1 A Ježíš k nim znovu promluvil v podobenstvích:
- V tomto případě je Ježíšovi podobenství jistě prostředkem k tomu, aby věci učinil jasnějšími, nikoliv, aby „odfiltroval“ povrchní zájemce
2 Království Nebes (je podobné) králi, který vystrojil svatbu svému synu.
- Ježíš se mnoha způsoby snaží vysvětlit podstatu a četné aspekty Božího království
- Jde o jeden z ústředních motivů jeho kázání, možná o hlavní. O Božím království (jde o synonymum zde použitého Království nebes) pojednává třetina až polovina Ježíšových slov zachycených v synoptických evangeliích.
- Pochopit, jak to s Božím královstvím vlastně je, není elementární – je reálné, dostupné, přitom skryté, rostoucí, aj., aj.
- Zde se dozvíme o některých aspektech toho, jak je možno se do Božího království dostat.
- Král vystrojil svatbu synovi: Jde zajisté o zásadní událost pro krále, pro syna i pro celé království. Svatba je jednou z nejdůležitějších událostí v lidském životě, a to pro všechny zúčastněné:
- Syn opouští otcovskou rodinu a spojuje svůj život s novou parnerkou.
- Zakládá novou rodinnou jednotku
- Otec na jedné straně ztrácí syna, na druhé straně se raduje z jeho radosti. Také z toho, že se mu podařilo dovést své dítě až k svatbě, tedy do zralé dospělosti.
- Jde o obrovskou slavnost, na které má podíl celé království.
- V pozadí je ještě nevěsta, ale o té zde řeč nebude
- Králem je jistě Hospodin, Synem Ježíš, nevěstou církev. Cílem dějin je přivést věřící do úzkého a trvalého vztahu se svým Zachráncem.
- Manželství je nejužší možný vztah mezi lidmi a spolu se vztahem rodič-dítě je často používán k vyjádření toho, jak má vypadat vztah Boha a lidí – má být hluboký, láskyplný, otevřený a věrný.
- Do manželského vztahu se Synem církev vstupuje již nyní, pouze se vše odehrává ve skrytosti. Svatba zde spíše symbolizuje Kristův návrat a „zviditelnění“, závěr dějin, kdy věci již budou jasné a věřící všech dob a míst budou shromážděni k setkání se svým Pánem na Olivovou horu.
- Pro nás osobně může být vstupem na na naší svatbu okamžik naší smrti.
- Je zjevné, že pro Hospodina není spása lidí pouhou teoretickou abstraktní záležitostí. Je v ní hluboce osobně a citově zainteresován. (Obětoval za nevěstu svého Syna). Jde o velkou věc, o největší událost v dějinách (po Kristově kříži), o vyvrcholení dějin. Bůh si ji bere velmi osobně, velmi ji prožívá.
- Každá svatba je veřejná, slavná, slavnostní, radostná, spojená s hostinou a radostí.
3 A poslal své otroky, aby zavolali pozvané na svatbu; ale ti nechtěli přijít.
- Bůh prostřednictvím svých služebníků lidi na svatbu zve. Jistě jde o obraz křesťanů, kteří zvěstují lidem dobrou zprávu o Kristu.
- Svatební hostina není určena pro všechny královy poddané – vidíme, že je pouze pro pozvané. Kdo jsou těmi pozvanými?
- V prvním plánu jistě židé, potomci Abrahamovi. Až druhotně do spásy měli vstupovat pohané.
- To je jedna linie tohoto podobenství – prvotně pozvanými byli židé, potomci Abrahamovi.
- Podobenství ale také hovoří obecněji: pozvaným je pak každý člověk. Věřím, že každému člověku se během jeho života dostane od Nejvyššího pozvání.
- Logicky naskakuje otázka: Proč, proboha, pozvaní nechtěli přijít? Při prvním pozvání potenciální hosté svou neúčast nezdůvodňovali, zkrátka: „Ne, nemáme zájem“
- Mimochodem pro královy služebníky to musel být šok, nepochopitelný postoj. Stejně jako křesťanům připadá nepochopitelné, proč lidé odmítají pozvání ke Kristu.
4 Poslal znovu jiné otroky (se slovy): ‚Řekněte pozvaným: Hle, přichystal jsem svou hostinu, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, přijďte na svatební hostinu.‘
- Následuje druhé pozvání. To je důležité. Král to mohl nechat tak již v této chvíli. Mohl se rozhněvat již nyní. On ale naléhá, přesvědčuje, vysvětluje. Proč?
- Na pozvaných mu záleží, rád by je na hostině měl. Není to tak, že mávne rukou. Jde o lidi mu blízké, na jejichž účasti mu opravdu záleží.
- Domnívá se, že někde vznikla chyba v komunikaci – že pozvaní nepochopili, o co jde. Že nepochopili závažnost chvíle, naléhavost pozvání; že jim nedošlo, jak je tato událost pro krále důležitá.
- Zdůrazňuje, že příprava hostiny nebyla maličkost. Že hostina bude obrovská a její příprava náročná. Množství poraženého dobytka ukazuje nejen na velkou finanční nákladnost hostiny, ale vyžadovala také týdny příprav a stovky zapojených kuchařů a jiných pracovníků.
- To by pro pozvané jistě mělo být motivující: V našem běžném životě odmítnout pozvání na „obyčejnou“ návštěvu ještě lze, ale odmítnout pozvání na dlouho chystanou hostinu, je těžké a urážlivé. „Když už se s tím tak chystali, naložili maso na gril, tak tam budeme muset zajít“.
5 Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem.
- Ani další argumenty, přesvědčování a naléhání na postoji pozvaných nic nezměnily – odešli za svými záležitostmi.
- Z paralelního podobenství v jiných evangeliích víme, že někteří poslali omluvu, zde o tom zmínka není. Zkrátka služebníky odmítli či „vyignorovali“.
- Proboha proč? Nemůžeme se neptat. Možností je řada:
- Především nepovažovali svatbu za důležitou. V žebříčku svých priorit měli krále a záležitosti jeho se týkající nízko, rozhodně níže, než běžné povinnosti svých životů.
- O účast na hostině nestáli. Ani líčení skvělé hostiny je dostatečně nemotivovalo.
- To ale není vše – pozvaní totiž krále nejen ignorovali, oni jej neuznávali, neměli rádi, neuznávali jeho kralování a autoritu. Byli vůči němu v latentní vnitřní vzpouře.
- Šlo zřejmě nejen o prostý nezájem (král a jeho záležitosti mě nezajímaví), ale také o aktivní odmítnutí královy autority (tohohle člověka za krále nechci, jako krále ho neuznávám). Proto se nehodlám dostavit na jím organizovanou svatbu
- V běžném životě totiž každý rád opustí rutinu svého života a zúčastní se svatby, kde se může zadarmo najíst, napít a poradovat. To, že pozvaní odmítli, ukazuje, že krále neměli rádi.
- V našich běžných životech, abychom odmítli pozvání na svatbu, musíme mít opravdu závažný důvod, proč se nemůžeme nebo nechceme zúčastnit. A jde-li o někoho nám opravdu blízkého, na kom nám opravdu záleží, zařídíme si účast za každou cenu – vše ostatní odsuneme.
6 Ostatní se zmocnili jeho otroků, ztýrali je a zabili.
- Reakce zvaných nebyla jednotná – někteří pouze odmítli, jiní ale na posly brutálně zaútočili.
- Proč? Vlastně? Šlo o jasné vyhlášení války. Nechceme tě za krále, nenávidíme tě
- Otroci za nic nemohli – vykonávali pouze králův rozkaz. Navíc přicházeli se srdcem na dlani, s vstřícným pozváním.
- Pozvaní reagovali na vstřícnost a dobro extrémním zlem – na přátelsky napřaženou ruku fackou do obličeje.
- Jde opět o dvojí obraz:
- o obraz odmítavé reakce židů na korekce četných Božích proroků a nakonec na Kristovo vtělení
- o obraz odmítavé reakce lidí na zvěstovatele evangelia. O všechna trápení misionářů a evangelistů všech dob a zemí.
- Boží zvěst je vůči lidem extrémně vstřícná – Hospodin nabízí napřaženou ruku k navázání vztahu. Udělal pro to více, než maximum – obětoval svého Syna. Lidé důvod k nenávistným reakcím opravdu nemají.
7 (Král se rozhněval), poslal svá vojska, zahubil ony vrahy a jejich město vypálil.
- Těžko lze očekávat jinou reakci – veškeré vstřícné kroky byly již vykonány a odmítnuty.
- Bůh jednou všechno zlo smete. Nic, špatného, co lidé vykonali, nezůstane nepotrestáno.
- Král, který není ochoten nebo schopen prosadit svou autoritu, žádným králem vlastně není. Není pochyb, že Stvořitel svou vůli prosadí. To, že zatím vyčkává, není známkou jeho slabosti, ale trpělivého vyčkávání.
8 Potom řekl svým otrokům: ‚Svatba je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni.
- Prvotní plán byl lidmi odmítnut.
- Prvotní Boží plán je spása všech lidí, Židů jako prvotiny, pak všech ostatních. Všichni ale spasení nebudou.
- Bůh si k sobě rozhodně nebude brát ty, kdo o to nestojí.
- Kristus se nikdy nevnucoval a nikdy nikoho k následování nenutil.
9 Jděte tedy na křižovatky cest a každého, koho naleznete, pozvěte na svatební hostinu.‘
- Křižovatky jsou místem, kde člověk potká „kde koho“.
- Slovo každého ukazuje na nulový před-výběr: Jdeš zrovna kolem? Jsi pozván. Nikdo se tě neptá na původ, rodinnou situaci, ekonomický status ani na charakterové vlastnosti.
10 I vyšli ti otroci na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré. A (svatební síň) se naplnila stolovníky
- ř.: ležícími u stolu, tj. hosty;
- Že se shromáždili zlí i dobří, ukazuje znovu na to, že kritéria pro vstup nesouvisela s charakterem, ale pouze s ochotou nechat se pozvat.
- U stolu muselo být veselo – pestrá směs lidí rozličného postavení a ras se ocitla pohromadě. Jediným spojovacím článkem této směsice byl kladný vztah ke králi. V hodovní síni musela panovat euforie – to, že jsem se sem dostal zrovna já, je ryzím důvodem k radosti.
- Přesně tak to funguje v církvi – pravá církev není společenstvím dokonalých, ale podobným „mixem“ lidí nejrůznějších typů a charakterů. Často, možná většinou se v církvi shromažďují lidé „horší“, než mimo církev.
- Křesťany spojuje společná „kvalifikace“: mají rádi krále, jsou vděčni za Jeho vstřícnost. Ve všem ostatním se často liší a jsou problémoví.
11 Když král vstoupil, aby se na stolovníky podíval, spatřil tam člověka, který na sobě neměl svatební šat.
- Smysl podobenství byl doposud poměrně jasný.
- Nyní Ježíš otvírá poměrně nečekanou druhou významovou linii.
- Král přichází mezi své hosty a je jistě bouřlivě vítán a oslavován.
- Jak se stolovníci na hostinu dostali, víme – byli namátkou vybráni. Kdo je tedy ten, který na sobě nemá svatební šat?
- Kromě ochoty nechat se pozvat, tedy zjevně existovalo pro vstup ještě další kritérium – být adekvátně oblečen. Vstup bez adekvátního oblečení bylo katastrofálním přešlapem.
- Jak tedy pozvaný člověk získal svatební šat? Šel se domů převléct?
- Ježíš to neříká, pouze ukazuje strašné důsledky, které jeho nedodržení dresscodu (neúcta) měla (vyvržení do pekla).
12 I řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem vešel bez svatebního roucha?‘ A on oněměl.
- Tato králova otázka a hostovo mlčení jsou pro pochopení zásadní: Kdyby totiž existoval jakýkoliv důvod (či dokonce jen výmluva), proč se host nemohl adekvátně převléci, jistě by ji uvedl. Nestihl jsem se převléci, nemám adekvátní oděv, nevěděl jsem o tom.
- Je však zcela zjevné, že k tomu, aby host nebyl převlečen, žádný důvod nebyl: On věděl, že se svatební roucho vyžaduje a bylo v jeho moci si je opatřit. Jak?
- Král totiž určitě všem pozvaným svatební roucha zapůjčil nebo daroval. Každý pozvaný byl informován, jaký dress code je vyžadován a byl odeslán do královských šaten. Nezajít si tam byla čirá svévole.
- Svatebním šatem je nade vší pochybnost obmytí od hříchů Kristovou krví. Na Boží hostinu jsou zváni všichni lidé, kteří přijmou pozvání a kteří obmyjí své hříchy v Kristově krvi. Lidé špinaví a smradlaví od hříchu vpuštěni nebudou.
- A protože pro přijmutí očištění stačí uvěřit Kristu, žádný člověk nebude mít před Bohem omluvu ani výmluvu. Každý nevěřící před Bohem oněmí. Jediný důvod, proč někdo svatební roucho nepřijal, totiž je, že je odmítl.
13 Tehdy řekl král služebníkům: ‚Svažte mu nohy a ruce a vyhoďte ho do nejzazší temnoty; tam bude pláč a skřípění zubů.‘
- Trest za nepřijetí svatebního roucha je nekompromisní – jde o jeden z Ježíšových nejexplicitnějších popisů pekla:
- Svázání na rukou a na nohou nedává naprosto žádný prostor k odporu
- Vyhození ven znamená odstranění z okruhu králových poddaných. Nejde o královské vězení nebo něco podobného – ten člověk byl z královy přítomnosti definitivně odstraněn.
- Nejzazší temnota: Jde o místo nepředstavitelně vzdálené a temné.
- Tam bude pláč a skřípění zubů: vyjádření nejhlubšího absolutního zoufalství.
14 Neboť je mnoho pozvaných / povolaných, ale málo vybraných / vyvolených.
- Dle poznámky ČSP: [To jsou ti, kteří uposlechli Boží pozvání. Své vybrání tedy provádí vlastně každý sám.]. Úplně tak to není – jde o tajemnou kombinaci Božího pozvání a lidské reakce.
- Ježíš zřejmě shrnuje celé podobenství – mluví o těch, kdo odmítli; o těch, kdo se vzbouřili i o tom, kdo byl vyhozen od hostiny.
- Nepoměr mezi množstvím pozvaných a nakonec skutečně spasených zjevně bude výrazný.
- A svými důsledky je vcelku jedno, co neúčast způsobilo (zda odmítnutí pozvání nebo odmítnutí svatebního šatu) – konec obou skupin je stejně špatný.
15 Tehdy farizeové šli a poradili se, jak by ho chytili za slovo.
k 12:13 – Mk 12:17//; L 20:20 – L 20:26bMt 12:14p; Ž 2:2cL 11:54; Př 6:2; Ž 56:6n~; Iz 29:21~; Jr 18:18~
- 16A hposlali k němu své učedníky spolu s herodiány,v11skteří sřekli: „Učiteli,a víme, že jsi pravdivýb a cBoží cestěc učíš podle pravdy.t12 A nedbáš na nikohot13 , neboť (nebereš ohled na postavení člověka).t14v11 [židovští přívrženci Heroda Velikého (Mt 2:1p) a jeho rodiny; Mk 3:6; Mk 12:13†] t12 ř.: v pravdě; n.: pravdivě; Ř 2:2p; 2K 7:14; Ko 1:6; 3J 1:3t13 tj. nezáleží ti na tom, co si kdo o tobě myslí či říká; srv. Ga 1:10t14 ř.: nehledíš do tváře lidí; [vazba navazuje na h. idiom „pozvedat tvář“ (Dt 10:17); srv. Sk 10:34; Ř 2:11; Ga 2:6; Ef 6:9; Ko 3:25; 1P 1:17] aMt 8:19p bJ 7:18; J 18:37cSk 18:26
- 17Řekni nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dát daňa císaři, nebo ne?“ aMt 17:25
- 18Ježíš poznal jejich (zlý úmysl)t15 a řekl: „Proč mne zkoušíte,a pokrytci?bt15 ř.: špatnost / nepravost; L 11:39; Sk 3:26; Ř 1:29; 1K 5:8aMt 16:1bMt 6:2; Mt 23:13
- 19Ukažte mi peníz daně.“ Přinesli mu denár.v16v16 [Obvyklá řím. mince, kterou se platila daň císaři. Na jedné straně byl obraz císaře Tiberia (L 3:1), na druhé nápis: Tiberius Caesar Augustus, syn božského Augusta (L 2:1)]; Mt 18:28; Mt 20:2; Zj 6:6
- 20hŘekl jim: „Čí je ten obraz a nápis?“
- 21Odpovědělit17 mu: „Císařův.“ Tu jim hřekl: „Co je tedy císařovo, odevzdejte císaři,a a co jecBoží, cBohu.“v18t17 ř.: Říkají v18 [na člověku je Boží obraz (Gn 1:26; 1K 11:7), tudíž patří Bohu] aŘ 13:7
- 22sKdyž tosuslyšeli, užasli, nechali ho a odešli.aaMk 12:12
- 23Va ten den k němu přišli saduceové,b kteří říkají, že není vzkříšení,t19 a zeptali se ho: t19 ř.: vstání; Sk 23:8; 1K 15:12aMk 12:18 – Mk 12:27//; L 20:27 – L 20:40bMt 3:7
- 24„Učiteli, Mojžíš řekl: ‚Zemře-li někdo bezdětný, jeho bratr ssi spodle sřádu sšvagrovství svezme jeho ženu a svému bratrovi (vzbudí potomka).t20‘at20 ř.: postaví semeno aDt 25:5//; Gn 38:8
- 25U nás bylo sedm bratrů. První se oženil a zemřel; a sprotože sneměl potomka, zanechal svou ženu svému bratrovi.
- 26Stejně i druhý a třetí, až do sedmého.
- 27Poslední ze všech zemřela ta žena.
- 28Kterému z těch sedmi sbude tedy ta žena spatřit přit21 vzkříšení? Vždyť ji měli všichni.“ t21 ř. en – ‚ve‘
- 29Ježíš jim odpověděl: „Bloudíte, sprotože sneznáte Písmaa ani cBoží moc.baJ 20:9; Ř 15:4:: bJr 32:17~; Sk 26:8~
- 30Přit21 vzkříšení se totiž lidé nežení ani nevdávají,a ale jsou jako Boží anděléb v nebi. t21 ř. en – ‚ve‘ aMt 24:38bMt 18:10
- 31sPokud sjde so vzkříšení mrtvých, nečetlia jste, co vám bylo od cBoha řečeno slovy: aMt 12:3!
- 32‚Já jsem cBůh Abrahamův, cBůh Izákův a cBůh Jákobův‘?aBůh není cBohem mrtvých, ale živých.t22“ t22 ř.: žijících aEx 3:6//; Ex 3:15n; Sk 7:32
- 33sKdyž to zástupy suslyšely, byly ohromeny jeho učením.aaMt 7:28
- 34sKdyža farizeové suslyšeli, že umlčel saduceje, sešli se spolu aMk 12:28 – Mk 12:31//; L 10:25 – L 10:28
- 35a jeden z nich, [zákoník], ho chtěl zkoušett23 a zeptal se: t23 n.: pokoušet; v. Mt 22:18
- 36„Učiteli, které přikázání je v Zákoně největší?t24“ t24 ř.: velké
37 On mu řekl: „‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.
ř.: fBudeš milovat
38 To je největší a první přikázání.
- ř.: velké
39 Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sebe samého
- ř.: fBudeš milovat
- aLv 19:18//
40Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci.“aaMt 7:12
41sKdyžasse farizeové pshromáždili, Ježíš se jich zeptal: aMk 12:35 – Mk 12:37//; L 20:41 – L 20:44
42„Co si myslíte o Mesiáši?a Čí je syn?“ hŘekli mu: „Davidův.“baMt 2:4p bMt 1:1; Mt 9:27
43hŘekl jim: „Jak to tedy, že ho David v Duchuanazývá Pánem, skdyž spraví: aSk 1:16; Zj 1:10
44‚Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud tvé nepřátele nepoložím (za podnož tvých nohou)t26‘?at26 srv. Iz 66:1; 1K 15:25; Žd 10:13; var.: pod tvé nohy aŽ 110:1; Sk 2:34; Žd 1:13
45Jestliže ho tedy David nazývá Pánem, jakpak je jeho synem?“
46A nikdo mu nemohl odpovědět ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil zeptat.