5. Mojžíšova – kapitola 10

1 V té době mi Hospodin řekl: Vytesej si dvě kamenné desky, stejné jako ty první, a vystup ke mně na horu. Udělej si i dřevěnou truhlu.

Mojžíš byl stále pod horou, modlil se opět bez jídla a pití už řadu dní, možná čtyřicet. Bojoval za Izraelce, v podstatě zadržoval příval Božího hněvu který hrozil spláchnout celý národ.
To, co tehdy Mojžíš dokázal, zřejmě nejsme schopni docenit.
Co dělali Izraelci? Asi nějak víceméně normálně žili. Situace po katastrofě byla zřejmě pochmurná. Ale pravděpodobně vůbec nevěděli nebo nedoceňovali, že žijí pod přehradní hrází, která každou chvíli hrozí protrhnutím (a drží ji na svých bedrech Mojžíš).
Jako v krátkém filmu Most: cestující spokojeně jedou ve vlaku, povídají si, smějí se vůbec netušíce, že vlaku hrozí pád z padacího mostu do řeky. Nevědí, že cenou za jejich životy je život syna výpravčího, který most ovládá.
V každém případě Hospodin na Mojžíšovu modlitbu reaguje. Vytrhává jej od modliteb a zve znovu k sobě.
Dobrá, Mojžíši, nezničím je. Pojďme dále. Vstaň. Krok číslo jedna bude, že připravíš znovu ty desky.
Šlo o trest, že Mojžíš desky napodruhé musel vyrobit vlastnoručně? Možná spíše šlo o znamení pro Izraelce?
A jako prevenci opětovného zničení měl vyrobit hned i ochrannou a transportní truhlu.
Tyhle desky dodnes někde jsou – možná od Jeremiášových časů ukryté v jeskyních pod Chrámovou horou, možná v Etiopii? Kameni čas příliš neubližuje¹.
Mojžíš s nimi měl vystoupit na horu.
Takže Mojžíš se šest týdnů modlí, pak nějaký ten týden připravuje matrici, médium k opětovnému zapsání desatera. A teď má znovu vyrazit nahoru.
Náš život je takovou matricí – při uvěření mu jej dáváme Bohu do rukou s právem vepsat tam, co uzná za hodné. On nám jej pak vrací. Kéž jsme schopni naplnit to, co tam vepsal

2 Napíši na ty desky slova, která byla na prvních deskách, jež jsi roztřískal, a vložíš je do truhly. 3 Udělal jsem truhlu z akáciového dřeva a vytesal jsem dvě kamenné desky, stejné jako ty první. Vystoupil jsem na horu a ty dvě desky jsem vzal s sebou. 4 On napsal na desky stejný zápis, jako ten první, Deset slov, která k vám Hospodin na hoře promluvil z ohně v den shromáždění. Pak mi je Hospodin dal.

Text se nezměnil. Obsah Desatera nebyl jejich hříchem ovlivněn, nijak modifikován. Pravidla zůstala stejná, nezpřísnila se (Vidím, že pravidla budu muset zpřísnit, aby se tenhle exces příště neopakoval) ani neuvolnila (Vidím, že je to na vás moc těžké – zákaz modlářství tedy vypustíme).
Pravidla byla a jsou dobrá. Problém je v lidech.
Jde o úplný „bazál“, základ k tomu, aby život na této zemi byl snesitelný.
S jakou Mojžíš na horu stoupal? Jako „spráskaný pes“? Smutný? Zřejmě. Nešťastný – ano. To selhání nebyla zodpovědnost jeho, ale lidu. Ale co to pomůže. On jim „zachránil krk“.
Jak ho přivítal Hospodin / Ježíš? Ještě se hněval? Už byl klidný? Usmál se? Smutně pokýval hlavou?
Přivítal Mojžíše: „To jsme dopadli, co? Tak se posaď, dáme to nějak dohromady.“ Nebo? „To nic, Mojžíši, nic si z toho nedělej. Ty za to nemůžeš, jsou to zkrátka vzpurníci. Tys udělal maximum. Kvůli tobě to s nimi ještě zkusíme.“

5 Vydal jsem se na cestu, sestoupil z hory a vložil jsem desky do truhly, kterou jsem udělal. Zůstaly tam, jak mi přikázal Hospodin.

Jak dlouho byl Mojžíš na hoře tentokrát? Zřejmě kratší dobu? Třeba týden?
Navázali svůj plán znovu tam, kde přestali, nebo svůj původní plán nějak modifikovali?
Obal s sebou tedy na horu zřejmě nenesl. takže: připravil desky… vystoupil nahoru … Bůh je prstem opět popsal … sešel dolů … vložil do připraveného obalu
Do schrány úmluvy se pak vkládal i ten obal nebo pouze desky?

6 Synové Izraele vyrazili z Beerót-bene-jaakanu do Mósery. Tam zemřel Áron a byl tam pohřben. Jeho syn Eleazar sloužil jako kněz místo něj.

Krize tedy byla za nimi. Byla to velká rána, událost, na kterou se tak lehce nezapomíná. Mnoho rodin mělo ztráty.
Zřejmě se tedy zvedl sloup a vybídl je k následování. Změna prostředí mohla být vítaná. Místo pod Sinají jim muselo připomínat jejich hřích a následnou tragédii. Byla to určitá známka nového začátku, nového vykročení.
Sinaj zůstala klíčovým místem v historii Izraele. Tam uzavřeli smlouvu. Tam bylo ratifikováno, že jsou Hospodinovým lidem a za jakých podmínek
Áron situaci pod Sinají „těžce nezvládl“. Nicméně on hřích neinicioval, nevymyslel, „pouze“ neměl sílu jej zastavit. Hledal kompromis, jak „lůzu“ uklidnit a upokojit. Vyhovět jim, neboť se bál o život. Situace musela být hodně divoká.
Možná si Áronovu situaci můžeme představit jako kdybychom byli ve vězení v cele s dvaceti kriminálníky, kteří se ožerou, zfetujou a pozvou s prostitutky.. Pak začnou nazí rozbíjet nábytek a rouhavě řvát. Možná ti dají břitvu na krku, možná tam máš i rodinu a děti. Snad v podobně vyhrocené situaci se mohl Áron ocitnout.
Očekávalo se od něj, že situaci přesto zvládne? Zřejmě ano. Zřejmě mohl nebo měl předpokládat, že dění v cele je monitorováno a že až bude nejhůře, vlítne do cely komando s obušky.
Áron ale nebyl Mojžíš. Neměl takový vztah s Hospodinem, neznal jej tak dobře. Doposud se věci děly přes Mojžíše. A ten byl nyní „off-line“ kdesi na hoře. Bylo těžké si poradit. Kdo by chtěl Áronovi něco „předhazovat“?
Souvisela Áronova smrt s jeho selháním? Kdyby obstál, žil by déle?
Těžko říci, ale možné to je. Mojžíšovo selhání později také mělo za důsledek také jeho nevejití a smrt.
Mojžíš žil potom ještě dlouho.
Mojžíš se po ztrátě i druhého sourozence musel cítit ještě opuštěnější.
Áronův syn byl dostatečně připraven převzít Áronovu službu. V tomto smyslu byl Áron na odchod připraven. Po jeho odchodu se celá „firma“ nezhroutila, nerozpadla. Nebyl jediný, kdo věděl, „jak s jaderným reaktorem“ ve stanu setkávání zacházet, jak je třeba se oblékat a jak si v blízkosti Boží přítomnosti počínat.
Pohřeb musel být velký, státní“. Smutek velký. Nejen Mojžíšův. Mojžíš a Áron spolu prošli dlouhou cestu. Áron ztratil při vzpouře syny.

7 Odtamtud vyrazili do Gudgódu a z Gudgódu do Jotbaty, do země potoků plných vody.

Dvě z mnoha zastávek.
Putování muselo být zvláštní – ta závislost na sloupu. Jako my se ráno díváme na teploměr nebo na mobil, oni se nejprve ohlídli ke sloupu: zvedne se nebo zůstane?
Později spočítáme počet zastávat během čtyřiceti let putování, z čehož vypočítáme, jak dlouho v průměru setrvávali na jednom místě. Šlo o poměrně dlouhé časové úseky (řádově v měsících).
Pod Sinají sloup setrvával řadu měsíců, „respektoval“ všechny události a vyčkával, až se vše vyřeší.

8 V té době Hospodin oddělil kmen Léviho, aby nosili truhlu Hospodinovy smlouvy, stáli před Hospodinem, sloužili mu a žehnali v jeho jménu, jak je tomu až dodnes.

Oddělení levitů pro sužbu je zajímavý Boží „koncept.“
Pokud zůstaneme o podobenství o sterilní laboratoři, jsou kněží jedinými, kdo mají po všech přípravách přístup do samého jádra, do dokonale sterilního místa setkání s Bohem.
Jsou jedinými prostředníky, kteří jsou schopni se dostatečně „vysterilizovat“ od hříchu, aby byli schopni se setkat s Bohem, který je hříchu zcela prost.
Ale příprav kolem toho je tolik, že sami to nejsou schopni zvládnout. Potřebují podporu, podpůrný tým. A pro tu je vyčleněn jeden kmen z dvanácti.
Jde opět o specialisty – ti zajišťují celý provoz laboratoře (či reaktoru- podle toho, jaké podobenství použijeme²)
Co tedy levité měli za práci:
- nosili truhlu – ten „reaktor“ je přenosný. Pohybuje se s národem, zůstává v jeho centru. Jeho přesunutí je technologicky složité, jde delikátní a riskantní práci.
- Stáli před Hospodinem: co to obnáší? Kde stáli? Zřejmě kolem stanu, pobíhali všude kromě Svatyně svatých. Pomáhali kněžím při chodu bohoslužby. Spíše však stáli znamená sloužili, byli k dispozici.
- Bohoslužba je tím, oč běží. Podstatou všeho. Udělat vše tak, aby na to Hospodinu zareagoval a přišel. Připravit dostatečně sterilní prostředí, do kterého se Hospodin nebude „štítit“ přijít. Pojato „dänikenovsky³“ – připravit obydlí pro mimozemšťana, kde bude moci přebývat a kde jej nezahubí choroboplodné zárodky. Spojovací místnost, kde se nebe bude moci prolamovat na tuto hříchem znečištěnou zemi.
- Na tomto úsilí se svými zdroji podílí celý národ, ale tyto dvě skupiny především
- Co dělali dále? Sloužili Hospodinu. Tedy dělali pro něho zadanou práci. On dává pokyny, oni je realizují.
- Žehnali v jeho jménu: Znamená to přenášet dobro od Boha na lidi. Přinášet dobrá přání, kde pak Hospodin dohlíží na to, aby se tato uskutečňovala. Žehnat znamená přát dobré. Žehnat v Hospodinově jménu znamená přát mu dobré, které se pak mocí Všemohoucího stane skutečností. Co chtít více, než aby nám někdo žehnal v Hospodinově jménu?

Můžeme si situaci přiblížit např. jako úsilí nějakého státu získat jadernou bombu nebo postavit jaderný reaktor (mít funkční bohoslužbu). Především potřebuje odborníky, fyziky (kněží). Těm pak zajistí veškerou logistickou podporu týmy podpůrných specialistů (levité). A celý národ na projekt získává prosgtředky placením daní.

9 Proto neměl Lévi podíl a dědictví se svými bratry. Hospodin je jeho dědictvím, jak k němu promluvil Hospodin, tvůj Bůh.

Jde o připomenutí, proč levitům nebyla přidělena půda.
Jde o provždy platný princip, že služebníci Boží mají mít ze své služby obživu.
To, že komunita platí své „profesionály“, aby se starali o jejich duchovní záležitosti, je v pořádku.
Oni si svou odměnu zaslouží.
Lidé svou podporou levitů zároveň dávají najevo, že jim na bohoslužbě záleží, že se na jejím „provozu“ chtějí podílet. Že bohoslužbu považují za svou.
Když se někdo prakticky ani finančně nepodílí na práci církve, pohybuje se na tenkém ledě. Dává tím najevo odstup, staví se do role diváka – což je vždy problematické.
Hospodin je jeho dědictvím: Dědictví je to, co jsme zdědili my nebo co naše děti zdědí po nás. Běžný Izraelec zdědil půdu a zase ji předal svým dětem. Levita nezdědil v tomto smyslu nic.
Musel se spolehnout na to, že Hospodin jeho práci oceňoval a že jej za ni jednou odmění. Odmění tebe i tvé děti.
Spolehnout se na takovouto „Boží“ odměnu vyžaduje značnou víru – mj. v posmrtný život a Boží nadpřirozené jednání. Vždyť levité nechávali své děti „nezajištěné“.
Jde o analogii hromadění pokladů v nebi: Něčeho se vzdáš ve prospěch Božího království. Tvoje děti po tobě zdědí o to méně. Ty ale spoléháš na Boha, že jim tuto „ztrátu“ vykompenzuje.
Čím více obětujeme, tím více v budoucnu od Boha získáme.

10 Já jsem zůstal na hoře jako poprvé čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Hospodin mě vyslyšel také tentokrát. Hospodin tě již nechtěl zničit.

Dalších čtyřicet dnů nahoře s Bohem. Co tam dělali tentokrát? O čem si tentokrát povídali? „Dohadovali“ se, jestli zničit nebo nezničit? Mojžíš smlouval jako Abrahám před Sodomou?
Lid byl dole opět ponechán sám sobě. Tentokráte to zvládli lépe, vyvádět nějaké šílenosti si už podruhé netroufli. Snad i Áron měl situaci pevněji v rukou.
Musíme počítat s tím, že existují období, kdy jsme „ponechání sami sobě“. Očekává se od nás, že je zvládneme. Jsou období, kdy k nám Bůh příliš nemluví, nic se duchovně neděje. Případně procházíme nějakými problémy. Jde o „hluché“ období, kdy člověk neřeší nic hrozného, ale zároveŇ nezažívá nic mimořádného. Takových období asi není v našich životech úplně málo?
Vyslyšel mě také tentokrát: Mojžíšův „vliv“ na Hospodina byl opravdu mimořádný.
Jaký vliv na Boha máme my? Můžeme také počítat s efektivitou našich přímluv? Je možné, že náš vliv je větší, než si uvědomujeme. Máme neustálý (24/7/365) přístup do trůnního sálu, do kanceláře Nejvyššího a můžeme tam přinášet své podněty. Našim „zahradnickým“ přímluvám (ve smyslu: Dej mu ještě šanci, ještě ho nekácej) se meze nekladou.
Je pravděpodobné, že naše přímluvy za druhé lidi mají větší význam, než nám dochází.

11 Hospodin mi řekl: Vstaň, jdi na odchodu/jdi a vyraz na cestu před lidem. Ať vejdou a obsadí zemi, o které jsem přísahal jejich otcům, že jim ji dám.

Po čtyřiceti dnech Hospodin usoudil, že je třeba se vrátit.
A po návratu vyrazit na cestu.
Co se stalo, stalo se. Nyní je čas vyrazit do akce. Jít a bojovat. Dělat to, k čemu jsme byli stvořeni. Tohle byl úkol Izraelců, tohle byl úkol jejich životů.

12 Nuže, Izraeli, co od tebe žádá Hospodin, tvůj Bůh? Jenom aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší

Nové jasné a přehledné shrnutí, o co v životě jde.
Není toho tak mnoho, když je možno to shrnout do jedné věty.
- Bát se Hospodina – mít z Něho nejvyšší respekt. Brát ho velmi vážně. Ptát se, jak On to vidí, co On chce. Nezanedbávat Ho.
Je to moc nebo málo? Pro většinu lidí nepřijatelně mnoho.
Mluvíme o Hospodinu, o našem Bohu – toto je Jeho jméno. On je vaším Bohem. Tak to bylo domluveno a tak to bude platit navěky.
Každý má nějakého boha, i když o tom třeba ani neví. Tím bohem může být lidské ego, lidské tělo nebo i lidská duše.
A tak se bohem lidí stává satan, protože satanismus je vyhroceným a do důsledku dovedeným egoismem. Satanismus rovná se rozhodovat sám o tom, co je dobré a co zlé.
- Chodit po všech jeho cestách – tedy dělat v životě to, co chce Bůh. Následovat Jeho plán pro svůj život. Ne svůj plán ani plán nikoho jiného, ale Boží plán.
- Je zde absolutní kvantifikátor „všech“ – nestačí tedy občas na Boží cesty zabrousit a jinak se toulat po svých. To nedává smysl a nefunguje to.
- Milovat Ho – tento příkaz posouvá celou záležitost do nové roviny. Chodit po Božích cestách, poslouchat ho, sloužit mu – to všechno lze dělat vcelku úspěšně aniž k tomu „přiložíš srdce“. Zkrátka to děláš, protože je to třeba, protože musíš, proto, žes to dostal rozkazem, možná jsi to i vyhodnotil jako užitečné. Možná ti nic jiného nezbývá. Ale milovat toho, kdo za tím vším je, to už povrchně dělat nejde. To vyžaduje vnitřní ztotožnění se. Musíš pochopit, že ten Bůh je dobrý a hodný lásky. Že to nejen chceš dělat, ale že to budeš dělat ne, protože musíš, ale rád a kvůli němu.
- Sloužit Mu – smyslem tvého života se stane, že děláš věci pro druhého. Plníš jeho příkazy, zabýváš se jeho agendou. Ne svojí, ale jeho. V tom je smysl života. To osvobozuje. Dělat svoji agendu nemá smysl.
- A to vše celým svým srdcem a celou svou duší – tedy naplno, na sto procent. Bez rezerv. S plným zaujetím. Věnovat tomu celé úsilí.

13 a zachovával Hospodinovy příkazy a jeho ustanovení, která ti dnes přikazuji, aby ti bylo dobře.

Zachovávat příkazy a ustanovení – to je stále zhruba totéž. Zkrátka dělat věci podle Hospodina. Veškeré úsilí máš věnovat tomu, abys zjistil, jak to On vidí a jednal podle toho.
Pronikat do toho a dělat s opravdovostí, zaujetím a ochotou.
Pokud to takhle budeš dělat, bude ti dobře. A nejde jen o prosperitu tělesnou, ale i duševní. Ježíš říkal, že jeho chlebem je činit vůli Otce. To, že mohl konat Otcovu vůli ho činilo šťastným.

14 Hle, Hospodinu, tvému Bohu, patří nebesa i nebesa nebes, země i všechno, co je na ní.

Rozuměj dobře – ten Hospodin, o kterém se bavíme, je opravdu velký. On stvořil úplně všechno, makro i mikrokosmos, život, tebe také – prostě úplně vše.
V takovém kontextu se pohybujeme.

15 Avšak jenom k tvým otcům Hospodin přilnul, zamiloval si je a vyvolil jejich potomstvo po nich, totiž vás, ze všech národů, jak je tomu dodnes.

Ten kontrast je neuvěřitelný – Stvořitel vesmíru se chce zabývat lidmi.
Z celého vesmíru si „vypiplal“ jednu malou planetu a na ní si vybral jednu rodinu. Tu si oblíbil. A to jste vy.
On k ní dokonce přilnul – kdo by to řekl, že je něco takového vůbec možné. Stvořitel a člověk a takový vztah“
Když navíc zvážíme, kolik je na světě národů, jak jsou pozoruhodné, pestré a četné⁴ – je o to pozoruhodnější, že si vybral zrovna Abraháma.
Bůh používá princip „pars pro toto“ – skrze skupinu jedná s celkem.
Mluvím o tobě, izraelský lide, vy jste tím potomstvem, týká se to právě vás. Udivuje vás to? Že zrovna vy jste se ocitli v centru Božího dění? Že jste vyvolenými? Že právě na vás se vztahují ony historické smlouvy?
Jsi jedním z vyvolených. Stojíš v historických smlouvách, o kterých víš tak málo. V tvém životě se protínají obrovské síly historických smluv a vazeb.
V Kristu se tento údiv může zmocnit každého z nás: Všichni křesťané stojí v jádru plánu spásy světa.

16 Obřežte proto předkožku svého srdce a nezatvrzujte již svou šíji.

Izraeli, nepřijde tito zvláštní a tajemné? Ještě nemáte husí kůži?
Chápejte, praví Nejvyšší: Mi nejde o povrch, ale o podstatu. Jde mi o vztah., o motivy.
Nejde mi o ten kousek kůže z penisu – chci vás celé.
Já dobře chápu, že nejste dokonalí – to mi nevadí, ani to neočekávám. Chci ale, abyste mi byli ochotni naslouchat a nechat se korigovat.
Sklonit šíji znamená ochotu podřídit se, vyposlechnout si názor, dát si poradit, ochotu se podřídit.

17 Vždyť Hospodin, váš Bůh, je Bohem bohů a Pánem pánů, Bohem velkým, mocným a hrozným, který (nikomu nestraní a nepřijímá úplatek,

Opět je důležité dostat se do kontextu – s kým máme co do činění. Je třeba nezapomínat, s jak velkým a mocným Bohem jsme v kontaktu.
Je také Bohem hrozným – tedy budícím hrůzu. Bůh ukazuje více tváří, je laskavý a milosrdný. Ale to, že Jeho přítomnost budí hrůzu, nelze pominout. Z Písma nevím o příkladu, kdy se k Bohu někdo přibližoval či se k Němu příliš „lísal“. V Jeho přítomnosti všichni přítomní padají na zem nebo jsou jinak otřeseni.
Být v kontaktu s někým tak mocným je děsivé. Je bláznovstvím se Boha nebát. Je bláznovstvím potloukat se bez strachu kolem soptící sopky, přiblble ťukat do klávesnice velína v Dukovanech nebo se potloukat kolem reaktoru v Černobylu.
Osobnější bližší kontakty jsou možné s Ježíšem, případně Duchem Svatým.
Hospodin je nejvyšší autoritou ve vesmíru. Autoritou všech autorit. My si to málo uvědomujeme, že nad ním už opravdu nikdo není. Že On rozhoduje a Jeho rozhodnutí jsou svrchovaná.
Bůh nebere na někoho zvláštní ohled, nepozvedá tváře; tj. je nepředpojatý. Přistupuje ke všem stejně.
Hospodin je neuplatitelný „neochočitelný“. Neexistuje způsob, jak ho zmanipulovat. Nelze ho uplatit, nemáme na Něho žádnou páku. Neumíme Jej přinutit, aby se choval tak, jak chceme. Naše postavení ani peníze na Něj vůbec nepůsobí.⁵

18 zjednává právo sirotkovi a vdově, miluje příchozího a dává mu pokrm a oděv.

Poté, co Mojžíš zdůrazňuje Boží velikost, hrozivost a svrchovanost, přechází k nečekanému aspektu Božího myšlení – koho by napadlo, že tak velikého Boha zajímají takové věci jako je osud sirotka, vdovy a příchozího?
Vypadá to až nepatřičné ve srovnání s velkými věcmi, které Bůh dělá: tvoří vesmír, rozpolcuje moře, vyvrací říše. A teď najednou sirotci a vdovy.
Život sirotků, vdov a cizinců na této planetě je těžký. Na rozdíl od ostatních, totiž nemají zastání rodin a komunity.
Zcela jistě se Boží zájem netýká pouze těchto tří skupin lidí, ale všech „znevýhodněných skupin“⁶.
Je důležité vědět, že toto je pro Boha důležité a chovat se podle toho. Soucit, empatie, pomoc jsou správné, jsou od Boha.
Ještě si připomeňme, proč je v tomto výčtu jmenován příchozí: cizinec, imigrant, host má oproti domácímu člověku skutečně obrovskou nevýhodu – být v cizině je stresující, být doma je dobré. Kdo se někdy večer potloukal po cizím městě, ví, o čem mluvíme. V oknech se svítí, každý někam směřuje, na každého někdo čeká. Cizinec je ve městě sám a nemá, kam jít. Jak ocení každý zájem, pomoc nebo dokonce pozvání k noclehu.⁷
Jde o pokrm a oděv – nic složitého a nic přehnaně „duchovního“.

