2. Mojžíšova – kapitola 13

1 Pak Hospodin promluvil k Mojžíšovi: 

• Kdy a jak? Zřejmě brzy po odchodu, jak uvidíme dále. Kde k Mojžíšovi Bůh hovořil? Během pochodu? Během odpočinku? Nebo měl Mojžíš své modlitební časy, kdy se někam stahoval do ústraní? A do jakého ústraní na pochodu?

2 Posvěť mi mezi syny Izraele všechno prvorozené otvírající každé lůno, z lidí i z dobytka; patří to mně.

• Bůh má „divné“ starosti – celý národ je na pochodu, situace je dramatická a napjatá. Všichni jsou nevyspaní, unavení a vystresovaní. Před nimi neznámo, za nimi Egypt. A Nejvyšší začíná řešit prvorozence.

3 Mojžíš tedy lidu řekl: Pamatujte na tento den, kdy jste vyšli z Egypta z domu otroctví, neboť silnou rukou vás Hospodin vyvedl z toho místa. Proto nebudete jíst nic kvašeného.

• h. inf. namísto impv. vyjadřuje důrazný příkaz a obvykle uvádí vysvětlení, jak se má plnit; 
• Nastalo období, kdy se nejedlo nic kvašeného. Podobně i během následujících každoročních svátků.

4 Dnes vycházíte, v měsíci ábíbu.

• Jde o nový začátek, začátek nových dějin, nového života i nového kalendáře.

5 Až tě Hospodin uvede do země Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Chivejců a Jebúsejců, o které přísahal  tvým otcům, že ti ji dá, do země oplývající mlékem a medem, budeš v tomto měsíci konat tuto službu:

• Tento zvyk budeš zachovávat i v nové zemi, až všechny tyto stresy pominout a ty se budeš mít dobře.

6 Sedm dnů budeš jíst nekvašené chleby; sedmý den bude Hospodinův svátek. 7 Nekvašené chleby se budou jíst po sedm dnů. Neukáže se u tebe nic kvašeného, ani se u tebe na celém tvém území neukáže kvas.

• Opakování principu naprostého vyloučení kvasu nejen z pečení, ale z celého života.

8 A v onen den svému synu oznámíš: To je kvůli tomu, co mi Hospodin prokázal, když jsem vycházel z Egypta.

• Jde o tak významnou událost, že je třeba, aby zůstala zachována v historické paměti národa navždy.
• I my bychom si měli pamatovat naše obrácení ke Kristu jako významnou událost, jako začátek nové životní éry. Pamatovat si ji a připomínat.
• První generace nyní odcházejících to měla snadné – vykládala svým dětem, co zažili na vlastní kůži. Oslava prvního výročí odchodu byla „jednoduchá“: Vzpomínáte si, jaké to vloni bylo? Jak jsme se plahočili tou nocí a jak naše děti usínaly únavou?
• Jako když nám naši rodiče vykládali, jako to bylo za války nebo při osvobození. Přenést to další generaci a pak další a další již tak jednoduché není.
• Naše děti již o Druhé světové válce mají představy spíše literární, než od svých babiček a dědečků. O vnoučatech nemluvě – pro ty jde již o historii nepředstavitelně starou, přestože ještě své prarodiče třeba zažili.
• Velmi brzy je tedy třeba „překlopit“ vyprávění osobních zkušeností v pravidelnou oslavu svátku. K tomu mají napomoci různá pravidla, která pomáhají si vybavit jednotlivé detaily prožitých událostí. Jezení nekvašeného pečiva je jedním z nich.

9 A budeš to mít za znamení na ruce a za připomínku mezi očima, aby Hospodinův zákon byl ve tvých ústech, protože silnou rukou tě Hospodin vyvedl z Egypta. 

• Bůh doporučuje (či přikazuje) používání pomůcek pro udržení věcí v paměti.
• Když má člověk něco na ruce, upře na to pohled mnohokráte denně, vždy když rukama něco dělá nebo vždy, když se podívá na hodinky apod. Podobně věc umístěná mezi očima je nepřetržitě zachycována periferním viděním.
• Cílem těchto opatření je, aby Hospodinův zákon byl ve tvých ústech, tedy člověk o Božích věcech co nejvíce přemýšlel a mluvil.
• Tento příkaz si můžeme adaptovat i na naše křesťanské poměry v tom smyslu, že mají smysl různé pomůcky: Náramky či prstýnky s biblickými verši, upomínky do mobilu, magnetky na ledničku, biblické kalendáře, apod.
• Smysl je zřejmě metaforický – ruka symbolizuje jednání, hlava myšlení, tedy Boží přikázání mají formovat jak skutky, tak myšlení člověka. (srv. např. též P 3,3 Láska a věrnost ať tě neopustí, přivaž si je na hrdlo, napiš si je na tabulku svého srdce.)
• Židovská tradice nicméně chápe tento příkaz doslovně – Proto vznikly tefilin – malé kožené schránky obsahující pergameny s biblickými verši, které si zbožní Židé připevňují na paži a na čelo při modlitbě.
• Že jde o symboliku vyplývá i z verše 16 Bude to znamením na tvé ruce a značkou mezi tvýma očima, protože silnou rukou nás Hospodin vyvedl z Egypta. Zde se „hovoří“ o vracení prvorozenců Bohu – to samo o sobě mělo být připomínkou, nikoliv tedy to, že si člověk napsal na ruku, že obětoval prvorozeného beránka.

10 A toto ustanovení budeš zachovávat v jeho určený čas ⁽rok co rok.⁾

• Každoroční svátek Pesach je pevně navždy ustanoven.
• Možná to, že Mojžíš po odchodu jako první věc začíná řešit takovéto „podružné“ věci (svátky a prvorozence), mělo na lidi uklidňující vliv: Jestliže Hospodin považuje za důležité nám zdůraznit, že máme každoročně slavit nějaký svátek, znamená to, že máme budoucnost: Tohle přežijeme a zase bude líp.
• Mojžíš musel tyto informace předávat velitelům, zástupcům kmenů a ti pak dále svým podřízeným, až se vše dostalo i k poslednímu člověku.

11 Až tě Hospodin uvede do země Kenaanců, jak přísahal tobě a tvým otcům, a až ti ji dá,

• Ano, takovéto vyjádření jistě je uklidňující: Nezaznívají zde žádné pochybnosti ve smyslu: Pokud se Hospodinu náhodou podaří tě odtud dostat, bude to tak a tak. Zaznívá naprosto jistě „AŽ„. Není otázkou, zda se to stane, ale kdy se to stane.
• Jak to, že je úspěch tak jistý? Protože Hospodin tak přísahal.

12 pak všechno, co otvírá lůno, převedeš Hospodinu. Všechno prvorozené z tvého dobytka, co  bude  mužského pohlaví, bude patřit Hospodinu.

• Prvorozenci patří z nějakého důvodu Bohu. Nejsou naši. My je pouze vracíme pravoplatnému majiteli.
• Proč tomu tak je, jsme řešili v Levitiku, nyní tedy jen stručně: Prvorozenec je začátkem, úvodem. Prvorozenec je prvním z mnoha. Tím, že jej vrátíme Dárci, dáváme najevo, že:
  • Chápeme, že On je dárcem a jsme vděční.
  • Doufáme v pokračování, tedy, že přijdou další.
  • Vyjadřujeme víru v pokračující Boží zaopatření.
• A v kontextu Exodu je prvorozenec tím, kdo jen tak tak unikl smrti díky krvi pesachového beránka. Je tedy víc, než jasné, že si na něho nemůžeme činit nějaké trvalé nároky.

13 Každého prvorozeného osla vyplatíš beránkem, a nemůžeš-li vyplatit, zlomíš mu vaz. Každého prvorozeného mezi svými syny vyplatíš.

• Prvorozené čisté zvíře bylo obětováno (vráceno Bohu). Nečisté zvíře, např. osel obětován být nemohl, proto byl místo něho obětován beránek.
• Pokud někdo beránka neměl nebo zvážil, že mu to za to nestojí (např. osla nepotřeboval nebo momentálně pro něho byla ovce cennější, než oslík), musel být oslík zabit – aby člověk nepoužíval pro své účely Boží majetek.

14 Až se tě později tvůj syn zeptá, co to znamená, řekneš mu: Silnou rukou nás Hospodin vyvedl z Egypta, z domu otroctví. 15 A protože se farao zatvrdil a nechtěl nás propustit, Hospodin pobil v egyptské zemi všechno prvorozené, od prvorozených u lidí až po prvorozené z dobytka. Proto všechny samce otvírající lůno obětuji Hospodinu a každého prvorozeného ze svých synů vyplácím. 

• h. inf. namísto impv. vyjadřuje důrazný příkaz a obvykle uvádí vysvětlení, jak se má plnit; 
• Je samozřejmé, že děti se budou ptát na smysl takového jednání – např. Proč tatínku zabíjíš toho oslíka?
• Protože si vážím toho, že u nás Bůh prvorozence zachoval, dávám to najevo tím, že mu své prvorozence symbolicky vracím.

16 Bude to znamením na tvé ruce a značkou mezi tvýma očima, protože silnou rukou nás Hospodin vyvedl z Egypta. 

• Jde tedy o symboliku – tím, že každého prvorozence obětuji, vrátím Bohu si znovu a znovu připomínám Velikonoční noc v Egyptě.

17 Když farao propustil lid, Bůh je nevedl cestou do pelištejské země, i když byla kratší. Bůh totiž řekl: Aby lid nelitoval, když uvidí hrozící boj, a nevrátil se do Egypta.

• Zvláštní informace – Bůh vedl lid oklikou ve snaze vyhnout se pronásledování Egypťany a vojenskému střetu.
• Resp. nešlo mu o to vyhnout se boji (Bůh neměl problém se s egyptským vojskem libovolně vypořádat), ale uchránit Izraelce obav. Obával se, že když uvidí blížící se nepřátelskou armádu, couvnou a rozhodnou se raději vrátit.
• Jde o ohleduplnost slabosti lidské psychiky. Jak jsme již řekli, Izraelci opustili známé prostředí a vyrazili do neznáma; byli unavení, hladoví a vystresovaní. Bůh je nechtěl vystavovat dalšímu stresu.
• Jde o důležité obecné pravidlo – obrácení se k Bohu je náročnou stresující událostí a Bůh dbá na to, aby nově obrácení nebyli vystavení tlaku nad jejich síly.
• Podobně se choval i Ježíš ke svým učedníkům a stejně ohleduplné Boží chování může potvrdit každý křesťan. Bůh březí ovečky šetrně vede, jak je napsáno v Izajáši.

18 Bůh tedy vedl lid oklikou, pustinou k Rákosovému moři. Tak synové Izraele vystoupili sešikovaní z egyptské země.

• Svým způsobem je to škoda – národ si „zbytečně“ natáhl cestu. Mohli být v zaslíbené zemi „za chvíli“ a díky Boží ohleduplnosti k jejich slabosti jim to trvala déle, než muselo.
• Na jedné straně vidíme, že naše křehkost a Boží ohledy na ni způsobují v našich životech komplikace a zbytečné „natahování“.
• Na druhé straně – není, kam spěchat. Než zpanikařit a vrátit se zpátky ke starému životu, je lépe nic neuspěchat, počkat si, až dozrajeme. Věci, které by nás na počátku naší cesty za Bohem vadily, později sneseme.
• Z vlastního křesťanského života to znám dobře – postupně jsem se dopracoval k věcem, které mě z počátku děsily. Úsměvným příkladem může být modlitba nebo zpěv nahlas – ani jednoho jsme z počátku svého křesťanství nebyl schopen.

19 Mojžíš s sebou vzal Josefovy kosti, protože Josef syny Izraele slavnostně zapřísahal slovy: Bůh vás jistě navštíví, pak s sebou odsud vyneste mé kosti.

• Josefův hrob tedy musel být mezi Izraelci známým místem a Josefovo přání známým faktem.
• Ukazuje to, že povědomí o tom, že pobyt v Egyptě není na stálo, bylo v národě přítomno.
• (Nebo mohl Bůh Mojžíšovi tuto věc připomenout, což je méně pravděpodobné).
• Mojžíš tedy chvíli před odchodem musel jít k Josefovu hrobu, exhumovat jeho kosti (čtyři sta let staré), dát je do nějakého pytle nebo schrány a vzít s sebou.
• Vyvstává více otázek:
  • Proč na tom Josefovi záleželo? Záleží na tom, kde jsme pochovaní? Nebo Josef toto přání vyslovil pouze proto, aby svůj lid motivoval k tomu, aby nezapomínali, že Egypt není napořád?
    • Skoro bych obecně řekl, že na místě našeho posledního odpočinku moc nezáleží, že svůj věčný osud místem pohřbu (nebo třeba vzhledem náhrobku) nijak neovlivníme. Pokud jsem za života (nebo alespoň před smrtí) nepatřil Kristu, biblický verš ani kříž na náhrobku mi nepomůže. Nepomůže dokonce ani pohřeb na křesťanském hřbitově.
  • Mohu svým náhrobkem působit na ty, kdo přijdou po mně, působit evangelizačně? Snažit se je nějak ovlivnit? Mohu lidem na svém náhrobku „zanechat vzkaz“? Těžko říci, někdy snad ano, ale neslyšel jsem o případě, kdy by se takto někdo obrátil.
  • A konečně: Je hrob výjimečné osobnosti, (výjimečného věřícího) místem „zvláštního zájmu“? Působí tam nějak speciálně Boží moc, resp. zůstává tam něco z Božího Ducha, který na tom člověku byl?
    • Přikláněl bych se k tomu, že něco takového se dít může. Židé v každém případě hroby svých významných osobností navštěvují. Já se u náhrobků nebo památníků např. křesťanských mučedníků většinou modlím, aby na mě část jejich víry a moci spočinula.¹

20 I vyrazili ze Sukótu a utábořili se v Étamu na okraji pustiny. 

• Přesné určení těchto míst je údajně obtížné, vzdálenost mohla být mezi 20 až 40 kilometry, tedy jeden či dva denní pochody.

21 Hospodin šel před nimi ve dne v oblakovém sloupu, aby je cestou vedl, a v noci v ohnivém sloupu, aby jim svítil; tak mohli jít ve dne i v noci. 22 Neodňal od lidu oblakový sloup ve dne, ani ohnivý sloup v noci

• To je zcela zásadní informace – dva miliony lidí následovaly sloupy, což muselo být uklidňující. Mojžíš nemusel až tak organizovat přenášení informací směrem „dolů“, protože každý na vlastní oči viděl, kam má jít.
• Kdy se sloupy objevily? Pokud se ohnivý sloup „rozsvítil“ ihned po půlnoci o pesachové noci, muselo to na všechny silně zapůsobit (včetně Egypťanů).
• Aby sloupy byly viditelné i z dálky mnoha kilometrů (pochodující národ musel být roztažen na desítky kilometrů), musely být obrovské, vysoké stovky metrů, možná kilometr.
• Vždy večer se oblakový sloup přeměnil v ohnivý a naopak. Muselo jít o zajímavou „podívanou“.
• Bylo možno se ke sloupům přiblížit? Jak daleko před lidem sloupy byly? Zkoušel to někdo nebo se přiblížení nikdo neodvážil? Byl ohnivý sloup horký? Spaloval zemi pod sebou? Zanechával za sebou vypálený pás? Nebo šlo o studený oheň jako u Mojžíšova keře? (To spíše).
• Pro všechny Izraelce musela být nepřetržitá přítomnost sloupů uklidňující – jednak věděli, kam mají jít, jednak jasně viděli, že nadpřirozený Bůh je s nimi. Vyhlédli ze stanu a ujistili se – Bůh je stále s námi.
• Jak ještě uvidíme – sloupy vedly národ „šetrně“: Denní pochody byly přiměřené a zvládnutelné i dětmi a seniory i dobytkem. Sloupy ponechávaly i prostor k odpočinku – nehnaly lidi až do vyčerpání. Sloupy musely mít „promyšlenou“ jednak cestu (aby byla schůdná), jednak vhodná místa k táboření (přítomnost vody, píce apod.).

.

.

1. Římsko-katolický přístup k hrobům a jejich uctívání ostatků ponechávám stranou – považuji je za scestné. ↩︎