Jak předat víru svým dětem – Rod Dreher

Vít Šmajstrla

Jak předat víru svým dětem – Rod Dreher

Tady je pár mých postřehů pro křesťany, kteří chtějí, aby si také jejich děti uchovaly víru:

  1. Přijměte, že na to neexistuje žádný neprůstřelný recept. Náboženskou víru nelze do člověka nainstalovat jako počítačový program. Není žádná dokonalá aplikace, která by předala dětem zbožnost. To neznamená, že nemůžete dělat nic, jen byste se měli vyvarovat dojmu, že někdo má v téhle věci k dispozici tajný plán.
  • Nesvěřujte náboženskou výchovu zcela do cizích rukou. Jste prvními náboženskými vzdělavateli svých dětí. Personál vaší farnosti nebo křesťanské školy vám může – a má – pomáhat, ale z větší části je úkol na vás.
  • Žijte svou víru. Nejdůležitější formou náboženského vzdělávání v rodinách je osobní příklad. Různé studie stále znovu ukazují, že náboženskost lze lidí nejlépe předpovědět podle toho, zda i rodiče víru žili. Nestačí říci: „V tohle věříme.“ Je třeba se vydat na cestu a po té jít. Bůh pro vás musí být živou skutečností – a ne pouze o nedělích a svátcích.
  • Život z víry znamená z 80 procent formaci, z 20 procent předanou informaci. Když mi bylo něco přes dvacet, jako zapálený konvertita jsem se domníval, že odpovědí na odvracení se křesťanů od víry je lepší katecheze. Teď je mi padesát, prošel jsem vlastními hlubokými a bolestivými náboženskými otřesy a téměř osmnáct let už vychovávám děti. Již vidím, že vzdělávání tvoří jen část celé odpovědi – a ne tu nejdůležitější. Nechci katechezi znevažovat – myslím, že všichni víme, že bychom se jí měli věnovat důkladněji –, jen bych rád zdůraznil, že praxe znamená víc než ovládnutí informací.
  • Neutíkejte před velkými otázkami. „Proč Bůh dopustil, že teta Ruthie umřela?“ To je dobrá a vážná otázka. Zasluhuje si dobrou a vážnou odpověď – a říci „S jistotou to nevím,“ je lepší než smést dotaz ze stolu pomocí frází. Dnes už vidím, že náboženství bylo v mé rodině nevědomě používáno jako bariéra proti skutečným mravním a teologickým otázkám. Když poslouchám druhé, jak vyprávějí o svém dětství, vím, že v tom nejsem sám.
  • Povzbuzujte smysl pro úžas. Veškeré pravé náboženství začíná žasnutím. Vystavte své děti (a sebe) Boží přítomnosti v přírodě, v posvátném umění a architektuře, v literatuře. Jinak riskujete, že se jejich zkušenost s vírou scvrkne v suchý moralismus.
  • Pomozte dětem vnímat univerzálnost a historicitu církve. Církev je velká a zahrnuje nesmírnou šíři lidské zkušenosti posledních dvou tisíciletí. Toto dědictví patří i vašim dětem. Sdílejte je s nimi.
  • Krása a Dobro jsou podceňovaní učitelé a svědci. Tenhle bod vyplývá z věcí řečených výše, ale přesto jej chci zdůraznit. V naší „post-pravdivé“ době bude pro mnohé mladé snazší nacházet Boha, jak se zjevuje v Kráse a Dobru (tj. v životech svatých a ve skutcích hrdinské oběti, milosrdenství a soucitu, které je obklopují). Když je mysl lidí uzavřená vůči přitažlivosti Pravdy – tak jako byla během dospívání i ta má – Krása a Dobro mohou nadále být přístupovou cestou. Pozor však na past v podobě domněnky, že na Pravdě nezáleží, ale pouze na subjektivní zkušenosti a na laskavosti. Ve skutečnosti to vše patří k sobě.
  • Praktikujte malé obřady odpouštění. Nikdy nezapomenu, jak jsem na počátku postní doby roku 2006 viděl arcibiskupa Dmitrije z Dallasu, jak se sklání k dětem, prosí je o odpuštění a odpovídá na jejich prosby o odpuštění podle pravoslavného zvyku. Zanechalo to na mě obrovský dojem a snažím se žít podle jeho příkladu. Když na děti vyjedu, anebo s nimi zacházím nespravedlivě, kaju se a prosím je o odpuštění. Řekly mi, že to pro ně mnoho znamená. Kdyby byl můj otec býval jednal stejně, bylo by mi to změnilo život – a vsadím se, že jemu taky.
  1. Nakonec nezáleží na vás, ale na Bohu a na vašich dětech. Bůh nám všem dal svobodu. Nepřinutí nás, abychom ho přijali. Ani vy k tomu nemůžete své děti přinutit. Udělejte, co je ve vašich silách a zbytek nechte na Něm.

Pro obnovu křesťanské kultury jsou návyky důležitější než obrodná hnutí, každodenní rituály poučnější než náboženské extáze, vyznání víry pronikavější než teologické postřehy. Záleží na jednání, a pokud něco děláme pro Boha, Bůh tím děláním dělá něco pro nás.

Buďte církví, nikoliv světem. Přestaňte se pokoušet o přizpůsobení se světu, o přiblížení se „hledačům“. Buďte jiní. Nebojte se stát za něčím, co je cizí vašemu místu a vaší době. Morální terapeutický deismus je – jako laciná milost – smrtícím nepřítelem Církve. Bojujte s ním – a bojujte radostně.

Z autorova blogu vybral a přeložil Štěpán Smolen, redakčně kráceno.

hi SEO, s.r.o.

Přihlášení