1. Petrova – kapitola 3

1 Stejně se i vy, ženy, podřizujte svým mužům, aby i (ti, kdo neposlouchají slovo/jsou-li někteří neposlušní slova), byli beze slova získáni jednáním svých žen,

stejně tak – jako ovce pastýřům, věřící dohlížitelům/biskupům, věřící vládcům, otroci pánům. Jde o stejný princip: tedy dobrovolně, kvůli věci samé, kvůli Bohu. Dělám to proto, že je to Boží vůle, ne proto, že je to příjemné nebo proto, že manžel je dobrý
je to cesta, jak muže získat. Tedy, jak nevěřící muže získat pro evangelium.
vzpourou to jde těžko. Stejně jako křesťané ve společnosti nic nepořídí silou ani rozkřikováním se, stejně tak ženy jen těžko obrátí své muže vzpourou.
neobrátí je ani „mlácením“ evangeliem po hlavě. Stálé předhazování biblických pravd člověka spíše znechutí, než by jej přivedlo k víře.
Derek Prince¹ prý říkal, že nejhorší, co může věřící žena udělat pro svého nevěřícího muže, je číst mu v posteli Dereka Prince místo aby se s ním milovala. Tento bonmot zřejmě dobře vyjadřuje pcincip, na který zde Petr poukazuje
Petr nezastírá, že cílem opravdu je své muže získat, „ne že ne“. Nevěřící opravu slovo neposlouchají. Křesťané mají pravdu a nevěřící se mýlí. Postmoderní přístup, že každý má svou pravdu a všechno je jedno, je mylný. Objektivní pravda existuje a tou pravdou je Kristus. A je škoda, pokud někdo pravdu nezná nebo neposlouchá
my jsme zvyklí pravdu prosazovat argumentací, Petr ale zdůrazňuje, že tato cesta často nefunguje (a v manželství zvlášť). Že funguje cesta „beze slova„, tedy cesta pokory a podřízení se.
to, že někoho lze k víře přivést „beze slova“, je vlastně zajímavé.
je tento princip platí i naopak, ale je méně zřetelný – muž, který se podřizuje ženě², není ideálem. Ale muž, na jehož životě je po obrácení patrná změna, takový muž svou ženu může pro Krista získat také bez velkých řečí
podřízení se spolu s přímluvnou modlitbou dává ženě na jejího manžela již poměrně slušnou „páku“
šance zde ale je. A to, že se někdo stane křesťanem nemá být pro jeho manželského partnera důvodem k rozvodu (také Pavel v sedmé kapitole 1K)
k podřízení se patří i oboustranná ochota k sexu – manipulace partnera skrze odpírání sexu mívá katastrofální důsledky

2 až zpozorují vaše čisté chování (jednání/způsob života) v bázni

co znamená čisté chování? Těžko něco sexuálního, nevyzývavost k jiným mužům spíše bude samozřejmostí. Snad Petr myslí bezelstnost, přímost, laskavost.
v bázni: samozřejmě před Hospodinem. Jde o respekt k Bohu – nějak se chovám, protože vím, že Bůh tomu tak chce. Chci svou roli manželky, matky apod. dělat dobře. Mám k svému úkolu respekt, snažím se, přemýšlím, jak být dobrou ženou, nechci zklamat manžela ani Boha
takto to samozřejmě mají mít nastavené všichni křesťané, muži i ženy: každý křesťanský muž chce má respekt ke svému úkolu být manželem, otcem, chce dobře vést svou ženu a vychovávat své děti

3 Vaše ozdoba ať není vnější: spletené vlasy, navlékání (zlatých šperků), oblékání šatů,

Petr se pouští na „tenký led“ – radí ženám, jak se mají oblékat a „zdobit“. Princip je asi zřejmý – vyzývavé či sporé oblečení není pro křesťanky vhodné. To jistě neznamená, že by se křesťanky nemohly hezky obléct, učesat nebo si vzít šperk.
vyzývavé oblečení je něco jiného – a muži i ženy vyzývavost spolehlivě rozpoznají či vycítí³
není určitě jednoduché nacházet v oblékání míru – západní styl, kdy i slušné ženy chodí málo oblečené, jistě není ideálem. Muslimské přikázané „zahalování“ je ještě horší. Vcelku příjemně jsem se z tohoto hlediska cítil v Jižním Súdánu – ženy zde nejsou „ušlápnuté“ ani omylem, jsou sebevědomé, oblékají se hezky, ale vyzývavost v tom není
Petr to nazývá vnější ozdobou – v křesťanství vnější věci nehrají primární roli. Obílené hroby (farizeové) vypadali dobře, důležité ale je to, co skrývají uvnitř
zevnějšek nemusí jít s vnitřkem ruku v ruce, vnější krása nemusí korelovat s krásou charakteru
Boha zajímá výhradně srdce. Mnozí lidé nepřitažlivého zevnějšku, budou stolovat s Kristem v Božím království. A mnozí přitažliví nebudou

4 nýbrž skrytý/vnitřní člověk srdce v nepomíjitelnosti tichého a pokojného ducha, který je před Bohem vzácný.

Petr navazuje na slova o vnější kráse žen. Nyní mluví o vnitřním člověku srdce.
hezkým vnějším vzhledem se člověk vzácným v Božích očích nestane
to, co oceňuje Bůh, je uvnitř, na první pohled neviditelné. Bůh ale, na rozdíl od nás, vnitřní věci vidí dobře
je dost dobře možné, spíše pravděpodobné, že dokonce většina lidí, které Bůh „obdivuje“, jsou mu vzácní, je nenápadných
a jaké vlastnosti vnitřního člověka se tedy Bohu líbí? Tichý a pokojný. Uřvaný a neklidný člověk tedy Boha příliš „nebere“
proč se mluví o tichém a pokojném duchu? Když je naše nitro, náš duch nasycen Bohem, spočinutý v Jeho náručí, dává mu to pokoj a tichost. Nepotřebuje uznání od lidí, nemá zapotřebí se prosazovat či zviditelňovat
takový stav ducha je pak trvalý, okolnostmi neovlivnitelný, je nepomíjitelný. Vše v našich životech je pomíjitelné, tento stav ducha je ale trvalý
jde ale o vzácnou „komoditu“, kterou málokdo nalézá

5 Tak se kdysi zdobily i svaté ženy, které doufaly v Boha a podřizovaly se svým mužům;

Petr vnitřní krásu žen dále rozvíjí, tématu se „nebojí“⁴
doufání v Boha je spojeno s podřizováním se manželům – věci na první pohled nesouvisející, ve skutečnosti velmi propojené
podřizovat se manželům není pro ženu lehké, vlastně ani nedává smysl, zvláště, když jde o muže problematické (a kdo problematický není?) – motivací je doufání v Boha. Jinak řečeno: Mám naději, že Bůh můj postoj oceňuje, proto se manželovi podřizuji
takové ženy jsou nazvány svatými – tedy oddělenými a očištěnými pro službu Bohu

6 jako Sára poslouchala Abrahama a nazývala ho pánem. Vy jste se staly jejími dcerami, jednáte-li dobře a nedáte-li se ničím zastrašit.

Sára je toho extrémním případem: dalo by se v určitém smyslu říci, že manžel jí „zničil život“. Od rodiny ji odvezl na „konec světa“, udělal z ní věčnou exulantku a cizinku. Dopouštěl se katastrofálních přešlapů (dvakrát ji „prodal do bordelu“), chtěl jí „podřezat“ jediného syna. Jestliže se mu přesto podřizovala, musela vědět proč. Tím důvodem byl její vlastní vztah s Hospodinem.
díky své víře a poslušnosti se zapsala mezi hrdiny víry z listu Židům 11 a vlastním dílem zásadně přispěla k Božímu plánu spasení
nedala se zastrašit – čím? Těžkými okolnostmi a Abrahamovým „hrozným“ chováním

7 Stejně muži: žijte se svými ženami podle poznání jako se slabší ženskou nádobou a prokazujte jim úctu jako spoludědičkám milosti života, aby vaše modlitby neměly překážku.

Petr nehraje „na jednu branku“. obě pohlaví mají svá role a své výzvy
žijte se ženami podle poznání: mužové, už jste asi asi „všimli“, že ženy jsou jiné
slabší ženská nádoba: proč nádoba? Jde vcelku o trefný popis nás lidí. Většinou se používá spojení „nádoby hříchu“. Naše těla jsou nádoby, které jsou naplněny naším já. A to já může být nejrůznější.
také se to dá chápat tak, že my lidé jsme nádobami, které si Bůh používá k různým účelům, jak sám uzná za vhodné, jak píše Pavel ve 2Tm 2,20 Ve velkém domě nejsou jen nádoby zlaté a stříbrné, nýbrž i dřevěné a hliněné, jedny ke cti, druhé k méně čestným účelům. 21 Kdo by se tedy od těchto věcí očistil, bude nádobou ke cti, posvěcenou, Pánu užitečnou, připravenou ke každému dobrému skutku.
ženy jsou zde zmíněny jako slabší: v průměru ženy jistě slabší než muži jsou. Přinejmenším tělesně. Jinak se říká, že ženy jsou odolnější, než muži.
ženy nejsou zmenšenými muži, jsou kvalitativně zcela jiné, musí se to respektovat, jednat s nimi jinak.
mimochodem: Boží koncept dvou pohlaví, která se vzájemně doplňují a podporují, je geniální
prokazujte jim úctu: to je úkol mužů. Tak se mají chovat
ženy jsou spoludědičkami milosti života: že může vzniknout nový člověk je velmi nesamozřejmé. Je to ryzí milost. A život nevzniká jinak, než ze spojení muže a ženy. Ale může jít o život věčný – život věčný od Boha dědí obě pohlaví. V nebi budou pravděpodobně obě pohlaví zastoupena rovnoměrně. (Pokud ne, budou převládat ženy – všude ve světě v církvích je více žen, než mužů)
v cestě za Bohem se v ideálním případě muži a ženy vzájemně podporují. Jeden ji zvládá hůře, než dva.
aby vaše modlitby neměly překážku: když se muži k ženám nechovají s úctou, je to problém z mnoha důvodů. Jeden z důležitých (a možná méně známých) je, že když se muž nechová hezky ke své ženě, Bůh neposlouchá jeho modlitby. Resp. jeho modlitby mají překážku. Neuctivé chování stojí v cestě bezproblémovému nezkalenému vztahu s Bohem. Je to logické: i pro lidi je tragické vidět někoho, kdo se chová hnusně ke své ženě (nebo muži) a pak má plná ústa zbožných slov nebo krásných modliteb. Podobně to jistě vnímá i Nejvyšší.
takové modlitby (na pozadí hnusného chování k ostatním) Bohu přímo „lezou krkem“ – explicitně to vyjadřuje např. na začátku Izajášovy knihy: K čemu je mi množství vašich obětí? praví Hospodin. Jsem syt zápalných obětí beranů a tuku krmného dobytka. V krvi býčků, beránků a kozlů nemám zalíbení. Když přicházíte, abyste se přede mnou ukazovali, kdo to od vás žádal, abyste šlapali po mých nádvořích? Nepřinášejte už falešné obětní dary; kadidlo je mi ohavností. Novoluní a soboty, svolávání shromáždění; nesnáším shromáždění, kde je zlo. Vaše novoluní a svátky má duše nenávidí; jsou mi břemenem, jsem vyčerpán jejich snášením. Když rozprostíráte své dlaně, zavírám před vámi oči. I když rozmnožíte své modlitby, neposlouchám: Vaše ruce jsou plné krve.

8 A konečně: buďte všichni jednomyslní, soucitní, (plní bratrské lásky), milosrdní a pokorní.

konečně: tedy, na závěr tématu, nyní se obracím na muže i ženy, na všechny křesťany
buďte jednomyslní. tedy usilujte o to, abyste stejně smýšleli. Vynakládejte snahu na to, abyste své myšlenky vzájemně probírali, sjednocovali a snažili se shodnout
asi nejde o to, že si musíme všichni myslet o všem totéž. Nejde o to věřící „zglajchšaltovat“
ale usilovat o to, abychom nebyli zbytečně rozdělení
co je kromě jednoty ještě důležité? Soucit: pohlížet na sebe navzájem s pochopením, lítostí, vstřícně
plni bratrské lásky: máme se snaží jeden druhého milovat. Láska v Božím pojetí znamená usilovat o dobro druhého, nesouvisí až tak s emocemi.
milosrdní: milosrdný pohled jeden na druhého je klíčový pro všechno. Pokud jeden na druhého hledíme ne prismatem milosrdenství, ale sudičství a přísnosti, stává se život nesnesitelným
navíc my automaticky očekáváme Boží milosrdný přístup vůči nám, což je v pořádku. Ale ten je podmíněn milosrdným přístupem k bližním
pokora: výčet je dlouhý a náročný (je to ale otázka: být pokorný je vlastně velmi snadné, jen to neradi děláme). Když jsme pokorní, usnadňuje nám to život. Nemusíme se zasazovat o svou důstojnost a důležitost, nepřeceňujeme se. Jsme korigovatelní
podobné dlouhé výčty dobrých vlastností mohou být svou nedosažitelností depresivní. Nejde ale o to, abychom si odškrtávali jednotlivé položky. Ale spíše o to, abychom si udělali povšechný přehled, jaký je Bůh (potažmo Ježíš), na čem Mu záleží. Abychom od Něho „odkoukali“ Jeho životní styl, abychom „nasáli“ Jeho přístup k životu

9 Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, ale naopak žehnejte; vždyť k tomu jste byli povoláni, abyste jako dědictví obdrželi požehnání.

