1 Nato Jób Hospodinu odpověděl. Řekl:
- jsme v poslední kapitole. předchozí dvě věnoval Hospodin vyzdvihování úžasnosti „dinosaurů“ aj. zvířat
- Jób už jednou krátce, zřejmě neupřímně reagoval tím, že raději už nebude mluvit
- Hospodin poté v popisu zvířat pokračuje
2 Vím, že dokážeš cokoliv a žádný plán pro tebe není nemožný.
- vypadá to, že tentokrát už Jób definitivně uznal Boží argumentaci. „Dinosauři“ ho přesvědčili.
- když, Bože, dokážeš tohle, dokážeš cokoliv
3 Kdo že je tento člověk, který bez rozmyslu zakrývá radu? Jistě, povídal jsem o něčem, co nikdy nepochopím. Ve srovnání se mnou jsou to obdivuhodné věci a nemohu je poznat.
- tváří tvář neuvěřitelné dokonalosti Tvého stvoření, uznávám, že jsem mluvil o věcech, kterým nerozumím a ani jim rozumět nemůžu
- svými řečmi řečmi jsem věci komplikoval, činil Tvé jednání hůře pochopitelným a vrhal na tvé jednání negativní světlo
- nyní zřejmě již bylo Jóbovo „prozření“ upřímné: před chvíli se z rozhovoru „stáhl“ ještě z donucení, zřejmě stále plný vzteku, nyní je již uklidněn a mluví ze srdce
- zopakujme závěry z kapitoly 40: za prvé: Vztah s Nejvyšším je více než intelektuální pochopení.
- za druhé: Můžeme si být jisti, že odpovědi existují, což ale neznamená, že nám je Bůh chce a může sdělit
- a ještě: Nejvyšším cílem všeho je setkat se osobně s Bohem. Být Jím milován a přijat být přijat je nade všechno
4 Řekl jsi: Nyní slyš, já promluvím. (Zeptám se tě a ty mě pouč.)
- žádal jsi, Bože, abych ti řekl, co mi vadí
5 Slyšel jsem tě jen z doslechu, a nyní tě vidělo mé oko.
- ale poté, co jsem se s Tebou, Bože, osobně setkal, už diskutovat tímto způsobem nechci
- měl jsem o Tobě jen neurčitou představu vytvořenou spíše ze svědectví z druhé ruky
- nyní jsem tě poznal osobně, což mě přemáhá
- můžeme se domnívat, že Jóbovo setkání s Hospodinem nebylo pouze naslouchání „řevu z vichřice“, ale že se Bůh nějakým způsobem dotýkal Jóbova srdce. Zřejmě není možné se osobně setkat s Nejvyšším a nebýt zasažen Jeho dobrotou a láskou
6 Proto odvolávám, lituji toho v prachu a popelu.
- beru zpátky svoje slova. Připadají mi teď hloupá a ubohá. Omlouvám se, je mi to líto
7 I stalo se poté, co Hospodin k Jóbovi promluvil tato slova, že řekl Elífazovi Témanskému: Proti tobě a proti oběma tvým přátelům vzplanul můj hněv, protože jste o mně nemluvili správně jako můj otrok Jób.
- Hospodin se nyní z vichřice obrací k přátelům. Oslovuje jednoho, ale mluví ke všem
- jak to proběhlo? Jak to, že Elífaz nyní věděl, že Bůh mluví k němu? Zřejmě jej Bůh oslovil jménem
- s Jóbem Hospodin mluvil velmi tvrdě, ale vidíme, že jejich vzájemný vztah nebyl nijak narušen. Možná jde o něco podobného jako je hádka s přítelem nebo manželkou – můžeme se tvrdě pohádat, aniž to cokoliv udělá s naším vztahem
- Joba Hospodin nazývá svým otrokem – což, i když se to možná na první pohled nezdá, je jedno z nečestnějších jmen, které nám Bůh může dát. Tím se budeme šířeji zabývat ještě jinde
- Bůh Jóba chválí, říká, že o Něm hovořil správně. To je nečekané – před chvílí na Jóba (z vichřice) křičel: „Kdo je tento člověk, který zatemňuje radu výroky bez poznání?“ Před přáteli Jóba veřejně „seřval“. A teď takhle?
- navíc přátelé se Hospodina opakovaně proti Jóbovi zastávali. Pochvalu jim to ale nepřineslo. Je to možná nečekané: ten, kdo Hospodinu klne, je pochválen a ten, kdo se ho zastává, je pokárán
- vidíme, že být Božím apologetou není jednoduchý úkol – je dobré si dobře rozmyslet, než se do něho pustíme. Hospodin totiž očekává, že půjdeme na hlubinu všeho uvažování
- zajímalo by mě, co Hospodin od přátel očekával? Jakými slovy by si vysloužili pochvalu? Místy dokonce říkali téměř totéž, co Hospodin – jak je stvoření pozoruhodné a naše myšlení nedostatečné
- v dalším verši jejich Bůh jejich slova dokonce nazývá bláznovstvím – možná byla bláznovstvím už jejich snaha vůbec v této situaci něco říkat?
8 Nuže vezměte si sedm býčků a sedm beranů a jděte k mému otroku Jóbovi, přinesete za sebe zápalnou oběť a můj otrok Jób se za vás bude modlit. Neboť na něho jistě budu brát ohled abych s vámi nenaložil podle vašeho bláznovství, že jste o mně nemluvili správně jako můj otrok Jób.
- pro přátele nesmírně pokořující – Jób je svými řečmi tak dráždil, Boha urážel, pořád se vykrucoval. Byl to jen takový depresivní „uzlíček nervů“ „v hospicu na nemocniční posteli“. A nakonec budou na tomhle ubožákovi závislí, aby ze všeho vůbec vyvázli se zdravou kůží? To je skandální. Co jim však zbývalo? Bůh by je jinak potrestal, možná i zabil
- Boží odpuštění přátelům je dokonce na tom, jestli bude Jób ochoten se za přátele pomodlit, závislé. Proč?
- je pokořující být závislý na milosti a libovůli někoho druhého. V tomto vykazuje Jób kristovské rysy. I my jsme totiž plně závislí na tom, jestli Ježíš bude „ochoten“ se za nás přimluvit u Božího soudu
- a odpuštění je ještě navíc podmíněno významnou obětí – čtrnáct kusů dobytka není maličkost, jde o částku v řádu statisíců.
- tomu dobře rozumím: na to, že jsem ve svém spasení závislý na milosti Ježíše Krista, jsem si již „zvykl“ a jsem tomu rád. Dovedu si ale představit, že je obtížné být závislý na milosrdenství někoho, kdo je mi např. nesympatický.
- vždycky, když si Bůh použije někoho jiného, je to pokořující. Něco ve smyslu: „Proč mám být uzdraven zrovna skrze modlitbu tohoto zoufalce, kterému bych normálně nesvěřil ani svoje jízdní kolo?“
Že nejde o nic neobvyklého, znám i z vlastní zkušenosti. Kdysi si mě Bůh použil k uzdravení dcery jedné mé pacientky. Bylo to nadpřirozené a nepochybné. Matka se z toho zázraku velmi radovala, ale zároveň těžké "rozdýchávala", proč Bůh vyslyšel zrovna mě - vždyť ona se za svou dceru dlouho a z celého srdce modlila každý večer. Není neobvyklé, že lidé raději uzdravení či jiný zázrak oželí, než by mělo proběhnout pro ně nepřijatelným způsobem nebo skrze někoho, kdo jim nevyhovuje (včetně Ježíše Krista).
9 Tak Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský šli a zachovali se podle toho, jak k nim Hospodin promluvil. A Hospodin bral ohled na Jóba.
- přátelé udělali, co jim Hospodin přikázal. Po vší kritice, kterou na Jóba „sesypali“ to muselo být těžké pro obě strany – přátelé Jóba „před chvílí“ tvrdě kritizovali a nyní byli závislí na jeho milosti. Jób po všem, co si od přátel musel vyslechnout, mohl také být v pokušení jim nepomoci
- Kristovský princip či předobraz je v tomto příběhu, jak už jsme zmínili, silně přítomen: Bůh deleguje soudní rozhodnutí na někoho, komu důvěřuje. Přátelům vlastně říká: Kdyby na mně bylo, odsoudil bych vás. Ale pokud můj přítel Jób pro vás zažádá o milost, vyhovím mu
- podobně jsme na tom všichni lidé – pouze prostředník je jiný (Ježíš)
- Jób se projeví jako „charakter“ – po všem, co mu přátelé vmetli do tváře, po vší špíně, kterou na něj nakydali, by se na ně mohl po právu „vykašlat“. To, že to neudělá, je od něj mimořádně laskavé
- také Kristus je naštěstí ochoten (po všem, co jsme mu jako lidé udělali a stále děláme) se za nás před Boží tvář postavit
- Elíhú jmenován není, jeho proslovy Bůh nehodnotí záporně ani kladně. Oběti přinášet nemusí a Jóbovy přímluvy také „nepotřebuje“. Čím to je? Možností je více
- za prvé mohl mluvit lépe, než přátelé: osobně mi jeho projev přišel srovnatelně špatný jako u přátel, ale názory jsou na to různé. Určitým způsobem zmiňoval věci, které po chvíli zazněly z Božích úst.
- za druhé je možné, že Bůh k Elíhúovi přistupoval shovívavě z důvodu jeho mládí. Jeho přítomnost u diskuze mohla být jakousi trpěnou přítomností „učedníka mezi mistry“. Dostal svou příležitost si „vyzkoušet“, jaké to je promluvit na takovémto fóru, ale nikdo včetně Boha nebral jeho slova příliš vážně. Učedníci „samostatná vysvědčení“ nedostávají.
- za třetí by např. Elíhúovo jméno (význam On je můj Bůh) mohlo nasvědčovat, že Elíhú měl s Bohem přímý osobní vztah.
10 Hospodin tehdy změnil Jóbův úděl, když se k němu modlil za své přátele. A ke všemu, co Jób měl, Hospodin dvojnásobně přidal.
- Jóbova zkouška v okamžiku Boží promluvy končí. Pro Jóba (a pro Hospodina, který na něj „vsadil“) úspěšně, vítězně. Pro Satana porážkou. Prokázalo se nade vší pochybnost, že Jóbův vztah k Hospodinu nebyl účelový. Jób se tohoto vztahu nepřestal dovolávat, nezpochybnil jej ani tváří tvář pro něj nepochopitelným okolnostem
Jób seděl dny a týdny v temné místnosti bez oken. Byl bit a vyslýchán. Střídali se u něj vyšetřovatelé a ti na něj zkoušeli nejrůznější metody výslechu. Zpoza poloprůhledných zrcadel byl po celou dobu sledován každý jeho pohyb, zapisováno každé slovo. Tak jak to bylo s tvým vztahem ke "generálnímu"? Proč jsi to dělal? O co ti šlo? Pořád trváš na tom, že jste přátelé? Nyní se otvírají dveře a vchází sám Nejvyšší. Oznamuje svému příteli Jóbovi, že vše byl jen test. Test jeho loajality a upřímnosti. A ty jsi, můj příteli, obstál. Všechno ti nyní bude samozřejmě vráceno.
- ke změně údělu došlo v okamžiku Jóbovy přímluvné modlitby za přátele. Ta totiž ukazuje, že Jób nejen že nezapřel Boha, ale neztratil ani svou laskavost a ochotu pomáhat druhým (včetně těch, kdo mu ubližovali).
- Jób dozrál do Kristovy podoby: Ježíš svou zkoušku na této zemi prošel vítězně – Jób rovněž.
- Ježíš se na kříži modlil za své mučitele: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí – Jób se modlil za své přátele
- jak změna údělu proběhla?
11 Také všichni jeho bratři a všechny jeho sestry a všichni, kdo ho předtím znali, k němu přišli, jedli s ním v jeho domě chléb, projevovali mu účast a utěšovali jej po všem tom neštěstí, které na něho Hospodin přivedl. Dali mu každý jednu kesítu a jeden zlatý kroužek.
- nejprve se musela zlepšit Jóbova kožní choroba. Vředy se začaly hojit a Jób se začal cítit normálně
- „sebral se“ psychicky, ukončil smutek a vrátil se domů. Začal normálně „fungovat“ ve svých rolích manžela, podnikatele a věřícího
- žádné truchlení nemá trvat věčně. V určité chvíli je třeba vstát a jít dál.
- vzápětí se pak stal centrem všeobecné solidarity. Dary příbuzných a přátel mu možná umožnily znovu „rozjet“ podnikání. A v Boží přízni to zřejmě šlo opět „hladce“
- proč příbuzní a přátelé nepřišli dříve? Možná jim v tom Satan zabránil. Možná jim to až nyní Bůh položil na srdce. Možná byl Jób dříve ve svém žalu neoslovitelný, neochotný přijmout jakoukoliv útěchu
12 Hospodin tehdy požehnal Jóbův konec více než jeho počátek. Jób měl čtrnáct tisíc kusů bravu a šest tisíc velbloudů, tisíc spřežení skotu a tisíc oslic.
- a opět se mu dařilo. Skončil na dvojnásobcích původního majetku
- vypovídá to o něčem? Možná to nyní šlo ještě „hladčeji“, Boží požehnání bylo ještě markantnější. Možná zúročil své nabyté životní zkušenosti?
13 Dále měl sedm synů a tři dcery.
- ČSP [Slovo je tu tvarováno zvláštním způsobem. Někteří vykladači se domnívají, že to znamená 2×7, tedy čtrnáct synů.]
- začal zase spát s manželkou a „dařilo“ se jim
- „stihnout“ deset plus deset dětí (nebo i více – viz poznámka ČSP) není maličkost; první „várka“ přitom byla v období katastrofy již dospělá. V posledním verši knihy je řečeno, že Jób žil ještě 140 let a viděl čtyři generace potomků. Jób tedy zjevně žil v časnějších obdobích lidských dějin, kdy lidé žili dlouho a byli dlouho vitální
- přestože manželka Jóba v těžkých chvílích duchovně nepodržela, Jób se k ní vrátil.
- a ona ho neodmítla, přestože v jejích očích bylo vše, co je potkalo, jeho vinout (zatáhl rodinu do vysoké politiky)
- (manželka Jóba pravděpodobně nikdy neopustila, chtěla se o něj starat – to on nechtěl, uzavíraje se do sebe a „usedaje do popela“. Dlužno přiznat, že Jób jí situaci neulehčoval – jí nezajímaly teologické debaty ani situace v ponebesí. Ona přišla o rodinu)
14 První dal jméno Jemíma, druhé jméno Kesía a třetí jméno Keren-ha-púk. 15 V celé zemi se nenašly ženy tak krásné jako Jóbovy dcery. Jejich otec jim dal dědictví mezi jejich bratry.
- tj. Holubička, Skořice / Skořicová vůně, Roh s líčidlem
- hezká jména pro krásné dívky
- je zajímavé, že krása dívek je zde brána jako významná hodnota, jako věc hodná zmínky, jako důkaz Boží přízně
- Jób si mohl dovolit být velkorysý a chovat se k dívkám jako k chlapcům
16 Jób potom žil ještě sto čtyřicet let a viděl své syny a syny svých synů po čtyři generace. 17 I zemřel Jób starý a sytý dnů.
- nevíme, v kolika letech Jóba neštěstí potkalo. Pokud by utrpení se vším všudy zabralo například rok a potkalo Jóba např. v sedmdesáti, žil by do dvou set deseti či jedenácti let. Takového věku se lidé dožívali ještě nějakou dobu po potopě. Před potopou to bývalo ještě podstatně více
- vidět své potomky šťastné, úspěšné a zbožné je jedna z životních radostí. Pro křesťany podobným zadostiučiněním mohou být i potomci duchovní či ovoce služby
- zemřít starý a sytý dnů je pěkný obrat. Život se přece jen časem „omrzí“. V kombinaci s potížemi stáří se může stát představa „odchodu domů“ útěšnou
- pěkně je to vyjádřeno v písni skupiny Cathedrals níže