19 Proto milujte příchozího, neboť jste byli příchozími v egyptské zemi.

Bůh říká: Já se těchto znevýhodněných lidí zastávám – logicky proto chci, abyste se stejně chovali i vy. Vy jste mým lidem – proto vyžaduji, abyste se chovali tak, jako se chovám já, podle norem, které já nastavuji
Bůh zde od nás očekává empatii: Vzpomeňte si, jak je to nepříjemné, nemít svou vlastní zemi, být cizinci jinde. Vzpomeňte si, jak mizerně vám bylo. A vciťte se do těch, kdo to zažívají nyní a jsou ve vaší blízkosti.
O Boží empatii nelze pochybovat – Ježíš má dobrou představu, co to obnáší být člověkem; ale nejen to – zažil také, co znamená být emigrantem, či vyrůstat bez otce. Nemá problém se vcítit do našich situací.
Jinak řečeno: vzpomeň si, jak ti bylo, když jsi byl sirotkem z kanálu. Nikdo o tebe nestál, byls hladový, špinavý a opuštěný. Nyní, když už patříš do rodiny, měj pochopení.
Částečně to souvisí s tím, že nás Bůh přijal. Když ty jsi akceptovaný a jistý si svou pozicí, nemáš takovou potřebu posilovat si ego šikanováním někoho dalšího.
A pozice Izraele, Božího lidu je nesmírně „silná“. Jsou přijati, stojí ve starobylých pevných smlouvách.
Což pak teprve my, křesťané – naše synovská pozice je smluvně jištěna Kristovou krví. Ničím jiným, ničím menším. Ne našimi kvalitami, ne našim původem. Ale krevní smlouvou, jejímž ručitelem je Syn Boží.

Hospodin tímto příkazem zároveň přetíná bludný kruh nekončící vzájemné šikany. "Bažanti" se na vojně nemohli dočkat, až se stanou "mazáky" a budou si svou frustraci z prodělané šikany moci vybít zase na mladších. 
Izraelci mohli být ve stejném  pokušení - dříve otroci, nyní páni země: My nyní přistěhovalcům ukážeme, kdo je tady pánem. 
Takové uvažování Nejvyšší naprosto zavrhuje.

20 Hospodina, svého Boha, se boj, jemu služ, k němu přilni a v jeho jménu přísahej.

Hospodin je tvým Bohem. Měj k němu respekt, pevně se ho drž, dělej to, co po tobě chce, měj Ho rád, bud mu blízko.
V Jeho jménu přísahej je zvláštní. Zřejmě jde o to, že pokud Boha člověk uznává jako nejvyšší autoritu, která navíc všechno ví a všechno může, lze se na Něj odvolávat při našich jednáních.
Neexistuje nic vyššího, na co by se člověk mohl odvolávat.
Přísaha je vážnou věcí. Jde o zvláště závažný slib. Slib s nadpřirozenou či posvátnou složkou. Vážnost svého slibu potvrzuješ tím, Nejvyšší tě při nesplnění přísahy potrestá.
Přísahou při Hospodinu přísahající říká: Nejvyšší je svědkem mého slibu a při jeho nesplnění si přeji, aby mě potrestal.
V NZ Ježíš přísahu zakazuje, což zdůvodňuje tím, že každé slovo křesťana má mít závaznost přísahy. Křesťané neplácají do větru. Křesťané mají vyšší standardy, než svět. Křesťané mají být tak charakterní, že přísahy vůbec „není třeba“. Nesplněný slib nepřichází v úvahu⁸.
V tomto kontextu je úlevné, že, pokud si pamatuji, jsem nikdy nepřísahal. Ale již otázka slibů je dostatečně závažná. Bůh bere sliby vážně a neuvážený nebo nesplněný slib vůči lidem nebo Bohu určitě vyloučit nemohu..⁹
Ještě se krátce vrátím k tomu přilnutí. Výše je napsáno,že Hospodin přilnul k nám. My máme přilnot k Němu.
Zřejmě je použito stejné slovo jako o přilnutí manžela a manželky – to si dovedeme představit, takové úzké a hluboké vzájemné „sžití“, kdy se manželé už znají tak dobře, že nemusejí ani moc mluvit. Znají svoje dobré i slabé stránky, vycházejí si vstříc, mají se rádi.
To je to, o co „stojí“ i Hospodin. Nechce dokonalost, ale vztah.

21 On je tvá chvála, on je tvým Bohem, který pro tebe učinil tyto velké a hrůzu vzbuzující činy, které viděly tvé oči.

On je tvá chvála – takový obrat se běžně nepoužívá, nicméně jde o věc, kterou se chlubíš. Ještě přesněji – nemusíš se jí chlubit, ale její kvality vypůsobují chválu. Např. tvoje šikovné děti jsou tvoji chválou – jejich úspěšnost způsobuje, že lidé chválí děti i tebe, žes je dobře vychoval.
Celebrity se chlubí svými atraktivními partnery. Jágrova partnerka se chlubí tím, že chodí s Jágrem, Jágr se chlubní hezkou partnerkou. Ženy se chlubí úspěchy či bohatstvím svých mužů, atd.
To, co vypůsobuje obdiv a chválu od lidí u křesťanů, je jejich vztah s Nejvyšším.
O chloubě legitimní i nelegitimní viz příslušný článek v sekci Biblické studie.
Bohu nevadí, že na nás padá odlesk Jeho slávy, spíše naopak.
To, co vypůsobuje chválu od okolí, je náš vztah s Bohem, který koná naprosto mimořádné činy – hrozné a velké

22 V sedmdesáti lidech sestoupili tvoji otcové do Egypta, a teď tě Hospodin, tvůj Bůh, (proměnil v takové množství,) jako je hvězd na nebi.

A tohle je jeden z těch divů, za který můžeš Hospodina chválit. Není to pozoruhodné, jak rychle ses rozmnožil? Vždyť ty jsi byl opravdu „nic“, nevýznamná rodina, skupina. Co to bylo v celosvětovém kontextu sedmdesát osob? Pouhé nic. A podívej dnes – národ „jako hrom“, národ se vším všudy, národ významný a mocný.
Egypt byl Božím „inkubátorem“, kde Izrael během čtyř set let narostl ze sedmdesáti na více než milion osob. Pak po nějaké době se exponenciální růst zastavil¹⁰.
Člověk by možná očekával, že Boží vyvolený národ poroste dále a stane se na světě dominantní silou. Bude aspoň takový jako je třeba Čína nebo USA. Ale tohle nebyl Boží plán. Bůh stále působí ve světe skrze menšiny.
Křesťané vždy budou pouze solí či kvasem země, nikoliv dominantní silou.
Božím plánem pravděpodobně není, aby některá křesťanská mocnost dominovala světu.

Náhrobky vystavené povětrnostním vlivům se již po desítkách či stovkách let ohlazují ↩︎
Obě podobenství mají něco do sebe: svatyně svatých jako jádro jaderného reaktoru dobře ukazuje na Boží obrovskou moc a nebezpečí, které číhá v jeho blízkosti. Jádro sterilní laboratoře ukazuje na nutnost očišťování od hříchu a Boží „neodolnost“ vůči hříchu ↩︎
Erich von Däniken: Vzpomínky na budoucnost ↩︎
Zrovna čtu knihu o cestě francouzského manželského páru na kolech kolem světa. ↩︎
Na Boha působit lze, ale jinak – vírou, pokorou, modlitbou, vztahem,… Vzpomeňme Hospodinovo: Nechej mě, Mojžíší, ať s nimi skoncuji ↩︎
Jen je třeba s tímto pojmem zacházet opatrně a nezařazovat do něj lidi neuváženě. ↩︎
Tento Boží princip ale neznamená, že jsou státy povinny se otevřít neregulované ekonomické migraci. ↩︎
Nelze vyloučit možnost, že Ježíš křesťanům přísahu zakazuje proto, že je chce uchránit fatálních trestů, které nesplnění přísahy při Hospodinu přináší ↩︎
Zvláště zrádné jsou sliby typu: Už se nikdy nebudu dívat na žádná hloupá videa. ↩︎
Tomu nemůže být jinak – exponenciální růst je prakticky nekonečný, zdroje omezené.. Židů je v současnosti kolem 15 milionů, z toho v Izraeli asi deset. ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz