3. Mojžíšova – kapitola 6

1 Hospodin promluvil k Mojžíšovi:

• Hospodin k Mojžíšovi hovořil při jeho návštěvách Stanu setkávání. Chodíval tam Mojžíš pravidelně? Trávil tam např. několik hodin denně? Nebo si s ním vždy Hospodin domluvil schůzku?
• A o čem hovořívali? Bůh nadhazoval témata? Nebo šlo o pravidelné „semináře“, kdy Mojžíš přicházel, aby si vyposlechl další a další pokyny? Přicházel s psacím náčiním? Jak slouho sezení trvala? Doprovázel Bůh své pokyny nějakou vizuální prezentací? Doptával se Mojžíš na podrobnosti? Byly pokyny srozumitelné „na první dobrou“?
• Já bych se jistě potřeboval doptávat, jinak bych správně obětovat schopen nebyl.
• Kdybych měl možnost trávit s Ježíšem / Bohem hodiny a hodiny času, měl bych asi tendenci se bavit o jiných věcech, než je obětování zvířat.
• Bůh toto téma ale zjevně považoval za velmi důležité, když mu věnoval tolik prostoru (celou knihu Leviticus).
• Občas hrajeme „hru“: Na co by ses Boha zeptal, kdybys měl tu možnost. Variantu: Zeptal bych se, jak správně přinášet zápalné oběti, nikdo ve své odpovědi nikdy nezvažoval.

2 Přikaž Áronovi a jeho synům: Toto je zákon o zápalné oběti: Zápalná oběť bude na ohništi na oltáři po celou noc až do rána a oltářní oheň na něm bude stále hořet. 

• tj. na ohništi;
• Mojžíš dostává informace pro svého bratra. Varianta, že by si Áron přišel pokyny do Stanu vyposlechnout sám, není zvažována. Jediný, kdo s Bohem směl komunikovat, byl vždy výlučně Mojžíš.
• Mluvíme opět o zápalné oběti olah.
• Dozvídáme se, že má hořet na oltáři po celou noc. Z toho vyvstává řada nových informací i otázek:
  • Kněží museli celou noc být vzhůru a udržovat oheň
  • Museli mít připravené zásoby dříví
  • Oheň se zřejmě musel udržovat, i když zvíře už bylo celé spáleno, nebo se muselo pálit pomalu, přisunovat na oheň postupně.
  • Zápalných obětí se obětovalo více za sebou nebo více najednou? V tom případě by šlo o opatření ve smyslu: Budete oheň udržovat tak dlouho, dokud nespálíte úplně všechno?
  • Kdy se s oběťmi začínalo? Až odpoledne? Ráno nikoliv? Muselo se pokračovat celou noc, i když se obětovalo už od rána?
  • Proč tomu tak vlastně mělo být? Jistě můžeme opět uvažovat symbolicky – nepřetržitý oheň, totální spálení oběti apod. Faktem je, že na větším ohni by oběť shořela rychle. Bůh tedy z nějakého důvodu chce, aby byl kněží ponocovali, aby oběť hořela pomalu a oheň byl udržován až do rána.
• Trochu může napovědět další verš.

3 Kněz si obleče svůj lněný oděv, na tělo si obleče lněné spodky a vybere popel, na který oheň strávil zápalnou oběť na oltáři, a položí ho vedle oltáře.

• Ráno tedy buď nastoupí nová směna kněží nebo se kněz, který celou noc oheň udržoval, převlékne. Musel být po celonočním přikládání značně „ukoptěný“.
• Popel je tvořen nespalitelnými zbytky dřeva a mrtvého zvířete. Je zřejmě známkou či symbolem korektního přinesení oběti.
• Má být položen vedle oltáře. Při sundávání z oltáře je velmi svatý – má s ním být manipulováno v čistém oblečení.

4 Potom si svlékne své roucho, oblékne si jiné roucho a vynese popel ven za tábor na čisté místo.

• V okamžiku, kdy je z oltáře sundán, jeho svatost se sníží natolik, že je možno jej odnést v běžném oblečení na vyhrazené místo.
• Nikoliv ale na nějaké smetiště, ale na místo vyhrazené pro věci čisté.

5 Oheň na oltáři bude stále hořet, neuhasne. Kněz na něm ráno co ráno zapálí dříví, připraví na něm zápalnou oběť a bude na něm obětovat tuk pokojné oběti. 6 Oheň na oltáři bude hořet ustavičně, neuhasne.

• n.: každé ráno; v h. vyjádřeno opakováním: zrána zrána;
• Jde o protimluv – pokud by oheň hořel nepřetržitě, nebylo by třeba jej znovu ráno zapalovat.
  • Buď je symbolicky myšleno, že oběť má být nepřetržitá, každodenní.
  • Nebo je myšleno, že kněz každé ráno má na oheň „pořádně přiložit“, aby se po noci (kdy se spalovalo pomalu) intenzivně rozhořel.
• Teprve potom proběhne každodenní „rutina“: Oběť zápalná a pokojná.
• (Kdyby mi Bůh sděloval tyto pokyny, jistě bych se Jej na tyto detaily průběžně doptával).

7 A toto je zákon o přídavné oběti: Synové Áronovi ji budou přinášet před Hospodina před oltář.

• Přídavnou obětí minchah jsme se zabývali celou druhou kapitolu, dozvěděli jsme se o ní řadu věcí.
• Uvidíme, zda se dozvíme nové informace nebo půjde o opakování.

8 Kněz z toho odebere hrst jemné mouky přídavné oběti, trochu jejího oleje a všechno kadidlo, které je na přídavné oběti, a bude to obětovat na oltáři jako příjemnou vůni, jako pamětní dar Hospodinu.

• Opakování.

9 To, co z ní zbude, budou jíst Áron a jeho synové. Bude se to jíst jako nekvašené chleby na svatém místě; budou to jíst na nádvořích stanu setkávání.

• Toto je, myslím, nová informace: Michah je kněžími konzumována na nádvořích stanu setkávání.
• Že jim prakticky celá minchah připadne k jídlu víme, ale že ji mají jíst na nádvoří stanu, je nové. Jak si to představit? Zřejmě po vystřídání další změnou si sedli na přenosné židličky a společně pojedli.
• Nádvoří mělo asi 45 m x 22.5 m, takže koutek,kde se po „šichtě“ kněží mohli po práci v klidu najíst, se tam asi nalézt dal.
• Napadá mě, že kněží pracovali opravdu těžce – podíl z obětin jim asi nikdo nezáviděl. Kdyby se na mých obětech přiživovali nějací unudění úředníci, asi by se mi to nelíbilo. Kněžská práce ale byla těžká: šlo o kombinovanou práci řezníka, topiče a duchovního. Vše na směnný provoz, ve špíně a vedru. Na takovou práci si každý rád najme a zaplatí „profesionála“, který ji udělá za něj.

10 Nebude se to péct kvašené. Dal jsem jim to jako jejich podíl ze svých ohnivých obětí. Je to  nejsvětější věc stejně jako oběť za hřích a oběť za vinu. 

• Opakování.
• Většinu pečiva si museli teprve upéct, protože lidé nosili jako oběť mouku a olej, případně těsto. Na nádvoří tedy musela být k tomu chlebová pec. Svatou věc nemohli vynášet k upečení nikam jinam.
• Pekli zřejmě placky, i když bochník asi z nekvašeného těsna lze také upéct.

11 Bude ji jíst každý mužského pohlaví mezi syny Áronovými. To je věčné ustanovení pro vaše generace o ohnivých obětech Hospodinových. Cokoliv se jich dotkne, bude svaté. 

• Je jasně určeno, kdo „erární deputát“ smí konzumovat – klíčem je rodinný původ a pohlaví.
• Princip „Cokoliv se jich dotkne, bude svaté“, je zajímavý. Většinou to totiž funguje tak, že svaté je kontaktem s profánním znesvěceno. Zde je svatost obětí taková, že naopak posvěcují vše kolem sebe.

12 Hospodin promluvil k Mojžíšovi:

• Možná při každém „sezení“ ve Stanu spolu probrali jednu oběť? Kolik toho Mojžíš vydržel vnímat a zapisovat? Měl poté, co se jedno téma probralo, Mojžíš jasnou a detailní představu o tom, co oběť obnáší? Klad doplňující otázky nebo pouze uctivě mlčel? Šlo o přednášku, seminář nebo dokonce o dialog, kdy se Mojžíš doptával Boha / Krista průběžně?
• Když pak pokyny Mojžíš předával dál, když s Áronem plánovali první oběti v reále, jistě jim vyvstávala řada nejasností. Jak velkou míru autonomie pak Mojžíš při rozhodování měl?
• A opět – je zajímavé, co považoval Hospodin za důležité a podstatné Mojžíšovi sdělit.

13 Toto je obětní dar Árona a jeho synů, který budou přinášet Hospodinu v den svého pomazání: desetinu éfy jemné mouky jako ustavičnou přídavnou oběť, polovinu ráno a polovinu večer. 

• Mohlo by se zdát, že kněží se oběti netýkají – že kněží oběti nepřinášejí, pouze „procesují“.
• Není tomu tak – přinejmenším při svém uvádění do funkce oběť přinést mají.
• Jde o korbán, obecný výraz pro oběť, konkrétně o minchah, přídavnou oběť.
• Ta obsahuje mouku.

14 Připraví se na pánvi s olejem, smažená. Přídavnou oběť přineseš nadrobenou na kousky; přineseš ji jako příjemnou vůni Hospodinu. 

• n.: dobře namísená; 
• pl.; význam lze odvozovat od h. slovesa pro lámání nebo pečení;
• Šlo tedy o jakousi palačinku, placku. Slovo smažená se myslím doposud nevyskytlo – šlo zřejmě o jiný postup při přípravě? Doposud se těsto peklo, nyní se smažilo na oleji?
• Kde kněží s pánví pracovali? Na oltáři asi ne – někde bokem na menším ohni udělali placky, nadrobili je a pak spálili na oltáři.
• Při jejich uvádění do funkce se tedy neprolévala krev. Šlo zřejmě o vyjádření vděčnosti: Vážíme si naší profese, vážíme si toho, co můžeme dělat.

15 Připraví ji kněz pomazaný namísto něj z jeho synů. To je věčné ustanovení — jako celopal to bude obětováno Hospodinu. 16 Každá přídavná oběť kněze bude celopalem; nebude se jíst.

• Zřejmě myšleno, že již do funkce ustanovený kněz obětuje za ty nastupující.
• Placka se spaluje celá, nic se z ní nekonzumuje.
• To muselo být někdy svodem: Když např. kněz placku lámal na kousky, mohl být v pokušení strčit si kousek do pusy; jako kuchař ochutnat, zda je propečená apod.
• Kdyby to ale udělal, byl by to malér, ze kterého by se musel složitě vykoupit další obětí, jak jsme četli výše.

17 Hospodin promluvil k Mojžíšovi: 18 Promluv k Áronovi a k jeho synům: Toto je zákon o oběti za hřích: Na místě, kde se zabíjí zápalná oběť, se bude před Hospodinem zabíjet oběť za hřích. Je to  nejsvětější věc. 

• Dostáváme se k oběti za hřích chatat. Obětuje se na stejném místě jako olah.
• Jaké jiné místo připadalo v úvahu? Obětovalo se na oltáři a ten by jen jeden, ne?

19 Sní ji kněz, který ji obětuje jako oběť za hřích. Sní se na svatém místě, na nádvoří stanu setkávání.

• Jde samozřejmě o oběť za neúmyslné hříchy.
• Je konzumovatelná, jí ji ten kněz, který ji obětuje.
• Jí se na určeném místě přímo v areálu stanu.

20 Cokoliv se dotkne jejího masa, bude svaté, a když by stříklo trochu její krve na roucho, to, na co stříkne, vypereš na svatém místě.

• Měla posvěcující schopnost na své okolí stejně jako oběť přídavná.
• Kněží se zřejmě snažili vystříhat postříkání krví, aby nemuseli pak prát své oblečení.

21 Hliněná nádoba, ve které se to vařilo, se rozbije, a jestliže se to vařilo v nádobě měděné, vydrhne se a opláchne vodou. 

• Jde o první zmínku o vaření oběti. Kněží si tedy mohli zpestřit jídelníček různou přípravou masa.
• Použité hliněné nádobí muselo být na jedno použití. Kovové muselo být pečlivě vyčištěno.

22 Bude ji jíst každý mužského pohlaví mezi kněžími; je to nejsvětější věc.

• Manželky a dcery kněží se živily ze zcela jiných zdrojů. Vařily si zvlášť. Když byl manžel ve službě, přicházel domů unavený, ale najezený.

23 Avšak žádná oběť za hřích, z jejíž krve je přineseno do stanu setkávání k vykonání obřadu smíření ve svatyni, se nebude jíst; spálí se ohněm.

• Většinou se zřejmě krev stříkala pouze na oltář, nevnášela se do stanu. Očišťovala pouze toho,kdo oběť přinesl.
• Do svatyně se krev vnášela zřejmě pouze příležitostně:
  • při hříchu kněze (Lev 4,3-7)
  • při hříchu celého shromáždění (Lev 4,6-7)
  • v Den smíření (Jom Kipur) (Lev. 16,15-16)
• Taková oběť se pak jíst nesměla.