Matouš – kapitola 9

1 Ježíš vstoupil na loď, přeplavil se a přišel do svého města.

• tj. Kafarnaum; 
• Ježíš vyhověl žádosti Gerasenských obyvatel.
• Kafarnaum bylo Ježišovou „operační základnou“.

2 A hle, přinášeli k němu ochrnutého, položeného na lůžku. Když Ježíš uviděl jejich víru, řekl ochrnutému: „⁽Buď dobré mysli⁾, synu, ⁽odpouštějí se⁾ ti tvé hříchy.“

• Sloveso tharsein se v NS vyskytuje výhradně v ústech Ježíšových: 
  • Mt 9:22 Žena s krvotokem: „Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila.
  • Mt 14:27 Učedníci na lodi: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ 
  • Mk 10:49 Učedníci ke slepému: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ 
  • J 16:33 K učedníkům: „Ve světě máte soužení. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět.“
  • Sk 23:11 k Pavlovi: „Buď statečný! Jako jsi o mně svědčil v Jeruzalémě, tak musíš svědčit i v Římě.“
• n.: dítě (ř. teknon);
• var.: jsou ti odpuštěny;
• Jde o případ ochrnutého spuštěného střechou. Tento aspekt Matouš pomíjí; víru těch, kdo nemocného přivedli, ale zmiňuje. Zmiňuje to, že ji Ježíš oceňuje.
• Slovo jejich poukazuje na to, že víru mělo lidí více – buď tedy „nosiči“ plus ochrnutý sám nebo pouze nosiči. Proti jeho vůli tam nemocného nesli těžko, takže zřejmě Ježíš oceňuje víru všech pěti (předpokládám, že k transportu plegika včetně vyzvednutí na střech byli minimálně čtyři lidé zapotřebí).
• Ježíšova reakce je tedy vstřícná, ale slova šokující: Na první pohled se nezdá se, že by šlo o slova, která chce slyšet ochrnutý, který si přichází pro uzdravení.
• Můžeme se ale mýlit – je totiž klidně možné, že ochrnutého jeho hříchy trápily více, než jeho nemohoucnost. Ježíšova formulace by tímto směrem mohla ukazovat: Nemocný zjevně nebyl dobré mysli a Ježíš (na rozdíl od ostatních) správně rozklíčoval, že příčinou jeho smutku není choroba, ale hřích tížící jeho svědomí.
• Nebo jinak: Ochrnutý člověk si „přichází“ primárně pro uzdravení, neboť ho ani nenapadne, že by Ježíš mohl vyřešit jeho problém tíživých výčitek svědomí.
• Nebo ještě jinak: Ochrnutý se (podobně jako setník s nemocným sluhou) necítí hoden, aby se jím Ježíš zabýval. Ježíš nejprve řeší tento problém, až pak jej uzdravuje.
• Zdá se, že v tomto příběhu Ježíš uzdravení používá hlavně jako důkaz pro zákoníky, že opravdu má pravomoc hříchy odpouštět. Že hlavním problémem v tomto případě opravdu byl tíživý hřích a uzdravení Ježíš vykonal jaksi „mimochodem“ spíše pro potvrzení své nadpřirozené božské pravomoci.
• Zda by nemocného uzdravil i kdyby nikdo jeho slova o odpuštění hříchů nerozporoval, nevíme. Můžeme odhadnout, že ano; že by ochrnutého nenechal odnést sice šťastného, ale ve stejném fyzickém stavu.
• Někdy se také zvažuje možnost, že příčina ochrnutí byla v tomto případě duchovní, tedy že ochrnutí bylo důsledkem hříchu přineseného člověka. A že pokud Ježíš tohoto nemocného chtěl uzdravit, musel postupovat od příčiny k následku – nejprve vyřešit hřích a ochrnutí se pak již vyřešilo sadno víceméně „samo“. (Podle podobného principu při modlitbě vedeme lidi nejprve k odpuštění druhým, než se modlíme za odpuštění pro ně).
• Tato možnost se mi příliš nezdá, neodpovídá mým zkušenostem. Případy ochrnutí z psychických nebo duchovních příčin asi existují, ale běžné nejsou. Znám jednu vozíčkářku, která by snad mohla chodit, kdyby „chtěla“, drtivá většina ochrnutí je ale organických. Že by Ježíši „prezentovali“ vzácný případ člověka, který ochrnul „psychogenně“ na podkladě spáchaného hříchu se mi zdá nepravděpodobné. Ježíšova služba se vyznačovala naprostou „organicitou“ zázraků: Nešlo o zázraky typu: Bolela mě hlava a už mě nebolí, ale: Neměl jsem nohu a nyní ji mám, neměl jsem oko a nyní vidím, byl jsem mrtvý a nyní žiji, atd.

3 A hle, někteří z učitelů Zákona si řekli: „Ten člověk se rouhá!“

• Ježíšova slova byla (očekávatelně) pro zákoníky jako hadr na býka. Proč je tedy Ježíš řekl?
  • Především mu šlo o nemocného – pro něj bylo odpuštění hříchů nanejvýš důležité a Ježíš se v případě takto důležité záležitosti neohlížel na názor přítomných.
  • Udělal to schválně – chtěl vyprovokovat diskuzi a chtěl doložit svou pravomoc odpouštět hříchy.
• V zásadě měl zákoník pravdu: Odpouštět hříchy opravdu může pouze Bůh. Ježíš opakovaně lidem nenechával prostor pro neutralitu – takovou větu může vyřknout opravdu pouze rouhač nebo Bůh.
• Následným zázrakem Ježíš poskytl zákoníkům dostatek „podkladů“ , aby mohli vyhodnotit, že z možnost rouhač / Bůh je pravdivá ta druhá. („Věřte alespoň pro ty skutky“ – jinak řečeno: Rouhač takový zázrak udělat nedokáže).
• To, že se zákoníci posléze rozhodli Ježíše jako Boha odmítnout svědčí o tom, že jejich mysli nebyly otevřené a připravené, že nevyhodnocovali fakta logicky, ale předpojatě.
• Zákoníci byli přesvědčeni, že odpouštění hříchů je výlučně v Boží kompetenci – a Ježíš si to zjevně myslel také. Neargumentoval: Ano hříchy může odpouštět Bůh – ale také já, protože to na mě Bůh delegoval. Přistupuje na argument, že odpouštět hříchy kýmkoliv kromě Boha by rouháním bylo.

4 Ježíš uviděl jejich myšlenky a řekl: „Proč smýšlíte ve svých srdcích zle? 

• var.: poznal;
• Ježíš jejich myšlenky uviděl – i z J 2,25 víme, že Ježíš měl nadpřirozený vhled do myslí lidí.
• Myslet si, že Ježíš se rouhá, bylo v Jeho očích zlé. Zákoníci mu podsouvali zlé motivy a jednání. Ježíši přece rouhání ani na mysl nepřišlo.
• Nešlo tedy jen o „neutrální“ špatné vyhodnocení situace (To, co říká zní divně, nerozumíme tomu – zeptáme se ho, jak to myslí).
• Jejich uvažování bylo zlé, to co si mysleli a co dělali, bylo zlé – byli předpojatí, závistiví a nenávistní.

5 Vždyť co je snadnější? Říci: ‚⁽Odpouštějí se ti⁾ hříchy‘, nebo říci: ‚Vstaň a choď‘? 

• var.: jsou ti odpuštěny;
• Tuhle Ježíšovu logiku miluju: Je drtivá, jednoduchá, bezesporná.
• Odpověď je nasnadě: Říct můžu cokoliv a nic mě to nestojí. Slova se mluví a „voda teče“. Slova jsou jen vlnění vzduchu. Mohu říci, že jsem Napoleon nebo že zničím Zeměkouli. Pokud slova nejsou podložena skutečností, jde jen o zvuky.
• Říci „odpouštějí se ti hříchy“ je nesmírně snadné. Vyslovit tuto větu dokáže každý. Nikdo totiž nedokáže ověřit, zda za těmito slovy „něco je“, zda se něco skutečně stalo, zda tato slova opravdu něco vyjadřují nebo zda něco vypůsobila.
• Naopak říci: Vstaň a choď tak snadné není. Resp. vyslovit to dokáže každý, ale vzápětí si každý posluchač je schopen okamžitě ověřit, zda šlo jen o prázdná slova nebo o něco skutečného. Pokud nemocný nevstane a nechodí, šlo pouze o prázdné „kecy“.

6 Abyste však věděli, že Syn člověka má pravomoc odpouštět na zemi hříchy …“ Tu řekne ochrnutému: „Vstaň, vezmi své lůžko a jdi do svého domu.“ 

• Jde o drtivý nezpochybnitelný důkaz Kristova božství: pouze Bůh dokáže uzdravit ochrnutého .,, TUDÍŽ… Ježíš je Bůh … TUDÍŽ … Ježíš může odpouštět hříchy.
• Je těžko něco z této logické sekvence zpochybnit: Nelze si představit, že by takové uzdravení byl schopen provést někdo jiný než Bůh.
• Jediné, čemu lze nevěřit, je příběh sám – Ježíš nikoho takového neuzdravil. Jak ale víme z mnoha vědeckých prací, zpochybňovat důvěryhodnost Bible je z mnoha důvodů velmi obtížné až nemožné.
• Svým exemplárním odchodem se zátěží prokaž každému nade vší pochybnost, že jsi byl dokonale uzdraven.

7 A on vstal a odešel do svého domu.

• Jak jednoduše to zní. Jak jednoduché jsou věci, když je činí Všemohoucí.

8 Když to uviděly zástupy, ⁽zmocnil se jich strach⁾ a vzdaly chválu Bohu, který dal lidem takovou pravomoc. 

• var.: užasly;
• Každý by byl užaslý nebo vyděšený, kdyby se setkal s člověkem disponujícím takovou mocí.
• Úžas či strach jsou ale málo – pokud zázraky v lidech nevypůsobí nic více, tedy pokud se jejich svědkové nestanou Ježíšovými učedníky, Boží moc „vyšla naprázdno“. Ježíš nedělal zázraky proto, aby lidi přivedl k úžasu nebo vyděsil.
• Tito účastníci u strachu a úžasu nezůstali: Pochopili (zřejmě na rozdíl od vzdělaných Zákoníků), že to, čeho byli svědky, bylo od Boha a vzdali Mu chválu.

9 A když Ježíš odtamtud odcházel, uviděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Následuj mne!“ Matouš vstal a následoval ho.

• Další velmi stručný popis událostí: Uviděl – oslovil – vstal – následoval. Jak jednoduché.
• Ve skutečnosti je za příběhem ale celý složitý lidský život.
• Příběh je pěkně domyšlen a rozpracován v seriálu Chosen. Nic z toho, co tvůrci do seriálu o Matoušovi vymysleli, se sice nedá biblicky podložit (a Matoušovi víme pouze, že byl celník a známe jeho evangelium), ale Matoušovy osudy nejdou proti duchu Písma, jsou uvěřitelné a pěkné.
• Obrat, který celníkův život v tomto okamžiku nabral, byl neuvěřitelný, snad nemohl být radikálnější – z nenáviděného kolaboranta jedním krokem mezi Mesiášův nejužší tým; z boháče mezi „bezdomovce“; ze beznadějně ztracené ovce do pastýřovy náruče.
• Zde autor evangelia popisuje svůj příběh, přičemž je velmi zdrženlivý, mnoho nám toho o sobě nepoví.

10 A stalo se, když byl Ježíš u stolu v domě, hle, přišlo mnoho celníků a hříšníků aby stolovali s ním  a s jeho učedníky. 

• ř.: ležel [v tehdejší době se u stolu leželo na boku s hlavou nejblíž a nohama nejdále od stolu]; 
• Židé, kteří nezachovávali přísně Zákon;
• Matouš se nechal pozvat k následování Krista, aby vzápětí pozval Ježíše k sobě domů – zřejmě na oslavu svého nového života. Pozval Ježíše s učedníky, ale zároveň své přátele ze „starého života“. Pozval ty, kteří dosud jeho život tvořili, ty, s nimiž doposud trávil čas.
• Muselo přitom jít (zvláště z hlediska Židů) o opovrženíhodnou společnost – možná bychom si mohli pomoci připodobněním: Bydlel jsem nedávno v hotelu v Beskydech, který před rekonstrukcí býval rekreačním střediskem krajského výboru KSČ. Jezdili se tam tedy za komunismu rekreovat (resp. spíše „chlastat“) prominentní komunističtí „papaláši“, tedy ti nejmocnější, ale zároveň nejhorší a nejopovrhovanější „kasta“.
• Ježíš tedy zřejmě přijal pozvání na podobnou „sešlost“ tvořenou samými odpudivými typy.
• Jak se na hostině Ježíš choval? Napadají mě různé možnosti:
  • Uvolněně si s přítomnými povídal na nezávazná témata, zajímal se o životy přítomných. Ti z toho, že se s nimi někdo baví a neopovrhuje jimi, byli vyvedeni z míry a velmi vděční.
  • Ježíšovou svatou přítomností byli přítomní usvědčeni z hříšnosti svých životů. Byli zaraženi a měli tendenci Ježíši vyznávat své hříchy a hledat pro sebe řešení.
  • Ježíš vyučoval o Božím království a měl v přítomných vděčné posluchače.
  • Ježíš mlčel a zálibně pozoroval radostný mumraj oslavy.
  • Učedníci byli zaraženi tím, s kým mají stolovat, ale postupně se uvolnili a bavili se s přítomnými. Vyprávěli jim o Ježíšových zázracích. Ale mluvilo se vůbec o duchovních věcech?
• Zajisté se pilo víno (šlo o oslavu, ale ředěné víno bylo tehdy běžným nápojem) – ale jak moc? Stoupalo přítomným do hlavy? Ježíš víno jistě pil také, ale kolik? Jistě nebyl opilý, ale ovlivněnou náladu měl? A co učedníci? Zvládli se všichni kontrolovat? Pomáhalo víno uvolnit atmosféru? O půlnoci již byli všichni nejlepší kamarádi a společně zpívali?
• A co Matouš? Jak se cítil? S učedníky se ještě neznal, takže se bavil se svými starými přáteli?
• A jak se vlastně Matouš dostal k následovnictví? Pozval ho Ježíš „zčista jasna“ nebo spolu měli předtím již nějaké „interakce“? Co všechno Matouš o Ježíši věděl? Šlo o náhlé rozhodnutí nebo Matouš Ježíše z povzdálí sledoval a po následování toužil?
• Přestože záznam je Matoušův, na žádnou z těchto otázek odpověď nedostáváme.
• V seriálu Chosen je Matouš mladý, inteligentní a vzdělaný, lehce „aspergerovský“; kombinuje se v něm egoismus s politováníhodnou sociální neobratností a opuštěností.
• Kdybychom byli jako křesťané pozvání na víkendovou „ožíračku“ bývalých estébáků, měli bychom pozvání přijmout? A jak bychom se tam měli chovat? Snažit se zapadnout nebo za každou cenu mluvit o Kristu?

11 Když to uviděli farizeové, říkali jeho učedníkům: „Proč váš Učitel jí s celníky a hříšníky?“

•  Otázka vůbec není nelogická. Proč? Je tolik „slušných“ lidí, tak proč trávit čas se „spodinou“ společnosti?
• Farizeové se to dozvěděli jak? Halas oslavy byl nepřehlédnutelný? Matoušova konverze se rozkřikla a přitáhla pozornost? Dozvěděli se to později a dotaz vznesli dodatečně?
• Že je situace iritovala, se není co divit. Nicméně dotaz není nutně až tak konfrontační – možná je to opravdu zajímalo.

12 Když to Ježíš uslyšel, řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.

• n.: silní;
• Farizeové se sice ptali učedníků, ale ne příliš tajně, takže Ježíš otázku zaslechl.
• Kde se tam farizeové vzali? Hostina se odehrávala v Matoušově domě a tam by farizeové jistě nepřišli, i kdyby náhodou byli pozváni.
• Možná „slídili“ kolem? Odchytili učedníky, kteří se šli provětrat ven?
• Spíše se farizeové učedníků ptali někdy později.

13 Jděte a naučte se, co znamená: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Neboť jsem nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky k pokání.“

• Ježíš farizee nešetří: Jděte a naučte se znamená: Máte se ještě mnoho, co učit. Než se mě budete na něco ptát, potřebujete ujít ještě hodně velký kus cesty. Zatím ze Zákona nechápete ani ty úplně základní věci. Kloužete po povrchu. Nejdete po podstatě.
• Odkazuje je na verš z Oz 6,6 Neboť já mám zalíbení v milosrdenství, a ne v obětech, poznání Boha jsem si oblíbil víc než zápalné oběti.
• Nejprve je třeba pochopit, že Boha oběti až tak nezajímají – mnohem důležitější je pro něj milosrdenství. Samy oběti k Božímu milosrdenství ukazují (nemusíme zemřít my, Bůh se spokojí se zvířecí náhradou). Kdo nepochopil tento základ, je ve svém poznání Nejvyššího stále zcela na začátku.
• Tento verš farizeové přitom určitě znali – pouze si jej nikdy „nepřipustili“ k tělu. Možnost, že by oběti a dodržování Zákona nebyly podstatou, tím hlavním, o co Bůh stojí, ale pouze směrovkou ukazující k podstatě, je vůbec nenapadla nebo ji nevzali v potaz. Ve verši je to přitom řečeno explicitně.
• Je jim ale třeba uznat, že sama Tóra (kterou považovali za ze všeho nejdůležitější část Písem), jim to neulehčovala: Její důraz na přesné dodržování zákonů o obětech je silný.
• Na druhé straně je zjevně mělo napadnout (a místo o Ozeáše zdaleka není jediné, které tímto směrem ukazuje), že tohle přece nemůže být podstatou uctívání Boha. Mělo jim být divné, že by Bůh opravdu stál o to, aby se kvůli němu zabíjely „hekatomby“ zvířat. Pokud si Boha představovali jako někoho, komu o tohle opravdu jde, měli o Něm velmi zkreslenou představu.
• Zákoník z Mk 12,32 toto místo pochopil a Ježíš to ocenil: I řekl mu ten učitel Zákona: „Dobře, Učiteli, pravdivě jsi řekl, že je jediný a není jiného mimo něho a milovat ho z celého srdce, z celého porozumění, z celé síly a milovat bližního jako sebe je větší než všechny celopaly a oběti.“ Když Ježíš uviděl, že odpověděl uváženě, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“

14 Tehdy k němu přišli Janovi učedníci a řekli: „Proč se my a farizeové ^[často^] postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?“ 

• Naprosto věcná otázka. Možná v ní bylo trochu výčitky, ale spíše byla věcná – zkrátka je to zajímalo.
• Janovi učedníci byli Janem dobře poučeni, že jeho bratranec je významný a že na Jeho názoru záleží. Janovi učedníci to chtěli dělat dobře a zajímalo je, zda mají v postech pokračovat nebo jestli je to zbytečné.
• Případně v jejich otázce byla skrytá drobná výtka: A nezanedbáváte trochu posty? Neměli byste se v tom trochu polepšit?
• Ježíšova odpověď je jako vždy geniální – na věcnou otázku jim věcně odpověděl, problematiku jim elegantně vysvětlil.

15 Ježíš jim řekl: „Mohou svatebčané truchlit, dokud je s nimi ženich? Přijdou však dny, kdy jim bude ženich odebrán, a tehdy se budou postit.

• ř.: synové svatební komnaty;
• Moji učedníci se nepostí, protože nyní žijí v mimořádném období mojí přítomnosti. Toto období je přechodné a postit se během něho by bylo nepatřičné.
• Obecně jsou ale posty správné a žádoucí a jejich období nastane i pro moje učedníky.
• Půst Ježíš připodobňuje k truchlení – tedy období zármutku, např. při úmrtí. Půst je vyjádřením snahy na Boha zapůsobit v kritických situacích. Moje definice: Půst je nástrojem, který nám Bůh dal, abychom mohli vyjádřit, že nám na něčem záleží.
• Většinou se nepostíme, když je nám dobře a nic od Boha „nepotřebujeme“ (existují i „kondiční“ posty, ale ty nyní neřešíme).
• Ježíš svůj pobyt s učedníky přirovnává ke svatbě, což je v životě ženicha naprosto jedinečná životní událost. Očekává se, že všichni budou během svatby veselí a svatebčanovi k dispozici. Že svatebčané nebudou řešit své osobní problémy.
• Proto se učedníci během tří let strávených s Ježíšem nepostili – potřebovali být plně ve formě, ve střehu, připravení reagovat, ne oslabení hladověním. Také tím, že měli Boha fyzicky vedle sebe, nepotřebovali na Něho posty „vyvíjet tlak“.
• Kdyby se učedníci domluvili: Budeme se nyní společně postit, aby Ježíš věnoval větší pozornost naším názorům (třeba aby vyléčil více lidí; aby nechodil do Jeruzaléma;, aby převzal vojenské velení), nedávalo by to smysl.
• Informace, že přijdou dny, kdy jim bude ženich odebrán, musela být pro učedníky šokující. Nevíme sice, jak uvažovali ohledně své a Ježíšovy budoucnosti (pravděpodobně očekávali nějakým způsobem nastolení Mesiášovy vlády), ale že by jim byl Ježí „odebrán“, asi nezvažovali. Při Jeho moci se jim to muselo jevit nemožné.
• Nedocházelo jim to přesto, že je na to Ježíš opakovaně připravoval (explicitně mluvil o svém utrpení a smrti).
• A poslední zásadní informací je, že se po Ježíšově odchodu se Jeho učedníci postit budou.
• Jistě se to netýkalo pouze Dvanácti, ale všech křesťanů všech dob. Křesťané se tedy postí, jde o běžnou součást jejich životů. S posty různých druhů se v Písmu setkáváme poměrně často a budeme o nich pojednávat. Zde zatím zůstaneme u zásadního faktu, že posty patří do křesťanského života.
• Janovým učedníkům se dostalo úplného, logického a vstřícného vysvětlení: To, že se postíte, je správné. Posty jsou ve vztahu k Bohu důležitou věcí. Moji učedníci a já jsme v mimořádné situaci, ve které se nyní nepostíme. Po mém odchodu se ale situace normalizuje a moji následovníci se postit budou.
• Tato odpověď je jistě musela uspokojit.

16 Nikdo nedává záplatu z neseprané látky na starý šat; taková výplň se totiž ze šatu vytrhne a trhlina se ještě zhorší. 17 Ani se nedává mladé víno do starých měchů, jinak se ty měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy se zničí. Mladé víno se dává do nových měchů, a obojí zůstane zachováno.“

• Dvojí obraz téhož – nové věci není možno řešit starým způsobem. Nelze aplikovat staré metody na novou situaci.
• Nová a stará látka a staré měchy a nové víno jsou nekompatibilní. Staré šaty a staré měchy nemohou unést tlak a napětí, které přinášejí nové materiály.
• Ježíš navazuje na rozhovor s Janovými učedníky o postech – Jan byl úžasný, ale jeho služba ještě patřila do starého („starozákonního“) světa. Jan byl největším ze starozákonních proroků. Ježíš přináší něco zásadně nového a odlišného, něco, co staré „starozákonní“ struktury nejsou schopny unést.
• Dochází ke zlomu v dějinách – je třeba se naučit myslet nově a pro křesťanství začít vytvářet nové struktury. Židovství je pro křesťanství příliš těsnou kazajkou.
• To neplatí pouze pro vztah Staré a Nové smlouvy, ale i pro naše myšlení. Boží myšlení a Jeho plány jsou vždy širší, než naše mysl. Boha není možno uzavřít do „škatulek“ v našich myslích. Chceme-li, aby Bůh jednal v našich životech a našich sborech, musíme být připraveni, změnit naše způsoby myšlení.

18 Když jim to říkal, hle, přišel jeden z ⁽představených synagogy⁾, klaněl se mu a řekl: „Má dcera právě zemřela; ale pojď, vlož na ni svou ruku, a bude žít.“

• Mt má pouze archón (‚představený‘), Mk 5,22, L 8,49, Sk 13,15: archisynagógos, Lk 8,4: archón tés synagógés. [H. róš hakkneset – přední člen představenstva náboženské obce, takřka jeho předseda. Jeho úkolem byl dozor nad řádným průběhem bohoslužby.] 
• To, že Ježíše přijímali duchovně výše postavení židé, bylo spíše neobvyklé. Představený synagogy byl možná na dnešní úrovni pastora místního sboru. Ti mají (a zřejmě i tehdy měli) značnou míru autonomie – koho si pozvou za kazatelnu, jaké důrazy kladou, aj.
• Nevíme, jestli představený již dříve věřil Ježíšovu mesiášství, nebo jestli jej k Ježíši přivedla až velká nouze, do které se dostal. O jeho službě a zázracích ale být informován musel. A nejen informován, ale musel věřit jejich autenticitě.
• Z formulace je jasné, že věřil, že Ježíš jeho dceru vzkřísit opravdu dokáže.
• To, že se klaněl, ukazuje jasně, že věřil Ježíšovu mesiášstí či božství.
• Představený se „vetřel“ do rozhovoru s Janovými učedníky o postech a o nové nastupující éře. Možná pak Janovi učedníci byli svědky následného zázraku.

19 Ježíš vstal a šel za ním i se svými učedníky.

• Neslyšíme o žádných diskuzích. Ježíš na pokornou prosbu reagoval přímočaře vstřícně.

20 A hle, žena dvanáct let trpící krvotokem přišla zezadu a dotkla se třásní jeho šatu. 

• Po cestě se odehrála další významná událost.
• Žena musela být nejen nemocná, ale naprosto usoužená. Musela být těžce anemická, tedy bledá a unavená; musela o sebe vyčerpávajícím způsobem pečovat (v seriálu Chosen s sebou stále tahá pytel hadříků, které co chvíli musí ve skrytosti přepírat), ale žila také v permanentní rituální nečistotě, vyřazena nejen z běžného života, ale z veškerých kontaktů s lidmi.
• To, že se vydala mezi dav (že se musela protlačovat davem víme odjinud), byl skutek neposlušnosti Zákona, ale hlavně skutek velkého zoufalství a neskutečné víry.
• Vsadila vše na jednu kartu.
• Neodvážila se k Ježíši přistoupit a oslovit ho – jednak by Jej musela oslovit a pojmenovat svůj intimní problém, jednak by Ho zdržovala od řešení ještě závažnějšího problému zemřelé holčičky.

21 Neboť si říkala: „Jestliže se jen dotknu jeho šatu, budu zachráněna.“

• Spokojila se s dotykem třásní
• (Cicit patřily podle příkazu Zákona k oděvu židů, měly jim připomínat potřebu modliteb: Nu 15,39
  Budete mít třásně, takže když je uvidíte, vzpomenete si na všechny Hospodinovy příkazy a budete je plnit a nebudete zkoumavě následovat své srdce a své oči, za nimiž byste chodili smilnit.)
• Ježíš tedy byl oblečen tradičně.
• Ve své mysli si stanovila určitou představu toho, co se má stát. Jak na to přišla? Nijak – v Bibli nic takového samozřejmě nenajdeme, žádný takový zákon v duchovním světě neplatí. Lidé se mohli Ježíšových šatů dotýkat, jak chtěli, a nedělo se nic.
• Šlo čistě o její konstrukt, který byl ale plný pokory a víry. A Nejvyšší se rozhodl jej respektovat – jak uvidíme, stalo se jí podle její víry.
• To je naprosto úžasné – my si přece můžeme říkat, kde co; „kde jakou“ hloupost, která se ale nijak neodrazí v realitě.
• Možná by se dalo uvažovat až tak, že její uvažování hraničilo s čarováním ve smyslu: Když se dotknu kočičí tlapky a třikrát se otočím kolem dokola, stane se to a to.
• Ženino jednání je ale na zcela jiné úrovni – je úžasné: Věřila Ježíši a byla odvážná a přitom pokorná.

22 Ježíš se otočil, a když ji spatřil, řekl: „Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila.“ A od té hodiny  byla ta žena zachráněna.

• n~: děvče; [způsob přátelského oslovení dívky nebo ženy (v NS pouze v tomto příběhu – i v paral. místech)]; 
• (Jestliže trpěla metrorhagií dvanáct let, muselo jí být jistě přes dvacet. Vyloženě o děvčátko tedy nešlo – oslovení bylo nanejvýš láskyplné a něžné.)
• Z paralelních míst víme, že Ježíš ucítil, že z něho vyšla síla – což je nesmírně zajímavé, ale rozebereme to tam.
• Zde není uvedeno, proč se Ježíš na ženu otočil – nicméně ženě se zjevně nepodařilo dosáhnout uzdravení anonymně, ve skrytosti, jak si bezesporu přála a plánovala.
• Byla Ježíšem konfrontována, oslovena. Nesmírně vstřícně a přátelsky. Buď dobré mysli a láskyplné oslovení „děvče“ ji muselo povzbudit a uklidnit. Jistě byla v rozpacích, styděla se, možná i čelila ohledně svého stavu (a možná i ohledně „zdržování“ od další chůze) osočování okolostojících.
• Tato žena jistě patří do seznamu hrdinů víry v 11.kapitole Židům.
• Co ji vlastně zachránilo? Ježíš to pojmenovává: Její pevná víra, jistě, ale co to znamená? Byla přesvědčená, že Ježíš ji může uzdravit, a jednala podle toho. Kdyby nejednala, kdyby zůstala doma, nestalo by se nic.
• Poučení z tohoto příběhu pro nás je mnohé. Namátkou:
  • I chronické problémy mají řešení
  • Při naší cestě za Kristem je třeba jít přes překážky
  • Když se budeme příliš ohlížet na konvence, může nám to v cestě za Kristem zabránit
  • Není třeba se ohlížet na to, že Bůh toho „má moc“, že má důležitější věci na práci
  • Je třeba počítat s tím, že naše následování se nám nepodaří udržet v anonymitě a nenápadnosti
  • Čím větší překážky překonáme, tím více to Bůh ocení

23 Když Ježíš vstoupil do domu představeného synagogy a uviděl pištce a hlučící zástup, 

• [najmutí smuteční hudebníci]; 
• Zpráva o smrti se již rozšířila. Truchlení bylo v plném proudu.
• (Určitá „institucionalizace“ truchlení je dobrá – když lidé vědí, co mají dělat, jak mají dát průchod svému zármutku, je to úlevné).
• Představený byl známou osobou a přítomných bylo hodně.

24 Říkal: „Odejděte! Vždyť ta dívka nezemřela, ale spí.“ I posmívali se mu. 

• Proč Ježíš používal tento zjevně nepravdivý argument?
• Chtěl, aby vzkříšení způsobilo co nejmenší rozruch. Dívku se chystal vzkřísit, ale nemělo jít ještě o veřejné znamení jeho mesiášství. Nepřál si velké zástupy, v této chvíli si ještě nepřál velkou publicitu. Šlo mu o dívku samu, o její rodiče, motivovala ho lítost.
• Proto budoucí zázrak bagatelizoval: Vždyť nešlo o nic velkého – oni zkrátka chybně diagnostikovali smrt, ale ona byla pouze v bezvědomí.
• Probrat člověka z bezvědomí je jistě menší zázrak, než vzkřísit jej z mrtvých.

25 A když byl zástup vyhnán, vešel, uchopil její ruku a děvče se probudilo. 

• Všude se motali lidé.
• V dnešní době by ještě běžela v pozadí televize. (když chceme s někým vést hlubší rozhovor nebo se s ním modlit, je třeba si zjednat klid – vypnout televizi, vyhnat rozjívené děti, apod.).
• Ježíš si zjednal elementární klid „pro práci“. Jak víme odjinud, nevzal za dívkou ani všechny učedníky – chtěl, aby svědků bylo co nejméně.
• Úplně sám ale za mrtvou dívkou také nešel, to by bylo nepatřičné.
• Velké „show“ ale neproběhlo – „pouze“ dívku vzal za ruku a promluvil k ní.
• Jak opakovaně vidíme, evangelista Matouš je v popisech událostí velmi „suchý“, vynechává mnoho zajímavých detailů. Zřejmě ve snaze udržet své evangelium v rozumné délce. Naštěstí to do určité míry kompenzují ostatní tři.
• Bylo by fajn mít k dispozici a hlubšímu studiu ještě jedno pětitisícistranové superpodrobné evangelium.
• Musíme se spokojit s tím, co máme – a můžeme si být jisti, že je to pro naši víru dostačující.
• Když popisuji zajímavou událost, je velmi těžké se rozhodovat, co z textu vypustím. Kdo si někdy chystal kázání nebo přednášku, to dobře zná. Důležitých sdělení je mnoho a časový limit je neúprosný.

26 A zpráva o tom se rozšířila do celé té země. 

• ř. fémé; od toho zřejmě naše fáma.
• Ježíši jeho plán příliš „nevyšel“. Všichni dobře věděli, že děvče doopravdy mrtvé bylo.
• Jestli se nejbližším učedníkům podařilo udržet jazyk za zuby, nevíme.

27 Když odtamtud Ježíš odcházel, vydali se za ním dva slepci, ⁽kteří křičeli⁾: „Smiluj se nad námi, synu Davidův!“

• ř.: křičíce a říkajíce;
• Jistě šlo o první důsledek nynějšího vzkříšení. Slepí si řekli: Toho musíme za každou cenu využít – když pomohl mrtvé dívce, může pomoci i nám.
• Oslovovali Ježíše Synu Davidův – tedy králi, potomku našeho největšího krále.
• Smiluj se je přesné: Jak se Ježíš zachová, je zcela na Jeho libovůli – buď zareaguje nebo ne. Závisí to na tom, jestli Mu jich bude líto nebo nikoliv, jestli mu na nich bude záležet nebo nikoliv. Jestli se Mu „bude chtít“ nebo ne.
• Nic jiného ve hře není. Ti muži (stejně jako my všichni) neměli na Ježíše žádnou „páku“, neměli žádný argument ve svůj prospěch. Ježíš nebyl povinen pro ně cokoliv dělat, nic jim nedlužil. Kdyby je ignoroval, bylo by to naprosto legitimní – konec konců měl svých starostí dost, měl důležitější věci na práci apod.
• Ti muži jistě nebyli „svatí“ ani dokonalí. Invalidé jsou hříšní stejně jako všichni ostatní. Daly by se snášet další a další důvody, proč jim Ježíš vyhovět nemusel.
• Takže nastává napětí: Jak zareaguje vtělený Bůh na prosbu dvou ubožáků na periferii světa?

28 A když vešel do domu, přistoupili ti slepci k němu. Ježíš jim řekl: „Věříte, že ⁽to mohu⁾ učinit?“ Řekli mu: „Ano, Pane.“ 

• n.: jsem mocen toto; 
• Ježíš někam vešel – kam není specifikováno. Je zjevné, že na křik muž zatím nereagoval, ale oni se nedali odbýt a následovali ho. Muselo to pro ně být obtížné – snad je někdo vedl nebo je směroval, aby Ježíše neztratili. Stejně tak muselo být náročné dostat se do domu – najít vchod, proklestit si cestu mezi lidmi.
• Pokud měli pomocníka, zmíněn není – motorem byli oni sami, oni sami vyvinuli horečnou aktivitu, aby Ježíše neztratili a mohli s Ním hovořit.
• Slepci k Němu přistoupili: Dosáhli tedy svého – vynutili si Ježíšovu pozornost, vynutili si „audienci“.
• Zda něco říkali, Matouš neuvádí – je dost pravděpodobné, že Ježíše poprosili, možná ale zůstali jen stát, konec konců jejich žádost byla vcelku jasná (i když, jak víme, někdy se Ježíš i „jasných případů“ ptal, co chtějí, aby pro ně učinil).
• Ježíšova otázka je nečekaná – zajímá ho jediné: Věříte, že to mohu učinit? Zřejmě jde o otázku formální, shrnující, spíše určenou pro přítomné publikum – oni svým chováním již dali jasně najevo, že ano. Jinak by se za Ježíšem „netrmáceli“ a „necpali“ by se do cizího domu.
• Nepochybné ale je, že jejich deklarace víry byla důležitá.
• Víra obou mužů jistě nebyla stoprocentní – nepochybně měli pochybnosti: Co to vlastně děláme? Kam se to cpeme? Takovým, jako jsme my, přece není pomoci. Pochybnosti se v nich praly s nadějí, že On by to přece jen dokázat mohl.
• Jejich odpověď byla ale jasná: Byli tam a neodpověděli nic nejasného, nic rozmělněného, neřekli: Snad ano. Kéž by. Možná. Řekli jasné „Ano, Pane.“ 

29 Nato se dotkl jejich očí a řekl: „Staň se vám podle vaší víry!“

• Tato formulace je zvláštní – jakoby Ježíš házel odpovědnost za uzdravení na ně. Ve smyslu: Jestli se nic nestane, bylo to proto, že jste ve skutečnosti víru neměli. Bůh to věděl a proto pro vás nic neudělal.
• Tak to ale myšleno není: Ježíš ve skutečnosti jejich víru oceňuje (projevili ji již dostatečně, tím že Jej vyhledali) a dává jim za jejich víru odměnu. Protože jste uvěřili, stane se vám to.
• Přes zdánlivou podobnost je zde velký rozdíl mezi Ježíšovým přístupem a přístupem příznivců tzv. hnutí víry. Ti často mají přístup: Pomodlíme se za tebe, a když nebudeš uzdraven, je to tvoje vina, protože jsi neměl víru. Tento přístup hluboce nesnáším, je mi přímo odporný.
• Absenci Boží moci se tak přehazuje na nemocného a ještě se tak zvyšuje jeho frustrace a neštěstí.
• Za nemocné se běžně modlím a že se nic viditelného nestane, je poměrně běžné („menší“ zázraky jsem zažil, ale tak masivní a organický zázrak jako prohlédnutí slepého jsem ještě neviděl). Mrzí mne to a jsem frustrován nedostatečnou Boží moci spočívající na mém životě – nikdy bych se ale neodvážil, ani by mi to na mysl nepřišlo, abych přičítal vinu za neúspěch tomu, kdo si pro modlitbu přišel. Vždyť ten svou víru, že Ježíš mu může pomoci, prokázal již tím, že si pro modlitbu přišel!
• Proč je v současné církvi tak málo takovýchto mocných zázraků, je velký problém. Jeden z největších. Do značné míry je to určitě způsobeno naší nehodností a neschopností, možná také tím, že Bůh probuzení nyní dát nechce. V každém případě – a až na tuto otázku „nalezneme odpověď“ (nebo až Bůh změní náš úděl), přijde probuzení.
• Přál bych si toho být svědkem.

30 A jejich oči se otevřely. Ježíš jim pohrozil a řekl: „Hleďte, ať o tom nikdo neví!“

• A bylo to – jako vždy. Jako jednoduché, když to někdo „umí“.
• Tento mega-zázrak již Ježíš dále neřeší – jeho starostí nyní je, aby se kolem něho nestrhl příliš velký povyk.
• Je mu jasné, že pokud se tato věc neutají, s nemocnými se u Něho „dveře netrhnou“ a jeho služba vyučování či čehokoliv jiného bude ohrožena či odsunuta na druhu kolej.

31 Oni však vyšli a ⁽rozšířili zprávu o něm⁾ po celé té zemi.

• ř.: rozhlásili ho;
• Proč to udělali? Vždyť to od nich byla zjevná neposlušnost? A lze se jim divit?
• Nemohli se ovládnout? Nemohli si pomoci? Nepodařilo se jim věc utajit, i když chtěli? (nebylo by se, co divit – taková věc se neutají). Mysleli si, že to Ježíš nemohl myslet vážně?
• Jako tomu bývá často – nevíme, jak to se slepými muži dopadlo: Bylo pro ně uzdravení pouze epizodou (byť důležitou) v jejich životech, které pak již prožili „normálně“ po svém? Snažili se dohonit, co zameškali? Tedy oženit se, zbohatnout, vidět a zažít co nejvíce? Víme, že jiní slepí po uzdravení Ježíše bez váhání následovali (Mt 20).
• Nebo se z nich stali Ježíšovi učedníci? Jako vždy v takových případech platí, že pokud se z nich učedníci nestali, udál se pro ně zázrak „nadarmo“. (Vždyť nemoci stejně jednou přijdou a život stejně jednou skončí).
• A jak velké problémy způsobila jejich neposlušnost Ježíšově službě? Zřejmě významné – tlak na Něj se ještě zvýšil. Nicméně samozřejmě platí, že Ježíš vše, co měl vykonat, také vykonal a žádné překážky tomu zabránit nemohly.

32 Když odcházeli, hle, přivedli k němu němého démonizovaného ^[člověka^]. 

• n.: hluchoněmého (ř. kófos zn. „němý“ i „hluchý“);
• Věru nebylo pro Ježíše snadné se odněkud „vymotat“. Připomeňme si předcházející události:
  • Cestou za mrtvým děvčetem se ho dotkla žena s krvotokem
  • Pak vzkřísil dívku
  • Do domu se k Němu dostali dva slepci
• Známe to ostatně všichni: Už už se chystáme jít na oběd nebo domů, jsme nervózní, hladoví či natěšení, když v tom přijde další pacient, další klient, další zákazník či kdokoliv jiný. Je těžké se ovládnout, neodbýt ho, neodkázat na „úřední hodiny“, ale věnovat mu plnou pozornost.
• Ani další případ, který ho čekal, nebyl vůbec jednoduchý – hluchoněmý člověk, kde byl předpoklad, že hluchoněmost je démonického původu.
• Jak se to pozná? Můžeme si tedy být jisti, že alespoň některá hluchoněmost je démonického původu, každá ale ne. Jak se to rozliší? Jsou pro to nějaké diferenciálně diagnostické známky nebo člověk potřebuje dar rozlišování?

33 A když byl démon vyhnán, němý promluvil. A zástupy užasly a říkaly: „Něco takového se v Izraeli nikdy nestalo.

• Matouš opět neplýtvá detaily. Možná pro něho šlo již o „rutinu“: K Ježíšovi „jako vždy“ přivedli potřebného, On určil diagnózu a pomohl mu. Jak to proběhlo konkrétně k naší škodě nevíme.
• Z toho, co Ježíš dělal a jak hluchoněmý reagoval, Matouš rozpoznal, že nešlo o uzdravování, ale o vymítání. Démon vyšel a němý mluvil, souvislost je jasná.
• Všeobecný úžas a nadšení byly tak velké, že stály za zaznamenání.

34 Ale farizeové říkali: „⁽V moci⁾ vládce démonů vyhání démony.“

• n.: Skrze (vládce); ř.: Ve (vládci …).
• Autority všeobecné nadšení nesdílely.
• Byla to od nich velká „sprosťárna“, podsouvat Ježíši hned to nejhorší, tedy spolupráci s ďáblem. Mohli si vymyslet jinou „výmluvu“, proč to, co dělá nemůže být od Boha, případě mohli být zdrženliví a žádný závěr nedělat.
• Na druhé straně je třeba uznat, že když chce být člověk logický, mnoho prostoru pro vysvětlení Ježíšových zázraků mu nezbývá: Oni jasně byli svědky toho, že z němého odešel démon a začal pak mluvit. V zásadě se nabízejí pouze dvě vysvětlení – buď démona vyhnal Bůh nebo ďábel. Nikdo jiný nad nimi autoritu nemá. Kdyby farizeové připustili, že Ježíš disponuje mocí od Boha, těžko by pak mohli odmítnout jeho mesiáštví. To ale odmítali a priori – proto jim již další možné zdůvodnění, než ďáblem nezbývalo.
• Zde situaci Matouš již dále nerozebírá, z paralelních míst ale víme, že Ježíš se proti tomuto názoru ostře ohradil, poukázal na jeho nelogičnost a vnitřní rozpornost a také na jeho nebezpečnost: Přičítat Boží jednání ďáblu je rouháním se Duch Svatému a tudíž neodpustitelným hříchem.

35 Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou slabost v lidu.

• n.: procházel; 
• To byl Ježíšův „běžný program“, náplň Jeho práce během „pobytu“ na planetě:
  • obcházel: Nezůstával tedy na jednom místě, vycházel za lidmi. Nebylo to tak, že by měl své ústředí a tam za ním chodili lidé, což by pro Něj bylo jistě pohodlnější. (Dělat lékařskou návštěvní službu je náročnější, než sedět v ordinaci).
  • Učil: Měl co říci. Měl informace, které ostatní lidé neměli a chtěl jim je předat. Je toho mnoho, co ví Bůh a my to nevíme. Nemusíme a nemůžeme vědět všem, ale je mnoho věcí, které Bůh chce, abychom se dozvěděli.
  • Synagogy tvořily „šikovnou“ síť míst, kde Ježíš mohl k lidem mluvit. Kupodivu byly nastaveny ke značné otevřenosti a pro vedoucí nebyl problém pozvat za kazatelnu „hostující“ kazatele. (Můžeme teoretizovat, zda a jestli vůbec by Ježíši dovolil učit v dnešních sborech a církvích).
  • Hlásal evangelium království: Dozvídáme se i hlavní téma Jeho učení – šlo o dobrou zprávu o tom, že „zápis“ do Božího království je již otevřen. Kdo má zájem být občanem Božího království, se nemusí nikam stěhovat ani nemusí čekat na budoucnost, ale může se jeho občanem stát ihned. Vstupenkou je víra v Ježíše jako Mesiáše.
  • Uzdravování bylo nedílnou součástí jeho návštěv ve městech a vesnicích: Je možné, že Ježíšova služba v synagogách měla obvyklý pořad – nejprve vyučování, pak uzdravování. Mohl také uzdravovat zvlášť – v synagogách vyučovat a venku pak uzdravovat.
  • Jeho pověst již byla značná, lze tedy předpokládat, že lidé byli natěšení, až onen „potulný kazatel“ dorazí i do jejich obce a chystali si své pacienty.
  • Každou nemoc a každou slabost v lidu: Ježíš nebyl specializovaný na některé diagnózy, neexistovala oblast, se kterou by si neporadil. Ať nemoc nebo démonické problémy, vyřešil vše.
  • Jistě si dovedeme představit širokou škálu problémů, se kterými za ním lidé chodili.
• Napadá mě řada otázek, na které neznáme odpovědi:
  • Chodili za ním lidé pouze s vážnými potížemi nebo i s „maličkostmi“ či dokonce „hloupostmi“? Styděli by se za ním přijít s běžnými každodenními věcmi (běžné bolesti v zádech, nachlazení, nespavost, psychické stresy?)

36 Když uviděl zástupy, byl nad nimi hluboce pohnut, protože byli utrápení a sklíčení jako ovce, které nemají pastýře.

• ř. splanchnizesthai se v NS vyskytuje pouze u synoptiků. Souvisí s podst. jm. ‚útroby‘ (Sk 1,18), které v klas. ř. v přenes. smyslu může zn. také prudké hnutí mysli, vzrušení, ale ne soucit (na rozdíl od užití v NS). 
• Strong: G4697, σπλαγχνίζομαι  [splachnizomaj], (aor. ἐσπλαγχνίσθην) smilovat se, mít slitování, mít soucit, ustrnout se, 12 výskytů
  • Mt 14:14: veliký zástup – uzdravil nemocné;
  • Mt 15:32; Mk 8,2: hladový zástup – nasytil je;
  • Mt 18:27: pán ne svým zadluženým služebníkem – odpustil dluh;
  • Mt 20:34; slepci – uzdravil;
  • Mk 1:41: malomocný – očistil ;
  • Mk 6:34: paralelní k tomuto místu;
  • Mk 9:22: použil otec epileptického chlapce – uzdravil;
  • L 7:13: matka zemřelého jediného syna- vzkřísil;
  • L 10:33: Samařan v podobenství o přepadeném – pomohl mu
  • L 15:20: otec nad vracejícím se marnotratným synem – běžel, objal,…
• Jde o geniální popis situace lidstva: byli utrápení a sklíčení jako ovce, které nemají pastýře.
• Situace ovcí bez pastýře opravdu je kritická: Jsou bez ochrany a neporadí si. Nejsou schopné se o sebe postarat. Vědí to a jsou z toho nešťastné, utrápené, plné strachu a starostí. Bloudí světem a jsou snadnou kořistí predátorů.
• Pokud někdo má pocit, že my jako lidé si vedeme na tomto světe bez Boha lépe, ať si přečte zprávy v novinách. Tuto „radu“ mohu dát obecně – je totiž jedno, který den si zprávy člověk přečte, špatné jsou vždy.

37 Tehdy řekl svým učedníkům: „Žeň je velká, dělníků je však málo.

• Jistě ve smyslu: je velký nepoměr mezi počtem lidí, kteří by potřebovali být spaseni a počtem lidí, kteří jsou schopni je ke spáse přivést.
• Případně obecněji: Potřeby lidí na tomto světě jsou velké a je málo těch, kdo s tím mohou něco udělat.

38 Proste tedy Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“

• Tím, kdo vládne světu a kdo vše směřuje k tomu, že se všichni skloní před Kristem, je Hospodin. On „menežuje“ dějiny spásy lidstva. Dělá to snad nedostatečně? Je snad Bůh jako podnikatel, který si vezme velkou zakázku a pak na její realizaci nemá lidi?
• Ježíšova slova dokonce navozují představu, jako by se Ježíšův pohled „zdola“ lišil od Božího pohledu shora. Jakoby situace z Ježíšova pohledu vypadala naléhavěji. Jakoby Ježíš stál u přezrálého pole a zoufale volal do ústředí: Proboha, pošlete už ty kombajny nebo se nám ta úroda zkazí.
• Jak je to možné? Je Boží manažérský globální pohled pravdivý a Ježíš zbytečně „plaší“? Nebo je pravdivý pohled Syna, která zblízka a za osobní angažovanosti vidí, že věci jdou zbytečně pomalu? Ani jedno samozřejmě nemůže být pravda: Otec i Syn jsou jednoho srdce, jednoho názoru. Ani jeden z nich se nemůže mýlit.
• Jde tedy (jako na mnoha místech) o to, že Ježíš chce do problému (a do přímluvných modliteb) vtáhnout nás lidi. Bůh dělá všechno správně, spravedlivě i milostivě. Dělá pro spásu lidstva maximum (vždyť obětoval vlastního Syna), přesto nikoho ke spáse nemůže nutit, nemůže ji vnucovat nikomu, kdo ji nechce.
• Přesto Otec i Syn touží, aby lidí bylo zachráněno více. Víme, že když se modlíme, můžeme Boha „přimět“ k tomu, aby „šel ještě dál“, aby šel i tam, kam by vlastně jít neměl, aby udělal, co by „správně“ dělat neměl. Aby udělal „ještě jeden pokus“, aby se lidem ještě více odhaloval. Bůh neznásilňuje lidskou svobodnou vůli, jsem ale přesvědčen, že když se modlíme, jde na samou hranu (nebo i za ní), aby lidi zachránil. Kdo se přimlouvá za své „rezistentní“ blízké, ví o čem je řeč.
• Je tolik lidí, kteří potřebují spásu či kteří jsou v nejrůznější nouzi! Bože udělej pro ně ještě více! Vzbuď více lidí, kteří jim budou schopni pomoci!
• Není pochyb o tom, že jde o Boží žeň. Bůh chce lidi shromáždit k sobě „na sýpku“. K tomu musí nazrát čas a musí být dělníci, kteří se o to postarají.
• Jak může Bůh poslat dělníky? Musí v srdcích křesťanů vzbudit touhu Mu sloužit a pomáhat druhým (zvěstováním evangelia i prakticky).