autor: Vít Šmajstrla
Uveřejněno jako úvodník v Životě víry 3/2015
V jednom paneláku žila rodina Novákových. Byla to fajn rodina – otec, matka, několik dětí. Neměli to v životě lehké, ale měli se rádi a žili spokojeně. Bylo u nich čisto a milo.
Venku na stejném sídlišti živořily děti bez domova – spaly v kanálech, bojovaly o přežití, kradly, pily, fetovaly, rvaly se navzájem i s okolím. Když někdy viděly příjemné světlo vyzařující z Novákovic oken, v srdci zalitovaly, že se taky nenarodily jako děti Novákovy, ale co s tím – osud nezměníš.
Nejstaršímu synovi Novákovi bylo dětí venku líto, vypravil se za nimi do kanálů, vypravoval jim o životě u nich doma a zval je k sobě domů. Jeden chlapec mu uvěřil, nechal se vzít za ruku a dovést až ke dveřím se jmenovkou „Novákovi“. Syn zazvonil, otec otevřel. A zacpal si nos – z šatů přivedeného chlapce se linul nechutný zápach.
„Tati, tenhle kluk by chtěl bydlet u nás!“ „To přece nejde, můj synu, u nás je čisto a voňavo, a tenhle kluk hrozně páchne. No, ale protožes ho přivedl ty, pojďte dál.“
První cesta vedla k důkladné očistě do koupelny, staré hadry dali spálit. Kluk dostal nové čisté oblečení a byl přiveden ke společnému stolu v kuchyni, kde se podávala večeře…
Tímhle jednoduchým (a v mnohém zjednodušujícím) podobenstvím často nevěřícím vysvětluji evangelium (čtenářům Života víry jistě netřeba vysvětlovat, že otec Novák je Bůh, jeho syn představuje Ježíše, jejich domácnost Boží království a kanálové děti jsme my lidé).
V podobenství zůstaneme a posuneme se dále: Ten přivedený chlapec (nyní Novák nejmladší) je pak přijat za vlastního a šťastně a nevěřícně hledí na dostatek jídla, pohodu a lásku u večerního stolu. Je to ryzí milost. Neměl žádnou šanci narodit se znovu jako Novák, a najednou jím je. Hezké, ne? Dobře se navečeří
a opravdu pak dostane svou postel s čistým povlečením a pusu na dobrou noc.
Ale co druhý den? V šest mu zazvoní budík (v kanále spal do dvanácti), čeká ho ranní hygiena (nezná), je vyslán do školy (v životě tam nebyl). Odpoledne musí vytřít podlahu, pomáhat sestrám s mytím nádobí a dělat si úkoly. Čokoládu, kterou cestou ukradl v obchodě, musí jít vrátit. Na večeři jsou zase brambory, a když je začne po přinesení na stůl rvát sourozencům z rukou a cpát si je za košili, táta praští do stolu
a rozkřikne se na něj, že tohle se u Nováků nedělá. A vrcholem všeho je, že se o svůj zákusek musí podělit s malou sestřičkou.
Večer pak leží v posteli a vztekle uvažuje: „Stálo mi to za to? Nebylo mi lépe v kanále? Kdyby mi tenkrát ten Novákovic kluk řekl, že budu muset vstávat v šest a dvakrát denně si čistit zuby, to bych si to možná ještě rozmyslel, jestli sem polezu.“
Nechejme chlapce jeho osudu (a doufejme, že neroztrhá svůj doklad o adopci a do kanálů se nevrátí) a vraťme se nyní na začátek příběhu
Zkuste se spolu se mnou zamyslet, jak byste takový „evangelizační“ rozhovor s některým „kanálovým“ dítětem vedli. Jaké formulace byste použili? Co třeba: „Proč se tady trápíš, žiješ ve smradu a špíně, věčně hladový a ve strachu? Pojď k nám domů – u nás je teplo, čisto, jídla, co hrdlo ráčí, budeš mít svou postel a máma s tátou ti večer dají pusu před spaním.“
Na první pohled to zní hezky a je na tom hodně pravdy. Problémem je, že Ježíš, tedy „opravdový“ Boží Syn, takto lidi k Otci nezval skoro nikdy. Zůstaneme-li ještě v prostředí našeho podobenství o rodině Novákových a převyprávíme do něj např. Matoušovo evangelium, zjistíme, že rozhovor syna s dětmi v kanálech by probíhal pravděpodobně velmi odlišně: „Tak ty bys chtěl k nám domů? Zrovna ty? To ale musíš nejprve uznat a dát hodně silně najevo, že to, co žiješ, je zatraceně špatně. Šance na adopci se sice otevřela, ale brzo skončí. A pozor, musím tě varovat – náš táta Novák tvrdí, že jsme šťastní, když brečíme, máme hlad a ostatní nám kvůli našemu jménu nadávají. (Rozhodně počítej s tím, že ti tvojí bývalí kamarádi dají tu tvoji novou rodinu pěkně vyžrat – a běda, kdyby ses za svoje nové jméno styděl!) Jo, a musím ti říct, že náš táta vyžaduje naprostou poslušnost.
Naše životy mají být tak příkladné, že z nich spolužáci ve škole budou úplně hotoví. Morální měřítka, která se používají v kanálech, jsou tak bídná, že je u nás až trapné o nich mluvit. Některé nároky jsou až absurdní (když dostaneš facku, máš nastavit druhou tvář a máme taky milovat své nepřátele). Vše musí být opravdové, otce budou zajímat dokonce i tvé motivy a myšlenky, snaha něco mu namluvit je předem odsouzena k fiasku. Táta očekává, že nebudeme lpět na svých věcech. Někdy se u nás klidně pár dní nejí. Makáme víc než ostatní a často o tom kromě táty nikdo neví. A nikdy to nesmíme vzdát. Je to fakt náročné, v mnoha směrech mnohem těžší, než to máš tady v kanálech. Moc dobře si to rozmysli!“
A teprve pak by následovala věta: „Ale nic se neboj, všichni, kdo to zažili, vědí, že to za to stojí. Když to zkusíš, zjistíš, že to jde a že to je fajn. A to teplo, čisto, milo, ty rozhovory s tátou a ta pusa před spaním za to fakt stojí!“
Kde se vlastně vzal názor, že křesťanství je lehké? Kde pro to nacházíme oporu v Bibli? Jak to, že někdy s takovou lehkostí kážeme učednictví bez nároků? Není toto jednou z příčin, proč mladí lidé hledající životní výzvy raději zamíří do Sýrie bojovat za Islámský stát než do nejbližšího křesťanského sboru? Nebo toho, že tisíce a tisíce našich spoluobčanů jsou ochotny roky tvrdě trénovat, aby zaběhli maraton nebo přešli sedm beskydských vrcholů, místo aby svou energii věnovali Bohu? Že církve musejí pořádat kurzy bojových umění a adrenalinové víkendy, pokud chtějí, aby si muži alespoň jednou zkusili, jaké to je, trochu se zadýchat a chvíli nejíst? Že dokonce i křesťané investují své peníze raději do domů, aut a dovolených než do Božího díla? Že se manželství rozpadají, muži nezaštiťují své ženy a ženy neposlouchají své muže? Že při evangelizacích mezi mladými už žádná zábava a žádná hra není dost vzrušující, aby mladé lidi přitáhla? Že lidé odpadají, když po obrácení narazí na první problémy nebo odpor?
Při evangelizačních rozhovorech musíme o křesťanství říkat pravdu. Spasení jsme zadarmo Boží milostí (ať je proklet, kdo by hlásal spasení ze skutků), ale křesťanství je těžké. A když je budeme lakovat na růžovo, úplně je vyprázdníme. Ježíš to tak nedělal, dokonce ani Jan o tom nic nepíše, v knize Skutků to tak nedělali, v epištolách nic takového nenajdeme. Valdenští, Jednota bratrská, Moravští bratři, metodisté, žádní opravdoví křesťané v dějinách to tak nedělali.
Být křesťanem je největší životní výzvou a vyžaduje všechen náš pot, slzy, a často i krev. Sedni, spočítej náklady a rozhodni se. Ty večeře a rozhovory s Tátou za to ale fakt stojí.