Skutky – kapitola 14

1 Stalo se, že rovněž v Ikoniu vešli do židovské synagogy a promluvili tak, že uvěřil četný zástup Židů i Řeků.

• Model Pavlovy služby byl vždy stejný – nejprve to zkusili v synagoze. Někdy to vyšlo, někdy ne.
• V synagoze byly poměrně volné poměry – byli ochotni svěřit „kázání“ „kde komu“, kdo šel zrovna kolem.
• Pavel byl na „první pohled“ důvěryhodný kazatel – Žid „jak se patří“, kovaný v Písmu jako málokdo. Vedoucí synagogy ale netušil, koho si na kazatelnu pouští.
• Evangelium je bezesporu primárně „židovskou“ zvěstí – Mesiáše očekávali právě Židé a je logické jim zprávu o jeho příchodu přinést nejprve. Křesťané byli nějakou dobu vnímání jako židovská sekta. Na druhé straně oficiální autority Ježíše z Nazareta za Mesiáše oficiálně neuznaly a kázat o Něm tedy bylo značně problematické.
• Nicméně Pavel vysvětlovat uměl a Duch Svatý jeho slova potvrzoval. Odezva byla značná – „četný zástup“ ukazuje na přinejmenším na vyšší desítky lidí. Jak velká byla ikonijská synagoga, asi nevíme – jestli se obrátilo pět nebo třeba padesát procent návštěvníků.
• Muselo to probíhat nějak tak: Pavel dokázal a významné procento účastníků si řeklo: Ten člověk zřejmě říká pravdu – tak to asi bylo, Ježíš je Mesiáš. To mění naši situaci – budeme ho následovat.

2 Ale Židé, kteří neuvěřili, podnítili a rozezlili duše pohanů proti bratřím. 

• n.: neuposlechli;
• Evangelium přineslo do synagogy rozdělení – tam, kde vše možná po léta harmonicky fungovalo, najednou byly spory a nejednota. Část lidí (možná menšina, možná většina) Ježíše za Mesiáše považovat nezačala. A to, co se dělo, se jim pranic nelíbilo.
• Tak tomu s evangeliem bývá – Ježíš na tuto skutečnost opakovaně upozorňoval: Jakkoliv je evangelium dobrou zprávou o Boží lásce k člověku, přináší rozdělení. Dokonce i do rodin, natož do společnosti či do náboženských shromáždění.
• Židé ze synagogy v tomto případě postupovali zákeřným způsobem: Jelikož sami nebyli schopni rebelii v synagoze potlačit, přenesli nepřátelství ke křesťanům do světa.

3 Strávili tam tedy značný čas, otevřeně mluvili o Pánu, který dosvědčoval slovo své milosti tím, že dával, aby se skrze jejich ruce dála znamení a divy.

• Pavel a ostatní již na rozdělení a problémy kolem své zvěsti byli zvyklí a nepovažovali je za nic neobvyklého. Pokračovali ve své „práci“ – mluvili otevřeně.
• Nezačali si tedy „brát servítky“, nezačali svou zprávu zaobalovat do líbivého hávu.
• Ježíš z Nazareta je Mesiáš. Byl ukřižován a vzkříšen. Kdo v Něho věří, bude spasen – zůstalo jasnou zprávou jejich zvěstování.
• Jak by takové „zaobalování“ mohlo vypadat? Co by znamenalo, kdyby nehovořili „otevřeně“?
  • Tvrdá perzekuce by jim nedovolil tyto věci říkat veřejně (něco jako v Severní Koreji nebo Saudské Arábii dnešních dnů) – museli by je sdělovat lidem tajně, šeptem, po stranách -jak se tomu děje dnes v mnoha zemích
  • Aby evangelium učinili stravitelnější, zaobalili by je do duchovních slov, učinili by je více „ezo“. Bůh se vlastně nestal člověkem tak úplně, smrt nebyla tak zcela doopravdy, vzkříšení nebylo vzkříšením.
• To ale není pravým evangeliem- a kupodivu to ani „nefunguje“. Pro lidi tyto „duchovní kecy“ ani nebývají atraktivnější či lépe přijatelné. Syrové evangelium funguje lépe. Resp. buď je přijato nebo odmítnuto – a tak tomu má být.
• Kolik takových pseudo-duchovních řečí už jsem slyšel. A ke své hanbě musím říci, kolik jsem jich i sám pronesl. Ne, že bych se za evangelium styděl nebo se bál, ale při svém intelektuálním založení jsem se často snažil evangelium dovysvětlit či zpřístupnit způsobem, který je vlastně zatěmňoval.
• Apoštolové se této chyby ale nedopouštěli a Bohu se to líbilo – jejich slova nadpřirozeně potvrzoval.
• Toto potvrzování se dělo skrze jejich ruce: používali jich tedy při modlitbách – vzkládali je na nemocné či trápené či při ustanovování, jak uvidíme dále

4 Obyvatelstvo města se rozdělilo: jedni byli při Židech, druzí při apoštolech.

• Jak už jsme říkali, jde o typický až modelový příklad. evangelium působí rozdělení.
• Všimněme si, že rozdělení je vždy na dvě skupiny. Křesťanství je binární: věříš v Krista nebo nevěříš.

5 Když se je pohané a Židé se svými vůdci pokusili potupit a ukamenovat,

• Toto rozdělení jde napříč lidmi náboženskými i pohany. Rozdělení není na Židy a na pohany – mezi všemi myslitelnými skupinami se najdou lidé, kteří uvěří, i ti, kteří odmítnou.
• Nešlo přitom o žádnou selanku – snahou bylo nejen dokázat, že křesťané nemají pravdu, ale zlikvidovat je. Udělat z nich blázny a buřiče a fyzicky je odstranit.

6 oni se to dozvěděli a utekli do lykaonských měst Lystry a Derbe a okolí. 

• [Lykaonie byla oblast ve vých. Pisidii, sev. od pohoří Taurus, součást řím. provincie Galacie];
• Smrt týmu, ale nebyla Božím plánem. Proto informace o spiknutí unikla a tým mohl utéci jinam.
• Na útěku není nic nečestného. V případě potřeby je třeba být připraven nasadit život, není ale nutné s ním hazardovat lehkovážně. Když to lze, je lépe si život uchránit. Chvíli, kdy je čas jej obětovat, člověk rozpozná.
• Ježíš nemohl zahynout „mimo Jeruzalém“. Věděl, že zemře mučednickou smrtí – do té doby ale byl nadpřirozeně chráněn.
• Tak je tomu s každým křesťanem. To je i není uklidňující – naším problémem totiž většinou je, že kde bude „náš Jeruzalém“ přesně nevíme. Musíme tedy být tedy vždy připraveni na obojí – na útěk i na smrt.

7 I tam hlásali evangelium.

• Pokoj si nicméně nedali. Nestačilo jim to.
• Nedali si chvíli oddech, nevzali si time-out. Možná se pár dní vzpamatovávali, proč ne – ale pak pokračovali ve svém díle.

8 V Lystře sedával nějaký muž nemohoucí na nohy, který byl chromý již od lůna své matky a nikdy nechodil. 

• [asi 30 km jižně od Ikonia a 60 km SZ od Derbe];
• Takových lidí se najde vždy a všude „dostatek“. Nikdy se nemusíme bát, že by nebylo se za koho modlit.
• Stejně jako chudé „máme vždycky s sebou“ i nemocné a trápené démony. (5M 15,11 Nuzný totiž nevymizí ze země. J 12,8 Vždyť chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.). Veškeré pokroky civilizace a medicíny nikdy potřebu Božích zásahů nevymýtí.
• S nechodícím od narození je uzdravení složité – chůze je složitý proces, který se i zdravé dítě učí dlouho a obtížně. Jak je lehké chůzi „zapomenout“ víme zase od seniorů (Postel je pro seniora stejně nebezpečná jako Ferrari pro teenagera). Od narození nechodící nemá chůzi přizpůsobené svaly, šlachy, nervy ani mozek. I kdyby se odstranila základní příčina nechození, rehabilitace by byla dlouhá a obtížná, ne-li nemožná.

9 Ten slyšel Pavla mluvit. Pavel se na něho upřeně podíval, a když uviděl, že má víru, aby byl zachráněn,

• Víra je ze slyšení. Dokud nepromluvíte, nevíte. V někom slova o Ježíši nevypůsobí nic, v někom revoluci.
• Stav či startovací podmínky nerozhodují. Naopak – reakce lidí jsou nečekané, dalo by se říci nepredikovatelné.
• Je dost pravděpodobné, že všechny životní katastrofy, které toho člověka od narození pronásledovaly, směřoval Bůh k tomuto jednomu okamžiku – aby se v pravou chvíli duchovně připraven setkal s Pavlem , uslyšel a uvěřil.
• Pavel se na něj upřeně podíval: Co na něm viděl? Tělesnýma očima mohl vidět to, že na něm muž visí očima, napjatě chytá každé Pavlovo slovo. Že má chápající pohled a rozjasněnou tvář. To známe všichni již ze školy: Někdy jsou pohledy studentů prázdné a nepřítomné, jindy nás napjatě poslouchají.
• Pavlův pohled byl pravděpodobně i duchovní.: Duch Svatý nám někdy zjevuje, co je v srdcích lidí. Ježíš věděl, co je v srdcích lidí. Duch Svatý mu ukazoval, kdo má připravené srdce a kdo ne.
• Domnívám se, že u Ježíše, u Pavla i u nás jde často o mix obojího. Pohled hodně napoví a Duch Svatý to potvrdí.
• Někdy ale jde vedení Ducha Svatého proti tělesným dojmům a pocitům. Člověk, který vypadá „marně“, se obrátí na první dobrou. Člověk, který vypadá vnímavě, nás pošle s evangeliem do háje, apod.
• Rozpoznávat toto vedení se učíme celý život. Důležitá je i odvaha poslechnout a evangelium sdílet.
• Při pouličních evangelizacích jsem se snažil „cvičit si odvahu“ tím, že jsem oslovoval lidi, kteří vypadali nejvíce nepřístupně a nepřátelsky. Někdy takoví lidé překvapí – jejich odstrašující „image“ po oslovení roztaje jako mávnutím proutku¹. Jindy jejich vzhled nelže a nepřístupní opravdu jsou.
• Co znamená „mít víru k záchraně“? I z Písma víme, že víra je pro přijetí zázraku důležitá:
  • Tam, kde lidé víru neměli, lidé od Ježíše nic neočekávali, Ježíš žádné zázraky neudělal.
  • Naopak velkou víru Ježíš oceňoval², např. u setníka. Lidé s velkou vírou si o zázraky přímo říkali.
• Lidé mají různou míru víry: Pavel říká v Ř 12,3: „Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh.“
• V našem případě jistě šlo o to, že nemocný muž uvěřil tomu, co Pavel říkal o Ježíši, včetně toho, že uvěřil, že Ježíš by jej mohl uzdravit.
• Šlo ale zřejmě ještě o něco víc – víra v sobě má nadpřirozený prvek. Učedníci žádali: De nám více víry.

10 řekl silným hlasem: „Postav se zpříma na nohy!“ A on vyskočil a začal chodit.

• ř.: velikým; tj. hlasitě – časté spojení v h.;
• I Pavel prokázal značnou víru – vždyť „vykřikovat“ mohu, co chci, ale důležité je, aby Bůh byl ochoten se k mým slovům přihlásit. Takto veřejně se projevit znamená riskovat blamáž. Vždyť muž mohl odpovědět: Copak nevidíš, že to nejde?
• Pavel se ale v minulosti opakovaně přesvědčil, že Nejvyšší je ochoten na jeho modlitby odpovídat zázrakem.
• Zkušenost je důležitá: Čím častěji si ověříme Boží ochotu se k našim modlitbám přiznat, tím větší je pak naše odvaha i jistota.
• Že velikost naší víry hraje roli, mám ověřeno i z osobní zkušenosti, např. při rozhovorech s lidmi o Kristu:
  • „nejmenší“ viru vyžaduje, když s člověkem o Bohu nemluvím, ale pomodlím se za něho. Je to jistě dobré, ale víru to ode mne velkou nevyžaduje – en člověk se o tom ani nedozví.
  • větší víru ode mě vyžaduje, když člověku řeknu: Budu se za vás modlit
  • někdy ale někomu nabídnu společnou modlitbu na místě – pomodlím se za něj nahlas a konkrétně.
• Mojí zkušeností je, že pokud jsem zažil Boží zázračnou intervenci, bylo to po modlitbě „třetího typu“
• Čím větší víru „vyvinu“, tím větší ochotu se k mé modlitbě přiznat z Boží strany vidím.
• Potřebujeme se učit riskovat a být ve víře odvážní.
• Jen poznámka na okraj: Co kdyby se nic nestalo, co kdyby nemocný nevstal?
  • Byla by to Pavlova blamáž, ale nic horšího.
  • Zbabělost je podle Písma jedna z nejhorší vlastností. „Alespoň jsem to zkusil“³ nepřestává platit.
  • Katastrofou by bylo hodit vinu na nemocného člověka.
• Ohledně víry mnoha věcem nerozumím a se svou vírou spokojen nejsem – spolu s učedníky často prosím o její přidání.
• Zde šlo o typický „organický“ zázrak: Zásah do organismu nemocného musel být nesmírně komplexní; šlo o úpravu svalů, šlach, nervů i velký zásah do mozku. I kdyby Bůh tomu člověku na místě „opravil“ vše v pohybovém aparátu, naučit se chodit by stále byl pro něj oříšek.
• Takovéto „stvořitelské“ zázraky jsou nezpochybnitelně nadpřirozené. Zázraky typu „Bolí mě v zádech – nebolí mě v zádech“ nesnižuji, ale jejich objektivita je zpochybnitelná. Zázraky typu: „Neměl jsem oči – vidím“, „Byl jsem malomocný – nejsem“, či dokonce „Byl jsem mrtvý – žiju“ jsou stvořitelské a nezpochybnitelné.

11 Když zástupy uviděly, co Pavel učinil, pozdvihly svůj hlas a říkaly lykaonsky: „Bohové se připodobnili lidem a sestoupili k nám.“

• ČSP [Událost mohla být podnícena legendou, která vyprávěla, že právě tuto oblast kdysi navštívili Zeus a Hermes. Tehdy je však rozpoznali pouze staří manželé. Proto lidé nechtěli dovolit, aby došlo k dalšímu nepovšimnutí.];
• Svým způsobem se nepoučeným lidem nelze divit. Jak jsme říkali, šlo o jasný stvořitelský zázrak, bez Božího zásahu zhola nemožný.
• Život apoštolského týmu byl ode zdi ke zdi. Před chvílí málem kamenování, nyní zbožňování.
• Obojí je závažný problém.
• Pro sebe si z toho jistě můžeme vzít, že křesťanský život je plný výkyvů – jednou jsi dole, za chvíli nahoře. To, že jsi v problémech, neznamená, že na tebe Nejvyšší zapomněl nebo zanevřel. To, že jsi nahoře, by tě mělo vést do obezřetnosti a do pokory.

12 Barnabáše nazývali Diem, Pavla pak Hermem, protože on byl hlavním mluvčím.

• [hl. ř. bůh Zeus (mezi Římany známý jako Jupiter) byl patronem města a stál zde jeho chrám]
• [podle ř. mytologie posel a mluvčí bohů a bůh řečníků (totožný s řím. Merkurem)]
• Vymysleli to hezky. Logiku to má. Jde samozřejmě o nesmyslné vysvětlení proběhlých událostí, ale co jiného, než nesmyslné konstrukce zbývají lidem odmítajícím Krista.

13 Kněz Diova chrámu, který stál před městem, přivedl býky s věnci k branám a chtěl je se zástupy obětovat. 

• [důležitá součást mnoha obřadů k poctě pohanských bohů]
• Princip krvavých obětí je univerzální ve všech náboženstvích. Ďábel rovněž má své následovníky, po kterých také vyžaduje uctívání – pro její potřeby Boží principy vykrádá, napodobuje a deformuje.
• Oni je zjevně chtěli obětovat Pavlovi a Barnabášovi.

14 Když to apoštolové Barnabáš a Pavel uslyšeli, roztrhli svá roucha, vběhli do zástupu a křičeli: 

• Uzurpovat si jakoukoliv sebemenší částečku Božích zásluh, je katastrofou.
• Pavel i Barnabáš věděli s naprostou jistotou, že zázračné uzdravení nebylo ani v nejmenším, ani z jednoho promile jejich zásluhou – toho člověka ze „sta procent“ uzdravil Hospodin.
• Přivlastňovat si cizí, zvláště Božské zásluhy je nepřijatelné (a také rizikové).
• Ještě větší katastrofou je dovolit, aby člověku byly vzdávány božské pocty. (Vzpomeňme, jak dopadl Herodes nebo Belšasar, kteří dovolili, aby jim byly vzdávány božské pocty – první rozežrán červy, druhý Mene tekel a smrt v několika hodinách).
• Věřící jsou povinni nenechat na sobě ulpět nic z Božího majestátu a z Jeho zásluh.⁴
• Čím více si Nejvyšší svého služebníka používá, tím jde o větší svod – tím to pro něho je těžší.
• Naštěstí Pavel i Barnabáš v tomto měli jasno: Byli z představy obětování jim zcela vyděšení.

15 „Muži, co to děláte? I my jsme lidé ⁽stejné přirozenosti⁾ jako vy. Hlásáme vám evangelium, abyste se od těchto marností obrátili k živému Bohu, který učinil nebe, zemi, moře a všechno, co je v nich.

• n.: stejně trpící; 
• Možná bychom dnes řekli: Chlapi, zbláznili jste se?
• Copak nevidíte, že jsme obyčejní lidé jako každý?
• To, že ti dva odmítali božské pocty, by Lysterští snad ještě byli ochotni zkousnout – ale Pavel s Barnabášem zároveň naprosto otevřeně dávali najevo znechucení: To, co tady provozujete, vaše náboženství nemá s uctíváním pravého Boha nic společného. My jsme vás přišli pozvat, abyste je opustili a začali uctívat opravdového Boha, Stvořitele.
• Jedna věc je kázat evangelium, druhá věc tvrdit nábožensky rozpálenému vyznavači (možno doplnit kterékoliv náboženství), že to, co dělá, je marnost. Marnost totiž znamená zbytečnost.
• Děláš něco, co nemá žádný význam. Nelze nalézt nikoho, koho by takový názor na jeho činnost nenaštval.

Já jako křesťan na tom ostatně nejsem jinak - kdybych po smrti zjistil, že Bůh neexistuje, že Ježíš nebyl vzkříšen, nebo třeba, že pravdu měli muslimové nebo hinduisté, byl bych velmi slabě řečeno hodně zklamán. Zasvětit celý život něčemu, co se ukáže jako marnost, je zoufalé.

16 Ten v minulých pokoleních nechal všechny národy chodit po jejich cestách, 

• Pavel (nebo Barnabáš) to nešetří a svou myšlenku dále rozvíjí – znovu „bodá do vosího hnízda“.
• Vaše náboženství, stejně jako všechna ostatní byla po určitou dobu Stvořitelem „tolerována“.

17 ačkoliv nepřestal sám sebe dosvědčovat tím, že činil dobro: dával vám z nebe déšť i úrodná období, vaše srdce sytil pokrmem a radostí.“

• Teologicky a informačně nabitá věta, kterou Pavel „mezi řečí“ říká „dotírajícím“ Lystřanům.
• Mluví se o období před zjevením Krista, kdy lidé Hospodina neznali a Nejvyšší toleroval náboženství, která „provozovali“.
• Bůh se lidem (myslí se pohanským, ne-židovským národům) nepřestal dosvědčovat, tedy dávat jim o sobě vědět, dávat najevo svou existenci a přítomnost.
• Jak to dělal? Činěním dobra: dával z nebe déšť i úrodná období, srdce sytil pokrmem a radostí. Tím, že učinil život na této planetě nejen snesitelným, ale místy i příjemným.
• Bůh nechává slunce svítit na dobré i zlé (Mt 5, Kázání na hoře). Pokud si lidé nedělají sami život nesnesitelným (což je ale bohužel časté), není život na planetě tak špatný – přijít unavený z práce, osprchovat se, navečeřet, vyspat, (případně jít na procházku, dát si sklenku vína, pomilovat se) jsou „Čisté radosti našeho života⁵„. Bůh je ve své milosti poskytuje všem lidem, nejen věřícím
• Lidé by za příznivými podmínkami k životu měli rozpoznat Boží přízeň.
• Jak čteme v první kapitole Římanům, je katastrofou nerozpoznat za stvořením Stvořitele. Zde se dozvídáme, že další katastrofou je nerozpoznat za darem Dárce.
• Není hříchem mít se dobře, přijímat dobré Boží dary. Nevděk vůči dárci ale hříchem je.

18 A těmito slovy jen stěží zadrželi zástupy, aby jim neobětovaly.

• Nešlo samozřejmě o teologickou promluvu, ale o snahu ve všeobecně zmatené, vypjaté a vyhrocené situaci za každou cenu zabránit svému zbožštění.

19 Z Antiochie a Ikonia však přišli Židé, přemluvili zástupy a Pavla ukamenovali. Pak ho vlekli ven z města, protože mysleli, že je mrtev. 

• Toto je absolutní krize. To není běžná malá komplikace služby. Opozici se opravdu podařilo Pavla „zabít“.
• Házeli na něho kameny tak dlouho, až se přestal hýbat, až ho považovali za mrtvého.
• Jeho „mrtvolu“ pak potupně vyvlekli ven z města (dost možná za nohy). Opravdu neslavný konec jedné služby.
• Židé si nedali pokoj – vážili dalekou cestu, roznítili nenávist davu. Říkali, že Pavel je nebezpečný zločinec a heretik.
• Podnítit dav není takový problém – davová psychóza existuje, dav anonymizuje a oslabuje soudy. Lidé v davu jsou ochotni udělat, které by jako jednotlivci neudělali.

20 Ale když ho učedníci obstoupili, vstal a vešel do města. Druhého dne vyšel s Barnabášem do Derbe.

• [asi 95 km od Lystry, hraniční město provincie Galacie]; 
• Lukáš pomíjí skoro všechny detaily:
  • Jak mohl Pavel po tolika zásazích kameny, po bezvědomí, vláčení a jiném hrozném zacházení vstát?
  • Šlo o zázrak. Ale o jak „velký“?
  • Šlo o bezvědomí, ze kterého se přirozeně probral, nebo byl opravdu mrtvý a Bůh jej vzkřísil?
  • V jakém byl pak Pavel stavu? Domlácený nebo jej Bůh nadpřirozeně z ran vyléčil?
  • Dobelhal se do města jako dobitá troska nebo přišel jakoby nic?
  • Jak ho učedníci obstoupili? Bylo to hrdinné gesto na Pavlovu záchranu, které odradilo rozlícený dav? Nebo ho obstoupili poté, co jej dav jako domněle mrtvého nechal ležet na cestě?
  • Proč se vracel do města? Zřejmě nebylo, kam jinam jít.
• Druhý den se vydali do skoro sto kilometrů vzdáleného města. Zřejmě šli jako obvykle pěšky?
• Tým vyklidil pole. O prohru ale nešlo, jak uvidíme dále.

21 Když onomu městu oznámili evangelium a získali dosti učedníků, vrátili se do Lystry, Ikonia a Antiochie. 

• I v Derbe se věnovali své „rutině“ – řekli lidem, co měli. Ti, kdo byli Bohem připraveni, zareagovali a stali se učedníky.
• Uplynulo zřejmě několik týdnů až měsíců – situace v Lystře se mezitím zklidnila. Pro křesťany musel být Pavlův návrat velkým svědectvím v povzbuzením.
• Co pro ostatní? Co pro ty, kteří ho ukamenovali? Co si o tom mysleli oni? Zřejmě tomu bylo jako vždycky:
  • Některé to mohlo přivést ke Kristu: Vlastnoručně jsem po něm házel kameny a on tady teď běhá. To není jen tak. (Poznají, koho probodli)
  • S některými to neudělalo nic: Zkrátka se z toho nějak otřepal a otravuje tady dál (I kdyby někdo vstal z mrtvých, neuvěří).
• Církev zde i v ostatních městech nezanikla, ale pod vedením Ducha Svatého nejen fungovala, ale i se nadále rozvíjela.
• Když zvážíme, jak málo měli učedníci informací, na kterých mohli stavět, je Boží ruka naprosto zjevná. Žádná evangelia, žádné Pavlovy dopisy jako máme k dispozici my.

22 Upevňovali duše učedníků, povzbuzovali je, aby setrvávali ve víře; říkali, že musíme skrze mnohá soužení vejít do Božího království. 

• Pavel měl svým svým ovečkám (učedníkům⁶), co říci – určitě zdůrazňoval to, co potřebovali nejvíce. Co to bylo? Co potřebovali?
  • Upevnit duše: Naše duše mají tendenci slábnout a kolísat. Jsou-li okolnosti příliš dlouho nepříznivé (nebo stejné), i ti nejsilnější začnou ochabovat ve víře. Udržet si víru a horlivost týden či měsíc zvládneme, ale roky, desetiletí, celý život, to je výzva.
  • povzbuzovali je, aby setrvávali ve víře: Víru je možno opustit. Uvěřil jsem těm věcem okolo Ježíše, ale pak jsem toho nechal. Přestalo mi to připadat přesvědčivě a zajímavé.
  • říkali, že musíme skrze mnohá soužení vejít do Božího království: Uklidňoval učedníky, že utrpení ke křesťanskému životu patří. To, že procházíme těžkými věcmi, není známkou, že je něco špatně nebo že křesťanství nefunguje.

23 V každém sboru jim ustanovili starší a v modlitbách s posty je svěřili Pánu, v něhož uvěřili. 

• Pavel se nemohl „rozkrájet“, ustanovil místní vedení. Takto to v církvích funguje. Tak to Bůh ustanovil.
• Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby každý sbor mohl mít svého Pavla, který by jej řídil a vedl. Ještě lépe svého Ježíše. Jak ale víme, Ježíšův odchod církvi prospěl, neboť na svět přišel Svatý Duch, který se rozkrájet“ umí.
• Starší s Ním mohou spolupracovat, nejsou na vedení sami.
• Podle jakých kritérií Pavel vybíral starší, víme z dopisů Timoteovi a Titovi. Jde o věc nanejvýš důležitou a delikátní (Ježíš se před výběrem svých učedníků modlil celou noc) – není divu, že Pavel svůj výběr podepřel modlitbou a půstem (půst je nástroj, jak Bohu ukázat, že nám na něčem záleží).
• Všechny pak – sbor i jejich vedoucí – svěřili Pánu, v něhož uvěřili. Neuvěřili jsme někomu, kdo by svou agendu zde na zemi nebyl schopen zvládnout. Nás Bůh si ty své je schopen ohlídat.
• Každý sbor, každá církev včetně té naší je takto svěřena Pánu.

24 Prošli Pisidií a přišli do Pamfylie, 25 mluvili Slovo v Perge a pak sestoupili do Attalie. 

• Cestovali od města k městu. Program měli vždy podobný, ale okolnosti musely být naprosto rozličné. Někde to šlo jako po másle, jinde po nich neštěkl ani pes. Někdy byli lidé přátelští, jinde nikoliv. Tak nás poučoval i Ježíš – přijďte, předneste evangelium a čekejte na reakci.
• Dopředu ale nikdy nevíme – proto mluvíme s lidmi o Kristu vždy znovu a znovu a čekáme, na jejich reakci.

26 Odtamtud odpluli do Antiochie, kde byli kdysi svěřeni Boží milosti k dílu, které nyní dokončili / naplnili

• Četli jsme o tom v minulé kapitole:  Když konali službu Pánu a postili se, řekl Duch Svatý: „Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal.“  Potom, po postu a modlitbách, na ně vložili ruce a propustili je. 
• Je skvělý pocit, vědět, že jsem udělal to, co po mě Pán chtěl. Ježíš se musel přes všechno utrpení vracet k Otci maximálně spokojený. Pavel se rovněž neměl, za co stydět. Rozhodně se na svých cestách „neflákal“.

27 Když tam přišli a shromáždili církev, vypravovali, co všechno Bůh s nimi učinil a jak pohanům otevřel dveře víry.

• A, jak jsme právě viděli, bylo to vzrušující vyprávění, při kterém se všem tajil dech.
• Silný příběh každý pozná a každého zaujme.

28 A strávili s učedníky delší čas.

• ř.: ne malý; [asi déle než rok];
• Antiochie byla jakýmsi Pavlovým domovským sborem. Sem patřil, zde sbíral sílu a prostředky a tým pro další výpravy.

^a Sk 11:26~

1. Včera jsem byl na procházce s malým vnukem . Zaujatě pozoroval při jejich práci dva na pohled nerudné popeláře. Myslel jsem, že je to obtěžuje, ale při odjezdu vnukovi přátelsky zamávali ↩︎
2. Někdy přímo obdivoval ↩︎
3. Hláška z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem ↩︎
4. Lékaři bývají občas adorováni svými pacienty: V takových případech je velmi užitečná věta: Lékař léčí, ale Bůh uzdravuje, která posouvá zásluhy tam, kam patří. ↩︎
5. Také název knihy Jana Šmída ↩︎
6. Všichni ve městě byli jeho učedníky. ↩︎