2. Mojžíšova – kapitola 3

1 Mojžíš pásl ovce svého tchána, midjánského kněze Jitra. Jednou vedl ovce za pustinu a přišel k Boží hoře, k Chorébu.

• [jiné jméno pro Reuela; možná pouze titul „jeho veličenstvo“]
• [jako David byl i Mojžíš povolán od péče o ovce];
• lze chápat: západně, v protikladu k „před“, tj. východně;
• Uplynulo čtyřicet let. Mojžíš byl zase jednou na „služební cestě“. Dělal svou práci.
• Vyrazil s ovcemi do vzdálenějších oblastí – možná byla tráva v okolí jeho bydliště již vypasená, možná tam byla příliš velká koncentrace pastýřů. Možná takové „výlety“ s ovcemi byly normální.
• Možná ale měl v sobě touhu po dobrodružství nebo po poznávání nových oblasti. A dost možná měl vnitřní puzení nebo byl k Chorébu nasměrován shodou „náhod“.
• Každého z nás může Bůh oslovit kdykoliv – třeba při práci.
• Mojžíš měl i po čtyřiceti letech ochotné srdce. Jeho touha sloužit Bohu či pomoci svému národu z něho nevyprchala, i když v osmdesáti asi už nic velkého neočekával.
• Říkali jsme, že z dnešního pohledu byl Mojžíš silami na zhruba úrovní padesátníka – i tak ale mohl mít pocit, že má už život za sebou, že jeho okno příležitosti pro službu Hospodinu je již zavřené.
• Choréb v té době ještě Boží horou nebyl – jeho historie „Boží“ hory se začne odvíjet až od nynějška, kdy se tam Mojžíšovi zjeví Hospodin.
• Na Chorébu se pak stanou ještě další důležité události:
  • Choréb je ztotožňován se Sinají, tedy místu darování Zákona
  • Na Chorébu se s Hospodinem setkal Eliáš (1Kr 19)

2 I ukázal se mu Hospodinův anděl v ohnivém plameni zprostřed keře. Mojžíš hleděl, hle, keř planul ohněm, ale nebyl stravován.

• n.: jako (ohnivý plamen); takto zde klasifikuje h. b- Gesenius; 
• [(neznámý) druh trnitého keře];
• Mojžíš tedy viděl hořící keř – oheň ale byl divný.
• Jde sice o věc zvláštní, ale dovedl bych si od Boha představit něco spektakulárnějšího.
• To, že hoří keř, není nic až tak zvláštního – to, co Mojžíše zaujalo bylo, že keř nebyl ohněm stravován.
• Buď šlo o „studený“ oheň nebo byl nějakým způsobem chráněn keř v něm. Proč tedy vůbec hořel oheň na keři? Mohl hořet kdekoliv jinde. To by ale možná Mojžíše tak nezaujalo – považoval by oheň třeba za výron plynů.

3 Mojžíš si řekl: Odbočím a prohlédnu si ten veliký úkaz, proč ten keř neshoří.

• Mojžíšovu pozornost to nicméně spolehlivě přitáhlo a chystal se věc blíže prozkoumat.

4 Když Hospodin viděl, že odbočil, aby se podíval, zavolal na něho Bůh z prostřed keře: Mojžíši, Mojžíši! Ten odpověděl: Tady jsem. 

• Hovořilo se o andělovi, nyní situaci pozoruje a promlouvá Hospodin. Anděl zřejmě připravil pro Boha „stanoviště“, kde se Boží přítomnost prolamovala na zemi.
• Záměna anděla a Hospodina bývá poměrně běžná. Je také možné, že při podobných setkáních je přítomen Ježíš.
• Bůh považoval věc s Mojžíšem za tak důležitou, že se s ním neváhal vydat sám na schůzku.
• Bůh na Mojžíše volá, oslovuje jej jménem.
• To musel být značný šok. Mojžíšovi se jistě roztřásla kolena. Kdyby z ohně zaznělo dvakrát naše jméno, jistě bychom značně „zpozorněli“.
• Mojžíš reaguje logicky: Někdo mě volá jménem, bylo by asi dobré zareagovat a dát najevo, že slyším.

5 I řekl: Nepřibližuj se sem! Zuj si z nohou sandály, protože místo, na kterém stojíš, je půda svatá.

• Co Bůh Mojžíšovi sděluje? Ať si drží odstup.
• Že každé místo, kde se vyskytne Boží přítomnost, se stává místem velmi speciálním, svatým – tedy čistým a odděleným.
• Proč má Mojžíš na svatost místa reagovat vyzutím? Jde o nový, doposud neznámý princip: V Boží přítomnosti, tam, kde je přítomna Boží svatost, se nesluší chodit v botách. Podobný příkaz později dostal i Jozue.
• Možná jde o podobný princip, jaký známe i my: Nešlapej mi v botách po koberci v obýváku, když jsem zde právě uklidil.
• Boty jsou vždy ušpiněné prachem cest. Ježíš při poslední večeři říkal, že kdo je okoupán, nepotřebuje, než umýt nohy, a učedníkům nohy také vlastnoručně umyl. Špína na nohou je symbolem každodenního „běžného znečištění“ hříchem ve světě. Nohy přicházejí do styku se zemí a s jejími nečistotami.
• Vyzutím Mojžíš mohl vyjádřit svou pokoru. Bez bot jsme před Bohem zranitelní a „nazí“.
• Koncept vyzouvání se v posvátném prostoru používají četná náboženství: islám, hinduismus, buddhismus, sikhismus, – jde o vyjádření úcty k posvátnému místu, vyjádření pokory a o očištění.
• Křesťanství tento přístup, pokud vím, příliš nepoužívá: Kromě Mojžíše a Jozua (Joz 5,15), další příklady v Bibli nejsou. Na Zelený čtvrtek je připomínáno Ježíšovo mytí nohou, což je ale něco jiného.
• Lidé se údajně před vstupem do kostela zouvají v v některých východních ortodoxních církvích (etiopské) a v koptské církvi. Někdy se lidé zouvají na poutích a údajně v některých klášterech.

6 Dále řekl: Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. Mojžíš si skryl tvář, protože se bál pohlédnout na Boha. 

• Mojžíšovi se „ozval“ onen Hospodin, který před pěti staletími oslovil Abrama, méně intenzivně pak Izáka a Jákoba. Onen Bůh, který životem provázel Josefa. Pak se čtyři století nedělo nic výrazného. Až nyní.
• Izraelci se už dlouho modlí o pomoc, pro kterou už nazrál čas.
• Mojžíšova výchova a život v „závětří“ již byl také u konce.
• Boží přítomnost byla tak silná, že ji Mojžíš nevydržel a skryl si obličej.
• Bál se totiž na Boha pohlédnout: Vypadá to tedy, že kdyby chtěl, podívat by se na Něj mohl. To opět podporuje Intraterovu¹ teorii, že tím, kdo s Mojžíšem hovořil, by ve skutečnosti Ježíš. Na Hospodina žádný člověk pohledět nemůže.

7 Hospodin pak řekl: Dobře jsem viděl soužení svého lidu, který je v Egyptě, a slyšel jsem jejich volání kvůli jeho utlačovatelům. Vždyť vím o jeho bolestech. 

• Hospodin Mojžíšovi oznamuje, že stále považuje Izrael za svůj lid.
• Že dobře zná jeho situaci, že ví o její tíži. Útlak byl extrémní.
• Izraelci se modlili a modlili.

8 Sestoupil jsem, abych ho vysvobodil z moci Egypťanů a abych ho z oné země vyvedl do země dobré  a rozlehlé, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců.

• Sestoupil jsem znamená buď: nyní, abych se s tebou setkal. Nebo začal jsem na zemi aktivně jednat.
• Hospodin ihned sděluje své cíle a některé další informace:
  • Jde o vysvobození z moci Egypťanů. To je krok jedna. Bez toho by nemohlo následovat nic dalšího.
  • Následuje vyvedení: Pobyt v Egyptě končí. S Egyptem se již nadále jako s místem pro život Božího lidu nepočítá. Pobyt tam byl přechodný, šlo o Boží „inkubátor“, kde se lid v dobrých podmínkách explozivně rozmnožil.
  • Odcházet budou do země velké, dobré a úrodné (dobré  a rozlehlé, oplývající mlékem² a medem)
  • Zatím ta země ale není volná – je obsazena řadou národů (zde je jich vyjmenováno šest)
• Každá z těchto informací byla pro Mojžíše naprosto nová a zásadní. Z každé vyplývá řada důsledků.

9 Vždyť volání synů Izraele se nyní doneslo ke mně, a také jsem viděl útisk, kterým je Egypťané utiskují.

• Hospodin vidí i slyší. A nejen neutrálně, ale věci se jej dotýkají.

10 Nuže pojď, pošlu tě k faraonovi, abys vyvedl můj lid, syny Izraele, z Egypta.

• Po krátkém úvodu jde Hospodin přímo k věci: Teď, když už víš, jak to bude, tak ti sděluji, že hybatelem těchto událostí budeš ty.
• Možná Mojžíš v duchu zajásal? Možná mu v koutku srdce stále přežívala myšlenka, že by on mohl být tím vyvoleným zachráncem Izraelců? Cožpak mu nepřišel podezřelý jeho pozoruhodný životní příběh?
• Jen na okraj: Čtyřicet let farmaření v Midjánu Mojžíše jistě zocelilo a připravilo na pozdější putování. Kdyby neznal nic než blahobyt faraonského paláce, těžko by později takovou míru nepohodlí zvládl.

11 Ale Mojžíš Bohu řekl: Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a abych vyvedl syny Izraele z Egypta? 

• První Mojžíšova reakce byla odmítavá. Nicméně nezdá se mi, že by šlo o aroganci – spíše byl zaskočen. Tohle nečekal. A když se zamyslel nad velikostí nastíněného úkolu, musel se zcela oprávněně cítit naprosto nedostatečný, zvláště když si vybavil, jak dopadl jeho vlastní pokus před léty.
• To je obecné pravidlo – ze svých sil jsou všechny úkoly nad naše síly.

12 Tedy odpověděl: Vždyť budu s tebou. A toto ⁽ti bude znamením,⁾ že jsem tě poslal já: Až vyvedeš lid z Egypta, budete Bohu sloužit na této hoře. 

• Bůh nad Mojžíšovou námitkou mávl rukou: „Vždyť budu s tebou“ odpovídá na všechny pochybnosti.
• Co chtít víc? Může existovat něco lepšího? Je-li Bůh s námi, kdo je proti nám?
• Jde o jeden z mnoha veršů, kde Bůh zaslibuje svou přítomnost. Většinou tak činí v situacích, které jsou náročné a nad naše přirozené síly. Namátkou:
  • Dt 31,6 „Buďte silní a stateční, nebojte se a neděste se jich, neboť Hospodin, tvůj Bůh, jde s tebou; nenechá tě klesnout a neopustí tě.“
  • Joz 1,9 „Nepřikázal jsem ti snad: Buď rozhodný a udatný? Neboj se a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou, kamkoli půjdeš.“
  • Iz 41.10 „Neboj se, vždyť jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, neboť já jsem tvůj Bůh. Posilním tě, ano, pomohu ti, budu tě podpírat svou spravedlivou pravicí.“
  • Mt 28,20 „…a hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“
  • Žd 13,5 „…On sám řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘“
  • Ž 23,4 „I kdybych šel roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť ty jsi se mnou. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.“
  • Iz 43,2 „Půjdeš-li přes vody, budu s tebou, nebo přes řeky, nestrhnou tě. Půjdeš-li ohněm, nespálíš se a plamen tě nepopálí.“
• Dále Bůh Mojžíšovi slibuje znamení, které bude spočívat v tom, že později Mojžíš opět dorazí k této hoře. Tentokrát ale již s celým osvobozeným izraelským národem.
• Je to divné: V této chvíli tato informace pro Mojžíše velký význam neměla – možná byla zajímavá (místo, kam se „shodou okolností“ vydal s ovcemi , se ukázalo jako výzamné.
• Nicméně když tam později dorazil s celým národem, měl už za sebou tolik nadpřirozených zkušeností, že návrat na místo, kde se s Hospodinem setkal poprvé, ho zřejmě již příliš nešokoval. Možná hrálo roli i to, že tato místa již znal.

13 Ale Mojžíš Bohu odvětil: Hle, přijdu k synům Izraele a řeknu jim: Bůh vašich otců mě k vám poslal.  Až se mě zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím? 

• Mojžíš pokračuje v dialogu. Vcelku logicky se ptá: O kom vlastně mluvíme? S kým vlastně hovořím?
• Vím (i Izraelci to vědí), že existuje Bůh, který oslovil naše praotce. Moc víc o Něm ale nevíme.
• Např. by bylo skvělé vědět Tvé jméno. Je těžko se „ohánět“ Bohem, který nemá jméno.
• Musí mít Bůh jméno?
  • Obecně asi ne, ale v duchovním světě tak, jak je nastaven, je používání jmen asi obvyklé. Jméno slouží k identifikaci a k navázání vztahu.
  • Bůh je rozumná a společenská bytost. Nikde sice není řečeno, že myslící bytost musí mít jméno, ale zřejmě toto pravidlo nějak obecně platí.
  • To, že Bůh má jméno, vylučuje abstraktní pojetí Boha jako pouhé energie nebo síly. Bůh je osobní.
  • Zatím sám sebe nazýval Bohem praotců.
  • Později bude mít jmen mnoho, přičemž každé Jej bude částečně charakterizovat, např. Elohim, Adonaj, El Šaddaj.
  • V NZ se Bůh nazývá Otcem, což je zřejmě pro nás lidi jedna z nejvýstižnějších charakteristik. Poznat Boha jako Otce je pro člověka nejvyšší metou.
  • Pro konečné bytosti, jako jsme my, je snadnější přiblížit se k nekonečnému Bohu, když máme způsob, jak jej oslovit. Možná Bůh tedy uvádí své jméno spíše z ohledu na nás?
  • Z pohledu vztahu mezi Bohem a člověkem jméno odhaluje Boží povahu a umožňuje nám Jej blíže poznat.

14 Bůh Mojžíšovi odpověděl: ⁽JSEM, KTERÝ JSEM.⁾ A pokračoval: Toto řekneš synům Izraele: JSEM mě poslal k vám. 

• LXX: Já jsem Jsoucí / ten jsoucí;
• LXX: Jsoucí
• Hospodin Mojžíšův dotaz nerozporuje, ale normálně odpovídá. Sděluje své jméno.
• Jméno je pozoruhodné a tajemné. Má v sobě ukrytý význam, jednu z Božích charakteristik a to jsoucnost. Bůh JE, je bytím samotným, je existencí.
• Dalo by se možná říci: Já existuji. Já jsem podstatou vši existence.
• Dalším aspektem Božího jména by mohla být svrchovanost: Jsem neodvozené bytí, jsem naprostým svrchovaným suverénem ve všem.
• Měli Izraelci pochybnosti o Boží existenci? Po letech útisku, po letech, kdy se „nic nedělo“, jistě. Jsme jen lidé. Svou víru v jejich Boha nicméně stále drželi, věděli o Něm a doufali v Něho.

15 Bůh ještě Mojžíšovi řekl: Toto řekneš synům Izraele: Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův mě poslal k vám. Toto je mé jméno navěky, toto je mé připomenutí  z generace na generaci. 

• n.: má památka / mé jméno k připomínání; [časté synonymum pro „jméno“ jako prostředek k připomínání a uctívání]; 
• Bůh Mojžíšovi opakuje, jak Jej má Izraealcům představit: Má se odvolat na starou abrahamovskou smlouvu a zároveň jim sdělit Jeho jméno.

16 Jdi a shromáždi ⁽izraelské starší⁾ a řekni jim: Ukázal se mi Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův se slovy: Dobře jsem si všímal vás i toho, co se vám děje v Egyptě, 

• [první (z 33×) použití tohoto spojení v StS;
• Takto jednoduchý bude postup: Má svolat autority a říci jim, že Bůh o nich po celou dobu věděl a ví.

17 a řekl jsem: Vyvedu vás z egyptského soužení do země Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců, do země oplývající mlékem a medem.

• Přineseš jim stejné základní informace, jako jsem řekl tobě – tedy že půjdete z Egypta do dobré, ale obsazené země.

18 Poslechnou tě a půjdeš ty a izraelští starší k egyptskému králi a řeknete mu: Setkal se s námi Hospodin, ⁽Bůh Hebrejů.⁾ A tak dovol, ať jdeme třídenní cestou do pustiny obětovat Hospodinu, našemu Bohu. 

• [jinde je výraz takto použit pouze o Bileámovi)] 
• Zajistím, aby tě brali vážně, aby ti uvěřili. Je možné, aby starší Mojžíšovi uvěřili „jen tak“? Byl Mojžíš tak přesvědčivý? Pamatovali si ho starší ještě jako prince, který se jich před čtyřiceti lety zkoušel zastat? Měli nějaká průběžná zjevení o tom, že se objeví zachránce?
• Nebo Bůh musel do myslí starších zasáhnout?
• Zajímavé je, co měli sdělit faraonovi:
  • Že s nimi setkal jejich Bůh – co si o tom faron mohl myslet? Mohl jim vůbec uvěřit? Spíše to bral jako záminku k rebelii a k možnosti se tři dny „flákat“.
  • Vznesli požadavek na třídenní náboženskou pouť.
  • Ta měla vést do pustiny, kde se mělo odehrát obětování.
  • Pravděpodobně použili Boží jméno JHV – faraonovi přímo sdělili, jak se jejich Bůh jmenuje.
• Říkal Bůh faraonovi pravdu? (Bůh nikdy nelže). Kdyby souhlasil, opravdu by se po třech dnech vrátili do Egypta?
• Spíše by pokračovali dále pryč ze země? Poslal by s nimi faraon vojenský doprovod, který by je hlídal?
• A byla představa útěku celého národa vůbec reálná? Dovedl si někdo v nejdivočejších představách představit, jak dvoumilionový národ „utíká“ ze země? Egypt byl obklopen značně velkou oblastí nehostinných krajin. Egypt měl velkou armádu, pro kterou nebyl problém Izraelce zahnat zpátky.
• Jak uvidíme dále, Bůh věděl, že faraon na požadavek nepřistoupí.
• Šlo tedy spíše o první diplomatické jednání, první setkání naznačující, že se něco změnilo, že se ohledně Hebrejů něco začíná dít.
• Představa, že by na přinesenou informaci faraon zareagoval: To je zajímavé. Tak Hospodin, říkáte? Tak to musíte poslechnout, to se nedá nic dělat. Kdy chcete vyrazit? – je dosti utopická.

19 Já však vím, že vás egyptský král nenechá jít bez zásahu mocné ruky. 20 Proto vztáhnu svou ruku a budu bít Egypt všemi svými divy, které uprostřed něho učiním. Potom vás propustí.

• Bůh byl připraven svou vůli prosadit za každou cenu. Použít jakoukoliv sílu k prosazení své vůle.
• Kdyby to faraon rozpoznal, mohl si ušetřit mnohé trápení (zničení říše).

21 A způsobím tomuto lidu přízeň v očích Egypťanů, takže když budete odcházet, nebudete odcházet  s prázdnou. 

• V této chvíli se to zdá být nemožné – ale, jak víme, Boží rány gradovaly takovým způsobem, že Egypťané byli ochotní udělat cokoliv, aby se Hebrejů zbavili.

22 Ale každá žena si vyžádá od sousedky a od příchozí ve svém domě stříbrné a zlaté předměty a oděvy. Naložíte to na své syny a dcery a vypleníte Egypt.

• Plenění eygptského bohatství mělo být záležitostí žen. Ty měly navštívit své egyptské (a ostatní) sousedky a říci si o cenností.

.

.

 

1. Ašer Intrater, Kdo obědval s Abrahamem ↩︎
2. Tento verš někdy cituji „principiálním“ odpůrcům mléčných výrobků – když Bůh svůj lid přivedl do země produkující mléko, nechtěl jim uškodit. ↩︎