5. Mojžíšova – kapitola 1

1 Toto jsou slova, která mluvil Mojžíš k celému Izraeli za Jordánem, v pustině, v Arabě naproti Súfu, mezi Páranem a Tófelem, Lábanem, Chaserótem a Dí-zahabem.

ČSP n.: v Zajordání
n.: ve stepi; [se členem označuje konkrétní oblast – údolí Jordánu od Mrtvého moře po Rudé moře;
[neověřené místo, snad Kirbet Súfá, 6 km JJV od Mádaby (Médeby) u Jordánu]
[et-Tafîleh, 25 km JV od Mrtvého moře, nebo Dabîlu, jiné jméno pro Páran]
srv. Libna
[prav. Ain Khadra]
[pravd. Mina al-Dahab na jižním pobřeží Sinaje]
jde o pátou Mojžíšovu knihu
Deutero-nomium znamená Druhý-Zákon – je zde zopakován Zákon daný na Sinaji
kniha měla být čtena nahlas každý sedmý rok na Svátek stánků
má vést čtenáře nejen k intelektuálnímu porozumění, ale k vášnivému uctívání Boha (Courson)
v NZ citována více než stokrát. Ježíš ji citoval nejčastěji ze SZ knih
citáty z 5M použil Ježíš třikrát k umlčení Satana
jde o Mojžíšovu řeč na rozloučenou
hovoří na východním břehu Jordánu, tedy před vstupem do zaslíbené země

2 Od Chorébu směrem k pohoří Seíru až do Kádeš-barneje to je jedenáct dní.

[častější (9×) název pro Sínaj (3×) v Dt]
h.: hoře
[jiný název pro Edóm];
[důležité místo při putování pustinou, pravd. dnešní ‘Ain Qudeirat;
n.: + cesty; [asi 233 km]
to muselo pro Mojžíše být bolestivé konstatování: vzdálenost 233 kilometrů odhaduje (při denním pochodu 21 km ) na jedenáct dní pochodu. Izraelcům, jak víme, cesta trvala neuvěřitelných čtyřicet let! (Je to jakoby denně ušli patnáct metrů!). To je nekonečně depresivní. Tolik promarněných životů! Zbabělost a nevěra mohou být fatální
čtyřicet let to trvalo kvůli „čekání na smrt“ – čekání, než vymře celá generace těch, kdo odmítli vejít „na první pokus“
toto čekání na smrt musel být velmi zvláštní čas – pro některé zřejmě k nevydržení dlouhý. Už už by vyrazili, ale „strejda Karel stále ne a ne zemřít“

3 I stalo se ve čtyřicátém roce, v jedenáctém měsíci, prvního dne toho měsíce, že Mojžíš pověděl synům Izraele všechno, co ⁽mu pro ně Hospodin přikázal,⁾

[tj. leden / únor r. 1406 př. Kr.]
počítáno tedy od vyjití z Egypta. Konečně se dočkali – Mojžíš si svolává národ a všichni čekají zásadní projev
je to nová generace. Noví lidé. Všichni muži jsou pod šedesát. Všichni vyrostli na poušti, jsou odolní, ošlehaní, uvyklí boji. Nevědí, co je to otroctví. Znají oblakový sloup.¹
ti nad padesát ještě zhruba pamatují, že jako děti bydleli v Egyptě. Mladší to už znají jen z vyprávění
poznámky přepisuji v roce 2023. Při Sametové revoluci mi bylo osmadvacet let. Osmadvacet let jsem tedy prožil za komunismu. Dobře si tu dobu pamatuju, zůstala mi pod kůží. Moje máma pamatuje WW2, na jejím konci jí bylo devět.
pokud bychom vzali rok 1989 jako analogii roku vyjití z Egypta, patřil bych do generace, na jejíž vymření „se čeká“. Ke generaci, která selhala a je nereformovatelná². Národ by čekal ještě šest let a do té doby bych musel umřít, abych nestál v cestě³. Moje děti a vnoučata by samozřejmě už vejít mohly. (Probuzení by se dalo očekávat kolem roku 2029)
na konferenci KMS v r. 1997 (kázal John McFarlain) zaznělo, že probuzení v ČR zakusí až generace těch, kdo se narodili po roce 1968. To zhruba také odpovídá oněm čtyřiceti letům od Sametové revoluce
všichni tedy čekali s napětím na Mojžíšovu řeč. Jako Britové na Churchillův projev o vstupu Británie do války s Německem. Jako Čechoslováci na projev Masarykův, Benešův či Gottwaldův. Atd.

4 poté, co pobil emorejského krále Síchona sídlícího v Chešbónua bášanského krále Óga sídlícího v Aštarótu a v Edreí.

[dnešní Tell Hesbán, 12 km JZ od Amánu];
[dnešní Tell ‘Aštara, 35 km východně od Galilejského moře]
[dnešní Der‘a, 95 km jižně od Damašku;
přestože Izraelci pouze „čekali“ až se otevřou dveře do zaslíbené země, až tam budou „vpuštěni“, nenudili se. Ani čekání neprobíhalo hladce. Nikdo v okolí nebyl nadšen z jejich přítomnosti, nevítal je., neumetal jim cestičku. Všechno si museli vybojovat
jistě mj. i proto, aby se vycvičili v boji. Aby si zvykli, že svět je drsné místo k životu. Šlo mj. o tréninkový kemp. Bylo třeba být organizován, mít připravenu vojenskou strukturu a hierarchii, důstojnický sbor, dostatek zbraní, týlové zabezpečení. Být připraven. Emorejci a Bášánci byli tedy v určitém smyslu jejich sparingpartnery⁴

5 Za Jordánem, v moábské zemi, začal Mojžíš vysvětlovat tento zákon:

[n.: poučení (srv. Př 1,8); odvozeno od slovesa jrh – učit]
Mojžíš začal Zákon opakovat, ale také vysvětlovat a rekapitulovat
zřejmě to bylo důležité si jej připomenout, než vyrazili na cestu
roky plynou a opakování není nikdy dost

6 ⁽Hospodin, náš Bůh,⁾ k nám promluvil na Chorébu: ⁽Dost dlouho jste pobývali⁾ na této hoře.

h.: dost vám bylo pobývat / zůstávat;
už toho bylo dost, můj lide.
v Boží přítomnosti je nám sice dobře, ale nemůžeme tam pobývat stále. Je třeba „normálně“ žít.
věřící sice žijí s Bohem v režimu 24/7, ale kromě tohoto „běžného režimu“ zažívají i mimořádné okamžiky mimořádné Boží přítomnosti. Pobyt pod Sinají takovým mimořádným časem byl.
podobně jako učedníci chtěli zůstat na hoře Proměnění a netoužili po návratu do „reality“
(„dole“ je pak hned čekalo střetnutí s tvrdou realitou v podobě démonizovaného chlapce, kterého jejich kolegové nedokázali uzdravit)

7 ⁽Vydejte se na cestu,⁾ vyrazte a jděte do pohoří Emorejců, ke všem jejich sousedům, do Araby, do pohoří, do Šefely, do Negebu a na pobřeží moře, do kenaanské země a Libanonu, až k Veliké řece, řece Eufratu.

h.: Obraťte se;
n.: Západní nížiny; [území mezi pobřežní rovinou Středozemního moře a judskou vrchovinou];
[h: na jih; n~: do pouště; území J od Beer-šeby, obecně západní údolí Araby mezi Mrtvým mořem a Akabským zálivem]
křesťanství není „stacionární“, křesťané jsou lidmi cesty. Naším cílem není prožít klidný zajištěný život, ale kráčet životem společně s Bohem. Nic nebránilo tomu, aby Izraelci zůstali v Boží přítomnosti pod Sinají napořád. Stačilo by jim trochu zpestřit stravu (nabídnout kromě many každé ráno prostřené švédské stoly), poslat více deště a mohli si tam spokojeně žít „až do smrti“.
místo toho je Bůh posílá na náročnou cestu, na jejímž konci je čeká válečný zábor rozsáhlého území
jako již vícekráte v minulosti primární Boží plán se kvůli lidské vzpouře nenaplní

8 Pohleď, dal jsem před vás tu zemi. Jděte a obsaďte zemi, o které Hospodin přísahal vašim ⁽otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi,⁾ že ji dá jim a jejich potomstvu po nich.

n.: předložil;
mezi dal/předložil a obsaďte je rozpor: Izraelci se mohli ptát: Když nám ji Hospodin dal, proč ji máme obsazovat? Případně: Co máme společného s jakýmisi prastarými přísahami našich prapradědů?
že se tak neptali bylo způsobeno jednak tím, že nabízená země byla atraktivní a mít ji pro sebe bylo žádoucí – každý člověk touží mít dobré místo k životu. Proti otročení v Egyptě a pobytu na poušti šlo o významné zlepšení
jednak je jasné, že Božím plánem pro lidské životy není „mít se jako prasata v žitě„. Jsme povolání k účasti na Božím plánu pro vesmír
to, že platí prastaré smlouvy je pro naše životy zásadní – kdyby se měl Hospodin rozhodovat pouze podle „aktuálního stavu“ přítomných Izraelců, kdo ví, zda by se na uvádění do zaslíbené země „nevykašlal“. Pro každého z nás je zásadní, že stojíme ve starých smlouvách mezi Bohem lidmi, hlavně ve smlouvě o zástupné oběti Kristově
jděte a obsaďte je náplň pro život každého křesťana na planetě: vstoupit do Božího plánu a podílet se na jeho naplňování. Přitom je třeba počítat s odporem, Boží věci se neprosazují automaticky ani snadno
obsaďte nicméně jasně ukazuje na to, že při prosazování Božích plánu na zemi, tedy v Bohu nepřátelském území, je odpor silný a „násilí“ nezbytné (v NZ jde o násilí vůči duchovním mocnostem)

9 V té době jsem vám řekl: Nemohu vás sám unést.

věci nešly hladce, jak se se snad mohlo zdát
úkol byl velký, Izraelců mnoho a jejich ochota s Bohem spolupracovat byla nevelká
Mojžíšova autorita sice byla zřejmě neotřesitelná, ale přenášení rozkazů a poslušnost vázly
navíc Mojžíš byl „na všechno“ sám

10 Hospodin, váš Bůh, vás rozmnožil, ano je vás dnes tolik jako hvězd na nebi.

[Jako „váš“ nebo „tvůj“ (v. 21) Bůh je Hospodin v Dt nazván 237× – z 356× v StS; (s ostatními zájmeny 26×, tj. celkem 263× z 509× v StS)]
Izraelců bylo mnoho. Mojžíš měl na starosti více než milionový národ. Bezesporu čím více lidí, tím více názorů a tím více potíží
znají to ti, kdo zažili růst svých sborů nebo snad i firem – z počátečních několika desítek členů či zaměstnanců, kde je vedoucí schopen všechno obsáhnout a mít nějak pod kontrolou, po stovky či tisíce, kde se již řízení stává víceúrovňovým a komplikovaným
jako hvězd na nebi je expresivní výraz, který ukazuje, že Mojžíšovi se národ jevil na „nepřehledné množství“
Mojžíš si možná povzdechl – je vás už tolik, že to je nad mé síly

11 Ať vám Hospodin, Bůh vašich otců, ještě tisíckrát přidá a požehná vám, tak jak vám řekl.

be že bych vám to nepřál, přeju vám to z celého srdce. Jen houšť
tak, jak vám řekl [v Dt je nejvícekrát (16×) použita ve vztahu k Hospodinu tato vazba (h. kaašer diber) ukazující na naplnění, resp. poslušnost H. slova

12 Jak ale mohu sám unést vaši zátěž, vaše břemena a vaše spory?

n.: těžkosti / břemena;
bylo toho tolik, co Izraelci potřebovali řešit: tolik nejrůznějších starostí a těžkostí. A kdyby jen to, ale ještě navíc spory
lze předpokládat, že Izraelci to Mojžíšovi „neulehčovali“. Byli nespokojení, hádali se mezi sebou, dělali rozruchy

Lidé si nás budou pamatovat buď jako ty, kdo problémy vytvářejí, nebo jako ty, kdo problémy pomáhají řešit⁵

to opravdu nemůže zvládnout jeden člověk. Je nutně třeba delegovat, delegovat, delegovat!
deleguje se vždy současně autorita i zodpovědnost, jedno bez druhého nemůže fungovat⁶

13 Vyberte si ⁽ve svých kmenech⁾ moudré, rozumné a znalé muže a ustanovím je za vaše předáky.

n.: Opatřte; h.: Dejte
n.: chápavé, vnímavé
n.: zkušené / , kteří mají poznání / uznávané
je ideální, když si své autority lidé vyberou sami. Je to mnohem lepší, než když jsou jim vedoucí oktrojováni. Za prvé lidé znají své a vědí, koho vybrat. A za druhé si pak nemohou stěžovat.
kritéria pro výběr jim Mojžíš poradil rozumná: moudří, chápaví, vnímaví, zkušení, s poznáním, uznávaní, rozumní, znalí. Nechápaví, bez empatie, nezkušení, hloupí, neuznávaní mají pramalou šanci na úspěch

14 Nato jste mi odpověděli: To, co jsi řekl, abychom učinili, je dobré.

sami jste mi to odsouhlasili, schválili jste můj návrh jako rozumný

15 Vzal jsem tedy předáky vašich kmenů, moudré a znalé muže, a ustanovil jsem je předáky nad vámi, veliteli ⁽nad tisíci, veliteli nad sty, veliteli nad padesáti, veliteli nad deseti⁾ a správci nad vašimi kmeny.

n~: praporů / batalionů, v. setnin / rot, v. čet, v. družstev; [zde je nejúplnější (chybí velitel armády) výčet vojenských funkcí v StS, které se jinak vyskytují jednotlivě či ve dvojici
[h.: ten, kdo zaznamenává / dělá zápisy; pův. vysocí dozorci v Egyptě ; podřízení vůdcové lidu
vojenské dělení bylo přirozené a odpovídalo jejich situaci. Ale podobné dělení se používá i v civilu, např. v „korporátech“

16 V té době jsem přikázal vašim soudcům: Vyslechněte ⁽své bratry⁾a suďte spravedlivě mezi člověkem a jeho bratrem i příchozím.

h.: mezi svými bratry
Mojžíšovy pokyny pro soudce jsou obecně a navždy platné:
- vyslechnout spor
- soudit spravedlivě
- nerozlišovat mezi lidmi. Nestranit vlastním proti cizím

17 Při soudu ⁽nestraňte lidem),vyslechněte ⁽malého i velkého.⁾ Nemějte strach z člověka, neboť soud patří Bohu. Záležitost, která bude pro vás příliš těžká, předneste mně a já ji vyslechnu.

h.: nerozeznávejte tváře;
n~: prostého i zámožného / vysoko postaveného
soud musí být nestranný, tedy jakoby „anonymizovaný“. Jde o věc samu, ne o to, kdo ji přináší. Soudce se nesmí vnitřně ztotožňovat s jednou stranou. Nesmí rozhodovat sympatie, známosti nebo postavení stran
již jsme viděli, že soudce nesmí rozlišovat mezi domorodcem a cizincem. Dále Mojžíš nahazuje další možné důvody k protekci:
- malý a velký: tedy významný a nevýznamný, známý a neznámý, bohatý a chudý
- strach z člověka: tedy obavy odsoudit významného či mocného (srv. soudy s mafií v Itálii, kde soudci byli „běžně“ zabíjeni; soudy s miliardáři či s významnými politiky)
soud patří Bohu: soudce je zástupcem Boha na zemi. Tedy Bůh za ním stojí, je na něm Boží autorita. Nerozhoduje sám za sebe, ale přináší na zem Boží spravedlnost
proto je soudcova práce velmi důležitá, neboť přináší / vnáší na zem Boží spravedlnost. Pokud svou práci nedělá správně, tedy pokud právo deformuje, vrhá to špatné světlo na Nejvyššího soudce, dělá mu to ostudu. Bůh nespravedlnost bytostně nesnáší, On je spravedlností samou
čteme-li si tato pravidla o potřebě nestrannosti soudců, je nám zároveň zjevován Boží charakter: dozvídáme se, jaký je Bůh, na jakých věcech mu záleží
zároveň je zde otevřena možnost vyšší instance: soudce nemusí vědět všechno, nemusí si poradit se vším. Neví-li si rady, může delegovat
předpokládám, že Mojžíš nepředpokládal, že věc rozsoudí lépe, ale že obtížné kauzy hodlal vnést do Stanu setkávání a prokonzultovat s Nejvyšším (resp. s Ježíšem)
v každém případě je pro soudce uklidňující, že když si neví rady, má se kam obrátit
stejně jako já jsem byl vždycky vděčný za možnost konzultovat obtížné medicínské případy se zkušenějšími kolegy nebo na vyšším pracovišti. Spíše mě někdy mrzí, že to člověk nemůže dělat častěji⁷

18 V té době jsem vám přikázal ⁽všechno, co⁾ máte dělat.

n. (h.): všechny věci, které
pokyny pro cestu. Než se člověk vydá do neznámé země nebo do neznámého terénu (třeba na ferratu nebo na ledovec), je poučen průvodcem o pravidlech cesty. Jejich nedodržení může být fatální⁸

19 Vyrazili jsme z Chorébu a šli jsme celou tou velkou a obávanou pustinou, kterou jste viděli cestou k emorejskému pohoří, jak nám přikázal Hospodin, náš Bůh, až jsme došli do Kádeš-barneje.

dost bylo příprav, bylo třeba vyrazit
zvednout se, vzít rodiny, zabalit a vydat se na cestu. Každý se někdy někam balil, takže všichni víme, jak náročné to je. A stěhování je ještě náročnější, a to i při možnosti najmout si stěhovací auto, natož bez něho
cesta vedla přímo do „obávaných opuštěných nehostinných oblastí“. Sbalit rodinu, naložit věcia vyrazit do mnohasetkilometrové pouště je noční můra
Mojžíšova zodpovědnost byla obrovská – kdyby Boha slyšel špatně, mohl celý národ v poušti velmi snadno a rychle pomřít⁹. Pokud se vydáme na takovou cestu, musíme opravdu důvěřovat svému průvodci – tedy Bohu a Jeho zástupci Mojžíšovi¹⁰

20 Řekl jsem vám: Přišli jste až k emorejskému pohoří, které vám dává Hospodin, náš Bůh.

pouští tedy prošli úspěšně a rychle (v řádu nízkých jednotek týdnů)
šlo o další zkušenost z mnoha, kdy se Izraelci mohli přesvědčit, že s Hospodinem a Mojžíšem jsou problémy řešitelné. S překonáním každé další zkoušky roste naše důvěra / víra. Bůh samozřejmě mohl Izraelcům cestu do zaslíbené země vydláždit zlatem, osadit stromy a lemovat oázami . To ale nechtěl, chtěl, aby v obtížných podmínkách postupně rostla jejich víra, aby se zocelovali
stáli u vstupu do zaslíbené země (zaslíbený znamená slíbený – šlo o zemi, kterou jim Bůh slíbil darovat)

21 Pohleď, Hospodin, tvůj Bůh, před tebe dal zemi. Vytáhni a obsaď ji, jak ti řekl Hospodin, Bůh tvých otců. Neboj se a neděs.

tak jsme tady! Tohle je to místo. Teď už zbývá jen si ho vzít
vytáhni a obsaď – zní to jednoduše a určitým způsobem to i jednoduché bylo. Tedy – s Bohem to bylo jednoduché. Bůh místní obyvatele paralyzoval, předem rozhodl o jejich porážce. Takže opravdu stačilo vytáhnout a obsadit
nastalé problémy byly dva: především ten, že země nebyla volná. Byla zalidněná. Jde o analogický problém jako u průchodu pouští – pro Nejvyššího samozřejmě nebyl problém jim slíbenou zemi „naservírovat“ prázdnou. To ale nechtěl¹¹ z důvodů zmíněných výše, tedy z důvodů výchovných a „výcvikových“
a druhým problémem bylo, že místní obyvatelé vůbec nevypadali na to, že by se země chtěli dobrovolně vzdát. Naopak, jak ještě uvidíme, vypadali odhodlaně a nebezpečně. I zde samozřejmě platí, že Hospodin mohl zemi osídlit a nechat udržovat nějakými „sušinkami“, slaboučkými neozbrojenými pacifistickými kmeny ochotnými otročit každému, kdo jde zrovna kolem. Místní ale byli (jak uvidíme za chvíli) bojovníky mimořádných kvalit a mimořádného vzrůstu a města dobře opevněná
my víme, že šlo jen o zdání – že Bůh odňal obyvatelům veškerou sílu a že pod útokem se obrana místních sypala jako domeček z karet. Jenomže tohle lze zjistit jedině bojem – na pohled to patrné není.
jde o obecný princip. Ďábel klame tělem. Pod odhodlaným útokem věřících neobstojí, je ale mistrem klamu, umí dobře „dělat ramena“. Pokud na to věřící neskočí, „položí se ďábel a jeho vojsko jako domeček z karet“.
tuto zkušenost zažívali Izraelci znovu a znovu: objevil se před nimi obrovský problém, velký nepřítel. Když nezaváhali a nedali se zastrašit, řešení problému bylo snadnější, než se zdálo

22 Přistoupili jste všichni ke mně a řekli jste: Pošleme před sebou muže, aby pro nás proslídili zemi a přinesli nám zpět zprávu o cestě, kterou máme táhnout, a o městech, do kterých máme vejít.

nápad vypadá dobře. Proč se vrhat do boje naslepo? Informace mají ve válce cenu zlata
šlo ale o začátek katastrofy. Cesta do pekla může být dlážděna dobrými úmysly
kdyby Izraelci v této chvíli příliš „nešpekulovali“, ale s nadšením vykřikli: Tak jdeme na to, Mojžíši, na co čekáme? S Bohem jsme prošli mořem, prošli jsme pouští, tak tohle zvládneme taky. Kupředu! – vše by se vyvíjelo jinak
někdy méně znamená více. Myšlenka vyslat zvědy sice byla navýsost rozumná, ale v tomto případě by nadšení bylo více než rozum.
někdy je třeba přestat věci donekonečna promýšlet a zkrátka vyrazit. Udělat první krok. Stejně všechny možnosti nepromyslíme. Cesta z Bohem neznamená vrhat se hloupě do všeho, co se namane, ale jsou situace, kdy je třeba věci „rozseknout“ a jednoduše udělat první krok¹²
oni navíc zvědy ve skutečnosti ani nepotřebovali, protože jim stejně u všech vítězných bitev dával strategické i taktické pokyny Hospodin
když toto vidíme, nezbývá nám, než se z hloubi srdce modlit: Pane, kdo obstojí? Buď nám milostiv!

23 ⁽Líbilo se mi to⁾ a vybral jsem z vás dvanáct mužů, jednoho muže za každý kmen.

Ta věc byla dobrá v mých očích;
ani Mojžíš neprohlédl rizika s nápadem spojená. Pokud ho vůbec možnost demotivace zvědy napadl – zřejmě předpokládal, že správným výběrem zvědů tuto možnost je schopen eliminovat

24 ⁽Vydali se na cestu,⁾ stoupali do pohoří a přišli až do údolí Eškólu. Prozkoumali ho,

h.: Obrátili se;
[dodnes velmi úrodné údolí poblíž Chebrónu; (h. eškol je pův.: vinný kmen, pak také: celý trs hroznů)]
všechno si prohlédli. Všechnu bylo „super“

25 vzali s sebou z ovoce té země a zanesli to k nám. Přinesli nám zprávu se slovy: Země, kterou nám dává Hospodin, náš Bůh, je dobrá.

n.: snesli; h.: nechali sestoupit
přinesli i vzorky místních produktů
zemi zhodnotili pravdivě – opravdu dobrá byla

26 Nechtěli jste však vytáhnout a vzpírali jste se příkazu Hospodina, svého Boha,

motivace ale nebyla dostatečná. Zvažovaná rizika převážila nad přínosy
postup se zasekl.
šlo o typický příklad „před-strašenosti¹³„, jak si ho dobře pamatuji z dob komunismu. Takoví jsme byli – báli jsme se předem, ještě předtím, než se nám cokoliv špatného dělo. Pokud člověk sebral odvahu a něco přesto udělal, nestalo se mu většinou nic
kdyby Izraelci vytáhli a zjistili, že „to nejde“, že odpor nepřátel je příliš velký a města nedobytná, byla by situace zcela jiná. Ani to nezkusit je v Božích očích ale opravdový problém. Zbabělost Bůh nesnáší. Služebník, který nic ani nezkusil (zakopal svou hřivnu) skončil nakonec v pekle.
Izraelci odmítli se o cokoliv byť jen pokusit – a jejich zbabělost je stála vše.
příkaz byl přitom jasně dán a dosavadní zkušenosti byly vždy pozitivní. Nicméně lid se nechal přemoci strachem. Ten se přes něj přelil jako voda.
můžeme pro ně mít pochopení; pravděpodobně si také všichni dovedeme představit nebo osobně známe situaci, kdy se přes nás přelije paralyzující strach či panika. Nicméně varující je, že tentokrát pro ně Hospodin pochopení neměl. Přepnuli strunu, překročili nějakou hranici a Hospodin jim tentokrát již nedal druhou šanci
kde tato hranice Boží tolerance leží, ale nikdy dopředu nevíme. Pokoušet Hospodina svou neposlušností je proto nesmírně rizikové – můžeme „přepadnout přes hranu ani nevíme, jak“
někteří křesťané žijí své křesťanské životy v módu: Zkouším, co mi u Boha ještě projde. Jde ale o nesmírně rizikový životní styl. Hospodin není hlupák a nenechá se manipulovat ani šálit¹⁴

Někdy se chování křesťanů přirovnává k chování papírového draka - ten je uvázán na provázku a právě díky tahu provázku jej vítr udržuje ve vzduchu. Jakmile by se provázek přetrhl, drak spadne. Přesto drak za provázek nepřetržitě cuká. Cuká, cuká, jakoby zkoušel, kolik provázek vydrží. Ale běda, kdyby drak cuk příliš a provázek opravdu přetrhl - pak jde o konec jeho letu, pád je neodvratný. 
Podobně se někdy chovají křesťané, kdy provázek je obrazem jejich vztahu s Bohem. Stále za něj cukají zkoušejíce, kolik toho Bůh ještě vydrží. Pevnost provázku je veliká, ale není nekonečná - jednou se může stát, že cuknou příliš a Nejvyšší vztah s nimi rozváže.
Toto se nyní přihodilo Izraelcům.

27 reptali jste ⁽ve svých stanech⁾ a říkali jste: Hospodin nás měl v nenávisti, vyvedl nás z egyptské země, aby nás vydal do ruky Emorejců a vyhladil nás.

n.: pomlouvali / brblali;
tj. v soukromí
situace byla ještě horší, než jsme ji před chvílí vylíčili: nešlo o chvilkový příliv paniky či strachu. Řeči, které Izraelci vedli, byly nechutné a urážlivé – je dost možné, až toto bylo příčinou definitivního Božího „naštvání“
podsouvat Hospodinu nenávist a hanebné úklady, bylo naprosto nefér. Hospodin se ke svému lidu doposud choval naprosto vstřícně a laskavě. Bylo naprosto zjevné, že jej nechce vyhladit, nic takového mu ani „na um nepřišlo“, nic tomu ani nenasvědčovalo
shrneme-li si dosavadní průběh, je to zcela zjevné: Izraelci byli těmi, komu bylo v Egyptě zle a kdo se modlil o pomoc. Hospodin zareagoval, z otroctví je nadpřirozeně osvobodil a nyní je vedl do slíbené destinace. Kde byly nějaké úklady? Nelétali jim do úst pečení holubi, to je pravda. Ale to jim nikdo nesliboval.
kdyby je chtěl Bůh vyhubit, měl k tomu tisíce příležitostí. Primárně stačilo, kdyby je nechal svému osudu a Egypťané by se o jejich zánik postarali sami
Božích zásahů v jejich prospěch bylo už v tuto chvíli nepřeberné množství
takže to, co si Izraelci povídali v soukromí, byly sprosté a hnusné pomluvy.¹⁵

28 Kam to táhneme? Naši bratři ⁽oslabovali naše srdce⁾ slovy: Je tam lid větší a vyšší nežli my, jsou tam města velká a opevněná až k nebesům; viděli jsme tam dokonce i potomky Anákovců.

h.: rozpouštěli naše srdce; n~: nás zbavili odvahy;
„Kam to táhneme?“ je debilní dotaz. Jde o ryzí provokaci: Kam nás to táhneš? Kam nás to chceš zavléct?
a dále jde o typické „adamovské“ svádění viny na druhé (To ta žena, kterou jsi mi dal, mě svedla, abych si to jablko dal) – mohli za to zvědové, to ti rozložili naši morálku
zvědové se neprovinili tím, jak referovali o zaslíbené zemi: přítomnost opevněných měst nebo obrů zamlčet nemohli. Nemohli tyto skutečnosti ani bagatelizovat ve smyslu: Jsou tam sice obři, ale nevypadají zase až tak hrozně. Jako zvědové byli povinni provést průzkum poctivě a pravdivě o skutečnostech pak referovat
(zvědové částečně přeháněli: města opevněná až k nebesům jistě nebyla)
hlavní problém nastal, když začali zjištěné skutečnosti interpretovat. Oni v té chvíli zapomněli na všechny zkušenosti, které měli za sebou, a zaměřili se plně na velikost problému před nimi. Tak to ale dělat nemáme – Bůh nás provedl tolika problémy, že ty které jsou před námi, zvládne také

29 Nato jsem vám řekl: Nemějte strach a nebojte se jich.

Mojžíš se snažil věci dostat „do proporce“ – obrátit pozornost od problému k Boží velikosti

30 Hospodin, váš Bůh, který jde před vámi, on bude bojovat za vás, stejně jako jednal s vámi před vašima očima v Egyptě

ani Mojžíš nevěděl, jak konkrétně chce Hospodin to dobytí zaslíbené země zařídit. Představa spontánně padajících zdí mu asi na um nepřišla, nicméně:
jeho víra byla již natolik silná, aby věřil, že nějak to Nejvyšší zvládne. Že to pro Něj nebude neřešitelný problém
Bůh jde před vámi – to přece musíte vidět, že On vám prošlapává cestu, že vás vede;
Hospodin bude bojovat za vás – je velmi uklidňující, když víme, že někdo bojuje na naší straně. A když víme, že je to mocný Hospodin, je to o to lepší

31 a v pustině, kde jsi viděl, jak tě Hospodin, tvůj Bůh, nesl, jako nosí člověk svého syna, po celou cestu, kterou jste šli, až jste přišli na toto místo.

tak si přece vzpomeňte, jak se o vás Bůh staral po cestě
vždyť to bylo láskyplné, s veškerou péčí.
přirovnání k otci, který poponáší svého malého synka, je velmi pěkné, dojemné
představuji si syna tří až pětiletého, větší by už mohl jít sám. Mojžíš tedy národ vnímal jako hodně nezralý, prakticky neschopný samostatné chůze.
kdyby synovi bylo třeba deset, Mojžíš by řekl: Otec ti nese většinu zátěže a tobě nechává jen malý batoh. On ale mluví přímo o nesení, ani ne o poponášení
po celou cestu tomu tak bylo, důkazem je, že jsme bezpečně tady. To přece není samozřejmé, že jsme beze ztrát prošli nehostinnou pustinou

32 ⁽Navzdory tomu všemu⁾ jste nevěřili Hospodinu, svému Bohu,

h.: A v této věci; n.: Přes toto jednání
vy jste ale Boží vedení zcela opomněli, vytěsnili, nic jste z něho nevyvodili

33 který šel cestou před vámi, aby vám vyhledal místo k táboření a aby vám ukázal cestu, po které byste měli jít — ohněm v noci a oblakem ve dne.

a to vedení bylo přece tak nadpřirozené, jak jen lze – co chceš víc, než sloup z ohně či kouře, který tě vede? Musíš přece vidět, že tě vede přiměřeně: Neženě to na padesátikilometrové pochody, až umíráš vyčerpáním, a nenechává tě tábořit v pustině bez vody. Tu laskavou péči tam přece musíš rozlišovat
když ti někdo vyhledává místo k táboření, je to vždycky skvělé.
my všichni jsme na cestě s Bohem. On nás vede našimi životy svým Svatým Duchem. A ukazuje nám naše „místa k táboření“. Vede nás láskyplně a přiměřeně

34 Když Hospodin uslyšel křik vašich slov, rozhněval se a přísahal:

h.: hlas
vy jste to opravdu přehnali. Přetáhli jste strunu. Hospodin se opravdu hodně naštval. Hodně a nezvratně.
přísaha je vážná věc. Boží tím více. Hospodinova trpělivost byla vyčerpána, „bouchly saze“, došlo k nezvratnému procesu

35 Nikdo z lidí této zlé generace neuvidí tu dobrou zemi, o které jsem přísahal, že ji dám vašim otcům,

celá generace během okamžiku nezvratně vypadla z Božího plánu
jejich životy zlomově přepadly do zmaru a zbytečnosti
do této chvíle byli Božím lidem na cestě za Bohem a s Bohem. Od této chvíle byli pouze skupinou zoufalců bloudivších beze smyslu a bez cíle. Zbytek života měli prožít potácením se po poušti bez cíle, přičemž všichni okolo budou čekat, kdy už „konečně“ vymřou
Hospodin ale zachoval péči o ně a jim se přece jen podařilo vychovat své děti jako statečnější a ochotnější následovat Boží vedení

36 kromě Káleba, syna Jefunova. Ten ji uvidí, jemu a jeho synům dám zemi, na kterou vstoupil, protože ⁽šel naplno⁾ za Hospodinem.

odvozeno od slovesa „naplnit“;
čest výjimkám. Soudy nejsou paušální. Je možno se vzepřít obecnému názoru a zvrátit svůj osud oproti osudu komunity či národa. Dokázalo to mnoho lidí i mnoho biblických postav;
Hospodin dohlédne na odměnu pro každého;
jít naplno za Hospodinem – je krásný obrat. Nic jiného v životě nemá smysl. Žít křesťanství na půl plynu, je ubohost, která stejně většinou nakonec člověka k Bohu nepřivede;

37 Také na mě se Hospodin kvůli vám rozhněval a řekl: Ani ty tam nevejdeš.

těžko říci, jestli zde Mojžíš říká pravdu. Spíše se, jak je rozjetý, snaží svou osobní vinu přimíchat do viny lidu;
okolnosti nám nikdy nemohou zabránit ve stoprocentním následování Boha. Výmluva na okolnosti je vždy výmluvou
jde spíše o adamovskou výmluvu: To za žena, kterou jsi mi dal, mi vnutila to jablko. To ten lid, Bože, může za to, že jsem selhal
možná ale Mojžíš říká pravdu – možná kdyby lid nekladl Bohu tak urputný odpor, Mojžíš by opravdu nebyl pod takovým tlakem a nakonec by mu osudově „neruply nervy“
otázku, čeho se vlastně Mojžíš až tak hrozného dopustil, že ho to diskvalifikovalo od vejití do zaslíbené země, nyní ponechávám stranou – není elementární
Mojžíš vlastně dopadl „hůře“ než Káleb, který byl zachován vitální do vysokého věku a boje při záboru si ještě „užil“ v plném elánu (Jozue byl oproti Mojžíšovi jinou generací, byl Mojžíšovým následníkem)
na jedné straně Mojžíšovo „nevejití“ bylo osobní tragédií – po všem, co Mojžíš s lidem na cestě prožil a překonal, si vstoupit do slíbené země opravdu „zasloužil“. Na druhé straně, mu nebylo nijak ukřivděno a jistě nebyl ukrácen ve svých věčných odměnách. Možná si po všem co prožil, už potřeboval odpočinout. Možná už opravdu neměl tu vitalitu, kterou takový podnik potřeboval.
Káleb sice při záboru bojoval v první linii (a vybral si nejtěžší úsek fronty), ale to je pořád méně náročné, než dělat nejvrchnějšího velitele a mít „na hrbu“ úplně všechno

38 Jozue, syn Núnův, který ⁽ti slouží,⁾ ten tam vejde. Jej posilni, neboť on dá zemi Izraeli do dědictví.

h.: stojí před tebou;
n~: povzbuď;
n~: přidělí;
předávání kompetencí je velmi důležité. Konec konců, kdyby Mojžíš do zaslíbené země vešel, Jozue by svou šanci nemohl dostat. Alespoň ne v takovém rozsahu;
Jozue si věrnou službou vysloužil ostruhy, ale zároveň okoukal od Mojžíše vše podstatné a hlavně si vytvořil svůj osobní „kanál“ k Bohu
přesto Jozue posilnění, což je pro každého Božího služebníka „klíčová dovednost“¹⁶ – viz též studie Posilněte se v sekci Biblické studie
úkolem vedoucího nemusí být (ani nemá být) udělat všechno sám, ale najít vhodné lidi, vyškolit je a posílit je

39 Vaše malé děti, o kterých jste říkali, že se stanou kořistí, a vaši synové, kteří dnes nerozeznají dobré a zlé, ti tam vejdou, jim ji dám a oni ji obsadí.

jde o Boží morální „facku“
báli jste se o své děti, spíše jste si strach o děti dali jako záminku pro vaši zbabělost
ale děti jsou součástí mého plánu. Já o dětech vím, já s nimi počítám. Jim by se samozřejmě při útoku nic nestalo;
vaší zbabělostí to ale dopadne tak, že to, co jste měli vybojovat vy pro své děti, si vaše děti budou muset vybojovat samy
možná jde o obecné varování pro věřící všech věku: Ne ať vás na vaší cestě za Bohem zastaví strach o vaše děti (nebo nevymlouvejte se na strach o děti). Pokud ano, nepomůžete jim, jen zpomalíte naplňování Božího plánu a přesunete svá břemena na ně
než se naplnil Boží plán, bylo to ještě na dlouho. Než třeba pětileté děti dorostou do bojovníků, je to let a let výchovy a čekání
generační problém je obecně zajímavý – ohledně duchovní situace v ČR se často diskutuje o tom, která generace „sklidí“ probuzení. Mluvilo se např. o tom, že to bude generace lidí narozených po roce 1968. Píši tento text v r.2024 a nezdá se, že by to tato generace měla stihnout. Snad tedy generace porevolučních dětí na tom bude lépe

40 Vy ⁽se však vydejte na cestu⁾ zpět a vyrazte do pustiny směrem k Rákosovému moři.

h.: obraťte;
[dle h. Jam súf, tj. Rudé moře (LXX);
Jde o jedno z nejvíce deprimujících míst v Písmu (podobně smutná jsou místa např. z Jer o tom, že už bylo nezvratně rozhodnuto o sedmdesátiletém vyhnanství).
Pro celou jednu generaci jde o definitivní ortel, definitivní prohru. Nezvratně minuli a prohráli svou roli v Božím plánu – následovat bude už jen živoření a čekání na smrt.
Celý národ bude čekat na jejich smrt , aby už „konečně“ mladí mohli vyrazit naplňovat Boží plán.
Jejich životy budou zajištěné (mana nepřestane padat) a relativně v bezpečí. Pohodlí nebude nic moc, ale bude to snesitelné. Co ale z toho, když to budou životy beze smyslu? Cožpak lidský život není více, než bezpečné přežívání? Cožpak není lepší nasadit život při naplňování Božího plánu než spokojeně žít bez Boha?

41 Nato jste mi odpověděli: Zhřešili jsme proti Hospodinu. Vytáhneme a budeme bojovat, jak přikázal Hospodin, náš Bůh. Připásali jste si každý své válečné zbraně a ⁽lehkomyslně jste vytáhli⁾ do pohoří.

h.: pokládali jste za snadné vytáhnout;
Pozdě! Pozdě! Pozdě! Chce se křičet. Opravdu existuje hranice, jejíž překročení je fatální. Opravdu existuje pokání, které je příliš pozdní a nebude akceptováno! Vrata na arše nakonec zapadla a spustil se déšť. Dveře do nebe jednou opravdu budou zavřeny.
Lidu asi opravdu došlo, čeho se dopustili, ale už to bylo jedno – cesta zpět už byla zatarasena, neexistovala.
Nyní již statečnost nebyla k ničemu, ani ochota obětování života už na Boha nepůsobila.
Vidíme další obecné pravidlo: Dokonce i ve chvíli Božích trestů je lépe být s Bohem, než bez Něho. Boží vůle pro další léta byla v tuto chvíli již jasně určena: vrátit se do pouště a žít tam. Byla to sice strašná škoda, ale byla to Boží vůle a bylo lépe se s ní smířit, spočinout v ní, než se proti Boží vůli bouřit.
Bohužel v důsledku našich selhání (nezřídka) nastávají situace, kdy je nutno si říci: Bohužel jsem to nezvládl a život si pokazil a strašně zkomplikoval. Už se s tím nedá nic dělat, musím přijmout novou realitu. Bůh mne neopustil, je třeba žít dál.
Podobné situace nastávají např. po rozpadu rodiny, přistižení při nevěře, sňatku s nevěřícím partnerem, otěhotnění milenky, po krádeži, nezodpovědné jízdě v autě, po zbabělém chování, apod.

42 Hospodin mi řekl: Řekni jim: Netáhněte a nebojujte, protože já nejsem uprostřed vás; ať nejste poraženi od svých nepřátel.

Šlo nyní již o akt zoufalství, o náboženský aktivismus bez Boha.
Bůh je varuje, že nejde o dobrý nápad.
Bůh se nenechá manipulovat nikdy a nijak. Toto byla typická snaha Boha dostat tam, kam chci, zmanipulovat Jeho vůli. Dáme najevo ochotu zariskovat své životy – na Boha to zapůsobí a změní své rozhodnutí.
Tento přístup je pro lidi velmi typický – lidé jsou ve své snaze Boha manipulovat schopni neuvěřitelných výkonů. Je totiž mnohem „snadnější“ vyvinout heroické duchovní úsilí¹⁷, než Boha poslechnout.
Příklady podobných „manipulací“, které bez poslušnosti a lásky jsou k ničemu, jsou uvedeny v 1K 13: mluvení v jazycích, prorokování, vzdělanost, mocné činy, charita, ba i vlastní sebeobětování.
Izraelci se vlastně stále o Bohu a o vztahu k Němu nic nenaučili. Stále nepochopili, s kým mají co do činění; stále nepochopili, že jde o vztah a o poslušnost.
Přes všechno, co s Bohem prožili, s Ním nikdy nenavázali vztah. Nikdy se Jej doopravdy nezeptali na Jeho názor.

43 Mluvil jsem k vám, ale neposlouchali jste. Vzepřeli jste se Hospodinovu příkazu, ⁽jednali jste povýšeně a vytáhli⁾ jste do pohoří.

n.: a drze jste vytáhli;
Domnívám se, že v této chvíli, kdy už bylo rozhodnuto (že tato generace nevejde), Boha přešel vztek a „uvolnil se“. Rezignace na snahu někoho někam „dotlačit“, je úlevná.
Možná se situace dá srovnat s prozřením rodiče, který zjistí, že se jeho dítě nehodí na studia nebo na sport. Rezignuje na své úsilí o doučování nebo vodění na tréninky. Rodič spočine v nové realitě – Jágr z něho zkrátka nebude.
Tento příklad ale asi nesedí – dělá z Boha rodiče, který od svých dětí promítá svá nerealistická očekávání a tlačí je někam, kam ony nechtějí.
Nebo možná sedí? – Otec měl touhu, aby jeho děti byly „co k čemu“, aby v životě něčeho dosáhly. A nyní rezignuje a smiřuje se s tím, že má doma flákače bez ambicí, jejichž nejvyšší touhou je sedět doma a hrát počítačové hry.
Nicméně rada, ať se nikam necpou, byla dobrá. Bez Boží přítomnosti není naděje na úspěch vůbec v ničem

44 Emorejci sídlící v onom pohoří vytáhli proti vám, pronásledovali vás, jako to dělávají včely, a rozehnali vás od Seíru až po Chormu.

[asi dnešní Chirbet el-Mšášu (Tell Masos) blízko Beer-šeby;
Je záhadou, jak vlastně Bůh působí během bitev – v čem se liší bitva, kdy Hospodin je s lidem a kdy ne. Že rozdíl je zásadní, je jasné, ale jak konkrétně to „funguje“, jasné není.
Známe popisy bitev z válek státu Izrael¹⁸, kdy izraelští vojáci popisovali určitou nepochopitelnou paralýzu nepřátel, případně zázračné intervence ve svůj prospěch.¹⁹

45 ⁽Když jste se vrátili, plakali jste⁾ před Hospodinem, ale Hospodin neslyšel váš hlas, nenaslouchal vám.

n.: Znovu jste plakali;
h.: nepoužil (/ nenaklonil) ucho; sloveso používané většinou (kromě Ž a Jb 9,16) o lidech;
Šlo o zoufalý hořký pláč, kdy lidu došlo, že Boží rozhodnutí nezvrátí.
Vidíme, že dokonce ani pláč nemusí být automatickou vstupenkou pro vyslyšení našich modliteb. Není totiž pláč jako pláč.
Představím-li si pláč dětský, také si uvědomuji, že není pláč jako pláč. Existuje samozřejmě pláč hluboké lítosti a pocitu neštěstí, který každý rodič rád utiší. Ale existuje i vzpurný, zlobný a manipulativní pláč vzteku nad tím, že dítě není schopno prosadit svou vůli. Takový pláč dobrý rodič ignoruje nebo naopak dítěti „ještě přidá“.

46 Zůstali jste v Kádeši po mnoho dní, ⁽asi tak rok jste tam⁾ zůstali.

n.: Pobývali;
n.: po zbývající dobu vašeho pobytu; h.: jak dny, které jste bydleli / pobyli;
Trest už začal, už probíhal. Realitu se nepodařilo zvrátit a život se postupně dostal do běžných kolejí. Lidé si zvykali a adaptovali se.
Další generace vyrůstala za prvé ve svobodě a za druhé na poušti – postupně se zbavovala otrockých návyků svých rodičů, otužovala se a rostla do zdatnosti životem v pouštních podmínkách. V občasných šarvátkách si vytvářela válečnické dovednosti.
Mojžíš musel výchově nové generace k válečnictví věnovat dosti úsilí

generace neznající komunismus mi moc odolná nepřipadá, ale kdo ví ↩︎
vcelku to chápu- mám komunismus i po pětatřiceti letech hluboce pod kůží ↩︎
pokud bych tedy neměl srdce Jozueho a Káleba, což ale nepředpokládám. Byl jsem dosti konformní ↩︎
zní to drsně, ale nikomu nebylo ukřivděno – každý člověk i každý národ má svůj příběh a svou šanci ↩︎
jde o volný citát z knížky od křesťanského autora o práci mezi mladistvými myslím v New Yorku. Blíže si nevzpomenu ↩︎
srv. situaci v českém školství, kde učitelé mají množství zodpovědností při neodpovídající autoritě. Proto věci nemohou fungovat ↩︎
a mám dokonce připravenu řadu pacientů, kde jsme udělali úplně vše, vyčerpali jsme všechny možnosti, už není, kam jít a „co vyšetřovat“ – jejich případy se chystám vnést až před Hospodina. Po smrti se Ježíše tedy s bázní a třesením zeptám, co jim bylo a jestli jsme na to mohli přijít. Případně, „jestli“ jim něco bylo. ↩︎
např. v Itálii nikomu neukazujte vztyčený ukazovák a malíček, mohlo by vás to stát zdraví nebo život 🙂 ↩︎
zemřít na dehydrataci lze v poušti během jednoho dne ↩︎
v mayovce Duch Llana Estacada se padouchové „živili“ tím, že jako falešní průvodci zavedli přistěhovalce do pouště, kde je nechali pomřit a pak je bez námahy okradli ↩︎
mj. používal místní národy k tomu, aby ji Izraelcům zabydlili, obdělali a starali se o ni do jejich příchodu. Izraelci tak nepřicházeli do zarostlé divočiny, ale do zabydlené a kultivované krajiny ↩︎
jsem analytický člověk, který se do věcí nevrhá bezhlavě, ale podobnou situaci jsem s Bohem zažil vícekráte – někdy je třeba „přeseknout“ kolotoč úvah a myšlenek a udělat krok víry. Pak ať se děje vůle Boží ↩︎
my jsme používali jiný přisprostlý výraz, který se sem ale nehodí ↩︎
Boha nelze „odrbat“ ↩︎
asi nejde o nic neobvyklého – největší nenávist lidé často zakusí od těch, kterým nejvíce pomáhali ↩︎
tento termín používají učitelé ↩︎
např. dlouho hladovět, konat poutě, často navštěvovat mše ↩︎
např. Arabská válka 1948, Suezská válka 1956, Šestidenní válka 1967 a Jom-Kipurská válka 1973 ↩︎
např. dobře popsané přistání stíhačky s jedním křídlem, což je fyzikálně nemožné ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz