autor: Vít Šmajstrla
Při cestě do zahraničí i při návratu domů jsou platné cestovní doklady naprosto klíčové. Představa, že zůstanu někde v daleké zemi bez osobních dokladů, je na cestách mou noční můrou. Poklepání na dobře zapnutou kapsu, k ujištění, že je pas bezpečně na svém místě, se stalo určitým rituálem, který na cestách opakuji mnohokrát denně.
Jednou jsem se vracel po delší době z ciziny. Čekal jsem na letišti ve frontě s pasem a letenkou v ruce – a protože dokumenty byly v pořádku, měl jsem dobrou nadějí, že bez problémů projdu kolem úředníka a budu moci nastoupit do letadla, které mě vezme domů, kam jsem se už nezřízeně těšil. Zatímco jsem čekal, napadlo mě následující podobenství:
Můj život je jako cesta obrovským letištěm – procházím dlouhými chodbami a vím, že na konci mě čeká klíčový kontrolní bod, přepážka s úředníkem, který rozhodne o mém dalším osudu – buď mi bude umožněno vrátit se domů, nebo budu odmítnut. O tom, jak to se mnou dopadne, rozhodne, jestli budu mít správný pas. Policisté u přepážky jsou nekompromisní a neúplatní, bez platného pasu nemáme šanci. Žádné množství peněz, žádná slova ani žádný jiný dokument mi bez pasu cestu neotevřou.
Zatím je ale kontrolní bod ještě daleko a já se procházím nablýskanými letištními chodbami – po obou stranách mě zvou výlohy s nádherným zbožím, restaurace, kina, náboženské koutky, fit centra i místa nejrůznější zábavy, ve kterých můžu bez problémů strávit celý život. Chodím těmi chodbami, nahlédnu tam a onde, ale v srdci se nemůžu zbavit tísnivého pocitu, že mi stále chybí onen klíčový dokument. Ptám se lidí, nahlížím do obchodů, ale stále jasněji si uvědomuji, že čas odletu se blíží, a já jsem stále bez pasu.
Začínám panikařit – v zoufalství běhám chodbami, rozhlížím se kolem sebe, vrážím do lidí. Najednou zahlédnu malý obyčejný stolek, u kterého sedí nenápadný muž. Něco mi říká, že by mi mohl poradit – doběhnu k němu, padnu na zem a v zoufalství ze sebe vychrlím: „Potřebuji pas, ten opravdový pas, bez kterého se nedostanu domů – nevíš prosím, kde bych ho mohl sehnat? Zkusil jsem už všechno, ale pořád ho nemám a já přitom tak strašně chci domů.“
Muž u stolku se na mě podívá a říká: „To je dobře, že jsi přišel, můj synu. Už dlouho tady na tebe čekám. Mám tady pro tebe ten pas už dávno připravený – vidíš, je v něm napsáno tvé jméno. Ten pas byl příliš drahý, než aby sis ho mohl nějakým způsobem obstarat sám – proto jsem za něj zaplatil místo tebe. Tady ho máš, vezmi si ho ode mě jako dárek“.
A opravdu – podává mi ten cenný dokument a opravdu je v něm vepsáno moje jméno. Nevěřícně a plný vděku si ho beru a jako ve snách už beze strachu jdu směrem ke kontrolnímu bodu.
Výklad tohoto mini-podobenství je jasný – abychom se dostali k Bohu, potřebujeme jedinečný doklad, pas s pečetí krve Božího Syna. Tento pas je tak cenný, že si je nelze obstarat běžným způsobem – nelze si jej zasloužit ani koupit. Svět nám toho nabízí zdánlivě hodně, platný pas nám ale dát nemůže. Ten nenápadný muž u stolku je Ježíš. Protože mě miloval, zaplatil za můj pas vlastní krví – a nejen za můj, ale za pasy všech, kdo v něho uvěří. Víra a pokorná prosba pohnou Božím srdcem a my dostáváme ten nejcennější doklad od Božího Syna jako dar. Naše životy se mění – přemoženi štěstím, s vděčností a již bez strachu jdeme životem k setkání s Bohem.
Až jednou skutečně dojdeme k finálnímu check-pointu našeho života, ten přísný anděl před cenným dokumentem garantovaným samotným Božím Synem pouze zasalutuje, otevře bránu věčnosti a řekne: „Vítejte doma, pane.“
To podobenství je hezké a povzbuzující, ale je v něm obsažena i temná stránka – život je možno také promarnit v letištních halách, Ježíše minout, Jeho pas nezískat a zůstat nakonec stát odmítnut před zavřenými dveřmi. A když pak anděl přelétne pohledem všechna falešná potvrzení a vyslechne všechny výmluvy, které se mu budu snažit vnutit, bude muset konstatovat: „Nemáš ten správný pas, proč?“ A brána zůstane zavřená.
Jak zničující bude pomyšlení, že jediný důvod, proč jsem se k Bohu nedostal, byla moje pýcha, která mi nedovolila o vstup požádat!
Kdysi jsem prožil určitý náznak zkušenosti, jaké to je definitivně promeškat příležitost: měl jsem odletět na misijní cestu do Jižního Súdánu, měsíce jsem se na ni připravoval. Při mezipřistání v Káhiře došlo k tomu, že kvůli nedostatečným dokumentům a zpřísnění kontrol (měl jsem pouze příslib víza a ne vízum samotné; to jsem doposud vždy dostal až na letišti v cíli) mi nebylo umožněno nastoupit do dalšího letadla, na které jsem měl zakoupenou letenku. Situace do poslední chvíle nebyla jednoznačná, záleželo na rozhodnutí jednoho úředníka na letišti v Káhiře. Do poslední vteřiny jsem nevěřil, že by to Bůh opravdu mohl dopustit a že by mi letadlo mohlo uletět. Když pak úředník řekl své definitivní ne, dveře se zavřely a letadlo opravdu odlétlo beze mne, prožil jsem značný šok. Pocit nezvratného promeškání příležitosti byl zničující. Cítil jsem se hrozně.
Situace se pak vyřešila, cesta nakonec proběhla úspěšně a časové ani finanční ztráty nebyly zásadní – ale na ten pocit, kdy ostatní s platnými doklady odlétají, a já vlastní vinou zůstávám, do smrti nezapomenu. Představa, že lze takto nezvratně promeškat vstup do Božího království, na mě dolehla s velkou vážností. Šlo o pouhý náznak, ochutnávku, ale děsivá hrůza z představy definitivního odmítnutí na mě dýchá ještě dnes.
To, že se nemusíme jako křesťané bát závěrečného zúčtování, protože Kristus zaplatil na kříži za naše hříchy, je tou nejlepší zprávou v dějinách. Záchrana je pro nás zadarmo, ale jen proto, že byla zaplacena někým jiným.