Matouš – kapitola 3

1 V těch dnech přichází Jan Křtitel hlásající v judské pustině:

V jakých dnech? Přesně těžko říci. Janova veřejná služba předcházela Ježíšovu. Ježíš ještě žil s rodinou a vedl rodinnou firmu, když jeho bratranec už kázal na poušti a křtil. Jak dlouho předem Jan kázal, není jasné.
Jan kázal v pustině. Nepořádal „evangelizace“ na tržištích, od měst se držel daleko. Lidi nelákal, neroznášel pozvánky. Jak si ho lidé našli? Muselo se rozkřiknout, že v poušti je někdo mimořádný a lidé nelitovali cestování, aby jej mohli slyšet. Nevíme přitom nic o tom, že by Jan dělal zázraky nebo uzdravoval – to, co lidi přitáhlo tedy musela být „čistě“ Janova zvěst. A ta byla navíc značně neatraktivní. Vše tedy muselo být „podloženo“ značnou přítomností Ducha Svatého.
Jan byl zřejmě znám od dětství jako dítě, které bylo nadpřirozeně počato a od něhož se vzhledem k podivným okolnostem jeho narození mnoho očekává. Jaký byl jeho život do oněch cca třiceti let, vůbec nevíme. Byl „podivínem“ od mládí? Nebo se jako jeho bratranec Ježíš jednoho sebral a odešel do pustiny?
A jaká tedy byla Janova zvěst?

2 „⁽Čiňte pokání,⁾ neboť se přiblížilo království Nebes.

ČSP: v pozadí je h. šúb (= obrátit se / změnit orientaci;. Ř. metanoein pův. zn. „změnit myšlení / názor“. V helénské ř. se používá také ve významu „litovat něčeho“.
Ř. basileia znamená buď „královskou vládu / kralování“, nebo „královskou říši“. Zde je spíše užito v prvním smyslu.
Je použito velké písmeno, protože se jedná o opis Božího jména; v celé NS je slovo ‚nebesa‘ překladem ř. pl. podst. jména ‚nebe‘. Klíčové spojení „kr. Nebes“ se vyskytuje pouze u Mt (33×), zatímco Mk a L užívají „kr. Boží“.
Jan upozorňoval lidi, že se brzy (poté, co Ježíš veřejně vystoupí) „otevře zápis“ do Božího království. Boží království bylo i Ježíšovým ústředním tématem. Mnoha způsoby vysvětloval mnoho aspektů Božího království.
Boží království je královstvím, kde kraluje Ježíš. Kdo chce, může si do něj podat přihlášku. Zápis je otevřen již nyní. Zatím zůstává Boží království neviditelné a nenápadné, což ale neznamená, že není reálné nebo že není mocné. Občanství Božího království máme zapsáno v našich občanských průkazech, zatím ale neviditelným písmem (čitelným pro Boha, ďábla a démony).
Do viditelného se Boží království překlopí při Kristově druhém příchodu.
Druhou věcí, kterou Jan kázal, byla potřeba činit pokání – pokání je uznání (a lítost nad) vlastní hříšnosti a pomýlenosti a deklarace ochoty požádat o odpuštění a změnit se.
Pokání je podmínkou pro vstup do Božího království.

3 To je ten, o němž bylo řečeno skrze proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího v pustině: Připravte Pánovu cestu, vyrovnávejte jeho stezky!

Matouš z židovské a globální perspektivy vysvětluje , kým Jan byl. Kde bral autoritu k tomu, aby něco veřejně kázal a projevoval se.
Matouš, stejně jako ostatní autoři evangelií (a jako jakýkoliv autor jakéhokoliv textu) čelil problému, co vybrat a co pominout. Matouš, podobně jako Marek osekává text až na dřeň. Je úsporný a strohý. Soustředí se na souvislosti s židovstvím.
Jana Křtitele jednoznačně určuje jako naplnění Izajášova proroctví o Hlasu v pustině (Iz 40,3).
Pustinou je Izrael. Jan přichází, aby izraelský národ připravil na zásadní okamžik, který má nastat.
To, že Mesiáš potřeboval svého „trubače“, je zajímavá a důležitá informace.
Připravit cestu a vyrovnat stezky (případně navíc v pustině) je pěkný obraz. Přijíždí-li významná návštěva, je snahou místních zorganizovat jeho pobyt co nejlépe. Naplánovat program, který nebude drhnout, předem odstranit případné zádrhely, předejít nečekaným komplikacím.
A také chci významnou návštěvu co nejefektivněji využít. Nechci pozvánky a vstupenky rozdávat na poslední chvíli, nechci s celebritou stát před zavřenými dveřmi a shánět klíče, nechci stát dvě hodiny v dopravní zácpě. A také nechci, aby vzácný host mluvil k lidem, které jeho zvěst nebude zajímat nebo ji nebudou chápat.¹
Tohle byl Janův úkol – zajistit, aby Ježíšův příchod byl očekáván a aby lidská srdce byla na něj připravena.

4 Sám Jan pak měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem beder kožený pás a jeho potravou byly kobylky a med divokých včel.

Zajímavé postřehy o Janovi – o jeho oblečení a stravě. Oblečen byl „divoce“ a prostě a jedl velmi jednoduše. Muselo to být i pro tehdejší lidi zajímavé – jinak by to Matouš „nevypichoval.“
Vypadal možná jako dnešní bezdomovci? Hygienu dost možná příliš „neprožíval“.
Jaká strava byly kobylky? Někteří říkají, že v tehdejší době nebyly kobylky jako jídlo nikterak neobvyklé. Hmyz jedí některé národy dodnes. Ostatně v dnešní době zažíváme určitou renesanci nebo možná spíše módu návratu k hmyzí stravě jako zdroji bílkovin.
Kobylek je mnoho druhů a zřejmě jich byl všude dostatek i mimo známé katastrofální decimující nálety obrovských hejn. Ať byla tehdejší praxe jakákoliv, rozhodně nešlo o stravu nikterak honosnou ani vydatnou.
Med divokých včel je sice sladký, ale jeho zdroje jsou velmi nejisté a rozhodně nejde o vydatnou potravinu.
Jan byl zřejmě podobný poustevníkům nebo pouštním mnichům (resp. ti byla podobni jemu, protože Jan je předcházel²), které známe z historie církve. Jejich cílem bylo opustit civilizaci a o samotě se přiblížit Bohu. Mnišské řády jednoduchý způsob života vedou dodnes a v různé míře se rovněž omezují v oblékání i jídle.
Proč se tedy Jan takto oblékal a takto jedl? Možností je více:
- Podobně jako mnichové a poustevníci chtěl být daleko od civilizace a blízko Bohu. Samota v poušti opravdu pomáhá odstranit rušivé vlivy a soustředit se na Boha.
- Tělo a duši je dobré mít pod kontrolou – a omezení v jídle a v oblečení jsou základními kroky, jak toho dosáhnout.
- Možná Jan oblečení a jídlo pouze „neřešil“ – nezajímalo ho, nebylo pro něj prioritou. Musel mít nesmírně silné vědomí toho, jaký je jeho úkol – za tím šel a vše ostatní pomíjel. Není výjimkou, že když se člověk na něco silně upne, přestane na sebe dbát a zapomíná i na jídlo³. Obléká se co nejjednodušeji jen do té míry, aby nezmrzl a jí v nejnutnější míře, aby nezemřel hlady. Jinak řeší svou vizi
- Možná ale šlo o Janovu „imidž“,možná se chtěl lišit a kožený plášť k němu prostě patřil. Mohlo jít i o jakousi „uniformu“ poustevníků (něco jako mnišský hábit).
- Chtě nechtě na sebe Jan svým životním stylem upoutával pozornost. Víme, že měl učedníky a „mraky“ posluchačů a následovníků.
- Víme, že Ježíš svého bratrance včetně jeho životního stylu respektoval
- Ježíšův životní styl byl sice velmi odlišný („normálně“ se oblékal, normálně jedl a byť bez domova, bydlel v civilizaci). Ježíš také měl své „pouštní období“, to bylo ale pouze přechodné.

5 Tehdy vycházel k němu Jeruzalém a celé Judsko i celé okolí Jordánu

Odezva na Janovo učení byla mimořádná. Lidé mu věnovali pozornost ve velké míře a ve velkých oblastech. Šlo o významné duchovní probuzení.

6 a dávali se od něho pokřtít v ^[řece^] Jordánu, vyznávajíce své hříchy.

Baptizein zn. „ponořit / potopit (o lodi) / zničit (např. o městu / duši)“, jen výjimečně se ho v mimokř. literatuře užívá o náb. lázni, ponoření. Toto sloveso se v LXX vyskytuje pouze 4×:
Janův křest se odlišuje od žid. očistných rituálních koupelí: nekoná jej člověk sám, neopakuje se a je spojen s pokáním a odpuštěním hříchů.
Nepřímo tedy zjišťujeme, co Jan hlásal a co dělal. K čemu lidi vedl: Musel učit, že lidé jsou hříšní a nabádat je, aby s tím něco dělali. Jeho zvěst musela znít nějak takto: Jste hříšní lidé, Bůh se na vás hněvá. Je třeba to uznat, vyznat a dát veřejně najevo ponořením do vody.
Jak vidno, na tuto zvěst reagovaly davy lidí, což zajisté není přirozené ani běžné. Bez toho, aby se Bůh dotýkal lidských srdcí, to není možné.
Šlo tedy o zvláštní období duchovního navštívení, o probuzení. Bůh navštívil svůj lid.
Muselo jít o mimořádné období všeobecného očekávání. Něco „viselo ve vzduchu“. Lidé očekávali Mesiáše či jiné Boží navštívení. Bůh připravoval svůj lid na příchod svého Syna.
Uznat svůj hřích bylo i nebylo snadné. Pokání je velmi jednoduché, ale zároveň tou nejtěžší věcí na světě⁴. Bůh ani Jan nechtěli po lidech nic složitého ani neřešitelného. Nikdo nevyžadoval, aby šli do pouště žít jako Jan ani aby se omezili v jídle nebo něco podobně náročného⁵. Měli dát najevo, že chápou, že jsou hříšníky a vyjádřit to veřejně ponořením do Jordánu.

Jan připravoval pro Ježíše půdu lidských srdcí. Ti, kdo uznali, že jsou hříšní, a nechali se na znamení toho Janem pokřtít, měli svá srdce připravena pro příchod Mesiáše. Mesiáš je zachránce - a zachránce ocení pouze ten, kdo ví, že potřebuje zachránit. Kdo odmítá přiznat, že loď se potápí, vstupenku do záchranného člunu neocení.

7 Když však uviděl, jak mnozí farizeové a saduceové přicházejí k jeho křtu, řekl jim: „⁽Plemeno zmijí⁾! Kdo vám ukázal, jak utéci před nadcházejícím hněvem?

[Zákonická a separatistická skupina Židů, kteří přísně, avšak často pokrytecky, dodržovali Mojžíšův zákon, ale také „tradici starších“ Na počátku 2. st. př. Kr. se jim říkalo chasidím (věrní). Během makabejského povstání (166-142 př. Kr.) se spojili k boji o svobodu. Označení farizeové se poprvé vyskytuje za vlády Jana Hyrkána (135-105 př. Kr.). Za Heroda jich bylo asi šest tisíc (dle Jos., Ant.);
n.: Vy zmije (ř.: Zplozenci zmijí),
Toto je nečekané. Předpokládal bych, že ochota farizeů a saduceů přijít a nechat se od Jana pokřtít svědčí o jejich pokání a sebereflexi. Vždyť jej mohli ignorovat a nic by se nestalo.
Když se za Janem vypravili, muselo je to něco stát – museli se pokořit, uznat, že jsou hříšní stejně jako ostatní.
Jan z jejich přicházení zjevně nemá radost: Nazývá je zmijím plemenem. Zřejmě myšleno úskočnými lidmi, neupřímnou skupinou.
Kdo vám ukázal, jak utéci před nadcházejícím hněvem? ukazuje, že Jan z jejich příchodu nemá radost. Jakoby ho mrzelo, že i oni našli cestu ke spáse. To je nečekaný přístup – Boží služebníci mají vždy z pokání lidí upřímnou radost a to bez ohledu na to, kdo se kaje.
Možných vysvětlení takového Janova postoje je více.:
- Nejpravděpodobnější je, že od farizeů a saduceů o upřímné pokání nešlo. „Janovo probuzení“ bylo zřejmě tak masové a očekávání národa tak silná, že si farizeové a saduceové „netroufli“ zůstat stranou. O opravdovou lítost nad vlastní hříšností ale nešlo.
- Je dost možné, že když přicházeli za Janem, chovali se povýšeně. Přicházeli nafoukaně jako elitní skupina a vyžadovali zvláštní ohledy a zacházení, což Jana zlobilo. Tato vysvětlení považuji za nejpravděpodobnější.
Janův přístup k farizeům a saduceům předjímá pozdější přístup Ježíšův. Jak víme, Ježíš „vyšel s každým“, chci tím říci, že se bez problémů scházel se s prostitutkami a kolaboranty. Ale s farizei znovu a znovu narážel.
Z Ježíšova chování se tedy zdá, že Janův „odhad“ byl správný – o opravdové pokání u těchto skupin nešlo.
Tím, že farizeové a saduceové odmítli uznat svou hříšnost, později nerozpoznali Mesiáše. Neochota uznat vlastní hříšnost a činit pokání je z hlediska spásy fatální.
Opačně řečeno: Uznání vlastní hříšnosti a pokání jsou nezbytnou podmínkou pro uvěření ve Spasitele a záchranu od Božího hněvu.

8 Vydávejte tedy ovoce ⁽svědčící o⁾ pokání.

ř.: hodné
Uvidíme, co konkrétně Jan farizeům a saduceům vytýkal: zjevně to, že jejich „návštěva“ u něj a křest nepřinesly žádnou změnu v jejich životech. Šlo o prázdné formální gesto, po kterém nenásledovaly další kroky.
Jaké například? Změna chování, zpokornění by asi byly těmi nejdůležitějšími.
Obecně si můžeme odnést, že opravdové pokání vyžaduje ovoce – tedy následnou změnu chování. Jinak jde jen o „plácnutí do vody“ a osud člověka to nezmění

9 A nedomnívejte se, že si můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham.‘ Neboť vám pravím, že Bůh může Abrahamovi vzbudit děti z těchto kamenů.

Jan ve své promluvě farizeům a saduceům preventivně vyráží z ruky argumenty pro sebeobhajobu: Myslíte si, že opravdové pokání dělat nemusíte, protože spoléháte na svůj židovský původ. Myslíte si, že když jste Židy, bude Boží jednání vůči vám mírnější, že vám vaše nafoukanost u Něho projde.
To je velký omyl, pokračuje Jan – pokud je Boží lid „nepoužitelný“, Bůh se při hledání svých následovníků klidně obrátí jinam, např. k pohanům (srv. Ježíšovo podobenství o hostině)

10 Sekera je už přiložena ke kořeni stromů; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.

v ř. textu je čas přítomný, který naznačuje nevyhnutelnost a jistotu této věci;
Soud je na spadnutí. Bůh od svých následovníků očekává ovoce. Pokud se nedostavuje, bude lidi z řad svých následovníků „vytínat“, tedy odstraňovat.
Ovocem jsou dobré skutky a proměněné životy.
Jan vyloženě vyhrožuje – a nejen farizeům. Informuje o tom, že situace je obecně vážná a že je třeba podle toho začít jednat.
Mesiášův příchod na zem, resp. jeho veřejné vystoupení završené smrtí jsou zásadními historickými událostmi. Bůh od této chvíle bude brát své „záležitosti“ ještě vážněji, než doposud. Není se co divit – Bůh se rozhodl poslat svého jediného Syna, aby zasáhl v náš prospěch. Záležitosti týkající se naší spásy přestaly být pouze teoretickým či intelektuálním problémem – staly se pro Boha osobní věcí, vždyť kvůli nám obětovat to nejcennější. Opovrhnout spásou již od této chvíle znamená odmítnou osobní oběť Božího Syna.
Bůh udělal vše – hostina je připravena, stačí jen přijmout pozvánku. Jak víme z podobenství o hostině, odmítnou znamená hostitele urazit a naštvat.
A o tom mluví Jan k farizeům a saduceům: Legrace skončila – vaše zahrávání si s Bohem, pokrytectví a hra na zbožnost již nebudou více tolerovány.

11 Já vás křtím ve vodě k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já; jemu nejsem hoden ani nést sandály. On vás bude křtít ⁽v Duchu Svatém a ohni⁾.

n.: Duchem svatým a ohněm
To, co dělám já, je „pouhou“ přípravou, odvarem toho, co přichází. „Na ostro“ to teprve přijde, až vystoupí Mesiáš. Jeho moc bude na jiné úrovni a to, co bude dělat On, bude s mou činností nesrovnatelné.
Mluví se o síle, tedy o Boží moci – té měl Jan zjevně mnoho (projevovala se vlivem na lidi, o zázracích nevíme), proti Ježíši to však nebylo „ničím“
Nehodnost rozvázat sandály hovoří o téměř nepředstavitelné míře pokory na straně jedné a vyvýšenosti na straně druhé. Je-li někdo tak vznešený, že ani nejsem hoden se dotknout jeho nohou, je to pro nás nepředstavitelné. Ježíš takový ale byl a stále je.
Někdy si vůči Němu dovolujeme mnoho, jednáme s Ním jako bychom byli „přátelé z hospody“. Janův přístup by nás měl vzpamatovat a vrátit do reality.
On vás bude křtít ⁽v Duchu Svatém a ohni⁾: Jan tím chce říci, že význam, intenzita či snad závažnost proběhlého aktu bude významně větší, než toho, co nyní dělá on. Projít vodou je přece jen méně dramatický zážitek než průchod ohněm. A křest v Duchu Svatém, jakkoliv tehdy ještě nemohl tušit, o co půjde, museli vnímat také jako něco silného, významného a dramatického.

12 V jeho ruce je lopata; i pročistí svůj mlat a shromáždí svou pšenici do sýpky, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“

Jan nadále dramaticky „tepe“ do farizeů a saduceů – již je varoval, že nemají, na co spoléhat, že Bůh od nich očekává nejen pokání, ale i odpovídající změnu života. Že je nejvyšší čas se sebou něco dělat, protože brzy začne odsekávání neplodných větví.
Nyní Jan mluví s lopatě v Boží (nebo Ježíšově ruce) – myslí se lopata, kterou se na mlatu (ploché místo k mlácení a provívání obilí) vyhazuje obilí do výšky. Zrno padá zpět, kdežto vymlácené plevy odvane vítr. Plevy jsou zjevně ti, kdo nenesou ovoce pokání, zrní ti, kdo ano. Ti, kdo na Boží výzvy reagují, jsou shromáždění do sýpky – zřejmě tedy přivedeni do Božího království. Ti ostatní jsou nejen odváti, ale spálení ohněm, a to neuhasitelným. Což je obraz pekla. Oheň je neuhasitelný – není tedy síla, která by Boží rozhodnutí zvrátila.
Jinak řečeno: Období příprav skončilo. Příchodem Mesiáše se věci překlopí do závěrečné fáze, kdy budou věci ještě vyostřenější, než dříve. Vše se bude lámat na Kristu – uvěříš nebo neuvěříš. Takhle naléhavě předtím postaveny nebyly.

13 Tehdy Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby byl od něho pokřtěn.

To je nečekané. Překvapen byl Jan a jsme překvapeni i my. Janův křest byl aktem vyjádření a uznání vlastní hříšnosti. Co s tímhle měl Ježíš společného?

14 Ale Jan se mu v tom ⁽snažil zabránit⁾ a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“

ř.: diakólyein; HL;
n.: potřeboval;
Janova reakce je naprosto pochopitelná – jasně chápal své poslání „připravovatele“. Pokřtít Mesiáše, kterému není hoden ani rozvázat sandál, je nepochopitelný požadavek.

15 Ježíš mu odpověděl: „Nech to nyní; neboť takto je třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost.“ On ho tedy nechal.

ř.: odpověděv řekl; tento způsob je použit na mnoha (cca 100×) místech v synopticích a Skutcích;
Ježíš Janovy argumenty v zásadě uznává a vyzývá Jana, aby v této chvíli nechal věci tak, jak jsou (Nech to nyní). Nezdůvodňuje mu příliš, proč je křest nutný, ale zcela bez argumentů jej taky nenechává: je třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost. Co znamená naplnit spravedlnost? Udělat všechno, co je správné, dobré a spravedlivé. Nic nevynechat. A můj křest mezi tyto věci, bratranče, zkrátka patří.
Jana tato odpověď uspokojila, nás samozřejmě také.
Nicméně nic nám nebrání se ptát dále – proč je to spravedlivé? Ježíš jako bezhříšný člověk samozřejmě křest pokání nepotřeboval. Vykonal jej tedy z jiných důvodů Jakých? Možností se udává více:
- Šel příkladem. Ježíš byl mistr a měl následovníky a učedníky. Oni ho napodobovali a napodobují dodnes. Ježíš by křtem vyjadřoval: Napodobujte mě ve všem, tedy i ve křtu. Toto pojetí má háčky – křesťanský křest je totiž velmi odlišný od křtu Janova.
- Identifikoval se s člověkem do všech důsledků. Ježíš na sebe vzal hříchy světa a svým křtem to chtěl vyjádřit.
- Naplnění proroctví: ale kterého? O Mesiášově křtu se nikde v SZ napřímo nehovoří. A proč by vlastně měl někdo prorokovat něco, co je zbytečné? (Jako proroctví o Ježíšově křtu se uvádí Iz 42,1,kde Bůh říká, že má ve svém služebníku zalíbení. Což Bůh, jak uvidíme při Ježíšově křtu deklaroval)
- Pověření, zmocnění ke službě: Křtem Ježíš vstoupil do veřejné služby. Byl to tedy určitý předěl. A byl vybaven pro svou službu Duchem Svatým
- Poddání se Boží vůli: Bůh chtěl, aby se Ježíš nechal pokřtít, a On to bez odmlouvání udělal, přestože striktně vzato to „nepotřeboval“
Nic z uvedeného není zcela uspokojující. Mi osobně se nejvíce zamlouvá identifikace s lidmi. Řekněme, že je někdo špičkovým sportovcem, např. maratónským běžcem. Uběhnout 42 km je pro něj maličkost. Nyní učí běhat své děti – první den uběhnou kilometr a pak si děti potřebují odpočinout a nasvačit se. Otec by samozřejmě mohl dát najevo, že pro něho kilometr ani nestál za řeč,že není unavený a nepotřebuje odpočívat. Dobrý otec si ale s dětmi sedne, vybalí a sní si s nimi svačinu- ne kvůli sobě, ale kvůli nim.

Nic z uvedeného není zcela uspokojující. Mi osobně se nejvíce zamlouvá "teorie" identifikace s lidmi: Řekněme, že je někdo špičkovým sportovcem, např. maratónským běžcem. Uběhnout 42 km je pro něj maličkost. Nyní učí běhat své děti - první den uběhnou kilometr a pak si děti potřebují odpočinout a nasvačit se. Otec by samozřejmě mohl dát najevo, že pro něho kilometr ani nestál za řeč, že není unavený a nepotřebuje odpočívat. Dobrý otec si ale s dětmi sedne, vybalí a sní si s nimi svačinu - ne kvůli sobě, ale kvůli nim.

16 Když byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle, otevřela se ^[mu^] nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho.

Chce se tím říci, že se ve vodě příliš „nezdržoval“? Že Ježíšův křest proběhl nečekaně rychle? Jan Ježíše ponořil a ten se hned „vyškrábal“ na břeh.
Odehrálo se to tedy velmi obyčejně, standardně jako u každého jiného. Nicméně to, co následovalo, bylo naprosto mimořádné.
Otevřela se ^[mu^] nebesa: Buď tedy sám Ježíš (pokud je přítomno „mu“) nebo všichni přítomní (pokud „mu“ přítomno není) obdrželi nadpřirozený vhled do duchovního světa. Otevření nebes znamená, že zahlédneme něco z duchovní sféry, co je nám běžně skryto. Duchovní svět běžně zrakem nevnímáme.
To, co v nebesích spatřil(i), bylo nečekané – Ducha Božího. Duch Svatý je spolu s Otcem a Synem třetí osobou Božské Trojice. Je samozřejmě také lidským zrakem neviditelný, ale v tuto chvíli na sebe vzal podobu holubice. Proč? Zřejmě právě proto, aby lidé mohli jeho sestoupení vidět⁶. Jak uvidíme dále, Bůh chtěl svůj vztah k Ježíši veřejně demonstrovat.
Ale mohlo jít nejen o přítomné diváky, ale i o samotného Ježíše – o to, aby i On fyzicky a hmatatelně zakusil, že se k Němu Bůh hlásí, že o Něm ví c a počítá s Ním. Ježíše čekalo náročné období veřejné služby a tento zážitek mohl být jedním z milníků, ke kterým se později vracel.
Každý křesťan má má „portfolio“ osobních nadpřirozených zážitků, ke kterým se může vracet a posilovat se jimi ve chvílích krizí nebo pochybností. (Srv. Davidovo: Zabil jsem medvěda i lva, poradím si i s Goliášem).
Co vlastně znamená, že na někoho přichází Duch Svatý? Nějakým způsobem člověka naplňuje a zůstává s ním a v něm. Tato zkušenost je do určité vlastní a společná všem křesťanům, na druhé straně má je opakovatelná a má více stupňů – na Ježíši či s Ježíšem byl Svatý Duch již od početí, učedníci přijali Ducha Svatého opakovaně, apod. Křest v Duch Svatém jako oddělená zkušenost je významným prvkem zvláště v letničních či charismatických církvích⁷. Budeme se jí průběžně a extenzivně dále zabývat.
Ve chvíli Ježíšova křtu byly přítomny a v „akci“ všechny tři Božské osoby. Šlo zřejmě o mimořádnou chvíli Ježíšova vystrojení.
Možná něco jako slavnostní vojenský slib nebo promoce, na kterou se vždy sjede celá rodina.
Proč si Svatý Duch pro své zjevení vybral zrovna holubici? Jsou i hezčí či ušlechtilejší zvířata či ptáci.
- Možná pro její „čistou“ neposkvrněnou barvu symbolizující čistotu? (je bílá stejně jako beránek)
- Možná proto, že holubice bývaly obětovány stejně jako beránci?
- Tím, že jde o ptáka, mohla přiletět a usednout.
- Ježíš mluvil o holubici jako o bezelstném ptákovi. Bůh je bezelstný

Někdy si "didakticky" představuji Svatého Ducha jako holubici, která mi sedí na rameni. Je plachá a nevtíravá. Každé ráno ji musím znovu pozvat, aby se mnou strávila den.
Je plachá - když dělám něco špatného nebo se na něco nevhodného "jen" dívám, odletí, protože takové věci nesnáší. Musím ji pak pozvat znovu.
Když ale náš vztah ničím neruším, je mi přátelsky blízko, "líbá" mě na tvář a šeptá mi do ucha.



17 A hle, ozval se hlas z nebes, který říkal: „Toto je ⁽můj Syn, Milovaný⁾ , v němž  ⁽jsem nalezl  zalíbení⁾.

n.: můj milovaný Syn;
n.: mám zalíbení;
Syn právě vystoupil z vody. Duch Svatý se zviditelnil fyzicky jako holubice. Otec akusticky promluvil.
Přiznal se, přihlásil se ke svému Synu a veřejně deklaroval, že se mu líbí to jaký je a co dělá.

Připomíná mi to známou "hlášku" hrdých otců: když otec vidí, že jeho syn udělal něco dobrého či mimořádného, začne se hrdě rozhlížet kolem a všem říkat: Vidíte - to je můj syn, to je můj kluk.
Blaze těm synům, kteří mají takto hrdé otce. A blaze otcům, kteří mají takové syny.

A opět: Je možné, že Otec nepromluvil primárně k přítomným divákům, ale ke svému Synu: Ano, můj Synu, vím o tobě, sleduji tě a jsem na tebe hrdý.

Pamatuji, jak za dob komunismu při příležitosti návštěvy nějakých „papalášů“ z Prahy byla postavena a slavnostně otevřena dálnice z Ostravy do Beskyd. A když na vojnu mělipřijet na návštěvu vysocí velitelé, všechno se muselo lesknout, natírala se i „tráva na zeleno“. Vše se samozřejmě dělalo jen po povrhu a „na oko“.. ↩︎
Podobné skupiny ale najdeme od prehistorie a ve všech náboženstvích ↩︎
V dnešní době „pustnou“ hráči počítačových her, kteří se nemyjí a močí do PET lahví. V podobném zápalu až vytržení ale i dnes někdy tvoří vědci i umělci všeho druhu. ↩︎
Neboť jde proti naší hříšné přirozenosti. Jsme ochotni udělat cokoliv, jen abychom nemuseli činit pokání. ↩︎
I když, jak jsme zmínili, pro mnohé by to bylo přijatelnější a snadnější, než uznat svou hříšnost a kát se ↩︎
O Letnicích na sebe Duch Svatý vzal podobu ohnivých jazyků. ↩︎
Včetně té naší, tedy Křesťanského společenství ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz