autor: Vít Šmajstrla
Vtělení Boha na tento svět mě nepřestává fascinovat. Představuji si někdy Boha jako akvaristu. Když se totiž akvarista rozhodne pořídit si rybičky, čeká ho nejprve hodně příprav: musí koupit akvárium a také zásobu krmení. Musí vysadit rostliny, zařídit osvětlení, provzdušňování, čištění a mnoho dalšího. Teprve, když je vše hotovo, může navštívit zverimex a donést si domů vytoužené rybky. Tím ale jeho práce nekončí – rybičky vyžadují pravidelné krmení a jinou průběžnou péči. Toto vše vyžaduje od akvaristy, aby rybičky měl opravdu rád.
V tomto kontextu mi přijde frustrující, že rybičky akvaristovu péči ani lásku nikdy neocení: když je láskyplně pozoruje přes sklo, nevnímají ho, a když na sklo akvária zaťuká, rybky se vždy jen vyděšeně rozprchnou.
Pokud by akvarista chtěl rybičkám dát o sobě vědět, sdělit jim, že se o ně stará a že je má rád, musel by se sám stát rybičkou, stát se jednou z nich. A přesně tohle učinil Bůh, když se v Ježíši Kristu rozhodl přijmout lidství a stát se Synem člověka, jedním z nás.
To samo o sobě je fascinující. Co mi ale přijde ještě neuvěřitelnější, je způsob, jakým Bůh vtělení uskutečnil. Kdybych se totiž já (jako akvarista) rozhodl stát se rybičkou, zvolil bych si pro své „vtělení“ rybku nějakým způsobem výjimečnou a pozoruhodnou, např. zlatou. Kolem svého příchodu bych udělal pořádný rozruch. A pro případ nebezpečí bych si s sebou určitě vzal „ochranku“, třeba pár půlmetrových štik.
Ježíš při svém vtělení ale nic takového neudělal – narodil se ve chlévě jako ten nejobyčejnější člověk pod sluncem. Žádný rozruch kolem sebe nedělal a když ho pověsili na kříž, žádnou ochranku nepovolal.