Jób – kapitola 15 (Elífaz podruhé)

1 Tu odpověděl Elífaz Témanský.

dostal se zase „na řadu“. (Přátelé se možná nemohli dočkat, až se zase budou moci vyjádřit, trochu Jóba usměrnit, vykázat do patřičných mezí jeho stýskání)
co tedy odpoví? Jak se od jeho posledního vstupu vyvinula situace?
mezitím zazněly hluboké pravdy, Jób už téměř „kápl“ na to, co za jeho trápením může vězet. Nicméně hořkost a zoufalství stále převažovaly

2 Cožpak bude mudrc odpovídat (závanem vědomosti) a naplní si břicho východním větrem

h.: poznáním ducha / z větru / vzduchu; n~: prázdným poznáním?
co to říká? Hned v první větě začíná s urážkami? Ten mudrc to je ironie?
jako, že Jób „prdí“ pseudomoudra?

3 Ospravedlňovat / dokazovat svoje právo / kárat / rozsuzovat se slovem, které nepřinese užitek, a výroky, kterými člověk nic nezíská?

asi to tak Elífaz opravdu myslí a hned zkraje jde drsně do útoku
tvrdí, že se Jób snaží ospravedlnit prázdnými a nesmyslnými slovy

4 Ty chceš dokonce mařit Boží bázeň a omezovat rozjímání před Bohem.

Jóbe, ty si řečmi „fakt troufáš“. Bůh usiluje o to, aby se mezi lidmi šířila Jeho bázeň, respekt z Boha. Chce, aby lidé o Něm a Jeho cestách přemýšleli.
používá k tomu různé metody, zřejmě i např. to, že občas někoho „sejme“ (aby lidé náhodou nezapomněli, s kým mají tu čest)
a tohle ty chceš rozporovat?
možná dokonce: A ty nám dokonce svými řečmi chceš bránit v tom, abychom takhle vespolek důstojně rozjímali nad těmito veledůležitými Božími věcmi a teologickými nuancemi utrpení?
ty nám svými stesky a hořkostí tenhle teologický dýchánek vyloženě kazíš!
navíc Jóba ani moc neposlouchal, resp. slyšel jen to, co chtěl slyšet – tu hořkost se stýskání, ale ty záblesky pravdy nebo Boží velikosti v Jóbově řeči pominul

5 Vždyť tvá zvrácenost poučuje tvá ústa, volíš si jazyk chytráků.

Elífaz Jóbovi říká, že je zvrácený – jak na to přišel? Že se neraduje a neskáče blahem? V takovém případě by byl zvrácený, ne? Rozkoš z vlastního neštěstí je zvrácena, ne? Možná to dělají některé trpitelské řády, přirozené to není
nebo je zvrácené to, že chce své situaci přijít na kloub? To je přece také normální. Máš přítele, ten se zachová nepochopitelně, tak se zajímáš, co za tím je. Zvracené by bylo se o to nezajímat
možná by se Jób mohl radovat jako Pavel, že na svém těle doplňuje portfolio utrpení církve?¹
nebo jako Petr a Jan, že byli uznáni za hodna nést pohanu pro to jméno?²
toho ale přece nemohl být Jób schopen, ne?
to mu Elífaz vyčítá, že mlčky nepřijme mudrování svých přátel? Podle toho by se poznalo, že je normální? Že před jejich řečmi „sklapne podpatky“ a poděkuje za ně?
Elífaz říká, že Jóbova vnitřní zvrácenost způsobuje, že zvráceně mluví – to je obecně normální, neboť čím srdce přetéká, to ústa mluví. Tvrdit to ale v tomto případě, je neomalenost
dále tvrdí, že Jób ve snaze zdůvodnit se své zvrácené řeči, chytračí – snaží se je tedy chytře zaobalit, aby dobře vypadaly. Ale Elífaz Jóba „prokoukl“. Ve skutečnosti jsou Jóbovy řeči jen projevem zvrácené nekajícné mysli deroucí se v jeho utrpení na povrch
dokud, ti Jóbe, bylo dobře, vypadals jsou fajn chlap. Teď se ale pod tlakem ukázalo, že jsi pěkná perverzní svině
je to opravdu hnusné

6 Vlastní ústa tě usvědčují z viny, nikoli já; tvé rty svědčí proti tobě.

to nemusím být génius, abych v tvých řečech odhalil, že s tebou něco není v pořádku

7 Cožpak ses narodil jako první člověk, byl jsi zrozen dříve než kopce? 8 snad Nasloucháš Božímu důvěrnému sdělení, chceš omezovat moudrost jen na sebe?

Elífaz: Jóbe, to si myslíš, žes „sežral všechnu moudrost světa“?
to máš nějaké speciální informace přímo od Božího zdroje, že se odvažuješ takhle mluvit a nás poučovat?
je zjevné, že Elífaz nemůže snést, že by Jób měl být moudřejší než on, mít nějaké zvláštní privilegované informace nebo poznání. Zkrátka žárlí Jóbův vztah k Nejvyššímu
duchovní žárlivost je běžná, nikdo jí není uchráněn. Když se setkáme s někým, kdo má lepší vztah k Bohu, než my, má lepší poznání nebo je povolán k významnějšímu úkolu, je těžké nežárlit. To byl ostatně jeden z důvodů, proč farizeové nenáviděli Ježíše: Takový nýmand z konce světa a tváří se, jako by byl s Bohem „jedna ruka“
Elífaz se „vybarvuje“ dosti ošklivě
na druhé straně Elífaz dobře vidí, co takový vztah k Nejvyššímu může stát. Žárlit je jedna věc, zaplatit cenu je věc druhá. Každý by chtěl mít vztah s Otcem jako Ježíš, ale kdo by chtěl zaplatit cenu takové poslušnosti?
některé věci, některá poznání musíš zaplatit, a tou cenou často je utrpení. Nelze je získat teoreticky, „od psacího stolu“. Některá poznání nelze získat pouhým uvažováním, ale pouze zkušenostmi, navíc často velmi bolestnými. tu cenu musíš zaplatit
Elífaz nechce připustit, že by Jób, se kterým byli původně na stejné „úrovni“, se skrze utrpení mohl „dostat“ v poznání Boha dále než on.
platilo to dokonce pro Božího Syna – i Ježíš se „naučil poslušnosti utrpením“³, nestačilo vědět, musel „to odžít“, prožít

9 Co víš, aniž bychom to věděli my? Čemu rozumíš, aniž by se to shledalo i při nás?

už je to tady, Elífaz se už zcela „odkopal“, mluví bez obalu: Opravdu si, Jóbe, myslíš, že něčemu rozumíš lépe než my tady? Než naše trojice teologů a koučů, kteří jsme ti přišli laskavě a moudře poradit?
podobně jsou na tom někdy psychologové, koučové, různí poradci, když jsou konfrontováni s prostými křesťany. Intelektuálně je výrazně převyšují a nemohou uznat, že by křesťané, prostí vzděláním či uvažováním, zdaleka nedosahující jejich intelektuální či „duchovní⁴“ úrovně mohli být v poznání Boha dále. Vyvolává to v nich žárlivost, která může být až smrtící. Něco podobného prožívali farizeové vůči Ježíši

10 Mezi námi je také prošedivělý i kmet, ctihodnější věkem než tvůj otec.

zde asi nemyslí sebe – buď tedy Bildad nebo Sófar byli pokročilého věku
Elífaz se v argumentační nouzi začíná „zastřešovat“ věkem, začíná pro jejich skupinu vyžadovat ohledy z ohledu na jejich ctihodnost. Když argumentace nestačí, je třeba si najít jiný důvod k tomu být respektován
my tady, Jóbe, nejsme nějací mládenci bez zkušeností. my taky už máme „leccos za sebou„
věk ale nerovná se zkušenosti.. „Bohužel“ jejich životní zkušenosti jsou v tomto směru neporovnatelné – to, co prožil Jób, je mimořádné a mimo většinu srovnání. Je velmi málo pravděpodobné (a asi by bylo zmíněno), že by někdo z přátel měl za sebou něco aspoň trochu srovnatelného s tím, co prožil Jób
snažit se zveličit vlastní zkušenosti (či utrpení), abys na jejich základě mohl radit druhým, je nevhodné až nevkusné. Ale ne vzácně se k podobným věcem v podobných situacích uchylujeme
něco ve smyslu: Když je někdo zoufalý z úmrtí partnera nebo těžké nemoci, je pro toho, kdo se mu snaží sloužit, výhodou, když prožil něco podobného.
ale Elífaz vlastně říká něco ve smyslu: Tobě umřelo dítě, chápu, jak je to těžké, protože ty moje bývaly taky dost často nemocné. Tendence vlastní zkušenosti nebo prožité utrpení trochu „připepřit“ je nevhodná

11 Cožpak je ti málo Boží útěcha a slovo, kterým s tebou laskavě promlouvá?

měl by ses, Jóbe, spokojit s Boží útěchou, s tím, že se s tebou Bůh vůbec baví
to platí obecně, ale otázkou je, zda Bůh k Jóbovi opravdu promlouvá. Připadá mi, že ne. A laskavě už vůbec ne. (Laskavě s Jóbem nemluví vůbec nikdo, ani jeho přátelé ne.
laskavost je dobrá vždy. Kdyby přátelé „nepředvedli“ vůbec nic, jen se chovali laskavě⁵, udělali by pravděpodobně více, než svými teologickými rozpravami
a pokud to Elífaz myslí tak, že Boží útěchy se Jóbovi dostává skrze ústa jeho a jeho přátel, „nevidí si do úst“. Nic laskavého ani povzbuzujícího Jóbovi neřekl. Pouze ho nesmyslně a brutálně „tepe“ a sráží
ale my přece víme, že Jób zůstává po celou dobu bez Boží odpovědi, ač se jí zoufale dovolává. Až do úplného konce, to je ještě pětadvacet kapitol knihy!
a koneckonců ani na závěr se Jóbovi žádné vysvětlující odpovědi nedostane!
zdá se, že jednou z point tohoto příběhu je právě Boží dlouhé mlčení, Boží ne-utěšování, ne-vysvětlování
možná je to podobné Ježíšově opuštěnosti na kříži, kdy Otec odtáhl svou ruku a nechal Jej zcela opuštěného?⁶. V tomto je Jóbův příběh podobný příběhu Spasitelovu

12 (Kam tě vede) tvé srdce a proč se blýskají tvé oči, 13 že obracíš svůj hněv proti Bohu a necháváš ze svých úst vyjít takové výroky?

Jóbe, kam se to svým vztekem a hořkostí necháváš strhnout?
k hněvu proti Bohu, k útokům vůči Němu?
to bys neměl! měl by ses kontrolovat

14 Co je smrtelný člověk, že by mohl být neposkvrněn a že by mohl být v právu, kdo se narodil z ženy?

jak se opovažuješ jako obyčejný smrtelník mluvit proti Bohu a myslet si, že bys s Ním mohl projednávat, kdo je v právu? On je vždycky v právu, Jóbe.
my lidé jsme dědičně zatížení, hříšní, nemůžeme se s Ním rovnat
Elífaz má i nemá pravdu: Bůh opravdu je nade vším, je dobrý a všechno dělá dobře. Tak to ale Elífaz pravděpodobně nemyslí, tak dobře Boha zase nezná, aby toto mohl z přesvědčení tvrdit
Elífaz chce Jóba pouze „potopit“, dokázat mu, že se nemá snažit s Bohem „dohadovat“
Jób měl znalost Boha v vztah k Němu lepší a hlubší, proto možná lépe chápe, že věci opravdu jsou tak, jak to Elífaz teoreticky postuluje
Pravdu tedy má i nemá současně: Jsme proti Bohu opravdu natolik „marní“, že snažit se s Ním vést dialog jako rovný s rovným, něco Mu dokazovat nebo se s Ním přít, je arogantní a „mimo“. Na druhé straně, v rámci vztahu je dialog s Bohem možný a Jóbův „zápas“ s Bohem (tedy snaha dobrat se toho, jak věci jsou, co se skrývá za prožívanou realitou) je legitimní a Bůh ho přinejmenším toleruje, a dost pravděpodobně i oceňuje

15 Inu, on nevěří svým svatým ani nebesa (nejsou v jeho očích čistá.)

jsou i jiné bytosti, které jsou na mnohem vyšší úrovni, než my lidé (myslí anděly, koho jiného) – a ani ony nejsou zcela spolehlivé, bez chyby. Ani na své anděly se Nejvyšší nemůže zcela spolehnout
je dost možné, že je tomu tak opravdu je – andělé nejsou dokonalí, jsou to stvořené bytosti. Otázkou je, odkud to Elífaz ví.
andělé jsou proti nám určitě značně schopnější, inteligentnější, silnější. Na druhé straně (a to Elífaz možná netuší) oproti andělům my lidé máme své silné stránky – je v nás něco z Božího obrazu, něco, co nás činí v Božím plánu důležitými⁷
i tento Jóbův příběh je důležitý, možná jde o jeden z klíčových příběhů lidstva. To ale Elífaz netuší a zřejmě tušit ani nemůže. Jób možná již matné povědomí o důležitosti svého příběhu mít začíná

16 Tím spíše, když je to člověk ohavný a zvrhlý, muž, který pije zvrácenost jako vodu.

zřejmě: lidé v Božích očích „nestojí za nic“ jako celek, jako plemeno. Tím více to platí o o zlých lidech, o lidech, pro které se zlem sytí a je jim zcela přirozené
opět můžeme jen doufat, že tím ohavným, zvrhlým a zvráceným člověkem nemyslí Jóba. Ale moc bych za to nedal

17 Chci ti něco sdělit, naslouchej mi, ať mohu vyprávět o tom, co jsem viděl,

Elífaz si předem zjednává pozornost. Ve smyslu: Teď ti chci říct něco důležitého, fakt dávej pozor, to bude stát za to
to nemám rád. Buď to, co chci říci, je důležité nebo ne. Ale takhle na sebe předem strhávat pozornost, mi přijde násilné.
na druhé straně Ježíš to tak také dělával: když řekl Amen, amen, všichni věděli, že bude následovat něco zásadního a že mají „zpozornět“
ale budiž: Jóbe, dávej pozor, chci podtrhnout to, co bude následovat

18 co povídají moudří; nezatajili, co vědí od svých otců.

ptáš se, Jóbe, odkud se v nás bere tohle moudro? Máme ho jednak vypozorováno, jednak ze ásoby moudra, které se předává mezi generacemi
takže opravdu dávej pozor na to, co přijde
jsem zvědav, na co si Elífaz připravuje půdu, co přijde zásadního

19 Jim jediným byla dána země a žádný cizinec (mezi ně nepřišel.)

asi mluví o nějaké „tajné nauce předků“, možná o nějaké „kabale“, ke které měl Elífaz přístup

20 Po všechny dny se ničema sám svíjí úzkostí; po vyměřená léta, jež byla uspořena pro násilníka.

to už je ono? Tohle je to, co chtěl Elífaz vypíchnout?
že ničema či násilník bývá potrestán přiměřeně svému provinění?
z čehož vyplývá, že Jóbovy katastrofy nutně musí býti takovýmto přiměřeným trestem za nějakou jeho ničemnost nebo násilí
že si vlastně nyní odpykává trest za to, jak žil
když Elífaz chce za každou cenu najít smysl Jóbova utrpení a přitom nepřipouští jinou možnost, než že musí jít o odplatu za hřích, moc možností mu nezbývá – tímto směrem ho logika nutně vede. A tvrdost tohoto závěru už pak nejde než uplatnit
v okamžiku, kdy dojdeš k závěru, že trpíš trest za to, jaký jsi – nezbývá ti asi, než být brutálně drsný a přímý.

21 Děsivý zvuk zní v jeho uších; v době pokoje na něho přijde ničitel.

takový ničema a násilník nikdy nemá pokoje, nemá spočinutí – pořád nad ním visí jeho trest, který může kdykoliv dopadnout.
to jistě obecně platí: když člověk ví, že něco „spáchal“, tak už nemá nikdy klid. Svědomí mu to nedovolí, pořád čeká, kdy věci vyjdou najevo a on bude
jenže, jako už tolikrát, – tohle není Jóbův případ

22 Neuvěří, že se navrátí z temnoty, je vyhlédnutý pro meč.

ten hříšníkův neklid je až takový, že nevěří, že by se jeho situace někdy mohla změnit; že by jeho obavy někdy mohly odejít, že by se mohl přestat bát nevyhnutelného trestu
ale opět – to není Jóbův případ
Elífaz rozvádí svoje myšlenkové konstrukce, ale realitě je stále vzdálen. „Chytl zpětnou vazbu“, kdy člověk potencuje sám sebe, rozohňuje se nad vlastními vývody. Takhle to funguje dosti často, tomu se málokdo ubrání

23 (Vyplašeně bloudí za chlebem — kde může být;) ví, že den temnoty (je mu pohotově po ruce.)

ano, takový člověk v pocitu viny opravdu vyplašeně bloudí světem, Žije ze dne na den, je jako vyplašená myš, která se plíží při zdi, protože ví, že kočka může udeřit kdykoliv

24 Poděsí ho tíseň a sklíčenost, přemůže jej jako král přichystaný k útoku,

má ze všeho strach. Vše může být signálem přicházejícího definitivního trestu, před kterým není úniku

25 neboť vztáhl svou ruku / počíná si jako bohatýr / hraje si na hrdinu proti Bohu, vypíná se proti Všemohoucímu.

víme, že každý lidský hřích je primárně hříchem proti Bohu
kdykoliv zhřešíme, vztahujeme svou ruku proti Bohu, Boha napadáme, Boha provokujeme
jako u Elífaze vždy: obecně ano, konkrétně ne
skoro se zdá, že Elífaz si vyvodil, že Jób musel někoho zabít nebo udělat něco podobného hrozného.

26 Běží proti němu s drzou šíjí. 27 Pokryl si totiž tváře svým tukem a nahromadil sádlo na slabinách.

ten, kdo tento pocit nemá – tedy kdo něco udělal proti Bohu, a přesto NEžije v permanentním strachu, že přijde trest, je příkladem extrémního „tlustokožce“, člověka bez svědomí, kterému je všechno jedno
asi existují lidé se zcela zatvrzelým svědomím – tak „vyžraní“, tak obalení tukem, tak spokojení sami se sebou, tak hedonističtí, že že mají svědomí zcela atrofované, případně jsou vůči němu zcela rezistentní. Jistě ale nejde o Jóba

28 A osídlil zničená města, měli domy, kde lidé nemají bydlet, (které byly určeny, aby se staly hromadami kamení.)

(Touha po majetku vedla ničemu, aby osídlil i města pod kletbou)
zřejmě tedy Elífaz mluví o lidech bez svědomí, kterým je „všechno jedno“ – nebojí se ani Božích kleteb a klidně dělají i otřesné věci zatížené Božími kletbami
vypadá to, že tohle je další věc, ze které začíná Elífaz Jóba podezírat: před chvílí si vyvodil, že Jób se musel dopustit skryté vraždy, nyní dospěl k názoru, že se Jób při své ekonomické expanzi dopustil něčeho hrozného, že překročil nějaká děsivá tabu. Že kvůli prosperitě přinesl „oběť nemluvněte“, že bez rozpaků „zabral“ nějaká prokletá území, postavil si dům na místě satanských obřadů nebo že dokonce sám ty temné obřady provozoval. Že se kvůli prosperitě upsal ďáblu
tohle vysvětlení by člověka mohlo napadnout u některých boháčů nebo popových hvězd – že aby se uchytili v šoubyznysu či byznysu, se „spřáhli“ s ďáblem. Jsou si toho dobře vědomi a celý život pak čekají, kdy si „pro ně čert přijde“⁸.

29 Nezbohatne a jeho majetek neobstojí ani neskloní k zemi poklad.

[Obraz stromu, jehož větve obtížené ovocem se sklání k zemi.]
takto získaný majetek, ale štěstí nepřinese, nelze si ho legitimně užít
ty ses, Jóbe, určitě něčeho podobného dopustil – a tohle je výsledek. Proto se teď nemůžeš radovat z plodů svého majetku: protože ses při jeho získávání „namočil“ do něčeho hrozného a teď za to pykáš

30 Neujde temnotě, (jeho ratolest vysuší plamen, zajde dechem jeho úst.)

pokud se člověk do něčeho takového zaplete, nelze tomu, Jóbe, uniknout.

31 (Ať nevěří v klam; svádí se, neboť klam bude jeho odměnou.)

tak si, Jóbe, nenamlouvej, že se z tohoto trestu nějak „vyvlékneš“. Z tohoto maléru ti tvoje teologické disputace a vyčítání Bohu nepomohou.
tak přestaň „kalit vodu“ a konečně se přiznej

32 Naplní se mimo jeho čas, jeho mladý výhonek se nezazelená. 33 Jako réva setřese svůj trpký hrozen a jako oliva odvrhne svůj květ.

ČSP [Srovnání se stromem, který vypadá, že nese známky života, ale nakonec nepřinese nic dobrého.]
z majetku získaného nečistě se nelze dočkat žádného smysluplného ovoce. Vydá jen trpkost, kyselost, nezralost a nechutnost. Ničeho jiného se nedočkáš

34 Vždyť shromáždění bezbožných je neplodné, oheň strávil stany milovníků úplatku.

pokud se člověk choval jako bezbožník a s bezbožníky se přátelil, jeho život nic smysluplného nepřinese
pokud na cestě za kariérou bral úplatky, plody jeho práce stráví oheň
takže na závěr dospěl Elífaz k závěru, že Jób na své cestě bral bral úplatky a paktoval se s bezbožníky. A že za to nyní platí
je opravdu smutné, k jakým závěrům dospěl

35 Počali trápení a porodili nepravost, jejich lůno připravuje podvod.

takže, Jóbe, shrnuji důvody, proč se ti ty hrůzy staly: při své cestě za kariérou jsi dělal hrozné věci ubližovals a jednal nečestně. Tím jsi zasel jedovaté semeno, překročils prokletý kořen. Pak už byla jen otázka času, než tě to doběhně.
tak to, kamaráde, vidím já. to mi ukazuje nezvratná logika. To koukáš, jak jsem tě odhalil!
případně (rozvádím a psychologizuji): nejlépe uděláš, když uznáš mou drtivou logiku, přiznáš se a já ti pak ukážu, jak z toho ven

Ko 1:24 Nyní se raduji v utrpeních pro vás a ve svém těle doplňuji, co zbývá ze soužení Kristových pro jeho tělo, jímž jest církev. ↩︎
Sk 5:41 Oni tedy šli z velerady a radovali se, že byli uznáni za hodné, aby byli potupeni pro to jméno. ↩︎
Žd 5:8 Ačkoli to byl Syn, naučil se poslušnosti tím, co vytrpěl. ↩︎
často bývají duchovně orientováni směrem k východním náboženstvím. To vede k pýše téměř automaticky. Pro duchovně východně založené lidi je velmi těžké uznat, že by křesťané měli pravdu ↩︎
laskavost je obecně podceňována. Přitom jde o ovoce Ducha Svatého podle Gal 5 ↩︎
Bože můj, proč jsi mě opustil? ↩︎
možná podobně jako hobiti přes všechna svá omezení měli důležité místo v Tolkienově velkém příběhu boje dobra a zla. Nebo synové Adamovi a Evini v Lewisově historii Narnie ↩︎
mluvívá se o tom, že americký či globální šoubyznys je se satanismem prorostlý. Zda je to pravda, nejsem schopen posoudit ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz