Lk 13,24 Usilujte vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni.
αγωνιζεσθε εισελθειν δια της στενης πυλης οτι πολλοι λεγω υμιν ζητησουσιν εισελθειν και ουκ ισχυσουσιν
Agonidzesthe eiselthein dia tes stenes thyras, hoti poloi lego umin, dzetesusin eiselthein kai uk ischysusin
- Usilujte, αγωνιζεσθε = snažte se, bojujte, zápaste, usilujte stůj co stůj, závoďte.
- české slovo „agonizovat“ neexistuje. Agónie je předsmrtný stav, boj umírajícího člověka o život. Bojovat jako v agónii dalo by se říci, tedy usilovně lapat po posledním doušku vzduchu, z posledního zbytku sil zápasit o přežití. Jde o obraz extrémně vypjatého boje.
- vyskytuje se ještě v Kol 4,12, kde Epafras „agonizuje“ za učedníky v modlitbách: Pozdravuje vás Epafras, který je od vás, otrok Krista Ježíše; on za vás ustavičně zápasí na modlitbách, abyste byli postaveni zralí a úplní v celé vůli Boží. Je jasné, že učedníci byli v nějakém vážném ohrožení a že Epafrovi na nich nesmírně záleželo
- příbuzné slovo agonia se vyskytuje v Lk 22,44 v souvislosti s Ježíšovým bojem v Getsemane: Ocitnuv se ve vnitřním zápase, usilovněji se modlil; jeho pot začal být jako kapky krve, které kanuly na zem.
- jinak v NZ bez výskytu
- je jasné, že takovýto boj je nesmírně intenzivní, veden ze všech sil, do posledního dechu. Nemůže jít o ledabylý boj vedený na půl plynu
- vejít úzkými dveřmi (zde dveře do domu, v Mt7,13 venkovní brána)
- neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit, ζητησουσιν (budou žádostivi, hledat, hledat způsob, hledat možnost, zkoumat, usilovat, požadovat, vyšetřovat, uvažovat, 117 výskytů).
- např. když Marie a bratři stáli před domem a chtěli mluvit s Ježíšem. Toto snažení už nemá onu sílu agónie. Chtěl bych, ale nezáleží mi tom až na smrt
- ale nebudou schopni = být silný, být sto, dokázat, být zdráv, dovést, mít moc, být mocný, 28 výskytů
Mezi „snažit se (agonidzesthai)“ a „snažit se (dzetein)“ tedy je rozdíl. Je něco mezi touhou vejít a skutečným vejitím. Samotné „dzetein“ nestačí, když nepředchází „agonidzesthai“. Na vejití do Božího království nám musí „k smrti“ záležet, musíme o ně bojovat, jako o život .
Typickým příkladem jsou zřejmě Izraelci, o kterých v Žd 3-4 čteme že nakonec do odpočinutí nevešli. Jak se to mohlo stát? Vždyť Bůh je:
- vyvedl ven z Egypta vírou -museli Mojžíši uvěřit a pomazat veřeje krví beránka (my musíme uvěřit Ježíši)
- vedl je do zaslíbené země (nás vede životem)
- staral se o ochranu (také nás chrání, dává nám též duchovní zbraně, aj.)
- chránil je zhoubných božstev skrze zákazy a příkazy (když Bůh nám něco zakazuje nebo přikazuje je to pro naše dobro a ochranu). (Totéž platí pro nás)
- staral se o živobytí
- udržoval s nimi vztah
- vychovával je, zkoušel je
Co tedy Izraelcům zabránilo vejít? Obsáhlé vysvětlení nalezneme v Žd 3. a 4. kapitole:
6 Jeho domem jsme my, zachováme-li si až do konce pevnou důvěru a chloubu naděje.
- nezachovali až do konce pevnou důvěru a chloubu naděje až do konce. Kdo cestu za Bohem vzdá, nakonec nevejde, bez ohledu na to, jak velký kus cesty má za sebou
7 Proto, jak praví Duch Svatý: Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, 8 nezatvrzujte svá srdce jako při tom rozhořčení ve dni pokušení v pustině,
- zatvrdili srdce – tedy vědomě se rozhodli Božímu hlasu nevěnovat pozornost
- oni svá srdce zatvrdili ve chvíli zkoušky. Zkoušky jsou neoddělitelnou součástí cesty za Bohem – a my v nich za žádných okolností nesmíme přestat Bohu naslouchat
9 kdy mě pokoušeli vaši otcové tím, že mě zkoušeli,
- zkoušet Boha znamená vyžadovat po Něm znovu a znovu, aby prokazoval svou existenci a přítomnost
- (Boha není možno pokoušet ke zlému, musí tedy jít o nějaký jiný druh pokušení. Zřejmě Boha dráždí, když se po Něm opakovaných důkazů dožadujeme)
a viděli mé skutky 10 po čtyřicet let. Proto jsem se rozhněval na toto pokolení a řekl jsem: Stále bloudí srdcem; oni nepoznali mé cesty.
- jejich opakované žádosti, aby se Bůh prokazoval přitom byly naprosto neoprávněné – Izraelci totiž byli svědky Božího jednání prakticky nepřetržitě a po dlouhou dobu
- ale ani tato dlouhodobá „expozice“ Božímu prokazování sama sebe, jim nic nedala, v ničem se z ní nepoučili. Stále bloudili – tedy byli v myšlení úplně „mimo“. Vůbec nepochopil, že je Bůh vede a za jakým účelem
- možná by se dalo použít přirovnání k nepoučitelnému miminu: Ihned po narození novorozenec vyžaduje nepřetržitou matčinu přítomnost. To je normální. Postupně ale musí začít chápat, že to, že se matka na tři minuty vzdálila, neznamená, že jej opustila. Matka tisíckrát prokázala, že jej neopustila, jen si potřebovala něco zařídit. Tato odolnost, elementární důvěra matce, schopnost obejít se bez matčiny přítomnosti se s postupujícím věkem zvyšuje. Pokud ještě v desíti letech dítě hystericky řve, když se od něj matka na chvíli vzdálí, je něco velmi v nepořádku
11 Jak jsem přísahal ve svém hněvu: Jistě nevejdou do mého odpočinutí.´
- Boha přístup Izraelců enormně „štval“. Dokonce do té míry, že se zařekl, že do pro ně připravené země nedojdou
- je těžké Boha přimět, aby nad námi „zlomil hůl“. Je to těžké, ale ne nemožné
12 Hleďte, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, takže by odpadl od živého Boha,
- kořenem příčiny, proč Izraelci nakonec nevešli bylo jejich srdce – bylo totiž zlé a nevěrné
- nevěrné znamená, že se jejich srdce na Boha „vykašlalo“, opustilo Jej
13 a proto se navzájem napomínejte každý den, dokud se říká Dnes, aby nikdo z vás nebyl zatvrzen klamem hříchu.
- vzájemná korekce je možná a je žádoucí. Vzájemné napomínání může v některých případech pomoci
- to, co odvádí ze správné cesty je hřích. A hřích se nikdy neprezentuje jako hřích, ale vždy nějakým způsobem klame, tedy maskuje se, dělá se lepším, než je
14 Vždyť jsme se stali účastníky Krista, pokud ten původ jistoty zachováme pevný až do konce.
- je třeba vydržet až do konce. Vzdání se deset metrů před cílem stále zůstává vzdáním se
15 Když se říká: `Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako při onom rozhořčení´, … 4,7 `Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.´
- během cesty za Kristem je nutné neodmítat Boží (ani bratrské) korekce
16 kdo jsou ti, kteří slyšeli, a způsobili rozhořčení? Což to nebyli všichni ti, kdo vyšli z Egypta skrze Mojžíše?
- myslí se rozhořčení Boží. Kdo byli ti, kdo Boha tak hrozně rozčílili, ze se zařekl, že je do své země nepustí? Byli to křesťané, Boží děti, kterým se to stalo
17 Na koho se hněval čtyřicet let? Zdali ne na ty, kteří zhřešili a jejichž mrtvoly padly v pustině?
- a naštvali Jej opravdu hrozně a na dlouho
18 A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí, ne-li těm, kteří neposlechli? … 4,5 A zde zase: `Nevejdou do mého odpočinutí.´ 6 Protože tedy zůstává možnost, aby někteří do něho vešli, a protože ti, kterým to bylo dříve zvěstováno, nevešli pro neposlušnost, … 4,11 Pospěšme si tedy vejít do onoho odpočinutí, aby nikdo nepadl podle stejného příkladu neposlušnosti.
- fatální nakonec byla jejich neochota dát si říci, nechat se korigovat (neposlušnost)
19 I vidíme, že nemohli vejít pro nevěru
- ztrátou víry, ztrátou věrnosti, ztrátou důvěry si věřící mohou zavřít cestu ke spáse
4,1 Stále platí zaslíbení pro vstup do jeho odpočinutí, bojme se tedy, aby se snad neukázalo, že někdo z vás je promeškal.
- dveře pro vstup jsou otevřené. Okno příležitosti se stále nabízí. Netrvá ale věčně. Tuto příležitost lze !prošvihnout“
2 Vždyť také nám byla oznámena radostná zvěst, stejně jako i jim. Slovo, které slyšeli, jim však neprospělo, protože nebyli spojeni vírou s těmi, kteří slyšeli
- ano Boží slovo nemusí prospět, není-li spojeno s vírou
3 Neboť do odpočinutí vcházíme my, kteří jsme uvěřili, jak řekl: `Jak jsem přísahal ve svém hněvu: Nevejdou do mého odpočinutí`´ ačkoliv ta díla byla od založení světa hotova.
- podmínkou vejití je víru získat, víru mít a víru neztratit
10 Kdo totiž vešel do jeho odpočinutí, ten také odpočinul od svých činů
- do doby, než vejdeme, to nesmíme vzdát, musíme držet víru a chodit s Bohem. Odpočinout si od tohoto není možné
Prošli jsme tedy obsáhlou analýzou toho, co znamená a neznamená v agónii bojovat o vstup do Božího odpočinut