5. Mojžíšova – kapitola 32

1 Naslouchejte, nebesa, budu mluvit, slyš, země, řeč mých úst.

Kdo mluví? Bůh nebo Mojžíš? Uvidíme.
Stále jsme u shrnujících proslovů zásadního významu.
Autor si připravuje půdu, získává pozornost: Dávejte pozor, následují slova zásadní, přímo vesmírné důležitosti. Jsou určena pro všechny, kdo jsou schopni naslouchat v oblasti pozemské i nebeské.

2 Jako déšť ať kane má nauka, jak rosa ať plyne má řeč, jako sprška na trávu a jako přeháňka na zeleň.

Ať jsou má slova dychtivě přijata – jako vyprahlá země, jako rostliny dychtivě přijímají vláhu, ať srdce posluchačů přijímají moje slova.
A ať jsou pro posluchače osvěžením, životodárnou tekutinou.

3 (Vyhlašuji Hospodinovo jméno.) Vzdejte čest našemu Bohu.

Půjde tedy o Mojžíšův hymnus na Boha.
Mojžíš „vykolíkovává“ hřiště: Mluvím ve jménu Hospodina, který je hoden nejvyšší úcty a cti. Uznejte to a naslouchejte s respektem.

4 Skála — jeho dílo je bezúhonné, ano, všechny jeho cesty jsou spravedlivé. On je Bůh věrný a není v něm špatnost, je spravedlivý a přímý.

Bůh je skála, tedy nepohnutelná spolehlivá jistota. Na Něm lze stavět.
Hospodin je naprosto stoprocentně kladný. Není v Něm žádná faleš, je zcela férový. Není Mu, co vytknout. Je přímý, otevřený, transparentní. Jak myslí, tak mluví a jedná. Bůh je ostrůvkem čirého dobra.
Je zajímavé přemýšlet, proč tomu tak je. Vždyť by tomu tak být nemuselo – mohli bychom žít ve vesmíru, který by stvořil a řídil nějaký „křivák“. „Máme velké štěstí“, že všemohoucnost se u našeho Stvořitele pojí s dokonalým charakterem.
Tento směr uvažování (Jde o uvažování typu: Kdo stvořil Boha?) nás zavádí na hlubiny, které jsou nám nedostupné. Již samo uvažování o Bohu není jednoduché a je nám přístupné pouze proto, že Bůh námi poznán být chce a proto, že nám dal Bibli.
Toto uvažování o „úroveň výše“ Bible nepodporuje a žádné informace nám v tomto směru nepřináší. Můžeme o tom jistě spekulovat, ale bez informací jde o prázdné teoretizování.

5 (Jednali vůči němu zvráceně,) (ke své potupě nejsou jeho syny,) zvrácená a zkažená generace.

n.: Podvedli ho;
n.: jejich vadou je, že nejsou jeho syny [tj. ačkoliv jsou jeho lidem, nejednají jako jeho děti];
Problém je na naší straně. to my lidé nejsme přímí a féroví. To my podvádíme a vymýšlíme úskoky.
Nechováme se jako děti vůči svému otci – tedy otevřeně, vstřícně, na rovinu.
Je to naše ostuda, že jsme zavrhli naše synovství.
Charakterizovat své posluchače jako zvrácenou a zkaženou generaci, je poměrně silná káva. Nicméně toto hodnocení je postaveno na letitých katastrofálních zkušenostech – léta lží, podrazů, zrad, dýk vražených do zad. Takový vztah nikdo nechce. Mít doma syna (třeba narkomana), u kterého si nikdy nemůžeš být jistý, co na tebe zase vymyslí, jestli lže nebo mluví pravdu, jestli tě neokrade nebo v noci nezabije, je nesmírně vyčerpávající.

6 Takto odplácíte Hospodinu, lide bláznivý a nemoudrý? Cožpak není on tvým otcem, který tě vytvořil, který tě učinil a upevnil?

n.: koupil
Takové vaše chování vám připadá v pořádku? Vždyť Otec vás vytáhl z bahna, z děcáku, z ulice, vděčíte mu úplně za všechno.
Chováte se jako hlupáci. nevidíte si na špičku nosu.
Stále nechápete, že Bůh je váš otec?
se takhle chováte k otci? že je váš otec? to fakt není jasné? a není jasné, že k rodičům se takto chovat nemáme?
A Hospodin není pouze otcem, ale tvým stvořitelem a tím, kdo tě drží při životě.
Vzpíráte a děláte naschvály muži u pumpy (viz vtip v sekci Články) který vám do skafandru pumpuje vzduch, na kterém jste zcela závislí. Podřezáváte si pod sebou větev.

Dědeček si k sobě vezme z ulice vnuka sirotka. Nechá ho osprchovat, najíst, dá mu oblečení a ubytuje ho. Vnuk se mu odvděčuje neustálým lhaním, podrazy, krádežemi, vodí si domů narkomany a „děvky“. Děda neví dne ani hodiny, nemá klid, stálé podrazy ho udržují v neustálé nejistotě a stresu. nemůže si být ničím jist. Bůh sice není vystresovaný senior, ale neustálý stres ze soužití se svým lidem mu jistě na klidu a náladě nepřidá.
Když ještě zůstaneme v tomto podobenství – děda je bývalý mariňák, a dráždit ho není od vnuka vůbec dobrý nápad. Když provokace přesáhnou míru a dědečkovi „ujedou nervy“, vnuka snadno přizabije.

7 Vzpomeň na dávné dny, zvažuj roky (z generace na generaci.) Zeptej se svého otce, ať ti poví, svých starců, ať ti řeknou.

Kdybys měl pocit, že si vymýšlím nebo přeháním, poptej se doma. Zeptej se rodičů a prarodičů, jaké to bylo – jak se seznámili s Nebeským Otcem. co všechno s ním zažili a jaké je soužití s Ním.
Ohledně Boha je se koho zeptat. Boží svědkové se v zemi vždy vyskytují.

8 Když dával Nejvyšší národům dědictví, když rozděloval syny člověka, ustanovil hranice národů podle počtu synů Izraele.

Michal Klesnil k tomuto verši píše v Životě víry:¹j
Jednak odkazuje k podobnému místu v Sk 17,26 Učinil z ⁽jedné krve⁾ všechno lidstvo, aby přebývalo na celém povrchu země; ustanovil jim nařízená období a hranice jejich přebývání
Dále píše: Je zjevné, že Bůh si zachoval kontrolu nad hranicemi jednotlivých národů. Co znamená, že při tom postupoval podle počtu synů Izraele? Autor nabízí tři možné výklady:
- za prvé: Mojžíš může prorocky narážet na 70 Izraelových potomků, kteří sestoupili do Egypa, a na jejich souvislost se70 původními národy
- za druhé: Bůh od začátku počítal s budoucím vznikem vyvoleného národa Izraele a jaksi mu na planetě rezervoval území, i když ho prozatím nechal obsazené Kenaanovými potomky
- za třetí: v kumránských svitcích je zde odlišná formulace: „… podle počtu synů Božích“. Existuje proto teorie, že pozdější masoretské úpravy tento verš pozměnily, protože se zdál rouhavý. Přitom Božím synem je v Písmu nazýván i Izrael (2M 4,22). O synech Božích se ale dočteme i jinde, např. na začátku knihy Jób, kde přicházejí před Hospodina a je mezi nimi i satan. Ten byl původně ze třídy mocných Božích andělů – cherubů (Ez 28,14). O stejné skupině se možná mluví v Ž 82, kde jsou její členové káráni za nespravedlivou vládu. Mohlo by jít i např. o duchovní vládce Perzie a Řecka z 10. kapitoly Daniele.
Dovolím si tedy vyslovit teorii (stále Klesnil), že alespoň některé pozemské národy by mohly mít v duchovní oblasti přiděleného svého mocného anděla, který má nad nimi vykonávat určitou formu vlády.

To, jak jsou dnes rozdány karty, tedy kde se kdo narodil, do jakého národa a skupiny či rodiny patří, kde bydlí a jaké to tam je – nic z toho není náhoda.
I v našich životech je vše součástí Božího plánu.

9 Vždyť Hospodinovým podílem je jeho lid, Jákob (jeho dědičným dílem.)

h.: provaz jeho dědictví;
Jsme zvyklí uvažovat v opačných intencích – tedy, že naším podílem je Hospodin (měřící provazy mi padly v kraji blaha, Ž 16).
Zde je to ovšem postaveno naopak – my, tedy Izrael a potažmo věřící všech dob jsou podílem Božím.
Boží osudem je, že tato skupina je Jeho lidem.
To tedy není pro Boha žádná výhra, napadne člověka automaticky: „Zasloužil by si“ někoho lepšího, než problematické Izraelce a o nic méně problematické křesťany.
Není jedno, koho dostaneme jako spolužáka do lavice, jako spolubydlícího na pokoj nebo spolupracovníka do kanceláře. Když je to problematický konfliktní a nespolehlivý člověk, dokáže nám ze života udělat pěkné „peklo“.
Proč si Bůh nevybral nikoho „lepšího“, je jistě tématem k přemýšlení.
Pro nás je to ale samozřejmě obrovské štěstí – jinak bychom neměli šanci – patřili bychom ďáblu a ten by se s námi, na rozdíl od Boha, nemazal.
Božím osudem je tedy Izrael a křesťané – a překvapivě se zdá, že si Nejvyšší na svůj „los“ nejen nestěžuje , ale je s ním většinou i spokojen. Přestože to nemá se svým lidem lehké, „zvládá to“ – a to dokonce do té míry, že za svůj podíl oženil svého Syna.

10 Nalezl ho v pusté zemi, v pustotě, blouznění pusté krajiny. Obklopil ho, (pečoval o něj,) střežil ho jako zřítelnici svého oka.

(v h. jsou slsa ve vv. 10-14 a 16-17 v impf.) = minulý děj, který v minulosti trval nebo se opakoval.
Nalezl ho ztraceného, opuštěného a v nouzi.
Obklopil je pěkné slovo – připomíná mi to vycházku s ročním vnukem, který se nedávno naučil chodit: Moje přítomnost ho také „obklopuje“, i když on si toho ani není vědom. Myslí si, že zkoumá svět kolem sebe, což je pravda. Ale já jsme stále „kolem něho“ abych v případě potřeby mohl zasáhnout, zachytit jej nebo usměrnit.
Bůh je nám blíže, než si myslíme.
Tuto skutečnost Boží přítomnosti je možno vnímat pozitivně i negativně – pokud Bohu patříš a chodíš ve světle, je jeho intimní blízkost příjemná a uklidňující. Pokud jsi ve vzpouře, preferuješ temnotu daleko od Něj; Boží přítomnost ti přijde nepříjemná a svazující.
Pečoval je jednoznačně výraz z oblasti péče o dítě. Pečovat znamená více, než jen dát najíst nebo ochránit. Péče je komplexní starost o rozvoj.
Střežil jako zřítelnici oka, tedy „zatraceně“ dobře. Oko si chráníme z celého těla nejvíce. Rohovka je nejcitlivější částí těla, oko je pro nás nesmírně důležité. Raději nastavíme ruce, než bychom riskovali poranění očí. Pokud má k nám Nejvyšší podobný přístup jako my ke svým očím, je to velmi příjemné a uklidňující.

11 Jako orel dává do pohybu své hnízdo, vznáší se nad svými mláďaty, roztáhne svá křídla, uchopí je a nese je na svých perutích,

n.: burcuje; h.: vzbuzuje;
tj. ty, kdo v něm jsou;
h.: ptáčaty (podobně jako je v h. samostatný výraz pro lvíčata – Na 2:14);
Další krásné připodobnění Boží péče o nás.
Orel má Boží vlastnosti: je silný, dominantní a nedostupný, o svá mláďata ale pečuje láskyplně, ochraňuje je, podporuje.
Učí je samostatnosti, posunuje je ve vývoji kupředu – jeho výchova ale není přehnaně tvrdá.
Připomíná mi to verš z 1K 10 o tom, že Bůh nedopustí, aby nás potkala zkouška nad naše síly.

12 Hospodin sám ho vedl, cizí bůh s ním nebyl.

Stále mluvíme o Hospodinově podílu, o Izraeli, Jeho lidu:
Od svého vzniku byl veden výhradně Hospodinem, nikým jiným.
Pouze On jim ukazoval cestu – převzal za jejich životy plnou zodpovědnost.
To je zajímavé i pro nás, neboť s námi to bude podobně: Životy věřících má plně v rukou Hospodin; je to On, kdo „mixuje“ okolnosti.
Jak nás vlastně napadlo, že si své osudy připravujeme sami? Nevěřící si to myslet možná mohou (i když i tam je to sporné, do hry se vkládají zase jiné duchovní síly) – ale my, křesťané jsme přece své osudy Bohu svěřili. Lze tedy předpokládat, že s nimi On také přiměřeně nakládá.
Z osudu vyvoleného národa vidíme, že naše (lidské, včetně lidí věřících) svobodné vůle s Božími plány různě interferují, dost často negativně.

13 Nechal ho jet po návrších země, sytil ho polními plodinami, krmil ho medem ze skály a olejem z tvrdého skalního útesu,

h.: kojil;
tj. asi olivovým (z oliv rostoucích ve skalnaté půdě);
My všichni jedeme po návrších země: proháníme, hemžíme se na povrchu planety.
Je přitom o nás postaráno – jsme syceni nejrůznějšími způsoby.
Dostává se nám základních potravin i pochutinami různého druhu.
Olej z tvrdého útesu: možná nějaký zvlášť drahý olej, něco jako slámové víno nebo podobné nadstandardní potraviny.

14 kravskýma máslem a ovčím sýrem, s tukem jehňat, bášanskými berany a kozly, (tím nejlepším z) pšenice, pil jsi krev hroznů — (šumivé víno.)

h.: mlékem;
h.: syny Bášanu;
n.: pšeničnou bělí; h.: s tukem ledvin;
Uvedeny další druhy potravin včetně velmi kvalitních a drahých. Nešlo ani omylem o pouhou každodenní manu, o každodenní „granule a zase granule“.
Kvalitní máslo, výběrové sýry, jehněčí, kvalitní pečivo, „šampaňské“. K tomu mana jako každodenní jistota. Tak se jistě dá žít.
Mléčné výrobky jsou v Bibli opakovaně zmiňovány – a vždy kladně. Principiální odmítání mléčných výrobků, jak je dnes moderní, rozhodně není biblické!
Izraelcům z nebe padala pouze mana – o ostatní nadstandardní potraviny a pochutiny se museli postarat sami. Tak nějak to v životě funguje obecně – naše životy se utvářejí jako „mix“ Boží a naší činnosti.
Zde ale Mojžíš zřejmě již předjímá situaci v budoucnosti – poté, co se lid zabydlí v Zaslíbené zemi.

15 Ješúrún ztučněl a zpychl — ztučněl jsi, ztloustl a stal ses nadutým. Opustil Boha, který ho učinil, jednal opovržlivě vůči Skále své záchrany.

[poetický titul Izraele odvozený od h. jášár – přímý, upřímný (vůči Bohu);
n.: vyhodil si z kopýtka;
n.: tvrdohlavým / vykrmil ses;
náhlá změna osob – v h. běžná;
Ješúrún je zřejmě laskavý láskyplný domácký titul; možná něco jako: Jojo, na studiích v Praze pak úspěchy našemu Honzíkovi stouply do hlavy.
Ztučněl: obezita je jistě obrazem stavu překrmenosti, kdy se člověk má až moc dobře.
Obezita v pravém smyslu slova (tedy přílišný obsah tuku v těle), jak víme, je problémem. Svědčí o nerovnováze mezi příjmem a výdejem energie, je nezdravá. Svědčí o tom, že potraviny jsou příliš snadno dostupné a život příliš snadný. To člověka vede do pohodlnosti.
Obezita v duchovním smyslu je obrazem příliš snadného života, přejídání se požitků.
Z „vyšvihaného“ vysportovaného národa poutníků a bojovníků, zvyklého na tvrdý život a na boj se stal národ zadýchávajících se „tlusťochů“ a lenochů. Hlavně jistě v duchovním smyslu – z lidu zvyklého Boha poslouchat, uctívat a za každých okolností následovat se stali lidé duchovně líní, které Bůh příliš nezajímá. Dokud denně čelili nejistotě a nebezpečím, chápali, jak je pro ně poslušnost Bohu důležitá. Jakmile se začali mít dobře, na Boha zapomněli.
Ztučněl, ztučněl, ztloustl – obezita je zde zmíněna třikrát.
K čemu duchovní i tělesná obezita vede? K pýše a nadutosti. Což je skoro totéž – nadhodnocení vlastního významu a pýcha na něj.
Opuštění Stvořitele: Vykašlat se na svého tvůrce je hloupé – jako by auto, které zrovna vyjelo z výrobní linky, odmítlo veškerou další spolupráci se značkovým servisem: Od nynějška si budu jezdit a chovat se podle svého.
Opovržlivé jednání vůči Skále své záchrany: Opovrhovat tím, kdo tě ochraňuje a stará se o tebe je arogantní a především hloupě krátkozraké. Opovrhnout bezpečnostními pásy a semafory, u ignorovat je a urážet, nemůže dobře dopadnout.
Opovrhování je poměrně silné slovo a asi nejde o úplně běžný postoj – ani si nevybavuji nic ani nikoho, kým bych v běžném životě opovrhoval. Lidé opovrhují svými politickými protivníky či lidmi s odlišnými názory. Zvláště na internetu je to snadné, výrazně snazší, než v reálném životě.
Opovrhovat tím, kdo má vůči mě vstřícný přístup, kdo mi pomáhá, je divné a zvrácené. Proč se tak my lidé vlastně chováme?

16 Dráždili ho k žárlivosti cizími bohy, ohavnostmi ho provokovali ke hněvu.

Dráždění k žárlivosti probíhá nejtypičtěji v manželství, pokud jeden z partnerů koketuje nebo přímo spí s jinými lidmi.
Ke dráždění k žárlivosti nemusí dojít přímo k fyzické nevěře, existují i „jemnější“ způsoby, které jsou ale také iritující. Např. duševní nevěra (duševní otvírání se člověku opačného pohlaví) může být téměř rovna fyzické.
Dalo by říci: Když už jsou Izraelci Bohu nevěrní, kdyby aspoň jejich noví partneři „stáli za to“. Když už jsem nevěrný své úžasné ženě (nebo žena svému skvělému manželovi), kdyby to alespoň bylo s nějakým princem, s někým úžasným, neodolatelným, krásným a bohatým. Izraelci si ale vybírali k nevěře naprosté ubožáky – jejich noví partneři byli hnusní a ubozí.
Když ti manželku odloudí krásný milionář, snad to lze ještě pochopit. Když se ona ale nabízí každému „smradlavému ožralovi“, který jde zrovna kolem, tvou žárlivost to vyburcuje k nepříčetnosti. A přesně tohle dělají všichni, kdo se od Hospodina obracejí k modlám.
A pokud bychom zůstali u příkladu z netělesné oblasti: Lidé opouštějící Hospodina jsou jako ti, kdo sdílejí svůj život a radí se s každým arogantním hlupákem, který se na internetu nabídne.
Mnoho samozvaných (a často i studovaných) „poradců“ a „koučů“ je z tohoto těsta – nevidí si na špičku nosu, radí nesmysly a odvádějí lidi od Krista, skály záchrany.
V práci mě vždy šokovalo, kolik lidí nechce slyšet o Kristu, ale věří horoskopům.
(Když jsem psal tento text, zrovna jsem přečetl přílohu týdeníku Respekt o výchově dětí, šlo o těžce tendenční texty – Bůh chraň ty, kdo by své děti vychovávali podle jejich rad).

17 Obětovali démonům, (kteří nejsou Bohem,) bohům, jež neznali, novým, kteří nedávno přišli, o nichž vaši otcové nic nevěděli.

h.: nebohům;
n. (trad.): jichž … se neděsili;
Všechny odnože new age, ezoterické a východní duchovní cesty jsou na Západě poměrně nové, jejich nástup je nicméně raketový – lidé jim „obětují“ o sto šest. (Zhruba každá druhá seniorní pacientka v mé ordinaci se zmíní, že cvičí jógu²).
V našem prostředí jsou naopak pevně historicky „usazeny“ některé druhy modlářství majícího původ v římském-katolicismu“ Nabízí se otázka, zda jsou tyto staré „domácí“ způsoby modlářství lepší, než ty nové.
Snad jde o povzdech ve smyslu: Skočíte na každý duchovní špek, který se mihne kolem vás. Spadnete do každé pasti, ať je sebeprimitivnější.

18 Skálu, která tě zplodila, jsi oklamal, zapomněl jsi na Boha, který tě zrodil.

Znovu se mluví o skále – nyní ne ve smyslu skály záchrany, ale skály, která člověka zrodila. Víme, že skála je obrazem pevnosti, nepohnutelnosti a jistoty. Skála byla, je a bude. Skála je jedinou skutečnou jistotou v tomto „tekutém“ světě.
Je velký rozdíl, kdo je tvůj otec – jestli nespolehlivý narkoman, kterému nelze věřit ani noc mezi očima, nebo muž, na kterého se lze spolehnout a jemuž lze věřit.
A Otcem věřících je Bůh, spolehlivost sama.
Ten, kdo zklamal, zradil a zapomněl, jsi ty, nikoliv skála.
Ty jsi se na Otce vykašlal, zradil, podrazil. Tajně jsi naplánoval útěk. Opustil jsi skálu kvůli smradlavým a zrádným bažinám.
A dlouhé toulání v bažinách ti vzpomínky na skálu vymazalo z hlavy. Už jsi o ní nevěděl.
Jde o přesný popis obecné reality: Lidé se motají a válejí v bahně světa, zapadají, jsou špinaví, taktak vytahují nohy. A koho napadne, že je to proto, že opustili Boha? Vždyť o žádném Bohu už ani nevědí.

19 Hospodin to viděl a (opovrhl jimi kvůli provokaci svých synů a dcer.)

n. upraveno: v hněvu odvrhl své syny a dcery;
Není se co divit – co s takovým dítětem, které neumí nic jiného, než lhát, krást a provokovat?
Co jiného než opovržení může mít manželka, pro muže, který raději v koupelně onanuje nad pornografií?
Provokace navíc znamená, že člověk zlo dělá na odiv, ostentativně, neskrývá se s ním. Chce, aby je partner viděl a aby ho zranilo. Veřejně se vodí se za ruku s milencem, vodí si ho domů do ložnice, apod.

20 Řekl: Skryji před nimi svou tvář, uvidím, jaký bude jejich konec. Vždyť jsou obojakou generací, syny, u nichž není věrnost.

Skryji svou tvář: Přestanu komunikovat. Odříznu se od nich. Nechám je, ať si dělají, co chtějí. Vyměním zámek.
A uvidíme, jak si poradí.
Jak už jsme mockrát zaznamenali: Bůh nás ani nemusí trestat – stačí, když nás nechá samým sobě, našemu „rozumu“. To je náš konec, jsme ztraceni.
Jako když rodič poté, co jeho syn narkoman po „stopadesáté“ přišel zfetovaný, okradl jej a lhal, vymění zámek. Jako když pumpaře (u potápěčské pumpy, kterou vhání kyslík lidem pod hladinou) přestane bavit poslouchat nadávky a sledovat zlo, které tam dole provádějí – a přestane pumpovat³.
Syn narkomana i potápěče arogance brzy přejde.

21 Oni mě dráždili k žárlivosti těmi, jež nejsou Bohem, provokovali mě ke hněvu svými nicotnostmi. Také já je budu dráždit k žárlivosti těmi, jež nejsou lidem, skrze bláznivý národ je budu provokovat ke hněvu.

Znovu: Je nekonečně trapné a rozčilující, kvůli jakým malichernostem a nesmyslům jsou lidé ochotni Boha opouštět či zanedbávat, zkrátka být mu nevěrní.
Co ale znamená druhá část verše Také já je budu dráždit k žárlivosti těmi, jež nejsou lidem, skrze bláznivý národ je budu provokovat ke hněvu? Čím chce Bůh lidem oplatit? Čím chce žárlivost vyvolat na oplátku zase u nich? Čím chce svému lidu, jaké to je, když partner dráždí k žárlivosti?
Možná tím, že se bude dařit národu, který Izraelcům „nesahá ani po kotníky“. Tím, že Bůh přesune část svého zájmu a přízně na jiný národ.
Nějaký příklad? Co národy, které se topí v petrodolarech?
Existují studie o tom, že pro země oplývající velkými přírodními zdroji, není jejich bohatství příliš k užitku, nevede k všeobecné prosperitě, ale skončí v rukách úzké privilegované skupiny. Nicméně pro vnější pozorovatele to rozčilující je – např. extrémní bohatství arabských šejků nebo ruských oligarchů.
Izraelci žádnou ropu neměli (dnes už to neplatí – a jde o fascinující příběh, který zmíníme v příští kapitole) a mohlo to v nich žárlivost vyvolávat. Vzpomínám si na vtip: Mojžíš musel Izrael čtyřicet let vodit lid po poušti, protože Bůh tak dlouho hledal jediné místo na Blízkém Východě, , kde v zemi není ani trocha ropy.
Ve starosmluvním období to mohla být iritující moc a prosperita některých říší nebo měst: Babylóna, Ninive nebo Egypta.
Spíše ale je myšlen Hospodinův vztah ke křesťanům, vše ohledně Nové smlouvy, kdy Izrael už není Božím jedináčkem, ale po jeho bok se postavili věřící v Božího Syna.
Když člověk vidí, že se někomu (dle jeho názoru) nezaslouženě daří, okamžitě žárlí – v současné době vyvolávají vášně např. sociální dávky směrované k uprchlíkům z Ukrajiny.
Když se daří někomu schopnému, člověk se s tím ještě „jakž takž“ vyrovná; když je ale Boží přízeň na někom, kdo si to „nezaslouží“, žárlivost je nevyhnutelná.

22 Mým hněvem byl zanícen oheň, plane až do nejhlubšího podsvětí a stráví zemi i její úrodu, spálí základy hor.

Opravdu se zlobím, má zlost je strašná, jsem vzteky bez sebe. „Ruply mi nervy“.
Jakmile člověk (ale i Bůh, k jehož obrazu jsme stvořeni) svou zlost „pustí z řetězu“, dá jí volný průběh, je zle. Začne jednat a konce mohou být katastrofální.
Partner tě po léta provokuje. Ty se držíš, držíš, ovládáš. Po nějaké době ale kumulovaný hněv přeteče a je konec. Nejen, že ve vzteku něco rozbiješ, ale rozvedeš se. I kdyby partner zpozorněl, je pozdě – rozvod už nejde zastavit.
O tom, jak se velká láska může změnit ve zničující nenávist, pojednává slavný film Válka Roseových.

23 Navrším na ně zlé věci, (skoncuji s nimi svými) šípy.

n.: vystřílím na ně své;
Začnu na ně sypat zlo. Dám průchod své dlouholeté frustraci. Budu ve zlu vůči nim proaktivní a vynalézavý.
Co šíp, to bolestivý zásah. Jde opět o děsivé čtení.

24 Budou vysíleni hladem, (postiženi morem) a krutou zhoubou; pošlu na ně zuby zvěře spolu s jedem (těch, co se plazí prachem.)

h.: sežráni nákazou;
h.: hořkou;
A Boží možnosti jsou v tomto směru velké – hlad, nemoci, zhouba všeho druhá. Příroda obrácená proti lidem.

25 Venku bude činit bezdětným meč a (v pokojích) hrůza, bude ničit jak mládence, tak i pannu, kojence i muže v šedinách.

n~: uvnitř
Bude to špatné venku i doma, nikde nebude úniku.
A Boží hněv postihne všechny generace – nebudou vyjmutí mladí ani staří.

26 Řekl bych: Vyhladím je, odstraním jejich památku (mezi lidmi.)

n.: Rozsekám je na kusy / Rozptýlím;
n.: z lidstva;
Bylo by to na to, abych s nimi definitivně skoncoval.

27 Ale obávám se provokace nepřítele, aby si jejich protivníci nemysleli, aby neřekli: Naše ruka se vyvýšila, nic z toho neudělal Hospodin.

h.: špatně nerozeznali / tj. nevykládali si;
n~: zvítězila;
Hospodin je bezelstný, mluví o svých pocitech a svém uvažování otevřeně: Zničil bych je, ale „co by tomu řekli lidi“, co „veřejné mínění“?
Hospodin je přece naprosto svrchovaný, nepotřebuje se ohlížet na ničí názor. Jak to, že mu na názoru druhých záleží?
A na čím názoru vlastně? Ďáblově? Andělů? Lidí? Nejspíše ďábla a Božích lidských nepřátel.
Zjevně jde o to, že zničení vyvoleného národa by si Boží nepřátelé nutně vyložili jako své vítězství a Boží prohru.
Říkali by si: Bůh si ukousl velké sousto – s tím svým národem to přehnal a nezvládl. Však jsme to říkali.
Případně by si ďábel mohl říkat: Tak se nám podařilo ten Boží plán definitivně zničit. Uspěl jsem s Adamem a Evou a uspěl jsem i s Izraelem. Tak dlouho jsem je popichoval proti Bohu, tak dlouho jsem je sváděl a obelhával, až Boha vyprovokovali ke svému zničení.
Podobně uvažovali Babylóňané, které si Bůh použil jako svou „metlu“ – tedy k potrestání svého lidu. Babylóňané nic nepochopili – domnívali se, že jejich vítězství jsou důsledkem jejich schopností. Byli arogantní a krutí – a Bůh je pak za jejich chování potrestal.
Osobně se ale domnívám, že věci jsou ještě jinak, ještě o úroveň jinde: Bůh je sice „bez sebe vztekem“, Jeho lid si jednoznačně zaslouží úplné zničení. Hospodin ale „v koutku srdce“ svůj lid zničit nechce. Hledá jakoukoliv „záminku“, proč by to udělat neměl.
Přestože ve skutečnosti je Mu ďáblův (tím spíše názor lidí) názor „ukradený“, neváhá se svými ohledy na „veřejné mínění“ „ohánět“. Hlavně, aby „našel“ důvod, proč s Izraelem definitivně neskoncovat.
Bůh takto postupuje v Písmu poměrně často – hledá angažované přímluvce, kteří mu budou v době trestu „viset na ruce“. Hledá jakékoliv argumenty pro to, aby svému spravedlivému hněvu nemusel dát volný průběh.

Syn neposlechl svého otce a způsobil velkou škodu. Otec byl vzteky bez sebe a chystal se se syna vyplatit rákoskou. Nezačal ho ale trestat, dokud se z práce nevrátila jeho manželka. Proč? Protože věděl, že když bude syna vyplácet, bude mu ona viset na trestající ruce. Už svou přítomností bude tlumit jeho hněv, ve kterém by jinak syna možná "přizabil". A otec si přál, aby byl někdo, kdo jeho hněv tlumit bude.

Abrahám, Mojžíš i David Boha dobře znali a tuto Boží shovívavost a pomalost k trestání při svých přímluvách využívali. Bylo to lidsky naivní, ale, jak víme, Bohu to nevadilo.
Bůh nám nad sebou paradoxně dává určitou moc. Nejvyšší chce, abychom mu svými přímluvami modlitbami „viseli“ na ruce. Chce, aby se našel někdo, kdo se postaví do mezery, kdo se bude angažovaně přimlouvat a tlumit Boží hněv.
Bůh takové přímluvce přímo hledá, touží po nich.

Ve hře je ještě jeden aspekt: Hospodin nemá problém se k nám hlásit, jakkoliv jsme problematičtí. „Přijímá“ i argumenty ve smyslu: Já jsem tvým dítětem a všichni to vědí. Vím, že nejsem vzorný, vím, že někdy dost zlobím. Ale když teď dostanu nabito, bude to, Bože, i Tvůj problém, Tvoje ostuda.

A Nejvyšší nemá ani problém toto vše veřejně zaznamenat do Bible. Chce totiž, abychom znali Jeho uvažování. Našim dětem se naše jednání může jevit nepochopitelné nebo nesprávné – a my jim věci vysvětlujeme, protože chceme, aby o nás věděli, že jsme dobří a že víme, co děláme.
Bůh chce, abychom věděli, že otcovské tresty jsou vůči nám někdy nutné. Ale také to, že nás při nich nepřestává milovat, že s námi neskončil, že stále zůstáváme Jeho dětmi. (srv. Žd 12 o Boží výchově)
Bylo by bláhové si myslet, že sebemenší věc, která se týká Židů nebo křesťanů, je náhodná nebo ovlivněná lidmi nebo ďáblem. Ďábla i lidi si Bůh může použít. ale mantinely jsou pevně dané a vše je pod kontrolou.
Možná jsme v ringu přechodně biti, ale nejvyšší Rozhodčí ani na chvíli neztrácí zápas z kontroly.

28 Jsou národem, kterému chybí rada, (není v něm rozumnost.)

h.: zahynula;
n.: rádci;
n.: nemají rozum;
Nejsou schopni „normálně“, tedy racionálně uvažovat. Vyhodnotit rozumně okolnosti a to ani ty, které se jich osobně týkají.
Nejde samozřejmě pouze o problém židů – stejně iracionálně se chovají všichni nevěřící: Nepřemýšlet, kdo jsem, odkud jsem se vzal, co tady dělám a kam jdu, nedává smysl. Přesto to většina lidí dělá.

29 Kdyby byli moudří, (pochopili by to,) porozuměli by svému konci.

n.: jednali by rozumně;
n.: budoucnosti;
Zvláště v období krizí nebo blížící se smrti je rozumné se zamyslet: Vždyť se ženu do záhuby! Mohu to nějak zvrátit?

30 Jak by mohl jeden pronásledovat tisíc a dva zahnat na útěk deset tisíc? (Což to není tak, že) jejich Skála je prodala, Hospodin je vydal?

n.: Jedině že by;
Do očí bijící nepoměr vymykající se výrazně počtu pravděpodobnosti by člověka měl vždy zpozornět. Co se to děje? Co za tímhle je? Co mi tím Bůh chce říci?
Když člověk běžně onemocní, nic zvláštního na tom není – nemoci na lidi přicházejí. Ale když se na Jóba v jednom dni sesypala neskutečná řada katastrof, bylo do očí bijící, že jde o něco zvláštního.
Ve válce do značné míry (ne absolutně, ale do značné míry) platí „fyzikální zákony“ – vyhraje ten silnější. Jestliže ale k vítězství nestačí ani tisícinásobna přesila, je něco špatně, děje se něco divného.
Taková událost se pravděpodobně neudála, ale Bůh upozorňuje na princip: Pokud se ti nedaří způsobem, který je příliš výrazně mimo počet pravděpodobnosti, zpozorni, zda nejde o Boží jednání. Pokud jde o okolnosti v tvůj neprospěch, zda nejde o Boží trest. Zamysli se na sebou.
Skála je místem jistoty a záchrany, a Hospodin takovou skalou vůči Izraeli vždy byl – když bylo nejhůř, bylo se kam uchýlit. Nyní ale zůstala brána útočistného hradu zavřena.
A znovu: Mělo by tě to přivést k přemýšlení – doposud nás Pán hradu dovnitř vždycky pustil, proč tentokrát s námi nechce mít nic společného?
Skála tě prodala, Hospodin tě vydal: když tě někdo prodá, je to zrada. A slovo „prodat“ navíc ukazuje, že za to, že ti nepomůže navíc ještě něco získá.
Když tě nepřátelům vydá někdo blízký, komu jsi důvěřoval, je to o to horší.
Proč Bůh používá takováto „sebeobviňující“ slova? Protože je hodně rozzlobený: On totiž zůstával věrný, i když Izraelci jej zrazovali „pětkrát denně“. Držel smlouvu, i když druhá strana ji porušovala bez mrknutí oka. Pomáhal a udržoval při životě ty, kdo na Něho kašlali. A nyní mu trpělivost přetekla a říká: Už toho mám dost. Moje ochrana vůči vám končí.
Kde je hranice „běžných“ špatných událostí a kdy již máme zpozornět? Co je a co není Božím „prodáním a vydáním“? Ne každé těžké časy jsou Božím „prodáním a vydáním“.
Každý nad sebou přemýšlí v těžkých dobách, kdy se kumulují špatné události, kdy se nedaří a nedaří: Jde o běžné obtíže pozemského života nebo mi Hospodin chce skrze ně něco ukázat? Je dobré podívat se kolem sebe a do svého srdce. Když se v těžkých časech přimkneme k Bohu a odložíme hříchy, chybu nikdy neuděláme.
Na druhé straně není třeba hledat na sobě chyby za každou cenu. Život je těžký a ne vše špatné je trestem. Špatné věci se dějí i dobrým lidem. Bůh od nás neočekává dokonalost, ale vztah. Pokud náš vztah s Ním je nezkalený (jako tomu bylo např. u Jóba), je možno v tomto směru zůstat i v těžkých dobách v klidu.

31 Vždyť jejich skála není jako naše Skála, jak soudí i naši nepřátelé. 32 Vždyť jejich réva je ze sodomské révy, z gomorských polí. Jejich hrozny jsou jedovaté hrozny, mají trpká zrnka. 33 Jejich víno je dračím jedem, krutým jedem kobry.

Jaké skály se srovnávají? Pohanští bohové a Hospodin. I sami pohané rozeznávají, že Hospodin je na zcela jiné „úrovni“.
Pohanští bohové jsou zlí a produkují zlo. Škodí a zabíjejí všechny s nimiž přijdou do styku

34 Což to není u mě uchováno, zapečetěno v mých pokladnicích?

Nic se ale neztratí. Všechno zlo bude potrestáno. Nic nezapadne, nebude zapomenuto, nic „vevyhnije“ a nebude zameteno pod koberec. Boží záznamy jsou trvalé, „harddisky“ trvanlivé.
Nepomohou žádné výmluvy.

35 Mně patří pomsta a odplata, v čase, kdy klopýtne jejich noha, neboť den jejich pohromy je blízko, (to, co na ně má přijít,) si pospíší.

h.: připravené věci pro něj;
Slovo pomsta je osobnější než odplata. V pomstě jsou osobní emoce, odplata může být „pouze“ spravedlivá.
Jak Izraelci klopýtnou? Jejich sebevědomá chůze bude narušena. Oni si suverénně kráčejí životem, jsou sebejistí, mají pocit, že se jim nemůže nic stát – a najednou, z vteřiny na vteřinu, je všechno jinak. Nejde o nic výjimečného – takové věci se dějí poměrně běžně.

36 Vždyť Hospodin (zjedná právo svému lidu) a nad svými otroky pocítí lítost, když uvidí, že odešla jejich moc a nezůstal (zadržovaný ani propuštěný.)

n.: bude soudit svůj lid;
n.: otrok / zajatý ani svobodný;
Boží hněv se brzy „vyčerpává“ – strašná zkáza, která na přichází na Boží lid, nevyhnutelně v Bohu budí lítost.

37 Řekne: Kde jsou jejich bohové, skála, v níž měli útočiště,

Bůh si „neodpustí“ určité zadostiučinění či povzdechnutí: Kde je nyní jejich suverenita?
Kde jsou modly, na něž spoléhali? Samozřejmě jiní „bohové“ neudělají pro nikoho nic, jsou ubozí a bezmocní.
Za modlami mohou stát reálné démonské síly, které by pro své ctitele možná i něco udělaly – Bůh jim to ale nedovolí. Spoléhat na cokoliv nebo kohokoliv jiného, je krátkozraké a hloupé. Tím, kdo má poslední slovo, je vždy Hospodin.

38 kteří jedli tuk jejich obětí a pili víno jejich úliteb? Ať povstanou a pomohou vám, ať jsou vám úkrytem.

příb. h. výraz od kořene „skrýt“, jiný kořen – od „utíkat“
Bůh je hořce ironický: Investovali jste do model, tak předpokládám, že se vám nyní budou revanšovat.
Tváří tvář bezmocnosti model vyvstává v celé nahotě hloupost vašeho počínání.



Zamysleme se obecněji:

Situaci ohledně bohů na naší planetě si lidé představují jako konkurenční boj pojišťoven (např. zdravotních), kdy si každý vybere tu, která se mu zdá nejlepší. Té pak odvádí pojistné a pojišťovna se o svého klienta stará.

Pojišťovny se přitom předhánějí v nabídkách - tedy, která nabídne nejlepší pokrytí za nejnižší cenu.

Podobnou představu mají lidé o bozích: z široké nabídky si každý vybere toho svého, tomu odvádí, co je je vyžadováno, a dostává se mu odpovídající "božské" péče. 

Tento model ale neodpovídá realitě: Existuje pouze jedna "pojišťovna" - Hospodin.

Všichni ostatní bohové jsou jsou pouze prázdnými skořápkami. Pouhými podvodnými webovými stránkami, které sice nabízejí kde co, ale jejichž cílem je pouze a jen vytáhnout z lidí peníze (loajalitu). V případě potřeby se u nich člověk žádné pomoci nedovolá, nic reálného za nimi neexistuje - na emaily nikdo nereaguje a žádná pomoc se nikdy nedostaví.

Provozovatel jediné funkční "Boží pojišťovny" nad naivitou lidí a jejich ochotou posílat peníze podvodníkům kroutí hlavou. Když se na něho zoufalí klienti "zkrachovalých cestovek" obracejí po pomoc, říká: Proč chodíte za mnou? Běžte si za těmi, kterým jste platili.

39 Nyní pohleďte, že já, já jsem to, a není Bůh (mimo mě.) Já (nechávám zemřít) a oživuji, zdeptal jsem, já i uzdravím; není, kdo by vysvobodil z mé ruky.

v h. vyjádřeno – jako obvykle v nominální větě – os. zájmenem: on;
n.: usmrcuji;
Cožpak nechápete, že jediný, na jehož názoru by vám v tomto světě mělo záležet, záleží, jsem jám Hospodin? Já jsem jediný, kdo má reálnou moc. Já suverénně rozhoduji a životě a smrti, zdraví a nemoci, zkrátka o osudu každého živého tvora.
Je jasně řečeno, Hospodin rozhoduje o tom, kdo zemře a kdo ne, jak dlouho a v jakém stavu bude kdo žít. Proč věnovat loajalitu, čas, peníze či úctu někomu jinému, kdo nic z toho nemůže ovlivnit?
A co ďábel? On je reálnou osobou a nějakou mocí disponuje. Nestojí „za zvážení“ i jeho nabídky? Nikoliv, neboť ďábel je zcela závislý na Božím svolení. Jeho moc je odvozená. Proč se zabývat někým druhotným, když mohu vstoupit do smlouvy s tím prvním?

Zamysleme se ještě nad skutečností, že Hospodin deptá. Mnozí lidé totiž žijí v představě, že Bůh pouze uzdravuje. Není to ale pravda.
Nejde o jediný výskyt⁴:
- Jób 5,18 Vždyť on způsobí bolest i obváže, zdeptá, ale jeho ruce vyléčí.
- Jer 32,42: Neboť toto praví Hospodin: Jako jsem přivedla na tento lid všechno toto velké zlo, tak na ně přivedu i všechno dobro, o kterém k nim mluvím.
- Jr 18:11: Teď tedy řekni judským mužům a obyvatelům Jeruzaléma: Toto praví Hospodin: Hle, já proti vám tvořím zlo a vymýšlím proti vám plán.
- Iz 45:7: Formuji světlo a tvořím tmu, činím pokoj a tvořím zlé; já, Hospodin, činím toto všechno.
Původ zla je samozřejmě složitá otázka, na kterou budeme mnohokráte narážet. Zde zmiňme pouze skutečnost, že Ježíš ani v jednom případě neodmítl někoho uzdravit s odkazem na to, že by tím křížil Boží vůli.

Není, kdo by vysvobodil z mé ruky: svrchovanost a suverenita z této věty přímo čiší. Neexistuje nic, co by mohlo křížit Boží vůli.

40 Vždyť (pozvedám svou ruku) k nebesům a pravím: Jakože jsem živ navěky,

Bůh přísahá, sděluje tedy něco zásadního, co chce, aby bylo potvrzeno „vyšší autoritou“. Přísahá se při něčem, co by mělo přísahajícího přesahovat, aby Jeho slova byla garantována „shora“. V tomto směru to má Hospodin těžké, neboť nic většího, než On sám neexistuje. I nebesa, tedy duchovní svět jsou od Něho odvozená.
O to ale zřejmě až tak nejde – Bůh zkrátka chce, aby lidé Jeho slovům věnovali maximální pozornost. Aby si byli jisti, že na to, co nyní říká, je možno se zcela spolehnout, „vzít jed“.
Co tedy s takovou závažností říká?

41 když nabrousím svůj blýskavý meč a má ruka se chopí práva, odpovím pomstou svým protivníkům a těm, kdo mě nenávidí, odplatím.

Vězte s jistotou, že věci nejsou „jedno“. Je naprosto jisté, že spravedlnost bude prosazena a to mojí, tedy Boží silou.
Nic nebude zapomenuto – dobro bude odměněno a zlo potrestáno. Zlo znamená protivit se Boží vůli, Bohu odporovat.
A toto zúčtování beru velmi osobně – nepůjde o nějaké technické zúčtování, nepůjde o nudné procházení účetnictví lidských životů⁵. Já si tyhle věci beru velmi osobně (také jsem se v boji se zlem velmi osobně angažoval) a se zlem zatočím osobně a velmi nekompromisně. Půjde o pomstu.
Boží meč bude blýskavý a ostrý: Likvidace protivníků bude „elegantní“, vznešená, nekompromisní, účinná a všemi viditelná.
Meč je jistě obrazem, stejně jako šípy – obrazem Božího nekompromisního jednání.

42 Opiji své šípy krví, když můj meč bude požírat maso, krví pobitých a zajatců, vlasatých vůdců nepřítele.

Bůh je velmi rozzlobený – pomstou se opíjí, tedy zažívání při ní satisfakci.
Krví se ve svých filmech opíjí režisér Quentin Tarantino. Někdy samoúčelně (krev táhne diváky), ale v Nespoutaném Django a Hanebných parchantech na mě závěrečná krvavé lázně působily „očistně“. Tarantino v divákovi celý film systematicky vzbuzoval nenávist ke zlým otrokářům či nacistům. Když pak v závěrečné krvavé lázni nechá všechny zlé lidi zlikvidovat, působí to očistně.
Závěrečná scéna z Nespoutaného Djanga mi přišla až apokalypticky symbolická: Django (jako obraz Božího hněvu) nekompromisně zúčtuje se zlem a připojuje se ke své krásné nevěstě na bílém koni, aby společně odjeli za lepší budoucností. Zničeného zla nikdo nelituje.
Podobně, byť velmi zjednodušeně: Až Hospodin zatočí s touto prohnilou planetou osídlenou prohnaným úskočným zkaženým plemenem, v nebi se všem uleví.
Kdyby Django svou nevěstu pouze osvobodil, ale zlo zůstalo nepotrestáno, nebylo „by to ono“.
Bůh opravdu nesnáší, když někdo cíleně škodí a ubližuje. Když totiž někdo kříží Boží plány, je zodpovědný za mnoho zla, za utrpení a zkázu lidí.
Že byli vůdcové nepřítele vlasatí je zajímavá perlička.

43 Jásejte, národy, spolu s jeho lidem, neboť krev svých otroků pomstí a pomstou odplatí svým protivníkům, své zemi a svému lidu daruje smíření.

Pro svůj lid, pro ty, kdo jsou na Jeho straně, Hospodin chystá satisfakci v podobě pomsty na jejich nepřátelích.
Jde o důvod k radosti.
A s těmi „svými“ si Bůh dá „všechny věci do pořádku“, daruje jim smíření. Mezi Božím lidem a Hospodinem bude již navždy vše v dokonalém pořádku.

44 Mojžíš šel a promluvil všechna slova této písně k lidu, on i Jozue, syn Núnův.

h.: do uší;
TM: Hóšea; jiné jméno pro téhož člověka;
Mojžíš vše shrnul. Vytvořil tu nejsrozumitelnější „také home message“ a ještě ji zhudebnil pro lepší zapamatování.
Možná bychom při chvalách měli občas zpívat Pátou Mojžíšovu, škoda, že ji nikdo nezhudebnil.

45 Když Mojžíš domluvil všechna tato slova k celému Izraeli, 46 řekl jim: (Vezměte si k srdci všechna slova,) která vám dnes dosvědčuji a přikazujte svým synům, aby zachovávali a plnili všechna slova tohoto zákona.

h.: dokončil mluvení;
n.: Přiložte svá srdce ke všem slovům;
Znovu a znovu Mojžíš zdůrazňuje – berte to vážně, neignorujte to, je to pro vás a pro vaše děti extrémně nekonečně důležité.

47 Vždyť to není pro vás nicotná věc, ale je to váš život; tímto způsobem prodloužíte dny v zemi, do které procházíte Jordánem, abyste ji obsadili.

n.: vedlejší; h.: prázdná;
Není to nevýznamné, nejsou to nepodstatné kecy – na vaší reakci záleží vaše životy.
Je to věc života a smrti.
Jako při školení zaměstnanců před prvním sfáráním do šachty. Proboha, dávejte pozor na to, co říkám! Poslouchejte mě, nehrajte piškvorky. Když to neuděláte správně, když uděláte chybu, když půjdete, kam nemáte, a budete sahat, na co nemáte, zemřete.
A zemřete nejen vy, ale postihne to i vše rodiny.
Když naopak věci budete dělat správně, bude se vám dařit dobře.

48 Právě v ten den (Hospodin promluvil k Mojžíšovi:)

h. výraz pův. znamenající kost (‘ecem) označuje ve vazbě též: úplné ztotožnění: – právě; nejčastěji je výraz použit ve vazbě „právě v ten den“
Právě v den, kdy měl Mojžíš tuto významnou řeč k lidu, k němu promluvil Bůh.

9 Vystup do tohoto pohoří Abarím, na horu Nebó, která je v moábské zemi, naproti Jerichu, a podívej se na kenaanskou zemi, kterou dávám do vlastnictví synům Izraele.

Vše, co měl Mojžíš za svého života naplnit, bylo hotovo.
Přichází závěrečná chvíle jeho života.
Vyděsil se Mojžíš? Asi ne – po všech těch letech strávených s Bohem na cestách, po stovkách hodin ve Stanu, po čtyřiceti dnech a nocích na Sinaji už zřejmě ne.
Co bych chtěl říci svým bratrům a sestrám, svým potomkům ve své závěrečné řeči?
Slova, která Mojžíš pronášel, ale nebyla jeho, byla Boží. On pouze zprostředkoval její předání.
Horu Nebó Mojžíš jistě znal. V dnešní době je v Jordánsku, nedaleko od Mrtvého moře. Jistě z dobrou viditelností Izraele.
Proč se měl ježíš na Kenaan dívat? Šlo o vstřícné gesto před smrtí? Také splnění posledního přání?
Nešlo spíše o osten ve smyslu: Podívej se, cos mohl dostat, kdybys nebyl neposlušný? To těžko.
Spíše uklidnění: Ty, můj synu, už půjdeš ke mě, ale neboj se, tuhle zemi tvůj lid dostane. Můj plán neselže, dotáhnu jej do konce. Další generace dojdou tam, kam ty jsi nemohl. Budou při tom stát na tvých ramenou.
Pro nás něco ve smyslu: Za tvého života sice probuzení do vaší země nepřišlo, ale po tvém odchodu je dám.
Nicméně Mojžíše jeho odvolání asi mrzet nepřestalo. Obsazení Zaslíbené země by bylo logickým završením jeho života.

50 Na hoře, na kterou vystoupíš, zemřeš a budeš připojen ke svému lidu, tak jako zemřel tvůj bratr Áron na hoře Hóru a byl připojen ke svému lidu,

Mělo Mojžíše připomenutí bratrovy smrti uklidnit?
Určitě nebylo mnoho lidí, které by Bůh takto někoho připravoval na odchod ze světa. Lidí, který by Nejvyšší dal přesné datum.
U Mojžíše si to Nejvyšší možná „mohl dovolit“, protože Mojžíš ze smrti pravděpodobně neměl obavy, možná se na setkání s tím, s kým strávil čtyřicet dní na hoře a mnoho hodin ve Stanu setkávání již těšil.
Co znamená „být připojen ke svému lidu“? je to zdůrazněno dvakrát.
Jde o frázi ve smyslu: Odejdeš cestou všeho živého? Či zemřeš jako všichni ostatní? Zřejmě to znamená: Připojíš se ke všem věřícím, kteří tě předešli a kteří jsou nyní u Boha.
Nejen k Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi a podobným duchovním „borcům“, ale ke všemu izraelskému lidu. k obyčejným lidem, kteří Hospodina znali a sloužili mu.
Být v takové společnosti je pěkná perspektiva.
Jak Mojžíšova smrt vlastně „technicky“ proběhla? Mojžíš se vypravil na horu. Vzal si s sebou někoho? Nahoře si lehl a čekal?
Neměl chuť se na tu horu nevypravit?
Možná si lze situaci představit takto: Hospodin tě vyzve, abys vystoupil na Lysou horu, kde pak zemřeš. Před smrtí ti ještě ukáže, jak po tvé smrti v Ostravě nastane převeliké duchovní probuzení, kdy se ke Kristu se obrátí tisíce a tisíce lidí.
Mojžíš udělal ohromný kus „práce“, je málo takových mužů víry. Přesto šlo je o „dílek do mozaiky“ Božího plánu spásy lidstva. Každý člověk musí se svou smrtelností počítat. Blahoslavení jsou ti, kdo mohou odcházet s pocitem, že udělali maximum a že mají vychovaného nástupce.

51 protože jste mi byli uprostřed synů Izraele u Vod sváru v Kádeši v pustině Sinu, když jste nedosvědčili moji svatost uprostřed synů Izraele. 52 Odtud uvidíš tu zemi, ale nevejdeš tam, do té země, kterou dávám synům Izraele.

h.: Meriby;
Bůh opakovaně připomíná Mojžíšův „prohřešek“ v Meribě. Člověk by přitom řekl, že se tam zase tolik nestalo. Mojžíš určitě udělal i jiné „kiksy“ – proč byl tento tak závažný? K tomu se vracíme na jiných místech.
Z Božího vracení se k této události také vyplývá, že primárním Božím plánem pro Mojžíšův život bylo, aby do Zaslíbené země vešel. Mojžíše to muselo „děsně štvát“, o to více, že mu to Hospodin opakovaně „předhazuje“. (A Mojžíš to zase předhazuje lidu – kdybyste nebyli tak vzpurní, nemusely mi ujet nervy,…)
Žádná katastrofa z toho pro Mojžíše nevyplynula – zkrátka jen odešel k Pánu dříve; štvát jej to ale muselo velmi.
Několik let života to Mojžíše bezesporu stálo. Bůh ho pouze neodstavil od vedení, ale vzal si ho k sobě. Zřejmě model: Mojžíš už není vedoucím (vedení předal Jozuemu), ale bude do zaslíbené země pokračovat jako divák, by nefungoval. Lidé by Jozueho možná neposlouchali, Jozue by měl tendenci se ohlížet na Mojžíšův názor, apod. (Zkrátka typické problémy při předávání vedení).
Proč se na věc nepodívat z lepší stránky? Mojžíš již byl unavený, možná i vyhořelý, nedostávalo se mu sil – a Bůh si jej vzal k sobě, protože jej chtěl ušetřit další zátěže. Využil k tomu Mojžíšova selhání jako záminky, protože věděl, že kdyby Mojžíšovi navrhl: Pojď už domů do odpočinku, už jsi toho udělal dost, Mojžíš by nesouhlasil. Alespoň část pravdy tento pohled může odrážet.
Přijde mi to vůči Mojžíšovi tvrdé: Tolik toho vydržel, tolik toho zvládl, tolikrát obstál. Nejednou lidu „zachránil krk“. A pak jednou nedosvědčil Boží svatost a všechno je pryč (ono „všechno pryč“ není – Mojžíš o svou odměnu nepřišel, ale stejně).
A co když ujedou nervy nám a někomu třeba sprostě vynadáme? Jde také o „nedosvědčení Boží svatosti“? Dost možná. Je třeba s tím počítat a dávat si pozor.
Musíme dosvědčovat Boží svatost: Co to vlastně znamená? Žít hodně toho, komu sloužíme. Jsme služebníci svatého Boha, sami se tedy podle toho musíme chovat. Jednou jsem v kázání použil sprosté slovo. Bylo adekvátní a dobře vystihovalo, to, co jsem chtěl vyjádřit. Bylo to ale zcela nepatřičné a myslím, že to splňovalo kritéria Nedosvědčení Boží svatosti. Jsme-li služebníci toho Svatého, nemůžeme mluvit nesvatě.

Stanovil hranice národů … Publikováno v ŽV leden 2024, str. 16-18. ↩︎
Moje zkušenosti potvrzují předpoklad, že jóga imunizuje vůči evangeliu ↩︎
Odkaz na vtip v sekci Články ↩︎
Zajímavostí je, že když jsem GPT požádal o vyhledání verše, kde se píše, že Bůh působí zlo, velmi se kroutila – že Bůh nikdy zlo nepůsobí, že takový verš neexistuje apod. ↩︎
A nejen lidských, zúčtováno bude i duchovními bytostmi, s ďáblem. ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz