5. Mojžíšova – kapitola 5

1 Mojžíš svolal celý Izrael a řekl jim: Slyš, Izraeli, ustanovení a nařízení, která ⁽k vám⁾ dnes mluvím. ⁽Učte se je, zachovávejte a plňte je.

• h.: do vašich uší; 
• h.: Budete se je učit a dbát, abyste je konali;
• Znovu a znovu, stále dokola a vždy trochu jinak říká Hospodin Mojžíšovými ústy: Lidi, je opravdu důležité, abyste věnovali pozornost tomu, co vám říkám. Je to pro vás životně důležité.
• D. Pawson:
  • Bůh napsal Desatero, zatímco Mojžíš sepsal zbývajících 603 přikázání nejprve na vrcholu a později na úpatí hory Sinaj a během cesty do kenaanské země.
  • Mojžíš se zabývá výkladem a aplikací základních deseti principů, a zejména závěrečných šesti. Lze přitom pozorovat trend od apodiktického stylu ke stylu kazuistickému – to znamená přechod od od kategorického „Nebudeš …“ k podmíněnému „Učiníš-li, pak…“. Dochází k posunu od absolutních zákazů k relativním předpisům, k zohlednění okolností
  • Tóra (= poučení) má komplexní povahu. Zahrnuje celý život: Jídlo, oblečení, manželství, válku, atd.
  • Tóra není rozdělena na posvátné a světské aspekty života. Obřadní, občanské a morální zákony jsou integrovány do jednoho právního systému. Proto porušení jednoho znamená porušení celého. Západní myšlení je chce klasifikovat a zacházet s nimi odděleně.
  • Desatero je zaměřeno na jednotlivce, ostatní zákony jsou zaměřeny na společnost.
  • Cílem je představit světu, (který toho nedokáže dosáhnout), svatou, zdravou a tudíž šťastnou společnost.
  • Mezi sankcemi nikde není zmíněno vězení. (Proč vlastně? Jednak je jistě u kočujícího národa nebylo možné uplatnit. Je ale možné, že vězení jako trest Bůh používat nechce. Institut vězení v té době jinde samozřejmě existoval, např. u Josefa).

2 Hospodin, náš Bůh, s námi uzavřel na Chorébu smlouvu. 

• Jste přece mým lidem. Kdybyste byli cizí, nic bych po vás nechtěl. Vy jste ale moji. Uzavřeli jsme spolu přece dohodu.

3 Nejenom s našimi otci uzavřel Hospodin tuto smlouvu, ale s námi všemi, kteří jsme tu dnes naživu. 

• Není tomu tak, že jde o nějaký starý zažloutlý sto let starý papír, který se vás netýká. Ta smlouva se týká vás Mě, tady a nyní.
• Každého z vás zde přítomných.

4 Tváří v tvář s vámi Hospodin mluvil na hoře z ohně.

• Jen si vzpomeňte, jak to všechno bylo: To přece nebylo jen tak, to uzavírání smlouvy bylo naprosto mimořádné.

5 (Stál jsem v té době mezi Hospodinem a vámi, abych vám oznámil Hospodinovo slovo, neboť jste se báli ohně a nevystoupili jste na horu.) Řekl: 

• Bylo to tak mimořádné, že to bylo až děsivé a vy jste napřímo s Bohem komunikovat nechtěli. Vyžádali jste si mě jako prostředníka – proto tady teď stojím a mluvím k vám já.
• Je možné, že kdyby Izraelci na Chorébu neodmítli naslouchat Bohu přímo, Mojžíšova role by byla mnohem menší. Možná by po celou dobu Bůh mluvil k lidu přímo, např. z oblakového sloupu a Mojžíš by jim nemusel vše tlumočit a zapisovat? Vyloučit to nelze.

6 Já Hospodin jsem tvůj Bůh, který tě ⁽vyvedl z egyptské země,⁾ z domu otroctví.

• [stěžejní skutečnost a vyjádření pro StS; dvojím způsobem (z Egypta + z eg. země) použito v StS celkem 68× (+3× v NS) ] 
• h.: otroků; n~: místa otročiny / otrocké práce; 
• Opravdu jde o stěžejní skutečnost – Izraelcům bylo zle a proto volali k Bohu a On jim pomohl.
• Naštěstí měli „svého“ Boha, který s nimi měl vztah a byl ochoten jejich problém řešit, v jejich prospěch intervenovat.

7 Nebudeš mít ⁽jiné bohy^) (vedle mne.⁾

• [toto významné a časté spojení z Dt má z proroků pouze Jr + Oz 3,1 (srv. Iz 42:8); je spojováno se slovesem nemít (Ex 20:3), lít úlitby (Jr 7:18), sloužit (Dt 7:4; Joz 24:2), klanět se (Dt 30:17; Jr 22:9) a chodit za (Dt 7:6)]; Dt 8:19p; Ž 81:10;
• n.: mimo mě; h.: na mé tváři;
• Jsme u Desatera, tedy shrnutí zákona. Jsou vypíchnuty ty nejdůležitější zásady. Desatero je Zákon v kostce – zásady, které kdyby lidé dodržovali, byl by život na planetě poměrně snesitelný. Jde o nastínění směru, o vytyčení hlavních zásad. Z Desatera se již dá nějakým způsobem vyčíst návod pro víceméně jakoukoliv životní situaci.
• Ježíš Desatero dovysvětlil v kázání na hoře – vysvětlil jeho podstatu. Ukázal, že nejde o literu ale o ducha Zákona. Zákon lze plnit formálně, to ale Boha příliš nezajímá.
• Hospodin svůj vztah s lidmi vyžaduje absolutní výlučnost. Proč vlastně? Není to zbytečné? Proč vlastně vadí, když lidé mají Bohů více? Důvodů je zřejmě více:
  • Jednak jiní Bohové nejsou. Existuje jediný opravdový Bůh, jediný Bůh Stvořitel. Mít jiné Bohy tedy znamená žít ve lži, mít za Boha něco, co Bohem není.
  • Jednak se vyskytují bytosti, které se za bohy vydávají. Být bohem mimo jiné znamená mít svoje následovníky či poddané – a to je to, co je pro falešné bohy atraktivní. Ďábel je typickým příkladem falešného boha – chtěl by být jako Bůh, což mimo jiné obnáší mít své poddané. Ďábel se s Bohem o lidi „přetahuje“
  • Mít Hospodina za Boha mj. znamená mít s Ním vztah. A to vztah takového typu a takové intenzity, že v něm není prostor pro nikoho dalšího. Obdobou takového vztahu Bůh-člověk je manželství a v manželství také není prostor pro nikoho dalšího. Zkrátka není¹. Manželství vyžaduje výlučnost a věrnost. Žárlivost je v manželství do určité míry přirozená a nutná. Analogicky výlučnost pro svůj vztah s lidmi vyžaduje i Bůh.
  • Navíc se Bůh ve vztahu k lidem velmi angažuje. Dal do něj všechno. Dal dokonce svého jediného Syna. Nevěra v takovém případě bolí zvláště výrazně.

8 Neuděláš si tesanou modlu ⁽jakékoliv podoby toho, co je⁾ nahoře na nebi nebo dole na zemi či ve vodě pod zemí.

• n~: v podobě čehokoliv, co je;
• Modla v tomto případě je jakékoliv zpodobnění Boha, která se stává objektem uctívání. Proč je to tak nepatřičné? Proč to tak vadí?
• Protože Bůh chce mít s lidmi osobní vztah. Klanět se modlám je ve srovnání s osobním vztahem pouhou ubohostí. Snad by se to dalo přirovnat k uctívání manželčiny fotografie tam, kde s ní mohu být naživo. Nebo k zaujetí manželčinými dopisy tam, kde si s ní mohu povídat. Snad co do ubohosti není přehnané ani přirovnání k souloží s nafukovací pannou nebo ukájení se u internetu, když manželka je v ložnici.
• Jsou vyloučeny jakékoliv myslitelné formy model. Nabízí se totiž dosti „věcí“, které by se jako modly mohly „hodit“ – pestrost živých tvorů či velikost vesmíru mohou k uctívání svádět. Jde však pouze o stvoření – důležitý je přitom stvořitel.
• Zaměňovat stvoření a stvořitele je hrubý faul. Bůh netvořil vesmír nebo zvířata proto, aby je lidé uctívali, ale proto, aby ocenili Stvořitele.

9 Nebudeš se jim klanět a nebudeš jim sloužit, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý, který s trestem navštěvuji vinu otců na synech i na třetí a čtvrté generaci těch, kdo mě nenávidí,

• (v h. chápána modla ve v. Dt 5,8 jako kolektivum);
• Bůh říká: Klanění se modlám mi opravdu, ale opravdu vadí. Je to nehoráznost, je to drzost, provokace, která mě neuvěřitelně vytáčí.
• Bůh sám sebe charakterizuje jako žárlivého: může to být překvapivě, neboť jsme někdy zvyklí žárlivost vnímat jako negativní vlastnost². Tak tomu ale zjevně není. Žárlivost je emoce, která vyžaduje výlučnost ve vztahu.
• Žárlivost může být patologická – známkou patologie může být, že člověk bere svému partnerovi svobodu, omezuje ho a zotročuje. Najít hranici mezi zdravou a patologickou žárlivostí nemusí být vždy snadné. Boží žárlivost je zajisté zdravá, můžeme se tedy učit od Něho.
• Pokračování verše je nečekané – na zmínku o své žárlivosti Bůh navazuje informací o tom, že nenávist vůči sobě trestá mezigeneračně. O nenávisti se zatím nemluvilo. Bůh tedy zřejmě chápe nevěru vůči své osobě jako nenávist. Pokud je tomu tak, jde zajisté o závažnou informaci. Bůh bere vztahy velmi vážně, vážněji, než si vůbec dovedeme představit.
• A jak je to s mezigeneračními tresty? Jde o věc, která nám je nepříjemná, jde nám „proti srsti“: přijde nám nespravedlivé, že by naši potomci měli pykat za naše pochybení. Něco na tom zajisté je a Bůh tuto problematiku řeší např. v Ez 18.
• Jakkoliv se nám tento přístup příčí, nelze popřít, že odpovídá realitě. Rodiče se na osudu svých dětí podepisují naprosto zásadně. Jsou-li otec nebo matka alkoholiky, okultisty nebo své děti třeba ponižují, ovlivní tím jejich životy zcela zásadně.
• Jestliže rodiče omítají (nenávidí) Boha, ovlivní tím negativně životy svých dětí. Může se nám to nelíbit, ale je to realita – tak svět funguje.

Jde o určitou obdobu "fyzikálních zákonů", které se nám také nemusejí líbit, ale nic s nimi nenaděláme. Gravitační konstanta se mi může jevit "zbytečně vysoká" nebo dokonce nezodpovědně či nebezpečně vysoká, mohu s jejím nastavením nesouhlasit, ale z deseti metrů zkrátka skočit nesmím. A respektu z výšek musím naučit i svoje děti. Pokud to neudělám a děti se mi zabijou pádem z výšky,  jsem zločinec a své děti nemiluji. 

10 ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.

• Nepoměr vůči třem až čtyřem generacím trestaným je do očí bijící. Téměř jistě nejde o vyjádření dvěstěpadesátinásobku, ale o hyperbolu, tedy vyjádření enormního nepoměru: Moje milosrdenství také jde přes generace, a to nesrovnatelně, nepředstavitelně silněji, než tresty.
• Jak tohle funguje v praxi, je nepředstavitelné. Tisíc (či dokonce tisíce) generací je nesmyslně mnoho (je otázka, jestli vůbec tisíc generací na této planetě už proběhlo, ale to je v tomto kontextu jedno).
• Jisté je, že v životě každého z nás se mísí nespočet vlivů: naše geny, naše svobodná vůle, vliv Svatého Ducha, vlivy démonické. Ale nejen to – do tohoto mixu se zapojuje i generační přesah od našich předků: Jestliže má babička byla např. „okultistka“, pradědeček alkoholik nebo otec vrah či sebevrah³, můj život to bezesporu nějakým (tajemným) způsobem negativně ovlivňuje.
• Podle tohoto verše se ale zdá, že tento negativní vliv se tajemně mísí s pozitivním vlivem toho, že např. v sedmnáctém století byla mezi mými předky věřící zbožná žena, která se modlila za své potomky, či v 15.století byl můj předek pro víru upálen.
• Naše každodenní zkušenost z pozorování světa kolem sebe nám říká, že negativní vlivy nejsou nevýznamné, ale zde čteme, , že ty pozitivní jsou silnější. Bůh tomu dobrému v našem rodokmenu nějakým způsobem věnuje větší pozornost, než tomu negativnímu.
• Je vysoce nepravděpodobné, že by někdo ve svém rodokmenu neměl vůbec nic či nikoho pozitivního, kdo by dědičné zlo nenarušoval.
• Jistě existují rodiny s dlouhými rodokmeny plnými „satanistů“ nebo jiných služebníků temnoty, stejně jako existují dlouhé rodokmeny Božích služebníků.
• Žádný z nich ale nebude zcela „čistý“ a to v kontextu tohoto verše vnáší naději i do těch „nejpostiženějších“ rodin.
• Jinak řečeno – i když v něčí rodině generaci za generací někdo páchá sebevraždu, nejde o nezvratný rozsudek i pro mě a moje potomky.
• My jsme na tom v tomto ohledu ještě lépe než SZ věřící – my se totiž můžeme spoléhat i moc Kristovy krve, která má tato prokletí láme.
• Určitá míra tajemství v těchto informacích bezesporu zůstává – jak tyto vazby a vlivy fungují, přesně nevíme a asi ani vědět nemáme či nemusíme.

11 Nebudeš brát jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, protože Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo bere jeho jméno nadarmo.

• h.: Nepozvedej;
• n.: falešně / nicotně;
• n~: Neříkej na prázdno;
• Pavlík překládá: nesmíš pronést „pro daremnost“; anglicky asi většinou „in vain“.
• Toto přikázání opět nastoluje řadu zajímavých a záhadných otázek. Proč na tom vlastně záleží? A co brát nadarmo vlastně znamená? Komentářů je nekonečné množství – viz např. několik citací z Douglasova Nového biblického slovníku:
  • V celém Písmu se setkáváme s pojmovým pozadím, které se v udělování jména často projevilo, a o němž se ukázalo (i když na první pohled nehrálo při pojmenování dítěte žádnou nám známou roli), že nějak s pozdějším životem daného člověka souvisí.
  • např. pro Izajáše (= Hospodin je spása) o kterém bychom mohli říci, že své jméno dostal náhodou, se hodí naprosto přesně. (ten naopak své syny pojmenoval naprosto cíleně).
  • Ježíš sám je naplněním obsahu svého jména
  • Všechny důkazy svědčící o tom, že na lidské úrovni je jméno něčím významným a opravdu mocným, že svého nositele nejen označuje, ale také utváří se soustřeďují kolem pojmu Boží jméno
• Jde o přesnou charakteristiku problému: Je jméno pouze označením svého nositele nebo jej charakterizuje či dokonce utváří? Zdá se, že u Hospodina, ale do určité míry i u lidí neplatí čistě první varianta.
• U Židů přikázání do dneška vede k „panické“ hrůze před vyslovením tetragramu a k jeho nahrazování zástupnými opisnými jmény⁴. Pokud je toto chápání správné, znamenalo by to, že v nahlas vysloveném Božím jménu je ukryta nadpřirozená „magická“ moc, jejíž „vyvolávání“ je zakázáno.
• Vyloučit to nelze – zacházení se jmény vůbec a s Božím jménem zvláště je v Písmu zvláštní. Zvláštně se svým jménem zacházel i Boží Syn.

• Význam, jaký je jménům kladen v Bibli, je mnohem větší, než jaký jménům dáváme dnes my. Já jménu svému ani jménu svých dětí či přátel velký význam nepřisuzuji. Domnívám se, že kdybych se jmenoval jinak, nic by to na mém životě nezměnilo. Je ale dost možné, že tomu tak není.⁵
• Zdá se, že na škále: Jméno je pouhým označením bez dalšího významu pro svého nositele … jméno svého nositele charakterizuje … jméno svého nositele utváří (kde jsem já zcela vlevo), je biblický pohled podstatně více vpravo.
• Pokud by tomu tak bylo, vyplývá z toho, řada tajemných skutečností:
  • Rodiče pojmenovávající své dítě, mu částečně předurčují osud;
  • Na jejich volbu jména působí i nadpřirozené vlivy (nerozhodují se zcela autonomně);
  • Bůh působí na osudy lidí v souladu s jejich jmény, aj.
• Že Bůh působí zvláštním způsobem v osudu každého člověka, není nic nového; nové je, že toto působení může být částečně ovlivněno jménem mluvčího.

• Zpět k Božímu jménu: Že jméno JHVH je nějakým způsobem pro Boha charakterizující (určující asi ne, Bůh je svrchovaný a nenechá se určovat ani svým jménem), se zdá zjevné. Jsem, který jsem je něco zjevně jiného, než např. nějaký číselný kód.⁶
• Proč tedy nepatřičné vyslovování Božího jména (ať už to znamená cokoliv) vadí? Možností je opět řada:
  • Boha to obtěžuje: Něco ve smyslu, že že při každém vyslovení Božího jména Bohu „zazvoní telefon“. A když vám někdo volá jen tak z legrace nebo ze zvyku, je to obtěžující a otravné⁷.
  • Jde o projev neúcty: Boží jméno je natolik vznešené, že jeho vyslovování bez pádného důvodu je projevem neúcty⁸. Hospodin není nějaký „Hej počkej“ ze sousedství, aby se jeho jméno dalo pokřikovat po ulicích
  • Je myšleno klení či bezmyšlenkovité používání Božího jména jako nadávky či průpovídky (Něco ve smyslu „Ježíšmarjá“, když se klepnu kladívkem do prstu).
  • Vyslovením Božího jména se nějakým způsobem uvádí v pohyb, „vyvolává“ nadpřirozená síla.

Snad by se tato možnost dala připodobnit ke kliknutí k ikoně na ploše. Kliknutí na ikonu Božího jména otevře aplikaci „Vstupu do nadpřirozeného světa“. Možná jde přímo o aplikaci s .exe příponou, která se rozvine a vypůsobí celou sérii významných důsledků.

• Je možné, že částečně platí vše z řečeného.
• Jisté je, že jde o vážnou věc: Hrozba na závěr, že porušení tohoto přikázání nikomu, ale vůbec nikomu neprojde, je značně hrozivá. Zdá se, že Bůh na potrestání viníků „osobně dohlédne“⁹.

12 ⁽Zachovávej sobotní den a posvěť ho,⁾ jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. 

• n.: Dbej (/ Pečuj o to), abys posvětil sobotní den. [Násl. verše ukazují, jak ho posvětit.]
• Kdybych měl „vymyslet“ desatero hlavních zásad, které mají lidé na této planetě dodržovat, některá přikázání by mě napadla (nezabiješ, nepokradeš), některá ale ani omylem. Sobotu bych mezi základních deset určitě nezařadil – možná do nějaké „třetí desítky“ přikázání by se vešla, ale kdo ví.
• Otázek ohledně tohoto přikázání vyvstává rovněž¹⁰ celá řada, např. jak je definována sobota? O tom jsou vedeny nekonečné diskuze s adventisty sedmého dne (a samozřejmě se Židy) – jde o „model 6+1“ (tedy šest dní práce a jeden odpočinku) a, o který den v týdnu konkrétně jde, nehraje roli? Tak sobotu definuje většina křesťanů a také já. Domnívám se tedy, že je důležité, aby každý sedmý den byl oddělen od ostatních, ale o který den půjde, je víceméně jedno.
• Pokud trváme na jiné, nějakým způsobem „fixní“ definici soboty, dostáváme se mj. do problémů s výpočty kalendářů. Který kalendář je ten pravý a kde je počátek? Nabízí se kalendář židovský, neboť ten je počítán od stvoření, ale o jeho spolehlivosti v tomto směru zajisté též lze diskutovat.
• Běžný systém 6+1 je podle mého názoru funkční a zcela dostačující. Jak víme od Ježíše, Bohu záleží na podstatě přikázání, nikoliv na liteře – představa, že by Bůh měl přístup: „Sice jsi celý život ctil sedmý den, ale ve skutečnosti jsi mě jen rozčiloval, protože jsi to dělal ve špatný den“, mi k Bohu příliš nesedí.
• Pokud bychom pominuli otázku kalendářů, přesuneme problém pouze směrem k volbě názvů dnů v týdnu: Co je vlastně „den sobotní“?
• Podíváme-li se na způsob, jakým se sobotou „pracoval“ Ježíš, uvidíme řadu důležitých skutečností:¹¹
  • Dodržování soboty je velmi důležité
  • Sobota je určena k tomu, aby lidem pomáhala, ne jim komplikovala život
  • Je třeba dodržovat její podstatu, na detailech příliš nezáleží.
• A čem tedy je „podstata soboty“? Vysvětlení je poměrně podrobné:

13 Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, 14 ale sedmý den je sobota patřící Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé zvíře ani tvůj ⁽příchozí, který je ve tvých branách,⁾ aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty.

• [h. výraz šabat je odvozen od slovesa šbt – přestat, na něž ve verši navazuje výraz odpočinout /odpočinutí/;
• n~: cizinec, který žije ve tvém městě / městech; 
• Jde o odpočinek. O odpočinek od veškeré práce.
• Je zajímavé, že Bůh lidem „vnucuje“ odpočinek. Není přitom pochyb o tom, že práce je obecně správná a prospěšná¹². V našich podmínkách na zemi i nutná.
• Práce je ale zároveň namáhavá. Jde zřejmě o problém vyvstalý až po prokletí a vyhnání z ráje (V potu tváře chléb svůj dobývati budeš). Adam v ráji jistě také nějak pracoval, i když ne za účelem sebeobživy¹³.
• Člověk po práci potřebuje regeneraci – ta je především každodenní včetně spánku, ale zde vidíme, že pouze čas po práci a v noci v Božích očích na regeneraci nestačí.

Vykládá se historka, že se před sto lety někomu v USA pokazilo auto - náhodou jel kolem druhý řidič a auto suverénně opravil. Řidič to obdivně komentoval. Zachránce se představil jako Henry Ford a řekl něco ve smyslu: Bodejť bych to auto neznal, když jsem je vymyslel a vyrábím je. 

• Analogicky je nepochybné, že Bůh zná možnosti a potřeby lidského organismu. Proto ustanovil režim „šest plus jedna“ jako pro regeneraci optimální.
• (Kromě toho Bůh ustanovil pro regeneraci ještě další období, tedy svátky. Ty bývají často delší, např. týdenní).
• Přemýšlet o „6+1“ je zajímavé. Proč ne 5+2, jak to máme od šedesátých let u nás¹⁴? Proč ne 1+6, tedy jeden den práce a šest dní odpočinku? Zřejmě Bůh vyhodnotil (a my to tak i cítíme), že takto je to „akorát“. Kdybychom měli více volna, neuživili bychom se a „vlčeli“ bychom.
• Na režim 6+1 Bůh myslel již ve chvíli, kdy z ráje vyháněl Adama a Evu. Kdyby podmínky na zemi nastavil tvrději, museli by lidé pro přežití pracovat nepřetržitě. Kdyby měkčeji, flákali by se¹⁵.
• V dnešní době lidem k uživení stačí pracovní doba kratší (běžně se na Západě zavádí čtyřdenní pracovní týden apod.) a vyvstalá otázka co s uvolněným časem, není zcela jednoduchá k vyřešení¹⁶.
• Formulace přikázání je zjevně ochranná – stvoření je třeba chránit před přetížením. Přetížení prací může být vnucováno zvenčí (snaha „vyždímat“ pracovní sílu), ale může být i vnitřní (sebezničující workoholismus je poměrně běžný). Bůh nás chrání před tlakem zaměstnavatelů, ale i před námi samými.
• Sankce jsou tvrdé (Nu 15), nejde o maličkost – jak na zaměstnavatele, tak na workoholiky je třeba tlačit.

• To, že Bůh do příkazu zahrnuje vše kolem včetně podřízených lidí a zvířat ukazuje, že jde o přikázání univerzální týkající se celého lidstva. Nevím, jak je tomu u přírodních národů, ale všechny civilizace a náboženství tento model nějakým způsobem akceptují.

• Důležitým aspektem přikázání je, že nejde pouze o regeneraci, ale že sedmý den patří Hospodinu.
• Že cílem přikázání je odpočinek, je explicitně zmíněno, nicméně důležité také je, čím člověk sedmý den vyplní. Odpočívat se dá různě.
• Uvolnění od práce lidem uvolňuje práce k tomu, aby mohli lépe a intenzivněji hledat Boha. Přiblížit se mu. Ne, že by to při práci nešlo vůbec, ale práce (fyzická ani psychická, dokonce ani ta rutinní) neumožňuje se na Boha plně soustředit.
• To je druhý zásadní aspekt dne odpočinku. Režim 6+1 je podle mě dobře nastaven i z tohoto hlediska – ať člověk dělá v životě vcelku cokoliv, pokud jednou týdně „navštíví bohoslužbu“ (nebo jiným způsobem vyhledá Boží tvář), nějakým způsobem jej to u Boha udrží.
• Domnívám se, že to mám odpozorováno, že byť i nepříliš „aktivní“ křesťané, jsou-li věrní v nedělní návštěvě bohoslužeb do sebe „nasají“ jakési minimální množství schopnosti se u Boha udržet. (Samozřejmě lze bohoslužby navštěvovat jen formálně, což je k ničemu, ale o tom nemluvím).
• Jsem si vědom, že vztah s Bohem nemá být pouze nedělní, zde ale mluvím o jakémsi minimálním ještě fungujícím módu.

• Ježíš se výrazně vymezoval proti přehnanému a formálními chápání dne odpočinku praktikovanému zvláště farizei. V jejich podání byla sobota spíše přítěží a břemenem, než pomocí. Ježíš naproti tomu poukazoval na její podstatu. Křesťané Ježíšův přístup přehnali a jsou proto zvyklí sedmý den podceňovat a zacházet s ním velmi volně. Zdá se mi, že vzhledem k jeho zásadní důležitosti to se svým volným přístupem přehánějí a sedmý den se tak vyprazdňuje. Tak dlouho jsme šli po podstatě, až ze dne odpočinku kromě návštěvy bohoslužeb nezbylo nic.
• V tomto by se křesťané měli „vrátit ke kořenům“ a od Židů se opět začít učit. Ne k počítání kroků nebo nepoužívání vypínačů, ale k podstatě.

• Důležitým aspektem je, že příkaz se vztahuje na všechny, nejen na Židy – i na otroky, příchozí a dokonce i na zvířata. Je vyloučen přístup – já mám dnes šabat, tak to za mě odedřou ostatní.
• Jak víme, Židé, když potřebují v sobotu rozsvítit světlo, někdy nepřímo požádají o tuto službu křesťana. Jde z našeho pohledu o nesmyslný purismus a nepochopení podstaty – rožnout není žádná práce. Na druhé straně to, že na oplátku nechceme my po Židech, aby nám chodili rozsvítit v neděli, ukazuje nejen na lepší pochopení smyslu soboty mezi křesťany, ale určitým způsobem i na naše podcenění jejího významu.

Shrnutí přikázání o sobotě:

- Bůh sedmý den lidem vnucuje - dodržovat režim 6+1 je pro lidi velmi důležité
- jde o součást lidské svobody (na rozdíl od otroctví v Egyptě) a důstojného života
- vztahuje se i na všechny, kdo jsou v dosahu naší autority - na otroky, zaměstnance, hosty i zvířata
- je nastavený "akorát"
- jestli sobota nebo neděle, nehraje roli. Důležitý je režim 6+1
- přikázání platí pro celé stvoření (mimochodem - i pro Boha samého)
- smyslem je odpočinek 
- dalším smyslem je uvolnit si ruce pro přiblížení se k Bohu
- sobota má lidem sloužit, ne jim komplikovat život
- jde o podstatu, ne o jednotlivosti
- Bůh dodržování vynucuje - chrání nás tím před tlakem zvenčí i před námi samými
- dodržování sedmého dne je schopno člověka udržet u Boha
- křesťané Ježíšovo volné nakládání se sobotou přehánějí. Židé nejdou po podstatě

15 Vzpomeň, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtamtud vyvedl mocnou rukou a vztaženou paží. Proto ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal zachovávat sobotní den.

• n.: Pamatuj;
• n.: plnit; h.: činit;
• Další zdůvodnění důležitosti soboty: je dávána do kontrastu s otročením. V Egyptě tedy otrokáři zjevně na žádnou sobotu nedbali a Izraelci „makali furt pryč“. Byl to jeden z důvodů vysvobození a jeden z jeho cílů – aby už tomu tak nadále být nemuselo. Aby lidé mohli žít důstojně a dobře – a s tím sobota úzce souvisí.

16 Cti svého otce i svou matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, aby ⁽se prodloužily tvé dny⁾ a aby se ti dobře vedlo v zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. 

• n.: Važ si;
• h.: Zatěžovat (úctou; 
• n~: ses dožil mnoha dní; 
•  n.: abyste ztloustli;
• Opět přikázání, které by mě nenapadlo. Bůh vyčleňuje rodiče jako skupinu lidí hodnou speciální úcty.
• Jinak se v přikázáních o úctě k lidem nehovoří. Od Ježíše víme, že nejdůležitějším bodem a shrnutím Zákona je dvojí přikázání lásky. O úctě se ale jinde nehovoří.
• Dle výskytů jde o běžné použití slova ctít či vážit si, jak jsme zvyklí je používat i my. Ctíme a vážíme si lidí i Boha. Např. 1S 2,29 Proč pohrdáte mým obětním hodem a přídavnou obětí, které jsem přikázal  ve svém příbytku? Ctil jsi své syny víc než mě, když jste tloustli nejlepším ze všech přídavných obětí Izraele, mého lidu:  Úctu vzdáváme např. přinášením obětí.
• U rodičů Bůh uznal za vhodné nutnost úcty kodifikovat. Dává této skupině zvláštní privilegovanou ochranu. Proč?
• Zřejmě nejde o samozřejmost – nám úcta k rodičům jako samozřejmá připadá, ale to je již zřejmě dáno židovským pozadím naší civilizace. Z ryze utilitárního¹⁷ hlediska tento přístup logický není: Poté, co rodiče splní svou roli, ztrácejí svou užitečnost a z čistě logického hlediska není důvod je dále nějak zvlášť podporovat. Pouze zbytečně „spotřebovávají zdroje“. Právě proti takovémuto přístupu má páté přikázání chránit.
• Přikázání zároveň souvisí s ochranou seniorů – každý člověk stárne, ubývá mu sil a jistě by dříve nebo později někoho napadlo, že „hodnota“ seniora pro společnost klesá, až se posléze stává „přítěží“.
• Úcta k seniorům je pevnou součástí žido-křesťanské kultury, a nejen jí – vyskytuje se ve většině kultur.¹⁸
• Je otázka, jak by tomu bylo, kdyby Bůh na tuto otázku netlačil a nevynucoval ji – náznaky, jak by to mohlo dopadnout, vidíme v současné západní společnosti, která své žido-křesťanské kořeny vědomě odmítá. Např. odstraňování nepohodlných seniorů eutanázií je typickým příkladem takových konců.
• Potřeba úcty se jistě vztahuje na všechny seniory, tedy i na bezdětné.
• Přikázání ale nemluví o seniorech (tam jsme se dostali uvažováním nad situací, kdy rodiče vzhledem k věku již nejsou schopni si úctu od dětí vynutit).
• Na druhé straně se přikázání rodinných vztahů jednoznačně týká – nastoluje pravidla do vztahu rodiče – děti.
• Není úcta dětí k rodičům automatická? U malých dětí přirozená je – malé děti k rodičům přirozeně vzhlížejí a napodobují je.
• Mohou být výjimky – i úplně malé děti mají sklon k hříchu a špatní rodiče si mohou vychovat vzpurníky a trapiče už z batolat. V dnešní době volné výchovy jde vlastně o poměrně běžnou věc.
• Pro rodiče je při výchově důležité, že mají od Boha v pátém přikázání „oficiální potvrzení“, že nedělají chybu, když od svých dětí úctu vyžadují.
• Jinak řečeno: rodiče jsou povinni od svých dětí úctu vyžadovat. Výchova stylu: „Já pán, ty pán“ není objektivně správná. Stejně jako výchova, kde si rodiče nechají od dětí „šlapat po hlavě“. Mnohokrát jsem viděl malé děti, které své rodiče vztekle bijí – což mi přijde neuvěřitelné. Od rodičů je hřích, že něco takového dopustí, nehledě na to, že později sklidí, co zasejí.
• Ale řekněme, že u malých dětí je v normálních rodinách úcta k rodičům přirozená. Určitou ochranu ale jistě začíná potřebovat v pubertě a, jak jsem již zmínil, při úbytku sil v senescenci.
• Shrnuto: Úcta k rodičům není nijak věkově ohraničena – týká se malých dětí, „puberťáků“ i dětí s rodiči ve vyšším věku.

• Pozoruhodná jsou zaslíbení, která jsou s úctou k rodičům spojena: prosperita a dlouhověkost. Říká se, že zakořeněná úcta k rodičům je jednou z příčin, proč se v Japonsku lidé dožívají vysokého věku¹⁹.
• Jde o jediné přikázání se zaslíbením. Ostatní přikázání jsou buď s tresty nebo bez dopadů. Podívejme se na přehled:

Nebudeš mít (jiné bohy) (vedle mne.): bez sankcí i odměn
Neuděláš si tesanou modlu a nebudeš jí sloužit: trest přes 3-4 generace, odměna přes tisíc (může se vztahovat na celé desatero)
Nebudeš brát jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo: pod trestem
Zachovávej sobotní den: bez sankcí a odměn
Cti svého otce i svou matku: odměna dlouhověkosti a prosperity
Nebudeš vraždit! cizoložit! krást! falešně svědčit;. dychtit: bez sankcí i odměn

Obecné shrnutí: Choďte jenom po té cestě, kterou) vám přikázal Hospodin, váš Bůh: jde o podmínku či příslib přežití, prosperity a dlouhověkosti

 

17 Nebudeš vraždit! 

• poznámka ČSP zjednodušeně: [v h. odlišné slovo (hrc – od něho v h. odvozeno též vrah; od obecnějších výrazů používaných pro zabití např. v boji (hrg;) a též o Hospodinu; (nkh; zbít, udeřit; zabít a dalších výrazů (šcht; zničit zabitím; (podrobněji viz v Českém studijním překladu Bible)
• jazyková problematika je složitá – ale jestliže je slovo zde přeložené jako vrah použito i v 5M 4,42 (aby tam mohl utéct vrah, který neúmyslně zabije svého bližního, aniž by byl jej dříve předtím nenáviděl) je jasné, že přikázání zahrnuje nejen vraždu, ale i to, co my chápeme jako zabití.
• Několik myšlenek:
  • Lidský život je něco tajemně speciálního a mimořádného. A také nadpřirozeného a tajemného.
  • Hospodin ne každé zabíjení považuje za hodné trestu – je-li někdo zabit v rámci spravedlivého trestu (např. v rámci krevní msty) nebo ve válce, o zločin se nejedná.
  • Ale ani spravedlivé zabíjení není nic „skvělého“ či hodného chlouby. David nesměl vystavět Bohu chrám, protože na jeho rukou bylo příliš mnoho krve (a nemyslí se tím jím zosnovaná úkladná vražda, ale „pouhé“ zabíjení ve válkách).
  • Někdy Bůh zabití člověka sám přikazuje nebo provádí.
  • Tato pravomoc přísluší Jemu a pouze Jemu – Bůh vládne nad životy lidí a dává a odnímá jim život, jak sám uzná za vhodné.
  • Lidský život není nejvyšší hodnotou ve vesmíru, ale jeho hodnota je mimořádná (protože jsme stvořeni k Božímu obrazu) a Bůh jej velmi chrání. Na ochranu lidského života ustanovil přísná pravidla hned při stvoření: Gn 9:6 Kdo prolévá krev člověka, jiným člověkem bude prolita krev jeho. Vždyť k obrazu Božímu učinil Bůh člověka.
  • Nelze někoho zabít beztrestně, „jen tak“; zabití nikdy „nezapadne“ – Bůh vždy, dříve nebo později dohlédne na to, aby vrah byl potrestán. Toto pravidlo je univerzální.
  • Není zabití jako zabití – z toho, jak Bůh „bazíruje“ na zřízení útočištných měst, je zjevné, že je důležité rozlišovat vraždu od zabití, motivy apod.²⁰

• Jakých případů zabití se toto přikázání přesně týká, nejsem schopen posoudit. Jasné nicméně je, že pro Boha je ochrana života lidí na zemi prioritou.
• Je také zjevné, že každé zabití člověka není problém pouze „horizontálním“, ale že se dotýká samotného Boha. Nejde pouze o „technickou“ zásadu, která má zajistit elementární jistotu a bezpečí pro lidské přebývání na planetě, ale jde o problém transcendentní, o dotýkání se přímo Boha. zřítelnice.
• Ochrana života je vcelku univerzálně „přijímána“ mezi lidmi všech kultur všech dob²¹. Výjimky a excesy, kdy je vraždění vnímáno kladně existují pouze okrajově.

18 Nebudeš cizoložit! 

• Cizoložením se rozumí pohlavní styk s někým „cizím“, tedy mimo vztah, mimo manželství. Jinak řečeo jde o nevěru.
• Smilstvo (každý nelegitimní pohlavní styk) je něco jiného, o tom se zde nehovoří. Cizoložství nadělá mnohem větší „paseku“ než smilstvo, protože se netýká jen dvou „souložících“, ale zraňuje „třetího“ ve vztahu. Smilstvo je také problém, ale jiného typu.
• U smilstva žádný třetí ve hře není, problematické je proto, že sex je speciální činností se zvláštními dopady. Mj. při sexu dochází k nebývalému odložení všech ochranných bariér. Není žádná jiná činnost, při které by se člověk do takové míry otvíral druhému člověku. Je zde ale ve hře celá řada dalších faktorů – jde o vztah muže a ženy, je ve hře možnost plození aj., aj.
• Bůh sex vymyslel velmi „rafinovaně“, mj. proto, že jde o mimořádně příjemnou činnost²². Jen málo činností, pokud vůbec nějaká, jsou schopné člověku poskytnout takový příval endorfinů. Když je sex navíc spojen s láskou, stává se splynutí s milovanou bytostí zážitkem téměř „transcendetálním“, při které člověk „dotýká nebe“.²³
• Bůh tedy chrání lidský život, chrání člověka před přepracováním, chrání rodiče, později uvidíme, že chrání soukromý majetek a zde chrání manželství před nevěrou.
• Nevěra tedy vadí – ale proč vlastně? Proč není v Božích očích správný „eskymácký“ (inuitský) přístup, kde „sdílení“ manželky je součástí pohostinnosti či přátelství?²⁴ Nebo „tahitský“, kde omezení v sexu nejsou vůbec²⁵? Důvodem je zřejmě to, že Božím cílem sexu je být vrcholem vzájemného vztahu manželů, speciální činností potvrzující splynutí jejich bytostí. Naprostým vzájemným odevzdáním se, otevřením se bez jakýchkoliv bariér. Takovéto vydání potřebuje být chráněno smluvně manželskou smlouvou, mj. i kvůli neoddělitelnému potenciálu vzniku nového života, ale nejen kvůli němu.
• Jiné „použití“ sexu je zneužitím a přináší četná rizika a komplikace.
• Pawson říká: Ten, kdo vynalezl sex, obklopil jeho provozování jednoduchými, ale přísnými omezeními, která lze shrnout jako absolutní cudnost mimo manželství a absolutní věrnost v manželství.

19 Nebudeš krást! 

• Další Boží bazální opatření – respekt k soukromému vlastnictví. Soukromé vlastnictví na zemi existuje a existovat má a je třeba je respektovat a chránit.
• Pokusy o jeho zrušení (zvláště v komunistických zemích) vždy vedly ke katastrofám. Příkladů, kdy společné vlastnictví fungovalo dobře, jsou nečetné – první církev po krátkou dobu ve Skutcích, několik desetiletí kibucy v Izraeli.
• Zajímavý je problém, je-li vznik soukromého vlastnictví důsledkem pádu – tedy, zda měli v ráji Adam s Evou „svoje“ věci ve svojí skříňce. A podobně, bude-li soukromé vlastnictví existovat v Novém Jeruzalémě. Spíše odhaduji, že ano – něco vlastnit nemusí mít nutně negativní konotace.
• Na druhé straně rizika vlastnění jsou velká a četná: Lidé se na vlastnictví mohou nezdravě fixovat, do hry vstupuje závist (jak uvidíme dále), aj., aj.
• Bůh nicméně nepřikazuje: Nebudeš vlastnit, budete mít všechno společné, budete žít v komunitě. Vše, co ti patří, ochotně a kdykoliv dáš tomu, kdo si řekne.
• Boží příkazy ohledně nakládání s osobním majetkem jsou specifické, Bůh stanovuje řadu pravidel – štědrost, ochranu chudých, nefixování se na majetek. Upozorňuje, že bohatství je rizikové, aj., aj.
• Přes všechna rizika je ale odstranění soukromého vlastnictví mimo Boží vůli.
• Shrnuto: majetek druhého je nedotknutelný.

20 Nebudeš vypovídat proti svému bližnímu falešné svědectví! 

• h.: Nebudeš odpovídat; n.: Nesvědči; 
• Jde zřejmě o specifický případ svědectví u soudu nebo v nějaké při. Zřejmě tedy není myšleno obecné: Nebudeš lhát. Proč?
• Nebudeš lhát by v sobě přece lhaní svědků zahrnovalo. Možné důvody mě napadají dva:
  • Dopady lhaní u soudu jsou závažnější než dopady „běžného“ lhaní v každodenním životě. Proto je postaveno pod speciální Boží ochranu.
  • Lhaní je lidem natolik vrozené, že jej paušálně zakázat nelze. Šlo by z Boží strany jen o „plácnutí do vody“ – lidé by stejně lhát nepřestali, nebyli by toho ani schopni. Kdyby toto přikázání Bůh chtěl vynucovat nebo sankcionovat, musel by lidi během krátké doby vyhubit.
  • Je ale také možné, že historicky lidé nelhali tak masově a s takovou lehkostí, jako se to děje dnes. Když čtu historické romány nebo romány z jiných kultur (i realistické), připadá mi pravdomluvnost postav překvapující a až naivní.
• Určitou deformaci pozoruji i na sobě, mj. jsem částečně určitě poznamenán polovinou života prožitou ve lži v komunistickém období.

Vtiskla se mi do paměti historka, kdy Čech z komunistického  Československa byl na návštěvě v USA a potřeboval uskutečnit drahý telefonický hovor přes Atlantik. Tehdy se ještě dělalo přes spojovatelky. Spojovatelka hovor spojila, ale když se hovor nepodařilo uskutečnit nebo spojení vypadlo, volající spojovatelce znovu zavolal, řekl, že hovor neproběhl a spojovatelka nezapočítala žádnou cenu. Když Američan hovor ukončil, Čech mu automaticky navrhl, aby zavolal spojovatelce, že se hovor neuskutečnil a ušetřil tím peníze. Američan byl překvapen, protože něco takového ho vůbec nenapadlo. Čecha zase takové řešení napadlo okamžitě a také automaticky. Mě by to napadlo okamžitě.

• Shrnuto tedy platí, že jakékoliv svědectví v jakékoliv kauze je natolik závažnou věcí, že ji Bůh staví pod speciální ochranu po boku přikázání o zabití a podobně.

21 Nebudeš žádostiv ženy svého bližního! Nebudeš dychtit po domě svého bližního ani po jeho poli, jeho otroku ani jeho otrokyni, jeho býku ani jeho oslu, po ničem, co patří tvému bližnímu. 

• Žádostiv, dychtit – běžně nepoužívaná slova, v češtině mají náboženský či sexuální podtext. Smysl je nicméně jasný – toužit, chtít. Pavlík: být chtivý, KJV: desire a covet.
• Přikázání se jako předcházející „Nepokradeš“ a „Nesesmilníš“ týká manželek a majetku druhých lidí. Již již víme, manželky i majetek druhých jsou nedotknutelné. Poslední přikázání²⁶ ale jde o krok dál – do srdce, do myšlenek, do motivů: Nestačí, že sousedovi nic neukradneš, nesmíš po jeho věcech ani toužit; nejen, že se se sousedovou manželkou nevyspíš, nesmíš na to ani pomyslet.
• Tento přístup dobře známe z Ježíšova Kázání na hoře, kde takto „dotahuje“ Desatero ještě v širším rozsahu (nestačí nezabít, je třeba ani nemít nenávist, nestačí necizoložit tělesně, nesmí se ani v srdci, atd.). Navíc zdůrazňuje velkou závažnost (vyloupnutí oka,…).
• Seznam je poměrně podrobný, týká se ženy bližního, pole, otroka, otrokyně, býka, osla – asi tedy nejčastějších objektů touhy. Nicméně, aby bylo jasné, že nejde o úplný výčet, je dodáno po ničem, co patří tvému bližnímu. 
• Jde o prevenci zavírající prostor našim hříšným srdcím – nemohu dychtit po pěkném poli, ale po domu ano. Ne po oslovi, ale po koni ano, apod.
• Jak se takové přikázání dá plnit? Jsem schopen zakázat svému srdci, aby se mu nelíbila sousedova hezká manželka nebo nový Mercedes? Zdá se, že ano. Bůh nepřikazuje nesplnitelné.
• A je zajisté rozdíl nové sousedovo auto obdivovat nebo zatoužit se v něm svézt a mezi závistí, užíráním se a nepřejícností.
• Člověk své myšlenky do určité míry ovládat schopen je. Pěkně to vysvětloval Luther ve slavném citátu:

„Nemůžeme zabránit ptákům, aby létali nad našimi hlavami. Můžeme jim však zabránit v tom, aby si udělali na naší hlavě hnízdo.“ (Martin Luther)

Pomoci může také princip druhého pohledu: Nemůžu zabránit, abych uviděl hezkou ženu. Druhému pohledu na ni, případně rozvíjení myšlenek na sex s ní ale již zabránit mohu.

• Princip zvnitřnění přikázání je pro křesťanství typický, je jeho jádrem.
• Často se lidé ptají, zda křesťané musejí dodržovat Desatero. Odpověď zní, že nemusejí, ale dodržují. Ale nejen, že dodržují – Desatero je pro křesťana ubohou nedostatečnou kostrou toho, jak Bohu vyjádřit svou lásku a vděk.

Jsem-li zamilován do své ženy, nepotřebuji desatero zásad, jak se v manželství chovat ve smyslu: Nebudeš manželku mlátit; Dáš jí najíst; Nebudeš jí nevěrný; Jednou týdně se s ní vyspíš. 

Snaha "vynutit" dodržování takového "manželského desatera" může být vhodná pro zabránění nejhorším excesům zla, je ale zcela nepatřičná, ubohá a urážející pro milující svazek.

Ptát se, je-li křesťan povinen dodržovat Desatero, je stejně nesmyslné jako ptát se, musí-li manžel dodržovat výše uvedené zásady: Nemusí -  jsou pro něj nejen samozřejmostí, ve skutečnosti jsou pro něj naprosto nedostatečné pro vyjádření jeho lásky.

22 Tato slova promluvil Hospodin velkým hlasem k celému vašemu shromáždění na hoře z ohně, oblaku a husté temnoty a nic nepřidal. Zapsal je na dvě kamenné desky a dal mi je. 

• Předávání těchto pravidel bylo naprosto spektakulární. Hospodin je „podložil“ takový efekty, že jejich důležitost byla naprosto neoddsiskutovatelná
• Nic nepřidal: Takhle to bylo „akorát“. Pět je málo, dvacet je moc. Takto stručně se Bohu podařilo vyjádřit bazální pravidla pro život Jeho lidu.
• Nic nepřidal je zajímavá poznámka. Dalo by se toho přidat ještě spoustu.
• Židé rozpracovali Zákon do 613 podrobnějších přikázání (micvot). Jejich rozpracováním se snaží rozvinout příkazy do praktické podoby. Zachovávají přitom úctu k Tóře, nikterak ji nepřekrucují nebo nezlehčují její absolutní význam. Také by se asi nedalo říci, že k Tóře něco přidávají.
• Všech věcí je někdy „akorát“. Všech řečí, všech diskuzí, všech činností je jednou dost. Zmiňoval to i evangelista Jan: (J 20,30). Ještě mnoho jiných znamení, která nejsou zapsána v této knize, učinil Ježíš před svými učedníky. 31 Tato však jsou zapsána, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu. Jinak řečeno – dalo by se o tom mluvit a vyprávět ještě dlouho. Co máte k dispozici, je ale dostačující.

23 I stalo se, když jste slyšeli ten hlas z temnoty — zatímco hora plála ohněm — že jste ke mně přistoupili, všichni předáci vašich kmenů a vaši starší,  24 a řekli jste: Hle, Hospodin, náš Bůh, nám ukázal svou slávu a svou velikost a slyšeli jsme jeho hlas z ohně. Dnes jsme viděli, že Bůh může mluvit s člověkem a  ten  zůstane naživu.

• Je to nečekané – může si člověk přát něco lepšího, než že k němu akustický hovoří sám Hospodin?
• Nicméně lid i jeho předáci situaci vyhodnotili jako neúnosnou. Přišli k Mojžíšovi jako delegace s tím, že sice chápou a oceňují, že to, co zažívají, je něco mimořádného, ale že to takto nechtějí.
• Přežít takovouto „nálož“ Boží přítomnosti není vůbec samozřejmé. Nicméně bylo jasné, že Hospodin se velmi drží zpátky, aby lid svou přítomností nesmetl. I tak to na Izraelce bylo příliš.

 

25Teď však proč bychom měli zemřít? Vždyť nás stráví tento velký oheň. Jestliže budeme ještě dále poslouchat hlas Hospodina, svého Boha, zemřeme.

• Po bitvě je každý generálem a je snadné ex post udělovat rady. Stát po horou ohně a poslouchat rachot Boží řeči jistě muselo být děsivé. Na druhé straně předákům snad muselo být jasné, že Hospodin nemá v úmyslu svými projevy lid zlikvidovat.
• Může se zdát, že předáci měli vůči Hospodinu špatné svědomí. Pro toho, kdo má svědomí čisté, není Boží přítomnost tak děsivá. (To víme již od lva Aslana z Letopisů Narnie – jako nepřítel byl děsivý, pro přítele přátelský).
• Opravdu měli předáci pocit, že je Bůh chce pozabíjet? Nebo pouze nechtěli dále poslouchat nepohodlné příkazy? Zdá se, že nedůvěra není na místě.

26 Vždyť kdo ⁽z těla⁾ slyšel hlas živého Boha mluvícího z ohně jako my a zůstal naživu? 

• h.: je ze všeho masa, který; tj. ze smrtelných lidí;
• Argumentace předáků mi přijde pseudoduchovní.
• Navíc otázka je nepatřičná: Předáci hovoří jakoby znali desítky případů, kdy lidé zažili Boha podobně mluvit z ohně a nepřežili to. Nic podobného se ale v dějinách ještě nepřihodilo.
• A i kdyby to platilo – možná se někdy stalo, že pro někoho bylo Boží slovo smrtelné – Izraelci ale měli řadu mimořádných zkušeností včetně průchodu mořem.
• Jak uvidíme dále, moje nedůvěra není na místě.

27 Přistup ty a poslouchej všechno, co bude říkat Hospodin, náš Bůh. Ty nám pak řekneš všechno, co Hospodin, náš Bůh, poví tobě. Vyslechneme to a budeme dělat.

• Nicméně zdá se, že předáci nechtěli, aby Bůh zmlkl, ale pouze chtěli mít Jeho slova přetlumočená méně dramatickým způsobem.
• Vyslechneme to a budeme dělat zní dobře: Nejde nám o obsah (ten se nám líbí), ale o formu.

28 Hospodin slyšel ⁽vaše slova,⁾ když jste ke mně mluvili, a Hospodin mi řekl: Slyšel jsem slova tohoto lidu, která k tobě mluvili. ⁽Řekli všechno dobře.⁾ 

• h.: hlas / zvuk vašich slov;
• h.: hlas slov;
• h.: Dobře udělali všechno, co řekli;
• Aha, takže nedůvěra vůči postojům předáků nebyla na místě²⁷ – vše bylo v pořádku. Bůh jejich postoj ohodnotil jednoznačně: Řekli všechno dobře. Byli vedeni upřímným a oprávněným respektem.
• Mojžíš se ohledně problému zjevně šel okamžitě radit s Bohem „do Stanu setkávání²⁸„. V tomto případě možná na horu.
• Byl to jeho zvyk – rychle se během své mise naučil vyvstalé problémy neřešit sám.
• Tento tzv. „Mojžíšovský zvyk“ se snažím si osvojovat, neboť ušetří člověku velké množství trápení.
• Vyvstane nový problém? (A problémy, jak všichni víme, vyvstávají nepřetržitě). S nikým nemluv, nikam netelefonuj (dokonce ani pastorovi ne), nesurfuj – zavři dveře a „Šup do stanu setkávání“.
• Je zjevné, že Mojžíš „nechal předáky čekat“ a odebral se k modlitbě: „Bože, chtějí po mě, abys už s tímhle přestal, že dávají přednost, abys to řekl mi, a já bych jim to pak přetlumočil. Co na to říkáš? Není to od nich nějaká finta?“
• Hospodin odpověděl: „Ne ne, Mojžíší, je to v pořádku. Oni to myslí upřímně. Je to na ně opravdu příliš. Jejich požadavek je legitimní.“

29 ⁽Kéž by se stalo, že by měli taková srdce,⁾ báli se mě a po všechny dny zachovávali všechny mé příkazy, aby se navěky vedlo dobře jim i jejich synům. 

• h.: Kdo dá a budou jim jejich srdce jako toto;
• Respekt v srdci je žádoucí -kéž by jim vydržel!
• Ani nevědí, jak by to pro ně bylo dobré a užitečné.
• Hospodin si v tomto případě zjednal respekt nekompromisním způsobem. Není to ale tak, že by se „jinak nenápadný“ Bůh musel do takovéto „show“ nutit. Ve skutečnosti Boží přítomnost je mimořádnými projevy provázena přirozeně – a Bůh ji naopak před námi skrývá a „tlumí“. Důvodem je jednak naše ochrana a jednak snaha poskytnout nám prostor pro svobodné rozhodnutí pro nebo proti Němu. (Více v kázání: Proč je Bůh neviditelný).

30 Jdi a řekni jim: Vraťte se ke svým stanům.

• Předáci tedy stále pod horou čekali na Mojžíšovu odpověď.
• Mojžíš je má poslat domů. Pro dnešek toho bylo dost.

31 Ale ty tady zůstaň se mnou. Povím ti všechny příkazy, ustanovení a nařízení, která je budeš učit, aby je plnili v zemi, kterou jim dávám, aby ji obsadili. 

• h.: stůj;
• Ty se ale vrať, máme tady toho ještě hodně k probírání – musím ti přikázání dovysvětlit.
• (Jak jsem již zmiňoval dle Ashera Intratera se domnívám, že Mojžíš na Sinaji i ve stanu hovoříval s Ježíšem).
• Šlo o pokyny pro život – v zaslíbené zemi měli Izraelité nastolit „nový světový řad“, Boží království na zemi. Poprvé se měl v praxi realizovat model, kdy Boží lid žije podle Božích pravidel.

32 Zachovávejte a plňte je, jak vám přikázal Hospodin, váš Bůh. Neodvracejte se ⁽napravo ani nalevo.⁾

• Ty věci je dělat přesně a vytrvale.

 

33 ⁽Choďte jenom po té cestě, kterou⁾ vám přikázal Hospodin, váš Bůh, abyste zůstali naživu, bylo vám dobře a dožili jste se mnoha dní v zemi, kterou obsadíte.  

• n~: Žijte zcela způsobem, jak;
• Je to nejen otázka prosperity, ale i prostého přežití a dlouhého života.
• Boží pokyny nejsou svévolným omezováním osobní svobody, ale radami zkušeného „cestovatele po galaxii začátečníkovi“: Chceš-li na téhle planetě přežít a mít se dobře, je třeba se těmito pokyny v Průvodci po galaxii řídit²⁹.

1. Polyamorie, či různé vztahy s „bokovkami“ zkrátka nefungují. ↩︎
2. Tak i wiki: Žárlivost (latinsky Zelotypia) je jedna z lidských emocí, charakterizovaná nadměrným ulpíváním na určité osobě a zvýšenou obavou o její ztrátu. Jedná se o komplex negativních emocí, hněvu, pocitu méněcennosti či depresí. Zjednodušeně lze charakterizovat žárlivost jako pocit vlastní nedostatečnosti. Definice praví, že žárlivost je strach ze ztráty lásky. Vidíme, že tato definice na Boha příliš „nesedí“. ↩︎
3. Vybírám namátkou některá z porušení Desatera. Ale takto negativně se mezi potomky propisuje porušení kteréhokoliv z přikázání: Kdo nectí Boha, má modly, nedodržuje sedmý den, chová se špatně k rodičům, krade, závidí nebo lže – každý takový se podepisuje na osudu svých potomků. ↩︎
4. Ostatně ani my nemáme ve svých Biblích JHV, ale Hospodin či Angličané Lord. ↩︎
5. Význam svého jména jsem si musel vyhledat (živý, veselý) . Těžko říci, asi může být.
   Existují studie, které prokazují, že např. k zaměstnání do určité míry predisponuje dokonce i příjmení – tedy, že mezi nositeli jména Pekař je více pekařů než ve zbytku populace. ↩︎
6. Že lidé své děti také neoznačují čísly, je jasné. Zajímavé v této souvislosti také je, že lidem nevadí, že jména nejsou výlučná, že třeba Jakubů nebo Nelinek je „jak naseto“. Ostatně i jméno Ježíš (Jozue) bylo v Ježíšově době běžné. ↩︎
7. Navíc je to riskantní pro ty, kdo to dělají – Bůh si je může „dát do zakázaných čísel“. Kdo stále z legrace volá o pomoc, až ji pak bude opravdu potřebovat, již se jí nedovolá. ↩︎
8. My jsme v projevech neúcty vůči autoritám celoživotně trénovaní, takže si těžko představujeme, že to může být problém. Již císař František Josef I. byl posměšně přezdíván Starej Procházka. Jak lidé mluví o svých představitelích v moderní době je neuvěřitelně hulvátské naprosto běžně ↩︎
9. Něco ve smyslu: Běda dětem, které se baví bezdůvodným zvoněním na „Boží zvonek“ – jednou si na ně osobně počíhám. ↩︎
10. podobně jako u přikázání týkajícího se zacházení s Božím jménem ↩︎
11. Jsem přesvědčen, že Ježíš byl tím, kdo Mojžíšovi Desatero předával na Sinaji a také tím, kdo v Kázání na hoře (a svým životem) pak dovysvětloval jeho smysl a hloubku. ↩︎
12. Biblických míst potvrzujících, že pracovat je dobré, je celá řada – nejsilnější je podle mého názoru Ježíšovo prohláošení: Můj Otec pracuje, proto i já pracuji (J 5,17). ↩︎
13. Zajímavá je otázka, zda a případně jak budeme pracovat v Novém Jeruzalémě. Domnívám se, že ano. V Miléniu pracovat zřejmě budeme ↩︎
14. Já jako malý jsem do školy ještě chodil i v soboty ↩︎
15. V některých „rájích na zemi“ je příroda štědrá a klima příznivé a lidé pro svou obživu pracovat moc nemusejí. K ničemu příliš kladnému to ve společnosti většinou nevede. Rozvinuté jsou spíše společnosti, kde jsou lidé např. nuceni nahromadit si zásoby na zimu. ↩︎
16. Viz např. extrémní důležitost zábavy v dnešní době – existuje obrovský zábavní a sportovní průmysl řešící, jak lidi zabavit. ↩︎
17. Nebo z evolučního hlediska ↩︎
18. Viděl jsem kdysi film o japonské vesnici izolované v horách, kde při nedostatku zdrojů a dlouhému životu senioři v určitém věku bez ohledu na svůj stav odcházeli dobrovolně zemřít do hor. Dokonce je tam byli povinni doprovodit vlastní děti. ↩︎
19. Jistě by bylo zajímavé udělat graf, kde na jedné ose by byla úcta k rodičům v dané kultuře a na druhé věk dožití – byla-li by přítomna korelace nebo ne. ↩︎
20. Zcela laicky se mi zdá, že v našem právním řádu je rozlišování mezi zabitím a vraždou, případně mezi různými typy vražd v pořádku. Intuitivně vnímám značný rozdíl např. mezi neúmyslným zabitím nešťastnou náhodou, neúmyslným zabití nezodpovědností, vraždou v afektu nebo vraždou úkladnou, apod.
    Naproti tomu jsem za úkladnou vraždu zastáncem trestu smrti. ↩︎
21. Podobně je ve většině kultur chráněno osobní vlastnictví nebo manželství ↩︎
22. Bůh si tak mimo jiné pojistil, že lidstvo nevyhyne. Kdyby bylo plození dětí bolestivé, kdoví, jak dlouho bychom na planetě vydrželi. ↩︎
23. Jde o jednu z příčin, proč je sexu v dnešní společnosti přičítán takový význam. Lidé touží po transcendetálnu a jinak si je v dnešní době neumí „opatřit“ (volně podle Ravi Zachariase) ↩︎
24. Nevím, je-li pravda, že v inuitské kultuře to takto funguje. Pro potřeby uvažování je to ale jedno, otázka může být i jen teoretická. ↩︎
25. Podle sociologů údajně platí, že čím rozvinutější společnost, tím přísnější regulace sexu ↩︎
26. Číslování desatera je nejednotné – je vysvětleno např. na wiki. ↩︎
27. Leda bych byl lepším psychologem než Hospodin 🙂 ↩︎
28. Stanem setkávání zde myslím místo, kde se člověk schází s Bohem k rozhovorům. ↩︎
29. Samozřejmě odkaz na Douglase Adamse ↩︎