Jestliže to, co hledáte, je skutečně Bůh, potom Boha také najdete. Francis Frangipane
1 Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích;
- ČSP: Příslovce polymerós („mnohokrát“ / „v mnoha dílech“) a polytropós („mnoha způsoby“) se v NS vyskytují pouze zde. Je to velmi působivý úvod z hlediska rétoriky. První čtyři verše tvoří v ř. textu jednu větu
- autor se nepředstavuje a neuvádí adresáty
- za autora je považován Pavel, čemuž ale údajně neodpovídá „vysoká“ řečtina, kterou Pavel většinou nepoužíval
- (je možné, že obvykle psal „lidově“ s ohledem na své posluchače? Jinak mluvíme při vysokoškolské přednášce, jinak na „obyčejné“ domácí biblické skupince. Adresátem byli zjevně teologicky vzdělaní Židé a autor s nimi řeší vysokou židovskou teologii)
- Bůh se během dějin snažil Židy oslovit mnohokrát a mnoha způsoby – o tom není pochyb. Bůh je kreativní a reaguje na aktuální situace. Nepoužívá stále stejné či stereotypní metody. Rozličné situace a různá dějinná období vyžadují odlišná řešení
- v Bibli je pestrá směs velkých i malých prorockých knih a proroky byl i David či Abrahám
- nazývat předky otci jistě v židovské kultuře obvyklé
2 na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož učinil i věky
- je vidět, že nás v listu čeká „hutná strava“. Autor začíná „zostra“ větou nabitou informacemi
- proroci se střídali, mluvili tak či onak – nicméně, když dozrál čas, došlo k něčemu naprosto mimořádnému a kvalitativně odlišnému – Bůh promluvil v Synu. Na svět přišlo slovo, slovo se vtělilo na zem. Více o tom čteme na začátku Janova evangelia
- nyní následují další informace o Synu: Bůh Syna ustanovil dědicem všeho – Otec rozhodl, kdo po Něm převezme vládu. Delegoval veškerou autoritu týkající se toho, jak naložit s vesmírem a lidmi, na Syna.
- ve své pravomoci se Otec neponechal nic, Synovi svěřil všechno1. Je z toho vidět velká důvěra Otce v Syna – že svůj úkol zvládne, že nic“ nepokazí“, nezvládne.
- naopak víme, že Syn, poté, co všechno dovede do zdárného konce, poté, co mu Otec všechno podřídí, Syn zase vše odevzdá Otci: 1K 15 Neboť on musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod jeho nohy. Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt. Neboť ‚všechno podřídil pod jeho nohy.‘ Když však řekl, že je všechno podřízeno, je zřejmé, že všechno kromě toho, kdo mu všechno podřídil. A až mu podřídí všechno, pak i sám Syn se podřídí tomu, jenž mu podřídil všechno, aby byl Bůh všechno ve všem.
- průběh je tedy následující: Syn je vyslán na záchrannou misi na zem … po jejím zdárném splnění se vrací k Otci … tam čeká, dokud Otec vše nepodřídí jeho (Synově) autoritě … poté, co je veškerá autorita dána Synovi, Syn ji vrací Otci … Bůh je všechno ve všem
- skrze něho učinil i věky: Syn je od počátku. Syn byl při stvoření, aktivně se na něm účastnil. Možná stvoření proběhlo nejen prostřednictvím Syna, ale i kvůli Němu. V každém případě je podíl Syna na stvoření zásadní
- co jsou přesně věky, není jasné. Jde o stvoření času? Snad jde spíše o celé dějiny stvoření a spásy, ve kterých hraje Syn zásadní roli.
- něco ve smyslu: kvůli Synu a skrze Syna byl svět stvořen. Syn „si jej pro sebe“ v určitou chvíli zachránil a na závěr dějin jej spasený vrací Otci
3 On je září jeho slávy a otiskem jeho podstaty, všechno nese (svým mocným rslovem). Když [skrze sebe] vykonal očištění od našich hříchů, posadil se po pravici Majestátu na výsostech.
- ř.: apaugasma zn. buď „vyzáření“, nebo v pas. smyslu „odlesk“. V knize Moudrosti je tímto výrazem označena Boží moudrost,
- n.: výrazem; ř. charaktér— tj. to, co je vyryto / vyraženo;
- ř. hypostasis, které bylo později důležitým pojmem v teologii, je v NS spojeno s Bohem pouze zde; srv. Žd 11,1 a 2K 11,17 (ve smyslu jistota)]
- ř.: slovem své moci (hebraismus);
- takže „kousek po kousku“: On (Ježíš) je září jeho slávy. Bůh vyzařuje slávu a největší Jeho vyzářenou slávou je Boží Syn Ježíš. Není nic slavnějšího, co bychom u Boha nebo na Bohu mohli obdivovat. Stvoření je jistě úžasné, ale co to je proti Božímu vtělenému Synu;
- Ježíš dále je otiskem jeho podstaty: Ježíš dokonale vyjadřuje Boží podstatu. Jaký je Ježíš, takový je i Bůh. J 14,9 Ježíš mu řekl: „ Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty jsi mne nepoznal? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říkat: ‚Ukaž nám Otce‘? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky.
Toto byla věc, která mě přivedla ke křesťanství. Po nějaké době svého hledání jsem jako původně ateistický teenager dospěl k názoru, že musí existovat Bůh. Začal jsem následně řešit, jaký Bůh vlastně je, resp. který Bůh je ten pravý. Když jsem v Janově evangeliu četl Ježíšovu odpověď na Filipův dotaz, najednou mi to "docvaklo": když chci vědět, jaký je Bůh, musím se podívat na Ježíše. To mě dostalo, protože příběhy o Ježíši jsem miloval. Řekl jsem si tenkrát: Jestli Bůh opravdu je takový jako Ježíš, takového Boha chci v životě následovat. Na tohle jsem byl ochoten "položit" svůj život.
- všechno nese (svým mocným slovem): Bůh nestvořil vesmír a nenechal jej svému osudu. Nenatáhl hodiny a nenechal je běžet. Neodstartoval velký třesk, do něhož naprogramoval vše budoucí;
- nikoliv: Boží (či Ježíšovo) slovo vesmír průběžně udržuje;
- Když [skrze sebe] vykonal očištění od našich hříchů: Ježíš věřící očišťuje od jejich hříchů. Umožnila to Jeho smrt na kříži. Ježíš měl misi a toto byl jeden z hlavních cílů Jeho mise. On jej dokonale naplnil;
- tuto misi „vykonal“ vlastnoručně;
- posadil se po pravici Majestátu na výsostech: po naplnění své mise, ji ukončil a byl vzat tam, kam patří, či odkud vyšel;
- tam se také nyní nachází;
- jeden z neuvěřitelně „nabitých“ veršů. Obsahuje řady základních pravd;
- skoro by se dalo říci, že tento jeden verš stačí k orientaci ve světě a k dojití spásy.
Vesmír stále visí nad propastí neexistence. Kdyby Bůh odňal své udržující slovo, vše by se do neexistence zřítilo. Všichni každý okamžik žijeme Boží milosti. Níže jsou uvedena místa, kde se Boží dílo uvádí jako probíhající děj. Žd 1,3 všechno nese svým mocným slovem Ko 1,17 On je přede vším a všechno v něm spočívá (podle Pavlíkova překladu: Drží pohromadě) Sk 17,25 on dává všem život, dech i všechno. Ž 104,29 Když skryješ svou tvář, děsí se, když jim odejmeš ducha, hynou a navracejí se v prach. Iz 42,5 Toto praví Bůh, Hospodin, jenž stvořil nebesa a roztahuje je, rozprostírá zemi i to, co na ní vzchází, který dává dech lidu na ní a ducha těm, kdo po ní chodí 4 Stal se tím vznešenější nad anděly, čím význačnější jméno dědičně obdržel.
- po svém vzkříšení a nanebevzetí se jeho vznešenost stala ještě mimořádnější, než byla předtím
- tím, že prošel tak mimořádnou misí a tak mimořádně se v ní osvědčil, se mezi anděly ještě dále zvýšil jeho kredit. Ježíš byl samozřejmě v nebi vždy velmi „uznáván“, byl osobou převyšující všechny ostatní, na brífinzích vždy sedával v čele a jeho hlas měl mimořádnou platnost. Byl všemi uznáván jako ušlechtilý a moudrý.
- nicméně po návratu z mise tak mimořádné a náročné, se pohled na Něj stal ještě obdivnějším. Obtíže, kterými prošel, zkušenosti, kterých nabyl, jizvy, které si z pobytu na zemi přinesl jej od ostatních ještě vzdálily.
- Ježíš obdržel význačné dědičné jméno:
- jistě od Boha, nikdo jiný v nebi pravomoc udělovat jména nemá
- může jít o nové Ježíšovo jméno zmíněné ve Zj 3:12: Kdo vítězí, toho učiním sloupem ve svatyni svého Boha a již nikdy nevyjde ven. Napíšu na něj jméno svého Boha a jméno města svého Boha, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, i své nové jméno.
- může jít o analogii nového tajného jména napsaného na bílém kaménku udělovaného v nebi věřícím dle Zj 2:17: Kdo má uši, slyš, co Duch praví sborům: Tomu, kdo vítězí, dám skrytou manu a dám mu bílý kamének a na tom kaménku napsané nové jméno, které nezná nikdo, než ten, kdo je dostává.‘
- snad jde o nějakou obdobu přezdívky či „indiánského jména“, které si člověk (na rozdíl od jména zděděného a křestního) musí nejprve vysloužit svou statečností – něco jako „Zabil medvěda kyjem“ (král David) nebo „Postavil loď na kopci“ (Noe)
- to Ježíšovo udělené nové jméno je význačné – jde tedy o jméno naprosto výjimečné, důležité a a mimořádné. Dovedu si představit mnoho význačných jmen pro našeho Spasitele, ostatní je jich plna Stará i Nová smlouva. „Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ je jedno z „běžnějších. Ale třeba také „Ten, který svou krví vykoupil pro sebe lid“, aj.,aj.
- dědičně může znamenat jednak napořád, nastálo, ale může jít také o pravomoc toto jméno dle svého uvážení předávat dále.
- snad by se dalo ilustrovat, že podobně jako Michal Velíšek svou smrtí dal vzniknout Ceně Michala Velíška2, uděluje Ježíš cenu svého jména těm, kdo si ji zaslouží svou věrností během pozemského života
5 Neboť kterému z andělů kdy řekl: ‚Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil‘? A opět: ‚Já mu budu otcem a on mi bude synem‘?
- autor dokládá nesrovnatelnou mimořádnost Ježíšova darovaného jména. Bůh pravděpodobně dával pěkná jména i svým služebníkům andělům – žádného z nich ale ani vzdáleně nenazval svým synem.
- Ježíš byl Božím Synem od počátku všeho a jeho pobyt mezi lidmi na tomto faktu těžko mohl něco „vylepšit“;
- snad si opět můžeme vypomoci ilustrací: Starý generál přivítá doma svého syna navrátivšího se z extrémní bojové mise v nepřátelském území. Vrací se vítězně, svůj úkol úspěšně vykonal. Cena byla ale vysoká – syn je plný jizev na těle i na duši. Generál se na syna dívá s hrdostí – uděluje mu nejvyšší možné vyznamenání a pro sebe si říká: Ano, to je on, to je můj syn;
- otec o svém synu nikdy nepochyboval, ale jejich vztah se dokončením mise nepochybně posouvá na novou úroveň;
- ostatní vojáci, jakkoliv ošlehaní v mnoha bojích, uznávají, že tato mise byla mimořádná, mimo jejich možnosti a s žádnou jinou nesrovnatelná;3
- dle ČSP jde o odkaz z Ž 2,7 Přednesu Hospodinovo ustanovení. Řekl mi: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. [V židovské literatuře je tento verš vztahován na Mesiáše.]
- ‚Já mu budu otcem a on mi bude synem‘ je odkaz na 2S 7,14 a 1Pa 18,13
- Bůh tedy po jeho Ježíšově návratu vůči němu znovu-potvrzuje své otcovství (na našem vztahu se nic nezměnilo. Naopak, posunul se ještě na vyšší úroveň). a usazuje jej na nejvyšší existující vesmírný „post“.
6 A (opět, když uvádí) Prvorozeného do světa, praví: ‚Ať se mu pokloní všichni andělé Boží.‘
- n.: když opět uvede;
- kdy Bůh „uvedl Prvorozeného do světa“? Buď při jeho vtělení. Bůh tedy řekl: „I když je nyní Ježíš „pouhým“ člověkem, nemění to nic na tom, že zůstává nejvyšší autoritou a vy, andělé moji, jste povinni jej nadále respektovat a poslouchat“;
- nebo při Ježíšově návratu z pozemské mise: „Ano, na přechodnou dobu jsem se od svého Syna odtáhl, ale to bylo proto, aby na svém těle vynesl na kříž hřích celého světa. Nyní je mezi námi opět vše v pořádku, dostává zpět všechna privilegia a zaujímá opět to nejvyšší postavení, které měl i předtím. Nadále je vašim pánem, andělé moji“;
7 O andělech sice říká: ‚On činí své anděly (závany větru) a své služebníky plamenem ohně,‘
- n.: duchy
- služebníci = ř. leiturgos;
- andělé jsou sice velmi schopní, mocní a po všech stránkách obdarovaní, ale s Ježíšem jsou jejich schopnosti a pozice zcela nesrovnatelné.
8 avšak o Synovi: ‚Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo přímosti je žezlem tvého království.
- n.: věčnost (ř. sg.);
- přímost = ř. euthytés;
- zde vidíme tu mimořádnost toho, co Bůh prohlásil o Ježíši:
- nazval svého Syna Bohem. Trojjedinost Boží je zajisté záhadnou a komplikovanou skutečností a ne neoprávněně s ní mají židé i muslimové problém. Na druhé straně je biblicky nezpochybnitelnou skutečností, že Ježíš je „plnohodnotným“ Bohem. Tento jeden verš, by-li by vzat vážně, by mohl okamžitě „vymazat“ učení Svědků Jehovových (i všech ostatních sekt), kteří Ježíšovo plné Božství zpochybňují;
- Ježíš dostal trůn – tedy autoritu vládnout;
- tato autorita je na věky věků – tedy napořád. Není přechodná nebo dočasná. Nikdy neskončí
- Ježíš dostal žezlo království – které je dalším důkazem či atributem autority vládnout
- jde o žezlo přímosti – Ježíš svou královskou autoritu vykonává férovým a otevřeným způsobem
9 Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl nepravost; proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem veselí nad tvé společníky.‘
- n.: Miluješ … a nenávidíš;
- ř.: bezzákonnost;
- opět je zde jasně řečeno, že Ježíš je Bohem stejně jako Otec je Bohem ;
- Ježíšovy vlastnosti, jeho zápal pro věc, jeho nasazení a ochota se za prosazení spravedlnosti osobně angažovat, jej předurčily k tomu, aby zaujal nejvyšší pozici;
- v nebi měl Ježíš s anděly „dobrou partu“, „elitní tým4“ usilující o prosazování spravedlnosti. Ježíš se všem ostatním členům týmu vymykal schopnostmi i nasazením, ochotou osobně riskovat a mnoha jinými věcmi. Když bylo třeba ve vhodný čas vyhlédnout vedoucího, nebylo pochyb, kdo je pro toto místo nejkvalifikovanějším a nejvhodnějším kandidátem.
10 A: ‚Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi a nebesa jsou dílem tvých rukou.
- ř.: počátcích
- mluví se o Kristu – On byl účasten tvořitelského počátku všeho
11 Ona pominou, ty však zůstáváš; všechna jako roucho zestárnou 12 a jako plášť je svineš, [jako roucho] budou i proměněna. Ty však jsi stále tentýž a tvá léta nepominou.‘
- var.: zůstaneš
- Vesmír je dočasný, Bůh (i Kristus) je věčný a nestárnoucí. Tento kontrast nemůže být větší.
- Vesmír je zakotvený v čase, vyvíjí se. Hvězdy stárnou, tepelná smrt či jakýkoliv jiný vývoj vesmíru5 postupují. Bůh je nad časem.
- Svinutí jako plášť, proměna jako u roucha jsou zajímavé obrazy, které mohou ukazovat na určitý kosmologický či fyzikální vhled autora.
- To, že Bůh je tvůrcem času, není v něm, ale nad ním je důležitá informace. A že Boží existence nikdy nepomine rovněž. Boží plán není v žádném směru dočasný. Nemusíme se „obávat“, že za nějakou (byť třeba dlouhou) dobu budou věci zase jinak.
13 A kterému z andělů kdy řekl: ‚Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou‘?
- Autor se ještě vrací k porovnávání andělů a Krista. Někdo s tím zřejmě měl problém – zřejmě v tom smyslu, že roli či vlastnosti andělů přeceňoval. Možná považoval Krista pouze za „lepšího anděla“ nebo považoval anděly za malé bohy.
- Otázka je samozřejmě řečnická – odpověď je: Žádnému andělu nikdy Bůh nic takového neřekl. Andělé jsou „superbytosti“, ale Ježíš je ještě a zcela jiné úrovni
- Odkaz je na Ž 110,1: Davidův žalm. Výrok Hospodinův mému pánu: Usedni po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou.
- Co to tedy Bůh svému Synu vlastně říká? Hovoří k Němu po ukončení jeho mise na zemi a po vzkříšení. Říká mu, že nyní, když tak dobře vykonal vše, co měl (zajistil záchranu lidstva), je na čase, aby spočinul. O zbytek se už Otec postará sám. Kristovo dílo na kříži bylo naprosto dostačující a dokonalé. Na něm nyní bude postaveno vše ostatní. Celý vesmír bude přiveden před Krista – buď dobrovolně (jeho následovníci) nebo násilím (jeho nepřátelé).
- Dílo, které Kristus vykonal, již nepotřebuje nic přidávat.
14 Což nejsou oni všichni služební duchové, posílaní k službě kvůli těm, kdo mají dostat do dědictví záchranu?
- Zjevně tedy jsou. Co jsou? Andělé jsou služebnými duchy. Co to znamená? Jde o duchovní bytosti, jejichž úkolem je asistence.
- asistence těm, kdo mají zdědit záchranu – to nemůže být nikdo jiný, než lidé, než věřící, než křesťané. Někteří lidé budou zkrátka zachráněni, jinak řečeno zdědí „po Kristu“ spásu, budou jim odpuštěny hříchy a budou přijati Bohem. A tito věřící potřebují při své cestě podporu, pomoc, asistenci. A ta je úkolem andělů. Bůh je pověřuje ve prospěch křesťanů takovýmito podpůrnými úkoly.
- Role andělů v dějinách spásy je poměrně významná a procházíme-li celým Písmem, zjišťujeme o nich některé zajímavé informace o nich zjistíme, v některých oblastech ale zůstáváme informačně „na suchu“.
- Je dost možné, že každý věřící, možná i každý člověk má svého strážného anděla. Někdy jsou andělé „nasazováni“ ad hoc, např. jako poslové. Jejich mise jsou nezřídka bojové či válečné.
- To, že andělé, kteří svými vlastnostmi nás lidi všestranně převyšují (jsou inteligentní, netrpí omezeními těla, jsou nesmrtelní), jsou nasazováni k naší podpoře, je nečekané a ukazuje to na význačnost, kterou Bůh lidem přikládá. Některé lidské vlastnosti, kterých si Bůh cení, andělům zřejmě chybějí. Lidé jsou stvořeni k Božímu obrazu. Zda i andělé, nevíme, ale je možné, že ne.
- Rozhodně ale andělé nejsou automaty – svobodnou vůli mají, jak víme z toho, že část z nich se proti Bohu vzbouřila.
.
- snad kromě přesného data Synova návratu? Proč je vlastně toto ze Synovy autority vyňato? Bojí se Otec, že by Syn na poslední chvíli chtěl nějak unáhleně na poslední chvíli lidi varovat či burcovat? ↩︎
- je udělována Nadací ADRA a TV Nova pravidelně od roku 2006 neprofesionálům, kteří se ocitli nečekaně v hraniční situaci a bez ohledu na následky pro ně samotné zachránili někomu zdraví nebo život ↩︎
- ilustrace by se dala dále rozvíjet: čím byla Synova mise tak jedinečná? Např. tím, že byl do nepřátelského zemi vysazen
– sám
– v obyčejném lidském těle
– bez ochranky a vojenské podpory ↩︎ - něco jako tým z Případů prvního oddělení 🙂 ↩︎
- v tomto kontextu je opravdu jedno, jestli je vesmír otevřený, uzavřený či cyklický či jaký ↩︎