Galatským – kapitola 4

1 Říkám však: Pokud je dědic nezletilý, v ničem se neliší od otroka, ač je pánem všeho. 2 Je podřízen poručníkům a správcům až do doby předem určené otcem.

kde jsme to skončili? Všichni jsme synové Boží skrze víru v Kristu Ježíši. … oblékli jsme Krista… rozdíly ztratily na důležitosti….jsme símě Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení.
takže Pavel zřejmě navazuje na ty dědice. Jsme dědicové Boží. Co dědíme? Majetek ne, spíše tu příslušnost do rodiny, do královské rodiny a práva z toho vyplývající.
nicméně nemůžeš dát dědictví dítěti. Ne, že by mu nepatřilo, ale není schopno ho převzít a zodpovědně spravovat. Mentálně na to nemá
nezletilý dědic se v ničem neliší od otroka. Opravdu? Zřejmě ano: o ničem sám nemůže rozhodnout. Má nad sebou autority, které rozhodují místo něj¹
opravdu se ničím neliší? Na první pohled, zvenčí skutečně ne. Ale vnitřní pozice, případně potenciál jsou u nich odlišné. Dědic je potenciálním pánem všeho, jen to zatím není vidět.
u dědice jde o prozatímní, nikoliv trvalé postavení
jaké má toto přechodné období význam? Dát dědici čas na to, aby vyspěl
časový faktor nelze obejít. Vyspívání dítěte nelze urychlit, je dáno fyziologickými zákonitostmi. Povytahováním za hlavu růst neuspíšíš. (Můžeš jen toho času využít maximálně efektivně k výchově)
vždycky, když je ve hře časový faktor, je ve hře i trpělivost a vytrvalost
čas není využit jen k prostému růstu dědice, ale také k jeho výchově, tréninku, rozvoji
Pavel staví vedle sebe dvě děti: jedno je dědicem, druhé otrokem. Obě jsou vychovávány společně – oblékají se stejně, mají stejné vychovatele, stejnou školu, stejné jídlo. Otroci si nemají, na co stěžovat; synové nemají důvod se vyvyšovat
to mimochodem ukazuje, že mají dobrého poručníka: chová se dobře k otrokům (nediskriminuje je) a nerozmazluje dědice²
mentalita syna je zcela odlišná: jemu nevadí, že se obléká, stravuje a pracuje jako otrok. Protože ví, kým je
důležité je, že ani postavení syna tě nezbavuje povinnosti poslouchat vychovatele, učit se, vyvíjet se. Ba právě naopak.
(poručníci tě vychovávají na místě otců, správci se zatím starají o majetek a jiné věci)
v Pavlově příkladu je důležitá ta přechodnost. Období poručnictví není na pořád. Jednou skončí a ty se ujmeš svého místa. Poručník a správce ztratí svá postavení
v naší době a kultuře poručnictví moc nevídáme, známe je jen z historie. Poručníci a správcové někdy svou roli nezvládli nebo po jeho uplynutí nebyli ochotni se vzdát svých pozic.

3 Stejně i my, když jsme byli nezletilí, byli jsme v otroctví pod živly světa.

ČSP: ř. stoicheia = prvky / principy / základní nauky / základní živly; v mimokř. nábož. učeních: elementární duchové / nadpřirozené síly / souhvězdí;
stoicheia se vyskytuje ještě o šest veršů dál, v devátém verši čtvrté kapitoly: Nyní však, když jste poznali Boha, nebo spíše když jste byli od Boha poznáni, jak to, že se zase obracíte k těm slabým a ubohým živlům, kterým zase znovu chcete otročit?
teď už se Pavel dostává k výkladu podobenství, které v prvních verších nastínil
poručníci a správcové jsou tedy živly, stoicheia – viz poznámka překladatelů. Čemu jsme tedy otročili, než jsme se stali křesťany? Živlům, prvkům, principům, naukám, nadpřirozeným silám? Ani si toho příliš nejsem vědom. Nepřipadalo mi, že bych něčemu otročil.
možná by se dalo říci, že jsme „otročili“ světu tak, jak je postaven, do něhož jsme se narodili, do jeho zákonitostí a pravidel, jak jsou nastavena. Žili jsme tak, jak svět kolem nás vyžadoval, žili jsme tak, jak jsme uměli. Snažili jsme se „vejít“ do pravidel světa, do kterého jsme se narodili. Zorientovat se v něm, prosadit se. Nemohli jsme si udělat svět „podle sebe“. Takhle bych to byl schopen pochopit³.
pro židy byl tím otrokářem Zákon, pro jiné ostatní náboženství
možná v intencích našeho atletického obrazu: narodili jsme se na atletický stadión, kde jsme žili poddání fyzikálním zákonům (gravitační konstantě), pravidlům atletiky a trenérům
tak jsme žili, dokud jsme se nesetkali s Kristem, tedy po dobu naší nezletilosti

4 Když však přišla plnost času, vyslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem

plnost času: ta pravá chvíle. Některé události se musely udát, proběhnout. Nemohlo to být dříve ani později
čiší z toho Boží svrchovanost, tedy to, jak má vše pod kontrolou. On je ten, kdo určuje, kdy je plnost času
události mají své načasování. Uspíšit je nelze: v roce sto před naším letopočtem se „lidé mohli umodlit“, ale Kristus na svět nepřišel. Dokud nebyla „dovršena vina Emorejců“⁴ Izraelci neopustili Egypt. Atd do nekonečná
šlo opravdu o Božího Syna: my jen těžko jsme schopni docenit šokující dosah této skutečnosti.
Bůh svého Syna vyslal: poslal ho s úkolem, s misí⁵
poslal ho (z nebe) na zem; sem, mezi nás. Kdo někdy opustil svou zónu bezpečí a navštívil nějakou méně rozvinutou zemi, zažil alespoň lehkou ochutnávku „kulturního šoku“, či kulturního propadu, který Boží Syn absolvoval
šlo opravdu o Božího Syna – my jen těžko jsme schopni docenit šokující dosah této skutečnosti.
dalším stěží docenitelným faktem je, že se narodil z ženy. Tedy obyčejným obvyklým způsobem. Existuje mnoho způsobů možného vstupu Božího Syna na svět. Jakkoliv by byl spektakulární, žádný by dostatečně nevystihl význam této události. Ale vstup skrze běžný „krvavý“ porod židovské dívky na periferii světa přesahuje veškerou myslitelnou představivost
narodil se pod Zákonem, pod Zákon: Boží Syn se od narození poddal pravidlům tohoto světa tak, jak je nastaven. Pravidlům fyzikálním⁶, biologickým⁷, kulturním i náboženským
vztahovala se na něho dokonce pravidla židovského Zákona a On se jim dobrovolně podřizoval. Opět lze jen těžko domyslet absurditu tohoto stavu (On byl tvůrcem Zákona, byl nad ním)

5 aby vykoupil ty, kdo byli pod Zákonem, a abychom přijali synovství.

jaká byla jeho mise? Kvůli čemu byl vyslán? Vykoupit ty, kdo podléhali „zákonům atletiky“. Aby už konečně mohli zanechat marných pokusů a marného úsilí. Aby se mohli zbavit strachu z neúspěchu, strachu ze soudu. Aby mohli spočinout v Otcově náruči
Jeho misí bylo vyhlásit změnu paradigmatu: Kdo chce, může být adoptován do rodiny toho, kdo určuje pravidla. Toho, kdo založil atletiku stadión i celý svět.
vyhlásit zcela novou úroveň života

6 A protože jste synové, vyslal Bůh ducha svého Syna do našich srdcí, (ducha, který volá): ‚Abba, Otče.‘

n.: Ducha
var.: vašich
ř.: křičícího
a protože jste synové: všechno, co se dále odehrálo, o čem budeme nyní mluvit, následovalo až poté, co jsme se stali syny. Poté, co jsme byli adoptováni do Boží rodiny na základě pouhé víry. Až poté, co jsme se vzdali úsilí o přeskočení laťky.
poté vyslal Bůh ducha svého Syna do našich srdcí. To je něco zcela nového. Syna už známe, ale zde se dozvídáme, že Syn „má“ (spolupracuje s) Ducha a toho zase Syn vysílá.
Otec vyslal Syna na svět a Syn vyslal Ducha do srdcí lidí⁸
Syn byl vyslán na zem, aby splnil svou misi. Duch Svatý má zase svou – být, bydlet v srdcích křesťanů⁹
Duch svatý se v křesťanech tedy usídluje¹⁰. Kde přesně nevíme, ale je to někde uvnitř nás, v nitru, v srdci.
pojem srdce vyjadřuje nějaké místo v nás¹¹. Nemyslí se tím fyzické srdce, tedy pumpa, ale nemyslí se ani mozek. Když má křesťan vyjádřit, kde v něm sídlí Duch Svatý, obvykle ukazuje někam do oblasti žaludku nebo dolního hrudníku. (Nikdy neukáže na hlavu)
a ten Duch usídlený v našem nitru něco volá. Je těžké si představit, jak to volání probíhá, nicméně pro křesťana jde o reálnou a poměrně běžnou věc: odněkud z našeho nitra vychází signál, který nás ubezpečuje o našem synovství.
volá o tom, že Bůh je naším Otcem. Případně volá na Otce, že jsme tady, že o Něm víme, že o Něj stojíme
jako kuře se průběžně pípáním ubezpečuje o slepičině/matčině bezpečné přítomnosti a jí informuje o své existenci.
fakt, že Bůh je našim otce, stěží okážeme dostatečně docenit
vraťme se ještě k tomu našemu „osídlení“ Duchem Svatým. Již jsme zmiňovali, že jde o věc navýsost dobrovolnou. A dokonce ani dobrovolnost ve smyslu jednoho pozvání nestačí: Svatý Duch je enormně gentlemanský a určitým způsobem plachý. Denně se znovu ubezpečuje, že o jeho přítomnost stojíme a lze jej poměrně snadno „zaplašit“¹²
někdy mi pomůže, když si Svatého Ducha představím jako holubici, která mi sedí na rameni – je stále se mnou, stále „k dispozici“. Ale „na hlouposti na internetu se se mnou dívat nebude“. A když budu nadávat manželce, také se „vzdálí“.
naplnění křesťana Duchem Svatým má mnoho důvodů. Ale tento, zde zmíněný, tedy připomínání synovství je zřejmě jeden z nejdůležitějších. Pro člověka je totiž uvědomění si svého vztahu s Nebeským Otcem nejvyšší metou. Dokonce Syn přišel ne proto, aby nás seznámil se sebou, ale aby nás přivedl k Otci
připomínání si našeho synovství je nesmírně povzbuzující: po Ježíšově odchodu jsme zůstali opuštění a v dosti hostilním prostředí tohoto světa. Bylo by obtížné či nemožné zde obstát, zachovat víru, kdyby se nám nedostalo podpory
to, že máme 24/7 k dispozici vnitřní posilu, přítele blíže, než „na telefonu“, je pěkné a pomáhá nám to v tomto světě nejen „přežít“, ale i plnit Otcovu vůli

7 Takže už nejsi otrok, ale syn. A když syn, tedy i dědic (skrze Boha).

var.: Boží skrze Krista
otrok jsi byl přechodně, na nezbytně nutnou dobu, než dospěješ
ta vypršela. Nyní se stáváš synem a tím se zároveň ujímáš dědictví
jak už jsme řekli, nejde nutně o hmotné dědictví, ale o pozici
navíc nezapomínejme, že zde nemluvíme o dědictví po někom umírajícím nebo odcházejícím na odpočinek. Nebeský Otec neumírá ani neodchází. Přesto touží některé své věci (pravomoci? zodpovědnosti?) moci sdílet, svěřit dědicům, tedy nám, křesťanům

8 V čase, kdy jste neznali Boha, otročili jste těm, kteří svou přirozeností nejsou bohy.

to je krok o několik myšlenek zpátky. Souvisí to s živly výše
otroky jsme byli v období, než jsme poznali Boha
otročili jsme jakýmsi pseudo-bohům, někomu, kdo se jako bůh tváří, ale není jím¹³. My jsme to ale nerozpoznali a otročili jsme jim, jako by bohy opravdu byli
už víme, že to byla pravidla tohoto světa, různá náboženství, případně židovský Zákon
to mohlo být opravdu jen v době, kdy jsme Boha s velkým „B“, Hospodina ještě neznali – jinak bychom „rozklíčovali“, že jsme si vybrali špatně

9 Nyní však, když jste poznali Boha, nebo spíše když jste byli od Boha poznáni, jak to, že se zase obracíte k těm slabým a ubohým živlům, kterým zase znovu chcete otročit?

podruhé: stoicheia = prvky / principy / základní nauky / základní živly; v mimokř. nábož. učeních: elementární duchové / nadpřirozené síly / souhvězdí;
viz též verš 3
vy, moji čtenáři, jste tohle všechno už absolvovali, prošli jste s tím: spadali jste pod poručnickou autoritu Zákona, ale potom jste dospěli, poznali Boha a byli adoptováni za syny. Nyní jste „úplně jinde“
obracet se v této situaci zpět k tomu otročení živlům, vracet se do infantility, do přes-synovské fáze života, je „příšerná regrese“, nepochopitelný a nepřijatelný, neomluvitelný krok zpět¹⁴
ty živly jsou „slabé a ubohé„: je to ubohé klanění Jezulátku místo vztahu se živým Hospodinem. Je to „onanie u internetu“ místo manželského milování
kromě toho, že je to ubohé, je to i iracionální: proč otročit něčemu, co za to nestojí? Něčemu, co nemá žádnou moc a nit ti nenabídne? Něčemu, co nemá žádnou moc? Proč sloužit ve vězení uřvaným dozorcům, když brány jsou otevřené? Vždyť venku čeká opravdový život
galatští křesťané už jednou brány věznice opustili, poznali život v náručí milujícího Otce – a nyní se z nepochopitelných důvodů začínají dobrovolně vracet do tábora.
Přihodilo se jim to, co říká toto pravdivé přísloví: ‚Pes se vrátil k vlastnímu vývratku‘ a umytá svině se opět válí v bahně¹⁵.
proč to ale dělají? Důvodů je více (chybí jim např. chlouba na vlastní zásluhy), ale jedním z důvodů je, unést svobodu je těžké. Ta svoboda venku na „ně byla moc“
to koneckonců známe z opravdových vězení: někteří vězni jsou natolik institucionalizováni, že žít na svobodě ani nechtějí či nedokážou¹⁶. Ani Izraelci po vysvobození z Egypta svou svobodu neunesli a chtěli se vrátit zpátky „pod faraona“
Nyní však, když jste poznali Boha, nebo spíše když jste byli od Boha poznáni: to, že jsme poznali Boha je ta největší nejsilnější věc, která nás v životě může potkat
Pavel zde přidává jednu teologickou odbočku: to, že jsme Boha měli možnost poznat, nebyla naše zásluha. Nebylo tomu tak, že bychom se rozhodli Boha hledat a vlastním úsilím bychom ho nalezli. Nikoliv, není nám ponechán ani tento zlomek zásluh (hledali jsme Jej). I to, že jsme Jej našli, byla Jeho aktivita a Jeho zásluha.
jinak řečeno: nebylo tomu tak, že my bychom si Boha vyhlédli, „oťukli si Jeho profil“, přečetli kurikulum a nakonec se rozhodli přidat se k Němu do rodiny. Ve skutečnosti iniciativa vyšla od Něho: On si vyhlédl nás a začal nás zvolna Duchem Svatým přivádět k sobě. Dával se nám kousek po kousku poznat, odkrýval se.
celé to naše vzájemné poznávání režíruje On. Např. na nás „nevybalí“ celý svůj majestát najednou. Dělá to přiměřeně našemu stavu, krok za krokem
když se dívám zpětně na svůj život a na svoji cestu k Bohu, vidím tam přiměřenost jako jeden z hlavních principů. Bůh ke mně vždy „přistupoval“ přiměřeně a citlivě. Dával se mi poznávat postupně, po „dávkách“. Snažil se mě „nevyplašit“. Jsem mu za to nesmírně vděčný.
uklidňující je, že takto citlivě Hospodin přistupuje ke všem: k lidem všech dob, zemí, osudů i temperamentů¹⁷. Přistupoval tak ke každému křesťanu, kterého znám. To je uklidňující pomyšlení

10 Zachováváte dny, měsíce, období a roky!

nyní se tedy dozvídáme, v čem ta regrese, to vracení se k ubohým živlům u Galaťanů spočívalo: začali se zabývat časovými obdobími, jejich náboženskou důležitostí
začali klást důraz na něco, co tak důležité nebylo. Kdyby si občas oslavili pro radost nějaký svátek, asi by se mnoho nestalo, ale oni se na tom začali profilovat, vymezovat, rozdělovat: , my, co tohle dodržujeme, jsme lepší, děláme to lépe, jsme lepšími křesťany, jsme Bohem více přijati, než vy, kteří tohle neděláte
a zřejmě tvrdili, že je to nejen důležité, ale přímo zásadní; zásadní pro spásu
tak na tohle upřeli svou pozornost? Opravdu? Přijde mi to jako dosti velká podružnost. Sobota sice v SZ žádnou podružností nebyla (je dokonce v desateru), ale nejde o spasitelnou věc¹⁸.
a oni zřejmě začali tvrdit mj., že ten, kdo „po židovsku“ nedodržuje sobotu, nebude spasen
ono asi není zásadní, co se stane tím problémem, jestli je to sobota, nějaký svátek nebo třeba obřízka. Když si člověk nedá pozor, něco je mu Zlým „podstrčeno“.
ani v dnešní době, kdy sobota je nám skoro „jedno“, nejsme zdaleka proti tomuto problému imunní: nebezpečí, že nám Zlý něco podstrčí stále trvá. K rozdělení ve sborech dochází dnes spíše než kvůli sobotě¹⁹, kvůli uzdravení z víry, vytržení nebo na očkování.
problémem přitom nejsou odlišné názory na daná témata, ale přesvědčení, že tyto věci jsou zásadní pro spásu, případně, že ti, kdo mají na tyto věci správný názor, jsou duchovnější

11 Bojím se o vás, abych se pro vás nakonec nelopotil nadarmo.

jde opravdu o až tak závažný problém, že by všechno úsilí, všechno zvěstování, zakládání sborů a péče o ně mohly přijít nakonec vniveč? Tedy, že by Galatští nakonec nedošli spásy? Vypadá to tak. Toto nebezpečí asi opravdu hrozí.
jak je to možné? Proč na tom tolik záleží? Proč nemůže sbor fungovat jako doposud, jen si občas někdo „střihne“ sobotu?
zřejmě v okamžiku, kdy začneš spasení z víry s něčím spojovat, nahrazovat, otvíráš Pandořinu skříňku. Jde o opravdový „malér“. Může jít dokonce o osudový „malér“. Je to zvláštní a hrozivé, že taková jednotlivost, „drobnost“ může vést k tak katastrofálním koncům
čím to je? Sto procent zásluh za naší spásu patří Hospodinu. A vypadá to, že On netoleruje ztrátu ani jednoho procenta. Proč tomu tak je, je nabíledni.
představme si, že jsem sloužil na frontě a můj přítel tam za mě položil život. Postavil se do rány²⁰ a díky tomu já mohu žít. Po válce přicházím navštívit přítelovy rodiče, abych jim vyjádřil svůj dík. Jsem vašemu synu velmi vděčný za mou záchranu. Opravdu vám za něho děkuji. A abych vyjádřil svůj dík, přinesl jsem vám sto korun.
je to strašná urážka rodičů i památky mého přítele. A takovou urážející stokorunou jsou ve srovnání s Kristovou obětí všechny naše obřízky a soboty a cokoliv jiného
Hospodin si zřejmě tváří tvář takové nehoráznosti řekne něco ve smyslu: oběť mého Syna ti nestačila? Přinášíš ještě svou předkožku²¹? Na ni spoléháš? Tak si na ni spoléhej, ale oběť mého Syna už se na tebe vztahovat nebude.
nelopotil nadarmo – Pavel nezakrývá, že ho přivedení Galaťanů ke Kristu, založení sboru a jeho udržení stálo dost práce. Musel tam přijet, svědčit, pak pečovat, učit, organizovat. Začínal od nuly. Řešíš miliony vyvstávajících problémů
každý pastor, každý služebník v církvi, každý křesťan to zná: kolik času a úsilí věnuje třeba jen jednomu člověku. Ten po nějaké době uvěří nějakému nesmyslu, který ti pak „otluče o hlavu“ a odejde. Toho lopocení, které přijde na zmar!
je to ostatně stejný princip jako u výchovy dětí: kolik úsilí, času, peněz a starostí tě „stojí“ výchova dítěte. Těch plenek, probdělých nocí, těch starostí. „Obětuješ“ tomu třeba dvacet let života. Tolik nebezpečí na něj číhá, tolik nemocí a rizik. A nikde přitom nemáš záruku, že se ti „vyvede“.

12 Prosím vás, bratři, buďte jako já, protože i já jsem jako vy. Ničím jste mi neublížili.

na první pohled pro mě nepříliš srozumitelné. Začněme odzadu: v čem je Pavel stejný jako Galatští?
v čem mají být stejní? Nezbývá, než se podívat do komentářů²²: Vždyť jsem takový, jací jste vy. Nekladu důraz na svůj čistý židovský původ. Nenárokuji si žádná privilegia proto, že jsem byl osmého dne obřezán. Nepovažuji se za svatějšího než vy, protože jsem patřil k nejpřísnější ze všech sekt, k farizeům. Toho všeho jsem se zbavil a stal jsem se pohanem mezi pohany. (Stal jsem se jedním z vás, dodávám já)
a když já jsem byl ochoten se všeho vzdát (všech zásluh), abych byl stejně „obyčejný“ jako vy. Udělejte vy nyní totéž: vzdejte se zase vy toho, na čem si nyní zakládáte.
Ničím jste mi neublížili: nemám, co bych vám vyčítal. Chovali jste se ke mně hezky (jak uvidíme dále, přišel k nim poprvé ve špatném stavu)
ale proč to Pavel říká? Oni vůči němu měli nějaké špatné svědomí? Kvůli jejich nápadům s obřízkou a novoluním mezi nimi zřejmě vznikla bariéra: nyní se Pavla báli jako se bojí dítě rodičů, když něco rozbije.
měli vůči Pavlovi špatné svědomí: věděli, jak on nesnáší ty „kecy“ o novoluních, jak je na to alergický. A oni to nyní dělali. Tak si z toho vyvodili, že bude lépe se mu vyhýbat.
tohle asi všichni známe od našich dětí i od našich učedníků v církvi: když začnou dělat něco nepatřičného, začnou se nás stranit
snad tedy Pavel říká: Moji milí, uklidněte se – já jsem vás nepřestal mít rád. To, že podle mého názoru děláte velkou hloupost, že jste „ujeli“, neznamená, že nad vámi lámu hůl.

13 Víte, že jsem vám poprvé v slabosti těla hlásal evangelium.

ř.: skrze
asi tedy v předchozím verši Pavel opravdu mluví o tomto: vzpomíná si na jejich první setkání
sobě i Galatským připomíná nyní pro změnu jejich kladné stránky
když se poprvé setkali, když přišel poprvé k nim do města, opravdu „nebyl ve formě“. Nebyl nikým, kdo by je měl na první pohled zaujmout. Asi byl nemocný, možná vyčerpaný, nějak zhroucený. Pro místní nebyl žádný důvod mu věnovat pozornost
ale Galatští se k Pavlovi zachovali nad očekávání hezky – navzdory jeho špatnému stavu ho přijali, zřejmě se o něj i postarali a hlavně: brali ho vážně. Takové věci se nezapomínají²³.
vidíme, že slabost těla tedy není nutně na překážku hlásání evangelia. Může tomu být dokonce naopak – silné tělo tě svádí k tomu, abys na ně spoléhal.
(když máš tělo slabé, musíš spoléhat na Boží moc)

14 A touto zkouškou, (která se týkala mého tělesného stavu), jste nepohrdli ani (jste se neodvrátili), ale přijali jste mne jako posla Božího, jako Krista Ježíše.

ř.: v mém těle
ř.: nevyplivli
ř. angelos
vidíme, že pro Galatské to byla zkouška: Nejvyšší zkoušel, jak se zachovají vůči takovému „chudákovi“, kterým v té době Pavel byl²⁴
Pavel se k nim „doklopýtal“ s tím, že má pro ně důležitou zprávu. Oni ho neodmítli / neodvrátili se / nevyplivli / nepohrdli. Naopak: vzali ho se vší vážností jako Božího posla
je to jako v pohádkách: nikdy nevíš, kdo k tobě zavítal. Jestli nehostíš (nebo nevyháníš) převlečeného anděla nebo císaře

15 Kde je tedy to vaše blahoslavenství? Neboť vám vydávám svědectví, že kdyby to bylo možné, byli byste si vyloupli oči a dali je mně.

byli jste vůči mně neuvěřitelně laskaví – takoví jste opravdu byli.
zmínka o očích může ukazovat na údajnou Pavlovu chabozrakost (spolu s tím, že upozorňuje na své velké písmo a s jeho zmínkou o ostnu v těle)
pokud to tedy není obraz všeobecné nedostatečnosti, kterou se Galatští intenzivně snažili vykompenzovat
Galatským bylo Pavla opravdu líto
co znamená: kde je vaše blahoslavenství? Snad: Kde je tento váš pokorný přístup? Když jste jednali vůči mně tak přátelsky a pokorně, stavěli jste se pod blahoslavenství. Nyní, když jste arogantní, se o ně připravujete
je zjevné, že nikdy není jedno, jak se chováme. I takové běžné věci, jako jako že se hezky zachováme k nějakému „chudákovi“, se počítají. Jsou důležitější, než si myslíme
v pohádce Císař a tambor císař nikdy nezapomněl na tamborovu loajalitu ve vězení a ve všech dobrodružstvích a nebezpečích, která spolu prožili. Také Ježíš nikdy nezapomene na naši loajalitu během života na zemi. Mt 10,32 nikdy nepřestane platit: „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, se i já přiznám před svým Otcem, který je v nebesích“

16 Takže jsem se stal vaším nepřítelem, když vám říkám pravdu?

takže takhle to bylo dříve – ale kde se nacházíme nyní? Teď mě ale nesnášíte, odmítáte mě, považujete mě za problematického. Ale proč?
protože jim zpochybňoval a „nabourával“ jejich „konstrukce“. Způsob, jakým to v galatském sboru „vedli“. Oni měli pocit, že to dělají dobře a Pavel jim to nabourával. To nikdy nepotěší. A uznat, že se mýlím, není nikdy snadné a příjemné

17 Oni pro vás horlí, ale ne k dobrému; chtějí vás odloučit, abyste horlili pro ně.

tj. judaisté
Pavel nyní zmiňuje „ony“, označuje ty, kdo ty problémy v galatském sboru způsobují, kdo s tím začali
šlo o důsledek vlivu nějaké skupiny věřících. Těch, kteří byli pod vlivem židovského Zákona, a považovali jeho dodržování za klíč ke správnému křesťanství
a byli v tom horliví: ve sboru byli aktivní a misijní. Mluvili s lidmi, oslovovali je a snažili se přesvědčit, přetáhnout na svou stranu. Dávali si s tím práci, byli zkrátka horliví
horlivost je dobrá, ale musí být pro správnou věc. Horlit pro lepší „organizaci práce“ v Osvětimi (srv. film Konference) věru není tou pravou horlivostí
snažit se lidi v církvi za každou cenu přesvědčit, že dodržování Zákona je podmínkou správného křesťanství, není zkrátka dobrá věc
jejich cílem je galatské křesťany odloučit – od čeho? Od pravdy, od zdravého učení, od Pavla
obrátit horlivost lidí ve sboru nesprávným směrem. předtím horlili pro to, aby lidé uvěřili Kristu. Teď budou horlit pro obřízku
to z našich sborů dobře známe. Přicházejí různí horlivci s divnými důrazy a jsou nesmírně „misijně“ aktivní
že má někdo jiné nebo divné názory, to žádný problém není. Není úkolem církve lustrovat názory svých členů. Kdyby se začaly probírat teologické názory lidí v církvi, zjistili bychom nejrůznější. často bizarní věci. Na tom nic není.
víceméně platí: Ať si každý myslí, co chce. Považuješ obřízku za důležitou? Obřež se. „Svět se nezboří“. Považuješ za správnější dodržovat sobotu než neděli? Považuj. Nejíš vepřové? Nejíš maso? Nejez. Je to tvoje věc.
problém nastane, když svůj názor začneš hlava nehlava prosazovat jako pravověří, jako nutné pravidlo pro všechny. Začneš vytvářet rozdělení, „přetahovat lidi“. Teprve v takové chvíli se tvůj „úlet“ stává problémem.
Pavel nabádá k ohledům vůči lidem slabším ve víře. Považuješ obřízku pro sebe za důležitou? nebudeme ti dělat problémy. Ale to, co dělali „judaisté“ v galatském sboru, bylo něco jiného.²⁵
většinou takoví lidé sbor rozštěpí nebo přímo rozbijí. V lepším případě část lidí odvedou a založí si vlastní skupinu. Takovým lidem totiž nestačí, že někoho pro své učení získají: oni touží po tom, aby se jejich sympatizanti byli horlivými nadšenci pro jejich věc

18 Je dobré horlit v dobrém vždycky, a ne jenom tehdy, když jsem u vás přítomen.

zřejmě ti, kdo věděli, jak je to správně (že dodržování Zákona není pro spásu nezbytné) v galatském sboru existovali, ale byli pasivní. „Vzpamatovali“ se až, se nablízku objevil Pavel – až tehdy ožili. Možná to nepovažovali za tak důležité, aby proti tomu vystupovali sami. Možná na to nebyli dost sebevědomí nebo silní. Když se pak přiblížil Pavlův příjezd, měli špatné svědomí a začali jednat

19 Mé děti, které opět v bolestech rodím, dokud ve vás nebude zformován Kristus;

var.: dětičky
„dětičky“ je oslovení: láskyplné, něžné. Tohle není nějaká teoretická teologická disputace. Tohle je osobní věc, jako když se vám „zblázní“ vlastní děti
založení sboru stálo hodně práce starostí. Byl to bolestivý proces. Tyhle věci se nedají dělat nezaujatě, protože jde o lidi, o jejich záchranu, je to náročně fyzicky i psychicky.
Pavel si uvědomuje, že když se mu nepodaří Galaťany přesvědčit, je ohroženo všechno, existence sboru, ale především jejich spása. (Kdo se chce před Bohem „prokazovat předkožkou“, opravdu spásy nedojde).
znovu: zvládnout tento „úlet“ Galaťanů bude hodně náročné: bude to Pavla stát hodně úsilí, trápeni a bezesných nocí. Konflikty vždycky bolí. Jednáme s lidmi, ne s věcmi. Nikomu nechceme ublížit. Nespíme, trápíme se, modlíme se. Kdo z vedoucích toto nezná?
a co je vlastně cílem? Kam směřujeme? Ke zformování Krista v nás. Co si pod tím představit? Abychom my, křesťané byli jako On. My nejsme jako Kristus, ale máme k tomu směřovat, usilovat o to. Je to proces a je to úsilí.
krásně to vystihuje známý bonmot: BŮH NÁS MILUJE A PŘIJÍMÁ TAKOVÉ, JACÍ JSME. ALE MILUJE NÁŠ PŘÍLIŠ NA TO, ABY NÁS TAKOVÉ NECHAL
a podobné „úlety“ a regrese této naší proměně opravdu nepomáhají; naopak procesu vnitřní proměny brání nebo ji zdržují
můžeme se samozřejmě zeptat každý sám sebe: formuji se do Kristovy podoby? Na druhých během času proměnu pozoruji. Věřící lidé jsou během let rozhodně podobnější Kristu, než byli dříve. Ti, kteří vytrvali a nevzdali to.
hodnotit tuto proměnu u sebe je ale obtížnější: osobně si připadám stále stejný. Ale když u druhých je ta proměna zjevná, proč bych měl být já výjimkou? Bude to tedy spíše otázka pohledu?

20 chtěl bych teď být u vás a změnit svůj hlas, neboť si s vámi nevím rady.

jak změnit hlas? Myslí Pavel z písemného projevu na ústní? Nebo má na mysli tón, kterým s nimi mluví? „Přitvrdit“ nebo naopak „změkčit“ svůj projev?
osobně se věcí řeší lépe: všichni známe nekonečné strany emailů diskuzí, které nikam nevedou. Někdy je osobní kontakt nenahraditelný²⁶
zřejmě je to proto, že při rozhovoru můžeme zapojit i mimoslovní komunikaci. Pavel by mohl lépe dát najevo, že mu nejde jen o jakousi čistotu učení, ale že jej jejich milujícím otcem, který má o ně obavy

21 Řekněte mi vy, kteří chcete být pod Zákonem: Což neslyšíte Zákon?

parafráze: Moji milí Galatští, uvědomujete si vůbec, do čeho se hrnete? Vám vůbec nedochází, do jakého jha zase chcete strčit hlavu. Připadá vám to jako maličkost, jako snadná věc, ale tak to vůbec není!
to se opravdu zase chcete vrátit k „tréninkovému programu“ se vším všudy? Se všemi jeho požadavky a národy? To už jste opravdu zapomněli, co všechno to obnášelo? Jak jste se nemohli pořádně najíst? Jak jste byli svázáni ve všech oblastech života? Nemohli jste si dát „ani pivo ani řízek“. Proč se vám tak chce se do toho vracet?
jen si vzpomeňte a přemýšlejte!

22 Neboť je napsáno, že Abraham měl dva syny, jednoho z otrokyně a druhého ze svobodné.

ČSP: tj. Izmael z Hagar a Izák ze Sáry
n.: služky
tohle je úvod k dalšímu podobenství: Zákon bude připodobněn k dítěti počatému z otrokyně. Proč vlastně, to uvidíme

23 Ten z otrokyně se však narodil podle těla, ten ze svobodné skrze zaslíbení.

n.: služky;
n~: přirozeným způsobem
co to znamená? Prvoplánově je to jasné: Izmael se narodil podle lidského plánu („vymysleli si to“ Abrahám se Sárou), Izák podle Božího.

24 Je to řečeno alegoricky: Tyto ženy jsou dvě smlouvy, jedna z hory Sinaj, která rodí děti do otroctví, a to je Hagar.

ČSP: [kde byla uzavřena (Ex 19:2; Ex 20:1 – Ex 20:17) smlouva se zákony, které určovaly život Židů]
Pavel používá alegorie, jednu za druhýou
nyní tedy mluvíme o smlouvách. Jedna z nich byla uzavřena na hoře Sinaj. Zákon je ta první první smlouva: smlouva mezi Bohem a lidmi o tom, že když budou zachovávat daná pravidla, budou Bohem přijat (ospravedlnění)
jak to souvisí s otroctvím? Proč se děti Zákona rodí do otroctví? Co z nich dělá otroka.? Stáváš se totiž otrokem těch pravidel. Jsi přijímán na základě dodržování pravidel. Tvůj vztah s Bohem je postaven na tomto základě. Je to jako kdyby v rodině platilo, že jsi patříš do rodiny pouze, pokud se chováš nějakým způsobem

25 Hagar je hora Sinaj v Arábii. Ta odpovídá nynějšímu Jeruzalému, neboť ten je v otroctví se svými dětmi.

jsme v podobenství, v obrazném pochopení Abrahamova příběhu: Hagar = Sinaj = Jeruzalém. Proč?
proč Hagar rovná se hora Sinaj? Abraham měl smlouvu s Hospodinem, že bude mít dítě se Sárou. Tomu měl věřit (důvěřovat), toho se měl držet
to Abraham neudělal, ale vymyslel si spolu se Sárou svůj způsob: vzal si Hagar/otrokyni a „děcko“ měl s ní. To nebylo v linii Božího plán (a nepřineslo to moc dobrého²⁷)
Bůh jistě mohl otěhotnění Hagar „zabránit“: oplodnění je tak složitý proces, že i po proběhlém pohlavním styku je je mnohem „snazší“ neotěhotnět než otěhotnět. Bůh tomu ale zjevně „nechtěl“ zabránit
když už „se to ale stalo“, víme, že Boží přízeň s Izmaelem byla – neopustil ho, i když to „nebyl jeho“ plán, „nevykašlal se na něj“. To je povzbuzující pro nás
zpět k tématu: co tohle má společného se Sinají? Vydání Zákona na Sinaji také nebyl „první Boží plán“. „Prvotní“ Boží plán byl, aby Hospodin harmonicky žil s lidmi v ráji. „Záložní“ plán možná byl přivést lidi zpět k sobě „abrahamovsky“ skrze víru.
Zákon ze Sinaje byl až třetí v pořadí? Byl Zákon na Sinaji vydán až na základě toho, že to Abrahám tak „zkomplikoval“ s Hagar? Jinak řečeno: kdyby Abraham a Sára „vydrželi“ a nevtáhli do věci Hagar, Zákon na Sinaji by nakonec nebyl potřeba? Atd.,.. mnoho otáze, málo odpovědí.
ale takhle to myšleno není. Jde o odlišný postoj: postoj Hagar a postoj Sáry, resp. pak Izáka a Izmaele. Postoj k čemu? K postavení v rodině, postoj k Abrahamovi
Izák „byl v klidu“: věděl, že je synem, neměl o tom pochyb, nebyl důvod o to usilovat. Nemusel se snažit si to zasloužit. Mohl v tom spočinout. To je obraz vztahu s Bohem z víry
kdežto Izmael žil stále v nejistotě: jsem synem nebo ne? Má mě táta rád? Nepřijdu o své synovství, když se nebudu chovat náležitým způsobem? Nevykopne mě táta pryč?
smutné je, že Izmaelovy obavy se posléze ukázaly jako oprávněné: táta ho nakonec opravdu z domova vyhnal. Stalo se tedy nejhorší, čeho se mohl obávat; naplnila se ta nejhorší noční můra.
Izmaelovi je těžko to vyčítat: Abrahámův postoj k němu byl hrozný: dělal výchovnou chybu za chybou: Izákovi nehorázně nadržoval, mezi syny rozlišoval, dával najevo, že se bojí o Izákovu pozici dědice, aj. Takové věci otec nesmí dělat za žádných okolností.
je to potom neřešitelná „past“: nemilovaný syn je celý život frustrovaný a traumatizovaný: opakovaně se snaží zasloužit si otcovu přízeň – a vždy bezúspěšně. Právem se ptá: Jsem milován? Dělám dost? Nepokazím si to? A přitom vidí, že se nikdy nezavděčí, že „Izák z něho nikdy nebude“. Postupně to vzdá a nakonec začne otce nenávidět. Obrní se, přestane se snažit, protože nechce být stále zraňován a odmítán
otec ale taky není „v pohodě“: je nervózní a neklidný, plný strachu, že mu ten nemilovaný přeroste přes hlavu, „vyšoupne Izáka“, atd.²⁸
upřímně řečeno: a nedodává Hospodin k takovým postojům „munici“? Zvládnout takovýto Boží přístup, vyžaduje opravdu hodně pokory. Neříkám, že je to nemožné: vždyť, jak už víme, ani Izmael si nemá, na co stěžovat. Kdyby nezahořkl, mohl se mít také „dobře“ a Boží požehnání by na mě bylo také ve vrchovaté míře. Být druhý neznamená být druhořadý.
„táta“ měl Izmaela také rád, jen mu nadevše záleželo na tom, aby se naplnil Boží plán ohledně Izáka. Lidé ale nejsou ideální: Abrahám dělal četné chyby, Izmael také. Výsledek byla hluboká frustrace (která ostatně přetrvala stovky generací. Resp. model vzniku této frustrace se stále opakuje).
zpět k textu: pochopili jsme již tu hloubku Izmaelovy frustrace a jeho postoj k otci spočívající ve stálé nejistotě a marné snaze se zavděčit
a Pavel tím chce říci: takhle to dopadá, když lidé žijí pod Zákonem. Nikdy to není ono, nikdy nebudou šťastní, nikdy nespočinou v přijetí. Zůstanou frustrovaní, nejistí, určitým způsobem zoufalí. Nikdy si nebudou jisti, zda dělají dost a zda budou přijati. Pořád tuší, že nakonec nebudou, že skončí někde v poušti jako Izmael. A pokud je kolem nich někdo, kdo má k otci přirozený vztah syna (jako Izák), jedině je to dráždí k žárlivosti a nenávisti²⁹
nyní už chápeme, v jakém smyslu Hagar³⁰ rovná se Sinaj.
a proč Sinaj rovná se Jeruzalém? Jeruzalém jsou všichni, kdo pod mocí Zákona žijí, kdo pod něj spadají.
v případě Galaťanů jsou to ti židé, kteří byli na jedné straně Pavlem seznámeni s tím, že jsou (na základě víry) právoplatnými syny (Izáky). Na druhé straně jim to nedalo a hluboce do nich „zažraný“ postoj Izmaelů se jim stále vracel, nebyli schopni se od něho definitivně oprostit.
a tak se Galatští vracejí do otroctví, že kterého jim Pavel ukázal cestu.

26 Ale horní Jeruzalém je svobodný a ten je (naší matkou).

[tj. nebeský]
ř.: ta (Jeruzalém je f.;
var.: matkou nás všech
naprosto nečekaná Pavlova formulace: jaký „horní“ Jeruzalém? Zřejmě onen „nebeský“, jak je psáno v pozn. ČSP. Je zjevné, že v nebeském Jeruzalémě nežijí, nebudou žít žádní otroci, ale pouze svobodní lidé. Svobodní lidé, kteří se tam dostali na základě svého svobodného rozhodnutí. Je to svobodné město plné svobodných lidí. My, křesťané jsme či budeme jeho obyvateli
jde vlastně o jiný výraz pro nebeské království, o kterém Ježíš často učil (bylo to Jeho ústřední téma, když říkal „Hle, nebeské království je mezi vámi“
že je Jeruzalém naší matkou je opět nečekané. V hebrejštině je Jeruzalém femininum, tak proč ne matka. Matka či rodič tě neodežene jako cizího, když na ni zaklepeš. Má k tobě mateřský vztah³¹

27 Neboť je napsáno: ‚Raduj se neplodná, která nerodíš, propukni v jásot a vykřikni ty, která nemáš porodní bolesti, protože mnoho je dětí té osamělé, více než té, která má muže.

je to samozřejmě odkaz z Iz 54,1
jaké „neboť“? Jak tento verš souvisí s probíraným tématem?
smysl Izajášova verše je jasný: neplodná a bezdětná na tom ve finále bude lépe, než ta nyní „úspěšná“ a spokojená
to jistě platí i obecně: Boží měřítka úspěchu a důvodu k radosti mohou být jiná než ta naše. Definitivní „vyhodnocení“ toho, kdo se bude nakonec radovat, je až v budoucnosti. Pokud jsme nyní neúspěšní, může nás to naplňovat nadějí.
důležité je zkrátka až „závěrečné hodnocení“. Průběžný úspěch nemusí být rozhodující – Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp
ale o jakém dočasném neúspěchu mluvíme?
zřejmě se Pavel vrací zpět k Hagar a k Sáře: rodivší úspěšná Hagar se radovala předčasně, předčasně šikanovala nešťastnou neplodnou Sáru. Nakonec se totiž „smála“ Sára a Hagar se svou arogancí stala nesnesitelnou a neúnosnou. Aby zachránil rodinu, musel jí Abrahám dokonce poslat pryč
nikdy mě nenapadlo, že Hagar si za své problémy alespoň do určité míry mohla sama – vždycky jsem ji chápal jako oběť Abrahamovy a Sářiny nemoudrosti a bylo mi jí líto. Zčásti jistě oprávněně, oběť ona jistě částečně byla. Ale kdyby byla elementárně pokorná, mohlo být všechno jinak³²
Abraham jí to svým chováním opravdu neulehčoval: která matka by nebyla naštvaná, když otec nadržuje dítěti jiné ženy nebo když si není jistá svým postavením ani tím, že je milována.
kdyby se Abraham choval k oběma ženám stejně a nenadržoval Izákovi, mohly být věci také jinak
a koneckonců nakonec Hagaře také bylo nakonec „dáno za pravdu“: také její obavy se ukázaly jako oprávněné – byla vyhnána do pouště „jako pes“
takže jako v životě skoro vždy: mísí se okolnosti s naší hříšnosti a výsledkem je katastrofa
když se ale vrátíme k opravdovému konci: když se Sára na konci života ohlížela zpět, musela jásat. Jásat, když si vzpomněla na všechen smutek a stres těch desetiletí neplodnosti, toho každoměsíčního čekání, zda přijdou nebo nepřijdou měsíčky, na všechny úšklebky plodných přítelkyň. Když viděla tu radost na konci: děti, vnoučata, naplnění Božích slibů. Ty komplikace s Hagar, jakkoliv se na nich podílela, byly tou radostí jistě překryty
naopak Hagar dost možná svůj život zpětně nehodnotila jako šťastný. Možná také byla spokojená: Boží ruka ji zjevně nikdy neopustila. A když zvážila svá pochybení, dopadlo to všechno nakonec také dobře: z Izmaele byl úspěšný bohatý, vážený a plodný muž. Nelze ale vyloučit, že se své hořkosti nikdy nezbavila. Podobně jako ti zanechaní „před laťkou“ se nikdy nezbaví hořkosti vůči těm „zadarmo převedeným“
pro nás platí, že když jsme uprostřed těžkých starostí, není lehké se podívat dopředu na nebeský Jeruzalém a spočinout v oné budoucí radosti. Nám lidem Nové smlouvy se totiž satisfakce na této straně nebe (tedy za našeho života) vůbec dostat nemusí. Náš skutečný domov je „až tam“
vraťme se k tomu, co chce Pavel vysvětlit Galatským: když se budete stále chovat jako Hagar, tedy nezbavíte se otrocké mentality, budete se stále vracet, nenaleznete tu uvolněnou synovskou mentalitu³³
je dost možné, že křesťané ze židů se „topili“ v „hagarovské“ hořkosti vůči bratrům z pohanů, kteří byli spaseni pouhou vírou. Dráždilo je, jak „snadno ke své spáse přišli“, uráželo je, jak snadno přijali synovství: žádná obřízka, cpali se vepřovým, měli více sexu a radosti ze života. A teď se ještě bezostyšně „tulí“ do Boží náruče. To „naštve“³⁴
a snad ještě: mít děti rovná se mít požehnání. Neplodnost je důvod k zármutku. Neplodné páry o tom vědí své, nicméně v tomto jsme se dosti posunuli.

28 Vy však, bratři, jste jako Izák dětmi zaslíbení.

var.: My … jsme
to je to, o čem (já, Pavel) mluvím: vy máte problém s „mindsetem“, s pohledem na sebe sama – pořád se vnímáte jako ukřivděný „celibátník“, místo abyste se radovali z vlastního synovství (a ze spásy pornoherce)³⁵

29 Ale jako tenkrát ten, který byl zrozený podle těla, pronásledoval toho, který se narodil podle Ducha, tak je tomu i nyní.

tento „model“, kdy ten nepřijatý žárlí na přijatého, se stále opakuje: od Kaina a Ábela, přes Hagar a Izmaele, marnotratného syna, až do dneška.
vždycky „starší bratr“ bude žárlit na toho mladšího, Zákon na víru: to mu přece nemůže jen tak projít, ten návrat nemůže být tak snadné. Aspoň „ta obřízka“, aspoň „ta sobota“. Chápu, že je mu odpuštěno, „táta“ je už takový. Ale aspoň těch pár let na poli by si odpracovat měl.
a výsledkem té žárlivosti je pronásledování – ten starší pase po svobodě toho mladšího. Tohle zkousnout nedokáže, Kain nakonec Ábela zabije.
ten rozdíl pochází z toho, jak jsme zrození: jestli z těla nebo podle Ducha. Když jsme zrození výhradně, stoprocentně z Ducha, pro tělo tam není ani „procento“ prostoru
a zrození podle těla se nám tam to procento snaží nějak „vecpat“. Ale to nejde: naše adopce za syny se udála stoprocentně z víry a milosti; je to čistá milost a zázrak
zajímavé je, že to, že se Abrahám musel se Sárou „vyspat“ (aby se mohl narodit Izák) se nepovažuje za tělesný podíl na jeho zrození, není to žádné „procento“ zrození z těla.. Asi proto, že to není pražádná „zásluha“³⁶
to je zajímavé: jaký je tedy náš podíl na duchovních věcech? Co činí některou naši činnost tělesnou ve smyslu, jak o ní mluví Pavel? Jde zřejmě o náš přístup: dva dělají totéž a není to totéž. ději na dítě
jejich sexuální akt neubral ani procento z toho, že Izák byl narozen z Ducha. Jak je to možné? V tomto případě jistě i proto, že Izákovo početí byl ryzí zázrak (přirozeně už se stát nemohlo). A zázraky se vždy dějí na nějakém „běžném“ tělesném pozadí. Což ale neumenšuje skutečnost, že jde o zázrak.

30 Co však praví Písmo? ‚Vyžeň otrokyni i jejího syna, neboť syn otrokyně nebude dědicem spolu se synem svobodné.

n.: služky
v tom duchovním pojetí je to lépe stravitelné, představitelnější než vyhnání opravdové Hagar do pouště. Jde o to, že tyto dva přístupy zkrátka jsou zcela nekompatibilní: její přítomnost zkrátka nebyla možná. Částečně i proto, že byla agresivní. Dříve nebo později by to „skončilo vraždou“ Sáry a/nebo Izáka. Hagar nebyla ochotná/schopná tolerovat to samozřejmé synovství jejího konkurenta
duchovně je to jasné: když jde o naši spásu, nelze tolerovat jakoukoliv přítomnost „tělesnosti“. Nemůžeme být spasení naším úsilím. Ani z jednoho procenta. Jakoukoliv myšlenku, ba i náznak uvažování v tomto smyslu je třeba odmítnou, zapudit, zlikvidovat v zárodku
proto je Pavel tak radikální

31 Proto, bratři, nejsme děti otrokyně, nýbrž té svobodné.

my křesťané máme přirozené synovství. Jsme Božími dětmi na základě víry. Se skutky jako prostředkem spasení už nemáme nic společného. Tak už to, moji milá Galatští, konečně pochopte

POKRAČOVÁNÍ BUDE NÁSLEDOVAT

poslouchal jsem dnes na Rádiu Sedm (5.7.23) slovo Karla Řežábka o otrocích a synech. Projevil obavu, abychom nezůstávali v pozici otroků i poté, co můžeme být syny ↩︎
princip „levicového“ přístupu k životu spočívá v tom, že se lidé nejsou schopni zbavit mentality otroků. Nezáleží na okolnostech, v jakých žijí, vždy si najdou něco, na co si stěžují. Stále jsou ukřivdění, vždycky najdou nějaký důvod, proč oni jsou oběťmi, těmi ukřivděnými. Stále se cítí být otroky. (Staneš-li se křesťanem, opouštíš pozici otroka a přecházíš do pozice dědice, syna. Tím zmizí i poslední důvod být ukřivděný) ↩︎
já jsem prožil polovinu života za komunismu – přestože totalita v ČSR nebyla úplně tuhá, nějak srovnat se systémem jsme se museli. Totéž platí v nějakých kulisách pro každou dobu a každý režim ↩︎
1M 15,16 ↩︎
když je vyslán misionář ze Západu zvěstovat evangelium mezi primitivní krvežíznivý kmen do Amazonie, je to určitý odraz Synova poslání.
Nebo obraz mimozemšťana také může pomoci ↩︎
pro Božího Syna by přece mohly platit jiné fyzikální zákony – třeba při pádu by se zmenšila gravitace, aby se neuhodil ↩︎
neuvěřitelná křehkost a chatrnost našich těl by u Něho mohla být potlačena. Nemusel by stárnout, mě by dokonalou imunitu. Byl by nezranitelný nebo okamžitě regenerující. Neunavitelný. Nepotřeboval by spát, jíst nebo vyměšovat. ↩︎
Duch Svatý je osobou Boží Trojice ↩︎
Duch Svatý působí na všechny lidi – dotýká se jich, působí na ně, snaží se je přivést k víře. To ale činí „zvenčí“. Ale v křesťanech Duch Svatý skutečně přebývá. Jsa pozván, „usídluje“ se v nich ↩︎
opět zdůrazňuji důležitost našeho pozvání: Duch Svatý je gentleman a nikdy se nikam „nevtírá“ nebo nevlamuje násilím. Tím se liší od ďábla, který lidskou svobodu s oblibou nerespektuje ↩︎
existují obsáhlé studie zabývající se biblickým významem slov jako srdce, játra, ledví, kosti, vnitřnosti. Kdysi jsem na gastroenterologickém kongresu měl úvodní přednášku „Vnitřnosti v Bibli“ a na osteologickém kongresu „Kost v Bibli“. Najdete je v sekci Články ↩︎
Benny Hinn kdysi napsal knihu Dobré ráno, Duch svatý. Tam je tento princip dobře vykreslen. (Benny Hinn se stal mezitím kontroverzní osobou, ale to v tomto kontextu jedno) ↩︎
u kuřat v prvních hodinách života probíhá tzv. imprinting: koho v této kritické době kuřeti postavíš před oči, toho bude později následovat jako svou matku. Ukážeš-li mu krabici, bude následovat místo své matky slepice krabici. Nám byli místo Boha podstrčeni k imprintingu a k následování podstrčení různí pseudo-bohové. Naštěstí je tento stav u lidí zvrátitelný ↩︎
znám několik křesťanů, kteří se stali židy (přijali židovské náboženství) – je to pro mě typický příklad právě takové neuvěřitelné regrese. Vyměnit živou víru, synovství za náboženství, je srdcervoucí krok zpět. (Podobné, i když snad ne tak vyhrocené, je to u lidí, kteří se od protestanství obrátili zpět do lůna ŘKC. ↩︎
je to z 2P 2,22: Petr zde sice mluví o jiné skupině křesťanů, o těch, kdo se odvrátili se od svatého přikázání, které jim bylo předáno, ale v zásadě to problém vystihuje. ↩︎
srv. film Vykoupení z věznice Shawshank ↩︎
Iz 40,11 Bude pást své stádo jako pastýř, svou paží shromáždí jehňata a v náruči je ponese, březí povede pomalu. Každé ovečce se dostane té péče, kterou potřebuje ↩︎
tedy něco, co nás přivede ke spáse, co je pro spásu nezbytné ↩︎
i když tam existuje rozdělení, jestli slavit jako sedmý den sobotu nebo neděli (srv. CASD) ↩︎
třeba jako Vinnetou před Old Shatterhanda ↩︎
dodržování čehokoliv ↩︎
např. https://biblehub.com/commentaries/galatians/4-12.htm ↩︎
člověk nikdy nezapomene společné zážitky z fronty. Ježíš také nikdy nezapomene, co jsme „spolu s Ním“ na zemi prožili. Nic nebude zapomenuto. (Srv. film Císař a tambor) ↩︎
mimochodem: ani když byl Pavel zdráv a ve formě, nebyl zřejmě žádný „Apollón“. Pravděpodobně nebyl nejmladší, dost možná hůře viděl, byl „domlácený“ z četných útrap na cestách. Na druhé straně, to určitě byl „zatraceně tuhý“ chlapík. ↩︎
taková rozdělení v církvích jsou poměrně častá a na různá témata. Zažil jsem jich celou řadu ↩︎
při cestách do Afriky (viz „náš“ Spolek pro Jižní Súdán, proklik je na titulní straně mého webu) mě vždycky znovu napadne, proč jezdit přes půl zeměkoule, když by se věci přece daly vyřídit emailem. Je to zvláštní, ale takhle to nefunguje, osobní setkání je nezbytné. ↩︎
je vůbec možné, aby narození dítěte „nebyl Boží plán“? Izmael se v „primárním“ Božím plánu neměl narodit. Jaký pak byl v Božích očích jeho „status“ poté, co se narodil? Je to možné, že ne všechna těhotenství jsou „Bohem chtěná“. Nebo je to nějak jinak? Platí stále, že každý lidský život je darem? Určitě neplatí, že by bylo lepší, kdyby Hagar „šla na potrat“ (kdyby si řekla, že než mít Bohem nechtěné dítě, to je lepší nemít nic) ↩︎
podobnou frustraci vůči Bohu možná dodnes zažívají „Palestinci“: stále se cítí být na druhém místě, stále ti méně milovaní. Vedle nich jejich schopnější a „milovanější“ bratři. Je těžké toto ustát ↩︎
to byl také důvod, proč židovští vůdcové nakonec zabili Ježíše ↩︎
Hagar prožívala vůči Sáře zcela analogické pocity jako Izmael vůči Izákovi. ↩︎
občasné USA mají ve světě silná privilegia. Když se dostanou kdekoliv na světě do potíží, dostane se jim pomoci. Jejich vlast se k nim neobrátí zády. To je obraz vztahu nebeského Jeruzaléma k nám ↩︎
typický příklad složitosti života: každý je částečně oběť a částečně viník. Všichni to měli složité a lze pro ně nalézt řadu polehčujících okolností: kdo by zazlíval Abrahamovi a Sáře, že nevydrželi čekat; kdo Hagaře, že si ve svém podřízeném postavení chtěla vykompenzovat na Sáře svoje mindráky; kdo pak Sáře, že jí to vracela, atd., atd. do nekonečna ↩︎
možná by se dalo říci synovský mindset ↩︎
když je na konci své „kariéry“ spasen pornoherec, není pro celoživotního „celibátníka“ lehké to zkousnout. Je těžké se v takové chvíli nestat starším synem (z podobenství o marnotratném synu) ↩︎
věrný manžel jistě nemá zkušenosti pornoherce, ale sex má zřejmě lepší ↩︎
mohli bychom totiž říci: jaképak „zrození z Ducha“, když se předtím Musel Abrahám se Sárou vyspat? ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz