3. Mojžíšova – kapitola 7

1 Toto je zákon o oběti za vinu. Je to nejsvětější věc.

• Oběť za vinu je jiná oběť, než oběť za hřích.
• Jde o Ašam.

2 Na místě, kde se zabíjejí zápalné oběti, se budou zabíjet oběti za vinu. Jejich krví se pokropí oltář ze všech stran. 

• Obětuje se na obvyklém místě (kde také jinde?).
• Jde opět o krevní oběť.
• Krev se stříkána oltář.

3 Přinese všechen její tuk: tučný ocas, tuk pokrývající vnitřnosti, 4 obě ledviny a tuk, který je na nich a na slabinách, a jaterní lalok, který odstraní s ledvinami.  5 Kněz to bude obětovat na oltáři jako ohnivou oběť Hospodinu. To je oběť za vinu.

• Spaluje se opět všechen tuk zvířete.

6 Bude ji jíst každý mužského pohlaví mezi kněžími. Bude se jíst na svatém místě; je to nejsvětější věc. 

• Zbytek je jako obvykle určen pro konzumaci kněžími

7 Pro oběť za hřích i pro oběť za vinu je jeden zákon: Bude patřit knězi, který s ní vykoná obřad smíření.

• Možná zvíře patřilo vždy pouze tomu knězi, který vykonával obřad a jeho synům? Nejedli všichni sloužící kněží společně, ale každý si snědl se svými syny to svoje, to co si sám obětoval?

8 Knězi, který přináší něčí zápalnou oběť, jemu bude patřit kůže zápalné oběti, kterou přinesl. 

• Kůže měla hodnotu a kněz si ji směl odnést domů. Z kůže se dá udělat stan i oblečení.

9 Každá přídavná oběť, která se peče v peci, vše, co se připravuje na pánvi s víkem a na pánvi, bude patřit knězi, který ji přináší.  10 Každá přídavná oběť namísená s olejem i suchá bude patřit všem synům Áronovým, jednomu jako druhému.

• Z oběti přídavné (minchah) mohou kněží sníst úplně vše.
• A pokud jsme před chvílí měli pochybnosti, zda každé zvíře jí pouze ten kněz, který je obětoval nebo všichni, zde je jasné, že minchah se rozděluje mezi všechny.

11 Toto je zákon o obětním hodu pokojné oběti, který se přináší Hospodinu.

• Dostáváme se k dalšímu druhu oběti: peace offering, zevach hašelamim.

12 Jestliže ho přináší jako oběť díků, přinese ⁽spolu s⁾ obětí díků bochníky nekvašených chlebů namísené s olejem a placky nekvašených chlebů pomazané olejem a jemnou mouku smaženou  jako bochníky namísené s olejem.

• Pokojná oběť tedy má více podmnožin – může být přinášena jako oběť díků (todah), tedy výraz vděčnosti. Jsem Bohu za něco vděčný a chci to prakticky vyjádřit.
• Přináší se pak se zvířetem chléb a placky.
• Když Bůh určoval řád pro tyto oběti, jak uvažoval? Proč se rozhodl, že vyjádřením díků bude zrovna chléb?
• Jde o běžnou základní potravinu dostupnou všem. Je poměrně levný. Kněží ho měli jako přílohu k masu.
• Chléb může symbolizovat samu podstatu našeho života – bez chleba není života: Jsem ti vděčný, že mi dáváš život, že se o mě staráš.

13 Vedle bochníků přinese jako svůj obětní dar kvašený chléb, spolu s obětí díků své pokojné oběti. 

• Toto je z pokojné oběti díků naprostá novinka – kromě nekvašeného chleba se přináší i chléb kvašený.

14 Přinese z něj vždy jeden z každého obětního daru jako dar pozdvihování Hospodinu. Bude to patřit knězi, který kropil krví pokojné oběti.

• Myslí se vždy jeden bochník, po jednom bochníku z každého? Tedy:
  • bochník nekvašeného chleba s olejem,
  • placky nekvašených chlebů pomazané olejem
  • jemnou mouku smaženou  jako bochníky namísené s olejem
  • a bochník kvašeného chleba.
• Je připomenuto, že pokojná oběť obnášela i zvíře, jak je uvedeno v kap. 3.
• Kněz, který obětoval zvíře, jedl pak i chleby s ní související.
• Ne každá pokojná oběť zahrnovala společně zvíře a chleby. Základem pokojné oběti (šalamim) bylo zvíře. Pokud šlo o specifickou formu pokojné oběti zvanou „oběť díkůvzdání“ (todah), byly k oběti přidávány také chleby.
• Jeden z každého druhu chlebů byl oddělen jako „dar pozdvihování“ (terumah) pro kněze.
• Pokud šlo o jiný typ pokojné oběti, například jako projev splnění slibu nebo dobrovolnou oběť, chleby se nepřinášely.

• Ještě k oběti pozdvihování, k terumah: znamená hebrejsky údajně „dar“, „příspěvek“ nebo „odváděný podíl“. Vychází z kořene slova „rum“, což znamená „pozvednout“ nebo „vynést“. Jde o část zvířete nebo plodiny, která byla vyhrazena pro Hospodina a dána kněžím.
• S terumah to není vůbec jednoduché. Označovalo také prvotiny, odváděla se také z desátků a z části toho, co se vybralo do chrámové pokladnice, í desátků z úrody se 10 % dávalo Levitům, kteří pak sami oddělili desetinu z toho, co dostali, jako terumu pro kněze.
• Asi by se dalo shrnout:
  • Pokojná oběť (šalamim): obětovalo se zvíře. Cílem bylo vyjádřit vděčnost, splnit slib nebo jen tak dobrovolně obětovat. Část zvířete byla spálena na oltáři, část připadla kněžím a zbytek mohl obětník se svou rodinou sníst při sváteční hostině.
  • Díkůvzdání (todah): specifický druh pokojné oběti, kdy člověk přinášel oběť na znamení vděčnosti Bohu za pomoc nebo záchranu. Kromě zvířete byly přidávány i chleby (nekvašené a kvašené), z nichž část byla oddělena pro kněze.
  • Pozdvihování (terumah): akt symbolického oddělení a pozvednutí určité části oběti (například jednoho z chlebů) jako daru Bohu. Tato část pak byla dána kněžím.

• Je třeba říci, že se v systému poněkud ztrácím. Co jím vlastně Nejvyšší vyjadřuje? Jaké jsou shrnující principy?

• Každý člověk (žid, věřící) je povinen se zasvětit Hospodinu. To znamená celkově se očistit a dát k se cele dispozici. Naši hříšnou podstatu je třeba zcela zlikvidovat (oběť je spálena celá) a Bohu je třeba nabídnout nového a očištěného člověka. To se symbolicky provádí zápalnou obětí (olah). Její účinek není trvalý, je třeba ji pravidelně opakovat.
• I takto zasvěcený člověk může ještě neúmyslně nebo omylem hřešit. Za konkrétní hřích (porušení Zákona) musí být zaplaceno. Nelze jej „zamést pod koberec“. Trestem za každý hřích je smrt – aby Hospodin byl ochoten odpustit, musí „vidět krev“ hříšníka, resp. krev zastupujícího zvířete. Tím je naplněn princip spravedlnosti. Toto je cílem oběti za hřích (chatat) – dochází k usmíření s Bohem, je utišen Boží hněv a hřích je odpuštěn.
• Hřích je sice Bohem odpuštěn, ale jeho důsledky a napáchané škody (např. v interpersonálních vztazích) zůstávají. Ty narovnává oběť za vinu (ašam), která je event spojena s kompenzací pro poškozeného.
• Oběť přídavnou (minchah) je možno přidat k zápalné oběti jako nadstandard, pokud chci Bohu z vděčnosti či z lásky dát něco navíc. Není krvavá, ale moučná.
• Pokojná oběť (šelamim): Část je přinesena Bohu, ale zároveň je zkonzumována kněžími a obětujícími ve společenství rodiny. Jde o vyjádření jednoty s Hospodinem i ostatními.
  • Oběť díkůvzdání (todah): specifický druh pokojné oběti, kdy člověk přinášel oběť na znamení vděčnosti Bohu za pomoc nebo záchranu. Kromě zvířete byly přidávány i chleby (nekvašené a kvašené), z nichž část byla oddělena pro kněze.
  • Pod pokojnou oběť patří ještě oběť slíbená a oběť dobrovolná (o dva verše níže) a také obětní hod hod pokojné oběti (zebach shelamim)
• Obecným pojmem pro oběť je korbán. Vyjadřuje myšlenku přiblížení (od hebrejského „karav“ – přiblížit se). Cílem všech obětí je tedy přiblížit člověka k Bohu, obnovit narušený vztah s Ním a mezi lidmi.
• Část některých obětí vyhrazená pro Hospodina se k Bohu pozdvihuje (terumah) nebo se jí mává (mávaná oběť – tenufah).

15 Maso oběti díků jeho pokojné oběti se sní v den jeho obětního daru; neponechá se z něj nic do rána.

• Oběť je snězena ve stejný den, kdy byla přinesena. Uchovávání není možné.

16 Jestliže je jeho obětním darem slíbená nebo dobrovolná oběť, sní se v den, kdy přinese svou oběť, a to, co z ní zbude, se sní druhého dne. 

• Jsou uvedeny další druhy obětí patřící pod oběti pokojné:
• Oběť slíbená (neder): Jedná se o oběť spojenou se slibem. Člověk může Bohu složit slib a slíbit, že přinese oběť, pokud se splní určitá prosba.
• Dobrovolná oběť (nedava): dává se z oddanosti nebo jako výraz uctívání. Na rozdíl od děkovné oběti se maso mohlo jíst po dva dny.
• Zřejmě platí, že čím dobrovolnější oběť, tím volnější je nakládání s ní.

17 To, co z masa obětního hodu zbude do třetího dne, se spálí ohněm.

• Nicméně volnost v nakládání má své hranice. Zde jde již i o ochranu konzumujících – ve vedru ani pečené maso nevydrží tři dny.

18 Jestliže by přece někdo jedl z masa obětního hodu jeho pokojné oběti třetího dne, ten, kdo ji přinesl, nenalezne zalíbení, nepřičte se mu k dobru, bude to znehodnocené a ten, kdo by z ní jedl, ponese svou vinu.

• Tento zákaz konzumace po více než dvou dnech je pod sankcemi.
• Ten, kdo oběť přinesl, by si zřejmě měl pohlídat, jak je s ní dále nakládáno – aby po druhém dni byla zlikvidována. Jinak riskuje, že ji přinesl zbytečně, že mu nebude Bohem „započítána“ či uznána.
• A ten, kdo zákaz porušil, tedy tři dny staré maso jedl, se bude muset kát a přinášet oběť za hřích.

19 Maso, které se dotklo čehokoliv nečistého, se nebude jíst, spálí se ohněm. Co se týče masa, každý,  kdo je čistý, smí jíst maso.

• [tj. čistého, v protikladu k nečistému v první části v.]
• S obětovaným masem je třeba zacházet opatrně, aby zůstalo konzumovatelné. Je přinášeno Bohu a je proto svaté – je třeba dbát, aby svatým také zůstalo.
• Konkrétně si těžko představit, s čím nečistým by se mohlo maso dostat do kontaktu. Jde zřejmě o princip: Znečištěné je nekonzumovatelné.
• Taková „přeopatrnost“ při zacházení připomíná zacházení se sterilními nástroji v chirurgii – dotkne-li se sterilního nástroje cokoliv nesterilního, musí se dotknutý nástroj zahodit (přesterilizovat).
• Také si lze připomenout opatření při covidu – stále převlékání plášťů, nošení roušek a respirátorů, nepodávání rukou, zvláště, pokud jimi člověk sahal např. na zábradlí nebo do nich kašlal, apod. Na všem je vidět podobný princip – čisté nesmí přijít do kontaktu s nečistým.
• Jezení obětovaného maso pokojných obětí je možné – nikoliv však někým, kdo je momentálně nečistý (o dva verše níže jsou uvedeny příklady: „dotkl čehokoliv nečistého, lidské nečistoty nebo nečistého zvířete či čehokoliv nečistého hodného opovržení“. Konkrétně mě napadá mě: dotkl se omylem oblečení menstruující ženy, měl poluci). Takový člověk se nejprve musí dát do pořádku (většinou nejde o žádnou katastrofu – člověk je v takovém případě nečistý do večera).

20 Člověk, který by jedl maso z obětního hodu pokojné oběti patřící Hospodinu, a jeho nečistota byla na něm, takový člověk ať je vyhlazen ze svého lidu. 21 Když by se člověk dotkl čehokoliv nečistého, lidské nečistoty nebo nečistého zvířete či čehokoliv nečistého hodného opovržení, a jedl by z masa obětního hodu pokojné oběti patřící Hospodinu, takový člověk ať je vyhlazen ze svého lidu.

• h.: vyťat (tak jako strom); [první ze 17 výskytů této vazby v Lv;
• Sankce je vážná – člověk měl za takový přestupek být buď zabit nebo vyhnán.
• Vytětí stromu z lesa znamená likvidaci.

22 Hospodin promluvil k Mojžíšovi: 23 Promluv k synům Izraele: Nebudete jíst žádný tuk z býka, ovce či kozla.

• Další pokyny – jak uvidíme níže, jde o tři druhy zvířat, která se obětují. Ne ale pouze o obětované kusy, ale jde o obecné pravidlo: Tuk z těchto zvířat se zkrátka nejí nikdy.

24 Tuk mršiny a rozsápaného zvířete ať se použije pro jakoukoliv potřebu, jíst ho však jistě nebudete. 

• Sádlo z těchto zvířat je možno používat, ne však v kuchyni.
• Zřejmě byl rozlišován tuk viscerální (na vnitřních orgánech) a tuk podkožní. U těchto tří druhů potenciálně obětovatelných zvířat ale nebyl zřejmě dovolen k jídlu ani tuk podkožní?

25 Neboť každý, kdo by jedl tuk ze zvířete, z něhož se přináší ohnivá oběť Hospodinu, člověk, který by jej jedl, ať je vyhlazen ze svého lidu.

• Tuk z ostatních zvířat povolen byl. Židé údajně jedí např. sádlo husí.
• Nicméně nasycené tuky byly v potravě židů značně redukovány, což mohlo mít příznivé dopady na jejich zdraví.

26 V žádném ze svých sídel nebudete jíst žádnou krev, z ptáka ani z dobytka.

• Zákaz konzumace krve je ještě přísnější – je absolutní.

27 Každý člověk, který by jedl jakoukoliv krev, takový člověk ať je vyhlazen ze svého lidu.

• Sankce je opět absolutní.

28 Hospodin promluvil k Mojžíšovi: 29 Promluv k synům Izraele: Ten, kdo přináší Hospodinu obětní hod své pokojné oběti, přinese Hospodinu obětní dar z obětního hodu své pokojné oběti.

• Další opatření. Týká se obětního daru z obětního hodu z pokojné oběti.
• Tedy: Člověk se rozhodl přinést pokojnou oběť – nemusel, nepotřeboval nic dávat do pořádku, ale chtěl Bohu vyjádřit vztah. Chtěl tuto oběť pojmout jako rodinnou slavnost a při příležitosti obětování uspořádat s rodinou slavnostní večeři (obětní hod).
• Zvíře ale nemohl sníst celé – část musel dát Bohu jako tzv. obětní dar

30 Jeho ruce přinesou Hospodinovy ohnivé oběti. Tuk přinese s hrudím; hrudí, aby se s ním mávalo jako mávanou obětí před Hospodinem. 

• Zvíře bude rozděleno specifickým způsobem:
  • Hrudí (zřejmě maso z hrudní části zvířete. Plíce, srdce, mediastinum, tedy obsah hrudníku asi myšlen není?) a přilehlý tuk oddělí pro Hospodina – symbolicky to udělá tak, že jím zamává.
  • Mává se zřejmě všemi směry, pozdvihuje se zdola nahoru.

31 Kněz bude obětovat tuk na oltáři a hrudí bude patřit Áronovi a jeho synům. 32 Pravou kýtu dáte knězi jako dar pozdvihování ze svých obětních hodů pokojné oběti.

• Hrudím kněz mával, pravou kýtu pozdvihne. Tuk spálil. Pak si kýtu rovněž může nechat.
• Ze zvířete tedy rodině obětujícího zůstalo vše kromě hrudí a pravé kýty.

33 Tomu ze synů Áronových, kdo přináší krev pokojné oběti a tuk, tomu bude patřit jako podíl pravá kýta.

• Který kněz obětuje, ten si bere svůj díl.

34 Neboť hrudí z mávané oběti a kýtu z daru pozdvihování jsem vzal synům Izraele z jejich obětních hodů pokojné oběti a dal jsem je knězi Áronovi a jeho synům jako věčný příděl od synů Izraele. 

• Knězi připadla odhadem asi čtvrtina oběti.

35 To je ⁽posvěcená část⁾ Árona a posvěcená část jeho synů z Hospodinových ohnivých obětí ode dne, kdy je nechal přistupovat, aby sloužili Hospodinu jako kněží. 36 To Hospodin přikázal, aby se jim dávalo, ode dne, kdy je pomazal, jako věčný příděl od synů Izraele pro jejich pokolení. 

• Tohle je kněžský legitimní podíl na obětech.
• Ten nebude nikým zpochybňován.

37 Toto je zákon o zápalné oběti, o přídavné oběti, o oběti za hřích, o oběti za vinu, o oběti zasvěcování a o obětním hodu pokojné oběti. 

• [vv. 37-38 jsou shrnutím kpp. 1-7 anebo alespoň 6,2 (první výskyt pojmu zákon!)
• Všechny oběti jsme probrali; novým pojmem je „oběť zasvěcování“ (milú’im). Vztahuje na obřady spojené s uvedením kněží do jejich úřadu a zasvěcením svatostánku pro bohoslužby, jak uvidíme dále.

38 To Hospodin přikázal Mojžíšovi na hoře Sínaj v den, kdy na Sínajské pustině přikázal synům Izraele přinášet jejich obětní dar Hospodinu.

• Takže tyto všechny informace Mojžíš přebíral na Sínaji. Národ byl od základu informován o tom, že obětní systém bude nedílnou součástí jejich životů.