Efezským – kapitola 4

1 Prosím vás tedy já, vězeň v Pánu, abyste vedli život hodný toho povolání, ⁽které jste obdrželi⁾,

• n.: Napomínám; 
• ř.: chodit;
• ř.: kterým jste byli povoláni; 
• Pavel používá svého postavení vězně k tomu, aby na Efezany apeloval ještě naléhavěji. (Když nás o něco požádá vězeň nebo třeba těžce nemocný či umírající člověk, bereme jeho žádost vážněji).
• O co tedy Pavel Efezany prosí? Aby vedli život hodný obdrženého povolání. Co to znamená? Křesťané byli Bohem povoláni – toto slovo vyjadřuje obdržení povolávacího rozkazu, povolání k úkolu, do zbraně, do armády, do týmu. Znamená výzvu: Vstaň, mám pro tebe úkol.
• Úkoly, ke kterým Bůh povolal jsou různé (mj. velké poslání k misii). Nicméně nehledě na jejich odlišnost společné pro všechny křesťany je to, že když povolání přijmou, stávají se členy týmu, členy armády. Dostávají uniformu, získávají příslušnost ke skupině povolaných.
• Je-li člověk vojákem a nosí uniformu, nesmí uniformě dělat ostudu. Musí dodržovat standardy, které jsou na vojáky příslušné armády kladeny.
• Opakem vedení hodného života je dělání ostudy. Pavel zřejmě nějaké takové situace zažil, kdy křesťané dělali svému křesťanství ostudu a velmi mu záleží na tom, aby se to naopakovalo.

2 s veškerou pokorou a mírností, s trpělivostí se navzájem snášeli v lásce

• Život hodný křesťana obnáší vzájemnou snášenlivost.
• A nejen snášenlivost „se skřípěním zubů“, ale snášenlivost v lásce. Nejde jen o to se navzájem nepozabíjet, ale o to, aby se křesťané měli navzájem rádi.
• To vyžaduje
  • pokoru: Nemyslet si o sobě mnoho a o druhých málo.
  • mírnost: Nebýt agresivní, hádavý a prosazující se za každou cenu.
  • trpělivost: Vyjít s druhými vyžaduje hodně trpělivosti. Lidé jsou problémoví a obtížní. Je to na dlouho

3 a usilovali zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje.

• n.: poutu;
• Navzájem se snášet souvisí se zachováváním jednoty. Nemohu mít jednotu s někým, s kým se nesnáším.
• Hovoří se o jednotě Ducha – nestačí tedy „běžná“ jednota. Jde o více – křesťany spojuje Svatý Duch. Zkušenost křesťanů je společná – mají v sobě stejného Ducha, mají obdobnou zkušenost ze setkání s Kristem.
• O jednotu je třeba usilovat – nenastává automaticky. „Automaticky“ přicházejí spory, rozepře, hádky, rozchody a rozpady. Jednota vyžaduje úsilí.
• Je to jako s entropií – bez dodání energie zvenčí vše skončí v entropii, v chaosu. Zabránit entropii vyžaduje úsilí.
• Svazek pokoje: Svazek je něčím spojen. V tomto případě jde o spojení lidí. Jsou něčím spojeni, takže patří k sobě. Křesťané jsou spojeni mnoha věcmi a patří z mnoha hledisek k sobě (především mají jednoho Otce, patří do jedné rodiny, řeší podobné problémy).
• Jejich spojení je pokojné, mají mezi sebou vztah pokoje.

4 Je jedno tělo a jeden Duch, jakož jste byli i povoláni v jedné naději svého povolání; 

• Když už Pavel hovořil o jednotě křesťanů, rozhodl se zmínit věci, které mají všichni křesťané společné. Uvidíme, že je jich mnoho:
  • jedno tělo: Tělem se myslí církev. Církev je Kristovým tělem. Všichni věřící patří do církve, tedy do těla. Mimo tělo žádný život není. Tělo tvoří jednotu – tělo je společné pro ruku, pro nohu i pro ledvinu.
  • jeden Duch: Duch Svatý byl dán církvi i křesťanům po Kristově odchodu. Duch je jen jeden – není více Božích Duchů různých druhů. Všichni věřící mají stejného a téhož Ducha.
  • jedna naděje povolání: Všichni křesťané mají dále společné to, že byli Bohem povoláni. Povoláni k životu s Ním a také ke společné dobré budoucnosti. K tomu, že naše životy dobře dopadnou a skončí dobře v Boží přítomnosti se jednotně upíná naděje všech věřících. A tato světlá budoucnost bude pro všechny stejná, bude také jen jedna. Není více druhů nebe ani více nebeských Jeruzalémů.

5 jeden Pán, jedna víra, jeden křest; 

• Pavlův výčet křesťanských spojujících prvků pokračuje. Čtvrtý je:
  • jeden Pán: Je jisté, že všichni křesťané mají jednoho Boha Otce a jednoho „nadřízeného“ Pána – Ježíše Krista.
  • jedna víra: Víra je univerzální cestou spásy křesťanů. Všichni křesťané byli zachránění stejně – vírou a pouze vírou. Jiná cesta neexistuje. A jde o stejnou víru – víru v Kristovu smrt a vzkříšení.
  • jeden křest: Křest je další univerzální zkušeností všech křesťanů – jde o veřejné vyznání víry a „likvidaci“ starého člověka. Křtem prošli všichni křesťané.

6 jeden Bůh a Otec všech, ten ⁽nade všemi, skrze všechny a ve všech ^[nás^]).

• n.: nade vším, skrze všechno a ve všem;
• Sedmou (a poslední) sjednocující křesťanskou „věcí“ je:
  • jeden Bůh a Otec všech: To je samozřejmé a logické – křesťanství bez Boha je nesmysl a protimluv. Smyslem všeho je navázat vztah s Bohem.
• Což mi připomíná začátek kurzů Alfa (https://www.kurzyalfa.cz/), kde Nicky Gumbel z žertu čte „stanovisko“ Anglikánské církve poté, co se její představitelé dozvědí, že se Bůh rozhodl jejich denominaci opustit. Stanovisko začíná takto: Odchod Boha z naši církve nás trochu mrzí….
• Což je samozřejmě absurdní – vypadá to, jako by církev mohla pokračovat i bez Boží přítomnosti. Církev bez Boží přítomnosti ale církví není a žádný smysl nemá.
• Pavel dodává některé základní Boží charakteristiky:
  • Bůh je Otec všech
  • Bůh je nade všemi
  • Bůh je skrze všechny
  • Bůh je ve všech nás.
• Stojí za to si je rozebrat:
  • Bůh je Otec všech: Jde o nejvyšší pravdu. Poznat Boha jako Otce je nejvyšší metou lidského života.
  • Bůh je nade všemi: Bezesporu Bůh všechny převyšuje a je nejvyšší autoritou.
  • Bůh je skrze všechny: Zde je již k pochopení obtížnější. Výraz „skrze všechno“ by téměř mohl ukazovat směrem k panteismu (filozofický směr tvrdící, že Bůh je ve všem). Křesťanství ale není panteistické ani trochu – Bůh je od stvoření striktně oddělen. Půjde spíše o to, že Bůh může skrze stvoření působit, případně že stvoření aktivně udržuje, že je do dění ve světě zapojen. Hovoří se o všech, ne o všem, takže ještě spíše má Pavel na mysli, že křesťané jsou „kanály“, skrze které Bůh ve světě působí.
  • Bůh je ve všech nás: Duch Svatý je přítomen ve všech věřících

7 Ale každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. 

• Viděli jsme, že křesťané jsou mnohými věcmi spojení a mnoho věcí mají stejných.
• Nyní zřejmě Pavel tuto informaci chce vyvážit a poukazuje na to, že mezi křesťany je zároveň přítomna značná rozdílnost a individualita.
• Každému věřícímu se od Boha dostalo milosti. To je bezesporné – bez Božího milostivého přístupu by Kristus nepřišel, ani bychom v Něj neuvěřili.
• Milost je Božím darem – to je rovněž jasné. Bůh nám ji dává zadarmo, protože chce, protože nás miluje.
• Nicméně míra darované milosti zřejmě není u všech stejná: Někomu Bůh daruje více, někomu méně. Je to věc Jeho úsudku a rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že jde o dar, si nikdo nemůže stěžovat, nikdo své obdarování nemůže „reklamovat“ jako nedostatečné nebo nekvalitní.
• Jak si to představit? Může nám pomoci Ježíšovo podobenství o dělnících na vinici, kde majitel vinice zaměstnával dělníky po různou dobu, ale dal jim pak stejnou mzdu. Milost projevil vůči všem (že byl ochoten je zaměstnat), ale je jasné, že míra milosti, kterou projevil těm, co pracovali hodinu, byla větší, než ta, kterou projevil vůči těm, kdo pracovali celý den.
• Milost není jedinou „komoditou“, kterou křesťané dostávají v různé míře – V Ř 12,3 Pavel říká, že máme také různou míru víry (Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh)

8 Proto praví: ‚Vystoupil do výše, ⁽odvedl s sebou zajatce^) [a^] dal dary lidem.‘ 

• ř.: zajal zajetí (zde ve významu ‚zajatce‘);
• Hovořili jsme o tom, co všechno křesťané mají společného. Dále o různé míře víry, kterou dostáváme. Slovo „proto“ by mělo ukazovat na návaznost, na implikaci. Jak ale tato nová informace o Ježíši či Bohu s výše řečeným souvisí, mě nenapadá.
• Co tedy Bůh udělal? A kdo to praví? Jde o odkaz na Ž 68,19 Vystoupils na výšinu, vedl jsi zajatce, přijals dary v podobě lidí, dokonce i vzpurníků. Vystoupils, abys tam přebýval, Hospodine Bože. 
• dle poznámek ČSP k tomu místu z žalmu: [h. výraz znamená buď vyvýšené místo, vrchol hory – zde by to byla hora Sijón , anebo nebesa; [jako vítězný král po triumfu na bojišti; pův. mohly být míněni kenaanští králové, kteří ohrožovali existenci Božího lidu, v širším slova smyslu jakékoliv síly ohrožující Boží království];
• Hovoří tedy David a to o Hospodinu. Pavel cituje poměrně volně.
• Bůh někam vystoupil (na Sijón nebo na nebesa) a měl s sebou zajatce získané v boji. Smysl zřejmě je, že Ježíš sestoupil z nebes na zem. Zde porazil ďábla a získal pro sebe jeho zajatce. Ty po svém návratu „nahoru“ Bohu přivádí jako kořist. Jako kořist své pozemské mise. Ježíš sestoupil na zem a získal lidi pro Boha, aby Mu je pak mohl přivést zpět.
• Dal dary lidem není přesnou citací žalmu a nekoresponduje ani s kontextem. Půjde spíše o nepřesnou citaci nebo překlad. Vždyť jaké dary dal Ježíš lidem? Spíše Ježíš přivedl lidi jako dar Bohu.
• Zajatci byli Ježíšem osvobozeni z ďáblova otroctví a sami se pak dobrovolně dali do služby Kristu. (Nebo jde o zajatce hádesu, jak uvidíme dále).
• Jde tedy o nový neotřelý obraz toho, co Kristus na zemi vykonal.
• Může to ale být i jinak a spíše jde o přiblížení toho, co Ježíš udělal ne pro lidi na zemi, ale pro mrtvé v hádesu (jak uvidíme níže).

9 Co jiného znamená ‚vystoupil‘, než že ^[nejprve^] i sestoupil ⁽do nejnižších částí země⁾?

• n.: do nejnižších částí, na zem (= genitiv vysvětlovací); n.: do nižších částí, než je země (= genitiv srovnávací); 
• Pavel zřejmě dovysvětluje předcházející obtížný verš. Příliš jasno do něho ale nevnáší.
• Jestli z toho, že někdo někam vystoupil, nutně vyplývá, že předtím někam sestoupil, je sporné. Určitě předtím musel být níže, než se nachází vyvýšené místo.
• Nicméně Pavel rozlišuje tři úrovně:
  • střední, zřejmě pozemskou: To je ta, kde se nacházíme my a kde působil vtělený Ježíš.
  • výšinu: To je místo, kam Kristus vystoupil po vzkříšení a kam dovedl zajatce.
  • nejnižší části země: To je místo, kam Ježíš nejprve sestoupil.
• Ježíš po své smrti a před svým vzkříšením vykonal ještě ne zcela jasnou misi v hlubinách. Formulace „sestoupil do pekel“ je součástí i apoštolského vyznání víry. Kde přesně byl a co tam dělal?
  • Nejpravděpodobněji se hovoří o Jeho sestupu do Hádesu (Šeolu),kde Ježíš informoval do té doby zemřelé, že zvítězil nad smrtí a hříchem. Ty, kdo zemřeli ve víře (i ve starozákonní době před Kristem bylo možno žít ve víře a mít vztah k Bohu. Dělo se to jaksi „na dluh“) pak zřejmě vzal s sebou v Bohu „jako zajatce“. S tímto porozuměním nejlépe koresponduje 1Pt 3,19-20 a k této interpretaci se údajně přikláněli i církevní otcové.
  • Sestoupení by mohlo ale znamenat jednoduše Ježíšovo pohřbení v tom smyslu, že pohřeb těla musel předcházet vzkříšení. Koneckonců popsat hrob jako nejnižších část země je poměrně trefné.
  • Mohlo ale také jít o Ježíšovu inkarnaci na zemi – zajatci by pak byli všichni křesťané, jak jsem rozvedl výše.

10 Ten, jenž sestoupil, je také ten, jenž vystoupil vysoko nad všechna nebesa, aby naplnil všechno. 

• Ježíšova závěrečná destinace je úplně nejvyšší možná. Po sestupu až „na dno“ (do hrobu a do hádesu) vystupuje úplně nejvýše, jak je to možné.
• Co tam bude dělat? Všechno naplní. Tedy dotáhne do konce Boží geniální plán s dějinami a lidstvem.

11 A on dal jedny apoštoly,  jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele,

• A tento Ježíš, který byl úplně dole a nyní je úplně nahoře, vládne svou církví. A rozděluje (dává) tam úřady podle svého uvážení:
  •  apoštolové: Existuje bohatá literatura o apoštolech. Vede se spor o to, zda apoštolů bylo pouze oněch Ježíšových dvanáct nebo zda jde o úřad i pro pozdější dobu. Přikláním se k druhé možnosti – domnívám se tedy, že i v dnešní době mohou apoštolové příležitostně existovat.
    • Samozřejmě ne každý, kdo se za apoštola považuje, jím skutečně je.
    • Známky apoštolství jsou:
      • Setkání se vzkříšeným Kristem (Sk 1,21-22),
      • přímé povolání a pověření Kristem
      • Činění divů a zázraků
      • Zakládání sborů
      • Autoritativní a zdravé učení
      • Utrpení pro evangelium
  • proroci: Mají přístup k informacím „shora“, mají nadpřirozený vhled.
  • evangelisté: Mají mimořádnou schopnost oslovovat lidi evangeliem.
  • pastýři: Mají schopnost se starat o ostatní a vést je.
  • učitelé: Mají nejen potřebné znalosti, ale i schopnost je předávat dál. Jde samozřejmě o učení duchovních pravd.
• Vidíme, že úřady se mohou částečně překrývat, ale v zásadě platí, že nemusí každý umět všechno: Prorok nemusí umět učit, učitel se nemusí umět starat o druhé a pastýř nemusí být dobrý ve zvěstování evangelia.

12 aby připravili svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova, 

• Cíl ustanovování do úřadů je jeden: vybudování těla Kristova.
• Rozhodně tedy úřady neslouží k tomu, aby si v nich věřící „honili“ svá ega.
• Svatí mají sloužit Kristu, dělat Jeho dílo. Pro to musí být připraveni. Jejich přípravě napomáhají služebnosti v církvi.
• Díky rozličným služebnostem, je pak pak církev, Kristovo tělo zdravé a funkční

13 dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti,

• n.: dokonalého;
• Tato příprava, toto zdokonalování skrze služebnosti i jinak se děje s těmito cíli:
  • dospět k jednotě víry: Abychom byli všichni natolik podobni Kristu, že budeme věci vidět stejně. Čím jsou planety blíže Slunci, tím jsou si blíže i navzájem.
  • dospět k plnému poznání Syna Božího: Poznat dobře, možná až dokonale Krista je nejvyšší metou. Možné to je.
  • dospět v dospělého muže: Nemáme zůstávat dětinskými (co to znamená, je uvedeno dále), máme růst k dospělosti. Co to znamená dospělost? Jak je definována? Mírou dospělosti je Kristus. On dosáhl dospělosti v plné míře. On je oněch sto procent, ke kterým směřujeme.

14 abychom již více nebyli jako děti, zmítáni vlnami a hnáni každým větrem učení v lidské nestálosti, v chytráctví k ⁽nastražené cestě⁾ bludu,

• n.: lstivosti (ř.: hře v kostky);
• ř. methodeia se nevyskytuje mimo NS, příbuzné sloveso zn. ‚postupovat podle připraveného plánu‘ / ‚použít lsti‘ 
• Co naopak definuje nezralost a dětinskost? Co znamená být jako děti? Jak se to pozná? Je toho více:
  • Za prvé být zmítán vlnami a hnán každým větrem učení: Tedy ovlivnitelnost různými učeními a názory. Názorů je mnoho a přicházejí ze všech směrů. Člověk je za svůj křesťanský život konfrontován s mnoha. Udržet si zdravý pohled a nezabřednout do bludu není vůbec jednoduché. Situace je o to složitější, že poznání se vyvíjí a některé nové pohledy jsou správné a obohacující – domnívám se totiž, že poznání církve v čase postupně vyvíjí.
    • Ostatně i samotné dějiny církve jsou permanentním vyrovnáváním se s bludnými učeními. Zvláště začátky historie církve byly bouřlivé, ale o „klidné vody“ v historii církve nešlo nikdy. Složitostí je, že některá nová učení byla a jsou bludná, některá jsou správná.
    • To, že to církev nějak zvládá, je v každém případě pozoruhodné.
    • Vlny ani větry nemají žádný systém – přicházejí nepravidelně, nevyzpytatelně a ze všech směrů. Stejně je to s novými učeními.
    • Za svůj několik dekád trvající křesťanský život jsem takových „módních vln“ v církvi zažil nespočet – objevovaly se nové a nové „brožurky“, nové a nové vůdčí osobnosti, nové názory a hnutí. Křesťan se snaží z nich vstřebat to dobré a odmítnout ostatní, orientace ale není snadná a jasná kritéria „pravověrnosti“ neexistují.
    • Jediné, co může (ale nemusí) opravdu pomoci , je nepřestat nikdy vážně studovat Bibli v celé komplexnosti. Mnohá z učení, která jsou problematická, nezachovávají globální pohled na Písmo, ale „vytrhávají“ jen některé pohledy.
  • za druhé jde o lidskou nestálost: Buď se stále hovoří o nestálosti vůči různým učením. Ve smyslu: Do církve přijde nová „móda“ a já se za ní hned hrnu. Nebo jde o nestálost obecně: Člověk je nestabilní v samotné své víře, ve svém odhodlání jít za Bohem.
  • Za třetí: v chytráctví k ⁽nastražené cestě⁾ bludu: To, že se objevují různá učení, z nichž mnohá jsou bludná, není pouze náhoda nebo nevyhnutelný vývoj. Často jde o cílený plán Zlého, který se snaží křesťany nachytat. Nastražuje jim pasti, které vůbec nejsou hloupé. Nicméně kdo tyto pasti neodhalí, octne se v zajetí bludu.
    • Také toto jsem zažil mnohokrát. Je až děsivé, do jakých bludů mohou křesťané upadnout. Složitost je i v tom, že do bludu může upadnout i celý sbor či dokonce církev.
    • A opět: neexistuje stoprocentní ochrana – pomoci může pokora, otevřenost ke korekci, komplexní znalost Písma.

15 nýbrž abychom ⁽byli pravdiví v lásce a rostli⁾ všemi způsoby v toho, který je hlavou, v Krista.

• n.: mluvili pravdu v …; n.: vyznávali pravdu a v lásce rostli (ř. aor.); 
• Již víme, že nechceme být dětinští (a jak se dětinskost projevuje), ale že chceme růst k dospělosti, jejímž meřítkem je Kristus.
• Podmínkou tohoto růstu je pravdivost v lásce: Láska musí být naší upřímnou prioritou.
• Růst je mnohotvarý proces – stejně jako dítě se v dospělého člověka pozvolna proměňuje tělesně i duševně, tak po všech stránkách roste a vyvíjí se i křesťan.

16 Z něho celé tělo, spojované a držené pohromadě ⁽pomocí každého kloubu podpory⁾, která je podle činnosti ⁽a míry⁾ jedné každé části, ⁽bere výživu pro svůj růst⁾ ke svému vybudování v lásce. 

• tzn.: pomocí (ř.: skrze) každé podpory (n.: pomoci / vystrojení), představující v těle kloub (ř.: spoj / vaz);
• To je opět velmi složitá věta. Mluvíme o komplexním růstu křesťana a církve do Kristovy dospělosti.
• Celé tělo je spojované a držené pohromadě pomocí každého kloubu podpory: To tělo bezesporu je. Jednotlivé části jsou spolu pevně propojené – tělo by se jednak rozpadlo, nedrželo by pohromadě, jednak by bylo nefunkční. Díky kloubům je tělo tělem.
• Co je těmito klouby v církvi? Vzájemné vazby a vztahy mezi lidmi. Církev nerovná se množině nezávislých jednotlivců, církev je celkem. Vazby a vztahy mezi lidmi jsou zdravé – mají sloužit k tomu, abychom jako církev drželi pohromadě, a k tomu, abychom se vzájemně podporovali (nesli). Jako noha přemisťuje ruku a ruka ošetřuje zraněnou nohu, tak spolupracuje církev.
• Která je podle činnosti a míry jedné každé části: Jako noha přemisťuje ruku a ruka ošetřuje zraněnou nohu, tak spolupracuje církev. Řasy chrání oko a oko pro všechny pozoruje okolí; zuby mělni potravu pro všechny a ruka čistí zuby. Každý dělá, k čemu je uzpůsoben a povolán. Spolupráce těla je dokonalá a geniální.
• Bere výživu pro svůj růst: Tělo se společným úsilím živí a roste. Vše v těle spolupracuje na tomto společném cíli: nohy nás zanesou do obchodu, ruce připraví jídlo, ústa zpracují, zažívací trakt rozloží a vstřebá. Užitek z toho mají všechny údy společně. Jinak by to ani nešlo – kdyby energie z potravy šla pouze nohám, slabé ruce by brzy způsobily zánik všech.
• Ke svému vybudování v lásce: Nejde o růst pro růst. Cílem růstu těla není být velké zdravé a silné. To vše je pouze prostředek. Důležité je, k čemu tělo své schopnosti dá k dispozici – a Božím přáním je, aby naše těla i církev daly veškeré své schopnosti k dispozici Jemu. A Bůh jako svou agendu na zemi prosazuje lásku. Ta je cílem.
• Jsou zdraví a silní lidé, kteří všechny schopnosti svého těla dávají k dispozici zlu. Adolf Eichman byl jistě schopný, silný a zdravý, ale všechny své schopnosti dal k dispozici zlu.
• Mnoho lidí také dává své tělo k dispozici samotným sobě – pečují o sebe, o své blaho a své dobro: Tento přístup se od Eichmanova příliš neliší. Sloužit sám sobě v důsledku obnáší službu ďáblu (satanismus je do důsledku dovedený egoismus).

17 Toto tedy pravím a dosvědčuji v Pánu, abyste již nežili tak, jako žijí pohané, v marnosti své mysli. 

• ř.: nechodili – ř.: chodí;
• ř.: národy;
• Pravím a dosvědčuji v Pánu: Zdůrazňuji vám to jako svůj názor. Jsem ale přesvědčen, že je to zároveň názor Boží.
• Abyste již nežili tak, jako žijí pohané: Je třeba žít odlišně od lidí tohoto světa. Jejich životní styl nemá mít se životním stylem křesťanů pranic společného.
• A proč? Proč to vadí? Jak žijí pohané? V marnosti své mysli: Tedy podle svých představ, svého porozumění. Jenomže to je k ničemu. Je to marné. Takto žít nemá žádný smysluplný význam.

18 Mají zatemněné myšlení a jsou odcizeni od Božího života pro nevědomost, která je v nich kvůli zatvrzelosti jejich srdce.

• Pavel pokračuje v široké charakteristice nevěřících. Říká toho o nich hodně a vše je hodně negativní.
• Již víme, že žijí v marnosti své mysli.
• Dále se dozvídáme, že:
  • Mají zatemněné myšlení: Nejsou schopni jasně uvažovat. Nemají zdravý úsudek. Nemohou mít. Jejich mysl je zatemněna – zřejmě ďáblem a vlastní sobeckostí.
  • Jsou odcizeni od Božího života: Tím, že nemají spojení s Bohem, nemají orientaci a neznají ani jaké to je, být s Bohem ve spojení. Není v nich Boží život, což kompenzují vlastními aktivitami.
  • pro nevědomost: Příčinou jejich odcizení od Boha je jejich nevědomost, tedy nedostatek poznání. Nevědí, že je Bůh, nevědí nic o Jeho charakteru, nevědí nic o možnostech života s Ním.
  • Není to ale tak, že by příčinou byl nedostatek informací o Bohu – příčinou je zatvrzelost jejich srdce, tedy to, že dostupné informace o Bohu zatvrzele odmítali.

19 Otupěli a oddali se bezuzdnosti, aby s nenasytností páchali každý druh nečistoty.

• n .: nevázanosti; 
• S nevěřícími to je ještě horší. Špatné věci se nabalují jedna na druhou. Proces začne zatvrzením srdce vůči Bohu, další věci z toho pak postupně vyplynou:
  • Následuje otupělost: Nevnímavost vůči vjemům, inercie. Člověk dobré i špatné podněty příliš nevnímá. Nevnímá příliš intenzivně ani podněty svého svědomí nebo to, co říkají druzí lidé nebo co říká Bůh. Je otupělý citově i tělesně, natož duchovně.
  • Lidé také bývají otupěli vůči rozkoším. Zvláště drogy způsobují, že běžné rozkoše již lidi příliš „neberou“. Obyčejný sex se stává nezajímavým, stejně jako běžné radosti z jídla, odpočinku, spánku, práce, vína, apod.
  • Jsou otupěli rovněž proti bolesti tělesné i duševní, přestává jim záležet na sobě i na druhých lidech.
  • Aby tuto otupělost „přerazili“, musí usilovat o stále silnější zážitky – věnují přehnanou pozornost jídlu (přejídají se nebo drží diety, věnují se „zážitkovým“ kuchyním), sportu, zábavě, hrám, adrenalinovým zážitkům nebo se uchylují k alkoholu nebo drogám. Nemají v tom žádnou uzdu, žádné hranice, žádná omezení. Nic jim není dost.
  • Jsou nenasytní – sebevětší adrenalin, sebelepší sex, alkoholová či drogová jízda vyvane a zanechá za sebou pouze prázdno. Je třeba je opakovat stále znovu a znovu, více a silněji.
  • Běžné dobré jídlo začne být nudou, obyčejný sex se stane nezajímavým, běžné napití se alkoholu přestane pomáhat. Člověk se kromě extrémů začne obracet k perverzi, k nečistotě.
  • Z jídla se stane posedlost a obžerství, sexuální prakticky se více a více vzdalují normálu, dávky alkoholu je třeba zvyšovat nebo přejít na drogy.

20 Vy však jste se ⁽o Kristu takto neučili⁾,

• ř.: Krista takto nevyučili; 
• Ve světě to tak chodí. U Kristových učedníků naprosto nikoliv. Ti se od svého Mistra učili něčemu naprosto odlišnému.

21 pokud jste jej vskutku slyšeli a byli v něm vyučeni tak, jak je pravda v Ježíši, 

• Tohle je vám tedy jako křesťanům jasné. Nebo by alespoň mělo být – pokud ovšem jste opravdovými křesťany, pravými učedníky. Pokud jste se nechali poučit a podle víry také žijete.
• Pavel zřejmě má o Efezských určité pochybnosti – možná má pocit, že jsou příliš ovlivněni špatnými učiteli a nezdravými učeními. Možná si mysleli, že nemusejí radikálně změnit svůj životní styl, že nemusejí usilovat o svatý život apod. (jak uvidíme dále)

22 že totiž máte odložit toho starého člověka, který žije podle dřívějšího způsobu života a hyne  v klamných žádostech, 

• n.: se ničí;
• ř.: podle;
• Starého člověka (tedy starý životní styl) je třeba odložit – přestat jej provozovat.
• Proč? Protože on, starý člověk podle dřívějšího způsobu života (podle způsobu života nevěřících) stále žije nebo by žít chtěl.
• A to, že jej neopustil, nutně vede k tomu, že takový „křesťan“, stejně jako nevěřící svět hyne  v klamných žádostech.
• Člověk něco chce, po něčem touží a usiluje o to. Zdá se mu to přitažlivé a důležité. Ve skutečnosti je to ale klamné – tedy atraktivita je pouze zdánlivá. Ve skutečnosti je to k ničemu, jde o pouhou past.

23 obnovovat se duchem své mysli

• n.: být obnovováni; 
• Jak je to správně? Nemáme táhnout za jeden provaz s tímto světem a s nevěřícími – to je jasné. Ale co dělat máme?
• Co znamená obnovovat se duchem své mysli?
• Potřebujeme obnovu – jako vše na tomto světě i my chátráme a degenerujeme. Nejde zřejmě až tak o tělo (jehož chátrání vnímáme nejvíce), ale i o duši. Ta také chátrá a proto potřebuje opakované obnovení či průběžné obnovování. Je její obnovení vůbec možné?
• Zřejmě ano, a to duchem: Duch je jedna ze tří částí naší bytosti. je to ta část, která je otevřená duchovnímu světu a komunikuje s Bohem. Ten je svým působením zřejmě schopen působit regeneračně na naši duši.
• Spojení duch mysli snad ukazuje, že ducha můžeme svou myslí ovlivňovat: Ducha posilujeme duchovními činnostmi, např. čtením Bible.

24 a obléknout toho nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy.

• n.: pravé svatosti / svatosti pocházející z pravdy;
• Mluvili jsme o obnovování sebe.
• Nyní se hovoří se o novém člověku. O jakého nového člověka jde? Při obrácení a křtu dojde k utonutí starého člověka a znovuzrození člověka nového, kvalitativně jiného.
• Tento nový člověk byl stvořen podle Boha – tedy podle Jeho představ. Má některé nové vlastnosti, které ten starý neměl, např. lepší vazbu na Boha a větší odolnost proti hříchu. Jde o nové stvoření, jak zpíváme v jedné křestní písni.
• Pavel hned zmiňuje dvě vlastnosti, které tento nový člověk má. Dozvídáme se, jak vypadá „člověk podle Boha“:
  • Je ve spravedlnosti: Je Bohem ospravedlněn při svém stvoření (skrze víru) a tuto Boží spravedlnost si zachovává i dále.
  • Je ve svatosti pravdy: Zvláštní spojení slov. Co je svatost, víme. Co je pravda, také víme. Co je ale svatost pravdy? Pravda je svatá? Asi ano, resp. proč ne. Je čistá a oddělená pro Boha. A nový Boží člověk pravdu hledá, usiluje o ni, zná ji. Možná něco takového.
• Tohoto v nás (nebo z nás) stvořeného nového člověka máme obléknout. Obraz oblékání a vysvlékání Pavel používá opakovaně. Před dvěma verši Pavel psal, že starého člověka máme odložit, myslel zřejmě vysvléct.
  • Takže starý člověk dolů, nový člověk na sebe. Lež dolů (další verš).
  • Ř 13, 12-14 (Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme zbroj světla. Žijme řádně jako ve dne: ne v hýření a opilství, ne v chlípnostech a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti. Nýbrž oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo, abyste vyhovovali jeho žádostem).:
  • Skutky tmy dolů, zbroj světla na sebe. Ježíš na sebe.
  • Kol 3,8-14: Seznam věcí k vysvlečení = starý člověk (hněv, vztek, špatnost, rouhání a nemístné řeči ze svých úst, lhaní). Nový člověk k oblečení. Seznam věcí k oblečení: (slitovný soucit, dobrotu, pokoru, vlídnost a trpělivost, aj.)
  • Ga 3,27 Oblečení Krista.
• Proč tento obraz oblékání a vysvlékání oděvu? Co má oblékání a vysvlékání společného se změnou nás samých, se změnou člověka?
  • Něco si vysvléct nebo obléct je rychlá záležitost. Není to nic složitého, neřešitelného, komplikovaného.
  • Důležité je rozhodnutí – rozhodnu se a během vteřiny ze sebe shodím ušpiněné montérky nebo zástěru a obleču si košili a sako.
  • Nové oblečení významně ovlivní to, jak sebe vnímám i jak jsem vnímán okolím.
  • Když se tedy od Pavla dozvídám o možnosti či nutnosti změny svých postojů, svého chování či sebe samého, poměrně jednoduše a rychle se sebe shodím starého člověka s jeho zájmy a chováním nahodím na sebe nového. Nejde o dlouhý a složitý proces, ale o rozhodnutí a následný jednoduchý čin. Starý člověk je pryč a povstává nový.

. 

25 Proto odložte lež a ‚mluvte pravdu každý se svým bližním,‘ neboť jsme údy ⁽téhož těla⁾.

• Údy v těle jsou „na jedné lodi“ – nedává smysl si něco navzájem nalhávat. Kdyby se noha snažila namluvit ruce, že nemá žádný problém (např. že němá puchýře), ruka by ji nemohla ošetřit a výsledkem by byla ztráta mobility pro všechny.
• Kdyby smysly zkreslovaly skutečnost, celé tělo by bylo v ohrožení, (např. by spadlo do jámy), atd.
• Podobně v církvi nemá smysl si navzájem něco nalhávat. Vzájemná otevřenost je zdaleka nejlepším možným přístupem.

26 ‚Hněvejte se, a nehřešte;‘ slunce ať nezapadá nad vaším hněvem.

• Krásně realistický verš. Pavel by samozřejmě mohl napsat: „Nehněvejte se“, ale k čemu by to bylo? Hněv mezi lidmi vždy bude existovat.
• Rozčílit se, naštvat se není nutně hříchem. Ježíš se ostatně na lidi také příležitostně hněval.
• Hněv ale z hlediska hříchu rizikový bezesporu je. V hněvu či vzteku člověk snadno udělá věci, které by dělat neměl, které jsou hříšné. A na to by si člověk právě měl podle Pavla dávat pozor.
• Hněv tedy hříchem není, ale to, co z něj pochází být hříšné může velmi snadno.
• Pavel přidává další radu či příkaz ohledně hněvu: Ať slunce ať nezapadá nad vaším hněvem. Myslí se jistě – nechoďte spát, aniž byste svůj hněv nevyřešili. Proč?
• Jít spát s vztekem v srdci způsobuje, že hněv se v něm usídluje a rozmáhá. Člověk si v noci ve spánku přehrává důvody, proč je naštvaný, proč je v právu, připomíná si, čím mu bylo ukřivděno. Zacykluje se v ukřivděnosti a ve vlastní spravedlnosti. Ráno se pak budí ještě naštvanější, než večer uléhal a jeho naštvání již může být tak veliké, že bude mnohem obtížnější s ním pracovat, než by tomu bylo večer.
• Z těchto důvodů je velmi moudré věci vyřešit ještě před tím, než člověk jde spát. Nebo naopak – je velmi rizikové tento Pavlův příkaz ignorovat – člověk nikdy neví, zda se mu druhý den podaří hněv rozumně vyřešit.
• Manželé takové případy znají velmi dobře, hněv a hádky jsou v manželství časté- a manželské páry, které tuto zásadu dodržují, si ušetří mnoho trápení.

27 Nedávejte místo Ďáblu.

• n.: příležitost;
• Udržovaný a neřešený hněv ďáblu místo rozhodně dává. Jde o půdu, kde se ďábel velmi dobře umí uchytit. Rozdmýchávání hněvu, ukřivděnosti a hořkosti je jeho oblíbená disciplína a je v tom opravdu dobrý.
• Různé konflikty doma i mimo domov zažíváme neodvratně všichni – je proto pro nás životně důležité, abychom se v nich uměli pohybovat a řešit je Božím (a nikoliv ďáblovým) způsobem.
• Boží řešení pro náš hněv existuje – to je uklidňující informace.

28 Zloděj ať již nekrade, ale ať raději pracuje a dělá ^[vlastníma^] rukama něco dobrého, aby měl co dávat tomu, kdo má nedostatek.

• n.: nějakou potřebu; 
• Jednoduché a průzračné řešení: Kradls? Může být – ze společenství věřících tě to nediskvalifikuje. V církvi jsou samí bývalí hříšníci.
• Teď je ale situace jiná: Jsi nový člověk, stal ses křesťanem – starého způsobu života zanechej, krást přestaň.
• Můžeme napolo z žertu předpokládat, že Pavel předjímá námitku bývalých zlodějů: Nojo, ale co teď budeme dělat, když jsme doposud jen kradli?
• Pavel odpovídá: Budete pracovat vlastníma rukama, budete dělat něco užitečného.
• Ale pozor – nemáte pracovat pouze proto, abyste se uživili. Musíte pracovat i proto, abyste se mohli svým výdělkem podílet na Božím díle na této planetě.

29 Z vašich úst ať nevychází žádné špatné slovo, nýbrž ⁽jen takové, které je⁾ dobré k potřebnému budování, aby dalo milost těm, kdo je slyší. 

• n.: neužitečné (ř.: shnilé);
• ř.: je-li nějaké;
• Další věcí, kterou dělají znovuzrození křesťané, je, že dávají pozor na ústa. Aby neříkali nic špatného.
• Na tom, co vypouštíme z úst, záleží: Naše slova mohou buď ubližovat, bořit, obviňovat nebo budovat a dávat milost. Rozdíl všichni důvěrně známe. Jsme schopní obojího+ naše volba je ale jasná.
• Tento Pavlův příkaz naprosto koresponduje s Ježíšovým varováním z Mt 12,36: Pravím vám, že z každého neužitečného výroku, který lidé promluví, vydají počet v den soudu. Více o problematice závažnosti slov viz tam.

30 A nezarmucujte Ducha Svatého Božího, jímž jste byli zapečetěni ke dni vykoupení.

• Obdržení Svatého Ducha, křest v Duchu (v této souvislosti je jedno, jde-li o jednu nebo dvě zkušenosti), Pavel nazývá zapečetěním ke dni vykoupení. To navozuje představu listiny, která je notářsky zapečetěna s tím, že má být přečtena až k nějakému budoucímu datu.
• Dělá se to tak samozřejmě se závětí (otevírá se po smrti), ale také se soukromou korespondencí slavných osobností (autorská práva trvají sedmdesát let).
• V našem případě to zřejmě znamená, že při závěrečném soudu bude na nás jasně patrno, že patříme Kristu. To, co zatím bylo psáno pouze „neviditelným písmem“, (že jsme Kristovi), bude jasně zřetelné.
• V současné době (psáno 11/2024) se píše o obálce s posledními slovy TGM, která má být otevřena 19. září 2025 – jde o zapečetěnou obálku se zřejmě posledními slovy Tomáše Garrigua Masaryka, která řekl krátce před smrtí svému synu Janovi. Národnímu archivu, který obálku uchovává, ji v roce 2005 předal Antonín Sum, poslední tajemník Jana Masaryka.
• Zapečetění Duchem zřejmě znamená, že při posledním soudu bude Duchem Svatým veřejně potvrzeno, že opravdu patříme Kristu.
• Svatý Duch nám byl dán, s námi je a v nás přebývá. Pavel zde připomíná, že mít v sobě takového „nájemce“, není jen tak. Duch Svatému totiž není jedno, co děláme, co říkáme, dokonce ani to, co si myslíme.
• Dá se to přiblížit příklady:
  • Holubice: Někdy si Svatého Ducha představuji jako holubici, která mi sedí na rameni. Je mi velmi blízko – mluví mi do ucha, může mě přátelsky pohladit nebo varovně klovnout. Je skvělé ji u sebe mít. Jen je třeba na její přítomnost pamatovat, je totiž plachá. Když začnu na někoho řvát nebo si pustím vulgární film, odletí. Lze ji zase přivolat zpátky (pokáním, omluvou, prosbou), ale není to snadné ani samozřejmé.
  • Nájemce v bytě: Naše nitro je jako byt. Ducha Svatého jsme si pozvali jako hosta, nastěhovali jsme Jej k sobě. On pozvání rád přijal a v hostinském pokoji našeho srdce rád bydlí. Když jej ráno pozveme, rád s námi přijde posnídat či vypít ranní kávu, rád s námi stráví den v práci. Rád je nám po boku. Nikdy (opravdu nikdy) se ale nevnucuje – pokud jej ráno nepozveme, zůstane ve svém pokoji. Nepřijde. Stejně tak se nenechá pozvat na místo, které ho není hodno, nebo k činnosti, kterou odmítá.

Jeden můj přítel každé ráno (mimochodem - vstává do práce ve tři ráno) uvaří dvě kávy - jednu pro sebe, jednu symbolicky pro Ježíše. Posedí pak "s Ježíšem" při modlitbě a nad Biblí a vypije tu svou. Teprve pak jde do práce.

31 Všechna hořkost, zuřivost, hněv, křik a rouhání ať jsou od vás odňaty zároveň se vší špatností.

• Následuje seznam věci, které by si Pavel přál, aby od nás byly odňaty. Aby se tedy u nás vůbec nevyskytovaly. Měli jsme je, ale už je nemáme. I kdybychom je chtěli použít, nemůžeme, protože jimi nedisponujeme.
• O jaké věci tedy jde?
  • hořkost považuji osobně za největšího „zabijáka“ křesťanů ze všech. Hořkost (ať už vůči Bohu nebo vůči lidem), tedy vnitřně „opečovávaný“ pocit křivdy je schopen zabít víru i udělat z člověka nepříjemnou a nenávistnou bytost.
    • Ďábel s hořkostí umí mistrně pracovat, v člověku ji rozdmychávat. Na rozdmychávání hořkosti je založena většina levicové a woke politiky (přinejmenším dneška). Pracuje s modelem: Někdo mi křivdí, někdo jiný může za mou situaci. Já jsem oběť. Dříve byl viníkem kapitalista, dnes je viníků mnoho – vždy se najde někdo, mohu mít hořkost kvůli své rase, pohlaví nebo jakémukoliv skutečnému nebo domnělému znevýhodnění.
    • Poslouchal jsem dnes (11/2024) v rádiu rozhovor se sociálně-demokratickou političkou – její schopnost rozdmychávat nenávist vůči vládě, vůči těm, kdo mi zdánlivě křivdí, byla vpravdě ďábelská.
    • Kdo se svou hořkostí radikálně „nezatočí“, tedy neodmítne ji, nezbaví se jí, nezmění způsob myšlení, si nabíhá na závažný problém. Hořkost ho postupně „sežere“ a nakonec zabije.
    • Mezi lidmi jsou velké a nespravedlivé rozdíly: Někdo je zdravý a bohatý, někdo chudý a nemocný, někdo muž, někdo žena, „bílý nebo černý“.
    • Viděl jsem řadu nemocných lidí (invalidů), které hořkost za jejich postižení postupně dovedla do těžkých problémů.
    • Podobně jsem viděl mnoho (opravdu mnoho) žen, které zničila hořkost, na to, že jsou ženami. Zničily svá manželství i sebe.
    • Bůh v tomto nedělá rozdíly – vyžaduje zřeknutí se hořkosti i od těch, kdo na ni zdánlivě mají právo.
    • Když se narodím s tělesným postižením, jsem jakkoliv opravdu nebo zdánlivě znevýhodněn, mohu se tím až do smrti užírat a zazlívat to Bohu. Jde ale o sebezničující postoj.
  • zuřivost, hněv, křik jsou z podobného soudku. Jde o nezvládnutelnou emoci. Jak víme, hněv sám o sobě hříchem být nemusí. Koneckonců Bůh sám se často hněvá či dokonce ve svém hněvu zuří. Když se ale vše vymkne kontrole, jde o problém – křesťané svůj hněv mají mít pod kontrolou.
  • rouhání: Jde o „nadávky“ a slovní výpady vůči Bohu. Pro křesťany jsou nepřijatelné.
  • špatnost je shrnující pojem: Křesťané nemají dělat špatné věci obecně.

32 Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní a (odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil⁾ vám.

• Jací naopak ve vzájemných vztazích (v kontrastu s hněvem apod. věcmi) být máme?
• Laskaví, milosrdní a odpouštějící. Být k sobě hodní, hledat spíše polehčující než přitěžující okolnosti a házet křivdy za hlavu.
• Proč? Protože Bůh se takto zachoval k nám.
• Znám několik zdravotníků (sester i lékařů), kteří jsou vůči pacientům v zásadě laskaví, ale všechny jejich chyby, úmyslné i neúmyslné, jim dávají neuvěřitelně „vyžrat“. Nic nepominou, nic nepřejdou, nad ničím nemávnou rukou. Všechny chyby lidem pečlivostí předestřou, zdůrazní, „omlátí o hlavu“, aby jim vzápětí mohli říci, že to vlastně nevadí. Kolikrát mě napadlo, že pokud jim Bůh jednou stejným způsobem „omlátí o hlavu“ každou drobnost, kterou udělali špatně oni, nebude to pro ně příjemné.
• Opakem je přístup, který se snaží pochybení druhých přejít, pominout, mávnout nad nimi rukou, „nevšimnout“ si jich, omluvit je, dělat jakoby nic. Všichni bychom si přitom přáli, aby Bůh měl takový přístup vůči nám. Je ale dost pravděpodobné, že jde o jednu z oblastí, kde naše chování k druhým určuje budoucí Boží chování vůči nám.