Židům – kapitola 11

1 Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, které nevidíme.

[ř. pistis; stěžejní biblický pojem se v listu He vyskytuje 31×, z toho v této kp. 23×];
n.: pevné ujištění / předpoklad (uskutečnění) / stvrzení (vlastnictví / nároku)
tzn. ověřovací důkaz; n.: potvrzení;
Toto místo se tradičně nazývá „definicí víry“. Není vůbec elementární.
Dle mého chápání existují dvě oblasti, které jsou pro lidi neviditelné:
- Za prvé duchovní svět – tedy oblast, kde „žije, vyskytuje se“ Bůh, ďábel a další duchovní bytosti. Do duchovního světa se vztahujeme vírou.
- Za druhé budoucnost – tedy události na časové ose „napravo“ od naší momentální pozice. Do budoucnosti se vztahujeme nadějí.
Ani do jedné z těchto oblastí jako obyčejní lidé přirozeně nemáme vhled ani přístup.
Do určité míry do nich vstupovat lze, a to legitimně a nelegitimně:
- Legitimně do ní křesťané (nebo starozákonní věřící) vstupují skrze Ducha Svatého (Bible, proroctví, poznání aj. duchovní dary)
- Nelegitimně skrze okultismus a svět temnoty a ďábla.
V definici víry autor víru a naději spojuje, jednu odvozuje od druhého, víru od naděje: Víra jest podstata věcí, v něž doufáme.
Zřejmě tedy: Doufáme, že věci dobře dopadnou (to je naděje). Jak můžeme doufat, že věci dobře dopadnou? Protože existuje Bůh, který se o to postará. Věříme v Boha (byť neviditelného) a z toho pramení naše naděje pro budoucnost. Bez Bohy by naše naděje neměla žádný racionální základ.
A co znamená důkaz skutečností, které nevidíme? Jak lze dokázat neviditelné skutečnosti? Těžko. Je víra v něco důkazem toho, že to existuje? Jistě nikoliv. Mohu věřit v kdejaký neexistující nesmysl (a lidé to tak také dělávají).
Je tomu u víry v Boha jinak? Je naše víra v Boha důkazem, že Bůh existuje? Zdá se, že do určité míry ano. Určitá míra tajemství v této definici ale (alespoň pro mě) zůstává.
Co znamená věřit v neviditelného Boha uvidíme velmi názorně ve 27. verši, kde se mluví o Mojžíšovi: Vírou opustil Egypt a nebál se králova hněvu; odolal, jako by viděl Neviditelného.

2 Neboť v ní ⁽naši předchůdci⁾ dostali svědectví Boží.

„V ní“ myšleno zřejmě ve víře.
Naši předchůdci jsou ti, kdo byli křesťany před námi. Zkušenost všech křesťanů všech doba míst je podobná.
Dostali svědectví Boží: Bůh jim dosvědčil, že to, čemu věří, má reálný základ a je správné. Bůh jim dosvědčil svou existenci.

3 Vírou rozumíme, že Božím výrokem byly uspořádány světy / věky, takže to, co vidíme, nevzniklo z viditelného.

Jde o jednu ze skutečností, která, ač je neprokazatelná a neviditelná, je pravdivá: Věřit znamená pochopit, že svět tak, jak existuje, nevznikl náhodou či na materialistickém podkladě. Že „na počátku bylo slovo“. Prvotní impuls přišel z duchovního světa, od Boha. Na počátku nebyla hmota, ale Boží rozhodnutí.
Toto byla první skutečnost, které věříme.
Již tato první věc z mnoha pěkně ilustruje některé aspekty víry: kreaci nelze prokázat (u stvoření jsme nikdo nebyli), je založena na víře, ale je racionálně velmi dobře zdůvodnitelná. Viz např. Kniha Ve víru evoluce, o které píši v rubrice Články.
Následuje výčet dalších, většinou pozoruhodných skutečností, které ač neviditelné, (ač v odehrávající se v duchovním světě), jsou reálné a věřící jsou o nich přesvědčeni.
Víra vždy má svého konkrétního nositele – „věřícího“. Pojďme na seznam:

4 Vírou přinesl Ábel ^[Bohu^] lepší oběť než Kain. Skrze ni se mu dostalo svědectví, že je spravedlivý, když Bůh vydával svědectví při jeho darech, a skrze ⁽tu víru⁾ ještě mluví, i když zemřel.

Již u druhé generace lidí se lidé rozdělili na věřící (Bohu) a nevěřící. Kainův vztah k Bohu byl nějakým způsobem problematický. Přestože přinášel oběť, něco v jeho vztahu k Nejvyššímu nebylo v pořádku. Než by to korigoval, raději věc řešil vraždou svého bratra, který tento vztah měl v pořádku.
Naproti tomu Ábelova oběť byla přijata – Ábel měl s Bohem vztah (o vztah s Bohem vždy jde „až“ v první řadě) a Bůh nějakým způsobem na Ábelův vztah k Němu reagoval. Ábel si zřejmě byl vědom své hříšnosti a Bůh byl ochoten mu hříchy odpustit (dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý).
Jeho smrt na tom nemohla nic změnit. Jeho smrt dokonce nedokázala nic změnit ani na tom, že Ábelův život byl svědectvím (Tak je tomu se smrtí všech mučedníků všech dob a míst -jejich smrt mluví – a někdy ještě výrazněji, než jejich životy.)
Vidíme tedy, že historie víry začala velmi brzy – po pádu prvních lidí velmi brzy věci začaly věci „fungovat“ tak, jak Bůh zamýšlel. Lidé byli zachraňování skrze víru v Neviditelného. Kdyby lidé zůstali v Boží přítomnosti, toto by možné nebylo.
Mimochodem – jak to nakonec „dopadlo“ s Adamem a Evou? Zřejmě velmi brzy pochopili, jakou hloupost udělali (stačilo první podvrtnutí kotníku či první bolavý zub). Zda činili pokání a skrze víru byli zachráněni, nevíme.
Oni to navíc měli ohledně víry těžší – oni jí tolik „nepotřebovali“, když si z dřívějška pamatovali Boha tváří v tvář. Vzpomínky ale blednou a během staletí pobytu na zemi jim jejich „mládí“ v ráji muselo více a více připadat jako neskutečný sen.

5 Vírou byl Henoch přenesen, aby nespatřil smrt. A nebyl nalezen, protože ho Bůh přenesl, neboť předtím, než byl přenesen, měl svědectví, že se líbil Bohu.

Dalším příkladem víry je Henoch – o tom víme, že jako jeden z mála lidí nezemřel přirozenou smrtí, ale po určité době si jej Bůh vzal přímo k sobě.
Takové výsady se dostalo málokomu – kromě Henocha to víme jistě pouze o Elijášovi.
Henoch přitom žil vírou jako my všichni – Boha neviděl. Přesto s Ním navázal tak intenzivní vztah, že si ho v určité chvíli Bůh vzal k sobě.

6 Bez víry však není možné se mu zalíbit, protože ten, kdo přichází k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odplácí těm, kdo ho usilovně hledají.

ř.: stává se odplatitelem;
Jde o jakousi doplňující definici víry: Bůh víru oceňuje. Zalíbit se Bohu bez víry je téměř protimluv – nevěřím-li, že je Bůh, nejsem vůbec motivován se mu snažit zalíbit. Zalíbit se někomu, kdo neexistuje, nedává smysl.
Značné procento lidí v dnešní době žije zřejmě v tomto módu: O Bohu nic nevědí, nevěří v Něho, nepočítají s Ním – o nějaké snaze se Mu zalíbit nemůže tedy být ani řeči.
Ten, kdo přichází k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je – to je logické a jednoduché, jak jsme již řekli. Nebudu se snažit přijít za někým, v koho nevěřím nebo kdo mě nezajímá. Bez toho to ale nejde, není to možné.
A že odplácí těm, kdo ho usilovně hledají: Nestačí být přesvědčen o Boží existenci – je třeba věřit ještě v něco. V to, že Bůh oceňuje lidskou snahu se mu přiblížit, navázat s Ním kontakt a vztah.
Když to vezmeme naopak: To, že lidé jsou přesvědčeni o existenci neviditelného Boha a že ho na to konto hledají, Bůh oceňuje (odplácí).
To hledání musí být usilovné: Nestačí Boha hledat na půl plynu, „když nemám zrovna nic lepšího na práci“. Takové hledání Bůh zřejmě příliš necení.

7 Vírou dostal Noe pokyn ohledně toho, co ještě nebylo vidět, a v bázni Boží připravil koráb k záchraně svého domu. Skrze ⁽svou víru⁾odsoudil svět a stal se dědicem spravedlnosti, která je na základě víry.

ř.: bojíce se Boha;
n~: vybudoval;
n.: archu;
Noe Hospodina neviděl. Neviděl ani nadcházející potopu. Jeho schopnost slyšet Boží hlas se také od od jeho současníků nelišila.
Přesto desítky let stavěl koráb – na základě pokynu neviditelného Boha a pro záchranu před budoucí potopou.
Jeho motivem byl respekt (bázeň) před Bohem.
Jeho současníci měli stejnou šanci jako on, přesto ji nikdo nevyužil. Noeho víra odsoudila svět (a jeho zachránila).

8 Vírou uposlechl Abraham, když byl volán, aby vyšel na místo, které měl dostat za dědictví; a vyšel, ačkoli nevěděl, kam jde.

Abraham je po právu nazýván otcem víry.
Jak jsme viděli, nebyl prvním věřícím, ale jeho víra byla mimořádná.
Čím se vlastně poměřuje velikost lidské víry? Že se poměřuje, víme: Ježíš o velikosti víry mluvíval, dokonce jí byl příležitostně zaskočen. Malou víru naopak kritizoval.
Domnívám se, že faktorů, které velikost víry určují je více (dala by se vytvořit rovnice)_
- velikostí „sázky“. Čím více člověk dává v sázku, čím více riskuje, čím více je ochoten obětovat. Zdálo by se, že nejvyšší metou je v tomto směru vlastní život, neplatí to ale zcela: Obětovat vlastního syna ale je ještě těžší, než obětovat svůj život. Případně vlastní život je možno obětovat různými způsoby – je snadnější zemřít bezbolestně, než v bolestech apod.
- S tím souvisí: Čím větší jsou překážky, které člověk musí překonat, tím je víra větší: Žena s krvotokem se musela prodat zástupem, Syrofeničanka byla ochotna se pro záchranu své dcery velmi pokořit.
- Čím více neviditelné je to, o co se naše víra může opřít, tím je větší či cennější. Víra římského setníka v Kafarnaum byla tak veliká, že k uzdravení služebníka nepotřebovala ani Ježíšovu přítomnost. Čím je Bůh neviditelnější, tím větší víru potřebujeme, či naopak: Čím manifestněji Bůh promluví, tím méně víry je zapotřebí, aby jej člověk poslechl. Když Bůh promluví z ohně a zemětřesní jako to učinil na hoře Sijónu, velké víry k poslusnoti netřeba.
- S trochou nadsázky a humoru matematicky:

VV (velikost víry) = VO (velikost oběti) / MBV (míra Boží viditelnosti)
VO nabývá hodnot od 1 (neriskuji nic) po 10 (dávám v šanci vše).
MBV nabývá hodnot od 1 (Bůh je zcela neviditelný) po 10 (Bůh se manifestuje viditelně)
VV tak může nabývat hodnot od 1/10 (malá víra = nic neriskuji a Bůh se manifestuje zřetelně) po 10 (riskuji vše a Boha nevidím vůbec).

Be hře jsou ještě další faktory, např. pokora – Syrofeničanka kvůli své dceři zkousla i poměrně drsné zacházení.

Vraťme se k Abrahamovi: K čemu on potřeboval víru? Vírou uposlechl Abraham, když byl volán, aby vyšel na místo, které měl dostat za dědictví; a vyšel, ačkoli nevěděl, kam jde.
Bůh ho oslovil a vyzval k opuštění domova. Abraham zareagoval a do neznáma se vydal.
Opustit vše, co je mi známé, a vydat se pod Božím vedením neznámo kam, vyžaduje velkou víru. Každý, kdo odevzdává Bohu svůj život, dělá něco podobného – a každý může potvrdit, že nejde o maličkost.
(Čitatel je tedy určitě hodně vysoký. Jaký je jmenovatel, nevíme, protože nevíme, jak moc zřetelně Nejvyšší k Abrahamovi promluvil).

9 Vírou se usadil v zaslíbené zemi jako v zemi cizí, bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, spoludědici téhož zaslíbení.

S Abrahamem ještě zdaleka „nejsme hotovi“.
Nejen, že opustil vše známé, ale byl ochoten prožít celý život nezakotveně, jako cizinec bez domova.
A byl ochoten stejný osud připravit i pro své potomky.

10 Očekával totiž město mající základy, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh.

Proč tohoto všeho byl ochoten? Spoléhal totiž na Boží slovo, na Boží slib – že odměnou mu bude domov u Boha.
Byl ochoten vyměnit časné za věčné; přítomný zisk za zisk budoucí.

11 Vírou i sama Sára, ač byla ^[neplodná,^] přijala moc k ⁽početí potomka⁾ a mimo ⁽svůj čas⁾ ^[porodila^], protože měla za věrného toho, kdo dal slib.

ř.: uložení semene;
ř.: příhodné období věku;
Sářina přítomnost mezi hrdiny víry mě vždycky překvapovala. Nesla se svým mužem samozřejmě tíhu všech jeho rozhodnutí a všechny peripetie jejich životů. Nicméně žádný jednoznačný skutek víry v Písmu uveden není.( Resp. zde uveden je, ale není zcela jasné, co vyjadřuje).
Manžela následovala do neznáma, ale je dost pravděpodobné, že v tehdejší společnosti neměla na výběr. Nesla s Abrahamem tíhu neplodnosti, ale také – co jí zbývalo?
Co tedy znamená přijala moc k ⁽početí potomka⁾? Víme, že Sáře se s Abrahamem během jejích plodných let přes všechnu touhu a snahu nepodařilo počít potomka (což byla tehdy ještě větší tragédie, než dnes).
Pravděpodobně byla po menopauze již v době, kdy opouštěla Chárán (i když jisté to není – lidé tehdy žili déle a déle byli aktivní. Sára byla i v tomto věku stále tak krásná, že to bylo pro Abrahama nebezpečné).
Nicméně v době, kdy je navštívili andělé¹ (Gn18), aby jim sdělili, že do roka bude mít syna, byla jejich situace z lidského hlediska již beznadějná, Sáře tehdy bylo 89 let: Jeden návštěvník řekl: Jistě se k tobě vrátím napřesrok o tomto čase, a hle, tvá žena Sára bude mít syna. (A Sára poslouchala u vchodu do stanu za ním. Abraham i Sára byli staří, pokročilého věku. Sáře již přestal běh ženský.)
Cožpak může žena jakýmkoliv způsobem ovlivnit své početí? Nemůže, ba spíše naopak: Platí zde, (podobně jako u některých jiných tělesných funkcí) spíše opačné pravidlo: Čím více chci a snažím se, tím je to horší. Mnoho párů úspěšně otěhotnělo až poté, co svou každoměsíční úpornou snahu vzdali. Stres pak opadl, tělesné funkce se srovnaly a došlo k přirozenému početí.
Jediné, co žena může ovlivnit je, zda se svým mužem spí. Že by šlo o něco takového? Většina párů spolu ale bez problémů spí i po menopauze – lidé se přece zdaleka nemilují jen kvůli početí dítěte, ale také (či především) pro radost a potěšení.
Co tedy Sára udělala, že přijala moc k ⁽početí potomka⁾? Nenapadá mě nic jiného, než se se svým mužem (po nějaké pauze) zase začala spát.
Ale je k tomu zapotřebí víra? Notabene víra hrdinská, hodná obdivu a následování? A proč spolu vlastně nějakou dobu nespali?
Sára to se svým manželem po celý život neměla jednoduché – „vytáhl“ ji z domova do daleké ciziny, celý život se s ním „potloukala“ po světě jako cizinka, spala ve stanu, málem ji ze strachu „prodal“ do harému, aj. („Nejhorší“ věci ji měly teprve čekat – manžel jí málem obětoval jediného syna.)
Zdá se ale, že Sára nebyla pouhou „obětí“ Abrahamovy zbožnosti, pouhým pasivním a nešťastným účastníkem vysoké hry, do které se její manžel zapletl
(Takovou „pasivní konzumentkou“ manželovy zbožnosti byla paní Jóbová. Takových žen (a mužů – pokud je tou zbožnější partnerkou žena) bylo a je mnoho.
Sára ale měla s Hospodinem svůj vlastní vztah, chápala, co se odehrává, a sama své účasti v „Boží hře“ přitakala.
Život je natolik složitý, že důvodů, proč spolu Abraham a Sára zřejmě nespali, mohlo být bezpočtu, organických i psychologických. Nicméně jisté je, že po návštěvě tří hostů s milostným životem znovu začali. Možná iniciativa vyšla od manžela, možná od Sáry.
Je dost možné, že formulace „protože měla za věrného toho, kdo dal slib“ může ukazovat, že tím, v kom se probudila víra k opětovným pokusům byla Sára a ne Abraham.

12 Pročež z jednoho, a to z již odumřelého, byli zplozeni mnozí, počtem jako hvězdy nebeské a jako je nespočetný písek na břehu mořském‘.

Zde je zmíněna pro změnu Abrahamova „odumřelost“, tedy možná impotence. (Spermie většinou i staří muži mívají funkční, byť v redukovaném počtu).
Je tedy možné, že od Sáry vyšla na základě² probuzené víry aktivita ke znovuobnovení jejich milování. V Abrahamovi se tím druhotně znovuprobudila touha a schopnost se milovat.
Takovýto scénář by dával hluboký smysl a vysvětloval by Sářinu zásadní roli v dějinách spásy a její místo mezi hrdiny víry.
Izák by tak byl jejich „společným dílem“, nešlo by o plod pouze Abrahamovy víry.
Paradox toho, že z jednoho neplodného páru vznikl velký „nespočetný“ národ, je pro Boží jednání vcelku typický. Bůh je „mistrem“ podobných paradoxů – např. smrtí jednoho tesaře z konce světa bylo zachráněno lidstvo.

13 Tito všichni zemřeli podle víry, aniž v plnosti přijali ta zaslíbení; jen zdaleka je zahlédli a pozdravili, a vyznali, že jsou cizinci a příchozí na zemi.

var.: obdrželi, ř. komizó (med.) – obdržet / přijmout / odnést si / dostat nazpět – obsahuje myšlenku celku či úplnosti;
Na chvíli je přerušen výčet hrdinů víry. Následují nádherné verše ozřejmující mnohé o našem postavení ve světě:
Tito všichni zemřeli podle víry, aniž v plnosti přijali ta zaslíbení – vyjmenovaní hrdinové víry vírou žili (jednali na základě neviditelných skutečností) a vírou také zemřeli. To znamená, že po celý svůj život se ničeho viditelného nedočkali. Přijali od Boha sliby, ale k jejich splnění za jejich života nedošlo.
Jen zdaleka je zahlédli a pozdravili: Mluví se o těch slibech. Sliby od Nejvyššího obdrželi, získali o nich nějakou představu, „zahlédli“ je v dálce. Plnosti jejich vyplnění se ale nedočkali.
Snad se to dá přirovnat k situaci, kdy člověku někdo slíbí dovolenou u moře, člověk se jí ale nedožije – zemře ještě předtím, než se dovolená stihne uskutečnit. Má určitou představu z katalogů cestovních kanceláří nebo vyprávění přátel – ta ale jistě vlastní zkušenost nenahradí.
Co zde na zemi „zdálky zahlédneme a pozdravíme“? Boží království, plnost života ve vzkříšených tělech a v Boží přítomností, krásu Nového Jeruzaléma.
To neznamená, že slib byl planý – k uskutečnění slibu dojde, ale až na „druhém břehu“ našich životů.
Vyznali, že jsou cizinci a příchozí na zemi: Abraham ani ostatní věřící nebrali to, že se splnění slibů za svých životů nedočkali, úkorně. Neupínali se na jejich splnění – byli spokojení s tím, že mohou mít účast na Božím plánu, že mohou žít s Bohem. Těžkosti cesty tomu nebyly na překážku.
To, že tato země není naším definitivním domovem, je důležité. Věřící mají jako hlavní občanství občanství Božího království, vše zde na zemi je prozatímní.
Cizinec se v cizí zemi nikdy necítí úplně doma, nikdy se nepřestane těšit na svou domovinu, nikdy nepřestane doufat, že ji ještě někdy spatří. Čím spíše věřící, pro kterého je domovem s ničím neporovnatelné nebe a tato země cizinou. ³
Příchozí je na tom podobně jako cizinec – je „náplavou“, nikdy mezi domácí úplně nezapadne.

14 Neboť ti, kdo to říkají, dávají najevo, že vyhlížejí vlast.

Co říkají? Že jsou cizinci a příchozí na zemi.
Tím, že věřící toto deklarují, vyjadřují že jejich domov je jinde, tedy u Boha.

15 Kdyby totiž myslili na tu, z níž vyšli, měli by čas se navrátit.

Kdyby si např. Abraham nepřestal myslet, že jeho domovem je Úr nebo Cháran, stále by jej to táhlo se do nich vrátit. A nakonec by se také vrátil. Toho ale byl dalek – celý život byl jasně upnutý na Boží sliby týkající se budoucnosti.

16 Avšak touží po lepší vlasti, to jest po vlasti nebeské. Proto se Bůh za ně nestydí, je-li nazýván jejich Bohem, neboť jim připravil město.

A Bůh takovýto postoj oceňuje: Abraham po celý svůj život jasně ukazoval, že to, na čem mu nejvíce záleží, je plnit Boží vůli, žít s Bohem. Že obtíže pozemského života na tom nemohou nic změnit.
To je postoj, který Nejvyšší výrazně oceňuje – Hospodin nenechá zahanbit někoho, kdo na Něho s takovou intenzitou a s takovými riziky spoléhá.
Bůh nedopustí, aby Abraham po své smrti a vzkříšení uslyšel: Jejda, Abrahame, tak se nám to nepovedlo, viď? Žádnou zaslíbenou zemi se mi pro tebe nepodařilo zajistit. Málo ses snažil. Trvalo ti to příliš dlouho. No, co se dá dělat.
Naopak: Bůh se k Abrahamovi hrdě přihlásí – Vidíte ho? Tohle je on, tohle je „můj kluk“. Celý život se ke mně hrdě hlásil, byl ochoten kvůli mě obětovat úplně všechno. Pojď, „Abri“, teď už se konečně dočkáš, teďuž si odpočineš – všechno mám pro tebe připraveno, ta zaslíbená země tě čeká.

17 Vírou Abraham obětoval Izáka, když byl zkoušen; ten, který přijal ta zaslíbení, obětoval jediného syna,

Po krátké „odbočce“ se dostáváme k neopominutelnému „highlightu“ Abrahamova života.
K vrcholnému testu, kterým prošel. Šlo o jednu z největších (a prvních) Božích zkoušek v dějinách.
Snad by se dala srovnat se zkouškou Jóbovou, ten ale neobětoval své děti dobrovolně, jejich smrt nemohl ovlivnit.
Obětování vlastního syna se vymyká všem představám: Rozhodně šlo o obětování toho nejcennějšího. Obětovat sám sebe je proti tomu „maličkost“.
Abraham přijal ta zaslíbení: tedy slib, že bude otcem národů. Činilo to jeho zkoušku lehčí nebo těžší?
- Těžší, protože měl „zlikvidovat“ to jediné, na čem při vyhlížení splnění slibu mohl stavět.
- Lehčí, pokud jeho víra byla tak pevná, že si byl jist, že Bůh to přesto „nějak udělá“. Izákovo narození bylo samo o sobě tak zázračné, že Abrahám mohl mít dostatečnou víru i na jeho vzkříšení z mrtvých.
V každém případě to byla zkouška všech zkoušek – ani sebevětší víra neumožní, aby člověk takovou věc udělal s lehkým srdcem, ve smyslu: Vždyť vlastně o nic nejde, Izáku, za chvíli jsi tady zase zpátky vzkříšený.

18 o kterém bylo řečeno: ‚⁽Z Izáka⁾bude povoláno tvé símě.‘

ř.: V Izákovi^;
To byl obsah Božího slibu.

19 Usoudil, že Bůh je mocen křísit i z mrtvých. Proto ho dostal zpět ⁽jako předobraz⁾.

ř.: v podobenství (n.: symbolicky);
Abraham přijal ta zaslíbení: tedy slib, že bude otcem národů. Činilo to jeho zkoušku lehčí nebo těžší?
- Těžší, protože měl „zlikvidovat“ to jediné, na čem při vyhlížení splnění slibu mohl stavět.
- Lehčí, pokud jeho víra byla tak pevná, že si byl jist, že Bůh to přesto „nějak udělá“. Izákovo narození bylo samo o sobě tak zázračné, že Abrahám mohl mít dostatečnou víru i na jeho vzkříšení z mrtvých: Kdo dokáže, aby dva tak staří lidé měli potomka, dokáže i vzkřísit zabitého.
V každém případě to byla zkouška všech zkoušek – ani sebevětší víra neumožní, aby člověk takovou věc udělal s lehkým srdcem, ve smyslu: Vždyť vlastně o nic nejde, Izáku, za chvíli jsi tady zase zpátky vzkříšený.

20 Vírou požehnal Izák Jákobovi a Ezauovi i v tom, co se týkalo věcí budoucích.

Posouváme se o generaci dále, k Izákovi. Izákův život byl na velké události poměrně chudý. Přesto se mezi hrdiny víry dostal. Čím?
Požehnáním svým synům. Víme, že se odehrálo za poměrně nestandardních okolností, když si Jákob lstí neprávem přivlastnil požehnání prvorozeného.
Jak Izák žehnal? (Gn 27)
- Jákobovi (požehnání prvorozenému): Bůh ti dá z rosy nebes i ze žírnosti země, také hojnost obilí a nového vína.⁽Národy ti budou sloužit a lidé se ti budou klanět, staň se pánem svým bratrům a budou se ti klanět synové⁾ tvé matky. Ti, kteří tě proklínají, jsou prokletí a ti, kteří ti žehnají, jsou požehnaní.
- Ezauvi („zbytkové“ požehnání z nouze): Hle, tvé sídlo bude bez žírnosti země a bez nebeské rosy shůry. Budeš živ ze svého meče, ale svému bratru budeš sloužit. Když se budeš toulat, strhneš jeho jho ze své šíje.
Velkou víru vyžadovalo dívat se při žehnání svým synům tak daleko do budoucnosti. Věřit, že z těchto dvou obyčejných problémových kluků vzniknou velké národy, z nich jeden bude dokonce pevnou součástí Božího plánu spásy světa.

21 Vírou Jákob, když umíral, požehnal každému ze synů Josefových, a ‚poklonil se Bohu nad vrcholem své berle‘.

Jsme zase o generaci dál.
Jákobova víra se projevila vícekráte a výrazně – zde autor vypichuje opět žehnání potomkům. Proč?
Poněvadž se Jákob při žehnání, podobně jako Izák, vyjadřuje ke vzdálené budoucnosti svých potomků: Ať požehná tyto chlapce, ať je v nich jmenováno jméno mé a jméno mých otců Abrahama a Izáka. Ať se velice rozmnoží v zemi. … I on se stane lidem a také on bude veliký. Avšak jeho mladší bratr bude větší než on a jeho potomstvo naplní národy.
Věřit, že z těchto chlapců vznikne velký a mocný národ, víru opravdu vyžaduje.
Co přesně znamená poklonil se Bohu nad vrcholem své berle, asi jasné není. Jistě nějaký výraz úcty vůči Bohu, vyjádření si uvědomění vyšší autority. Možná poděkování za všechnu přízeň, kterou mu Hospodin během života poskytoval a jeho potomkům ještě hodlá poskytnout.

22 Vírou Josef, když dokonával, se zmínil o vyjití synů Izraele a dal příkaz o svých kostech.

Josef v tomto nezůstal za svými umírajícími předky pozadu – také před smrtí hovoří o slavné budoucnosti potomků Izraele.
Jeho duchovní vhled a také jistě jeho přání hovořily o tom, že Izraelci v Egyptě „neuvíznou“ nastálo. Že jednou se odtamtud dostanou a dostanou svou vlastní zemi.
Přál si také, aby byl v této budoucí zaslíbené zemi jednou pohřben, aby tam byly jeho kosti z Egypta přeneseny.
Možná ne kosti, ale mumie – pokud tedy převzal egyptské způsoby i co do zacházení s mrtvými.
Toto vše jistě vyžadovalo víru – přes zřetelné Boží jednání v Jákobově i Josefově životě (Bůh Josefa dostal na druhou nejvyšší pozici v egyptské říši!), Izraelců bylo dohromady kolem sedmdesáti.
Bůh si Egypt použil pro Izraelce jako „inkubátor“ a během čtyř set let jej rozmnožil na více než milion osob.

23 Vírou Mojžíš, když se narodil, byl svými rodiči po tři měsíce skrýván, protože viděli, že dítě je krásné, a nezalekli se králova nařízení.

Zde je vyzdvihována víra Mojžíšových rodičů: Kdyby totiž neměli žádný vyšší pohled, kdyby pro ně byl časný život počátkem a koncem všeho, kdyby nevěřili ve vyšší spravedlnost a v Boží ochranu, neriskovali by kvůli záchraně svého syna své životy.
Tři měsíce není maličkost – kdo někdy četl nějaké svědectví o skrývání Židů za Druhé světové války (Např. slavnou knihu Corrie ten Boom Utočiště) nebo viděl např. film Musíme si pomáhat, má představu, jak riskantní muselo být skrývat těhotenství a pak po tři měsíce kojence.
Jistě za rozhodnutím Mojžíšových rodičů bylo skryto mnoho modliteb a slz.
Poznámka protože viděli, že dítě je krásné, mi přijde divná – každé dítě je pro své rodiče krásné. Kdyby Mojžíš nebyl pěkné miminko, dali by ho rodiče Egypťanům k zabití?
(Historii hrdinných židovských porodních bab Šifry a druhá Púy známe z první kapitoly knihy Exodus).

24 Vírou Mojžíš, když vyrostl, odmítl být nazýván synem faraonovy dcery

ř.: se stal velkým;
Mojžíš je jeden z nejlepších příkladů toho, co to znamená jednat podle víry: Všechny okolnosti hovořily pro to, aby se ztotožnil se svým princovským postavením – bylo to bezpečné, pohodlné a po všechny stránkách výhodné.
Důvody pro to, aby své postavení odmítl byly kompletně postaveny na víceméně matných informacích o tom, že existuje Hospodin, který se zabývá izraelským národem. Jaké informace mohl mít Mojžíš k dispozici?
- Svou jinakost viděl z toho, že byl (téměř jistě) obřezán (což byl mimochodem od jeho rodičů „nezodpovědný“ risk – šance na to, že jejich Plaváčka najde někoho, kdo se ho ujme, se obřezáním značně snižovaly).
- Jak víme, kojila ho jeho vlastní matka – nevíme, jak dlouho s ním zůstala v kontaktu, ale jistě mu leccos mohla stihnout předat
- Otázka Židů se na královském dvoře jistě významně řešila a Mojžíšovi u toho pravděpodobně vždy „hořelo srdce“.
Informací zjevně bylo dost, aby pochopil, že Židem je. Dilema, zda se ke svému nepopulárnímu národu přihlásit, nicméně zůstalo těžkým.
Obrat Odmítl být nazýván synem faraonovy dcery ukazuje, že v určitém okamžiku se ke svému židovství na faraonově dvoře skutečně přihlásil.

25 a vyvolil si raději spolu s Božím lidem snášet útrapy, než mít dočasný požitek z hříchu.

n.: zlé zacházení;
Je jasně řečeno, že volba byla těžká – přihlášení se k Božímu lidu přinášelo (do)časné (ve smyslu pozemské, dočasné; opačný pojem k „na druhém břehu“, věčné) problémy. Zůstat Egypťanem naopak přinášelo samé časné výhody.
Požitek z hříchu existuje – není třeba si namlouvat, že nikoliv. Že hřích je vždy hnusný, není pravda. Následky hříchu určitě; z dlouhodobé perspektivy jistě. Hřích sám ale bývá většinou příjemný a nehřešit nepříjemné.
Pro ilustraci si vezměme to, čemu se říká „Sedm smrtelných hříchů“: Pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost jsou do jednoho příjemné. Pokora, štědrost, přejícnost, sebeovládání, zdrženlivost, střídmost a pracovitost jsou náročné a nepohodlné.

26 Za větší bohatství než poklady Egypta pokládal pohanu Kristovu, neboť vzhlížel ke své odplatě.

Mojžíš stále (jako všichni věřící všech dob) před volbou: poklady nebo pohana. Mít se dobře na zemi nebo být s Bohem, dostat odplatu od Něho.
To, že autor přidává ke slovu pohana adjektivum Kristova, je pozoruhodné. Mojžíš žil stovky let před Kristem. Vidíme, že všichni věřící všech doba a míst se (tajemným, ale nepochybným) způsobem vztahovali ke Kristu.
Kristus rozhodnutí „poklady nebo pohana“ řešil a vyřešil v nejryzejší podobě – všichni věřící včetně Mojžíše jej v tom následují

27 Vírou opustil Egypt a nebál se králova hněvu; odolal, jako by viděl Neviditelného

Jde o jednu z nejjasnějších, nejpochopitelnějších definic víry: Věřit znamená jednat ne na základě okolností, ale na základě Božího názoru. A to přestože okolnosti jsou nyní viditelné a Bůh neviditelný.
Jde o univerzální princip:
Vše, co jako věřící děláme, děláme kvůli tomu, že existuje Bůh. To, že je momentálně neviditelný, na tom nic nemění. Viditelné okolnosti, které hovoří proti tomu, na tom rovněž nic nemění. To je víra.

28 Vírou ⁽slavil Hod beránka⁾ a pokropení krví, aby se Zhoubce nedotkl jejich prvorozených.

ř.: učinil paschu;
n.: polití^;
Vzít si domů beránka, zabít ho a jeho krví natřít veřeje – to vše kvůli přesvědčení, že to může zachránit život mé rodiny, je značně bláznivé. Udělat to, vyžaduje velkou víru.

29 Vírou prošli Rudé moře jako po suché zemi, ⁽když se však o to pokusili⁾ Egypťané, moře je pohltilo.

ř.: o což vzavše pokus;
Vstoupit do koridoru mezi vodními stěnami také není jen tak – musím věřit, že Bůh ví, co dělá. Že má věci pod kontrolou.

30 Vírou padly zdi Jericha, když je obcházeli po sedm dní.

Dělat kolem nedobytného Jericha po celý týden „bláznivé divadlo“ jen proto, že to přikázal neviditelný Hospodin, také vyžaduje velkou víru.
Ale vyplatilo se to.

31 Vírou nevěstka Rachab nezahynula spolu s těmi, kteří neuposlechli, protože s pokojem přijala vyzvědače.

Mezi hrdiny víry se dostala i prostitutka Rachab – co tato „pochybná žena“ udělala tak zvláštního? Uvěřila, že ti podivní kočovníci, kteří přitáhli z bůhvíodkud, jsou Božím národem, který porazí jejich nedobytné město – a zachovala se podle toho.

32 A co mám ještě říkat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích,

Autor končí se jmenovitým výčtem hrdinů víry. Na závěr „vysype“ seznam dalších potenciálních biblických kandidátů, který ale jistě není zdaleka úplný.
Koho tedy zmiňuje, kdo mu vyskočil v mysli, když na lidi s opravdovou vírou myslel?
- Gedeon: Vojevůdce – byl ochoten jít bojovat proti extrémní přesile (vyžádal si předtím dvojí nadpřirozené ujištění).
- Barák: Vojevůdce – také ochotný bojovat proti velké armádě (pod zaštítěním Debory)
- Samson: Další soudce, nadpřirozeně obdarovaný. Měl za sebou velká vítězství i velké pády.
- Jiftách: Další soudce osvoboditel. Vypracoval se „od píky“.
- David: Bohatý turbulentní život původně pastýře ovcí, pak krále. Měl vztah k Hospodinu jako málokdo.
- Samuel: Prorok a soudce. Celoživotně zbožný, vždy ochotný poslechnout Boha

33 kteří skrze víru přemohli královské říše, uskutečnili spravedlnost, dosáhli zaslíbení, zavřeli tlamy lvům,

Co tyto lidi činilo hrdiny víry?
- přemohli královské říše: Postavili se na odpor mocným tohoto světa a s Boží pomocí zvítězili. Šlo o celkem „běžný“ model, kdy slabší Izrael přemohl silnější nepřátele.
- uskutečnili spravedlnost: Prosadila se díky nim spravedlnost proti nespravedlnosti.
- dosáhli zaslíbení: Bylo jim něco slíbeno a oni si počkali a opravdu se dočkali naplnění.
- zavřeli tlamy lvům: Riskovali smrt sežráním, ale Bůh je podržel. Jistě primárně napadne každého Daniel. Samson lva také přemohl, díky své nadpřirozené síle. David lva přemohl přirozeně.

34 uhasili sílu ohně, unikli ostří meče, nabyli moci ve slabosti, stali se silnými ve válce, ⁽zahnali na útěk⁾ vojska cizinců.

Pokračuje výčet?
- uhasili sílu ohně: jistě myšleno na Šadraka, Méšaka a Abed-Nego v ohnivé peci.
- unikli ostří meče: Celá řada biblických postav unikla smrti mečem (David, Mojžíš)
- nabyli moci ve slabosti: Překonali momentální krizi, vzchopili se, ve chvílích slabosti se posilnili v Hospodinu.
- stali se silnými ve válce: To, že Bůh nadpřirozeně posílí vojáky, je celkem „běžný model“.
- ⁽zahnali na útěk⁾ vojska cizinců? Oproti předpokladům odvrátili útok agresorů.

35 Ženy dostaly své mrtvé ⁽zpět vzkříšené⁾, jiní byli mučeni, ⁽a nepřijali vysvobození⁾, aby dosáhli lepšího vzkříšení,

ř.: nepřijavše vykoupení;
Někteří hrdinové víry byli ochotni se pro Krista nechat zabít – a Bůh se k tomu přiznal vzkříšením.
Jiní stojíce před volbou mučení nebo zapření Krista, odmítli zapřít.

36 jiní zas zakusili veřejný posměch a bičování, ba i pouta a vězení,

Seznam možných pronásledování pro víru pokračuje: Lidé ochotní pro neviditelného Boha podstoupit utrpení, jsou hrdiny. Bůh jejich jednání velmi oceňuje.
Možností utrpení je spousta:
- veřejný posměch: Hlásit se ke Kristu je v očích světa často bláznovstvím. Zvláště v komunistických zemích byli křesťané považováni za méněcenné a byli uráženi a ponižováni (v Sovětském svazu, v Číně i jinde přímo vražděni a vězněni). I dnes jsou křesťané nejvíce perzekuovanou skupinou.
- Jeden můj vyučující na VŠ vzpomínal, že když byl studentem, se na přednášce „vědeckého“ ateismu jako jediný ze třídy nebál k víře přihlásit. Jistě mu to nebude zapomenuto.
- bičování
- pouta a vězení

37 byli ukamenováni, rozřezáni pilou, ^[pokoušeni,^] zemřeli rozsekáni mečem, toulali se v ovčích rounech, v kozích kůžích, trpěli nedostatkem, zakoušeli útisk a zlé jednání.

Další formy zabíjení a mučení.
pokoušení: Zřejmě jim byla nabízena výměnou za zapření Krista milost.
Zbavení domova, nedostatek oblečení, nedostatek všeho, špatné oblečení.
útisk a zlé jednání od druhých.

38 Ti, jichž svět nebyl hoden, bloudili po pustinách, horách, jeskyních a roklinách země.

ř.: otvorech;
Lidé, kteří pro Krista byli ochotni se zříci všeho, co svět nabízí, stát se bezdomovci, tuláky a lidmi na útěku.
Svět jich nebyl hoden: Lidé s takto silnou vírou jakoby na tento svět ani nepatřili. Jsou ještě za svého života občany nebeského Kristova království, k němuž se upínají jako ke svému domovu.
Existují lidé, pro které je již nyní, za jejich života realita Nebes natolik silná a reálná, že tento svět pro ně ztrácí svou přitažlivost. Nemá jim, co nabídnout. Žít zde musejí, ale jejich domov to není – vyhlížejí ten lepší nebeský.

39 A tito všichni, ačkoli se jim dostalo svědectví skrze víru, neodnesli si zaslíbení,

Ani jejich silná víra jim nebyla zárukou toho, že se za svého pozemského života dožijí naplnění Božích slibů.
Bůh jejich velkou víru velmi oceňuje, to ale neznamená, že je nutně zachrání nebo vysvobodí. Záchrana či vysvobození přijdou, Bůh své sliby drží – ale ne nutně se to musí stát „na této straně“.
Osudy zmíněných věřících byly velmi rozdílné – někteří byli zachránění, někteří nikoliv. Na Boží věrnosti to nic nemění, ta je absolutní, pouze Boží načasování může být různé.

40 protože Bůh pro nás zamýšlel něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli dokonalosti bez nás.

Proč Bůh splnění svých slibů někdy odkládá? Protože čeká na závěrečnou společnou oslavu všech věřících. Nechce, aby si někteří již „užívali“ plnosti, zatímco druzí se ještě „plahočí“ na zemi ve zkouškách, problémech a utrpení.
Sám Ježíš je nám v tomto příkladem – On sám se rozhodl počkat se závěrečnou nebeskou oslavou na chvíli, kdy již v nebi bude shromážděn plný počet těch, kdo mají být zachráněni. Ježíš má svou misi již za sebou, s oslavou ale vyčkává (symbolizuje to tím, že nepije víno).
Na druhém břehu nás čeká dokonalost. Bůh ale plánuje dokonalost pro všechny, ne pouze pro některé – s tím, že ostatní si ještě budou muset počkat. Dokonalost pro všechny spasené bude nastolena při Kristově návratu, kdy bude naplněn počet spasených.
Do té doby ti, kdo již na druhý břeh vešli, musejí na své bratry a sestry vyčkávat.

Případně s Ježíšem, jak tvrdí Asher Intrater a jak si myslím i já. ↩︎
Návštěvou andělů a Ježíše ↩︎
Viz též příběh: Ještě nejsi doma v sekci Články ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz