Židům – kapitola 13

1 Bratrská láska ať zůstává. 

• Nyní následuje směs pokynů.
• Láska je vždy nejzásadnější. Situace jsou různé, život je složitý, v církvi to nebývá jednoduché – lásku je třeba nikdy neztratit ze zřetele. Láska musí být úběžníkem řešení všech situací. Láska se nedá přehnat, láskou se nedá nic zkazit.

2 Nezanedbávejte pohostinnost; vždyť skrze ni někteří nevědomky pohostili anděly.

• ř. filoxenia (‚pohostinnost‘) Ř 12,13†; srv. slso 1P 4:9; Tit 1:8; 2Kr 4:8; Mt 25:35; Sk 16:15;
• O pohostinnosti se příliš nemluví, přesto je velmi důležitá. Pohostinní lidé jsou darem pro společenství.
• Být pohostinný přitom není maličkost – vyžaduje to otevření domácnosti, nepohodlí, opuštění komfortní zóny a také náklady navíc. Je obtížná zvláště pro introverty.
• Náš národ při srovnání s ostatními příliš pohostinný není. Může to být dáno naší uzavřenou národní povahou, ale také objektivními okolnostmi (např. bydlením v bytech a v jednogeneračních rodinách).
• Pohostinní jsou tradičně muslimové – úcta k hostům je velmi příjemným rysem jejich náboženství.
• Autor zdůrazňuje, že pohostinnost je třeba neopomíjet, nezanedbávat. Je třeba se na ni soustředit, myslet na ni.
• Poznámka o andělech odkrývá zcela nečekanou a extrémně zajímavou informaci:
  • Po světe se „v převlečení“ pohybují andělé.
  • Příležitostně se nechávají pozvat lidmi.
• S ozvěnami této skutečnosti se zřejmě setkáváme v pohádkách.
• Informace je to extrémně zajímavá, nicméně nastoluje nezměrné množství dalších nezodpověditelných otázek: Co tady andělé dělají? Jak jsou jejich inkognito mise časté? Nechávají se hostit cíleně? Zkoušejí lidi?
• Motivující k pohostinnosti to ale jistě je: Vědět, že se mi může poštěstit a já pohostím doma anděla, je vzrušující.
• Může to být myšleno i obrazně ve smyslu Ježíšova: Co jste učinili jednomu z těchto maličkých, učinili jste mě. Když pohostíme někoho na první pohled nenápadného, Bůh to může brát, jako bychom hostili Jeho.

3 Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; na ty, kteří jsou trápeni, jako ti, kteří jsou sami také v těle. 

• Vězni jsou smutní, osamělí, bez prostředků, pod tlakem. Potřebují podporu zvenčí – materiální i psychickou. To je úkolem křesťanů.
• Autor motivuje k podpoře vězňů povzbuzením k empatii – představte si, jaké to je, být vězněm. Představte si sami sebe v jejich situaci. Jak by vám záleželo na každé návštěvě, dopise, na každém balíčku, na každém povzbudivém slovu, na modlitbě.
• Trápení může být myšleno utrpení pro víru, např. mučení a ústrky ve vězení. Ale také běžná trápeni našich životů – nemoci a jiné slabosti těla, starosti o živobytí apod. Když je někdo takto trápen, máme si uvědomovat, že sami na tom nejsme jinak – že i naše těla jsou velmi křehká a naše existence nejisté. Opět jde o výzvu k empatii.
• To, že se zrovna cítím dobře, by mi nemělo zabránit v tom, abych měl maximální pochopení pro ty, kterým je „ouvej“. Nesmíme zapomínat, že jsme jen tráva – jeden den stojíme „pevně“ a druhý den je naše místo prázdné.

4 Manželství ať je ⁽u všech⁾ ve vážnosti a manželské lože neposkvrněné, neboť smilníky a cizoložníky bude soudit Bůh.

• n.: v každém ohledu;
• Autor pokračuje v sekci „Různé“, nyní se zmiňuje o manželství:
• Jde o důležitou Bohem danou instituci, kterou nelze brát na lehkou váhu.
• Sex v manželství je v pořádku – manželské lože je decentní vyjádření pro manželské milování.
• Sex mimo manželství je závažným hříchem, který Bůh netoleruje.
• (Zřejmě se tedy objevovaly tendence manželství podceňovat a mimomanželský sex brát na lehkou váhu.)

5 Žijte bez lásky k penězům, spokojeni s tím, co máte; neboť on sám řekl: ‚Nezanechám tě, ani tě neopustím;‘

• ř.: (Žijte) způsobem;
• Peníze si bezesporu lze zamilovat. Peníze život značně usnadňují a činí příjemnějším. „Je lépe být zdravý a bohatý, než chudý a nemocný“.
• Majetková nerovnost ve společnosti je trvale přítomna a nutně se promítá i do církve – obracejí se lidé různých z majetkových poměrů.
• Božím cílem zjevně není tuto nerovnost zcela vyřešit a odstranit (kromě krátkého období „komunismu“ v začátcích církve). Majetkové rozdíly budou až do Kristova příchodu. Kristus řekl: Chudé budete mít vždycky s sebou.
• Bůh v Bibli vztah k majetku dalekosáhle řeší – upozorňuje na jeho rizika (bohatí jsou pro Boží království méně otevření) a přikazuje na chudé myslet a podporovat je. Nepřikazuje ale nivelizaci, kdy budou mít všichni stejně.
• Zde vidíme dvě ze zásadních doporučení: Žít bez lásky k penězům a být spokojený s vlastní úrovní „bohatosti“.
• Obojí zjevně lze ovlivnit vůlí, pro takový způsob života se rozhodnout: Nebudu milovat peníze a budu spokojený se svým životním standardem.
• Neznamená to, že se nemůžeme snažit si polepšit, přijmout místo s lepším platovým ohodnocením, apod. Jde o postoj srdce – ať jsem na tom ekonomicky jakkoliv, mohu být nespokojený a stěžovat si nebo spokojený a vděčný.

6 a tak s důvěrou říkejme: ‚Pán je můj pomocník, nebudu se bát; co mi udělá člověk?‘

• n.: s dobrou myslí;
• Možná má autor stále na myslí „ekonomické“ záležitosti -když je Pán mým pomocníkem, člověk mě nemůže ekonomicky zničit.
• Ať je ale tato věta myšlena takto nebo obecně, je uklidňující:
  • Bůh je na mé straně, podporuje mne a pomáhá mi.
  • To odstraňuje strach.
  • Co mi udělá člověk? Řečnická otázka s předpokládanou odpovědí: Nic. Lidé věřícímu člověku nemohou udělat nic opravdu zásadního. Ježíš řekl (Mt 10,28): A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. To nejhorší, co může člověka na této zemi potkat (s výjimkami) je smrt. Smrt pro Boha ani pro křesťana největším problémem není, neboť pozemský život pro věřícího není nejvyšší hodnotou. Nejvyšší hodnotou je pro věřícího život věčný, a ten mu žádné okolnosti vzít nemohou.
  • Ježíš pokračuje: Raději se bojte toho, kdo může i duši i tělo zahubit v Gehenně, což je samozřejmě Bůh (On určuje, kdo skončí v pekle). A Bůh je na naší straně.
• Můžeme tuto větu rozšířit: Okolnosti nejsou pro křesťana určující – Bůh je totiž vždycky na jeho straně.

7 Vzpomínejte na své vůdce, kteří k vám mluvili Boží slovo, pečlivě pozorujte, jaký byl konec jejich života, a napodobujte jejich víru. 

• n.: vedoucí;
• n.: výsledek;
• ř.: obcování;
• Opět nové téma: Příklady křesťanského života můžeme čerpat i kolem sebe. Vždy se kolem nás, ve sborech a církvích najdou zbožní lidé, které je možné napodobovat a následovat.
• Nápodoba není ostudou. Lidé konec konců vždy napodobují nějaké vzory, většinou bohužel špatné.
• V Písmu jsme vybízení, že máme napodobovat Krista, apoštola Pavla a další zbožné věřící. Vzory ale můžeme a máme nalézat i kolem nás – zde jsou nabízení vedoucí, případně ti, kdo nás k víře přivedli.
• Máme sledovat, jak svou víru pronesli všemi složitostmi a peripetiemi svých životů a nakonec zesnuli v Pánu. Můžeme na nich vidět, že možné to je, že Bůh je věrný a člověka neopustí.
• Máme napodobovat jejich víru, tedy ochotu jednat navzdory všem okolnostem podle vůle neviditelného Boha.
• Můžeme být povzbuzeni, že to je možné; že to jde: Křesťané mohou vítězit a mohou své životy dovádět do vítězných konců.

8 Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes, i na věky.

• Okřídlená věta, často citovaná i psaná na zdech kostelů a modliteben.
• Co nám říká? Že Kristus se nemění – jaký byl za svého pobytu na zemi, jaký byl v časech apoštolů, takový bude vždycky. Čtenáři dopisu Židům z prvního, druhého, desátého i jednadvacátého století si mohou být jisti, že Kristus jedná stále stejně. Je živý a aktivně činný.
• Pokud si čteme v Písmu, že Ježíš jednal tak a tak, tedy, že pomáhal lidem, že byl přátelský a odpouštějící, nemůže se stát, že by v dnešní době jednal odlišně. Ježíš nemůže zapřít sám sebe. Jestli vycházel vstříc těm, kdo Jej vyhledali, nepošle ani dnes pryč nikoho, kdo za ním přijde.

9 Nenechte se unášet rozličnými a cizími učeními; neboť je dobré mít srdce upevňované milostí,  ne  zachováváním předpisů o pokrmech, jimiž si neprospěli ti, kdo si tak počínali.

• Rozličná a cizí učení přicházejí – s tím se nedá nic dělat. Jsou rozličná a často atraktivní. Je snadné nechat se jimi unést.
• Slovo unést asociuje unášení proudem, což situaci setkání s novým učením docela přesně ilustruje – člověk neopatrně vstoupí do proudu nebo víru a ten se ho chopí a začne ho unášet. Vymanit se z takového to proudu nemusí být snadné, někdy to bez pomoci zvenčí ani není možné.
• Četl jsem někde o pokusu českého mořeplavce na balzovém voru přeplout Atlantik. Hned u pobřeží Jižní Ameriky byl vor uchopen Humboldtovým proudem a více než měsíc se mořeplavcům nedařilo se ze silného proudu vymanit. Měli navíc pokaženou vysílačku a až po více než měsíci, kdy již byli v naprosto zoufalé situaci, se jim podařilo přivolat na pomoc vojenskou loď.
• Jak se takovému nebezpečí cizích učení bránit? Je třeba mít srdce upevňované milostí, ne  zachováváním předpisů o pokrmech: Je zjevné, že nová učení, na která autor naráží a která hýbala tehdejšími sbory, se týkala jídla. Zřejmě šlo o nové dietní předpisy, které měly křesťanům pomoci se dostat na vyšší duchovní úroveň. Pro věřící, kteří neměli jasno v tom, že spása pochází pouze z milosti, mohlo být takovéto učení lákavé. Mohli mu „skočit na lep“, propadnout mu a stát se jeho zastánci a šiřiteli.
• Autor dopisu má zcela jasno v tom, že dodržování jakýchkoliv dietních předpisů člověku v ničem neprospěje. Z hlediska vztahu k Bohu je naprosto k ničemu (resp. spíše kontraproduktivní, protože své zastánce zavede do pýchy).

10 Máme oltář, z něhož nemají právo jíst ti, kdo slouží stánku. 11 Neboť těla těch zvířat, jejichž krev je veleknězem vnášena za hřích do svatyně, jsou spalována ⁽venku za táborem⁾.

• Nové téma: oběti za hřích se nekonzumovaly. (Je to popsáno v Ex 29,14).
• Šlo o to, že na obětní zvíře byl přenesen hřích Izraele a to se tak stalo naprosto nečistým a nekonzumovatelným.
• Co z tohoto starozákonního příkazu autor vyvodí?

12 Proto také Ježíš, aby svou vlastní krví posvětil lid, trpěl ⁽venku za branou⁾.

• Nádherný způsobem vztahuje tuto skutečnost na Krista. Víme, že Kristus dokonale naplnil i tento aspekt Božího jednání s hříchem:
  • Kristus byl obětním „beránkem“ za hříchy světa
  • Vzal na sebe lidské hříchy
  • Tím se stal nečistým a byl na to konto Bohem odmítnut a ponechán smrti
  • Jeho prolitá krev hříchy usmířila
  • Kristus byl zabit vně města
• Starozákonní oběti naznačovaly, jaký způsobem k usmíření hříchu dojde.

13 Tak tedy vycházejme k němu ven za tábor, nesouce jeho potupu.

• Chceme-li, aby se Kristova oběť vztahovala i nás, aby očistila i naše hříchy, musíme si pro ni „přijít“. Musíme se pro ni vypravit tam, kde je nabízena, kde je pro nás připravena – a to je mezi hříšníky mimo město.
• Jinak řečeno – chceme-li skrze Kristův hřích obdržet odpuštění hříchů, musíme se pokořit a uznat, svou hříšnost. Musíme uznat, že místo na kříži, místo vně, místo mimo „slušnou společnost“ přísluší ve skutečnosti nám. Jedině tak je Bůh ochoten vykonat onu úžasnou „záměnu“ a brát Ježíšovu smrt na kříži, jako bychom ji podstoupili my sami.

14 Neboť zde nemáme trvalé město, ale toužebně hledáme to budoucí.

• v ř. sl. hříčka mezi menousan (trvalé) a mellousan (budoucí);
• Jde o další téma – svět není naším pravým domovem. Jsme na zemi příchozí a hosté, proto se k pozemským věcem neupínáme.
• Upínáme se k jinému místu – k věčnému nebeskému Jeruzalému, který už naším skutečným domovem bude a kde strávíme věčnost.
• Na to se doopravdy a intenzivně těšíme.

15 Skrze něho ^[tedy^] přinášejme Bohu stále oběť chvály, to jest ovoce rtů, vyznávajících jeho jméno. 

• ř.: vynášejme vzhůru; tj. obětujme; 
• Skrze Něho, myslí se Krista.
• Přinášejme Bohu stále oběť chvály. Především: chvála je oběť? Ano je(obětuji čas a úsilí), ale primárně by mě to nenapadlo – pokud někoho ústně (nebo třeba písní) chválím, zase tak náročné to pro mě není, tak mnoho toho neobětuji.
• Zřejmě jde o to, že my nemáme Bohu, co nabídnout – není nic, co by neměl nebo mít nemohl, není nic, co bychom mu my, jako lidé mohli nabídnout. Něco ale přece máme – chválu. Můžeme Bohu nabídnout naši chválu (tedy to, že oceníme Jeho kvality). Toto ocenění v jeho očích hodnotu má značnou.

Možná znáte problém, jaký dárek koupit k Vánocům svému "bohatému dědečkovi" - ten totiž většinou "o nic nestojí a nic nepotřebuje". (A pokud o něco náhodou stojí, může si to bez problémů koupit). 
Moudří (pra)rodiče dávají svým potomkům nenápadné "nápovědy". Prohodí například: "Potřeboval bych nový hadřík na utírání brýlí - ten starý už se mi trhá". Když potom vnouče přinese jako dárek nový hadřík, třeba ještě s vlastnoručně vyšitým monogramem, dědečkovo nadšení nad  výtvorem nezná mezí: "To je nejkrásnější hadřík, jaký jsem kdy viděl! Tos mi udělal velkou radost!" 
Na jeho nadšení přitom nic nemění skutečnost, že dědeček si čistí brýle do podolku košile a i kdyby přece jen po speciálním hadříku zatoužil, je dost bohatý na to, aby si jich koupil "vagón".
Proč to tedy dědeček dělá? Chce svému vnoučeti dát šanci, aby mu mohlo vyjádřit svou lásku tím, že dárku bude věnovat čas a úsilí. O projevy lásky od svých potomků totiž stojí ze všeho nejvíce.
Podobně vůči nám jedná Bůh - nemůžeme mu dát nic, co by neměl, ale vyjádření lásky a vděku z našich úst Jej opravdu potěší. A tak nám připravuje situace, do kterých my můžeme vstupovat.

• Tuto chválu máme přinášet skrze Krista – Bůh chce, abychom oceňovali především Synovu oběť za nás (vyznávajících jeho jméno).
• Ovoce rtů: naše chvála tryská z vděčnosti srdce. Srdce přetéká chválou a ústy tato chvála tryská navenek.

16 A nezapomínejte činit dobře a ⁽sdílet se⁾, neboť takové oběti se Bohu líbí.

• n.: (prakticky) si navzájem pomáhat (ř. koinónia); 
• Je snadné zapomenout, že bratrská láska má být praktická. Do nebe nejdeme individuálně, ale společně. Je naivní si myslet, že my sami dojdeme, když kolem nás všichni popadají.
• Je třeba se rozhlížet kolem sebe a navzájem se podporovat.
• O tom, že vzájemná pomoc je obětí, není pochyb.

17 Poslouchejte své vůdce a buďte poddajní, neboť oni bdí nad vašimi dušemi jako ti,  kdo  budou  vydávat počet; ať to mohou dělat s radostí, a ne se vzdycháním, neboť to by vám nebylo k užitku. 

• n.: naříkáním; 
• Vůdcové budou ohledně vedených vydávat počet, tedy skládat účty. Bůh se jich bude ptát: Jak se vedlo těm, které jsi vedl? A jak dopadli? Udělal jsi pro ně maximum?
• Jde o zodpovědnost – vůdcové jsou zodpovědní za své ovce. Ne ve smyslu, že by nad nimi panovali, ale ve smyslu, že pro to, aby došli, udělali maximum.
• Vedoucí bdí nad dušemi: Přemýšlejí nad nimi, řeší je, trápí se jimi. Když kvůli někomu bdím, je to proto, že mám o něho starost a přemýšlím, jak mu pomoci.
• Vedoucí nejsou zodpovědní za to, aby lidé došli do nebe – ale za to, aby jim přinášeli dobrou pastvu, tedy nezkreslené Boží slovo, zkrátka pravdu. Aby jim nastavovali pravdivé zrcadlo, aby je včas varovali.
• Opravdový problém vůdce má, pokud říká svým ovečkám: „Všechno je v pořádku, tvoje loď je na dobré cestě do nebe“, když ve skutečnosti je v lodi díra a je blízká potopení.
• Dobrý pastýř pro své ovce dělá více (jak víme ze 34. kapitoly Ez):  
  • posiluje nevyléčitelné
  • léčí nemocné
  • obvazují polámané
  • přivádějí zpět zapuzené
  • vyhledávají hynoucí
  • nepanují nad nimi násilím a se surovostí.  
• Nicméně zde se autor neobrací k pastýřům, ale k ovcím. Je napomíná a je nabádá. K čemu? K poslušnosti a poddajnosti.
• Pokud jsou ovce neposlušné a vzpurné, sebelepší pastýř je jim k ničemu. Může se rozkrájet, může mít pro ně tu nejlepší pastvu, ta nejlepší řešení, ale je to marné.
• Ať to mohou dělat s radostí, a ne se vzdycháním: Jde o popis scény v nebi, kdy Ježíš probírá s pastýřem jednotlivé ovce jeho stáda:
  • A co Ábel (smyšlené ilustrativní jméno), ptá se Ježíš. Jejda, s tím to bylo fajn.
  • A co Kain? Pastýři se nahrnou slzy do očí: S tím jsem se natrápil. Pořád problémy, pořád dusno, pořád vzpoura, nikdy neudělal to, co jsem mu radil. Několikrát málem rozbil sbor, atd.
• Že takové chování není „Kainovi“ (tedy problematické ovečce) „k užitku“, je nabíledni.

18 Modlete se za nás, neboť jsme přesvědčeni, že máme dobré svědomí, když si ve všem chceme počínat správně. 

• Autor přechází k osobnějším poznámkám. Je vidět, že se s adresáty dobře znal, neboť žádat někoho o modlitby je poměrně osobní záležitostí.
• A v čem potřeboval podpořit modlitbou? Byl zřejmě pod tlakem kritiky, kterou považoval za neopodstatněnou. Byl přesvědčen, že věci dělá správně, přinejmenším se o to ze všech sil snažil.
• Jako kritérium pro potvrzení, že si správně skutečně počíná, bral autor vlastní svědomí. Když posuzujeme sami sebe, nemůžeme vědět, jestli vše, co děláme, je ideální. Co ale vědět můžeme, je, že udělat to nejlepší se upřímně snažíme.
• Svědomí je pro naše rozhodování dobrým kompasem.
• Ale ani při upřímném úsilí plnou jistotu nemáme a mohou přicházet pochybnosti (i kritika zvenčí).
• Chceme udělat to nejlepší, svědomí máme klidné, a přesto se můžeme mýlit nebo věci nemusí dopadnout dobře. A právě do takových situací potřebujeme podporu druhých – modlitební i praktickou, např. radou.

19 Tím více vás však vyzývám, abyste to činili, abych se k vám brzo ⁽dostal zpátky⁾.

• ř.: rychleji;
• ř.: byl znovuzřízen;
• Jak vidíme, autor se možná trápil řešením nějakého problému v místní církvi – podle svého nejlepšího svědomí snažil jej nějak vyřešit, přesto si nebyl zcela jist.
• Věc vyžadovala osobní přítomnost a autor prosí adresáty, aby se o možnost jeho návštěvy zasadili modlitebně i prakticky.
• Některé věci jinak, než osobně, vyřešit nelze.

20 A Bůh pokoje, který vyvedl z mrtvých velkého pastýře ovcí ⁽pro krev⁾ věčné smlouvy, našeho Pána Ježíše, 21 ať vás zdokonalí (ve všem dobrém) k vykonání jeho vůle, čině (v nás) to, co je před ním příjemné, skrze Ježíše Krista, jemuž buď sláva na věky [věků]. Amen.

• n.: skrze krev; n.: v moci krve; ř.: v krvi;
• var.: v každém dobrém skutku; n.: mezi námi; var.: ve vás / mezi vámi;
• Autor se modlí, aby Bůh něco pro adresáty jeho dopisu udělal.
• Nejprve Boha charakterizuje jako toho, kdo:
  • Je Bohem pokoje: Bůh pokoj (stav, kdy je vše v pořádku; tak, jak to má být). hledá a nastoluje.
  • Vyvedl z mrtvých velkého pastýře ovcí našeho Pána Ježíše: Bůh Krista vzkřísil a učinil jej nejvyšším z pastýřů. Ježíš je pastýřem všech lidí, resp. všech svých následovníků.
  • Učinil tak ⁽pro krev⁾ věčné smlouvy: Ježíš je nejvyšším pastýřem pro ty, kdo s Ním mají uzavřenu smlouvu o následování. Tato smlouva je krevní, je pečetěna krví, a to krví Kristovou.

22 Vyzývám vás, bratři, snášejte to slovo napomenutí, neboť jsem vám napsal jen krátce.

• n.: povzbuzení; Jde o typický problém překladu řeckého slova παράκλησις. V tomto případě se spíše nabízí překlad „napomenutí“ jako vhodnější, neboť povzbuzení je příjemné a není třeba je „snášet“.
• Autor má pocit, že zdaleka neřekl vše, co měl na srdci. Části dopisu (zřejmě myslí tuto poslední 13. kapitolu) věnoval napomenutí či nabádání – a zjevně má pocit, že se držel dosti zpátky, že by adresáti potřebovali slyšet ještě více.

23 Vězte, že ^[náš^] bratr Timoteus je již propuštěn. Přijde-li brzo, uvidím vás s ním.

• Propuštěn zřejmě z vězení – odkud odjinud? (V dnešní době by člověk ještě mohl být propuštěn z nemocnice, tehdy to ale předpokládat jistě nelze).
• Autor očekává, že po propuštění k němu Timoteus dorazí a že ho tedy stihne přibrat s sebou na cestu. Zda se vše stihne, si ale jistý není.

24 Pozdravte všechny své vůdce a všechny svaté. Zdraví vás ti, kdo jsou z Itálie.

• Vzájemné předávání pozdravů je důležité. Křesťané na celé zemi tvoří síť, která na sebe myslí a vzájemně se podporuje.

25 Milost se všemi vámi. ^[Amen.^] 

• Co potřebujeme více, než to, aby Boží pohled na nás byl milostivý? Bude-li na nás Bůh pohlížet prismatem milosti, ostatní se již „vsákne“.