Efezským – kapitola 1

1 Pavel, z Boží vůle apoštol ⁽Krista Ježíše⁾, svatým ^[v Efesu^] a věrným v Kristu Ježíši:

• n.: věřícím; 
• Jako vždy: Adresát i podpis na začátku.
• Pavel o sobě a své pozici nepochybuje. Je apoštolem a do této „funkce“ jej ustanovil sám Nejvyšší. Není apoštolem z vlastní vůle.
• Píše autoritativně a efezská církev jej bezpochybně jako autoritu bere.
• Jak uvidíme, Pavel se nebojí psát o těžkých tématech – křesťané v efezské církvi museli být přemýšliví.

2 Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. 

• Co potřebuje každý člověk nejvíce? A po čem nejvíce touží?
• Po milosti od Boha a po pokoji. A po Božím otcovství a po Kristově panování. Pokud je Bůh naším Otcem a přistupuje k nám tudíž milostivě, pokud je Ježíš naším Pánem, naplňuje to všechny naše nejniternější potřeby. Vše je v pořádku, vše je, jak má být – zakoušíme dokonalý pokoj.
• Pavel to znal, Pavel to zakoušel a ze srdce to přál všem ostatním včetně čtenářů jeho dopisu.

3 Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu. 

• n.: nás;
• n.: oblastech;
• Bůh na nás nešetří – poskytl nám veškeré duchovní požehnáním. Tedy z duchovní sféry nás zaopatřil vším, co z této sféry pro své životy potřebujeme. Abychom mohli dobře prožít své pozemské životy, některé věci od Boha (z neviditelné duchovní oblasti) nutně potřebujeme. Je toho poměrně dost a Bůh nám vše potřebné poskytuje.
• Jde o v nebeské věci v Kristu: To, o čem mluvíme, jsou nebeské věci, nejde tedy o zaopatření věcmi pozemskými.
• Pokud se nám dostává nějakého zaopatření nebeskými věcmi, je to pouze a výlučně kvůli Kristu. Nebýt Jeho, nikdo by se s námi o nebeských věcech „nebavil“, natož aby nás jimi zaopatřoval.
• To, že jsme těmito věcmi Bohem vybaveni, je pro nás požehnáním. Jinak bychom v životě nebyli schopni obstát.
• A protože Bůh tak velkoryse žehná nám, my naplnění vděčností žehnáme Jemu.
• Shrnuto: Naše životy se neodehrávají pouze v pozemské sféře, ale dotýkají se nás i věci duchovní. Duchovní svět na nás působí či dotírá (např. na nás tlačí síly zla). K tomu, abychom byli schopni vůči němu obstát, se potřebujeme v duchovním světě orientovat a být schopni v něm přiměřeně jednat. K tomu potřebujeme specifickou výbavu a tu nám Bůh poskytuje v plném rozsahu. V tomto směru na nás Bůh nešetří. Za to jsme mu vděční.
• Jako vojáci dostávají do boje výzbroj a výstroj, podobně i my dostáváme vše potřebné, abychom mohli zvládnout naše křesťanské životy.

4 On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho ⁽tváří v lásce, 

• n.: vyvolil;
• n.: úkony; 
• Takže v minulém verši jsme se dozvěděli, že jsme vybaveni vší potřebnou duchovní výbavou. Nyní vidíme, že:
• Bůh si nás vybral či vyvolil – odkud? Jistě z „nabídky“ všech lidí, odkud odjinud?
• Souvisejících vyvstávajících otázek je mnoho, především: Proč zrovna nás? Proč zrovna mě? Odpověď neznáme – jde jednak o tajemství, jednak o čirou milost.
• Všichni křesťané si totiž velmi dobře uvědomují, že k tomu, aby si Bůh vybral zrovna je, nebyl žádný zvláštní důvod, že se o to nijak nezasloužili – uvědomují si, že nejsou lepší, charakternější či jakkoliv „kvalitnější“, než lidé kolem nich.
• Částečnou odpověď by zdánlivě mohl dávat příběh Jákoba, který přestože byl ubohého charakteru, v sobě měl touhu po tom být zapojen do Božího plánu spásy. Ezau byl charakterově asi lepší, ale o Boží věci nestál. Dalo by se tedy postulovat, že Bůh si vybírá či vyvoluje ty, kteří o to v srdci stojí.
• Tajemství ale zůstává a ani tato odpověď proto není plně vystihující – neboť nebýt Božího dotyku, nikdo by po Bohu sám od sebe netoužil.
• Aby to nebylo „tak jednoduché“, dozvídáme se, že Bůh tento (náš) výběr provedl již před založením světa. To nemůže znamenat nic jiného, než že Bůh nás měl vyhlédnuté a v mysli ještě v době před naším narozením, před naším vstupem do existence. Nad touto informací člověka jistě jímá závrať a vyvstávajících otázek přibývá geometrickou řadou.
• Něco se dá vysvětlit Boží existencí nad časem (Bůh se nepohybuje v čase jako my; On existuje nad časem. Bůh čas stvořil a volně jím nakládá). Ve smyslu: Bůh si „projel“ celou časovou osu existence lidí a vybral si všechny, „o které měl zájem“ (či kteří měli zájem o Něho). Plné odpovědi ale tento přístup také neposkytuje.
• Abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce: Jaký byl důvod Božího výběru? K čemu si lidi vybral? Ke svatosti: Tedy oddělenosti a čistotě pro Boha. K tomu, abychom byli bez poskvrny: Tedy prosti čehokoliv špatného. To je cíl.
• Takoví máme být před Boží tváří: tedy v Boží přítomnosti.
• Takoví máme být v lásce: Láska všechno spojuje – bez lásky jsou věci suché a bez života, beze smyslu. K čemu být svatý a bez poskvrny, když motivem k tomu není láska k Bohu a k člověku?
• Je to podobné tomu, kdyby byl člověk dokonale trénovaný, ale k ničemu smysluplnému by svou trénovanost nepoužíval. K čemu mi je dokonalá fyzička, když ji nepoužívám k ničemu smysluplnému?

5 když nás podle⁾ zalíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista 

• n.: tváří, když nás v lásce podle;
• n.: rozhodnutí;
• ř. hyiothesia se v LXX nevyskytuje;
• Cílem je synovství – Být Božím synem a dcerou je nejvyšší metou lidského života.
• Toho lze dosáhnout pouze skrze Ježíše Krista – nebýt Krista, mohli bychom si o Bohu jako otci nechat leda tak „zdát“ (Nebyla by žádná šance, že by si nás Hospodin za své děti adoptoval.)
• Je použito slovo předurčení – opět se dotýkající Božího tajemství o tom, že Bůh dopředu určuje, předjímá a ovlivňuje osudy lidí.
• Být předurčen k Božímu synovství je rozhodně životní výhra.
• To, že nás Bůh předurčil s synovství se stalo podle zalíbení své vůle:
  • Tedy se mu tato myšlenka líbila, byla mu příjemná
  • A rozhodl se proto ji realizovat. Napřel tímto směrem svou vůli.  A když Bůh někam napře svou vůli, věc nepochybně dokáže uvést do života, dotáhnout do konce. Vědomí, že Bůh napřel svou vůli k tomu, aby z nás udělal své děti, je zajisté příjemná a uklidňující.

6 ke chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu. 

• tzn.: učinil účastníky své milosti; ř. charitún – ‚udělit milost (přízeň) / omilostnit‘;
• Pavel to stále nešetří – co verš, to složitost. Na běžné přečtení veršům příliš nerozumím, až po „rozpitvání“, rozložení na prvočinitele mi začínají dávat smysl.
• Co je chvála slávy jeho milosti? Mluvili jsme o synovství, že Bůh usiluje o to, učinit z nás své děti. A dělá to ke chvále slávy jeho milosti.
• Při rozplétání tohoto spojení je třeba začít odzadu: Co je Boží milost víme – Nejvyšší k nám přistupuje vstřícně, milostivě, nikoliv výlučně spravedlivě.
• Tato jeho milost je slavná – v ponebesí je to, že se Hospodin k nám takto chová, všeobecně známo
• Nejen, že je to známo, ale je to (anděly) obdivováno a chváleno.
• Této milosti se nám dostalo tím, byli jsme jí obdařeni tím, že Bůh poslal a obětoval svého milovaného Syna.

7 V něm máme vykoupení skrze jeho krev — odpuštění našich provinění podle bohatství jeho milosti, 

• Pokračuje rozvíjení řetězce: cílem je naše synovství – to je nám dáno Boží milostí – ta se realizovala Synovou službou.
• A Synova služba spočívala v tom, že prolil svou krev a ta nás vykoupila z našich hříchů. A tak nám byla Bohem odpuštěna provinění.
• A znovu: Nic z toho by nebylo možné nebýt „abundantního“ (hojného, nadbytečného) množství Boží milosti.

8 kterou nás hojně zahrnul ve vší moudrosti a rozumnosti, 

• Pavel řetězí myšlenky „bez konce“, není lehké jej sledovat.
• Vrací se k Boží milosti – víme, že nám jí Bůh poskytuje množství a hojnost, tedy že s ní na nás nešetří.
• Mohlo by se zdát, že takové marnotratné vylévání milosti na lidi je od Boha nerozumné či nemoudré. Že jde o plýtvání na lidi, kteří toho nejsou hodni.
• To by ostatně odpovídalo přirozeně lidskému i satanskému přístupu: Vždyť čtvrté přikázání satanského devatera říká, že Satan znamená laskavost k těm, kdo ji zasluhují, a šesté přikázání, že Satan znamená odpovědnost vůči odpovědným.
• Pavel ale říká, že Boží marnotratné vylévání milosti na lidi je nejen moudré a rozumné, ale že je dokonce samým vrcholem moudrosti a rozumnosti.
• Když to tvrdí, nezbývá nám, než věřit, že Nejvyšší ví, co dělá. I když, když se někdy podívám kolem sebe (i na sebe), příliš moudré mi to nepřipadá – lidé jsou opravdu problematické plemeno.

9 když nám oznámil tajemství své vůle, jak se mu líbilo a jak si předsevzal,

• ř.: + (uskutečnit) v něm; n.: + sám v sobě;
• Pavel zřejmě chce objasnit, jak je možné, že Boží milostivý přístup k lidem je racionální.
• Za prvé: Je za tím tajemství. To, co Bůh pro lidi chce udělat (byla za tím Jeho vůle), bylo skryté.
• Bůh toto tajemství ale ve vhodný čas zveřejnil, oznámil. Pro nás již to nyní tajemstvím není.
• Je zde ještě zdůrazněno, že Bůh Bohu se tento nápad líbil, že se rozhodl jej realizovat a že se do věci se vší razancí (rozhodl se vůlí, líbilo se mu to a předsevzal si to provést).,

10 aby ⁽pro správu období, v němž budou naplněny příhodné časy,⁾ uspořádal pod jednu hlavu v Kristu všechny věci: ty na nebesích i ty ⁽na zemi, aby je uspořádal v něm.

• ř.: ke správě (/ správcovství;
• plnosti časů (‚tón kairón‘); 
• ř.: anakefalaioó; zn. shrnu / spojím / uspořádám pod hlavní položku / heslo / myšlenku; (srv. ř. kefalaioó zn. shrnu / zrekapituluji hlavní myšlenky);
• Co je tím tajemstvím? Co je tou myšlenkou, tím cílem, pro který se Nejvyšší rozhodl, který ho nadchl a do jehož realizace se vrhl?
• Uspořádat vše pod jednu hlavu, což jistě nemůže znamenat nic jiného, než že Kristus bude nejvyšší jedinou autoritou ve vesmíru. K této základní informaci dostáváme řadu druhotných:
  • Aby ⁽pro správu období, v němž budou naplněny příhodné časy,⁾: Toto závěrečné soustředění moci do Kristových rukou se uskuteční na závěr dějin. Kdy to přesně bude, nikdo přesně neví, nicméně stane se to ve vhodnou dobu. Než se to stane, musí se toho hodně naplnit a stát. Toto období Ježíšovy vlády bude organizováno (spravováno) zcela specificky – nastane absolutní koncentraci moci v jedněch rukách.
  • Uspořádáno pod Kristovu vládu bude naprosto vše: věci na nebesích i ty ⁽na zemi. Pod Ježíšovu vládu bude podrobeno celé lidstvo i všechny duchovní bytosti. Ve stvořeném vesmíru nezůstane nic, co by podrobeno nebylo.

11 V něm jsme se stali i dědici, když jsme byli předurčeni podle předsevzetí toho, který působí všechno podle rady své vůle, 

• Vše bude uspořádána pod Kristovu vládu. Tím to ale nekončí:
• Věřící se stanou dědici – čeho? Všeho Božího, celého stvoření. Bůh si stvoření nevytvořil pro sebe – stvořil je pro Syna a pro lidi.
• Ke zdědění všech těchto dobrým věcí jsme byli předurčeni: Bůh se takto již dávno rozhodl. Stvořím vesmír a dám ho lidem. Bůh měl v srdci nejen lidstvo jako celek, ale i konkrétní lidi (tím se ale opět dostáváme do tajemné oblasti Boží predestinace).
• Podle předsevzetí: Bůh si toto předsevzal. Ne ve smyslu „novoročního“ předsevzetí, jak jsme zvyklí slovo předsevzetí používat, ale ve smyslu „rozhodl se, že to tak udělá“.
• Ten, který působí všechno podle rady / plánu / rozhodnutí své vůle: O tom není pochyb – Hospodin dělá všechno podle toho, jak to v mysli zvážil a jak se rozhodl to udělat. Jeho naprostá svrchovanost vylučuje v realizaci Jeho závěrů jakoukoliv interferenci.

12 abychom tu byli k chvále jeho slávy, my, kteří jsme již předtím doufali v Krista. 

• [to lze vztáhnout na křesťany ze Židů ve smyslu, že věřili dříve nežli kř. z pohanů nebo dříve nežli byl Kristu zjeven, anebo na všechny křesťany ve smyslu dříve, nežli se naplní budoucí naděje] 
• Pavel navazuje na informaci, že Bůh se rozhodl udělat nás dědici. Přidává, že dalším určením křesťanů je být ke chvále Boží slávy. Co to znamená? Máme se zapojit do řady těch, kdo vědí o Boží slávě a kdo Boha chválí.
• O kom se hovoří? Pavel říká: „My“, jde tedy o nějakou skupinu, do které započítává. Jde o lidi, kteří doufají v Krista – to jsou zajisté křesťané. Poznámka ČSP ale řeší to, že tito lidé (kteří chvílí Boží slávu) doufali v Krista již předtím. Jaké předtím Pavel myslí? Před čím?
• Jde o jediný výskyt slova, προελπίζω  [proelpizó], (pf. προήλπικα), Strong: G4276 doufat předem, mít už dříve naději.
• Buď jde o:
  • Křesťany ze Židů (kteří věřili dříve než křesťané z pohanů) nebo
  • O všechny, kdo stihnou uvěřit před Kristovým druhým příchodem.
  • Snad by mohlo jít o věřící, kteří se nějakým způsobem vztáhli ke Kristu ještě před Jeho fyzickým vtělením.
• Jde ale říci, že chválou Boží slávy budou všichni křesťané.

13 V něm i vy, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium své záchrany, a když jste uvěřili, v něm jste byli zapečetěni zaslíbeným Duchem Svatým,

• V něm: jistě v Kristu. Nebýt Jej, nebylo by nic.
• Když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium své záchrany: Někdo nám řekl, jak věci ve skutečnosti jsou – o dobrém Bohu a o lidském hříchu. O Božím hněvu a o Jeho milosrdenství, když poslal na zem svého Syna. Byla to pravda a pro nás to byla dobrá zpráva o tom, že existuje cesta k záchraně.
• Když jste uvěřili: Nejen, že jsme tuto pravdu uslyšeli, ale přijali jsme ji za svou a zachovali jsme se podle ní – uvěřili jsme Kristu.
• V něm jste byli zapečetěni zaslíbeným Duchem Svatým: Bůh na naši víru zareagoval tím, že nám dal svou pečeť – označil nás jako Své vlastnictví. Dal nám do občanky potvrzení o občanství nebeského království (zatím neviditelným písmem).
• Tou pečetí je Duch Svatý – toho dostávají ti, kdo uvěří Kristu. Sestoupí na ně a usídlí se v nich. O tom, komu náležejí, od té chvíle nemůže být žádných pochyb.

14 jenž je závdavkem našeho ⁽dědictví až do⁾ vykoupení získaného vlastnictví k chvále jeho slávy. 

• To, že jsme obdrželi přítomnost Svatého Ducha, ale ještě není vše. Není to konečným cílem našich životů – jde o závdavek toho, co v plnosti dostaneme po Kristově návratu.
• Závdavek znamená „ochutnávku“, zálohu, první malou část budoucí plnosti.
• Ona plnost se dostaví v okamžiku vykoupení – tedy Kristova návratu ve viditelnosti a v moci, ve chvíli Jeho převzetí vlády.
• Získaným vlastnictví jsme my, věřící. Kristus nás vykoupil z trestu a pekla svou smrtí. Vykoupil nás pro sebe.
• A Jeho čin vykoupení je nesmírně slavný a je a ještě bude všemi chválený.

15 Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Pánu Ježíši a o lásce ke všem svatým,

• Dozvěděli jsme se, jak se věci ohledně Boha a našeho vztahu k Němu mají. Taková je realita. Jenže ne všichni tuto realitu znají a ne všichni podle ní jednají. Efezští však ano. Oni této zvěsti uvěřili a začali podle ní žít.
• Což se projevilo jejich vzájemnou láskou a láskou ke všem křesťanům.
• Což se neutajilo, doneslo se to až k Pavlovi a ten tím byl upřímně potěšen. Každého potěší, když si někdo jemu milý dobře vede.

16 nepřestávám za vás děkovat, ⁽když se ^[o vás^] zmiňujeme⁾ na svých modlitbách,

• Pavlovo srdce přetékalo vděčností – pro každého trenéra, učitele či mistra je potěšující, když jsou jeho svěřenci úspěšní, když si v životě dobře vedou.
• Čím jiným by se u křesťanů mělo projevit, že pochopili podstatu křesťanství, že pochopili, o čem křesťanství je, než vzájemnou láskou? „Po lásce poznají křesťany“ (jak se zpívá v jedné chvále) – po čem také jiném? Vždyť křesťané jsou stejně jako jejich Mistr a stejně jako všichni ostatní lidé vydáni všem slabostem těla a bídě tohoto života. To jim ale nezabraňuje v tom, aby byli „nejšťastnějšími lidmi na zemi (název pěkné knihy Demose Shakariana) a aby si nechali vzít lásku.
• Pavel se o Efezských zmiňoval v modlitbách. Nemyslí se zřejmě zmínka ve smyslu něčeho okrajového: Modlím se za důležité věci a přitom občas „přihodím“ zmínku i o vás. Nejde o přílepek k zákonu o poznámku pod čarou v žádosti zaslané Bohu. Pavel zřejmě říká: Kdykoliv se za vás modlím. A vyplývá z toho: A já se za vás modlívám, moji Efezští.
• A kdykoliv si na vás vzpomenu, připomenou se mi zprávy o vaší víře a vzájemné lásce. To mě vždycky znovu potěší.

17 aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal Ducha moudrosti a zjevení v pravém  poznání jeho samého 

• No, a když se za vás modlím, tak Bohu za vás nejen děkuji, ale také Jej ohledně vás o něco prosím. O co? Mají vůbec křesťané s takovou vírou a láskou ještě kam jít?
• Bůh nikdy není zmíněn „jen tak“. Pavel nemůže odolat, aby ke slovu Bůh vždy „nepřihodil“ několik nadšených Božích charakteristik – v tomto případě připomíná, že:
  • Bůh je otcem Kristovým
  • Kristus je naším pánem
  • Bůh je Otcem slávy – dalo by se říci slavným autorem úžasného plánu naší záchrany.
• Co tedy Pavel Efezským vyprošuje? Ducha moudrosti a zjevení v pravém  poznání jeho samého. Jinak řečeno: Aby poznali Boha takový, jaký je, potřebují k tomu něco nadpřirozeného. Sami to nezvládnou, potřebují, aby jim Duch svatý dal dvě věci: moudrost a zjevení.
• Moudrost sama nestačí, mozek, byť dotčený Svatým Duchem, sice mnoho věcí rozumově „pobere“, ale bez nadpřirozeného zjevení to, jaký je ve skutečnosti Bůh, pochopit nemůže.
• Stejně tak nestačí nadpřirozené zjevení – bez darované moudrosti člověk darované zjevení není schopen myšlenkově zpracovat a „zapracovat“.
• V každém případě jde o dobrou modlitbu za lidi okolo nás – oni vůbec nechápou, jaký je Bůh. A bez toho, aby jim Nejvyšší dal nadpřirozené zjevení a nadpřirozenou moudrost, to ani poznat nemohou.

18 a osvícené oči srdce, abyste věděli, jaká je naděje v jeho povolání, jaké je bohatství slávy jeho dědictví ve svatých

• Co dalšího Pavel Efezským kromě poznání Boha vyprošuje?
• Osvícené oči srdce: Opět tedy nadpřirozený dotyk Svatého Ducha, který umožní vnitřním zrakem uvidět neviditelné a pochopit nepochopitelné.
• Vidět něco očima srdce znamená nejen něco rozumově pochopit, něčemu porozumět, ale hluboce to vnitřně prožít. Říká se, že nejdelší je cesta z mozku do srdce – tato modlitba hovoří o něčem podobném.
• To, že mi dojde, že tahle dívka je fajn, ještě neznamená, že si ji zamiluju a zatoužím si ji vzít za ženu. Srdce bývá „natvrdlé“ a potřebuje Boží impuls, aby začalo chápat.
• A co srdce potřebuje pochopit? Mnoho věcí. V tomto verši jsou zmíněny dvě:
  • Jaká je naděje v jeho povolání: Bůh si nás povolal. To nám dává naději, že naše životy dobře dopadnou a že budou mít smysl. Zní to zajímavě a rozumíme tomu, ale pochopit dosah této skutečnosti opravdu do hloubky, vyžaduje Boží dotyk. Až pak nám dojde, o jak neuvěřitelnou „BOMBU! se jedná: Opravdu si Bůh povolal zrovna mě? A opravdu můj obyčejný život bude mít smysl a věčný dosah? To přece je naprosto neuvěřitelná a „bombastická“ informace!
  • Jaké je bohatství slávy jeho dědictví ve svatých: V Božím plánu záchrany lidstva, v Jeho plánu učinit z lidí svoje děti a dědice je neuvěřitelné množství slávy. Každý, kdo má všech pět pohromadě, je z tohoto Božího plánu úplně „vedle“.
  • Myslím si, že se zde mluví především o andělech – ti totiž mají „nadhled“ či možnost komplexního pohledu na obě strany: Na jedné straně znají Boží velikost, na druhé straně dobře znají lidskou ubohost. To, co Bůh dělá pro lidi (Kristova oběť!), je pro anděly tématem číslo jedna: Slyšeli jste, že Nejvyšší se rozhodl lidi nezlikvidovat? Že s nimi stále počítá? A že se chystá svého Syna poslat na zem? Že nezabránil jeho smrti? Že jej vzkřísil? Viděli jste víru církve? Atd. Množství slávy, kterého se Bohu dostává, je opravdu bohaté.

19 a jak nesmírná je velikost jeho moci vůči nám, kteří věříme ⁽v souladu s působením⁾ převahy jeho síly.

• K čemu ještě potřebuje naše srdce být osvíceno, aby to pochopilo a docenilo?
• Jak nesmírná je velikost jeho moci vůči nám, kteří věříme: Bůh ve prospěch těch, které si vyvolil, vyvíjí významnou aktivitu. Boží moc je nezměrná a On ji používá pro věřící.
• Když se někdy dívám na problémy, kterým křesťané čelí, mohu si klást otázku, jak to, že se moc Všemohoucího neprojevuje vůči křesťanům viditelněji. Jak to, že se životy křesťanů tak málo liší od životů nevěřících? Jak to, že křesťané utápějí v problémech jako všichni ostatní?
• Část odpovědi jistě jde na vrub naší (křesťanské) neposlušnosti či vzpurnosti – o celou odpověď ale nejde: I „dokonalí“ křesťané by bez pochyby měli nejrůznější problémy.
• Odpověď zřejmě bude spočívat v tom, že nemáme představu, jak špatná by situace (na světě i speciálně u křesťanů) byla, kdyby Boží moc v jejich prospěch nepůsobila. Nebýt Božího setrvalého působení, byl by svět pekelným místem.
• V souladu s působením převahy jeho síly: Boží síla má vždy převahu – neexistuje nic, co by se jí mohlo postavit. A tato nezměrná Boží síla působí vůči věřícím synergicky, v souladu s dobrou Boží vůli pro ně.
• V devatenáctém verši je použita celá řada „silových“ slov, který většinou rozumíme:
  • dynamis
  • energeó: působit, být účinný, projevovat se, způsobit 
  • krátos: síla, moc, vláda
  • ischys: síla, moc
• Studovat odstíny jejich významů by bylo jistě zajímavé, já se spokojím s konstatováním, že všechny tyto nezměrné Boží síly síly shodně působí ve prospěch věřících (vůči věřícím). To je velmi povzbudivé.

20 Tu uplatnil v Kristu, když jej vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích,

• Všechna tato Boží síla se uplatnila především ve vzkříšení a vyvýšení Krista.
• Šlo o největší myslitelný „skok“: Z absolutního dna smrti na nejvyšší možnou vesmírnou pozici.
• K takové změně jistě byla tato Boží moc zapotřebí.
• Neznamená to v nejmenším, že by se tímto zásahem Boží moc vyčerpala, že by ji Nejvyšší na Kristovo vzkříšení „vypotřeboval“ – spíše nás tato skutečnost ubezpečuje, že pro Hospodina není a nikdy nebude problém stejnou moc uplatňovat také v náš prospěch.

21 vysoko nad každou vládu i autoritu i mocnost i panstvo a nad každé jméno, které je jmenováno nejenom v tomto věku, ale i v budoucím. 

• Pavel rozvádí, co znamená být posazen po Boží pravici v nebesích.
• Zdůrazňuje, že jde o pozici tak vyvýšenou, že je těžko si to vůbec představit: I ty nejvyšší myslitelné a představitelné pozemské a duchovní autority minulosti, současnosti i budoucnosti jsou proti Kristově pozici ničím.
• Pavel mezi řečí vyjmenovává, jaké nejrůznější autority na zemi i v ponebesí existují. Některé pojmy zřejmě mohou označovat obojí – existují např. vlády pozemské i vlády v ponebesí. Zmiňuje:
  • vlády
  • autority
  • mocnosti
  • panstva
• Ale doplňuje, že i kdyby něco vynechal, je to jedno – neexistuje nikdo (žádné jméno), kdo by se Kristově postavení mohl, byť jen vzdáleně přiblížit.

22 A všechno podřídil pod jeho nohy a dal ho za hlavu nade vším církvi, 

• Všechno je absolutní kvantifikátor – pod Kristovy nohy Bůh podřídil absolutně vše.
• Obrat podřídit pod nohy tuto Kristovu vyvýšenost ještě zdůrazňuje – i ta nejvyšší myslitelná autorita, je pořád nesrovnatelně níže, než „pouhé“ Kristovy nohy.
• Když tedy Marie líbala Kristovy nohy, byla na jednom z nejvýše postavených míst ve vesmíru. Byla výše, než všichni mocní světa i nebes dohromady! Zvláštní způsob, jak se dostat „vysoko“!
• Ježíš to ostatně říkal jasně (Mt 20) Kdo by se chtěl mezi vámi stát velkým, bude vaším služebníkem a kdo by chtěl být mezi vámi první, bude vaším otrokem.
• Ježíš je v současné době ve světě hlavně hlavou církve. Svět Jej za hlavu zatím nechce a Ježíš to tak prozatím nechává. Skrze církev pak Kristus působí v tomto světě.
• Formulace dal ho za hlavu nade vším církvi je ale trochu „divná“ a umožňuje např. i výklad, že církev může skrze Krista působit či snad i určitým způsobem vládnout v tomto světě. Ve smyslu: Tím, že má církev vliv na nejvyšší autoritu, na hlavu všeho, tedy na Krista, může leccos v tomto světě ovlivňovat.

23 která je jeho tělem, plností toho, jenž všechno ve všem naplňuje.

• Církev je Kristovým tělem – to Pavel říká na více místech (Ef 4,12, 1K 12,27, Ko 1,18). Na to jsme si již zvykli, i když hloubku této skutečnosti téměř jistě nedoceňujeme: Neviditelný Kristus je nejvyšší autoritou ve vesmíru a jemu poddaná pozemská církev je (ve vší své problematičnosti) Jeho pozemským vyjádřením, Jeho pozemským tělem či nástrojem.
• Církev je ale zároveň Kristovou plností, což je již méně zjevné – opravdu by církev mohla vyjadřovat v plnosti Krista? Může se nám to znát divné až šokující, ale „nic s tím nenaděláme“. Církev vyjadřuje Krista na této zemi velmi dobře, téměř dokonale.
• Jako víme, že Kristus dokonale vyjadřuje Otce (On a Otec jsou jedno; Kdo vidí mne, vidí Otce), tak můžeme vědět, že církev dokonale vyjadřuje Krista.