5. Mojžíšova – kapitola 15

1 Vždy po sedmém roce proveď prominutí dluhu.

Koncept promíjení dluhu zjevně pochází od Boha.
Je nečekaný – proč by se vlastně měly dluhy odpouštět? Dluhy se mají vracet. Člověk má být rozumný a nezadlužovat se.
Jenže že to se lehce řekne – v našich podmínkách jde opravdu často (asi většinou) vyloženě o nerozumnost zadlužujícího se¹, ale globálně a historicky nastávaly četné situace, kdy šlo o jediný možný způsob přežití (půjčit si na osivo, rozjet podnikání, apod.).
Dluhové pasti významné části obyvatel byly obtížně řešitelným problémem už v některých obdobích Římské říše.
Uváznout v dluhové pasti je nesmírně depresivní a destruktivní záležitost. Když člověk splácí pouze úroky bez konce a nemá výhled na splacení dluhu, ztrácí naději, stává se vlastně otrokem svého věřitele.
Myšlenka, že takováto situace může mít řešení je nádherná.
Sedmiletý interval je „tak akorát“. Kdyby se odpouštění dělo každé tři roky, půjčoval by si každý bez zábran. Kdyby každý desátý nebo patnáctý rok, bylo by to k nepřečkání.
Sedm let je významná část lidského života – např. strávit sedm let ve vězení, jistě „zamrzí“, ale dá se pak ještě začít znovu, nejde o prohraný celý život. Nejde o doživotí.

2 Toto je způsob prominutí dluhu: Každý věřitel ať promine to, co půjčil svému bližnímu; ať (nevystavuje svého bližního a svého bratra útlaku,) protože bylo vyhlášeno prominutí dluhu kvůli Hospodinu.

ČSP: tj. nevymáhá nic na svém bližním
Provedení je jednoduché – zkrátka dluh vymažeš. A před odpuštěním nebudeš na dlužníka nepřiměřeně tlačit (abychom z něho před milostivým rokem ještě „vyrazili“ co nejvíc).
Věřiteli by mohlo pomoci povědomí, že vše dělá kvůli Hospodinu. Okolnosti či osoba dlužníka v tom nehrají takovou roli.

3 Cizince můžeš vystavovat útlaku, ale jestliže máš něco u svého bratra, promiň mu to /ať upustí tvoje ruka

Tento milostivý princip se netýká ne-židů. Na ty je možno ohledně splácení tlačit zřejmě libovolně. To, co se děje ve světě, se nás příliš „netýká“. Jak se k sobě chovají nevěřící, je jejich věc a my máme těžko možnost to ovlivnit.
Jak tento princip „překlopit“ do naší novozákonní situace? Přístup k sourozencům v církvi má či může zřejmě být značně milosrdnější, než k lidem venku. Co dále?
Novozákonně cítíme, že přístup: V církvi půjčuji bezúročně a mimo církev se živím lichvou, je nepřijatelný. Křesťané mají být celiství, „z jednoho kusu“ a chovat se stejně v životě v církvi i mimo ni.
Jak je to s půjčováním na úrok? Osobně si půjčování na úrok v církvi vůbec neumím představit, stejně jako v rodině nebo mezi přáteli.

4 Nicméně nebudeš mít mezi sebou nuzného, protože Hospodin ti jistě požehná v zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává za dědictví, abys ji obsadil —

Bůh péči o naši prosperitu podmiňuje našimi ohledy k ostatním. Netoleruje přístup: Já se mám dobře a na ostatních mi nezáleží.
Boží lid je povinen se zamýšlet nad uspořádáním společnosti a dbát, aby ze systému nikdo „nevypadl“.
Podle Johnsona tuto zásadu židé vždy více či méně ctili – o chudé v jejich komunitách bylo postaráno, péče o ně byla organizována.

5 pokud ovšem opravdu uposlechneš Hospodina, svého Boha, a budeš zachovávat a plnit každý tento příkaz, který ti dnes přikazuji.

Hospodin jedná velkoryse, rozdává, až „kalich přetéká“. Není třeba škudlit a “dojídat“ jídlo ze včerejška, když spíže přetékají.²
Jen je zde opět připomenuta podmínka, která je na naší straně. Pokud tedy chceme, aby na nás spočívala Boží přízeň: uposlechnout, zachovávat, plnit.

6 Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, ti požehná, tak jak ti řekl. Budeš půjčovat mnohým národům, ale sám si nebudeš půjčovat, budeš vládnout nad mnohými národy, ale ony nad tebou nebudou vládnout.

Budeš tím, kdo bude ostatní pomáhat, ne pomoc vyžadovat.
Vztah s Hospodinem dává v tomto světě určité „výsadní“ postavení. Jakkoliv bys byl chudý, vždy budeš tím, kdo má co dát. Znám poměrně chudé³ křesťany, kteří jsou nesmírně obětaví, rozdávají a podporují; na které se ostatní obracejí s žádostí pomoc.
Jak je tomu v novozákonním kontextu? Jsou křesťané těmi, na kterých se kvůli jejich vztahu s Bohem projevuje Jeho prosperita? NZ principy jsou jiné, prvoplánové: poslušnost = prosperita neplatí. Ježíš nebyl prototypem úspěšného muže jako např. král Šalomoun, přesto vždy bylo jasné, že On je tím, kdo zaopatřuje. Učedníci nejezdili „v drahých autech“, přiměřeně postaráno o ně ale bylo.

7 Když by byl u tebe nuzný — někdo ze tvých bratrů, v některé ze tvých bran ve tvé zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, — nezatvrzuj své srdce a nezavírej svou ruku před svým nuzným bratrem,

(zde ve smyslu): obcí / měst;)
Obrat zatvrzení srdce je vystihující – neboť první, co člověka při spatření nuzného kolegy napadne, je pomoci. Až pak začneme přemýšlet a zvažovat – proč vlastně je kolega chudý, jestli já si pomoc můžu dovolit, jak velká by měla moje pomoc být.
Spontánní impuls našeho srdce říká: Dát. Až pak následuje fáze zatvrzování. A ta tedy není správná.
Zavírání ruky je z podobného soudku: první reakcí při setkání s nuzným je natáhnout otevřenou ruku s pomocí. Následné přemýšlení ale může způsobit, že ruku zavřeme a stáhneme zpět.
Tyto poznámky jsem psal během návratu z Ugandy v červnu 2022, kde jsme setkání s potřebami a následné zvažování zažívali prakticky nepřetržitě. Od „zápaďáka“ či bělocha každý očekává pomoc, každý něco chce. Rozhodovací proces běží stále dokola. Jinak to být nemůže, neboť zdroje jsou omezené a potřeby nekonečné. Jestli má rozhodnutí byla správná a přiměřená, těžko říci.
Vzájemná podpora u Izraelců má být poskytována výhradně v rámci národa. Vztah k cizincům se neřeší.
Jaké jsou aplikace pro křesťany? Jistě sklon k velkorysosti, tendence spíše pomoci než nepomoci. Zaměření primárně dovnitř komunity také – celý svět nevyřešíme, ale za bratra v nouzi jsme bezprostředně zodpovědní.

8 ale jistě /hojně/štědře pro něj otevři svou ruku a rozhodně mu půjč podle míry jeho nouze, to, v čem má nedostatek.

Takže: Příliš „nebádej“ a snaž se pomoci.
Štědrost znamená velkorysost, nepočítání drobných, určitou rozmáchlost.
Na druhé obrat podle míry jeho nouze, to, v čem má nedostatek ukazuje, že přemýšlet u dávání je třeba. Je třeba zvažovat, jaký má můj bližní vlastně problém, co mu vlastně chybí, co by potřeboval.
Může to také znamenat, že čím je můj kolega chudší, tím velkoryseji mu pomůžu.
Rozhodně mu půjč: Rozhodně je silné slovo. Hospodin se značně přiklání k pomoci než k nepomoci.
My jsme ti, kdo se rozhodují, ale pokud se budeme při zvažování ptát na Boží názor, zjistíme, že On je mnohem více pro „ano“ než pro „ne“.
Obecně jistě platí, že rozhodování stran pomoci potřebným nebývají snadná:
- Potřeb je nekonečné množství a zdroje vždy limitované. Výběr je vždy nutný
- Rozdávání peněz „na nárožích“ je kontraproduktivní a k ničemu nevede. I charitu je třeba dělat rozumně a s penězi zacházet zodpovědně. Viděl jsem nesčetné příklady nerozumné pomoci u nás i v cizině. Sám jsem se dopustil při pomoci druhým mnoha chyb.
- Velkorysost a rozumnost nezřídka stojí proti sobě
- Levicové koncepty „bohatým brát a chudým dávat“ či „brát pilným a schopným a přerozdělovat neschopným a líným“ jsou úplně špatně.
- Jistě je lepší než „chudým ryby dávat, je naučit ryby chytat“.
- Atd. Podobná uvažování jsou nekončící.
- otázkou je to slovo půjčit: asi ve smyslu dej. ale ne, protože v dalším verši se mluví o prominutí dluhu, takže opravdu šlo o půjčku. ale jaká je to půjčka, když víš, že ti to stejně nevrátí.
Když přemýšlíme o pomoci potřebným, automaticky zvažujeme dary. Zde se ale říká něco jiného: Rozhodně mu půjč. Neříká se: „Dej“, ale „Půjč“. Chudý tím bude (přinejmenším do nejbližšího milostivého léta) motivován; bude se snažit více pracovat a šetřit, protože ví, že musí vracet.

9 Měj se na pozoru, aby ve tvém srdci nebylo něco ničemného / slovo ničemnosti / Beliálovo, když by sis říkal: Blíží se rok sedmý, rok prominutí dluhu a abys (nebyl lakomý) vůči svému nuznému bratrovi a nic bys mu nedal. Volal by proti tobě k Hospodinu a (dopadl by na tebe trest za hřích / bude na tobě hřích.)

Bůh tedy očekává, že se budeme chovat, jako by se milostivé léto neblížilo? Jako bychom o jeho existenci nevěděli? Jako by neexistovalo? To přece není možné, tuto informaci si nesme schopni vymazat z hlavy, „odmyslet“. j
Co se od nás tedy očekává? Odpověď zní: Bůh od nás očekává velkorysost a nikoliv vypočítavost.
Při zvažování pomoci bližnímu se řiď spíše srdcem než rozumem.
Když zvažujeme pomoc bližnímu, má naše srdce být nakloněno spíše k variantě „ano“, než „ne“. Riziko, že něco pokazíme, že se zachováme špatně, je při tomto uvažování mnohem menší.
Ne-dát je totiž nazváno lakomstvím a lakomství je hrozná věc. Zvláště od toho, kdo má dostatek.
Lakota je určitou formou neodpouštění ve smyslu podobenství o nemilosrdném služebníku. Bůh se totiž na lakotného člověka může dívat prizmatem – tak já jsme tě zahrnul takovou hojností a ty tady obracíš stokorunu, jestli ji máš dát tady tomu chudákovi? Jak víme, takovéhoto nemilosrdného služebníka Bůh nechal vyhodit ven, kde je pláč a skřípění zubů, tedy do pekla. A to nikdo riskovat nechce.
Volal by proti tobě k Hospodinu a (dopadl by na tebe trest za hřích / bude na tobě hřích) ukazuje na další zajímavý (a hrozivý) aspekt problému chudoby: Bůh stížnostem chudých věnuje zvláštní pozornost. Věnuje pozornost tomu, jak nás chudí kolem nás hodnotí, jak se na nás dívají.
Pokud se chudý člověk modlí: Bože, tenhle člověk přijel v Mercedesu a mi přitom nedal ani na večeři – potrestej ho za to. Je dost možné, že Bůh takovouto stížnost uzná za oprávněnou a bohatého člověka potrestá.
Každé bohatství je od Boha – pokud něco vlastníme, pokud jsme se domohli nějakého majetku, je to vždy Boží zásluhou. A Bůh se dívá na to, jak s Jeho dary zacházíme. Rozhodně nám je nedává k tomu, abychom na nic „seděli“.
Být bohatý není hřích, některé hříchy se ale s bohatstvím pojí: především nevděk, lakota a „sedění“ na majetku.
Pokud křesťan nějaké bohatství (nejen finanční, ale i schopnosti, tedy talenty či hřivny) má, nedostal ho proto, aby je zakopal (jako hřivnu), ale aby je „točil“, tedy používal, rozmnožoval, investoval.
Nikdo si nepřeje, aby proti němu na nebeská místa směřovaly stížnosti, aby se u Boha hromadily stesky na mé zacházení s mými hřivnami.

10 Dej mu rád a (tvé srdce ať není zlé,) když mu budeš dávat, protože kvůli tomu ti Hospodin, tvůj Bůh, požehná při všem tvém díle a při všem podnikání tvých rukou.

n~: nebuď lakomý;
Srv. radostného dárce miluje Bůh
Jde o vysoký „level“. Nejen, že máš dávat, ale ještě z toho máš mít radost. Jak je to možné, jakým mechanismem bychom toho měli dosáhnout? Proč by člověk měl mít radost, když se zbavuje vlastních peněz?
- Jednak používáš své peníze k něčemu opravdu užitečnému. Vždy je dobrý pocit „trefit“ se do Boží vůle. V oblasti peněz to platí také – využít je moudře, není jednoduché. Je dobrý pocit vědět, že své peníze používáš způsobem, který se Bohu líbí.
- Srdce, které si na svých penězích „sedí“, nechce je pustit, je zde hodnoceno jako zlé. To nechceme.
- Motivem k radosti ale může být i určité prospěchářství“. Není hříchem si uvědomovat, že svou velkorysostí a radostností otevíráš dveře Božímu „podnikatelskému“ požehnání.
Nemusí jít jen o podnikání ve smyslu byznysu, člověk nemusí být jen OSVČ, týká se to i zaměstnanců. Pěkným příkladem je Jákob během služby u Lábana – byl zaměstnancem svého strýce, přesto bylo zcela zjevné, že požehnání šlo „za ním“.
Jak to, že tento druh prospěchářství není na závadu? Jinak přece vypočítavost kladně hodnocena nebývá. Je to proto, že tento druh „prospěchářství“ vyžaduje víru, vztahuje se do duchovního světa.
Negativním prospěchářstvím není ani to, že uvěříš, „abys byl spasen“.
Jak takové požehnání při všem tvém díle a při všem podnikání tvých rukou vlastně vypadá? Věci nekladou takový odpor jako obvykle. Jdou více „samy“. Člověk pozná, že nad ním v práci je Boží ruka⁴.

11 Nuzný totiž nevymizí ze země. Proto ti přikazuji: Jistě otvírej svou ruku pro svého bratra, pro (chudého a nuzného)

Bůh upozorňuje, že chudobu nelze definitivně odstranit. Nikdy k tomu nedojde, nikdy se to nepodaří. Žádné společenské zřízení, žádný politický systém toho nikdy nedosáhne. Proč?
Svět nikdy nebude dokonale spravedlivý. Chudoba má celou řadu komplexních příčin:
- Lidé mají různé schopnosti
- Žijí v různých okolnostech. Podmínky nejsou stejné, srovnatelné a spravedlivé
Svobodné podnikání za kapitalismu je relativně nejspravedlivějším lidským systémem – otevírá dveře podnikavosti, odměňuje pracovitost, odvahu, spořivost, zodpovědnost a podobné dobré vlastnosti.
K absolutní spravedlnosti má ale daleko – startovací podmínky nikdy nejsou a nemohou být stejné – někdo se narodí chytrý, hezký či silný, někdo nikoliv; někdo v dobré rodině, někdo jako sirotek. Ve hře je navíc mnoho neovlivnitelných okolností – můžeš být chytrý a podnikavý, jak chceš, ale přijde nemoc nebo válka a není ti to nic platné.
Je to nicméně nejlepší ze všech špatných možností – všechny lidské snahy nastolit na tomto světě lepší spravedlnost či lepší rovnost, končily naprostými katastrofami. Francouzskou revolucí počínaje⁵ a komunismem konče.
(Má Bůh „levicový nebo pravicový“ pohled na svět? Obojí: Písmo opakovaně zdůrazňuje důležitost společenského ohledu na chudé a hendikepované – na druhé straně míra osobní zodpovědnosti a svobody je nastavena v Písmu mnohem pravicověji, než je v dnešní době na Západě obvyklé.)
Ježíš říká: Tuto informaci zabuduj do své mysli. S chudobou se budeš setkávat, budeš se s ní muset vyrovnávat a nějak na ni reagovat. Zde ti dávám pokyny, jaká reakce je správná, k jakému přístupu se kloním já: spíše pomoci než nepomoci.

12 Jestliže ti bude prodán tvůj bratr, Hebrej či Hebrejka, bude ti sloužit šest let a v sedmém roce ho propusť (na svobodu.) / od sebe jako svobodného

Otroctví nemusí být vždy katastrofou, vždy záleží na osobě otrokáře⁶. Židovství i křesťanství (a tedy Bůh) s konceptem otroctví široce pracuje: Izrealci byli vykoupeni z otroctví v Egyptě – ale ne ke svobodě, ale k „otročení“⁷ novému pánu. Rozdíl byl v tom, že nový Pán byl Hospodin, který má svůj lid rád a je tedy otrokářem dobrým. Křesťan se stává při uvěření otrokem Božím. Většinou na místech, kde v našich Biblích čteme o služebnících, je v originálním jazyce slovo „otrok“. Rezignace na rozhodování o vlastním životě a delegování rozhodování na Boha je úlevné a úzdravné. Atd. Rozpracování tohoto konceptu provedeme jinde.
Na druhé straně otroctví (absolutní vláda nad druhou osobou) může otevírat cestu tomu nejhoršímu v lidských srdcích. Negativa a rizika nad zisky u lidí jasně převládají (u Boha je tomu jinak, být Jeho otrokem je to nejlepší, co člověka může potkat, ale to nyní ponecháme stranou).
Ať je tomu ve vztahu k Bohu jakkoliv, víme z Písma, že v tomto světě je lépe být svobodný, než otrokem (Pavel: 1K 7:21: Byl jsi povolán jako otrok? Nedělej si s tím starosti. Jestliže se však můžeš stát svobodným, raději toho využij.)
Je to zdůrazněno i zde – kdyby otroctví bylo ideálem, proč otroka sedmým rokem propouštět?
Vraťme se ještě k dnešku: Otroctví ve smyslu vlastnění člověka je našim představám naprosto vzdálené. Na druhé straně např. dluhové pasti jsou ekonomickým otroctvím a jsou běžnou realitou pro statisíce našich obyvatel. Lze si totiž říci: K čemu je ti osobní svoboda, když jsi v dluhové pasti, ze které není úniku? Vše, co vyděláš, stejně dostane někdo jiný, a tobě zbude jen na přežití.
Zajímavé je, že koncept milostivého léta není spravedlivý: jak k tomu totiž ten věřitel přijde. Vždyť on někomu půjčil, proč by měl o své peníze přijít?
Nejen přijít, ale, jak uvidíme dále, ještě být při propouštění velkorysý.
Navíc je ti zakázáno kalkulovat s časem: je přece rozdíl, jestli pro tebe někdo pracuje rok nebo šest let. Nebylo by lepší, kdyby milostivé léto bylo definováno nikoliv fixně co sedm let, ale bylo by vždy sedmým rokem od začátku otroctví? Nepřehání to Hospodin se svou velkorysostí?
Je zajímavé, že takto Hospodin neuvažuje. Jeho příkazy v této oblasti nám odhalují mnoho o Jeho charakteru. Bůh není hnidopich, který by nad svými knihami kalkuloval, kolik dní si ještě máš odkroutit. On je velkorysý vládce, který mávnutím ruky propouští z vězení a odpouští milionové dluhy. Jsme povinni ho v tomto napodobovat.
Musíme se do Jeho velkorysých mantinelů vejít.
Že můj charakter je neproměněný, ukazuje to, mě takováto „bordelářská“ velkorysost (mávnutí rukou nad tím, jestli mi zbývají dva roky nebo šest let) irituje – stavím se automaticky spíše na stranu věřitele, do role staršího syna (z podobenství o marnotratném synu). Když se ale ocitnu v pozici dlužníka okamžitě „přepínám“ do módu bratra mladšího a od Nejvyššího očekávám velkorysou shovívavost. Neočekávám od Boha hnidopišské počítání mých dluhů, jejich pracné odpracování a „vrácení“ korunku po korunce.

13 Až ho budeš propouštět na svobodu, nepropusť ho s prázdnou. 14 Štědře ho zaopatři ze svého stáda, ze svého (humna i lisu;) dej mu z toho, čím ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal.

obdaruj; h. dosl.: polož kolem krku
To už snad Hospodin přehání?! Někdo ti dluží, nesplácí a dostane se proto do situace, kdy jako tvůj otrok splácet musí. Nejen, že ho musím bez náhrady propustit, ale ještě ho vybavit na cestu?
Ale znovu: Takový je Hospodin, takovýmto způsobem uvažuje náš Pán. Díky Bohu za to. A buďme také takoví.
A nezapomínejme na to, že to, že momentálně jsme v pozici věřitelů a ne dlužníků je jenom „shoda náhod⁸„, přesněji řečeno Boží milost

15 Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi, a Hospodin, tvůj Bůh, tě vykoupil. Proto ti dnes toto přikazuji.

Zde je zdůvodnění té „přehnané“ velkorysosti: Všechno, co máš, máš od Hospodina. Nebýt jeho, pořád se ještě plahočíš v otroctví někde v cizině.
Potřebuješ sebereflexi, empatii. Připomenout si, jaká je to mizérie být otrokem, Sám jsi to zažil. tak nebuď takový jako byli egyptští otrokáři.
Princip je stále stejný: tobě se dostává milosti, tak jsi povinen ji předávat dál. Ježíš to zdůrazňuje hlavně v podobenství o nemilosrdném věřiteli, který nakonec skončil v pekle. Tobě je odpuštěno, takže jsi povinen odpouštět. Tečka. K tobě je Hospodin velkorysý, jsi povinen velkorysým býti. Tebe vysvobodil z otroctví, i ty máš vysvobozovat.

16I stane se, jestliže ti řekne: Nechci od tebe odejít, neboť si zamiloval tebe i tvou rodinu, jelikož mu je u tebe dobře,

Stát se to může – a není to zřejmě až tak vzácný případ. Jak je to možné? Proč někdo může dobrovolně volit otroctví?
Jak jsme již řekli, záleží na pánovi. V zásadě člověka nemůže potkat nic lepšího, než být otrokem dobrého pána (křesťané v tomto módu „jedou“ vůči Bohu).
Otrok dobrého pána se nejen má dobře materiálně, že je o něj postaráno, ale hlavně žije v láskyplném a smysluplném prostředí. Je účastníkem něčeho většího, než je sám.

17 potom vezmi šídlo, (probodni mu ucho na dveřích) a stane se navěky tvým otrokem. Tak jednej také se svou otrokyní.

h.: dej skrze jeho ucho a dveře;
Taková situace může nastat, počítá se s ní, je ošetřena.
Rozhodnutí musí být dobrovolné: Na rozdíl od prvotního upadnutí do otroctví, které je asi téměř vždy nedobrovolné. tohle už musí být otázka svobodného rozhodnutí. Nátlak nepřichází v úvahu.
Proč šídlo?
- Jednak jako vždy, když jde o něco důležitého, když je uzavírána důležitá smlouva, musí být prolita krev.
- Jde o bolestivou proceduru, což je úmyslné. Cílem je, aby procedura byla lehce odrazující. Do propíchnutí ucha se dobrovolně nikdo nehrne – když už ho chce absolvovat, musí dobře vědět, proč.
- Na druhé straně to odrazení je přiměřené – tak „akorát“. Podobně jako obřízka nebo křest. Nejde o nic hrozného, nejde o strašné mučení.
- Kandidát si musí věc dobře rozmyslet, dobře si uvědomit, do čeho jde – že jde o závažné a definitivní rozhodnutí.
Přesně stejně jednal Ježíš se svými potenciálními následovníky: Chceš mě následovat? Fajn. A uvědomuješ si, do čeho jdeš? Nechceš to ještě zvážit?
Ježíš nikdy nikoho nepřemlouval, nelákal, nenabízel náborové příspěvky ani šťastný život. Smysluplný ano, ale těžký. Svou cestu deklaroval vždy jako náročnou a úzkou.
Evangelizace ve stylu: Uvěř v Ježíše a budeš navždy zdravý, bohatý a šťastný, jsou naprosto pomýlené.
Zarážející je ta definitivnost. Pak už nejsou žádné opravné prostředky⁹.

Krásný příklad "přiměřeného odrazování" od následování čteme v 2 Sam 15: Král David je po Abšalomově spiknutí  momentálně odstaven od moci. Rozhodnutí ho následovat je v té chvíli zcela dobrovolné a riskantní. Krále chce na útěku provázet i Itaj Gatský se svými muži: David ho odrazuje: 19 Král se zeptal Itaje Gatského: Proč bys šel s námi také ty? Vrať se a zůstaň s králem. Vždyť jsi cizinec, i ty jsi vystěhovaec ze svého domova. 20 Včera jsi přišel, a dnes tě mám nutit jít s námi? Jdu, ani nevím kam. Vrať se a vezmi s sebou své bratry. Milosrdenství a věrnost ať je s tebou. 21 Itaj králi odpověděl: Jakože živ je Hospodin a jakože živ je můj pán a král, tam, kde bude můj pán a král, ať umírat či žít, tam bude i tvůj otrok. 22 David řekl Itajovi: Jdi tedy dál. Šel pak Itaj Gatský a všichni jeho muži i všechny malé děti, které byly s nímž.

Jednou se jej David pokusil odradit, ale když zjistil, že Itajovo rozhodnutí je vědomé a pevné, k následování svolil. Podobně jedná náš Mistr.

18 Ať ti to nepřipadá těžké propustit ho na svobodu, neboť ti sloužil po šest let dvojnásobně nežli za mzdu najatý; a Hospodin, tvůj Bůh, ti požehná při všem, co budeš dělat.

„Bůh nám nejenom klade těžké úkoly, ale ještě nám říká, jak je máme vnímat? Ať ti to nepřipadá těžké.
Máme si poručit, jak Jeho příkazy budeme vnímat. Bůh samozřejmě ví, že se majitelé otroků budou „kroutit“. Možná se skřípěním zubů nakonec v milostivém létě své otroky propustí, ale jako těžkou výzvu to jistě vnímat budou.
A Bůh jim říká: Ať vám to nepřipadá těžké. Litera nestačí, dodržet, splnit nestačí, záleží i na motivech, na postoji, s jakým to děláme. Formální dodržování pravidel Boha naprosto neuspokojí.
Křesťanství, vztah s Hospodinem jdou mnohem hlouběji.
Je to vlastně jednoduché a pochopitelné:
- Cožpak rodiče uspokojí, když je děti poslechnou se skřípěním zubů a otrávenými obličeji? O vynucenou návštěvu?
- Cožpak někdo v manželství stojí o vynucený vztah? O vynucené milování?
- Cožpak Bůh stojí o naše peníze, o náš čas, které mu neradi a „milostivě“ věnujeme?
Bůh chce, abychom Ho poslouchali nejen dobrovolně, ale i rádi.
Chce, abychom věděli, proč Jej posloucháme, aby nám to dávalo smysl.
Proto vysvětluje: Vždyť se nad tím zamysli – ten člověk pro tebe pracoval zadarmo, svoje si odpracoval. Vždyť to, co po tobě chci, je spravedlivé.
Bůh ještě znovu přidává slib: Takové jednání se mi líbí, takové oceňuji a odměňuji. Tento způsob „vypočítavosti“ mi nevadí.
Bůh zde jaksi automaticky počítá s pro „majitele“ nejvýhodnější variantou odpracovaných šesti let. I kdyby to bylo méně, pro majitele méně výhodné, na principu to nic nemění. I rok práce bez mzdy je dost.

19 Všechno prvorozené mužského pohlaví, co se narodí ve tvém skotu a bravu, zasvěť Hospodinu, svému Bohu. Nepracuj se svým prvorozeným býkem a nestříhej prvorozeného ze svých ovcí.

Dostáváme se ke zcela novému tématu: Prvorozenství samců skotu a bravu.
Prvorozenci obecně se něčím vymykají ostatním potomkům. Koncept prvorozenství je zvláštní.
Čím se liší prvorozenec (lidský či zvířecí) od ostatních sourozenců?
- Zbavit se prvorozence vyžaduje víru, a to značnou. Víru, že budou následovat další děti (či mláďata). Zbavuješ se, nevyužíváš něco uchopitelného ve prospěch budoucího. Musíš se spolehnout, že to další přijde. Zbavit se jedináčka by byla katastrofa, nezbylo by ti nic.
- Tvá víra uvažuje takto: Neviditelný Bůh chce prvorozené pro sebe. Slibuje, že když mu je dám, nahradí mi to dalšími dětmi (mláďaty). Tak to udělám.
Jde ale zároveň o koncept s tajemnými prvky – Bůh z nějakých (ne zcela jasných) důvodů určil, že prvorozence chce pro sebe. Jde o akt poslušnosti.
Prvorozence Bohu nedarujeme, ale vracíme. Dáváme mu, co je stejně Jeho. Nevrátit mu je, by bylo krádeží či zadržením cizího majetku.
Jsem přesvědčen, že analogicky funguje princip desátků – desátky nejsou darem Bohu ani obětí, ale vracením Božího majetku pravoplatnému majiteli.
Prvorozenec je tedy Božím majetkem od svého narození – je proto nějakým způsobem „svatější“, zasvěcenější Bohu než ostatní děti či mláďata? Je to možné

20 Sněz to rok co rok před Hospodinem, svým Bohem, na místě, které Hospodin vyvolí, ty i tvá rodina.

Prvorozenec se (jde o obvyklý způsob) dává Bohu tím způsobem, že ho člověk zabije.
Jinak nic dát Bohu neumíme, nejsme schopni, žádný „výtah do nebe“ k dispozici není. Musíme spoléhat na to, že zabití zvířete Bůh tímto způsobem chápe, případně že si prvorozence znovu vyvolá k životu.
Z podobného principu vycházel Abrahám, když obětoval Izáka – věřil, že Bůh si jej zase vzkřísí pro sebe.
To, že obětované zvíře je možné sníst, je příjemný nadstandard. Zřejmě jde kromě rodinné oslavy také o jakési přátelské posezení s Hospodinem při společné hostině nad obětovaným zvířetem.

21 Jestliže však na něm bude vada, bude chromé či slepé, s jakoukoliv vážnou vadou, neobětuj ho Hospodinu, svému Bohu.

To je jasné – není prostor pro žádnou vychytralost či vypočítavost.
Jednak jsou vyloučeny záměny, prvorozený je prvorozený, ať se mi to hodí nebo ne.
Jednak platí, že prvorozený, který má vadu, se neobětuje.
Takže Bohu to, co mu patří, a vždy jen to kvalitní

22 Sněz ho ve svých branách; smí z toho jíst nečistý i čistý jako z gazely či z jelena.

Jak už jsme řekli, prvorozený se sice obětuje, ale to tím způsobem, že ho sníš.
Probíhá to jako společná večeře rodiny, pozvaných přátel a Hospodina. Taková „párty“, oslava, malý festival na oslavu Boží velkorysosti vůči nám.
Přizvat další lidi bylo vhodné – velké zvíře nestihne zkonzumovat ani početná rodina a možnosti konzervace nebyly.
Je to jako při vesnické zabíjačce – konaly se postupně a vždy se dávaly výslužky ostatním.

23 Pouze jeho krev nejez. Vylej ji na zemi jako vodu.

To již víme. Krev se zkrátka nejí za žádných okolností.

Půjčit si na dovolenou u moře je bláznovství ↩︎
Mnohé národy, zřejmě včetně Izraelců nehorázně“ plýtvají jídlem. Češi jsou velmi spořiví. ↩︎
Alespoň na české poměry. Ve třetím světě by za chudé považováni nebyli. ↩︎
Možná by se dalo říci, že v běžném „neovlivněném“ světě by poměr vynaložené práce ku získaným výsledkům měl být jedna ku jedné. Tak tomu bylo v ráji. V padlém světě, ve kterém se pohybujeme, se poměr posunul negativně, je např. 2:1 – v potu tváře se nadřeš, než ze světa vydobudeš nějaký zisk, žena musí těžce rodit, než se narodí dítě, atd. Pod Božím požehnání se poměr posouvá zpět do normy, příznivým směrem. ↩︎
Ale „začalo to“ ještě před Francouzskou revolucí ↩︎
I když toto slovo již zdaleka není neutrální. Spojení „dobrý otrokář“ je vnímáno jako oxymoron. ↩︎
Slovo otročení již také neexistuje v neutrální podobě ↩︎
Náhody v tomto smyslu neexistují. ↩︎
V Chaloupce strýčka Toma bylo katastrofou, když dobrý a laskavý majitel zemřel a vládu nad otroky převzala jeho zlá manželka. Snad toto bylo možno nějak předem ošetřit? ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz