1 Mojžíš pak vystoupil z moábských pustin na horu Nebó, na vrchol Pisgy, který je naproti Jerichu, a Hospodin mu ukázal celou zemi: Gileád až po Dan, 2 (celého Neftalího,) území Efrajima a Manasesa, celé území Judy až k Západnímu moři, 3 Negeb i Rovinu, jerišskou pláň a Palmové město, až k Sóaru.
- n.: celý kraj Neftalího a Dt 11:24
- h.: Ír-hatmarím; [dle 2Pa 28:15 ztotožňováno s Jerichem (tou dobou samozřejmě rozvrácené, ale název asi označuje oázu, která tam jistě byla. Možná z těchto důvodů byl užit alternativní název)];
- Opravdu mu Bůh ukázal prakticky celý Izrael – hora Nebó má výšku pouhých 710 m.n.m., celkem výrazně prominuje nad okolí. Dá se z ní prý zahlédnout Jeruzalém. Dohlédnout až ke Středozemnímu moři je asi běžným způsobem nemožné.
- Z Lysé hory v Beskydech (1345 m) je za dobré viditelnosti viditelný na západě Praděd (vzdušnou čarou asi 120 km) na východě Roháče asi 130 km).
- Izrael má z východu na západ asi 137 km, ze severu na jih asi 424 km.
- Přirozeným způsobem Mojžíš asi celý Izrael, tak jak je to popsáno, asi přehlédnout nemohl. Buď jej tedy přehlédl jen zhruba, kam až jeho oko dohlédlo, nebo mu jej Bůh ukázal nějakým zvláštním způsobem.
- Např. formou „propagační videa“ s nádhernými leteckými záběry krajiny.
- Opět se můžeme ptát, jak se Mojžíš cítil? Prožíval vztek, frustraci, smutek, lítost, štěstí, strach nebo zadostiučinění z dobře vykonaného díla?
- (Bůh zjevně na Mojžíšův konec nezměnil názor).
- Každý křesťan má jakou svou hlavní životní metu jednou slyšet: ‚Dobře, otroku dobrý a věrný, byl jsi věrný nad málem, ustanovím tě nad mnohým; vejdi v radost svého pána.‘ Každý si s sebou ale rovněž podobně jako Mojžíš nese svá selhání. Přesto u křesťanů v závěrečných fázích života převažuje radostné očekávání setkání s Pánem před obavami z toho, že mu budou „omláceny o hlavu“ jeho selhání. Bylo tomu tak i u patriarchů.
- Snad tomu tak bylo i u Mojžíše, který znal Boha (Ježíše) ze stovek osobních rozhovorů jako málokdo. Bůh sice neustoupil ze svého rozhodnutí odvolat jej ze služby, což ale neznamená, že jejich vztah byl nějak zkalený.
- Byl Mojžíš na hoře sám? Těžko – jednak by ho neměl, kdo pohřbít, jednak by okolnosti jeho smrti neměl, kdo zapsat.
- Lokalizace Mojžíšova hrobu není známa – může jít o prevenci Mojžíšova zbožštění.
- Jak Mojžíš zemřel – víme, že byl v dobré psychické i fyzické kondici. Je tedy možné, že mu Nejvyšší „zkrátka“ odňal dech?
- Z Judova dopisu víme o sporu archanděla Michaela a ďábla o Mojžíšovo tělo – o co šlo, není jasné, ani, kdo vyhrál. Kdyby vyhrál ďábel, asi bychom o Mojžíšově těle ještě slyšeli, takhle je kolem něho ticho. A proč by vůbec měl mít ďábel nějaký nárok na Mojžíšovo tělo? Mojžíš byl Boží muž. Chtěl z něho učinit objekt uctívání?
4 Hospodin mu řekl: Toto je země, o které jsem přísahal Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi: Dám ji tvému potomstvu. Ukázal jsem ti ji na vlastní oči, ale nevejdeš tam.
- h.: nepřekročíš přes Jordán;
- Od Boha trochu „kruté“, minimálně necitlivé? Ukážu ti, jak je to tam krásné, abych tě vzápětí ujistil, že tam nepůjdeš. Ale Bůh (Ježíš) a Mojžíš byli přátelé a přátelé se navzájem takto „nevychutnávají“, nedávají si svá selhání takto „vyžrat“.
- Bůh to musel myslet nějak jinak. Co třeba takto?: Dobrý boj jsi bojoval, běh jsi dokončil, víru zachoval. Máš toho dost, teď vejdi do mého odpočinutí. Ty jsi zaséval, Jozue sklidí.
- Zajímavé je, že Bůh se stále znovu odvolává na pět set let „prastarou“ smlouvu s praotci. Izraelci, ani sám Mojžíš nebyli tím hlavním důvodem, proč se jimi Nejvyšší zabývá.
- Můžeme si to přiblížit příkladem: V životě se ti daří, vypracuješ se, zbohatneš, jsi úspěšný. A pak se dozvíš, že příčinou toho všeho, vší té Boží přízně a ochrany byly modlitby tvé zbožné pra-prababičky z patnáctého století.
- Dívat se do vlastní i národní historie může odkrýt důležité souvislosti. Co když mučednická smrt Jana Husa má zásadní vliv na to, že náš národ ještě nezanikl a je úspěšný? Apod.
- Pro každého člověka je velmi důležité se do smlouvy s Bohem „dostat, vpáčit, vlomit, vecpat“. Za každou cenu potřebujeme dosáhnout toho, aby nás Hospodin do nějaké své smlouvy „pustil“. A když nás tam Nejvyšší skutečně zapíše, jde o životní výhru nezměrného významu. Máme vyhráno. Nežili jsme nadarmo, svůj život jsme nepromarnili.
5 Mojžíš, otrok Hospodinův, tam v moábské zemi zemřel podle Hospodinova příkazu.
- ČSP: [zde (Nu 11:11; Nu 12:7; srv. Ex 14:31; Dt 3:24) a potom mnohokrát je Mojžíš titulován jako Hospodinův otrok – Joz 1:1; 1Kr 8:53; 2Kr 18:12; 2Pa 1:3; Neh 1:7; Ž 105:26; srv. Gn 26:24; Ž 105:6.Ž 105:42 (Abraham); Ez 37:25 (Jákob); Joz 24:29 (Jozue); Sd 15:18 (Samson); Elijáš (2Kr 9:36); Jb 1:8 (Jób); 2S 3:18; Ž 18:1p (David); 2Kr 14:25 (Jonáš); 2Pa 32:16 (Chizkijáš); Jr 7:25p (proroci); Ř 1:1! (Pavel)]
- asi 1407 př. Kr.
- Hospodinů otrok: Jde o nepochybně jeden z nejčestnějších titulů, jaké může člověk získat. Kdybychom jej „náhodou“ získali my, ocitli bychom se v té nejlepší možné společnosti. Ve společnosti lidí, se kterými bych se chtěl setkat, se kterými bych si chtěl „popovídat“.
- Je to jeden ze dvou paradoxů, na které tento verš ukazuje – být otrokem je obecně považováno za neštěstí, pohanu, životní prohru. Může tomu tak být, ale ne vždy. Záleží na tom, komu člověk otročí. Být otrokem Nejvyššího je je funkce nanejvýše čestná. Dosáhnout této pozice je životní výhrou.
- A obrovským paradoxem je, že pozice Božího otroka je pozicí dobrovolnou! Bůh nikoho ke svému otroctví nenutí, odchod je kdykoliv otevřen.
- V Božím království platí zásada: TĚŽKO DOVNITŘ, LEHKO VEN, nikoliv naopak, jak je tomu v říši satanově nebo v některých sektách.
- Ježíš adepty následování spíše odrazoval nebo varoval. Když učedníci zvažovali odchod, zeptal se jich pouze: I vy chcete odejít?
- Druhým paradoxem je, že smrt v „Božím podání“ ztrácí svůj osten. Čteme, že Mojžíš zemřel podle Hospodinova příkazu. Zní to divně, ale ve skutečnosti zní adekvátní odpověď: No a co? Co má být?
- Cožpak nezemřeme všichni? Ovšemže ano!
- Cožpak vše živé nežije a neumírá podle Hospodinova příkazu? Ovšemže ano! Nikdo jiný, než Bůh, nerozhoduje o tom, kdo zemře a kdo bude žít.
- Víme, že smrt je nepřítelem a že nakonec bude přemožena. To ale neznamená, že ji Nejvyšší nemá pod kontrolou.
- Zemřít není pro žádného člověka křivdou a pro věřící není ani prohrou.
- Nerozhoduje, jestli (a kdy a jak) zemřeme, ale to, kam po smrti zamíříme. Smrt v Božích rukách může být i vysvobozením, výhrou.
- Mojžíš zamířil k Bohu – hned poté, co dodýchal, uviděl Pána a uslyšel radostné „Novej host k nám vešel na slavnost!“. (Z písně Svatopluka Karáska: Svatba v Káni).
- Jak Mojžíšova smrt proběhla technicky? Nějak nečekaně? Prohlížel si zaslíbenou zemi a najednou se „vyvrátil“? Nebo si po prohlídce lehl na zem a čekal, až mu Bůh zastaví srdce? Nebo si zdříml a už se neprobudil? Najednou se díval sám na sebe shora?
- Spíše bychom se mohli dohadovat, že průběh Mojžíšovy smrti byl nějakým způsobem speciální. Jeho tělo zde (na rozdíl od Henocha a od Eliáše) zůstalo, ale duše možná odešla k Pánu s určitou pompou?
- Může člověk z masa a krve prožít svou smrti v klidu? Nemít rozbušené srdce? Těžko. Jde pro každého o novou zkušenost, jde vždy o krok do neznáma. Nikdo si smrt neměl možnost vyzkoušet a nikdo (kromě Ježíše) se nevrátil, aby nás o jejím průběhu informoval. (Ponechávám nyní stranou NDE, Near-Death Experiences, Zkušenosti blízké smrti)
- Mnoho lidí je přesvědčeno, že nejlepší je zemřít ve spánku – usnout a už se neprobudit. Pro křesťana to tak být může, ale pro nevěřícího je to katastrofa. Vždyť vědomí blížící se smrti člověka ještě může dohnat do zamyšlení se a do pokání.
- Jen okrajová poznámka: Říká se, že smrt je ze všeho nejspravedlivější – postihne stejně krále i žebráka. Nazí jsme se narodili a nazí odcházíme. Rubáš nemá kapsy.
- V medicíně se s v současné době před každým (i banálním) zákrokem musí podepsat tzv. informovaný souhlas. Před smrtí ale nikdo informovaný souhlas Bohu nepodepisuje. Není se ostatně, co divit – vždyť smrt nemá nežádoucí účinky 🙂
6 Pohřbil ho v údolí v moábské zemi naproti Bét-peóru a nikdo neví o jeho hrobu až dodnes.
- Kdo ho pohřbil? Jozue? Měl nějaký jiný doprovod? Jeden člověk by ho z hory sám nesnesl. Nebo s ním byli jeho synové Geršom a Elieser?
- Proč je Mojžíšův hrob neznámý či utajen? Spíše se zdá, že utajení Mojžíšova hrobu je záměr, než že se nějak během let ztratilo povědomí o jeho přesné lokalizaci – vždyť autor píše „až dodnes“, což nemohlo být za příliš dlouho.
- Možná si sám Mojžíš nepřál mít hrob – věděl, že jeho „kult osobnosti“ je silný a že jeho hrob by se nutně stal památným či poutním místem. Jakýmsi dalším „hadem na holi“, který se z původní připomínky Božího jednání pro Izraelce stal modlou. Možná řekl Jozuovi, aby ho pohřbil tajně.
- Při každé návštěvě hřbitova bije do očí velikost některých náhrobků a hrobek. Lidé zjevně touží, aby jejich význam byl všem jasný i po jejich smrti. Je to ovšem hloupost – takhle si ostruhy u Boha nikdo neudělá (i kdyby stokrát umístil na svůj náhrobek kříž a zbožný citát).
- Je lépe mít nevýrazný náhrobek (nebo klidně žádný) a mít vážnost v Božích očích, než naopak. Pokud v našich životech bylo něco, co v Božích očích „stálo za řeč“, anonymní hrob nám to nevezme. Pokud nebylo, mega-hrobka nám nic nepřidá. Boha nelze zmanipulovat. I kdyby nás všichni lidé světa považovali za bůhvíjakého dobrodince, rozhodující je názor Boží.
- Deklarovat se jako křesťan spoléhající na Boží milost, na náhrobku je trochu pozdě. To už člověku žádné „ostruhy“ u Boha neudělá. A pokud je to pravda, je informace na náhrobku zbytečná.
- Podobně kontraproduktivní je uvádět na Boží muka nebo kapličky donátory – pokud jejich vystavění mělo v Božích očích nějakou cenu (což ale osobně považuji za nepravděpodobné), uvedení jména donátora tuto zásluhu spolehlivě likviduje.
- Líbilo se mi, že Moravští bratři na hřbitově v Hernhutu měli všichni stejné jednoduché náhrobní kameny. Bez ohledu na postavení a na zásluhy. Trochu smutné mi přišlo, že pouze náhrobek knížete Zinzendorfa ty ostatní výrazně převyšoval.
- Zde se jistě mění autor Páté Mojžíšovy knihy – tohle už Mojžíš psát nemohl. Zřejmě zbytek dopsal Jozue.
- „Moderní“ liberální kritika má s Mojžíšovým autorstvím Mojžíšových knih velký problém obecně, což nyní ponechávám stranou. Postoj liberálních teologů je někdy až úsměvný – dal by se parafrázovat: O Mojžíšových knihách nevíme s jistotou vůbec nic, s výjimkou toho, že je určitě nenapsal Mojžíš.
7 Mojžíšovi bylo sto dvacet let, (když zemřel;) jeho zrak nezeslábl a (síla ho neopustila.)
- h.: při jeho smrti;
- n.: vitalita;
- h.: jeho síla neutekla;
- Pokračujeme tedy v (pravděpodobně) Jozuových „postřezích“. Je jich ostatně pouze pár veršů.
- Mojžíš mu zřejmě svěřil svých pět knih s pokynem, aby je šířil a udržoval v povědomí lidu, a také, aby doplnil po jeho smrti pár závěrečných poznámek.
- O Mojžíšovi by se možná nedalo ani říci, že zemřel „stár a sytý dnů“. Možná se cítil tak dobře. plný síly a odhodlání, že se mu nechtělo odcházet od „nedodělané práce“. V každém případě je příjemné, když se člověk ve stáří cítí dobře.
- Omezení stáří přicházejí více méně nevyhnutelně, nemusejí člověka ale nutně invalidizovat.
- Mojžíš jistě neumíral jako opuštěný imobilní senior v domově důchodců. Nevyhlížel smrt jako vysvobození.
- A od Jozuy v tomto konstatování jistě nebyla závist. Jozue spolu s Kálebem rovněž dostali od Hospodina nadpřirozenou vitalitu, takže do zaslíbené země vstupovali s chutí a plni síly.
- Mojžíš začínal svou službu v 80 letech, řekněme, že Jozuovi bylo v té době do třicítky. Při vstupu do Zaslíbené země byl ve věku kolem sedmdesátky.
- Možná se dá odhadnout, že lidé v tehdejší době žili ve zdraví asi o třetinu déle. Někteří Boží muži k tomu ještě od Boha dostali další prémii let a vitality.
- Dobrý zrak je zmiňován jako důležitý ukazatel vitality. Senilní chabozrakost byla zjevně známa i v dobách, kdy se ještě do počítačů nehledělo. Mojžíš tedy četl bez brýlí, dobře slyšel a bez problémů se pohyboval.
- Je dobré zmínit, že fyzická a psychická kondice nebyla životním cílem zmiňovaných Božích mužů – Mojžíš ani Jozue se na své zdraví a na svůj život neupínali. Jejich životním cílem bylo sloužit Hospodinu a to další „jim bylo přidáno“.
8 Synové Izraele plakali nad Mojžíšem v moábských pustinách třicet dní. Pak dny pláče a smutku pro Mojžíše skončily.
- Oficiální smutek v trávní celého měsíce je poměrně dlouhým obdobím. Zřejmě po celou dobu neprobíhaly žádné veřejné oslavy, vlajky byly „půl žerdi“.
- Žádný zármutek ale netrvá věčně. Je třeba jít dál.
- Ani odchodem tak velkého člověka nekončí dějiny. Dokonce i Kristův pobyt na planetě po nějaké době skončil a „agendu“ převzaly další generace. Po Mojžíšovi nastoupil Jozue, Kristus zanechal učedníky a Svatého Ducha.
- Věřící za žádných okolností nezůstávají bezprizorní.
9 Jozue, syn Núnův, byl plný ducha moudrosti, protože na něj Mojžíš položil své ruce. Synové Izraele ho poslouchali a činili to, co Hospodin Mojžíšovi přikázal.
- Jozue nyní píše sám o sobě.
- Nemá problém o sobě napsat, že plný ducha moudrosti, podobně jako Mojžíš o sobě napsal, že byl nejpokornější z lidí.
- Mimochodem: kdy se poprvé na scéně objevuje Jozue? V 17. kapitole Exodu – po Masse a Meribě ho posílá bojovat s Amálekovci. O tom, že hojně pobýval ve Stanu se píše až v kapitole 33.
- Na druhé straně na sobě chválu nenechává, neboť zdůrazňuje, že že to bylo díky Mojžíšovu položení rukou.
- Což asi nebyla úplná pravda, neboť Jozue byl zbožný ještě předtím – ve Stanu setkávání trávil ještě více času, než Mojžíš, apod. Šlo to tedy opravdu o skromnost.
- Jozue zřejmě musel od Mojžíšova vložení rukou cítit opravdový rozdíl – muselo jít v jeho životě o přelom. Nešlo pouze o jmenování do funkce, ale Jozue na sobě pocítil rozdíl v moci.
- Něco ve smyslu: Od té doby, co jsem dostal tu „injekci“, mě napadají věci, které bych nevymyslel, mnohem lépe mi to myslí, apod.
- Mimochodem – Jozuovo vůdcovství se nikdo nepokusil zpochybnit. Zřejmě nejen kvůli Mojžíšovu příkazu, ale i kvůli Jozuovým neoddiskutovatelným schopnostem a pomazání.
10 V Izraeli již nepovstal proroka jako Mojžíš, (který by znal Hospodina) tváří v tvář,
- n.: kterého by znal Hospodin;
- Autor chválou nešetří. Byla to pravda.
- Na druhé straně: Co dělával ve Stanu Jozue, když se tam nesetkával s Hospodinem “ tváří v tvář“? Jeho setkávání v Bohem (s Kristem) byla na jiné úrovni vztahu? Jozue tam trávil čas modlitbou tak, jako bychom ho tam trávili my, kdežto Mojžíš mluvil s Bohem akusticky nebo Krista dokonce při setkáních viděl? Na hoře Mojžíš s Kristem jistě „seděl a povídal“, jak to ale fungovalo ve Stanu, úplně jasné není.
- srv. Ex 33:11: Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, tak jako mluví člověk se svým přítelem. Pak se vrátil do tábora, ale jeho služebník Jozue, syn Núnův, mládenec, se od stanu nevzdaloval.
- Jozue tedy konstatuje, že mezi kvalitou (ne kvantitou) setkávání s Bohem ve Stanu byl mezi ním a Mojžíšem rozdíl.
11 se všemi těmi znameními a divy, které jej Hospodin poslal učinit v egyptské zemi faraonovi, všem jeho otrokům a celé jeho zemi,
- n.: při / (+nebylo mu rovného) pro;
- Mojžíšova velikost a mimořádnost byla dána na prvním místě jeho vztahem s Hospodinem.
- Na druhém místě velikostí zázraků, které se skrze něho děly. Opravdu nikdo jiný na planetě za sebou takové „portfolio“ zázraků neměl.
- Ani v následující době se nic podobného neopakovalo – až do Kristova příchodu.
12 se vší mocnou rukou a se všemi těmi (velkými, bázeň vzbuzujícími činy,) které Mojžíš učinil před očima celého Izraele.
- n.: velkými a hroznými činy; h.: pro všechen velký strach;
- Mojžíšovy zázraky byly veřejné a široce známé.
- Jeho „ruka“ byla skutečně mocná.
- A to je vše. Jozue začal psát svou vlastní knihu.
- Jozue svého předchůdce nekritizoval, jak je někdy u výměny vládnoucí garnitury obvyklé: Až doposud bylo všechno špatně, teď to já začnu dělat správně. (A začnu tím, že si nechám vylepšit kancelář 😊).