autor: Vít Šmajstrla
(Publikováno v Životě víry 2021/05)
Motto: Nemůžeme způsobit, aby nás čtení Bible stále bavilo, ale jsme zodpovědní o to usilovat
Úvod: vrstvy
Profesor Jan Heller zasvětil asi 60 let života studiu SZ. Jednou se ho ptali, jaké to je číst celý život jednu knihu. Přirovnal to k potápění, kdy potápěč do hloubky se proniká po vrstvách: nejprve jsou prosluněné vrstvy korálů a ryb roztodivných barev a tvarů. Jak se ponořuje hlouběji, života ubývá a světla je méně, až se posléze ocitne ve světě temnoty. I tam se ale občas zableskne podivuhodná zářící hlubinná ryba.
- aktuálnost
Když Izraelci čtou SZ, má to pro ně úplně „jinou šťávu“ než pro nás „pohany“ – Bible je pro ně totiž záznamem o jejich vlastní historii a mohou v ní hledat i svou národní budoucnost.
Stejně tak Ježíš, když poprvé „dostal do ruky“ svitky SZ, muselo to pro něho být vzrušující čtení. Velmi brzy mu „začalo docházet“, že mnoho, vlastně většina textu se vztahuje na něho osobně. Představuji si to tak, jako kdybych na prázdninách u babičky prolézal starou půdu a mezi harampádím ve stařičké truhle našel zaprášenou, zjevně stovky let starou knihu. Otevřu ji a ve světle vikýře začínám číst. Zrak vám padne na slova: „Vít se narodil v Šumperku, ale celý život prožil v Ostravě. Pracoval jako lékař. Oženil se a měl dvě dcery. atd.“. Jistě by mi spadla čelist a roztřásla se kolena. Vždyť to jsem já, to se píše o mě! Vzrušeně bych listoval dále, napjat, jak bude líčení mého života pokračovat. Do čtení téhle knihy bych se rozhodně nutit nemusel. (V tomto kontextu „není divu“, že dvanáctiletý Ježíš „zapomněl“ v chrámu při rozhovorech o Písmu na tři dny na čas i na rodiče).
Tuhle vlastnost, tedy že je osobně aktuální pro každého, má Bible dodnes. Před obrácením nás Duch svatý při čtení usvědčuje, po obrácení utěšuje a vede.
Často se mi stává, že čtu a najednou narazím na místo, kde vím, že Bůh mluví konkrétně do mé nynější situace. (Pro mě jde dokonce o dominantní způsob Boží komunikace se mnou). Jsme-li křesťany, je tak pro nás Bible Duchem svatým vlastně „průběžně aktualizována“.
- co jsem vyzkoušel
Jako nově se obrátivší křesťan jsem několik let v úžasu „hltal“ barevnou krásu biblických příběhů. Po nějaké době jsem ale nabyl dojmu, že ty příběhy už vlastně znám, a číst si je stále dokola mě přestávalo bavit. Musel jsem se zamyslet, jak postupovat, aby si pro mě Bible zachovala atraktivitu. Níže uvádím některé způsoby, jak jsem to ve svém křesťanském životě dělal, co jsem vyzkoušel a co se mi osvědčilo:
podtrhávání: používám dodneška ve všech Biblích. Ve své první „ekumence“ jsem přesně věděl, že tenhle verš je modrý vpravo nahoře a jiný zelený dole. Když se mi Bible po několika letech nezvratně rozpadla, byla to pro mou biblickou orientaci velká ztráta, kterou jsem dodneška plně nenahradil. Žádnou jinou Bibli už jsem si takto nevtiskl.
Způsoby podtrhávání jsem postupně měnil podle toho, co mě zrovna zajímalo. Pamatuji si, že vše o Duchu svatém bylo v mé první Bibli modře, o uzdravení zeleně, negativní výroky černě, obecně významná místa byla červená. Nedávno jsem si nově (zeleně) podtrhal vše týkající se světa a našeho boje s ním. Podtrhávání doporučoval i D.L. Moody ve své knize Požitek a prospěch pro zkoumatele Bible.
cizí jazyky: čtením Písma v angličtině (jiný jazyk neumím) jsem zabíjel dvě mouchy jednou ranou: četl Boží slovo a cvičil jazyk.
originální jazyky: v určité fázi života jsem dospěl k názoru, že bez alespoň základní znalosti NZ řečtiny mi některé „ryby nutně uniknou“. Učení se NZ řečtině mě hodně bavilo, protože se odehrávalo výhradně v NZ prostředí. Ne tedy: „Dobrý den, jmenuji se Novák“, ale „Tak Bůh miloval svět,“ Byl jsem vděčný za jednoduchý jazyk Janova evangelia. Mluvnici jsem dost pomíjel, pro mé potřeby se mi zdála zbytečná a nezáživná. Nyní jsem schopen si v řeckém NZ vyhledat, co potřebuji, což mi zatím stačí.
Hebrejštinu jsem zkusil, ale oproti řečtině (kterou jsem jako příbuzný jazyk intuitivně chápal), šlo o úplně jiný „level“. Brzy jsem pochopil, že abych byl v těchto hlubinách schopen vylovit, byť jen mřenku, vyžadovalo by to stovky, či spíše tisíce hodin studia. Tuto cenu mi přišlo neefektivní platit.
různé překlady: první jsem četl Bibli Kralickou, ale moc jsem jí nerozuměl. Na ekumenické jsem vyrostl a dodnes si mnoho veršů pamatuji v jejím znění. B21 mě moc neoslovila. Slovo na cestu mám rád a dávám ho nevěřícím. ČSP považuji za nádherné dílo. Život mi nevystačí na to, abych vylovil ryby ukryté v jejím poznámkovém aparátu. Pavlíkův překlad mě nadchl – je hluboký a nejlépe pomáhá přiblížit se originálním jazykům. Škoda nekvalitní vazby prvního vydání, která se rozpadala po prvním otevření, a nešikovně umístěného poznámkového aparátu v souhrnném vydání celé Bible.
poznámky na okrajích: vždycky jsem toužil mít na okrajích dost místa na poznámky. „Shlédl jsem se“ ve stránkách Tóry s komentáři rabínů na okrajích – uprostřed „troška“ textu a na okrajích rukou psané poznámky rabínů: rabi XY komentuje toto místo tak a tak. A vedle komentář jiného rabína ke komentáři toho předchozího, a tak dále.
Tuto touhu jsem si splnil dvěma způsoby: po vyjití ČSP jsem si vždycky nalepil jednu její stránku na výkres formátu A3 a okraje začal plnit svými poznámkami a úvahami. Tento způsob praktikuji už přes patnáct let a dosud mě neomrzel. Mám takto „zpracovanou“ necelou polovinu ČSP.
Poznámky píšu ručně –je to pro mě uklidňující činnost, dokonce jsem si k tomu pořídil plnící pero. Kvalitních a sofistikovaných biblických programů existuje velké množství, ale netoužím prodlužovat svou dobu strávenou u počítače. „Na okraj“ si píšu úvahy, komentáře, nápady na kázání či vyučování, ale i osobní modlitby (rád se modlím písemně). Někdy popíšu pět i více stran formátu A3 komentáři k jedné stránce ČSP. Jde to pomalu, někdy postupuji jen o pár veršů za den, ale spěchat není kam.
Druhý způsob, jak mít dost místa na poznámky se mi otevřel, když mi přítel daroval tzv. Blank Bibli – Bibli ušitou po vzoru probuzeneckého kazatele Jonathana Edwardse – za každý list textu je vložen jeden prázdný list na poznámky. (Podobnou Bibli je možno si nechat svázat i v knihařství). Zvolna si ji plním, ale tak krásnou jako Edwards ji mít asi nikdy nebudu.
- čtení má být osobní
Často se mi stává, že když čtu Písmo, „naskakují mi“ v mysli lidé okolo mě: „tohle by měl slyšet ten, tohle je pro tamtoho, tohle se bude hodit na kázání“. Snažím se ale tento „kazatelský syndrom“ násilím potlačovat a zachovat si čas pro čtení ryze osobní, kdy má Bůh možnost mluvit přímo a pouze ke mně. Beru tedy Bibli tak osobně, jak jen lze, jako osobní Otcův dopis.
Velmi mi záleží na tom, aby Bible ovlivňovala můj způsob myšlení. Přistupuji proto ke čtení Písma s tímto „defaultním“ nastavením: za prvé: Bible má vždy pravdu (můj mozek se často mýlí); za druhé: Bůh je vždy dobrý (lidé skoro vždycky zlí)
- a co když nic nefunguje?
Prožil jsem období, kdy jsem se na Písmo nemohl „zaboha“ soustředit a nemluvilo ke mně. V této „krizi“ se ke mně dostal příběh o muži, který, ačkoliv byl nevěřící, se rozhodl pro ukrácení času Bibli ručně přepsat. Něž psaní dokončil, stal se z něho křesťan. Pořídil jsem si tlustý sešit a začal s tím také. Postupně jsem rukou přepsal celý NZ česky, pak ještě částečně řecky. V kombinaci s poznámkami na okrajích mě to velmi bavilo a naplňovalo – ruka totiž „nepustila“ mozek příliš dopředu, či jinak řečeno mozek si musel držet tempo s pomalou rukou. Měl tak čas Boží slovo řádně „přežvýkat“ (tedy promyslet). Slyšel jsem dokonce, že někteří, aby tempo ještě zpomalili, přepisovali levou, tedy méně šikovnou rukou. Přepisování mohu vřele doporučit zvláště pro časy krize.
- nevýhody?
Všechny zmíněné způsoby čtení či studia Božího slova vyžadují tělesné a duševní úsilí. Že to může být problém, se ukázalo vloni, kdy jsem část roku musel strávit v nemocnici (z toho dva měsíce v izolaci sám na pokoji). Když mi bylo dobře, bylo to krásné (to myslím vážně) – seděl jsem, psal, přemýšlel, modlil se. Čas utěšeně plynul v Boží přítomnosti.
Problém nastal, když se mi přitížilo, sedět jsem nevydržel a hlava se nechtěla soustředit. Tehdy se ukázalo, jak důležité a cenné je i „obyčejné“ čtení Božího slova stranu za stranou.
Také jsem si uvědomil, jak moudré jsou rady zkušených křesťanů, abychom se „trénovali“ na období krizí (nejen nemoc, ale i pronásledování) učením Božího slova nazpaměť. Když máme Písmo v hlavě, žádné okolnosti, věznění či slabost těla nám je nemohou vzít (A Duch Svatý nám má stále, co připomínat).