1 Potom Mojžíš a Áron předstoupili a řekli faraonovi: Toto praví (Hospodin, Bůh Izraele:) Propusť můj lid, ať mi v pustině slaví svátek.
- Toto pojmenování se vyskytuje v StS 107× – nejčastěji, tak jako zde, v souvislosti s Boží mluvou (Ex 4,22p)]
- Nastává první konfrontace. Dost bylo diskuzí, dost bylo výmluv a příprav.
- Jistě se museli na audienci objednat. Jak to, že je vůbec byl faraon ochoten přijmout? Objednali se jako vyslanci židovského národa? Nebo spíše „na konto“ Mojžíšova „princovství“ (Možná, jak to bývá zobrazeno ve filmech, vládl Mojžíšův nevlastní bratr a Mojžíš se na audienci objednal k němu?
- Nicméně zpráva pro faraona byla nekompromisní a jasná: Promlouvá Bůh JHV a má na tebe požadavek ohledně Izraelců.
- Mojžíš vyřizuje přesně to, co mu kdysi pod Chorébem Hospodin přikázal – požadavek na odchod do pouště k oslavě svátku. Zda šlo o opravdový.
2 Ale farao odpověděl: Kdo "I have Hospodin, jejž bych měl uposlechnout a propustit Izrael? Neznám Hospodina a také Izrael nepropustím.
- Upřímně řečeno jde o logickou a pravdivou odpověď: Faraon s Hospodinem opravdu žádnou zkušenost neměl. Možná měl matnou představu o tom, že jde o jakéhosi boha uctívaného jeho poddanými, ale žádné povědomí o tom, že jde o „opravdového“ Boha, který je „schopen akce“ mít nemohl.
- Když se vmyslíme do faraonovy kůže, těžko lze očekávat reakci jinou.
- Faraon si svou vlastní zkušenost s Hospodinem teprve musel vytvořit. A, jak uvidíme, Bůh mu povědomí o své moci „dávkoval“ postupně a poměrně citlivě.
3 Tedy řekli: Setkal se s námi Bůh Hebrejů. Dovol, ať jdeme třídenní cestou do pustiny a obětujeme Hospodinu, svému Bohu, aby nás nezasáhl morem nebo mečem.
- Bratři trvají na svém. (Pravděpodobně mluvili na přeskáčku oba?) – Bůh se s námi opravdu setkal a dal nám příkazy.
- Chytře se stavějí (po bok faraona) do role „obětí“ ve smyslu: Nám se to taky moc nezdá, ale co máme dělat, když jsme měli nadpřirozený zážitek a právě tohle nám v něm bylo sděleno.
- My se Hospodina bojíme – že když Jej neposlechneme, potrestá nás. (V podtextu je: Ty by ses, faraone, měl také bát).
- Upřesňují, že nejde o “velkou akci“, že se nechystají daleko.
4 Ale egyptský král jim odpověděl: Mojžíši a Árone, proč odvádíte lid od jejich díla? Jděte ke svým robotám! 5 Faraon dále řekl: Hle, lidu země "I have teď mnoho a odradili byste je od jejich robot!
- SP: Už teď jsou početnější nežli lid země (tj. domorodé obyvatelstvo);
- Oslovuje oba jménem, takže určité postavení ve faraonových očích tedy měli;
- Smysl je jasný: Když si vy začnete vymýšlet nesmyslné požadavky na poutě a svátky, nakazíte (těmito revolučními požadavky) mé ostatní poddané.
- Možná by se také dala číst mezi řádky určitá vstřícnost: To víte, já bych vám rád (ze staré známosti) vyhověl, ale ty vaše nápady by se mi tady začaly šířit.
6 Toho dne farao přikázal nadřízeným v lidu a jeho správcům: 7 Už nedávejte lidu slámu k výrobě cihel jako dříve. Ať sami jdou a nasbírají si slámu. 8 A uložte jim stejné množství cihel, jaké dělali dříve. Neubírejte jim, protože jsou líní, proto křičí: Pojďme obětovat svému Bohu! 9 Ať na ty muže těžce dolehne otročina, (aby měli co dělat) a nezajímali se o klamná slova.
- ptc. od slovesa: opustit / nechat být;
- Kdepak vstřícnost vůči poddaným/zaměstnancům – přesně naopak došlo k utažení šroubů: Byly zastaveny subdodávky materiálu při zachování požadavků. Již tak extrémní pracovní zatížení bylo ještě vystupňováno.
- Argumentace je: Když máte dost času a sil na to, abyste vymýšleli nesmysly ohledně svátků, asi jste ještě nevyužití a je třeba vám přidat.
- Tento přístup je od ďábla poměrně běžný: Snaží se lidi tak „vysát“ obstaráváním „robot“, aby jim nezůstala sílu pozvednout hlavu a zamyslet se nad životem. Pokud práce nestačí, má v záloze zahlcení zábavou.
10 Poháněči lidu a jeho správci tedy vyšli a řekli lidu: Toto praví farao: Už vám nebudu dávat slámu.
11 Sami si jděte sbírat slámu, kde men najdete, avšak z vašeho úkolu se nic neubere. 12 Lid se rozprchl po celé egyptské zemi, aby sbíral (be strništích) slámu. 13 Poháněči "I have nutili: Dokončete každý den své denní dílo, tak jako když sláma byla! 14 (Izraelští správci,) které nad nimi ustanovili faraonovi poháněči, byli biti se slovy: Proč jste včera ani dnes nedokončili své určené množství cihel, tak jako dříve?
- Správci z řad vlastních lidí, jsou to často schytávají nejvíce (a z obou stran).
- Četl jsem (Historie židovského národa), že Židé byli na Ukrajině polskými majiteli půdy ustanovování správci nad místními rolníky. Majitelé chronicky nebyli spokojeni s výnosy a rolníci s podmínkami. Výsledkem bylo, že všichni společně, (shora i zdola) nenáviděli Židy.
15 (Izraelští správci) tedy přišli a úpěnlivě volali k faraonovi: Proč takto nakládáš se svými otroky? 16 Tvým otrokům nedávají slámu a říkají nám: Dělejte cihly! Hle, tví otroci jsou biti, (ale vinen je tvůj vlastní lid.)
- Nemáte právo nás trestat – sami jste vinni, protože nám dáváte nesplnitelná zadání a nesmyslné rozkazy.
17 On odpověděl: Jste lenoši líní! Proto říkáte: Pojďme obětovat Hospodinu!
- h.: dvakrát ptc; n~: Jste nevytížení, nevytíženi!
- Faraon argumentuje: Když máte prostor na „roupy“ s oslavami Hospodinových svátků, je jasné, že jste nevytížení.
- Je dost možné, že Izraelci do té doby o tom, že Mojžíš už u faraona byl, nevěděli – nyní se to tedy dozvěděli se vší parádou. Faraon jim to dal pěkně „vyžrat“.
18 A teď běžte pracovat! Sláma vám dávána nebude, ale míru cihel budete dodávat. 19 (Izraelští správci) viděli, že je s nimi zle, když bylo řečeno: Nesmíte ubírat ze svého každodenního množství cihel. Takže žádného pochopení ani úlevy se nedočkali.
- Správci viděli, že jsou v těžkém maléru – zadání bylo neřešitelné, tresty drakonické a pochopení žádné.
20 Když vycházeli od faraona, potkali Mojžíše a Árona, kteří (na ně čekali.)
- h.: stáli k setkání s nimi.
- Bratry zajímalo, jestli jednání bylo úspěšné a jestli logické argumenty zabraly. Možná čekali, že již v této fázi Hospodin zasáhne a nějak se o ně postará.
- Nevyvlékali se zodpovědnosti – na setkání šli. Správci je tak měli hned na ráně.
21 Řekli jim: Ať Hospodin na vás pohlédne a soudí, protože jste (nás zošklivili) v očích faraona i jeho otroků a dali jste do jejich rukou meč, aby nás zabili.
- h.: naši vůni učinili zápachem; h.: + v očích;
- Byli strašně naštvaní. Ze svého pohledu měli pravdu – dokud Mojžíš s Áronem nepřišli se svými nápady, dalo se žít. Nyní se vše stalo nesnesitelným.
- Kdysi mi vyprávěl jeden pacient, který se svého času stal (nebo uvažoval že se stane) křesťanem. Jeho rozhodnutí ale bylo tak „napůl“: Normálně kouřím tak deset denně. Když se ale rozhodnu kouření zanechat, vše se zhorší a vykouřím za den klidně třicet nebo padesát. Proto je pro mě lépe, když do toho „nevrtám“ a nechávám věci, jak jsou.
- Jde o podobný princip – pokud zůstáváme v ďáblově otroctví, je lépe ho nedráždit požadavky – nepomůže nám to, pouze jsou nám „přitaženy šrouby“.
22 Mojžíš se navrátil k Hospodinu a řekl: Panovníku, proč jsi ublížil tomuto lidu? Proč jenom jsi mě poslal? 23 Od chvíle, kdy jsem přišel k faraonovi, abych mluvil ve tvém jménu, jednal s tímto lidem zle, a vůbec jsi svůj lid nevysvobodil.
- První zmínka o tzv. Mojžíšově zvyku, resp. někde zde se tento zvyk začal utvářet: Při jakékoliv změně situace, při jakýchkoliv komplikacích, Mojžíš okamžitě vyhledává Boží přítomnost a žádá o další instrukce.
- Možná mu k tomu napomohlo to, že situace byla lidskými silami neřešitelná (jako později ještě nesčetněkráte) – co mohl ubohý Mojžíš asi tak vymyslet? Sevřen mezi mlýnskými kameny Hospodina a faraona, oba neústupní. Lid naštvaný.
- Jak Mojžíš Hospodina vyhledal? Zřejmě si našel „skrytý koutek“, modlitební místnost. Musel zjistit, zda tam Nejvyšší bude ochoten za ním chodit. Možná modlitební místo nabídl sám Hospodin.
- Mojžíš přenáší celou složitost a neřešitelnost situace dále – na svého nadřízeného. V ničem ho nešetří, nic nelakuje na růžovo, líčí situaci tak, jak byla.
- A nezastírá, že zhoršení je přímým důsledkem uposlechnutí Božím příkazům.