1. Janova – kapitola 3

1 Pohleďte, jakou lásku nám Otec dal, abychom byli nazváni Božími dětmi; a také jimi jsme. Proto nás svět nezná, neboť nepoznal jeho.

To, že nás Bůh nazývá svými dětmi je nepochybně známkou lásky. Proč by to jinak dělal? Výhody z toho nemá žádné, jen starosti. Neexistuje žádný jiný vztah (kromě vztahu rodič – dítě), který by nebyl alespoň do určité míry reciproční. U dětí tomu tak není.
Respektive – co očekává nebo může očekávat rodič od dítěte? Pokud pomineme zajištění na stáří (což skoro nikdy motivem pořízení dětí nebývá a u Boha je to absurdní představa), tak vztah.
Přibírat si další a další děti do péče žádná rodina nezvládne. Každá rodina má jen určitou omezenou kapacitu. Nejen ekonomickou či časovou, ale i psychickou. Každé další dítě znamená nové problémy, novou zátěž, nové potřeby.
Bůh se v tomto naopak vůbec neomezuje a bere si do péče další a další děti naprosto „neregulovaným“ rozmařilým způsobem.
To je od Něho hezké. Mohl by říct, že už má lidí dost a nábor do rodiny zastavit¹.
Co znamená poznámka: A také jimi jsme? Nazvat někoho svým dítětem se nemusí nutně rovnat přímo adopci. K někomu mohu mít téměř otcovské city nebo postoje, což ale ještě není nutně totéž co „vypsat mu papíry o plném osvojení“.
Platí tedy, že jestliže nás Nejvyšší jako své děti oslovuje, činí tak proto, že nás opravdu adoptoval.
Jak to souvisí s tím, jestli nás a Boha svět zná nebo nikoliv? Jestliže svět nemá ani potuchy o tom, kdo je Bůh a jaký je Bůh, o tom, že Bůh je milujícím Otcem, představa, že je někdo Božím dítětem, je pro svět nicneříkající.
Nic z takové informace ní nevyplývá: Jestliže neznáš otce, nemáš žádnou představu o tom, jak to chodí v jeho rodině. Jaké z takové rodiny pocházejí děti, jak to v jeho rodině funguje. Každá rodina je světem sám pro sebe.

2 Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se zjeví, budeme mu podobni, protože ho uvidíme takového, jaký je.

Ani když si uvědomujeme, že Božími dětmi jsme, nejsme schopni domyslet či docenit hloubku této informace. Nejen světu, ale dokonce ani nám se nedostává plné představy, co to být Božím dítětem znamená.
Již nyní je to skvělá věc – a to věci Božího království jsou zatím nenápadné a většinou neviditelné. Jde přinejmenším skvělý pocit.
V duchovním světě je naše synovství již nyní realitou – je skutečné pro Boha, pro anděly, pro ďábla a pro démony. Ti všichni již tuto běžným pohledem neviditelnou skutečnost znají a podle ní jednají.
Až se však tato duchovní neviditelná skutečnost „překlopí“ do oblasti viditelné, bude to překvapující.
Jak už jsme říkali, pro většinu z křesťanů k tomu dojde ve chvíli naší smrti, pro některé při Kristově návratu. Vzkříšený člověk je již Božím dítětem viditelně.
Děti bývají podobné svým rodičům. Křesťané již nyní (v zatím neviditelné fázi svého synovství či „dcerovství“) jsou svému Nebeskému Otci některými rysy podobni. (Ty rysy jsou především charakterové, kdy křesťané se chovají podobně jako jejich Otec). Tato podoba se po vzkříšení stane mnohem zjevnější.
protože ho uvidíme takového, jaký je se dá pochopit různě:
- může znamenat, že to, že Boha spatříme tváří v tvář nás dále promění do Jeho podoby.
- nebo také, že když Boha na vlastní oči spatříme, pochopíme, v čem spočívá naše podobnost – jako kdyby dítě svého otce poprvé uvidělo až v dospělosti a s úžasem a nadšením by pozorovalo své rysy v jeho tváři.
Skutečnost, že jednou na vlastní oči uvidíme Boha, je neuvěřitelná.

3 A každý, kdo v něm má tuto naději, očišťuje se, tak jako on je čistý.

Ke skutečnosti, že v budoucnosti uvidíme Boha a naplno se projeví naše synovství se vztahujeme nadějí, doufáním.

Existuje dvě neviditelné oblasti - duchovní svět a budoucnost. 
Do viditelného světa se vztahujeme vírou, do budoucnosti nadějí.

Tato naděje je natolik úžasná, že člověka motivuje, aby na setkání s Otcem „dorazil“ co nejčistší.
Připravuje se a očišťuje. Má-li se dítě poprvé napřímo setkat se svým Otcem, o kterém slyšelo pouze vyprávět nebo četlo jeho dopisy, jistě se mu nebude chtít prezentovat jako smradlavý špindíra, ale umyje se a nastrojí.
Stejně tak nás vidina setkání s nebeským Otcem motivuje k očištění od každého hříchu.

Domnívám se, že Bůh hřích vnímá trochu podobně jako my odporný smrad. Tento obraz částečně vysvětluje Boží nulovou toleranci k hříchu či to, proč se v Bibli stále hovoří o umývání či očišťování od hříchu.

4 Každý, kdo činí hřích, činí také svévoli. Hřích je svévole.

ř.: bezzákonnost, tj. nikoli překročení zákona, nýbrž nerespektování řádu a Boží vlády
Hřích má mnoho definic, zde je jedna z nich – hřích je dáván na roveň svévoli či bezzákonnosti.
Svévole etymologicky znamená konání vlastní vůle (na úkor Boží či bez ohled na Boží vůli). Opakem je konání Boží vůle. Bezzákonnost je něco jiného, jak uvádí i poznámka překladatelů ČSP: nejde o porušení zákona, ale o jeho ignorování. Společně rysy ale jsou – oba pojmy vyjadřují ignoraci Božího názoru.
řecky ανομια, Pavlík překládá bezzákonnost, Žilka nezákonnost, Kings James transgression.
Myšlenka je velmi dobrá: „Klasické“ chápání hříchu, že jde o porušení zákona je sice pravdivé (kde není zákon, není hřích), ale ne zcela dostatečné. Hřích je hlubší – jde o ignoraci Boha, o jití si svou cestou.

5 A víte, že on se zjevil, aby odstranil ^[naše^] hříchy, a hříchu v něm není.

Ano, to všichni křesťané dobře vědí; patří to k jejich základní vědomostní výbavě – Ježíš se zjevil, aby vyřešil naše problémy s hříchem. To byla Jeho mise na planetě.
Byla možná díky tomu, že On sám byl hříchu prost.

6 Žádný, kdo v něm zůstává, nehřeší. Žádný, kdo hřeší, ho neviděl ani nepoznal.

Jan se ohledně hříchů nebojí absolutních kvantifikátorů a silných radikálních odsuzujících prohlášení. Opakovaně jasně deklaruje, že hřešení se s křesťanstvím zcela vylučuje + že křesťané vůbec nehřeší.
Zároveň si ale vědomě (a záměrně) protiřečí: V první kapitole napsal, že „Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není“,² ve druhé kapitole dává pro případ zhřešení pokyny („a jestliže by někdo zhřešil, máme u Otce Zastánce“). I z jiných míst Písma víme, že i křesťané se hříchů „běžně“ dopouštějí.
Které stanovisko je tedy pravdivé? Jde o typický příklad napětí a rovnováhy v Duchu Svatém: Pravdivé je je zároveň obojí. Hřích je s křesťanstvím neslučitelný, zároveň se ale stává a potom je řešitelný. Zamyslíme se na tím prakticky a osobně, zase tak divné ani nepochopitelné to není.
Určitým vysvětlením rozporu také je, že „není hřích jako hřích“. Je zásadní rozdíl mezi hřešením arogantním, tedy „s tvrdým čelem“ a hříchem pokorného křesťana.
Pokud bychom parafrázovali: Kdo si myslí, že může arogantně hřešit, nemá o Bohu ani potuchy, dává verš naprostý smysl. Podobně: Kdo opravdu Boha zná a je mu blízko, snaží se nehřešit ze všech sil a jde mu to samo.

7 Dítky, ať vás nikdo nesvádí. Kdo činí spravedlnost, je spravedlivý, tak jako on je spravedlivý.

Zdá se tedy, že se v církvi (církvích) objevovaly tendence hřích zlehčovat, omlouvat, ospravedlňovat či zdůvodňovat. S jejich přítomností nejednat, nebojovat s nimi či je ponechávat v běhu a neřešené.
Jan na to reaguje ve smyslu: Nikoliv, děti moje, nemylte se – křesťané opravdu mají vůči hříchům nulovou toleranci a usilují o úplnou bezhřísnost. Motivuje je k tomu znalost Boha a snaha být jako On.

8 Kdo činí hřích, je z Ďábla, neboť Ďábel hřeší od počátku. Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil skutky Ďáblovy.

ř.: rozvázal;
Zůstávat v hříchu je pro křesťana nemožné. Pokud tak činí, křesťanem vůbec není – je ve skutečnosti satanistou, tedy služebníkem Božího odpůrce.
Připomeňme, že křesťanství neznamená dokonalost, ale vztah a chození ve světle. Bezhříšnost je možná ne ve smyslu dokonalosti, ale ve smyslu, že jdu životem v průběžném vztahu s Bohem a tím jsem od hříchů průběžně očišťován. V tomto smyslu byl bez hříchu Jób či král David.
Jestliže se lidé snaží o dokonalé životy (o dodržování zákona či Zákona), k vítězství nad hříchem to nevede – proto přišel Boží Syn, aby tento bludný kruh rozetnul a lidem umožnil získání spravedlnosti (bezhříšnosti) skrze vztah s Bohem.
Touto změnou paradigmatu³ ďáblovi vyrazil z rukou zbraně, zmařil jeho snahu držet lidi v otroctví hříchu a beznaděje.

9 Žádný, kdo je narozen z Boha, nečiní hřích, protože v něm zůstává Boží símě; a nemůže hřešit, protože se narodil z Boha.

Jan své pojednání o vztahu křesťanů a hříchu rozhodně „nešetří – sází jeden silný výrok za druhým, jejich radikalitu dokonce stupňuje.
Zde dokonce říká: Křesťan nejen, že nehřeší, ale dokonce ani hřešit nemůže.
Narozen z Boha znamená znovuzrozený. Již od Nikodéma víme, že nové narození je nutnou podmínkou spásy. Člověk je nereformovatelný a není pro něj řešení – musí být zahuben křtem a po znovuzrození musí začít znovu s čistým štítem.
Znovuzrození je duchovním nadpřirozeným aktem – v člověku se něco změní (to je to, co Jan nazývá Božím semenem) Ta změna způsobuje mj. nechuť k hříchu a schopnost hříchu čelit.
Za sebe, přestože jsem se znovuzrodil, musím říci, že hřešit mohu a také hřeším. Jan to tedy myslí nějak jinak – pravděpodobně jde o onu schopnost se hříchu vzepřít (nevěřící hřešit musí, pomoci si nemůže) a menší touhu hřešit.
Křesťané mají moc, pokud chtějí, na hříchem vítězit. Ilustruje to i následující přiběh:

Někde jsem četl, že se ptali nějakého moudrého křesťana, jak se mu daří nehřešit. Odpověděl: V mém nitru existují dva psi - jeden dobrý a jeden zlý. A ti se mezi sebou perou. 
A který z nich vítězí?
Ten, kterého více krmím.

10 Podle toho ⁽se poznají⁾ děti Boží a děti Ďáblovy: žádný, kdo nečiní spravedlnost a kdo nemiluje svého bratra, není z Boha.

ř.: jsou zjevné;
Opět silné prohlášení bez prostoru pro kompromis. Jan chce, abychom si vlastní hříchy neomlouvali ve smyslu: Nemohl jsem si pomoct. Bylo to silnější, než já. Toto zkrátka u křesťanů neplatí, jde o výmluvu.
Jan staví do protikladu děti Boží a děti ďáblovy – žádná třetí skupina neexistuje. Není žádný meziprostor, žádné území nikoho.

Existuje království či území Kristovo a království ďáblovo. Mnozí si myslí, že je možno sedět na plotě mezi těmito dvěma územími. 
Ve skutečnosti to možné není, neboť platí: PLOT PATŘÍ ĎÁBLU.

Nezůstává žádný prostor pro výmluvy či pro nejasnosti: pokud nečiníš Boží vůli (a tou je činit spravedlnost a milovat bratra), nejsi křesťan.
Je-li věci takto vyhrocena, člověk si „zatraceně rozmyslí“, než nějakému hříchu přitaká.

11 Neboť to je ta zvěst, kterou jste slyšeli od počátku: abychom se navzájem milovali.

„Když už“ se Jan zmínil o lásce, tuto myšlenku rozvíjí.
Dvojí přikázání lásky je základem křesťanství. Milovat Boha a bližního v tom je smysl lidské existence, v tom je shrnut celý zákon.

12 Ne jako Kain, který byl ze Zlého a zabil svého bratra. A proč ho zabil? Protože jeho vlastní skutky byly zlé, kdežto skutky jeho bratra byly spravedlivé.

Proč Kain zabil svého bratra, je dobrá otázka. Proč vlastně? Žárlil. Jeho vztah s Bohem nebyl v pořádku a Ábelův byl – to vždy vyvolává nenávist, zvláště, když vyvíjíme náboženské úsilí. Ze stejného důvodu zabili farizeové Krista.
Tomuto principu rozumím, mám ho dobře zažitý. Sám jsem „kainovské“ období zažil a onu nenávist k těm, kdo s Bohem vztah opravdu mají, dobře znám.
Jak to souvisí se vzájemnou láskou? Nenávist je opakem lásky. Kdyby Kain měl Ábela rád, svou žárlivost by nějak zvládl.

13 Nedivte se, bratři, když vás svět nenávidí.

Proč svět křesťany nenávidí? Úplně ze stejného důvodu jako Kain Ábela či farizeové Krista – přes svou obyčejnost mají vztah s Bohem. To je to, co se neodpouští.
Na křesťanství je toto ta nejprovokativnější věc. Cokoliv jiného se dá nějak odpustit nebo přejít: Že žiješ odlišně od ostatních, že děláš to či ono – nic z toho nevadí. Ale tvrdit o sobě, že jsou ti odpuštěny hříchy a že máš vztah s Bohem, to se přejít nedá.

14 My víme, že jsme přešli ze smrti do života, neboť milujeme bratry; kdo nemiluje ^[bratra^], zůstává ve smrti.

Odkud pramení naše jistota spasení? (Co jiného by mohla znamenat formulace „Přejít ze smrti do života“?) To je dobrá otázka.
O jistotě spasení jsme přemýšleli např. v listu Galatským. Je založena výhradně na víře – nic jiného nám jistotu spasení dát nemůže, víra ano. Zde ale Jan víru vůbec nezmiňuje, nýbrž hovoří o o lásce k bratrům. Jak je to možné? Lze jistotu spasení získat ještě jinak než vírou? Domnívám se, že nikoliv.
Domnívám se, že Jan zde říká: Získáme-li skrze víru odpuštění hříchů, věčný život a svůj osobní vztah k Bohu, vede nás to k tomu, že nám přestanou vadit lidé kolem nás, kteří sami ten vztah již získali. Protože jej sami máme, přejeme jej i druhým.
Jinak řečeno: Pokud jej nepřejeme ostatním, je to známkou toho, že jej nemáme ani sami (že sami nejsme spaseni, jinak řečeno zůstáváme ve smrti).

15 Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah; a víte, že žádný vrah nemá věčný život, který by v něm zůstával.

Opět silné až „přehnané“ vyjádření: nenávist je stavěna na roveň vraždě. Je to oprávněné? Je to v Bibli, říká to apoštol, takže zajisté ano.
Jak to platí? V běžném právním slova smyslu jistě nikoliv – to by věznice pro vrahy byly přeplněné.
Jde o to, jak se na nenávist dívá Bůh. A Bůh ji vidí jako velmi závažný problém.
Platí to pro každou nenávist? Asi ano – nenávist je silné slovo. Někoho mohu nesnášet, může mě štvát, ale nenávist je na zcela jiné úrovni. V zásadě nevím o nikom, koho bych nenáviděl, myslím, že většině lidí někoho nenávidět nikdy ani nepřijde na mysl?
Zřejmě tedy někoho doopravdy nenávidět znamená přát si jeho smrt. Pak lze pochopit Boží stanovisko.
Křesťanství, jak víme, vždy jde po podstatě – je mu tedy cizí přístup: Mysli si o lidech, co chceš, ale dokud někoho nezabiješ, je vše v pořádku. Naopak, křesťanství učí: Důležité je už to, co si myslíš.
Pavlík překládá zabíječ lidí, protože řecky je ανθρωποκτονος, KJV má murderer. Jde zřejmě o nezvyklé slovo,které se vyskytuje dvakrát zde a dále jen ještě v J 8,44 v souvislosti s ďáblem.
Že žádný vrah nemá věčný život, který by v něm zůstával je asi elementární. Vražda je jeden z nejzávažnějších hříchů. My jsme povinní být vůči druhým přejní – přát jim dobré a nikoliv smrt.
Jan se zřejmě odkazuje na Kázání na hoře, kde Ježíš říkal: Mt 5,21 n. Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ‚ Nezavraždíš.‘ Kdo by zavraždil, propadne soudu. Já vám však pravím, že soudu propadne každý, kdo se bez příčiny hněvá na svého bratra. Kdo by svému bratru řekl: ‚Raka ‘, propadne veleradě. Kdo by mu řekl: ‚Blázne‘, propadne ohnivé Gehenně.
Ježíš v Kázání na hoře „dovysvětluje“ Desatero a „zvnitřňuje“ přikázání: Již není třeba cizoložit, stačí na ženu chtivě hledět. Již není třeba zabíjet, stačí nenávidět.

16⁽Podle toho⁾jsme poznali lásku, že on za nás položil svou duši. I my jsme povinni položit you duše za bratry.

ř.: V tom;
Láska je naprostý protiklad nenávisti. Místo toho, abychom druhému přáli smrt (nenáviděli ho), za něho položíme svůj život.
Ježíš to takto udělal a Ježíš je naším Mistrem. My děláme vše podle něho. Je to povinnost – nejde o křesťanský „volitelný předmět“.
Připomeňme si, že Ježíšovo rozhodnutí se za nás obětovat nebylo založeno na emocích v tom smyslu, že bychom byli tak skvělí, tak milováníhodní, že se Ježíš láskou k nám rozplýval a z těchto Jeho citů vyplynulo jeho rozhodnutí se za nás obětovat.
Když se ve filmu Titanic hlavní hrdina obětuje ve prospěch dívky, do které se právě bláznivě zamiloval, je to oceněníhodné, ale do určité míry pochopitelné. Ježíšova oběť za nás je z jiného soudku – lidé vůči Němu nic lásku si zasluhujícího nepředvedli. Chovali se vůči němu v lepším případě ignorantsky, v horším nesmyslně nenávistně.

17 Má-li však někdo dostatek v tomto světě a vidí, že jeho bratr má nouzi, a zavře před ním své srdce, jak v něm může zůstávat Boží láska?

ř.: živobytí;
ř.: vnitřnosti;
Nenávist tedy u křesťanů „ani omylem“ nepřichází v úvahu. Jsou povinni láskou a to až do extrému obětování vlastního života.
Nastávají ale i běžnější případy, kdy je třeba projevit vzájemnou lásku. Není třeba čekat na „Vinnetouvské“ situace⁴.
Materiální pomoc v nouzi je jedním z těchto způsobů. Jan popisuje modelovou situaci, kdy jeden bratr má nouzi a druhý má prostředky k tomu, aby mu pomohl.
Zavřít srdce je pěkný obrat dobře vyjadřující obvyklý průběh podobné situace: když si člověk totiž nouze všimne, ochota pomoci bývá první reakcí. Až postupně člověk přesvědčí sám sebe, že nejde o dobrý nápad a ochotné srdce postupně zavře.
Problematika pomoci lidem v nouzi je složitá a důvodů, proč zavřít srdce může být celá řada (a některé legitimní) – nemůžeme např. pomoci všem, kdo by pomoc potřebovali. Otázkou také je, co to nouze je⁵, aj.
Cílem jistě není všeobecná nivelizace životní úrovně v levicovém smyslu slova (Ve smyslu „Vezmu pracovitým a rozdám těm, kdo nejvíce křičí“).
Je legitimní pomoc druhým rozmýšlet a zvažovat. Ne každá nerovnost v životní úrovni je případem, o kterém zde Jan hovoří (např. způsoby, jak byla rozdělována v církvi sociální pomoc potřebným, byl na dnešní poměry nesmírně přísný a dnes by se do něj nevešel skoro nikdo).
Slovo je nicméně je jasné a nekompromisní – nelze být křesťanem a nebýt ochoten k pomoci druhým.
Jan ve svém příkladu hovoří o bratrovi v nouzi – primárně tedy solidarita má směřovat do církve. Že člověk nezavře své srdce před nouzí mimo církev, je nabíledni, nicméně nikdo z nás není schopen vyřešit všechny bolesti tohoto světa. Existují okruhy naší zodpovědnosti – jistě jsem více zodpovědný za to, co se děje u mě v rodině, potažmo v církvi, než za utrpení v Africe.
Za utrpení afrických dětí mě Bůh k zodpovědnosti volat nebude (kromě speciálních případů), za nouzi vlastních rodičů nebo jiných blízkých lidí ale ano.

18 Dítky, nemilujme slovem ani jazykem, ale v skutku a in pravdě.

Jinak řečeno: Nemáme mít křesťanství a z něho vyplývající lásku pouze v ústech.
Je třeba lásku projevovat skutkem, nejen o ní mluvit.
„V pravdě“ zřejmě znamená upřímně, ze srdce.

19 Podle toho⁾poznáme, že jsme z pravdy, a has před ním upokojíme své srdce,

Co znamená „být z pravdy“? To, co říká Jan, je pravda, neboť Jan předkládá Boží názory a Bůh pravdu říká vždycky. Tyto věci brát vážně a řídit se podle nich znamená být z pravdy.
To se nepozná nijak jinak, než že se Božími názory řídíme. Nijak jinak se to nepozná: do hlavy nám nikdo nevidí a slova mohou být jen prázdnými frázemi.
Když ale druhé lidi opravdu milujeme a v našich životech se to adekvátně projevuje, můžeme si být jisti, že je vše v pořádku a můžeme mít v duši pokoj.

20 i když by nás naše srdce odsuzovalo; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všechno.

Zřejmě: Náš vnitřní pocit, signály našeho svědomí jsou dobrým ukazatelem toho, jestli věci děláme správně. Jestli tedy ze srdce děláme Boží vůli, milujeme Boha a lidi.
Ale naše vnitřní vyhodnocení našeho stavu není nejvyšším a zcela spolehlivým měřítkem, jak na tom skutečně jsme. Zdá se, že naše srdce může náš duchovní stav „podhodnocovat“, tedy že na tom můžeme ve skutečnosti být lépe, než nám naše srdce signalizuje.
Zřejmě se my sami můžeme cítit špatně či provinile, ale z Božího pohledu věci zvládáme dobře. Bůh totiž vidí hlouběji a dále, než my sami⁶.
Tento verš je nesmírně povzbuzující – naše situace může být lepší, než se nám jeví. Boží pohled na nás, na naše „pinožení“ může být kladnější, než si myslíme. Mohou nastat situace, kdy naše srdce nás odsuzuje, Bůh však nikoliv.

21 Milovaní, jestliže nás srdce neodsuzuje, máme ⁽radostnou důvěru k Bohu⁾

n.: svobodu říci Bohu všechno;
Naše srdce je zřejmě naše svědomí.
Svědomí tedy není nejvyšším arbitrem hodnocení našeho duchovního stavu (tím je Bůh), ale určitým důležitým ukazatelem je. V zásadě platí, že čisté svědomí znamená nezkalený vztah k Bohu.
Čisté svědomí neznamená dokonalost či bezchybnost, ale to, že na sebe Bohu vše okamžitě. „práskneme“ (tzv. chození ve světle). To nám umožňuje mít vůči němu radostnou důvěru.
Známe to dobře u dětí, kde vzhledem k jejich naivitě je vše „čitelnější“. Okamžitě poznáme, když mají špatné svědomí – např. po příchodu domů se k nám nehrnou, případně se skrývají apod. Problém přitom není v tom, co provedly, ale v tom, že se to před námi snaží zatajit.
Alternativní překlad: máme svobodu říci Bohu všechno je také „fajn“. Děti vůči svým rodičům takovouto svobodu opravdu mají. Rodiče přímo mají touhu, aby jim děti všechno říkaly, aby se jim svěřovaly s problémy i se svými selháními. Netoužíme po dětech dokonalých, ale otevřených vřelých a milujících.

22 a oč bychom žádali, dostáváme od něho, protože zachováváme jeho přikázání a činíme to, co se jemu líbí.

Tento výrok je nečekaný a na první pohled bych řekl, že problematický. Formulace zní příliš jako „něco za něco“ nebo: „pokud jsme poslušní, dostaneme cokoliv si vzpomeneme“. Jan si toho byl vědom a v dalším verši vysvětluje, že nejde o žádnou formu nového zákonictví.
Z našich zkušeností víme, že rodiče, kteří ke svým dětem přistupují podobným způsobem, jim neprospívají: Když budeš poslušná holčička/chlapeček, bude tě mít maminka/tatínek ráda a koupí ti kterou hračku budeš chtít. Z takto vychovávaného dítěte zdravý člověk nikdy nevyroste.
Podmiňování lásky výkonem je nezdravé. Podmiňování odměny výkonem většinou také.
Ideálním stavem ve výchově je, když dítě se rodičům snaží zavděčit přirozeně, kvůli nim samotným. A naopak rodiče svou lásku nepodmiňují úspěchem.
Boží láska k člověku je tou nejzdravější láskou na světě, jak to tedy Jan myslí?
Pokusím se to vysvětlit na příkladu staršího bratra z podobenství o marnotratném synu.
- Jak víme, v tomto podobenství byli oba bratři problematičtí: mladší byl arogantní lump, který se vrátil k otci až ve chvíli, kdy byl úplně na dně.
- Starší sice „sekal latinu“, ale dlouhodobě měl k otci zcela nezdravý vztah, který vybublal na povrch ve chvíli, kdy otec přijal bez trestu domů mladšího „darebáka“.
- Jak příběh z podobenství pokračoval, nevíme: v ideálním případě se mladší bratr po hostině zařadil do práce na rodinné farmě, „makal jako šroubek“ a byl šťastný, že tam vůbec může být.
- A starší si uvědomil, jak pokroucený a otrocký byl jeho vztah k otci, pokračoval ve farmařině, ale už ne jako ukřivděný nevolník, ale jako šťastný syn a spolumajitel firmy.
- My všichni v životě někdy oscilujeme mezi pozicemi mladšího a staršího syna. Když hřešíme, chováme se jako mladší, když nějakou dobu „vzorně makáme na farmě“, přepínáme snadno do módu bratra staršího.
- Jaký mód je ale správný? Nemusíme přece nejprve rozházet celý majetek, abychom teprve potom ocenili, co pro nás otec dělá.
- Zdravý přístup je – jsem syn a spolumajitel. Je pro mě radostí moci s otcem na rodinné farmě pracovat. Těžce makám, snažím se vše dělat co nejlépe, snažím se otci zavděčit, ale „jen tak“, ne proto, abych si zasloužil jeho lásku. Přirozeně se od otce učím. Doma při večeři se všichni sejdeme, máme radost a pohodu, hodnotíme uplynulý den a probíráme život. Když pro svou práci potřebuji lepší osivo, rozbije se mi traktor nebo chci pro rodinu udělat narozeninovou oslavu, požádám otce a on mi věci samozřejmostí opatří.
- v tomto kontextu dávají slova a oč bychom žádali, dostáváme od něho, protože zachováváme jeho přikázání a činíme to, co se jemu líbí, naprostý smysl.

23 A toto je jeho přikázání, abychom uvěřili jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám přikázal.

Nicméně i Jan cítí potřebu verš dovysvětlit (resp. šlo o jednu větu, čísly jsme ji rozdělili až my).
Jan rozptyluje možnost, že by měl na mysli jakýkoliv druh zákonictví (ve smyslu: nějak se chováš a na základě toho jsi přijat Bohem), tedy toho, proti čemu tak intenzivně bojuje např. Pavel v listu Galatským.
Ta přikázání, o kterých Jan hovoří totiž, se totiž netýkají žádného zákona, ale víry v Syna a vzájemné lásky.
Otec dává příkazy, ne že ne (slovo přikázání a přikázat se v tomto verši vyskytují dokonce dvakrát). Ale Jeho základním klíčovým příkazem je víra v Syna. Na dodržení tohoto příkazu se vše láme, to rozhoduje o našem osudu, o našem postavení i o naší budoucnosti.
S tento příkaz se úzce pojí s příkazem vzájemné lásky.
Dodržování těchto Božích příkazů je ústředním bodem křesťanství.

24 Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává ⁽v Bohu a Bůh⁾ v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal.

Nyní již můžeme mluvit o přikázáních bez nebezpečí chybného pochopení.
Kdo tedy věří v Syna a miluje lidi, ten je křesťanem, ten zůstává členem Boží rodiny.
Tomu věříme – a máme pro to (,že zůstáváme Božími dětmi) i nějaký „důkaz“? Ano – tím důkazem je přítomnost Svatého Ducha v nás. Každý křesťan ví, co to znamená. Přítomnost Ducha Svatého je nezaměnitelný „pocit“.

Co znamená přítomnosti Ducha Svatého jsem si nejlépe uvědomil, když jsem před léty za asi dvanáct hodin zakusil Jeho absenci. Po domácí hádce jsem se odmítl udobřit a zcela vědomě jsem šel spát plný vzteku (To nesmíme dělat - nad hněvem se nesmí nechat zapadnout slunce, Ef 4,26). Ráno jsem se vzbudil a něco bylo hrozně jinak - Duch Svatý byl pryč. 
Když jsem se rozhodl vědomě hřešit, dal mi Bůh okusit, jaké to je, když odejde.  Byl to hrozný pocit prázdnoty a zmaru. Už jsem po letech křesťanství úplně zapomněl, jak hrozné to je. 
Měl jsem strach a při první příležitosti jsem svůj hřích vyznal jednomu bratrovi. Bůh se pak (pozvolna⁷) navrátil.
Byla to lekce k nezaplacení. Něco takového už bych znovu prožít nechtěl. V podstatě se tak žít nedá - abych ten pocit prázdnoty přebil, musel bych začít pít, "honit adrenalin" nebo se upracovat k smrti.

Ostatně nejméně dvakrát či třikrát již byla „Boží kapacita“ snášet lidi vyčerpána – jednak před potopou a jednak v době, kdy se Bůh rozhodl omezit délku lidského života. Snášet jednoho jedince tisíc let není maličkost, osmdesát se ještě dá zvládnout. (Pozn. Bůh omezil lidský věk opakovaně – napoprvé radikálně skoro o řád, napodruhé asi o třetinu.) ↩︎
Leda by měl na mysli hříchy před uvěřením, tedy: Kdo nechce uznat svou hříšnost, nemůže se vůbec stát křesťanem ↩︎
Jak zvítězit nad hříchem ↩︎
Vinnetou si stoupl do dráhy střely, aby zachránil svého bratra Old Shatterhanda. ↩︎
Zvláště v dnešní době práva každého na všechno je chápání nouze často zvrácené. ↩︎
Připomínám si scénu z Rad zkušeného ďábla, kdy si „začínající“ démon pochvaloval, že se mu u jeho klienta podařilo dosáhnout toho, že během bombardování (za války) vykouřil celou krabičku cigaret. Zkušenější démon mu ale řekl, že ve skutečnosti se mu nepodařilo dosáhnout ničeho, protože muž se během bombardování modlil a Boha nezapřel. Muž si možná vyčítal, že situaci nezvládl dobře, Bůh to ale viděl odlišně. ↩︎
Věci se někdy nevrátí do normálu okamžitě – v Písni písní, když milá odmítne milému otevřít, ho pak nějakou dobu zoufale hledá po městě, než se „dají zase dohromady“ a je mezi nimi všechno jako dřív ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz