Jób – kapitola 3 (Jób)

Vít Šmajstrla

Jób – kapitola 3 (Jób)

1 Potom otevřel Jób svá ústa a proklínal svůj den.

  • uplynul týden mlčení, kdy k tomu nik do z přátel neměl, „co dodat“. Bylo to příliš hrozné. Cokoliv by řekli, bylo prázdné. To jim velmi svědčí ke cti. Je vidět, že primárně nepřišli radit, ale potěšit.
  • přátelé vydrželi nemluvit – nikdo se zatím neujal slova. První začal mluvit Jób. Až on je „vyprovokoval“ k odpovědím. Možná primárně opravdu nechtěli říkat nic.
  • sou-mlčení má velkou hodnotu. Někdy není třeba mluvit. „Pouhé“ společné trávení času s trpícím, má velkou cenu v Božích očích
  • to, že se za Jóbem vůbec vypravili, nebyla maličkost (jak už jsme si řekli). Opravdu trpícím máme tendenci se vyhýbat. Mj. právě proto, že jim nemáme, co nabídnout. A to nás odrazuje, odpuzuje. Přijde nám marné a zbytečné trávit s ním čas.
  • navíc nám to odhaluje naši vlastní křehkost, zranitelnost, bezmocnost. Připomíná nám to, že takové věci mohou kdykoliv potkat i nás
  • ale, jak už jsme řekli, i takové návštěvy smysl mají. Už samotná naše přítomnost má význam, společně sedět a plakat má význam.
  • přinesli mu přátelé nějakou praktickou pomoc?  Nabídli mu peníze, nějaký ten milión na opětovný rozjezd firmy nebo na špičkového lékaře? Přinesli jídlo? Asi ano. Jób tam neseděl bez pomoci, manželka se asi o něj starala. Jób tam neseděl, protože neměl, kam jít, ale ale protože byl hrozně nešťastný a smutný.
  • přišel o děti, ale taky se mu zhroutil svět, ve kterém žil, který chápal. Já chodím s Bohem, dělám to nejlepší, co dokážu a On se o mě stará – to dává smysl. Ale tohle je zrada, tohle smysl nedává
  • (pomohlo by Jobovi., kdyby znal to duchovní pozadí? Kdyby věděl, že je objektem „duchovního „přetahování“ v duchovním světě? Těžko říct: Ježíš pozadí svého duchovního boje znal, věděl, co se v ponebesí děje, o co se jeho smrtí hraje – ale moc snazší to kvůli tomu neměl1.
  • co tedy Jób řekne? O čem začne teď, když přeruší to nekonečné mlčení , vzdychání a potřásání hlavami?
  • dá průchod své hořkosti. Byl strašně naštvaný a frustrovaný. Na koho?
  • na Boha, samozřejmě. Na koho jiného? Na žádný osud ani na náhody nevěřil, na to Boha příliš dobře znal. A taky si uvědomoval, že to, co prožívá, se vzpírá veškeré pravděpodobnosti, že to nemůže být náhoda.
  • byl zklamaný z Boha, ze života, z toho, co se ze života nakonec vyvinulo. Co se vyvinulo z toho, čemu věnoval celý svůj život. Z toho, že ta karta, na kterou všechno vsadil, se ukázala špatně zvolená. Co se vyvinulo z toho „křesťanství“, na které položil svůj život

2 Jób promluvil a řekl: 3 Ať zanikne den, v němž jsem byl zrozen, a noc, která řekla: Byl počat mládenec.

  • co tedy z Jóba „vyšlo“ po takové době? Že by bylo lépe, kdyby se nenarodil.
  • že takovýto život se mu „fakt nevyplatil“
  • že tu noc sexu si rodiče pochvalovali, ale že to byla obrovská chyba
  • (otázka, zda by pro lidi někdy nebylo lépe se nenarodit (než např. skončit v pekle) je nabíledni, je ale teologicky neřešitelná)2

4 Onen den ať se stane temnotou, ať po něm Bůh nahoře nepátrá, ať se nad ním nezaskví svítání.

  • divně řečeno. asi – aby ten den nejlépe vůbec neproběhl, byl vymazán z historie, aby byla přepsána historie. Po té manželské noci vůbec neměl následovat další den
  • copak Bůh „pátrá“ po nějakém dni? Asi chce říci: Ať ho Bůh, „deletuje“ ze všech záznamů, které vede

5 Ať se ho ujmou temnota a nejhlubší tma ať se na něm usídlí bouřkový mrak, ať ho poděsí ponurost

  • pořád mluvíme o tom dni početí – temnotou je asi myšlena neexistence. Ať je tedy je vyřazen z historie jako ten nejhorší nejhnusnější den ze všech
  • asi bychom se takhle nevyjadřovali: „ať se na dni mého zrození usídlí bouřkový mrak“. Je to básnické? Skládal Jób báseň? Někdo může ve velkém žalu mít tendenci k básnickému vyjadřování. Nebo tenkrát byli zvyklí se tak barvitě vyjadřovat?
  • uvažoval Jób už tehdy o zveřejnění? To jistě ne, ale když se nám děje křivda nebo trpíme, máme touhu, aby se o tom dozvěděli lidé (a Bůh). Toužíme se někam dovolat. Přece, když seto dozví lidé, když to „přijde do novin“, tak s tím někdo něco udělá, dostane se mi nějaké pomoci

6 Onu noc ať vezme setmění, ať se netěší mezi dny roku, do počtu měsíců ať nepřijde. 7 Hle, ona noc ať se stane neplodnou, a ať jí nepronikne radostný křik.

  • znovu a znovu různými způsoby říká to samé: kdyby se tak ten den mého zrození neudál. A když už ten den byl, „mělo se nějak zařídit“, aby tehdy ta spermie nenašla svoje vajíčko
  • vždyť bylo tolik možností, jak to zařídit, abych se nenarodil. Stačilo přece tak málo: drobná odchylka v cestě jedné spermie, malá odchylka v menstruačním cyklu, cokoliv. Byly milióny možností, aby se moji rodiče nesetkali, atd., atd., do nekonečna
  • to je správná úvaha: nepravděpodobnosti naší existence je tak velká, tak extrémní, že je logické říkat si, že když už tady jsme, musel za tím být něčí záměr3
  • už tady Jób vlastně „brojit“ proti Bohu: stalo se, co se stát nemělo. „Někdo“ to neměl pod kontrolou, kdysi se stala chyba – byl jsem počat, čehož jediným výsledkem je, že nyní nesmyslně trpím

8 Ať ji zatratí ti, kteří proklínají den, připravení vzbudit livjátána.

  • [Snad profesionální věštci jako Bileám]
  • snad: ať to někdo zařídí, aby se to „oddálo“ (aby se to nikdy nebylo událo): abych nebyl počat – existuje-li vůbec někdo takový, kdo to může „zařídit“

9 Ať se zatmějí hvězdy jejího soumraku, ať napjatě čeká na světlo, a žádné není, ať neuzří paprsky rozbřesku

  • ať se zastaví čas (zpětně) a tohle se neděje. Ať neexistuji, ať se někdo přesune v čase zpět a zařídí, abych se tenkrát nenarodil

10 neboť (nezavřela dveře nitra) mé matky a neskryla trápení před mýma očima.

  • protože jsem byl počat, ačkoliv nechci
  • běda tomu, kdo za „to může“, kdo to „zařídil“
  • nechci, aby se tohle dělo

11 Proč jsem nezemřel vycházeje z lůna matky, nevyšel z nitra a nevydechl naposled?

  • zemřít hned po porodu by pro mě bylo mnohem lepší.
  • tady se Jób znovu dotýká teologických hlubin: možná ano, možná by to pro něho opravdu bylo lepší. Určitě by „si ušetřil“ nynější hrůzy. Ale je to pravda? Opravdu by bylo lepší, kdyby Bůh „nedělal nic“?
  • stejně tak by platilo, že pro Ježíše by „bylo lepší“, kdyby ho hned v dětství „zamordovali“ Herodesovi vojáci spolu s ostatními nemluvňaty. On osobně by si ušetřil pozdější trápení a starosti. A všeobecněji: kdyby Ježíš věci na světě „nekomplikoval“, byl by život pro mnoho lidí mnohem jednodušší. Ale, i když to asi neumíme přesně zdůvodnit, cítíme, že tohle zkrátka není pravda. Člověk v těžké nouzi si to může legitimně myslet a říkat, ale objektivní pravda to velmi pravděpodobně není
  • ale to se dotýkáme tajemných věcí, které nemají snadné řešení. Z tajemných důvodů se některé věci prostě musí „odžít“. Dokud se „neudějí“, nejsou. (Nestačí ani dokonce to, že Bůh ví, „jak by to dopadlo“)
  • to se dostáváme k otázce: stálo Bohu vůbec „za to“ tvořit člověka? Stálo to za všechno to zlo, které se kolem člověka událo? Případně: bylo to vůbec správné tvořit člověka, když Stvořitel musel vědět, co to způsobí?
  • domnívám se, že nebýt Ježíšova kříže, mohla by to být i poměrně „oprávněná4“ otázka. Ostatní náboženství odpověď nenabízejí vůbec.
  • ale tím, že Ježíš se do věci sám zapojil, tuto otázku zodpověděl: když byl ochoten toho tolik obětovat a vytrpět, určitě to „za to“ stálo.
  • a jako se můžeme (s bázní a třesením) ohledně Jóba dohadovat, že hrozné věci, které prožil, měly nějaký smysl, můžeme se analogicky totéž dohadovat ohledně všeho utrpení světa.

12 Proč (mě vzali na kolena) a k čemu jsou prsy, že je mám sát?

  • pokračuje v tématu: proč si se mnou rodiče dávali tolik práce, proč všechno to úsilí s výchovou, krmením, balením, … (Dá to tolik práce vychovat dítě)
  • bylo by mnohem lepší, kdyby se někde něco „zadrhlo“ a já se nedožil dneška. Bylo přece tolik příležitostí, kdy jsem si mohl umřít.

13 Vždyť bych nyní ležel a byl bych v klidu; spal bych a tehdy by se mi to odpočívalo

  • kdyby se někde něco zadrhlo a já bych tady nebyl, neměl bych tyhle starosti
  • co by s ním vlastně bylo, kdyby se nenarodil nebo záhy umřel? Ležel by v klidu? Těžko říci. Zemřelé děti jdou k Bohu. Ten, kdo není vůbec počat, zřejmě vůbec neexistuje.
  • znovu: Jób v nynějším šoku vyhodnocuje nebytí jako lepší volbu, než současný stav. Je těžko říct, jestli má pravdu. Ale v každém případě a je těžko mu něco „vyčítat“.
  • s opatrností lze znovu vyvodit, že všechno, co odžijeme / prožijeme, má svůj význam. Neprožít nic, není řešení. Prožít věci má smysl – že se tento příběh uskutečnil, je důležité pro Jóba i pro nás
  • s opatrností lze asi říci, že obtíže jsou důležité i pro náš růst, pro naše charaktery: kdo nic nezažije, neroste
  • ale rozhodně nejde o chvíli, kdy by bylo vhodné to Jóbovi „vysvětlovat“5

14 s králi a rádci země, kteří si znovu budují trosky; 15 nebo s knížaty, kteří mají zlato a své domy naplňují stříbrem;

  • chce tím říci, že jsa mrtvý, by odpočíval, spal v klidu jako ti, kteří už zemřeli? Jako ostatní, jemu podobní velmožové?
  • Pavlík6: s králi a rádci země, již pro sebe vybudovali zříceniny,15 nebo s knížaty měvšími zlato, již naplnili své domy stříbrem – snad tedy: snažili se postavit si mauzolea (neúspěšně), o zajištění nějaké „trvalosti“ a výsledkem je pouze spánek, nic trvalého. Takže nesmrtelnost ani věčnou památku si nezajistili. Ale jsou mrtví a mají klid a já bych ho chtěl mít s nimi

16 nebo jako (ukrytý potracený plod — nebyl bych;) jako děti, které neviděly světlo.

  • znovu jinak: když už být počat, tak jsem se neměl narodit. Mít klid. Nic nevědět

17 Tam ničemové zanechali nepokoje, tam odpočinou (únavou vysílení); 18 tam (vězňové zůstali spolu bezstarostní,) neslyšeli hlas biřice; 19 je tam (malý i velký) a otrok je svobodný od svých pánů.

  • jakou vlastně má Jób představu o tom místě odpočinku? Kde „odpočívají“ podle jeho představ zemřelí? V SZ pojetí šlo o šeol. Jób ho chápe jaké místo spánku, klidu, kde se už nic neřeší. Nějaká existence tam trvá, ale bezstarostná. Nic se neřeší.
  • je to správná představa? Vypadá to tam tak? Byly jeho informace a představy o šeolu správné?
  • zjevně má představu, že problémy tohoto světa se tam neřeší – ničemové tam už nic nevymýšlejí, vysílení odpočívají, vězňové jsou svobodní, neplatí tam běžná pozemská hierarchie a vztahy
  • možná pravdu má, v tom jsem se nikdy plně nezorientoval (kde tráví časy duše SZ zemřelých). Víme , že Ježíš tam po vzkříšení sestoupil, aby těm, kdo tam pobývají zvěstoval svoje vítězství. Takže vnímat tam nějak schopni jsou.
  • ale jestli smrt znamená klid, je sporné. NZ pro to spíše nesvědčí
  • spíše bych řekl, po smrti vědomí nekončí. Ani sebevražda velmi pravděpodobně člověku nezajistí klid.
  • a zřejmě neexistuje způsob, jak život se všemi problémy odmítnout a vyhnout se mu. Jak legitimně „vrátit Bohu vstupenku“
  • ať se nám to jakkoliv nelíbí, odmítnutí života je vzpoura. Je to „ďábelský“ postoj, odráží se v něm prvotní rajská pýcha Adama a Evy: než bych žil v mantinelech, které jsi, Bože, nastavil7, radši umřu8

20 Proč je dáváno světlo udřenému a život těm, kdo mají hořkost v duši, 21 těm, kteří čekají na smrt, a ona nepřichází, ač po ní slídili více než po (skrytých pokladech,) 22 těm kdo se budou s jásotem radovat, budou se veselit, že najdou hrob,

  • a právě na to si Jób stěžuje, že to nejde „vrátit vstupenku“, že život je nám vnucen. Že je život, vědomí vnucováno i těm, kdo o to nestojí, kdo na to „kašlou“, nechtějí, odmítají život
  • a že takoví lidé jsou, o tom není pochyb: udření k smrti, plni hořkosti, Je řada lidí, kteří dávají přednost smrti před životem, a to zcela vědomě- Jób jim rozumí a sympatizuje s nimi. Vidí to stejně jako oni
  • mimochodem: ani na tomhle Jóbově stýskání si na život, v tomto odmítnutí existence neshledává Bůh nic „závadného“ (ve smyslu selhání, kterého chce Satan u Jóba dosáhnout)
  • a to přestože se zde Jób zřejmě mýlí (existence je zřejmě vždycky lepší, než nebytí)

23 (muži, jehož cesta je ukryta,) za nímž ji Bůh zatarasil?

  • proč (ptá se Jób) je vnucován život tomu, kdo naprosto nechápe, kde a proč se ocitl?
  • proč člověk nemá úniku? Proč musí žít?
  • proč se nelze ani vrátit ani uhnout? Lze jen „žít“, jak je ti to „naservírováno“
  • sám Bůh totiž brání tomu, abys uhnul svému osudu. To je z toho Jóbova „scénáře“ naprosto zjevné. Je totiž příliš nepřirozený, nepravděpodobný na to, aby to byla náhoda. Každý vidím, že za Jóbovým osudem je skryta Boží ruka. On s Bohem tuhle hru hrát nechce, ale musí. Boží ruka ti naprosto očividně brání nějak „uhnout“

25 Neboť jsem se velmi strachoval, a stalo se mi to. To, čeho jsem se lekal/před čím jsem se třásl hrůzou, na mne přichází.;

  • tohle místo je někdy zneužíváno k argumentaci, že Jób si za své problémy mohl sám: že si je „vykoledoval“ strachem. Že žil ve strachu, ve strachu, že by o mohl přijít o svá „privilegia“, bohatství, rodinu, zdraví. A takový strach může otevírat dveře Satanu a zlu vůbec
  • takové případy asi existují, ať už je mechanismus jejich vzniku jakýkoliv: tak dlouho se trpíš kancerofobií (strach z rakoviny), až ji nakonec opravdu dostaneš. Patologicky se bojíš o své děti, nikam je nepouštíš. – až se jim nakonec opravdu něco stane. Atd. Život ve stálém strachu, co se může zlého stát, je ubíjející a před zlými věcmi neuchrání, možná dokonce naopak
  • je dost možné, že opravdu platí, že chronický strach, že by se „mohlo něco pokazit“, nakonec ten obávaný problém skutečně může vypůsobit9.
  • ohledně Jóba ten argument není pravdivý: my víme, proč ho jeho „rány“ potkaly, a patologický strach to nebyl
  • každého, kdo se má zrovna dobře, kdo zažívá dobré období v životě, do určité míry napadne, že by o to nechce přijít, že by bylo pěkné zastavit čas. A povzdechne si nad tím, že současná dobrá situace asi nebude trvat věčně. A Jób si na takové myšlenky z minulosti zkrátka vzpomněl
  • aby ten jeho strach byl patologický, musel by mu bránit v  normálním životě a v plném následování Boha. Uzavřu se doma, nebudu to s ničím přehánět (ani se svým vztahem k Bohu), abych neriskoval, že o to dobré přijdu.
  • raději se neobrátím10, abych neriskoval problémy. Nebudu to přehánět na žádnou stranu, abych na sebe příliš neupozorňoval. Ani Boha, ani Ďábla, ani lidi. Takové polovičaté ustrašené křesťanství
  • pokud nám strach z následků a problémů brání v jednoznačném následování Hospodina, je to na pováženou
  • strach je důležitý biblický pojem, Bůh nesčetněkrát zdůrazňuje, ať strach nemáme. Přesahuje toto možnosti tohoto pojednání. Studie ohledně strachu v Bibli by byla jistě zajímavá

26 Neměl jsem pohodu, neměl jsem klid a neodpočinul jsem, až přišla vřava.

  • je pravda, že tahle věta sama o sobě by na přítomnost nějakého patologického strachu u Jóba ukazovat mohla
  • nicméně znovu musíme hlídat kontext: kdyby Jób byl úzkostlivý neurotik, který se zmítá v neustálém neklidu, Bůh by ho tak nevyzdvihoval.
  • takže tuhle větu musíme hodnotit bych hodnotil spíše jako projev momentální deprese při zpětném hodnocení uplynulého života. Jób v této chvíli (velmi pochopitelně, i když nepravdivě) nevzpomíná na to dobré, ale vidí svůj uplynulý život naprosto černě
  • naprosto to chápu: když jsem byl přes půl roku permanentně nachlazený (šel jsem z jednoho nachlazení do druhého, pořád slabý, pořád unavený), byl jsem v totální depresi. Pří zpětném pohledu na můj uplynulý život mi připadalo, že „jsem vlastně nikdy nebyl pořádně zdravý“, že celý můj život byl jen sled nepřetržitých chorob. Objektivně to samozřejmě pravda nebyla, ale „co už s objektivitou“, když je vám zle a máte depresi
  • nicméně, pokud by to pravda byla a Jób by opravdu nebyl schopen se uklidnit, spočinout; žil by pořád ve strachu a v křeči, byl jen neurotickým „uzlíčkem nervů“ – to by opravdu problém byl. Pokud sebe takhle někdo vidí, je to na pováženou
  • žít stále ve strachu, že uděláš něco špatně – a Hospodin (nebo partner nebo rodič nebo někdo jiný) to dá „na oplátku pěkně vyžrat“, to je k neunesení11
  • když se člověk bez ustání „honí“, aby si naklonil nenaklonitelného Boha12, je to na pováženou. Je to život v jedné velké křeči; ve stálém strachu, že něco „poděláš“ nebo že se nebudeš „snažit dost“
  • stejně tak život ve strachu, že se „něco pokazí“. Mluvíš se svými dětmi: Jak se máte? Nic nového? Uff. to je dobře13
  • ale znovu: o takovém úzkostlivém Jóbovi by Bůh neřekl: „že není na zemi jemu podobného, muže bezúhonného a přímého, bohabojného a odvracejícího se od zlého“. To by nesedělo.
  • vtírá se ještě myšlenka, že Jóbovo obětování za děti by mohlo být určitým signálem jeho úzkostlivé snahy za své děti všechno „vyhladit“. Jakási fobie, aby jeho děti něco nepokazily, křečovitá snaha odstranit cokoliv, co by mohlo Bohu dát záminku ho nebo jeho rodinu „začít tepat“. Nicméně, pokud by to opravdu byl jeho nějaký slabší povahový rys, nebyl na překážku jeho vztahu k Nejvyššímu a na překážku Boží chvále
  • a protože víme, co bylo příčinou katastrof, ukazovalo by to, že ani naše „slabší“ povahové rysy nejsou na překážku plnému vztahu s Bohem a nemusejí být příčinou Božích trestů
  • což náš přivádí na další myšlenku: pokud by Jób opravdu na počátku byl úzkostlivým člověkem, na konci knihy jím určitě už nebyl. Jedním aspektem Božího jednání s Jóbem by potom mohla být jeho výchova. Možná se opravdu potřeboval určitě neurotičnosti zbavit a Bůh všech událostí použil i k tomuto cíli. Šlo by potom nejen o zkoušku pravosti jeho víry, ale také o výchovnou lekci. Aby přestal žít ve strachu
  • proč ne: Bůh často jedná ve více plánech současně. Význam jeho jednání bývá vícerý, smíšený
  • Shrnující parafráze třetí kapitoly: Nikdy jsem se neměl narodit; tohle nechci prožívat; raději vůbec nebýt věčně být v bezvědomí než tohle prožívat. Nač všechno úsilí a starání, abych se dožil dneška? Opravdu o to nestojím, nechci to. tečka. 
  • Případně: Znám Tě, Bože, dobře, chci tě poslouchat, ale zároveň je ve mně stálý strach, že bych Tě mohl popudit – za každou cenu se snažím se ti zalíbit, zoufale se vyhýbám čemukoliv, co by ti mohlo dát sebemenší záminku, abys mě zasáhl. Žiju v  křeči, mám strach z tvé nevyzpytatelnosti. (A teď to tady mám, fakt to přišlo – a dokonce bez záminky z mojí strany)
  1. nebyli Ježíšovými „přáteli v utrpení“ Eliáš a Mojžíš na hoře proměnění?   ↩︎
  2. jediné místo v Bibli, které se této otázky snad letmo zabývá, je Mt 18,6 „Kdo by však svedl k hříchu jednoho z těchto maličkých, kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu na krk pověsili velký mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny“. Není to přesně k tématu, ale říká se zde, že než se dopustit některých hrozných věcí, je lépe raději umřít. Jób zde říká: Než se dožít některých hrůz, bylo by lepší se vůbec nenarodit ↩︎
  3. podle mého názoru je složitost pohlavního rozmnožování jedním z „důkazů“ nemožnosti spontánní evoluce. Jakou evoluční výhodu mají mužské pohlavní orgány (samy nekonečně složité) bez paralelně se „vyvinuvších“ (a také nekonečně složitých) ženských orgánů? ↩︎
  4. mluvit o naší „oprávněnosti“ je velmi sporné. Ale zde to použiji ↩︎
  5. někdo se třeba špatně ožení – nemusí to dopadnou dobře, žena mu je třeba nevěrná nebo se rozvedou. Zažije plno stresu. Ale (opět s respektem) se snad dá říci, že je pro něho lepší, když to zažije, než kdyby zůstal sám. ↩︎
  6. Pavlíkův překlad Bible, asi nejdoslovnější ↩︎
  7. četl jsem kdysi knížku o Aborigincích (myslím, že to bylo Poselství od protinožců od Marlo Morgan) – jejich postoj byl podobný: odmítli mít děti, dále se „množit“. Než aby žili v Austrálii, která nebyla podle jejich představ, raději chtěli vymřít. (Někteří ale tvrdí, že autorka si vše vymyslela) ↩︎
  8. tak ro řešil lotr visící po Ježíšově levici. Zemřu, ale nepokořím se ↩︎
  9. prokázat se to nedá, ale intuitivně bych řekl, že teze, že chronický strach z něčeho by mohl tu obávanou okolnost sám vypůsobit, by mohla být pravdivá. Mechanismy, jak se to děje, jsou asi různé. Někdy psychologické: např. jeden můj přítel, patologický žárlivec, svým věčným podezíráním a šmírováním svou ženu nakonec do nevěry skutečně „vehnal“. Snad mohou být i nějaké mechanismy v těle, že strach z konkrétní nemoci ji může způsobit. Ale většina těch mechanismů asi bude duchovních: strach značí nedůvěru Bohu – a ta otevře dveře Ďáblu ↩︎
  10. obrácení je křesťanský termín označující změn směřování svého života od sebe k Bohu ↩︎
  11. tak žijí přírodní národy – ve stálém strachu z božstev, z démonů. Ve stálé potřebě si je naklonit, obětovat jim, přinášet dary. Když něco zanedbám, někdo mi umře,… ↩︎
  12. tak to dělal vládce Al Mansúr v Zrzavém Ormovi (autor: Frans G. Bengtsson, má nejoblíbenější kniha po Bibli). Když byl na válečných taženích proti „ďaurům“, každý večer museli jeho služebníci sbírat prach z jeho bot. Ten měl sloužit jako důkaz jeho horlivost ve službě Alláhovi. ↩︎
  13. takový hypochondrický „Woody Allen“ – to mi ale na Jóba nesedí, takový on nebyl. Nesedí to do kontextu. ↩︎

hi SEO, s.r.o.

Přihlášení