vítězit a prosazovat se v hádkách a sporech po nás Bůh nevyžaduje, naopak
nechce po nás ani mstu, ba ani potrestání viníků. Oko za oko pro křesťany neplatí. Tento „upgrade“ přinesl Ježíš.
navíc msta ani nemá smysl. Je to pravda? Je i není: obecně vzato msta smysl má a bude provedena. Žádné zlo, žádné ublížení nezapadne, nic nezůstane nepomstěno. Problém je v tom, kdo mstu vykonává. Mstu vykonává Bůh, On bude soudit svět. Msta není náš úkol.
odplácet znamená, že druhému vrátíš to, co ti udělal. Potrestáš ho To je totéž jako se mstou – odplata je nutná a také proběhne, ale patří Bohu a ne nám
svým způsobem je to hrozivé, neboť provinění, jsa průběžně netrestána, se kumulují.
v Př 20,30 je napsáno: Jizvy a modřiny vyčistí zlo, rány také nejhlubší nitro. Trest tedy může mít na člověka kladný účinek, mohou mu pomoci se zla zbavit
Bůh to ale samozřejmě ví a pracuje s tím. My ale tím, že na odplatě netrváme, ale předáváme ji Bohu, dáváme najevo svou víru. A tím, že se sami zříkáme práva na revanš, dáváme Bohu možnost, aby věci řešil podle svého. A On ví nejlépe, jak s lidmi jednat – „kde je třeba ubrat a kde přitlačit“⁵
čím větší křivdu jsme ochotni kvůli Bohu odpustit, tím větší cenu naše rozhodnutí v Božích očích má
náš úkol je ale jiný, než domáhat se odplaty za křivdy – naším úkolem je žehnat. Je to jeden z klíčových důvodů, proč nás Bůh na zemi nechává
dokonce se zdá, že to, zda tady na světě budeme žehnat, je jednou z podmínek toho, abychom nakonec sami obdrželi požehnání, které patří zase nám
víme, že chceme-li odpuštění, musíme sami odpustit⁶ – a přes tohle „nejede vlak“
nyní vidíme, že tahle podmínka není jedinou, pod kterou jako křesťané stojíme – chceme-li sami požehnání, je nezbytné, abychom žehnali druhým. Jinak řečeno: není možné, abychom si Boží požehnání nechávali pro sebe a „nepouštěli“ ho dále do světa

10 Neboť ‚kdo chce milovat život a vidět dobré dny, ať zdržuje jazyka od zlého a rty (od lstivých slov),

kdo by nechtěl. milovat život: to je nezvyklý obrat. Kdo chce, aby se mu jeho život líbil, kdo chce mít zalíbení ve svém vlastním životě. Existuje řada lidí, kteří se svým životem spokojeni nejsou, nemají jej rádi
vidět dobré dny: je podobné = zažít dobrý život.
může jít o obecný návod, jak zvrátit svůj negativní pohled na život? Nikoliv – jde o postřeh, které naše jednání může být kladnému vnímání života na překážku
tedy: pokud svůj život vnímáš negativně a nejsi s ním spokojen, není to tím, že si nedáváš pozor na ústa?
zdržovat jazyk od zlého: zdržovat proto, že náš jazyk takovouto tendenci má automaticky. Mluvit zlé věci je pro něho (pro nás) přirozené. Stejně jako se dítě nepotřebuje učit říkat rodičům ne (vzpoura je mu vrozená), podobně nemusíme nutit náš jazyk, aby vypouštěl z úst zlé věci.
pokud nechceme, aby tak činil, musíme ho brzdit, krotit, mít ho na uzdě – tyto výrazy známe rovněž z Jakubova listu.
a rty (od lstivých slov): jazyk nebo rty jedno jest. Jde o naše mluvidla. Jde o barvité obrazné vyjádření. My samozřejmě neuvazujeme na jazyk tkaničku ani si neprošíváme rty nití – ten boj se odehrává v naší mysli. Něco v našem nitru nás „nutí“ vypouštět z úst zlá a lstivá slova
lest = past na druhého. Něco jinak myslíš a jinak říkáš. Chceš druhého někam zmanipulovat, obelstit jej, atd.
jak víme od Jakuba, kontrola mluvy je ro člověka jednou z nejobtížnějších věcí vůbec. A to platí i pro křesťany
nicméně na závěr shrňme Petrovu myšlenku: pokud se ti v životě nedaří či pokud svůj život vnímáš negativně, zvaž, jestli to nemůže být tím, že si nehlídáš ústa

11 ať se odvrátí od zlého a činí dobré, ať hledá pokoj a (usiluje o něj); (pronásleduje ho)

aha – těch možností, co může být příčinou špatného a nešťastného života, je více. Kromě problémů s hlídáním úst může jít o to, že děláš zlé věci.
pokud tomu tak je, je třeba zla zanechat a obrátit se o sto osmdesát stupňů.
další důležitou věcí pro získání dobrého a šťastného života je hledání pokoje
a nejen hledání, ale také usilování o něj. Doslova pronásledování pokoje
jak se hledá pokoj? Krok jedna: zamyslíš se a zjistíš, že ti pokoj⁷ v srdci chybí. Krok dvě: začneš přemýšlet, kde a jak by ho šlo získat. Krok tři: zjistíš, že pokoj lze nalézt jedině u Boha, ve vztahu s Ním
následuje usilování/pronásledování: začneš podnikat kroky k jeho získání.
to ale není zcela jednoduché – získat pokoj není snadné a, když se ti to podaří, zjistíš, že jeho přítomnost není stabilní ani statická. Život je stále v pohybu a pokoj „uhýbá“ – nedá se snadno chytit a už vůbec ne udržet. V závislosti na okolnostech musíš měnit taktiku, jak ho získat. nemáš ho jednou pro vždy. Když už ho konečně doženeš a libuješ si v něm, přeskupí se okolnosti a ty začínáš lov znovu

12 neboť Pánovy oči jsou obráceny na spravedlivé a jeho uši k jejich prosbě, ale Pánova tvář proti těm, kdo činí zlo

Bůh sleduje veškeré dění. Ale s obzvláštní pozorností sleduje ty svoje – ty, kdo si „vyprali roucha v krvi Beránka“, kdo jej následují a slouží Mu
jejich modlitby se k Němu dostávají a On je řeší
ty, kdo činí zlo také sleduje – a snaží se je od jejich cest odvrátit. Mluví k jejich srdcím a okolnosti „nastavuje“ tak, aby je na jejich zlé cestě zastavil
kdysi jsme si na táboře znázorňovali cestu za Bohem jako cestu řekou – křesťané jdou po proudu, Duch Svatý působí s nimi synergicky. „Činící zlo“ kráčejí proti proudu – a Duch působí proti nim, klade jim odpor, snaží se je zastavit a dovést k obrácení
Petr proti sobě klade spravedlivé a činící zlo: to je v pořádku. Třetí cesta skutečně neexistuje. Spravedliví nejsou „lepší“ než ti druzí. Spravedliví, tedy křesťané jsou ti, kdo činili zlo jako všichni ostatní, ale „dovolili“ Bohu, aby je Kristovou krví očistil

Řeku jsme využívali i k symbolickému znázornění síly přímluvných modliteb: když se člověk brodí napříč řekou, je strháván proudem, takže má obtíže udržet směr (za Bohem). Když jsme jej ale navázali na lana, mohli mu lidé ze břehu pomáhat směr udržet a do cíle dorazit

13 A kdo vám ublíží, budete-li (horlivě usilovat) o dobro?

je to poměrně málo pravděpodobné. Takto to v životě opravdu funguje -žije-li člověk dobrý život, je riziko, že po něm půjde např. policie, významně menší, než když žije kriminálně
funguje to ale pouze do určité míry – stoprocentní záruka není. Zvláště v totalitních režimech bývají pronásledováni i ti (a právě ti), kdo o dobro usilují

14 Ale i kdybyste měli trpět pro spravedlnost, jste blahoslavení. Nebojte se jich a nerozrušujte

Petr si rovněž uvědomuje, že i dobří mohou být vládní mocí pronásledováni
ale na věci to nic nemění – tedy nepřipadá v úvahu, že bychom se kvůli tomu na horlivé usilování i dobro vykašlali
pokud se to stane, nezbývá než vytrvat v nastoupeném kurzu. Trpět pro dobro je dokonce pod blahoslavenstvím (tedy blaze je těm, šťastni jsou ti, slavné je jednání těch)
co je pronásledovaným slíbeno? (Mt 5,10) – že jejich je království nebes
příkladem takového postoje je Kristus – všechno jeho utrpení pocházelo od vládnoucích autorit a ze sta procent bylo nespravedlivé
Bůh snášení nespravedlivého utrpení oceňuje a odměňuje. Bát se a rozrušovat se kvůli tomu „nemá cenu“ – ničemu to nepomůže. Jistota, že Bůh má všechno pod kontrolou nám budiž posilou

15 ale Pána, Krista, posvěťte ve svých srdcích. Buďte stále připraveni k obhajobě před každým, kdo by od vás žádal (, abyste vydali počet z) naděje, (kterou máte),

Petrův dopis není vůbec lehké čtení. Petr „sází“ požadavky jeden za druhým a všechny jsou více než náročné. Nastavuje metu za metou a žádná není snadná. K čemu tedy vybízí dále?
k posvěcování Pána, Krista ve svých srdcích. Hovoří zřejmě ještě v souvislosti s nespravedlivým pronásledováním – dává tedy návod, jak se dá taková situace zvládnout. Živoucím příkladem pro nás je Kristus.
jak se dá posvětit Kristus v srdci? Jak se to dělá? Jde o nový „koncept“, podobné spojení se běžně nepoužívá
znamená to, že Kristus v našich srdcích je, vyskytuje se tam a my se k Němu máme nějak chovat?
Duch Svatý v křesťanech přebývá, ale Kristus? Spíše mít někoho v srdci obvykle znamená, že na něho myslím. Když jsem na cestách, mám v srdci svoji manželku
takže by mohlo jít o myšlenku – držte si v mysli skutečnost, že patříte Kristu. Myslete na Krista
a jak v srdci Krista posvěcovat? Mít srdce čisté a oddělené pro Něho. Aby se v srdci nehromadilo „kde co“ a na Krista by pak již nezbyl prostor
posvěcení mj. znamená oddělení. Máme nezanášet srdce miliony dalších, notabene hloupých nebo nečistých myšlenek, které by myšlenky na Krista překrývaly či znečišťovaly. Hlídejme si, na co myslíme a co si pouštíme do srdce
naše myšlenky mají být oddělené pro Něho. V srdci se má co nejvíce rozšiřovat prostor pro Krista a zmenšovat prostor pro svět
dalším požadavkem je být připraven k obhajobě počtu z naděje. Možná má Petr na mysli ještě stále pronásledování pro spravedlnost – tedy v případě, že jsme „u výslechu“ dotazováni, proč děláme, co děláme, proč se chováme, jak se chováme, máme být schopni to zdůvodnit. Děláme to kvůli Kristu, protože jsme Jeho učedníky
zjevně nejde o aktivní evangelizaci, ale o stand-by režim permanentní připravenosti ke svědectví
vydat počet znamená umět vysvětlit, mít zdůvodnění. Je to jako přepadová hloubková kontrola v práci, jako revize lékařského postupu: proč postupuješ, jak postupuješ?
(lékař má při práci značnou míru volnosti, měl by ale být schopen své postupy zdůvodnit. Navíc má k dispozici tzv. doporučené postupy, který by se měl držet. I od nich se může odchýlit, ale opět by měl vědět, proč to dělá)
naše smýšlení ovlivňuje naše konání. Když se lidé zeptají, proč s nimi nechceš pomlouvat, opíjet se nebo krást, odpověď je jasná – protože patřím Kristu

16 avšak s tichostí a s bázní, majíce dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni v tom, v čem vás pomlouvají [jako zločince].

stále mluvíme o tom, jak se křesťané mají stavět vůči těm, kdo je nespravedlivě osočují
odpověď je jasná: žádná arogance, žádné poučování, žádné vyřvávání a hádky
respekt vůči oponentům, vůči autoritám a samozřejmě vůči Bohu
to lze zvládnout, protože vše vychází z vnitřního pocitu pokoje a spočinutí, z jistoty, že jsme nic špatného neudělali
takový postoj může agresory zahanbit a přivést k prozření

17 Neboť je lépe trpět, bude-li to chtít Boží vůle, když jednáte dobře, než když jednáte zle.

v zásadě se nám totiž „nemůže nic stát“ – pokud opravdu dojde k tomu, že budeme nespravedlivě trpět, vlastně to „nevadí“. Můžeme si totiž být jisti, že nejde o nehodu, která se Bohu vymkla z rukou – Bůh má vše po celou dobu dokonale pod kontrolou
jestliže dopouští, abychom nespravedlivě trpěli, je to z Jeho strany vůči nám akt milosti – nespravedlivě trpět není pro každého
není utrpení jako utrpení: na tom trpět spravedlivě nic oceněníhodného ani slavného není. Trpět nespravedlivě či pro víru naproti tomu Nejvyšší oceňuje

18 Vždyť i Kristus jednou provždy trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby vás přivedl k Bohu. V těle byl sice usmrcen, ale v Duchu obživen.

když totiž nespravedlivě trpíme, následujeme našeho Mistra. Ten nás v nespravedlivém utrpení předešel a ukázal nám příklad, jak si v takových situacích máme počínat – např. mohl povolat „ochranku“, ale neudělal to
navíc On v nespravedlivém utrpení dosáhl samého „vrcholu“ (extrému), neboť Jeho utrpení bylo nespravedlivé absolutně . My si svou hříšností vždycky za utrpení alespoň trošku můžeme, On nikoliv
jak to dopadne „s tělem“, není pro křesťana to rozhodující. Důležitější je Boží vůle
nabízí se otázka: Kristovo utrpení a smrt měly jasný a přesně „definovaný“ význam. Tím že zemřel „spravedlivý za nespravedlivé„, zachránil lidi před Božím trestem – přivedl nás k Bohu.
jeho tělesná smrti nebyla definitivní, nebyla prohrou, Bůh ho „obživil„, tedy vzkřísil
jaký význam ale má, když nespravedlivě trpíme „my“? Odpověď není jednoduchá, příčin může být více:
- za prvé: tím, že následujeme našeho Učitele, vyjadřujeme svou ochotu usilovat o to být jako On
- za druhé: násilí nemá jednoduché řešení. Odplata řešením není. Násilí plodí násilí, nenávist nenávist. Tím, že se vůči násilí vymezujeme, roztáčíme spirálu násilí. Jediná cesta, jak si s nespravedlností opravdu poradit, je projít jím a odplatu ponechat na Bohu
- za třetí existuje ještě další možná příčina, která je poněkud záhadná: Pavel píše v Ko 1:24: Nyní se raduji v utrpeních pro vás a ve svém těle doplňuji, co zbývá ze soužení Kristových pro jeho tělo, jímž jest církev. Zdá se, že Kristus nám zanechal určité „portfolio soužení“, které je dáno vytrpět církvi. Toto utrpení křesťanů má pro Boha z nějakého důvodu význam. O jaký význam jde, rozebereme jinde. Pokud tomu tak je, podstoupit nespravedlivé⁸ utrpení je dobré i z tohoto důvodu
jen na okraj zde podotýkám, že utrpení není pro každého – je to čest a milost, pokud je nám dána možnost se na utrpení podílet
dále je třeba připomenout, že ne každé utrpení má nějaký duchovní význam, ale pouze to „nespravedlivé“. Trpím-li za své hříchy, žádná sláva v tom není
a jen na okraj (podrobněji probereme v Koloským), že nelze vyloučit, že množství utrpení „vyhrazeného“ pro křesťany je omezené a předem dané. Je tedy možné, že je dobré se o podíl na utrpení „drát“, než nám ho „vyberou“ jiní

19 V něm také přišel a vyhlásil zvěst duchům ve vězení,

„v něm“ – myslí se v těle nebo v Duchu? Zřejmě v těl
vyhlásit zvěst duchům ve vězení: někde existuje vězení, ve kterém jsou drženi nějací duchové. Dále uvidíme, o jaké duchy se jedná, i tak ale výklad verše nebude jednoduchý
vyhlášení této zvěsti bylo součástí Ježíšovy pozemské mise. Duchy ve vězení navštívil až po své smrti, možná v mezidobí mezi smrtí a vzkříšením, možná po vzkříšení

20 kteří kdysi neuposlechli, když Boží trpělivost ve dnech Noemových vyčkávala, zatímco byl stavěn koráb, v němž jen několik, to jest osm duší, bylo zachráněno skrze vodu.

je zde určitá specifikace oněch duchů z vězení: dozvídáme se, že
- jde o předpotopní bytosti, Noemovy současníky
- tehdy neuposlechli
může tedy jít o Noeho současníky, kteří neuposlechli Noeho varování o blížící se potopě a „na to konto“ přišli o život
jako vedlejší informaci se dozvídáme, že stavba korábu trvala tak dlouho (120 let), protože Bůh co nejdéle vyčkával, jestli přece jen někdo na Noeho varování nezareaguje. Vyžadovalo to od Něho trpělivost, protože chování lidí bylo tak katastrofální, že volalo po okamžité „akci“, tedy potrestání
těch, kdo zareagovali, tedy v arše zachráněných bylo v porovnání s tehdejší populací opravdové minimum
v tomto směru platí jasná analogie – i nyní Hospodin s Kristovým druhým příchodem trpělivě vyčkává , jak nejdéle je to vůbec možné. Bůh se musí „přemáhat“, lidé neustále svým zlem k prasknutí napínají Jeho trpělivost (musí být opravdu náročné sledovat, co všechno lidé tropí, a „nezamáznout“ je jako odporný hmyz)
(obrat záchrana skrze vodu pěkně odkazuje na křest)
zpět k duchům ve vězení – o koho šlo? Dle Coursona šlo o démony z Noemových dob (o ty, co se „křížili“ se ženami), kteří někde zavřeni čekají, až budou vypuštění na svět v závěrečných fázích dějin. Ježíš je informoval, že nad lidmi již nemají absolutní moc, neboť Jeho krev věřící vysvobodila
může jít ale také o lidi, kteří se „neobrátili na Noeho kázání“ a zemřeli při potopě.

vsuvka: Jaký je osud lidí zemřelých před Kristem, není obecně zcela jasné⁹. I lidé žijící před Kristovým příchodem na svět zjevně čelili podobným rozhodnutím jako lidé pokristovské éry – jako naložit se svým hříchem, zda uvěřit Bohu a činit pokání apod.
Noe byl Kristem své doby. Je dost možné, že každá doba měla své Noemy, kteří současníky stavěli před podobná rozhodnutí víry. Domnívám se, že každý člověk, který kdy kdy žil na této zemi, byl během svého života nějakým způsobem konfrontován s rozhodnutím, zda poslechnout nebo neposlechnout Boha.
Použití Noeho jména by tedy bylo pouze symbolické. Všichni starozákonní lidé byli konfrontováni s Bohem a nějak zareagovali. V Hádesu (Šeolu) pak čekali na Kristův příchod. Ježíš bezprostředně po své smrti navštívil Hádes a informoval přítomné zemřelé o tom, co vykonal. Ty, kteří zemřeli ve víře, následně vzal s sebou „jako zajatce“ nahoru k Bohu (Ef 4,8-9)
toto rozhodování se nějakým tajemným způsobem vztahovalo do budoucnosti ke Kristově oběti Dalo by se říci, že věřícím¹⁰ mohly být odpuštěny hříchy „na dluh“ či „dopředu na Kristův účet„. Ve smyslu: Já vám nyní odpustím, protože jednou přijde můj Syn a za vaše hříchy zaplatí. Zatím zde (ve vězení, v šeolu) čekejte, než se to stane
když se Kristova oběť posléze stala skutečností, Ježíš jim tuto radostnou zvěst přišel oznámit

tato vsuvka se ale netýká našeho textu, protože ten mluví o těch, kteří Noeho NEuposlechli (a utopili se) – může tedy text ukazovat na fakt, že neuposlechnutí ve starozákonní době nemuselo být definitivní? Tedy že věřící předkristovských dob jsou spasení „na dluh“ a „nevěřící“ jsou někam deponováni, aby po Kristově smrti a vzkříšení dostali druhou šanci? a že o otevření této šance je Ježíš po své smrti šel informovat?
mohlo by to být umožněno tím, že za svůj hřích reálně zaplatili svou smrtí? Trestem za hřích je smrt. Noemovi současníci byli hříšníci, nečinili pokání a byli za to utopeni. Nikdo nemůže být trestán dvakrát za stejný přečin. Několikanásobná poprava nedává smysl¹¹. A vzhledem k tomu, že Noe přece jen nebyl Kristus, nelze zvažovat možnost, že jim byla po odpykání trestu smrti dána šance svůj postoj znovu zvážit tváří tvář Kristově oběti?

Může jít ale pouze o symbolické použití Noeho jména.

ani jedna z těchto odpovědí není zcela uspokojující
diskuze k těmto veršům je rozsáhlá a složitá¹², proniknutí do všech nuancí momentálně přesahuje možnosti tohoto textu¹³

21 Naplnění tohoto předobrazu (antitypos) — křest — i vás nyní zachraňuje, ne jako odložení tělesné špíny, nýbrž jako (odpověď dobrého svědomí Bohu/ závazek před Bohem k dobrému svědomí),

existují předobrazy: něco se udá a je to předobrazem něčeho pozdějšího, co má obdobný význam jenom se t realizuje na vyšší kvalitativní úrovni nebo v plnosti
potopa byla předobrazem křtu: byla trestem za hříchy lidí, kdy „skrze vodu“ byli zahubeni. Novozákonní křest je rovněž utopením hříšníka – z Boží milosti se to (naštěstí pro nás) může udát pouze virtuálně

Striktně vzato by křesťanství mohlo vypadat tak, že ten, kdo by chtěl následovat Krista, by se nechal za trest za své hříchy dobrovolně utopit. Bůh by jej následně vzkřísil z mrtvých. Přesně to samé se děje ve vodním křtu, pouze Bůh připustil, že se vše odehraje symbolicky. Bůh k věci ale přistupuje stejně, jako by se vše odehrálo reálně

rovněž nás věřící křest zachránil. Samozřejmě ne očištěním od špíny tělesné, ale od hříchu
tím, že jsme byli očištěni od hříchu, se bohu zavazujeme, že před Ním budeme chodit v otevřenosti, vše mu vyznávat a tím si udržovat dobré svědomí
nebo, pokud je správný druhý překlad, odpuštění hříchů nám očistilo svědomí a my si ho čisté můžeme i nadále udržovat

22 jenž přišel do nebe, byli mu podřízeni andělé, vlády a moci, a je na pravici Boží.

poté, co Kristu přinesl zvěst duchům ve vězení, se vrátil k Otci a převzal od Něj řízení všech nebeských mocností
(na závěr dějin Kristus vrátí moc Otci a vše ve vesmíru bude podřízeno Jemu)

Na závěr dějin Kristus vrátí moc Otci a vše ve vesmíru bude podřízeno Otci, On bude "všechno ve všem", jak čteme v 1K 15,24 potom bude konec, až Kristus odevzdá království Bohu a Otci a zruší každou vládu, každou vrchnost i moc.  25Neboť on musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod jeho nohy. 26Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt. 27Neboť ‚všechno podřídil pod jeho nohy.‘ Když však řekl, že je všechno podřízeno, je zřejmé, že všechno kromě toho, kdo mu všechno podřídil. 28A až mu podřídí všechno, pak i sám Syn se podřídí tomu, jenž mu podřídil všechno, aby byl Bůh všechno ve všem.

biblický učitel, 1915-2003 ↩︎
je pod pantoflem ↩︎
někdy může být přítomen i démonický vliv. „Strunu“, na kterou se hraje, v sobě máme všichni, ale někdy jde ještě o něco kvalitativně silnějšího ↩︎
Dnes by si podobné úvahy troufl napsat málokterý muž ↩︎
jak se zpívá v písni od Spirituál kvintetu ↩︎
je to dokonce v „Otčenáši“ ↩︎
pokoj je pocit či jistota, že věci jsou v pořádku, že vše je, jak má být.. Že jsi v Božích rukách. Nejlepší definicí je, že pokoj zažívá nakojené dítě v náručí své matky ↩︎
spravedlivé utrpení se, jak víme „nepočítá“, nemá žádnou „přidanou hodnotu“ ↩︎
alespoň pro mě ↩︎
věřícím všech dob – např. ti, kdo uvěřili Noeho zvěsti o potopě, byli věřícími své doby. Abrahám byl věřícím své doby, atd. Ti všichni byli věřícími, přestože ještě nemohli znát Krista ↩︎
stejně jako několikanásobný doživotní trest ↩︎
např. viz https://biblehub.com/commentaries/1_peter/3-20.htm ↩︎
a možná i mojí mentální kapacity nebo ochoty se tím zabývat ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz