2. letopisů – kapitola 18 (Jóšafat)

1 Jóšafat měl mnoho bohatství a slávy a spříznil se s Achabem. 

• Zatím jsme o Jóšafatovi slyšeli samé kladné věci.
• Je ale možné, že autor chce říci, že mu bohatství a sláva stouply do hlavy natolik, že začal dělat chyby. Mohl si např. začít myslet, že je již natolik mocný a „za vodou“, že si může zahrávat se zlem.
• Spřátelit či spříznit se s izraelským králem ale dobrý nápad nebyl. Všichni izraelští králové bez výjimky byli špatní, Hospodina nehledal žádný z nich – ale Achab byl jedním z nejhorších. (I když i on měl i svá lepší období).
• Achab byl v Achabově době vůči Judovi méně nepřátelský, než bylo obvyklé. Pravděpodobně se Achab choval dokonce vstřícně. Zřejmě nebylo těžké nechat se tímto přístupem zmást.

2 Po několika letech sestoupil k Achabovi do Samaří. Achab pro něj a pro lid, který byl s ním, zabil množství bravu a skotu a naváděl ho, aby vytáhl proti Rámot-gileádu.

• Státnická návštěva proběhla se všemi poctami, což lichotí egu každého státníka.
• Slovo naváděl neukazuje na nic dobrého. Člověk je naváděn vždy ke zlému, ke špatnému rozhodnutí.
• K dobrému nás nikdo navádět nemusí.
• Pěkně to ve svém komentáři formuluje Matthew Henry: Hojné bohatství a pocty dávají velké možnosti konat dobro, ale jsou s nimi spojeny mnohé nástrahy a pokušení. Lidé dostatečně neznají satanovy úskoky a lstivost vlastního srdce, když touží po bohatství s představou, že s ním budou moci konat dobro. … Měli bychom být opatrní, abychom se nezapletli do světských podniků zlých lidí; a ještě více bychom se měli vyhýbat zapojení do jejich hříšných projektů. Když však k Němu budou volat, Bůh může svůj věrný lid vyvést z těžkostí a nebezpečí, do nichž se hříšně dostal.
• Jak celá záležitost s bojem proti Rámót-gileádu dopadla, čteme také v 1Kr 22.

3 Izraelský král Achab se zeptal judského krále Jóšafata: Půjdeš se mnou proti Rámot-gileádu? Ten mu odpověděl: Jsem jako ty a můj lid jako tvůj lid. Půjdu s tebou do války. 

• Jóšafat odsouhlasil něco, co odsouhlasit neměl. Komu z věřících se tohle nikdy nestalo, ať „hodí kamenem“. Jde o jednu z nejčastějších chyb, kterou křesťané dělají – že se zapojí do věcí, do kterých se zapojit neměli.
• A zdaleka nemusí jít o špatné projekty, naopak. Nezřídka, možná většinou hřešíme tím, že děláme „dobré místo nejlepšího“. Konáme dobro, ne však Boží vůli.
• Rozpoznat, že některý projekt je špatný, dokážeme většinou snadno. Rozpoznat, že tento projekt je dobrý, ne však pro mě, je mnohem těžší.

4 Jóšafat dále řekl izraelskému králi: Dotaž se nejprve na Hospodinovo slovo.

• Vidíme, že Jóšafatovo rozhodování nebylo okamžité, nejednal v okamžitém pohnutí mysli pod vlivem okamžiku – i ve chvíli pocitu euforie se mu „rozsvítila červená kontrolka“: Co si vlastně o Achabově podniku myslí Nejvyšší?

5 Izraelský král shromáždil proroky, čtyři sta mužů a zeptal se jich: Máme jít do boje proti Rámot-gileádu, nebo mám od toho upustit? Odpověděli: Vytáhni, Bůh . vydá do královy ruky.

• Tato scéna je příznačná a možná až úsměvná. Náboženští či duchovní vůdcové „panáčkují“ ve službách moci. Z oficiálních proroků se nenajde nikdo, kdo by se odvážil jít proti proudu.
• Je katastrofou, když církev poklonkuje a přisluhuje světské moci, jak jsme toho byli často svědky v historii dávné i nedávné. Rychlé odsuzování není na místě – často se tak církev chová pod brutálním tlakem světské moci, někdy ale také pouze ve strachu ze ztráty prebend.
• V poslední se takto hanebně chová např. ruská pravoslavná církev (psáno 2024). Během Hitlerovy vlády kolaborovala významná část německých církví, v dobách komunismu se mnoha církvím také nepodařilo si udržet odstup od oficiální moci. Když naopak církev najde odvahu i v dobách útlaku udržet své poslání, zvyšuje to její důvěryhodnost a prestiž.

6 Jóšafat se zeptal: To už tady není we deceive Hospodinův prorok, abychom se dotázali skrze něj?

• Divadlo, které rozehráli Achabovi „proroci“ Jóšafata nepřesvědčilo, možná i znechutilo nebo pobavilo. Hezky to má velký vůdce Achab zinscenované.
• Impresivní množství proroků na falešnosti celé záležitosti nemohlo nic změnit. Člověk pozná falešnou hru instinktivně velmi dobře.
• (Když v Severní Koreji všichni nadšeně oslavují svého vůdce, jen zcela zaslepení lidé mohou obdivovat, jak je vůdce svým lidem milován. Ve skutečnosti vše, co se děje je pouhým divadlem, za kterým stojí nevybíravý teror. Podobně když ruská církev vzdávala hold Stalinovi a děkovala mu za „přízeň“, kterou jí laskavě prokazuje).

7 Izraelský král Jóšafatovi odpověděl: Ještě je tu jeden muž, skrze něhož je možno se dotázat Hospodina, ale já ho nenávidím, protože mi neprorokuje dobro, nýbrž po celou dobu zlo. Je has  Míkajáš, syn Jimlův. Jóšafat řekl: Ať král takto nemluví.

• Achab odpovídá upřímně: Ale ano, jednoho takového tady máme – toho se ale raději nikdy na nic neptám, protože mě nikdy nepochválí, nikdy mi nic neodkýve.
• Proč asi? Protože z Božího hlediska nebylo Achaba chválit za co: opravdu dělal vždy jen zlé věci.
• Jóšafatovo duchovní rozlišení bylo poměrně zdravé – ohrazuje se proti tomu, jak se Achab vyjadřuje o muži, který jediný měl odvahu jít proti proudu a říkat nepopulární věci.

8 Izraelský král zavolal jednoho dvorního úředníka a řekl: Rychle sem přiveď Míkajáše, syna Jimlova. 

• K: Míku;
• To, že Achab Míkajáše nechal naživu, notabene bydlet v Samaří, ukazuje, že si také byl vědom, že on jediný je ochoten mu říkat pravdu. Cenu takových lidí někdy dokáži ocenit i diktátoři (srv. Herodes a Jan Křtitel, Agrippa a ap. Pavel) Život takových lidí pak není jednoduchý, žijí stále na hraně, stále v ohrožení života.

9 Izraelský král a judský král Jóšafat seděli každý na svém trůnu, oblečeni in roucha; seděli na humně  u vchodu into samařské brány a všichni proroci před nimi prorokovali.

• Autor vkládá popis scény, která byla jistě impresivní – dva králové se všemi symboly své moci a stovky předvádějících se servilních proroků.

10 Sidkijáš, syn Kenaanův, si udělal železné rohy a řekl: Toto praví Hospodin: Těmito rohy budeš trkat Aramejce, dokud s nimi neskoncuješ.

• Sidkijášovi nestačilo být jedním z mnoha. Chtěl vyniknout, chtěl svým slovům dodat váhy vhodným „prorockým úkonem“.

11 Tak prorokovali všichni proroci: Vytáhni proti Rámot-gileádu a uspěješ. Hospodin jej vydá do královy ruky.

• Shoda byla všeobecná, proroci mluvili unisono, nic rušivého se neobjevilo.

12 Posel, který šel Míkajášovi vstříc, mu řekl: Hle, proroci mluví jednomyslně dobro pro krále. Ať jsou tvoje slova jako řeč jednoho z nich. Mluv dobro.

• Posel byl vůči Mikajášovi slušný – uvedl ho do situace a zároveň varoval.

13 Míkajáš řekl: Jakože živ it Hospodin, to, co můj Bůh promluví, to budu mluvit.

• Mikajáše nezviklal. On znal Boží hlas a byl rozhodnut Boží vůli vyřídit bez ohledu na okolnosti.

14 Když přišel ke králi, král se ho zeptal: Míko, máme jít do boje proti Rámot-gileádu, nebo mám od toho upustit? Odpověděl: Vytáhněte a uspějete. Budou vydáni do vaší ruky. 

• Který král proroka oslovil? Spíše by člověk tipoval Jóšafata: stejně jako Míkajáš byl Hospodinovým ctitelem, byli na stejné vlně. Achab byl již rozhodnut. Jak ale uvidíme dále, mluví Achab.
• Míkajšáova ironie mi přijde geniální. Možná doplnil svá slova nějakým nonverbálním signálem, že si „dělá srandu“, možná ale mluvil „vážně“.
• V každém případě král okamžitě rozklíčoval, že nemluví vážně.

15 Král mu řekl: Kolikrát tě . zapřísahat při Hospodinově jménu, abys mi neříkal nic než pravdu?

• Mluví tedy Achab – Jóšafat se s prorokem setkává poprvé a mluvit s poddanými svého královského kolegy by zřejmě bylo neslušné.
• Vidíme, že Achab si je po celou dobu vědom, že to, co předvádějí proroci, je pouhým servilním divadlem.
• Přesto, jak uvidíme dále, mu to nezabránilo se do sebevražedného podniku skutečně pustit. Snad ze strachu ze ztráty tváře.

16 Nato Míkajáš řekl: Viděl jsem celý Izrael rozptýlený po horách jako ovce, které nemají pastýře. Hospodin řekl: Nemají pána. Ať se všichni vrátí domů v pokoji. 

• Míkajáš nemluvil „z principu věci“ proti králi, neoponoval mu paušálně. Pouze byl ochoten pravdivě vyřídit každý autentický Boží vzkaz.
• A Boží vzkaz byl jasným varováním – Achazi, nedělej to. Přijdeš o život. Lid z tohoto podniku vyjde ještě „jakž takž“, ale ty zemřeš a země zůstane bez vladaře.

17 Izraelský král řekl Jóšafatovi: Což jsem ti neříkal, že mi nebude prorokovat dobro, ale zlo?

• Achaz proroka podezříval právě z oné „paušální negace“: Vše, cokoliv řeknu, tento člověk odmítne. Nebyla to ale pravda, křivdil mu. Kdyby Achaz chtěl někdy udělat něco rozumného, Míkajáš by mu to schválil
• Achaz si přitom mohl uvědomit, že jeden hlas člověka, který se nebojí nasadit vlastní život, má větší hodnotu než hlas stovek servilních přikyvovačů.

18 Míkajáš dále řekl: Slyšte Hospodinovo slovo: Viděl jsem Hospodina sedícího na trůnu a celý nebeský zástup stál po jeho pravici a levici.

• Následuje jen z mála vhledů do situace před Božím trůnem (další jsou na začátku knihy Jóbovy a v 3. kapitole Zach). Tato místa jsou cenná, protože nám dávají vzácný obraz toho, jak to v ponebesí vypadá, jak to tam „chodí“
• Hospodin vládne a všichni andělé (a zřejmě o satan a démoni) před Ním stojí a poslouchají. Zástup je to početný a táhne se na všechny strany.
• I my budeme jednou stát mezi tímto zástupem.

19 Hospodin řekl: Kdo přemluví izraelského krále Achaba, aby vytáhl a padl u Rámot-gileádu? Jeden říkal tohle a druhý říkal tohle.

• Jsme svědky, že všemohoucí a vševědoucí Hospodin vtahuje ostatní do diskuze.
• Situace je jasná: Achab překročil míru hříšnosti a zvrácenosti, kterou je Bůh ještě ochoten tolerovat. Jeho čas vládnutí i života se naplnil. Nastal čas, kdy má stanout před Bohem a zodpovídat se.
• Okolnosti jeho smrti nemají být libovolné. Bůh z nějakého důvodu chce, aby si za svou smrt „mohl sám“. Chce, aby Achab padl ve válce, kterou sám nemoudře rozpoutá.
• Příčin, proč to tak Bůh chce, mě napadá celá řada, nabízí se např. určitá exemplarita jeho smrti ve smyslu: Válku jsi rozpoutal, ve válce zemřeš.
• Okolnosti smrti někdy mohou být důležité: Je rozdíl zemřít obklopen milující rodinou a zemřít „jako pes“ všemi nenáviděn (jako např. Stalin).
• Můžeme v této souvislosti vzpomenout okolností smrti nejhorších diktátorů:
  • Adolf Hitler (1945): Sebevražda kyanidem a zastřelením v obklíčeném Berlíně spolu s rodinou. Tělo částečně spáleno vlastními lidmi.
  • Josef Stalin (1953): Zemřel na mozkovou příhodu na své chatě. Jeho spolupracovníci se mu báli poskytnout pomoc, stejně jako přivolaní lékaři.
  • Mao Ce Tung (1976): Zemřel po postupném zhoršování zdraví zřejmě na srdeční chorobu.
  • Benito Mussolini (1945): Chycen partizány při pokusu o útěk do Švýcarska. Popraven zastřelením a jeho tělo bylo pověšeno za nohy v Miláně.
  • Pol Pot (1998): Zemřel v domácím vězení v kambodžské džungli. Oficiální příčinou smrti bylo selhání srdce, ale existovalo podezření, že mohl být otráven vlastními stoupenci nebo spáchat sebevraždu, aby se vyhnul dopadení.
  • Kim Il-sung (1994): Zemřel na infarkt ve věku 82 let.
  • Muammar Gaddafi (2011): Byl zajat a zabit povstaleckými silami během libyjské občanské války. Byl nalezen ukrytý v kanalizační rouře, zbitý a zastřelený svými vězniteli.
  • Saddam Hussajn (2006): Byl v prosinci 2003 zajat americkými jednotkami. Po soudním procesu za zločiny proti lidskosti byl odsouzen k trestu smrti a popraven oběšením.
  • Idi Amin (2003): Zemřel na mnohočetné orgánové selhání v nemocnici v saúdskoarabské Džiddě, kde žil v exilu.
  • Nicolae Ceaușescu (1989): Byl svržen během rumunské revoluce. Spolu se svou ženou byl zajat, rychle souzen a na Štědrý den popraven zastřelením.

20 I vyšel jeden duch, postavil se před Hospodinem a řekl: Já ho přemluvím. Hospodin se ho zeptal: Čím? 

• Nabídl své služby. Byl to anděl nebo démon? Obojí odpověď nastoluje otázky.
  • Pokud anděl: Mohou andělé lhát? Těžko. Víme, že Hospodin nikdy nepokouší ke zlému; může tím ale pověřit své služebníky? Těžko.
  • Pokud to byl démon (což se mi zdá značně pravděpodobnější), Hospodin mu dal pouze svolení, aby „dělal svou práci“, aby jednal podle své přirozenosti. (Přirozeností démonů je škodit, lhát, ubližovat).
  • Jak víme z Jóba, lidé jsou obestavěni hradbou a démoni musejí dostat svolení, když chtějí na lidi útočit. A takovéto svolení zřejmě onen démon dostal. Na tom není nic špatného nebo nespravedlivého. Achab Hospodina neznal, Jeho názor ho nezajímal a byl rozhodnut dělat věci podle sebe.
  • Je velmi běžné, že lidé si svými cestami „vykoledují“ špatný konec. Duch Svatý se vždy lidi snaží přivést k obrácení a k záchraně, odmítají-li Jej ale lidé úporně, nakonec do své destinace dojdou.

21 Odpověděl: Vyjdu a stanu se lživým duchem v ústech všech jeho proroků. Hospodin řekl: Ty ho  přemluvíš, ano, dokážeš has. Jdi a učiň to.

• Démon dostal svolení – k čemu? Aby se stal se lživým duchem v ústech všech Achabových proroků. To je zajímavé a přináší to řadu myšlenek:
• Achabovi proroci nebyli pouze trapní poklonkovači režimu, ale také duchovně obelhanými lidmi. Démon jim opravdu podstrčil myšlenku, že jít do války je Boží vůle. Oni „pouze“ nebyli schopni rozlišit falešný Boží hlas od pravého.
• To z nich nesnímá jejich vinu – kdyby Boží hlas opravdu znát chtěli (jako Míkajáš), rozpoznali by ho. Kdo Boha opravdu hledá, ten Jej nalezne. Bůh nikdy nedá hada tomu, kdo jej žádá o rybu.
• Určitou „polehčující okolnost“ bych v tom ale viděl – Achabovi proroci opravdu nějaký duchovní vjem, byť falešný, měli. Nebyli to ryzí lháři a prospěcháři, kteří, aby se králi zavděčili, si vše vycucali z prstu.
• Vidíme, že rozlišování duchů je důležité (patří ostatně k charismatům daným církvi). Ne každý duchovní zážitek, který zažijeme, je důvodem, abychom jej přijali „i s chlupama“.
• Z mnoha míst Písma víme, že i služebníci temnoty mají nadpřirozené schopnosti, pouze jejich původ je „na druhé straně“.
• Vidíme, že když si o to svým jednáním úporně říkáme, Nejvyšší nás může vydat do zmatení a do moci temných sil.
• Je důležité k duchovním věcem přistupovat s Boží bázní (respektem). Při rozhodování na životních křižovatkách nemít vlastní předporozumění, ale být připraven činit Boží vůli.
• Obojí Achabovi fatálně (doslova) chybělo.

22 A hle, nyní Hospodin dal lživého ducha do úst těchto tvých proroků. Ale Hospodin promluvil o tobě zlo.

• Na jedné straně byl Achab oklamán lživým duchem, na druhé straně se mu dostalo varování skrze Míkajáše.
• Opět stál před volbou.
• Proč se vlastně tak urputně hnal do tak riskantního podniku? Jakkoliv možná věřil „ujištění“ od svých proroků, za války člověk nikdy neví.
• Možná nechtěl ztratit tvář před svými lidmi i před Jóšafatem. Možná do přípravy války již příliš investoval. Možná opravdu věřil, že jde o Boží vůli (i když se nezdá, že by jej Hospodinova vůle příliš zajímala). Možná něco jiného.

23 Sidkijáš, syn Kenaanův, přistoupil, udeřil Míkajáše po tváři a řekl: Jakým způsobem Hospodinův Duch přešel ode mě, aby mluvil skrze tebe? 

• Sidkijáš byl nejaktivnější z Achabových proroků. Byl obelhán lživým duchem jako všichni ostatní, možná svým vjemům věřil více, než ostatní.
• Ale také nějaké jeho charakterové vlastnosti mu nedovolily nechat Míkajáše jen tak mluvit, rozporovat jeho verzi pochopení Boží vůle.

24 Míkajáš řekl: Hle, uvidíš has v onen den, kdy vejdeš into nejzazšího pokoje, aby ses skryl.

• Míkajáš se nedal, neustoupil. Trval na svém a rozšířil svou věštbu osobně na Sidkijáše – ty osobně za své chybné věštby zaplatíš.

25 Nato izraelský král řekl: Chopte se Míkajáše a odveďte ho veliteli města Amónovi a královskému synu Jóašovi 26 a řekněte: Toto praví král: Dejte ho into věznice a krmte ho troškou chleba a vody, dokud se nevrátím v pokoji.

• Neodvážil se jej zabít, ale uložil Míkajášovi přísné vězení pod dohledem svého syna.

27 Míkajáš řekl: Jestliže se opravdu vrátíš v pokoji, nemluvil skrze mě Hospodin. A prohlásil: Slyšte, všechny národy.

• Takové volání na Boží soud je vážná věc. Míkajáš to provolal veřejně – všichni přítomní to slyšeli a byli svědky.
• Z naší historie známe Kozinovo: Lomikare, Lomikare, do roka a do dne zvu tě na Boží súd.
• Není radno si s Nejvyšším zahrávat. Achabovi se jistě necestovalo do války lehce – Míkajáše bezpochyby nešlo jednoduše dostat z hlavy. Kvantita souhlasných proroctví mohla být částečně uklidňující, ale pochybnosti jistě zůstávaly. Míkajáš byl celistvá důvěryhodná osobnost.

28 Nato vytáhl izraelský král s judským králem Jóšafatem proti Rámot-gileádu.

• Kdyby se Jóšafat ještě i v této chvíli „cuknul“, mohl Achabovi zachránit život. To ale nebylo v Božím plánu.
• Jóšafat do války jít neměl, ale Nejvyšší si jeho chyby využil k prosazení svého plánu – skoncovat s Achabem.
• Nezapomínejme, že Achab měl kdykoliv příležitost k pokání – mohl litovat svého odvrácení od Hospodina. Zřejmě ale již zašel příliš daleko.

29 Izraelský král řekl Jóšafatovi: Chci se přestrojit a tak jít do boje, ale ty si obleč své roucho. Izraelský král se přestrojil a šel do boje.

• Achab si zjevně nebyl příliš jistý: Nechtěl bojovat „pod svým jménem“; nechtěl na sebe poutat přílišnou pozornost; nechtěl se hnát do první řady. Chtěl se raději držet v ústraní a počkat, jak se bitva vyvine.
• Chtěl, aby na sebe pozornost nepřátel upoutal jeho kolega Jóšafat.
• Ten na to přistoupil – proč? Je dost možné, že Hospodina již natolik znal a důvěřoval mu, že věděl, že Jej nelze ošidit. Když bude Nejvyšší chtít, přežiji, když nebude, zemřu, i kdybych činil jakákoliv opatření. Moje oblečení ani nic jiného na tom nemůže nic změnit.
• Tato úvaha je naprosto správná a je jedním z hlavních poučení tohoto příběhu: Na Boha nelze vyzrát. Jeho vůle se prosadí i v sebevětší bitevní vřavě. Je zapotřebí mít v pořádku vztah s Bohem, abychom se mohli pokojně odevzdat do Jeho vůle. Přechytračit Jej je nemožné.
• Je mnohem bezpečnější být s Bohem v první linii, než bez Boha v křesle v „bezpečí“ domova.
• Není třeba mít obavy, že se Bohu vymkne cokoliv v našem životě.

30 Aramejský král přikázal svým velitelům vozby: Nebojujte proti malému ani velkému, jenom proti samotnému izraelskému králi.

• Achabův odhad situace byl formálně správný – hlavní nápor nepřátel opravdu byl veden proti velitelům.

31 I stalo se, když velitelé vozby uviděli Jóšafata, že si řekli: To je izraelský král! A obklíčili ho, aby proti němu bojovali. Jóšafat volal o pomoc a Hospodin mu pomohl. Bůh je od něj odvedl. 32 I stalo se, když velitelé vozby uviděli, že has není izraelský král, odvrátili se od něj.

• Chvíli se zdálo, že Achabovi jeho finta vyšla – sám zůstal nepozorován a boj se soustředil na Jóšafata.
• Tomu hrozilo, že se mu vymstí jeho „naivita“, s jakou souhlasil s Achabovým plánem.
• Achab ale do svých plánů nezapočítal „Boží faktor“ – Jóšafat se modlil a Bůh na jeho modlitbu odpověděl. Zmást nepřátele pro Boha je ten nejmenší problém.

33 Tu kdosi napjal nahodile luk a zasáhl izraelského krále mezi spoje pancíře. Král řekl vozatajovi: Obrať koně a odvez mě z bojiště, protože jsem raněn.

• Šlo o naprostou „náhodu“. O zbloudilou „kulku“. Nejen že si tato náhodná rána našla krále, ale našla i mezeru v jeho pancíři.
• Nezbývá, než si povzdechnout: Stavět se proti Nejvyššímu nedává vůbec žádný smysl.

34 Zatímco boj onen den silně vzplál, izraelský král zůstal podepřený ve voze naproti Aramejcům až do večera a při západu slunce zemřel.

• V ohni bitvy nebylo krále možno evakuovat ani ho ošetřit. Zřejmě celé hodiny zůstal stát  podepřený ve voze (zřejmě bylo důležité pro morálku vojska, aby se nezhroutil).
• Navečer již vykrvácel a zemřel.
• Musely to být pro něj hrozné hodiny a můžeme pouze doufat, že v agonii litoval své arogance a v pokání hledal Boží tvář.