5. Mojžíšova – kapitola 4

1 Nyní slyš, Izraeli, ustanovení a nařízení, která vás učím plnit, abyste zůstali naživu, šli a obsadili zemi, kterou vám dává Hospodin, Bůh vašich otců.

h.: soudy; [dva velmi časté výrazy v Dt popisující smluvní podmínky pro Izrael;
Obsazení země je na spadnutí, již je jasné, že tentokrát do toho Izraelci půjdou a že je zcela reálné, že jejich mise bude úspěšná.
Je tedy třeba si zrekapitulovat situaci – především podmínky, za kterých se stali a zůstávají lidem patřícím Hospodinu.
Není to totiž tak, že Boží podpora je automatická. Hospodin svůj lid podporuje, ale je důležité jeho lidem zůstat.
Život s Bohem má své podmínky, pravidla. Bez jejich dodržování hrozí vyhynutí, o nějakém obsazování nemůže být ani řeči.
To ostatně není nic neobvyklého – naše životy vždy mají pravidla, která musíme dodržovat, chceme-li žít. Musíme jíst, nemůžeme strkat prsty do zásuvky, nemůžeme přebíhat dálnici, nemůžeme skákat z deseti metrů, nemůžeme pít vodu z kaluží. Takových pravidel jsou tisíce a od dětství se je učíme respektovat.
Také zde je řečeno, že pravidla Boží smlouvy je třeba se učit plnit. Není to najednou a není to hned.

2 Nic nepřidávejte k tomu, co vám přikazuji, ani z toho nic neubírejte, ale zachovávejte příkazy Hospodina, svého Boha, které vám dávám.

n.: nevynecháte;
h.: přikazuji;
Židé vždy považovali Tóru za dokonalou. V průběhu dějin se jejich pohled na vlastní náboženství měnil, ale Tóra vždy zůstávala nedotknutelná. Židé ji považují za dokonalou. (Paul Johnson. Dějiny židovského národa).
Dokonalá zajisté je, nicméně Ježíšovo „dovysvětlení“ je pro jejích pochopení zásadní.
Tímto veršem je navěky chráněna proti svévolným úpravám.

3 Vaše oči viděly, co Hospodin učinil kvůli Baal-peórovi, jak každého, kdo šel za Baal-peórem, Hospodin, tvůj Bůh, ze tvého středu vyhladil.

n.: v Baal-peóru;
Příběh je popsán ve 25. kapitole Numeri a je drsný. Šlo o sexuální a modlářský hřích, navíc prováděný arogantně. Důsledkem byla smrt 25 tisíc.

4 Zatímco vy, kteří lnete k Hospodinu, svému Bohu, vy všichni jste dnes naživu.

n~: jste oddaní;
Ti, kdo Boha opustili, už jsou po smrti. Vy žijete.
Lnout k Hospodinu je pěkný obrat. Stejně jako být Mu oddán. Jde o citovou dobrovolnou věc, ne o pouhou poslušnost z nezbytnosti.
Ke své ženě nebo k manželovi člověk lne ne kvůli tomu, že si ho vzal, ale protože ho má rád a chce s ním být.

5 Pohleď, učil jsem vás ustanovení a nařízení, jak mi přikázal Hospodin, můj Bůh, abyste je plnili v zemi, do které jdete, abyste ji obsadili.

h.: tak činili;
Mojžíš je tomu vytrvale učil.
Bylo důležité ta přikázání dodržovat doposud během putování pouští – ale v zaslíbené zemi to nebude o nic méně důležité.

6 Zachovávejte a plňte je, protože to je vaše moudrost a vaše rozumnost před očima národů, které když uslyší všechna tato ustanovení, řeknou: Tento velký národ je vskutku moudrý a rozumný lid.

Boží příkazy jsou opravdu něco mimořádného. Vymykají se všemu, co se na planetě vyskytuje. Tohle nikdo jiný ani zdaleka nemá.
A je pravdou, že v historii byli Židé díky Zákonu vždy a všude úspěšní.

7 Vždyť ⁽jaký jiný velký národ má bohy tak blízko sebe,⁾ jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoliv k němu voláme?

n.: jakému jinému velkému národu jsou bohové tak blízko;
Odpověď je nasnadě – žádný jiný národ Boha tak blízko nemá.

8 A jaký jiný velký národ má tak spravedlivá ustanovení a nařízení jako je celý tento zákon, který před vás dnes kladu?

Opět – Tóra je s jakýmkoliv jiným zákoníkem nesrovnatelná. Zcela se vymyká.
Ukazuje nám, jak věci vidí spravedlivý Hospodin. On definuje spravedlnost.

9 Jenom se měj na pozoru a velmi střež svou duši, abys nezapomněl ty věci, které viděly tvé oči a aby po všechny dny tvého života nevymizely ze tvého srdce, ale poučujo nich své syny a své vnuky.

h.: se neodvrátily;
n.: oznamuj je;
Tohle vědomí mimořádnosti Tóry (a osobní vzpomínky na Boží jednání) nesmí v tvé mysli nikdy vyblednout. Život je dlouhý – ale ty jsi zodpovědný, abys na tohle nikdy nezapomněl.
A dále jsi zodpovědný za to, abys toto předal dalším generacím.

10 ⁽Pamatuj na den,⁾ kdy jsi stál před Hospodinem, svým Bohem, na Chorébu, a kdy mi Hospodin řekl: Shromáždi mi lid a oznámím jim svá slova, ⁽aby se mě učili bát⁾po všechny dny, co budou naživu na zemi, a učili tomu i své syny.

n.: která se budou učit, aby se mě báli; [klíčový pojem Dt a celé StS; důležité pro porozumění je Ex 20,20 (Mojžíš lidu odpověděl: Nebojte se, protože Bůh přišel, aby vás vyzkoušel a aby na vás byla bázeň před ním, abyste nehřešili), kde jsou v jednom verši zmíněny strach nepatřičný i strach žádoucí (jeho důsledek – nehřešení;
Na Sinaji to všechno začalo – tam jsme oficiálně „podepsali“ naši smlouvu. Tam jsme se dohodli, že vy budete dodržovat moje příkazy a já budu vaším Bohem.
Učit se bát je zajímavý obrat. Ukazuje na učení se respektu. Jsme povinni sami sebe i své potomky učit mít zdravý respekt z Boha.

11 Přistoupili jste a stáli pod horou. Hora plála ohněm doprostřed nebes, byla tma, oblak a hustá temnota.

Ten podpis vzájemné smlouvy byl poměrně dramatickou událostí.

12 Hospodin k vám mluvil z ohně. Slyšeli jste zvuk slov, ovšem podobu jste neviděli, nic než hlas.

Slyšet Boží hlas musel být mimořádný zážitek. To se opravdu nestává.
Boha samozřejmě neviděli.

13 Oznámil vám svou smlouvu, kterou vám přikázal plnit, Deset slov, a napsal je na dvě kamenné desky.

[v Dt první použití slova „smlouva“ dále často (27×) používaného výrazu];
n.: řečí; úmluv / (tradičně): Desatero;
Tohle po vás chci, pokud chcete být mým lidem. Přes tohle nejede vlak.
Desatero je existenční minimum, které činí život na padlé zemi alespoň elementárně snesitelným.

14 Mně v té době Hospodin přikázal, abych vás učil ustanovení a nařízení, abyste je plnili v zemi, do které procházíte Jordánem, abyste ji obsadili.

Mým úkolem je vám věci vysvětlovat a dohlížet na to, abyste je plnili.

15 ⁽Kvůli svým životům se mějte velmi na pozoru,⁾ — neboť jste neviděli žádnou podobu v den, kdy k vám Hospodin mluvil na Chorébu z ohně —

n~: Dávejte na sebe velký pozor;
To, že se vám Hospodin neukázal, bylo záměrné – On nechce, abyste věděli, jak vypadá. Mimo jiné proto, aby vám zabránil si vytvářet jeho podobizny (což by nutně vedlo k jejich uctívání a k manipulaci s Bohem)

16 abyste nejednali zvráceně a neudělali si tesanou modlu jakékoli podoby, žádnou sochu: Napodobeninu muže či ženy,

h.: mužského pohlaví; oproti obvyklému iššá h. nqebá vyjadřuje to, co je ženského pohlaví (včetně samice);
Neexistuje žádná možnost, jak si Boha znázornit. Pokoušet se o to je zvrácenost, perverze.
Uctívání obrazů a soch, jak je běžně provozuje ŘK a pravoslavná církev, pravděpodobně spadá do tohoto ranku, jde tedy o zvrácenost. Zda je „polehčující okolností“ skutečnost, že Bůh na sebe vzal v Kristu lidskou podobu (mnoho uctívaných obrazů a soch znázorňuje Krista), je otázkou. Osobně si to nemyslím, neboť princip zůstává stejný – uctívání se obrazí od „originálu“ k jeho obrazu.

17 napodobeninu žádného zvířete, které je na zemi, ani napodobeninu žádného okřídleného ptáka, který létá po nebi, 18 napodobeninu ničeho plazícího se po zemi, ani napodobeninu žádné ryby, která je ve vodě ⁽pod zemí.

tj. pod úrovní země;
Boha je zakázáno si zobrazovat nejen v podobě člověka, ale samozřejmě také v podobě jakéhokoliv zvířete.

19 Ani nepozvedej své oči k nebesům, aby ses díval na slunce, měsíc a hvězdy, celý nebeský zástup a nechal se svést, klaněl se jim a sloužil jim, protože Hospodin, tvůj Bůh, je přidělil všem národům pod celým nebem.

Uctívání nebeských těles by ti mohlo připadat přijatelnější, než uctívání soch lidí nebo zvířat. I když to vypadá vznešeněji, je to stejně mimo.
Jde o pouhé stvoření sloužící mj. k dělení času. K uctívání na něm není nic.

20 Vás však Hospodin vzal a vyvedl vás z pece na tavení železa, z Egypta, abyste ⁽byli jeho lidem, dědictvím,⁾ jak je tomu dnes.

n.: vybral;
h.: z železné pece;
[h. kúr, taková pec byla místem pročištění („tyglíkem“), nikoliv vlastním pročišťujícím žárem;
h: být jemu za lid dědictví;
Pec na tavení je místo, kde je kov vystaven extrémním podmínkám: je mu tak těžko, je tak pálen a namáhán, že taje. Podmínky Izraelců byly stejně extrémní – dohnaly je k tomu, že v žáru okolností začali volat ke svému Bohu.
Když se Izraelci modlili za pomoc v egyptské nouzi, ani ve snu je nenapadlo, jaké jejich volání bude mít důsledky. Bylo jim zle a chtěli úlevu – doufali, že Hospodin v jejich prospěch zasáhne, ale rozhodně neočekávali tu lavinu událostí, kterou svými modlitbami spustí.
Očekávali něco ve smyslu: My se pomodlíme a Bůh obměkčí faraonovo srdce a ten nám ubere roboty nebo nechá na pokoji naše děti. Budeme žít jako doposud, jen se budeme mít trochu lépe.
Že ale dojde k takovému sledu neuvěřitelných událostí, který vyvrcholí jejich odchodem z Egypta úplně pryč, to je jim jistě na mysl nepřišlo.
Na jedné straně jistě toužili „vypadnout“ z otroctví, na druhé straně si neuměli představit, jakou svobodu by vlastně očekávali.
Je otázka, jestli, kdyby věděli, co rozpoutají, by o svobodu stáli. Podle některých jejich pozdějších reakcí se zdá, že možná ani ne. Svoboda je náročná obtížná a svým způsobem horší, než otroctví.
Tento princip je lidsky a historicky univerzální. Např. všichni občané ČR svorně nenáviděli komunismus, chtěli více svobody a lepší životy. Kdyby ale dopředu věděli, jak těžká a chaotická následná svoboda ve skutečnosti bude, mnozí by si raději volili v komunismu zůstat¹. Zvláště pokud by se materiální životní podmínky alespoň částečně zlepšily.
Hospodin je ale jiný – na takovouto dohodu nepřistupuje. Když se k Němu modlíme, „vypouštíme z láhve džina“. Bůh nehraje hru: Zařiď, ať se máme lépe, ale jinak nás nechej na pokoji, v zásadě se nám zde žije dobře.
Izraelci byli v otroctví zlého faraona. (Všichni lidé na planetě od narození analogickým způsobem otročí zlému ďáblu).
Když na Izraelce faraonovo zlo dopadalo příliš těžce, vzpomněli si na „svého“ Boha², a začali k Němu volat o pomoc. (Někteří lidé, když jim začne docházet, v čem žijí, začnou volat k Bohu).
Bůh na volání svých dětí reaguje. Reaguje ale „po svém“ – vkládá se do problému v celé komplexitě a rozhoduje se mocí a silou svůj lid z moci zlého vysvobodit a to definitivně. Ne tedy pouze ulehčit jim podmínky jejich otroctví.
Podobně reaguje Bůh na modlitby lidí ve světě – je ochoten pomoci, ale po svém, tedy vyvést člověka z otroctví a získat ho pro sebe.
Je ti zle? Došlo ti, že žiješ svůj život v otroctví ďáblovu? Že tvůj život nedává smysl? Že v pekle žiješ a do pekla směřuješ? Modlíš se o pomoc k Bohu? … To je dobře. Počítej ale s tím, že Bůh ti nejen „trochu uleví v problémech“, ale že se do tvého života opravdu vloží. Ďábla tvrdě klepne přes prsty, až tě bude musit pustit. Ale pak tě uchopí za ruku a bude tě chtít vést za sebou.
Seznámí tě se svým Synem a bude chtít, abys vstoupil do Jeho služeb. (Kam vlastně Bůh Izraelce z otroctví vede, uvidíme dále. Jde o svobodu, ale ne o svobodu ve smyslu: dělej si, co chceš)
Bůh není hračka na hraní, Bůh není ochočený lvíček. Bůh je Bůh, strašný „Aslan“, před nímž se třese zem. Chceš jej oslovit s prosbou o pomoc? Moc dobrý nápad – On je opravdu tím jediným, kdo ti pomoci může. Ale počítej s tím, že jsi „zmáčkl tlačítko“, a důsledky svého zmáčknutí že nebudeš mít pod kontrolou. Tu sílu už nedostaneš zpátky, tu moc nenacpeš zpátky do krabice. Otevřel jsi dveře a pozval do svého života tu největší moc ve vesmíru. Tak nečekej kosmetické úpravy, očekávej smršť změn. Ježíš věděl, co říká, když stále znovu opakoval: Zvaž, jestli to doopravdy chceš.

21 Hospodin se na mě kvůli vám rozhněval a přísahal, že neprojdu Jordánem a nevejdu do té dobré země, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví.

h.: vašim slovům; tj. záležitostem s vámi / ohledně vás;
Mojžíš opakovaně dává najevo, že ze svého problému částečně obviňuje národ. Říká vlastně: „Nebýt vás“ nebo „Kdybyste byli méně problémoví“, nemuselo se mi tohle stát. Jak už jsme psali, pravda to spíše není. Jakkoliv se to nezdá, okolnosti nebývají pro naše životy určující. Když říkáme: Kdybych já se narodil jako…, kdybych já měl jinou manželku/manžela,… kdybych mě více peněz, to já bych Ti, Bože, jinak sloužil! – téměř vždy nebo vždy neříkáme pravdu.
Na druhé straně v daném okamžiku to asi pravda byla. Kdyby národ tak neprovokoval, Mojžíši by neujely nervy a kritická situace byla zřejmě opravdu nenastala.
Je také vidět, že Mojžíše skutečnost, že nebude svědkem záboru, stále mrzí.
Připomeňme si ještě situaci, kterou Hospodin Mojžíšovi vyčítá: (4M 20,12): Hospodin však řekl Mojžíšovi a Áronovi: Protože jste mi nevěřili a nedosvědčili jste moji svatost před očima synů Izraele, proto nepřivedete toto shromáždění do země, kterou jsem jim dal.
Příčinou jejich (Mojžíšova a Áronova) nevejití byla nevíra a nedosvědčení Boží svatosti³.

2 Ano, já zemřu v této zemi, neprojdu Jordánem, ale vy projdete a obsadíte tuto dobrou zemi.

Taková je realita. Všichni stojíme v realitách, se kterými nejsme schopni nic udělat.
Mojžíš tuto věc nakonec také zvládl. Nezemřel v hořkosti vůči Bohu, nezavrhl Jej (Tolik jsem toho pro Tebe, Bože udělal, a ty mi ani nedopřeješ tuhle satisfakci – kašlu na tebe).
Mojžíš o problému s Bohem jistě nejednou rozmlouval a zjistil, že v tomto je Boží rozhodnutí nezvratné.
Bůh měl Mojžíše velmi rád, trávili spolu hodně času, dobře „se znali“. V tomto případě ale Bůh vyhodnotil, že takto to bude lepší.
Nemuselo přitom už ani jít o trest pro Mojžíše. Hospodin mu jeho selhání jistě již dávno odpustil. Bůh odpouští rychle, ale to, co přetrvává, jsou důsledky našich činů.

23 Mějte se na pozoru, abyste nezapomněli na smlouvu Hospodina, svého Boha, kterou s vámi uzavřel, a neudělali si tesanou modlu jakékoliv podoby,jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh.

Překlad je možná trochu neobratný – vypadá to trochu, jako by tesat modly, přikázal Hospodin.
V každém případě vás čeká nová realita. Končí potloukání se po poušti a čeká vás boj, který bude veskrze úspěšný.
V takové situaci je snadné zapomenout na pokoru a na Toho, kdo nad vámi celou dobu drží svou ruku. V poušti jste na Hospodina byli každodenně naprosto odkázáni. Nyní se stanete samostatnými a bohatými a Jeho ochranu již nebudete potřebovat tak bezprostředně (samozřejmě budete, ale bude snadnější na to zapomenout).
Bude proto velmi důležité, abyste se hlídali a nezapomínali.

24 Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, je stravující oheň, žárlivý Bůh.

Vždyť nemáte co do činění s žádným maskotem, s nějakým dobráckým dědečkem. Náš Hospodin je nezkrotná síla, navíc plná emocí. Miluje vás zuřivou láskou, vztekle na vás žárlí. S někým takovým si nechcete zahrávat.

25 Jestliže až zplodíte syny a vnuky a budete dlouho usazeni v zemi, budete jednat zvráceně a uděláte si tesanou modlu jakékoliv podoby, spácháte to, co je zlé v očích Hospodina, svého Boha, a rozzlobíte ho,

Toto varování či upozornění se vztahuje dlouho do budoucnosti. Musíte pečlivě dbát i na to, abyste toto varování předali svým potomkům. S plynoucím časem se věci nezmění, hrany neobrousí. „Radioaktivita nepřestane být radioaktivitou“ – i pro vaše děti a vnoučata bude platit, že když se budou „potloukat kolem srdce reaktoru“, zemřou na nemoc z ozáření.
Oheň zůstane ohněm. Jako své děti učíte zacházet se sirkami či s ohněm, stejně je učte, že Hospodin je stále Hospodin. Ani po deseti generacích nebude možno si myslet, že oheň už přestal pálit, přestal být nebezpečný. Bůh nepřestane být Bohem ani, když se vám bude dlouhou dobu dařit dobře a bude se vám zdát, že už dlouho se Nejvyšší „nijak výrazně neprojevoval“.
Rozzlobit Jej bude stále možné.

26 povolávám dnes proti vám za svědky nebesa i zemi, že jistě rychle vyhynete ze země, do které procházíte Jordánem, abyste ji obsadili. ⁽Nedožijete se v ní mnoha dní,⁾ ale jistě budete vyhubeni.

h.: Neprodloužíte své dny na ní;
Vaši synové nikdy nebudou mít své jisté, nikdy nebudou definitivně za vodou, aby se mohli na Mě vykašlat. Pokud to udělají, odejmu jim svou ochranu, svou přízeň, což bude jejich rychlý konec.
Varování je zcela na místě – lidé mají sklon rychle v dobrých podmínkách zapomínat na potřebu Boží ochrany.

27 Hospodin vás rozptýlí mezi národy a zůstanete v malém počtu mezi národy, kam vás Hospodin zažene.

Vaše chování či chování vašich potomků bude mít řadu důsledků – kromě vyhynutí to bude také rozptýlení a redukce vašeho počtu.

28 Tam budete sloužit bohům, dílu lidských rukou, dřevu a kameni, kteří nevidí ani neslyší, nejedí ani nečichají.

Budeš zahnán mezi národy, jejich poznání Boha bude na neuvěřitelně nízké úrovni.
Budou sloužit bohům, modlám, soškám či obrazům, což je tou největší ubohostí, jakou si jen lze představit.
Pozná-li někdo jednou opravdového Boha, je propad k modlářství nepředstavitelně hluboký.
To, co lze národům bez poznání „tolerovat“, je pro Boží lid neuvěřitelnou ubohostí.
Kdo jednou osobně poznal Boha, se již nemůže klanět obrazům či sochám, podobně jako ten kdo jednou poznal lásku s milovaným člověkem se nebude vracet k masturbaci u porna.
Židé v průběhu dějin mnohokrát mezi modlářské národy rozptýleni opravdu byli⁴.

29 Tam budete hledat Hospodina, svého Boha, a nalezneš ho, když ho budeš hledat ⁽celým svým srdcem a celou svou duší. ⁾

n.: Jestliže tam …, nalezneš …; h. dosl.: Odtamtud;
(pro české hledat jsou v h. verši dvě různá synonymní slovesa /drš + bqš/;
Žádný propad nemusí být definitivní. I marnotratný syn se nakonec vzpamatoval.
Bůh dveře definitivně nazaklapne, nikdy nepřestane čekat, jestli se jeho lid nevzpamatuje.
Ono vzpamatování ale musí být opravdové a hluboké. Musí být „naplno“. Celým srdcem a celou duší znamená celou osobností.
Bůh se sice hněvá, ale nikdy po sobě nezahladí všechny stopy. Vždycky budou existovat indicie, jak jej nalézt. Nalézt Boha, jsem-li od Něho daleko, není jednoduché. Není to „na první ránu“. Hledat Boha je „úniková hra„, která má řešení. Když Bůh uvidí, že snaha je upřímná, bude reagovat, bude posílat nápovědy, bude odpovídat. Kdo hledá, nachází, kdo tluče, tomu nakonec opravdu je otevřeno.
Tento Boží slib je absolutní – platí pro každého člověka na planetě, pro lidi všech doba a všech prostředí. Boha nalézt lze. Kdo opravdu chce, ten jej nalezne.
Totéž je zopakováno v Jer 29,13 – nalezení je možné, pokud hledáš naplno.

30 Až ⁽budeš v tísni⁾ a ⁽dopadnou na tebe⁾ všechny tyto věci, ⁽v posledních dnech⁾ se navrátíš kHospodinu, svému Bohu, a jej budeš poslouchat.

n.: ti bude úzko;
h.: naleznou tě; n.: postihnou tě / pocítíš
h: na konci dnů;
h. výraz (šwb) je používán často pro pokání;
v h. 6× ve StS použito spojení s předl. ad – až k Hospodinu;
Odpadnutí a modlářství povedou ke katastrofám. Ty vypůsobí tíseň a ta povede k hledání Boha a k návratu k Němu.

31 Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh soucitný, neopustí tě a nezničí tě, nezapomene na smlouvu s tvými otci, kterou jim odpřisáhl.

Vždyť cílem není zničení ani trest. Cílem je vzpamatování se a obnovení vztahu.
Bůh tě má stále na paměti, je mu tě líto. Stále mu na tobě záleží, nikdy nad tebou nezlomí definitivně hůl, nikdy tě definitivně neopustí.
Otec své děti někdy trestat musí, ale radost mu to nedělá. Každá rána ho bolí za dítě a prožívá ji spolu s ním. Trest je známkou synovství, vůbec ne známkou opuštění.
Vše řečené platí pro Izrael všech dob, ale rovněž pro každého jednotlivého křesťana a pro církev.

32 Jen se vyptávej na dřívější časy, které byly před tebou, od doby, kdy Bůh stvořil člověka na zemi, ⁽od jednoho konce nebes až na druhý,⁾ zda se stalo něco tak velkého nebo jestli ⁽někdo slyšel⁾ něco takového?

h.: od konce nebes až do konce nebes;
n.: se proslýchalo;
Zamysli se nad vším, co Bůh pro svůj lid (pro tebe) udělal, nad tím, co už jsi s Bohem zažil a co zažili tvoji předkové. Je to naprosto mimořádné a výjimečné. Je to zázračné. Tak si to připomínej a stavěj na tom svou víru.

33 Cožpak nějaký národ slyšel Boží hlas mluvící z ohně, jako jsi slyšel ty, a zůstal naživu?

Samozřejmě ani omylem.

34 Nebo zkusil ⁽nějaký bůh⁾ jít a vzít si národ z jiného národa skrze zkoušky, znamení, divy a boj, mocnou rukou a vztaženou paží, skrze ⁽velké činy vzbuzující bázeň,⁾ jak to všechno pro vás činil Hospodin, tvůj Bůh, před tvýma očima v Egyptě?

Samozřejmě ani omylem – nic ani vzdáleně podobného se v historii světa nestalo nikdy.
Z naší perspektivy si můžeme dosadit ještě Kristův život, smrt a vzkříšení – tyto události svou mimořádností a významností ty izraelské daleko převyšují.

35 Tobě bylo ⁽dáno vidět a poznat,⁾ že Hospodin je Bůh a nikdo jiný kromě něj.

n.: ukázáno, abys věděl;
Tohle poznání není pro každého, jen pro vyvolené. Je milost být mezi těmi, komu je toto odhaleno.

36 Z nebes k tobě nechal zaznít svůj hlas, aby tě poučil, na zemi ti ukázal svůj velký oheň, z ohně jsi slyšel jeho slova.

n.: vychovával;
Bůh k lidem akusticky mluví opravdu naprosto výjimečně. Zde byla Boží řeč navíc provázena mimořádnými úkazy, např. ohněm.
Kromě Kristova proměnění na hoře šlo pravděpodobně o jedinečnou událost v lidských dějinách.

37 A protože miloval tvé otce, vyvolil jejich potomstvo po nich. On sám tě svou velkou silou vyvedl z Egypta,

[láska primárně jako rozhodnutí vůle – volba;]
h.: Svou tváří; n.: Svou přítomností;
Motivem Božího jednání byla a je láska.
Zde jsou navíc ve hře z lásky vycházející historické smlouvy – Bůh se na něčem domluvil s vaším prapradědou Abrahamem – proto Bůh posléze reagoval na volání o pomoc.

38 vyhnal před tebou národy větší a mocnější než jsi ty, aby tě přivedl do jejich země a dal ti ji do dědictví, jak je tomu dnes.

Když Bůh pro tebe chce něco udělat, nemá problém jednat proti přírodním zákonům. Realita Boha nezastaví, co chce, to prosadí.

39 Uznej tedy dnes a ⁽připomínej si ve svém srdci,⁾ že Hospodin je Bůh nahoře na nebi i dole na zemi a žádný jiný není.

n.: Věz;
h.: budeš přivádět zpět do svého srdce; n~: uchovávej v mysli;
Všechny tyto zkušenosti drž v mysli. To je přece naprosto zjevné, že za tím, co se kolem tebe děje, je Boží ruka. Tohle by přece nikdo jiný nezvládl.

40 Zachovávej jeho ustanovení a jeho příkazy, které ti dnes dávám, aby se vedlo dobře tobě i tvým synům po tobě a aby ⁽ses dožil mnoha dní⁾ v zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává pro všechny dny.

h.: přikazuji;
h.: prodloužil dny;
V tomto kontextu (zjevná Boží ruka nad tebou, Jeho nadpřirozené zásahy ve tvůj prospěch) se maximálně snaž Boha respektovat. Vidíš, že zjevně je Bohem a že svou vůli prosazuje.
Tak se Jej snaž nedráždit. Když se budeš držet v mantinelech, které ti určí, bude to s tebou dobré. Když ne, dopadneš bledě.

41 Tehdy Mojžíš oddělil tři města za Jordánem směrem na východ slunce, 42 aby tam mohl utéct vrah, který neúmyslně zabije svého bližního, aniž by byl jej dříve předtím nenáviděl. Uteče do jednoho z těchto měst a zůstane naživu:

Jde o nečekanou změnu tématu.
Šlo o jednu z prvních věcí, kterou Bůh (Mojžíš nedělal nikdy nic z vlastní iniciativy) přikázal zařídit – věc tedy musel Bůh považovat za naléhavou a důležitou.
Mojžíš mluví o vraždě, i když v našem chápání jde o zabití. Rozlišování mezi vraždou a zabitím je zásadně důležité. Rozlišujícím diskriminantem je, jestli zabití předcházela nenávist.
Pokud ano (šlo v dnešním chápání o úkladnou vraždu), byla smrt nevyhnutelná, neexistovala žádná možnost vykoupení nebo milosti.
Jak spravedlnost v před-mojžíšovské době fungovala? Když někdo někoho zabil, příbuzní zabitého nekompromisně usilovali o jeho smrt. Bylo to vnímáno jako spravedlivé – právo bylo na jejich straně. Tento institut krevní msty⁵ nerozlišoval, jaká byla příčina smrti – zda šlo o zákeřnou vraždu, zabití z nedbalosti nebo třeba jen nešťastnou náhodu. Což není v Božích spravedlivé – v takovýchto případech je rozlišování nutné a spravedlivé.
Proto Bůh dal zřídit a institucionalizovat útočištná města, kde před nespravedlivou krevní mstou bylo možné najít útočiště. Ten kdo nechtěně zabil, to neměl lehké (byl vytržen ze svého domova, nemohl útočištné město opustit aj.), ale přežil.

43 Beser v pustině, v zemi náhorní roviny pro Rúbenovce, Rámot v Gileádu pro Gádovce a Gólan v Bášanu pro Manasesovce.

[prav. dnešní Tell Ramíth;
Města byla na území Izraele rozmístěna rovnoměrně, aby nechtěný vrah měl šanci to do útočištného města stihnout, než jej dostihnou krevní mstitelé.

44 Toto je zákon, který předložil Mojžíš synům Izraele.

[začíná druhá (4,44 – 26,19) ze tří Mojžíšových řečí]

45 Toto jsou svědectví, ustanovení a nařízení, která vyhlásil Mojžíš synům Izraele, když vyšli z Egypta, 46 za Jordánem, v údolí naproti Bét-peóru, v zemi emorejského krále Síchona sídlícího v Chešbónu, kterého pobil Mojžíš a synové Izraele, když vyšli z Egypta.

Jde o další rekapitulaci všeho, co Mojžíš během života „pochytil“ od Hospodina. Vše, co mu bylo Bohem předáno a položeno na srdce.

47 Obsadili jeho zemi i zemi bášanského krále Óga, dvou emorejských králů, kteří byli za Jordánem směrem na východ slunce, 48 od Aróeru, který je na břehu potoka Arnónu, až k hoře Síonu, což je Chermón, 49 celou Arabu za Jordánem na východě až k moři Araby pod srázy Pisgy.

[buď další jméno pro Chermón, anebo písařská chyba: Sirjón – (nezaměnit se Sijónem]
Mojžíš tyto věci rekapituluje ještě v ZA-Jordání – myšleno z pohledu zaslíbené země. Z perspektivy putujících Izraelců se nacházeli ještě PŘED Jordánem.
Zeměpisné detaily zasazují všechny události do konkrétního historického rámce. Křesťanství i židovství jsou zasazeny do historie – pokud by Mojžíšův život byl pouze legendou, nedává židovství smysl. Pokud by Ježíš nežil, nezemřel a nebyl vzkříšen, je křesťanství totální nonsens.

Víme to, protože významná část lidí to nyní deklaruje. ↩︎
Ač si to možná ani neuvědomovali, stáli ve starobylých smlouvách svých předků, Abraháma, Izáka a Jákoba ↩︎
Jednou jsem použil v kázání sprosté slovo. Jeho použití bylo adekvátní situaci, o které jsem mluvil: šlo o situaci nejvyššího pokrytectví, kdy lidé před Bohem ostentativně předvádějí své „náboženské tance“, svou zbožnost, když od něj něco potřebují, ale přitom na Boha zvysoka kašlou. Uváděl jsem situaci jako analogii návštěvy svého starého rodiče nebo prarodiče, který je dětem naprosto lhostejný, nevzpomenou si na něj ani jej nenavštíví, „jak je rok dlouhý.“ Když jim ale před výplatou dojdou peníze, spěchají za ním, aby je založil. To je samo o sobě dost odpudivé; katastrofou ale je, že přitom mají plnou pusu „lásky“, samé Milovaná babičko, milovaný dědečku, upekli jsme ti bábovku. Takováto „zbožnost“ je odporná a v této souvislosti jsem použil vulgarismus, že Hospodin na takovouto zbožnost řekněme „kašle“ (3/2024).
Jen na okraj podotýkám, že Bohu nevadí, když jej vyhledáváme v nouzi, naopak. On chce, abychom to dělali. I marnotratné syny rád přijímá a pomáhá jim. Pokrytecké „náboženské tance“ se mu ale hnusí.
Napadlo mě ještě, že možná Mojžíš u vod sváru nejen vztekle mlátil holí do skály, ale ještě u toho Izraelcům sprostě nadával. To by možná lépe vysvětlovalo ono: Nedosvědčili jste moji svatost. ↩︎
Konec konců i pobyt v katolických či pravoslavných zemích s jejich kostely, sochami a obrazy jim tak (vcelku po právu) musel připadat. ↩︎
Můj postřeh z Jižního Súdánu je, že pokud se krevní msta nevymkne kontrola a nevede k obludnému kolotoči vzájemného zabíjení (jako někde na Sicilii nebo na Korsice) může „fungovat“ docela dobře – lidé si dávají pozor, jsou vzájemně zodpovědní. Koneckonců kdyby řidiči věděli, že když někoho v autě zabijí, půjde po nich rodina zabitého, jezdili by opatrněji. ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz