můj vrub.
Izrael byl velmi specifickým teokratickým režimem. Jak je tomu dnes, kdy máme náboženskou svobodu? V USA oficiálně nebo polooficiálně existují satanistické církve. U nás jistě také. Bylo by správné proti nim zasahovat, když jejich cílem je zlo?
Spíše ne. Zákony tak, jak jsou, postačují. Církev nemá dle mého názoru mít moc. Mimo jiné proto, že doby, kdy křesťanská církev moc měla, nebyly pro evangelium příliš šťastné – to se šířilo spíše mimo oficiální struktury.

2 nebo když se někdo dotkne čehokoli nečistého, ať zdechliny nečisté zvěře či zdechliny nečistého dobytka či zdechliny nečistého hmyzu, ačkoliv mu to bylo skryto, nese vinu; 3 nebo když se někdo dotkne lidské nečistoty, jakékoliv nečistoty, kterou se může znečistit, ačkoliv mu to bylo skryto, ale potom se to dozví, nese vinu;

Dává to smysl pouze, pokud se to člověk dozví. Pokud se to nedozví on ani nikdo jiný, neděje se nic. Stalo se to neúmyslně, ví to pouze Bůh a lze předpokládat, že z toho nebude vyvozovat žádné důsledky.
Situace se změní ve chvíli, kdy se to člověk nebo někdo jiný dozví. Když je na to upozorněn.
Je to stejný princip, o kterém píše Pavel (Ř 4,15) Zákon působí hněv. Kde však není Zákon, tam není ani přestoupení. a(Ř 5,13) Do Zákona hřích byl ve světě, ale nezapočítává se, když není Zákon.
Zákon značně rozšířil okruh toho, co je hříchem.
Zde jsou uváděny příklady nechtěného dotyku lidských nebo zvířecích mrtvol nebo jiné jakékoliv nečistoty. Těžko vymyslet příklad situace, kdy to člověku zůstane skryto. Že bych se mohl dotknout něčeho nečistého omylem či nechtěně si ještě představit dovedu, ale že bych si toho nevšiml, to už jen stěží.
Proto způsobila takový poprask žena s krvotokem, která se davem lidí prodrala k Ježíši – dotýkala se lidí a oni nevěděli, že je nečistá – když to vyšlo najevo, byli všichni vyřazení do večera z běžného života a museli absolvovat proceduru očišťování. My víme, že Ježíše to nechalo klidným.
Spíše než o konkrétní situace půjde opět o princip: Je třeba brát Zákon vážně. Je třeba věci promýšlet a být proaktivní: Tohle je rizikové prostředí, je tam plno nečistoty, tak tam raději vůbec nepolezu, budu si držet odstup.
Takový má být náš přístup k hříchu – je lépe vůbec nedopustit rizikové situace; je bláhové se jim vystavovat. Zvláště se smilstvem se nebojuje, před smilstvem se utíká (1K 6,18 Utíkejte před smilstvem!)
Samson je příkladem toho, kdo tento princip nectil – stále si zahrával, „motal se“ tam, kde neměl . Jaký pak div, že padl.

4 nebo když někdo přísahá a nerozvážně vysloví svými rty, že udělá něco zlého či dobrého, cokoliv, co může člověk s přísahou nerozvážně vyslovit, ačkoliv mu to bylo skryto, ale potom se to dozví, nese vinu v jediné z těchto věcí —

Že člověk něco nerozvážně vysloví svými rty, není nic neobvyklého. Něco bez přemýšlení „plácnout“ je velmi snadné.
V tomto případě člověk neuváženě řekne, že udělá něco zlého či dobrého. Zřejmě se k něčemu zaváže nebo to slíbí. Na běžné věci (slíbím, že zítra posekám trávník, a pak to neudělám), se tento případ asi nevztahuje.
Divné je, že se to vztahuje i na nerozvážný slib udělat něco zlého – zřejmě ani zlá rozhodnutí nelze jen tak házet do větru a pak, když člověk vychladne, je odvolávat.
Cokoliv, co může člověk nerozvážně vyslovit ukazuje, že jde o cokoliv, co člověk neuváženě vypustí z úst.
Navíc je uvedeno, že nerozvážný výrok byl spojen s přísahou, což dává tomuto příkazu specifičtější rozměr – běžné „plácnutí“ neuváženého výroku je něco jiného, než něco odpřisáhnout.
Asi by se dalo shrnout: Dávej si velký pozor na to, co vypustíš z úst, zvláště pokud se u toho zapřísaháš. Slova mají velkou váhu a nelze je jednoduše vzít zpět. I když si to pak rozmyslíš a chceš svůj výrok vzít zpět, není to zadarmo. Jde o hřích.
Formulace ačkoliv mu to bylo skryto, ale potom se to dozví ukazuje nejspíše na to, že člověku závažnost jeho slov dojde až později (nebo je na ni upozorněn). Ve chvíli, kdy je říká, jejich závažnost nechápe.
Takovéto situace nastávají nejčastěji v afektu – ve vzteku, v návalu radosti, apod..
Snad by se tento příkaz dal vztáhnout na Herodův neuvážený slin vůči Salome. Jak uvidíme dále, svůj slin plnit nemusel – musel by ale uznat, že řekl hloupost, a přinést oběť.

5 i stane se, když se proviní v jediné z těchto věcí, musí vyznat to, v čem zhřešil, 6 a za svůj hřích, kterým zhřešil, přinese Hospodinu svou oběť za vinu, samici z bravu, ovci nebo kozu jako oběť za hřích a kněz za něj vykoná obřad smíření za jeho hřích.

Takováto situace neuvážených slov tedy má řešení. Je ale třeba svůj hřích pojmenovat, vyznat a přinést za něj oběť

7 Jestliže jeho ⁽prostředky nestačí⁾ na ovci, přinese Hospodinu jako oběť za vinu, kterou se prohřešil, dvě hrdličky nebo dvě holoubata, jedno jako oběť za hřích a druhé jako zápalnou oběť.

h.: jeho ruka nedosáhne dost;
Jako obvykle je pamatováno na méně majetné („jeho ruka dost nedosáhne“ je pěkný hebrejský obrat). Bohu záleží na tom, aby nikdo nemusel zůstat ve svých vinách, aby nikdo nebyl znevýhodněn v přístupu k odpuštění.
Jednu ovci nebo kozu zde nahradí dva ptáci – každý obětovaný jiným způsobem. Jako chatat a jako olah.
Dalo by se možná říci, že chatat očistí konkrétní (neúmyslný) hřích a olah vyjádří opětovné úplné vydání se Bohu. Proč jsou zapotřebí obě, když u ovce nebo kozy stačí jen chatat, nevím.

8 Přinese je knězi a ten přinese jako první to, které je k oběti za hřích. Nehtem mu natrhne hlavu od šíje, ale neoddělí ji.

Nejprve je třeba vyřešit hřích. Bez toho s námi Bůh nic dalšího řešit nebude.

9 Trochu krve z oběti za hřích stříkne na stěnu oltáře a zbytek krve nechá vykapat ke spodku oltáře. To je oběť za hřích.

Bez krve to nejde.

10 Druhé připraví jako zápalnou oběť podle nařízení. Kněz za něj vykoná obřad smíření za jeho hřích, kterým zhřešil, a bude mu odpuštěno.

Zápalná oběť zřejmě jako symbol opětovného plného vydání se Bohu (po předchozím očištění).

11 Jestliže jeho prostředky nestačí na dvě hrdličky nebo dvě holoubata, přinese jako svůj obětní dar za hřích, kterým zhřešil, jako oběť za hřích, desetinu éfy jemné mouky. Nevyleje na ni olej ani na ni nedá kadidlo, neboť je to oběť za hřích.

v h. vazbě překládané „nestačí prostředky“ jsou používána tři slsa – nejčastěji nsg (dosáhnout; zde, ng’ (dosáhnout; mc’ (nalézt;
[tj. asi 2,2 l, denní dávka pro jednotlivce];
Dva litry mouky mají kolem kilogramu, což je kolem dvaceti korun (říjen 2024). To si asi mohl dovolit i tehdy i ten nejchudší. Kolik stál holoubek nebo hrdlička, těžko říci – kolem stovky?
Bůh opravdu nechce, aby oběti někoho ožebračily, aby kvůli obětování zůstal hladový a bez prostředků.
Bohu na ochraně chudých tak záleží, že dokonce netrvá ani na krvi.
Na druhé straně rukou nad hříchem nemávne. Kdo zhřeší, musí si to uvědomit, vyznat a zaplatit.

12 Přinese ji knězi a kněz z toho vezme plnou hrst jako pamětní dar a bude to obětovat na oltáři s Hospodinovými ohnivými oběťmi. To je oběť za hřích.

Je opravdu možné, že oběti se spalovaly společně, když se jich nasbíralo více. Obětuje se pouze vzorek.

13 Kněz za něj vykoná obřad smíření za jeho hřích, kterým zhřešil proti některé z těchto věcí, a bude mu odpuštěno. Zbytek bude patřit knězi jako přídavná oběť.

Kněz se musí se stejnou vážností zabývat kilogramem mouky od chudého i celou ovcí od bohatého.
Musí udělat vše správně – jinak by odpuštění nebylo možné.

14 Hospodin promluvil k Mojžíšovi: 15 Když se někdo zpronevěří věrolomností a zhřeší nedopatřením proti Hospodinovým svatým věcem, přinese Hospodinu jako svou oběť za vinu z bravu berana bez vady podle tvého výměru v šekelech stříbra podle šekelu svatyně.

[tj. asi 11,5 gramu];
h.: + jako oběť za vinu;
Jde o další situaci, dosud neřešenou.
Co je věrolomnost? Dle odkazů je používána ve spojení zpronevěřit se věrolomností. Slovo běžně nepoužíváme, ale zjevně znamená zradu – podraz na někoho, kdo důvěřoval, většinou na Hospodina.
Zpronevěra je z podobného soudku: Používáme většinou ve smyslu zpronevěry něčeho svěřeného.
Zde jde o to, že člověk Bohu slíbil, že bude dodržovat Zákon a pak něco udělá špatně.
Samozřejmě nedopatřením, jako vždy se možnost úmyslné zpronevěry nepřipouští.
O co jde ve srovnání s předchozími příkazy? Doposud jsme v kapitole řešili neoznámení kletby, neúmyslné znečištění a neuvážené mluvení. Nyní je zřejmě myšlena obecná situace týkajícího se čehokoliv dalšího – Hospodinových svatých věcí.
Obětinou je beran, zřejmě pouze beran, nic jiného.
Novinkou je, že lze (nebo je nutno?) obětovat adekvátní peněžní částku.
Hodnotu berana určují kněží, o té se nediskutuje.
Nejde ale o to, že by se obětovaly peníze, ale pouze je dovoleno knězi dát místo zvířete peněžní obnos, za který on pak zvíře sám obstará. Oběť proběhnout musí. Je zde zřejmě myšleno na lidi zdaleka, aby s sebou nemuseli vláčet zvířata přes „půl Izraele“.

16 To, čím se prohřešil vůči svatým věcem, nahradí, přidá k tomu pětinu a dá to knězi. Kněz za něj vykoná obřad smíření s beranem jako obětí za vinu a bude mu odpuštěno.

Zdá se tedy, že ve verši 15 se hovoří o specifické situaci, kdy vznikla faktická újma vyčíslitelná penězi.
Možná např., že člověk zjistí, že omylem neodevzdal úplný desátek nebo omylem použil něco oddělené pro Hospodina pro sebe. Manžel připraví pytel obilí, že ho vezme do svatyně. Manželka nevědouce část použije na vaření. Manžel to zjistí až dodatečně.
Nebo někdo dodatečně dostane nějaký příjem, který původně nezapočítal do desátku.
Po uvědomění si chyby nestačí doplatit chybějící, je třeba ještě dvacet procent přidat navíc a obětovat zvíře.

17 Jestliže někdo zhřeší a přestoupí jakýkoliv z Hospodinových příkazů o věcech, které se nesmí dělat, ačkoliv o tom nevěděl, provinil se a ponese svou vinu.

Další situace, nyní nejobecnější možná – přestoupení jakéhokoliv příkazu či spíše zákazu (věci, které se nesmí dělat).
Opět neúmyslně – člověk o tom nevěděl. Buď tedy nevěděl o tom zákazu nebo zákaz znal, ale nevěděl, že jej překračuje.
Opět je obtížné vymyslet příklad: mohlo jí o neúmyslné porušení sabatu nebo snězení něčeho ne-košer připraveného?
Zjevně platí, že neznalost ani „nechtěnnost“ neomlouvá. Vina je přítomna a musí být řešena. Člověk svou vinu nese, dokud se jí nezbaví.

18 Přinese knězi z bravu berana bez vady podle tvého výměru jako oběť za vinu. Kněz za něj vykoná obřad smíření za jeho nedopatření, kterým pobloudil, ačkoliv o tom nevěděl, a bude mu odpuštěno.

Cenou za odpuštění neúmyslného porušení Zákona je beran. Na konto smrti berana je Bůh ochoten vinu smířit.

19 To je oběť za vinu; vskutku se provinil proti Hospodinu.

Opět si připomínáme, že nebýt Boží ochoty přijmout oběť zástupnou, musel by za svůj hřích zemřít člověk sám. Tak jsou nastavená pravidla. Zákon je Zákon a každé jeho překročení má za následek smrt – bez ohledu na to, že překročení bylo neúmyslné či nevědomé.
Přijde nám to tvrdé, ale je řada zákonů, které v takovémto podání běžně akceptujeme. Překročení příkazu nesahat na dráty vysokého napětí vždy vede ke smrti „hříšníka“, a je zcela jedno, dotkl-li se omylem, z nevědomosti nebo schválně.
Beznadějnost našeho postavení ale vyvstává velmi zřetelně. Kdyby Bůh „náhradní plnění“ nepřipustil a trestal okamžitou smrtí každé překročení Zákona, lidstvo by vyhynulo během několika hodin či dnů.
Představme si situaci, kdy by Bůh oznámil, že během dnešního dne bude trestat okamžitou smrtí každého lháře. Zítra každého zloděje či závistivce. Pak každého, kdo nectí rodiče. A kdyby přece jen někdo stále přežíval, další den by měli zemřít všichni, kdo nedodržují dvojí přikázání lásky (k Bohu a bližnímu). Planeta by zůstala prázdná.

20 Hospodin promluvil k Mojžíšovi: 21 Když někdo zhřeší a zpronevěří se proti Hospodinu věrolomností, takže zapře svému druhovi něco, co má uložené nebo svěřené do zástavy nebo lup či to, co získal vydíráním svého druha, 22 nebo nalezne ztracenou věc a zapře ji, anebo křivě přísahá o jakékoliv z těchto věcí, které může člověk spáchat a zhřešit proti nim,

výraz ‘ámît je typický pro Lv (11× + Za 13,8†);
n.: záruky; h.: ruky;
Bůh předkládá další příklad možného přestoupení. Je poměrně speciální.
Ať půjde o cokoliv, je připomenuto, že každý hřích je primárně vůči Bohu – člověk se zpronevěří proti Hospodinu, až druhotně proti člověku.
Jde o věrolomnost – tedy zradu, „zlomení víry“, zneužití důvěry. Jsou uvedeny příklady ze života:
- zapře svému druhovi něco, co má uložené nebo svěřené do zástavy: Druhý člověk mu něco dal do úschovy, a když si to přijde vyzvednout, řeknu mu, že to nemám.
  - Jako příklad mě napadá majetek, který si Židé ukládali u svých sousedů a přátel před odvedením do koncentračních táborů. Pokud se po válce někdo přece jen vrátil, nezřídka mu byl jeho majetek zapřen.
  - Velký hřích také spočívá na švýcarských bankách, kde zůstaly po válce miliardové majetky zahynulých Židů, a ony nevyvinuly dostatečné úsilí, aby je mohly spravedlivě vypořádat (třeba s pozůstalými). Divím se, jak mohou tito bankéři klidně spát.
- lup: Svého druha oloupím. On se dozví, že jsem byl lupičem pravděpodobně já a přijde si pro uloupený majetek. Já se nepřiznám a nic mu nevydám. Jde o divný příklad. Loupež je těžkým zločinem a těžko lze předpokládat, že by se lupič přiznal. Zjevně by se ale přiznat měl.
  - V knize Žítkovské bohyně je popsán případ estébáka, který v mládí na vesnici oloupil a přizabil svého soused. Žil pak vedle něho „jakoby nic“.
- co získal vydíráním svého druha: Podobný případ jako lup, jen zde člověk peníze získal vydíráním. Opět se oprávněně, ale zcela nerealisticky očekává, že vyděrač se při konfrontaci „chytne za nos“, přizná se a získané peníze vydá.
- nalezne ztracenou věc a zapře ji: To si lze představit snáze.
- křivě přísahá: Také niž vzácného.
- výčet není úplný – Bůh nechává prostor pro jakoukoliv z těchto věcí, které může člověk spáchat a zhřešit proti nim. Každý si má doplnit to své. Princip je jasný.
Předpokládá se tedy situace, že na člověka se tyto věci buď provalí nebo ho svědomí dožene k přiznání. Jeho situace potom má řešení.
Pokud se nepřizná, jeho vina na něm samozřejmě zůstane a půjde před Boží soud obtížen vinou.

23 i stane se potom, když zhřešil a nese vinu, že vrátí ⁽lup, který uchvátil, anebo to, co získal vydíráním, kterého se dopustil, nebo to, co má uložené, jež mu bylo svěřeno,⁾ anebo ztracenou věc, kterou nalezl,

v h. třikrát užito p. jméno a sloveso od stejného kořene: ten lup, který uloupil + ten útlak, kterým utlačil + to uložení (srv. zásoba Gn 41,36†), jež u něj bylo uloženo;
Proč by člověk vracel uchvácený lup, vydíráním získané peníze, svěřenou nebo nalezenou věc? Nenapadá mě jiná možnost, než že ho trápí svědomí. Kdyby byl chycen a usvědčen, bude za zločin odsouzen a potrestán. Nešlo by pak o odpustitelný „neúmyslný“ hřích.
Pokud se člověk dopustí zločinu a chce se vyhnout trestu, je přiznání jedinou cestou, jak „vrátit čas zpět“. Když někoho přepadnu a oloupím, mám šanci jej vyhledat, přiznat se, omluvit se, vrátit uloupené. Pak ještě dát věci do pořádku s Bohem. Tím mohu dosáhnout toho, že je zase vše v pořádku před lidmi i před Bohem. Jsem čistý. Není vůči mě žádná krevní msta, nikdo po mě nepátrá, nic mi nehrozí. Je to obrovská úleva.
Stejné to je, když někoho vydírá, pak mu dojde, jak odporně jednal, vrátí peníze, omluví se, atd.
Stejně tak, když odmítne vydat svěřenou věc neb zapře věc nalezenou.
Když řidič někoho srazí, je to špatné. Když zpanikaří a ujede z místa nehody, je to katastrofa. Když se ale hned poté, co mu vše dojde, nahlásí na policii, spolupracuje, omluví se, lituje, uhradí škody, přijme trest, atd., udělal maximum pro nápravu.

24 nebo cokoliv, o čem lživě přísahal; nahradí to doposledka, přidá k tomu svou pětinu a dá to tomu, komu to patří, v den ⁽své oběti za vinu.⁾

h.: po jeho vrchol ;
n.: kdy si uvědomí své provinění;h.: své viny;
Nyní se ještě dozvídáme, že pachatel nejen loupil, vydíral nebo zapíral, ale navíc ještě křivě přísahal. Někdo se ho tedy zeptal: Opravdu jsi tu věc nenašel? A on odpověděl: Přísahám ti při Hospodinu, že ne.
Že musí uloupené nebo zapřené věci vrátit je samozřejmé. Pětina ceny navíc mi přijde hodně málo. Ještě ho jeho zločin „stojí“ jednoho berana přineseného jako oběť za vinu. Ale celkově z toho štále vyšel velmi levně.
Snad je to díky přiznání, snad přiznání a lítost mají takovou moc.

25 A Hospodinu přinese svou oběť za vinu: z bravu berana bez vady podle tvého výměru ke knězi jako oběť za vinu. 26 Kněz za něj vykoná obřad smíření před Hospodinem a bude mu odpuštěno cokoliv, co spáchal a čím se provinil.

A je to: Přepadl a oloupil souseda (loupež bez násilí není loupeží), sprostě mu zapřel majetek, křivě přísahal a nyní je zase čistý „jako lilie“.
Smysl pro spravedlnost se ve mně trochu bouří, přijde mi to příliš snadné. Jde zřejmě o to ukázat, že taková je ale Boží milost vůči těm, kdo činí pokání.

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz