5. Mojžíšova – kapitola 8

1 Každý příkaz, který ti dnes přikazuji, zachovávejte a plňte, abyste zůstali naživu a rozmnožili se, šli a obsadili zemi, kterou Hospodin odpřisáhl vašim otcům.

• Opět Mojžíš začíná absolutním kvantifikátorem: „každý„. Nelze si vybírat, nelze si „vyzobávat“ příkazy, které mi vyhovují, co se mi líbí, co považuji za podstatné či přijatelné. 
• Příkaz/přikazuji: Není pochyb, v jakém „prostředí“ se pohybujeme. Je zde někdo, kdo přikazuje a tím, kdo má poslouchat, jsme my lidé.
• A přikazující nemá žádné pochybnosti o tom, že má právo rozkazovat, vyžadovat poslušnost. Jde totiž o Jeho lid, Jeho vlastnictví. 
• To samozřejmě neplatí jen pro Izrael – my všichni lidé jsme Jeho stvoření. Stvořitel vyžaduje poslušnost a vydává příkazy.
• Možná s tím lze nesouhlasit, ale to je tak „všechno, co s tím lze dělat“. Tak to zkrátka  je nastaveno. Jsme postaveni do reality, která je, jaká je. Popírat realitu nemá smysl. 
• V jednom filmu se po smrti člověk setkává s Ďáblem a říká mu: Nikdy jsem na tebe nevěřil, nemáš na mě žádné právo. Ďábel se tomu upřímně zasměje. Je totiž úplně jedno, čemu věříme, důležité je, jak to ve skutečnosti je. Popírat realitu nemá smysl, je to hloupost. Bůh je Stvořitel, my stvoření. Tak to je
• Zachovávejte / plňte: dělejte to, co je tam řečeno. Je to vlastně jednoduché, je to vlastně osvobozující.
• Abyste zůstali naživu a rozmnožili se:  Je to pro vás důležité. Neříkám to jen tak, z „plezíru“, protože mi to dělá dobře. Nevymýšlím ty příkazy, jen abych vás „buzeroval“. Toho jsem dalek – má to pro vás velký význam. Respektovat můj „návod k použití života a světa“ je rozumné. 
• Množení se je přirozené. Je to známkou toho, že věci okolo nás jsou v pořádku. Nemnožit se nedává smysl.  Zůstat na živu je naše základní touha a potřeba. Množení se je sice nadstavba, ale bez něho věci také nedávají smysl. K čemu je mi osobní přežití, když jsem poslední generací?
• Je to jako návod ke koupené pračce- nerespektovat jej je sice možné, ale má to pro ten spotřebič fatální důsledky. A i pro tebe jako majitele, protože taková pračka ti neposlouží. Bůh nám dává v Bibli „návod na použití světa a života“
• Nebo jako „návod k přežití při cestě do Afriky“. Jak se chovat, na co si dát pozor, co jíst a co nejíst, jak se chovat a nechovat k místním. Také to lze nerespektovat, kašlat na to: Jíst neumytýma rukama, ukazovat policistům na check-pointu vztyčený prostředníček. Ale takové chování přinese důsledky, se kterými je třeba počítat – v našem příkladu žaludeční potíže či vězení
• Šli a obsadili zemi: to je cílem- Bůh má pro nás připravený pěkný plán, dobrý plán pro náš život. Ale vejít do něho není automatické. Vyžaduje to respektování Jeho pravidel.
• Slovo obsadili ukazuje, že vstoupit do toho plánu není snadné. Obsadit ukazuje na potřebu úsilí, ne-li násilí k naplnění plánu. Je to zvláštní, že vměstnat se do Božího plánu vyžaduje z naší strany přemáhání odporu a obtíží. Ale opět platí – může se nám to nelíbit, ale musíme se s tím smířit.
• Odpřisáhl vašim otcům: nemysleme si, že jsme středem všehomíra. Že se celý vesmír točí jen kvůli nám, že naše osobní spása je středobodem dějin. Nikoliv – jsme součástí dějin, stojíme „na něčích ramenou“. Naše osobní dějiny jsou součástí dějin větších celků – rodin, národů, lidstva,  součástí Božího velkého plánu. 
• Není to naše zásluha, že je nám něco dobrého nabízeno. Je to pouhá milost, že můžeme být něčeho nás přesahujícího součástí

2 Pamatuj na celou cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vedl těchto čtyřicet let pustinou, aby tě pokořil, vyzkoušel a poznal, co je ve tvém srdci, jestli budeš zachovávat jeho příkazy, nebo ne.

• Pamatuj: pořád a pořád se to opakuje – nesmíme zapomínat. Jak to může být vyžadováno? Vždyť zapomínání je fyziologický proces. Každý zapomíná, nelze jinak. Někdy je to dokonce zdravé, je to ochrana před zahlcením paměti, přes špatnými vzpomínkami. Paměť bledne, bolesti odeznívá. Čas hojí rány.  Jak to, že Hospodin pořád a pořád zdůrazňuje, že nesmíme zapomínat? 
• Existují věci, které jsme povinní v paměti udržet. Neudržet je, dovolit, aby vyvanuly, aby vymizely či jen vybledly je fatální chyba. Je to hřích, který v důsledku vede do katastrofy.
• Jak se dá zapomínání zabránit? To je všeobecně známo – známe křivku zapomínání i křivku učení. Je třeba ty věci oživovat, připomínat – potom z paměti nevymizí.
• Nejde jen o naši osobní paměť, ale i o paměť skupinovou, rodinnou, rodovou, národní.  Jsme nejen povinni to udržet v hlavě my sami, ale zajistit, aby to měly v hlavě i naše děti a potomci.
• Možností, jak věci udržet v paměti, je mnoho – o některých už jsme slyšeli v šesté kapitole : např. mluvit o nich při běžných činnostech doma, při vycházení a vcházení, na lůžku i při jídle. Mluvit o nich se svými dětmi. Dávat si upomínky na tělo či kolem sebe. Pomáhat naší slabé paměti. Učit se Bibli nazpaměť
• Může se nám to jevit jako nepodstatný detail, ale je to zásadní. Jde o akt poslušnosti – nedělat to, tedy dovolit, aby tyhle věci vyvanuly,  je neposlušnost.
• A co si tedy máme v paměti  udržovat? Celou cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vedl těchto čtyřicet let pustinou. Co to znamená konkrétně? Pro Židy je to jejich exodus z Egypta a následné události. Pro nás je to podobné – principy vysvobození, vyvedení a cesty s Bohem jsou obecně platné a opakují se u každého věřícího.
• Jde o naše osobní svědectví toho, co Bůh udělal v našem vlastním životě.  Jak se s námi setkal, jak nás vysvobodil z ďáblovy moci a jak s námi pak šel naším životem. 
• Že to nebylo a není jednoduché je patrné z toho, že ta cesta  vedla pustinou.
• Že je to časově náročné vidíme z toho, že to trvalo čtyřicet let
• A máme zde napsán i důvod, proč tohle Hospodin s věřícími dělá: aby tě (nás) pokořil, vyzkoušel a poznal, co je ve tvém srdci, jestli budeš zachovávat jeho příkazy, nebo ne. Jde mu tedy o to, abychom se něco naučili. Přijímá nás takové, jací jsme, ale nechce, abychom takovými zůstali. 
• Věřící i po obrácení a po křtu (průchod Rudým mořem) jsou pyšní (proto potřebujeme pokořit). Pokud si myslíme, že nepotřebujeme pokořit, ještě jsme nic nepochopili.
• Dále věřící potřebují růst, cvičení, trénink. Je třeba nezůstávat stejní, tedy růst ve víře. Proto ty zkoušky (testy). Pouze test odhalí vlastnosti materiálu pod tlake.m
• Zámek vypadá dobře, ale teprve když ho milionkrát zamkneme a odemkneme aniž se pokazí, můžeme říct, že jde o spolehlivý výrobek. Stejně je to i s námi
• V neposlední řadě jde o odhalení skrytých věcí našeho srdce – některé věci se odhalí pouze tlakem. Až pod tlakem se odhalují věci z hloubky našeho srdce. Pokud bychom žili v pohodě, nic nemuseli řešit, žili bychom o sobě v iluzi. Až problémy odhalují, jací skutečně jsme. 
• Proto jsou vojáci a sportovci při tréninku vystavování strádání, hladu, bdění a námaze – až v takových podmínkách se odhalí jejich skutečná kvalita. 
• A rovněž platí, že až ve svobodě se ukáže, zdali opravdu chceme Boha poslouchat, zda s Ním opravdu chceme žít. V otroctví k tomu nemáme prostor, ale ve svobodě se můžeme rozhodnout, zda opravdu chceme „zachovávat jeho příkazy nebo ne“

3 Pokořil tě, nechal tě hladovět, a pak tě krmil manou, kterou jsi neznal a kterou neznali tvoji otcové, aby tě přivedl k poznání, že člověk nežije jenom chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst.

• Pokořil tě – už víme, proč. Naše duše potřebuje být pokořována, jinak se pozvedá v pýše. Bůh jako dobrý rodič svým dětem toto zdravé pokořování poskytuje. Tam, kde je třeba, patologické sebevědomí sráží, tam, kde je třeba naopak nízké sebevědomí pozvedá. Naučit se žít ve zdravé míře pokory a správně postaveného sebevědomí (postaveném na Kristu) je náš velký životní úkol.
• My lidé většinou máme problémy spíše s pýchou – základní pýcha spočívá v tom, že si myslíme, že si vystačíme sami, bez Boha. To je základní a fatální omyl, ze kterého je třeba nás vyvést
• Nechával hladovět a pak krmil manou (tedy zcela novým druhem jídla): zajímavé. Naprosté vytržení ze všeho, co Izraelité znali. Měli mnoho zkušeností s obstaráváním jídla (stejně jako my všichni, to je základní lidská dovednost), byli v tom jistě dobří  (i když jako otroci byli do určité míry „krmeni“ svými majiteli, možná neměli plnou zodpovědnost za svou sebe-obživu). 
• Nicméně v nové realitě svobodného života, ve které teď stáli, jim všechno, co znali, bylo k ničemu. Nic nefungovalo. Neměli žádný recept, jak si zajistit obživu. Poušť v tomto byla beznadějnou destinací. 
• Proč je Hospodin do takové situace přivedl? Jednak šlo o přechodnou fázi. Po dojití do zaslíbené země (což původně nemělo být za tak dlouho, šlo o týdny či měsíce, čtyřicet let rozhodně nebyl první plán) už měli Izraelci „najet“ na běžný režim zemědělských a pastýřských prací, který znali.
• Zatím ale potřebovali pochopit naprostou závislost na svém Zachránci.  
• Může jít i o obraz novorozeného dítěte, které je po určitou dobu naprosto závislé na matce. Chce to čas, než je schopno si potravu obstarávat samo. I člověk po obrácení a po křtu je duchovním novorozenětem, zcela závislým na Otci. Také se mu dostává mimořádné až „rozmazlující“ péče, která je pak postupně zmírňována, odnímána, jak dítě duchovně zraje.
• Zde je zdůvodnění explicitně řečeno: aby tě přivedl k poznání, že člověk nežije jenom chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst. Izrael potřeboval pochopit novou skutečnost. 
• Na první pohled verš moc jasný není: Mana byla jakýsi „chléb“ a pro přežití byla nezbytná. Z Božích úst vycházejí slova a ta by je při životě neudržela. Nebo mana symbolicky vycházela z Božích úst? Nikoliv, z úst vycházejí slova. A Boží slova jsou pro naše přežití důležitější, než chleba.
• Naše vlastní zkušenosti a schopnosti nestačí k tomu, aby nás po obrácení udržely naživu. Potřebujeme ví, než know-how, jak si obstarat potravu – potřebujeme každodenní Boží zaopatření a to NAPŘÍMO. Bez něho bychom nepřežili, zřejmě zvláště v první fázi po obrácení.
• Tohle místo použil Ježíš  při disputaci s ďáblem na poušti, když se jej zlý snažil přesvědčit, aby si zázračně opatřil chleba.
• Ježíš ďáblovi říkal: Pro mě jídlo není nejdůležitější. Důležitější je pro mě dělat Boží vůli. A ta nyní je, abych nejedl. Jestli budu žít nebo ne je v tomto kontextu méně důležité. Stejně o tom, jestli budu žít nebo ne rozhoduje Hospodin – když On bude chtít, abych žil, budu žít i když nebudu jíst. A žít za každou cenu, v neposlušnosti Jeho vůle pro mě nemá cenu. 
• Ještě k pokořování:
  • Tím, kdo pokořuje, je Bůh
  • Tentokrát jako nástroj pokořování použil odnětí jídla a následné krmení
  • Navíc krmením něčím zcela neznámým, neznámou novou potravinou.
  • V čem je to pokořující? V té závislosti. Být na někom závislý je pokořující.
  • Snad i v tom, že nemáš ve své moci svůj jídelníček?
• Je to opravdu pokořující? My konec konců také musíme zajít do obchodu, jinak bychom nepřežili.
• Pokořující je už ta naše tělesnost, závislost na přísunu energie. Kdybych do svého těla pravidelně „nepřikládal“ palivo, zemře. Mohu být jakkoliv duchovní, ale tuto věc pominout nemohu. Jsme vydán na pospas fyzikálním zákonům. To může být pokořující.
• Možná jsme pro anděly trochu nechutní s tím neustálým jezením (a vyměšováním)
• Ježíš také musel jíst.
• Cílem je přivést lidi k poznání, že tělesná stránka není všechno –  nasytit se, zahřát a postarat se o tělesné potřeby je nutné, ale není to vším. Pokud to někdo neví, je na tom bídně.

4 Tvůj plášť se na tobě neobnosil, tvoje nohy neopuchly po těchto čtyřicet let. 

• Po celou dobu cesty pouští se Hospodin o svůj lid pečlivě staral
• Přestože šlo o dlouhou dobu
• Nepřítomnost otoků nohou ukazuje, že netrpěli nějakými nemocemi, nedocházelo k enormnímu vysílení (jako třeba po padesátikilometrovém pochodu). Denní úseky byly přiměřené a doba na odpočinek dostatečná. Bůh dbal na zdravotní stav svých oveček.
• Hospodin  se staral i o věci běžné potřeby. Nedošlo např. k tomu, že by se jim rozpadlo oblečení a neměli je čím nahradit – např. v poušti neměli materiály na ušití nových. Jak to přesně fungovalo, není jasné, ale fungovalo. Možná opravdu byla trvanlivost oděvů nadpřirozeně prodloužená. Nebo si materiál  bylo vždy, kde obstarat.
• Možná jde jen o obrazné vyjádření vyjadřující: Neploužili jste se pouští jako stíny, nemocní a v roztrhaných hadrech. Staral jsem se o vás po zdravotní i materiální stránce.
• I když byla mana jistě ideálně nutričně vyváženou stravou (předpokládám, že ji jedl i dobytek),  stejně toho v poušti potřebovali více. Měli mléčné výrobky a maso, jistě uměli zužitkovat vše z dobytka – ale je možné, že si nějaké potraviny (třeba sůl?) či potřeby dokupovali od okolí (opatřovali si nákupem i věci potřebné pro bohoslužbu, např. kadidlo, olej, drahokamy, dřevo)
• Je vhodné zdůraznit, že o svůj lid pečoval na „bazální“ úrovni – rozhodně je nerozmazloval. Z nebe nepadala mana každý den s jinou příchutí ani kaviár, ani tuny ovoce a zeleniny. Masa neměli dostatek a drůbežího už vůbec ne.
• Necestovali v autech a nebydleli v luxusních přívěsech, nesedávali v křeslech. Bydleli ve stanech a sedávali na zemi.
• Což mimo jiné mělo za důsledek, že byl vychován národ „vyšvihaných“ nomádů, zdatných a zvyklých na nepohodlí. Nic jiného než nepohodlí cestování a pobytu v poušti nová generace nakonec ani neznala. (Když pak dorazili do zaslíbené země museli být v Jiříkově vidění – asi jako ruští vojáci, když při osvobozování Československa  viděli, na jaké životní úrovni žijí u nás lidé ve vesnicích a ve městech). Tito nomádi pak byli pro místní „zhýčkané“ obyvatele měst těžkou hrozbou
• Pokud situaci vztáhneme na nás jako na obrácené křesťany- můžeme očekávat, že Nejvyšší nás bude „opečovávat“, zvláště v první „kojenecké“ fázi našeho křesťanského vývoje. Což ale není zdaleka totéž, co rozmazlovat. Naopak musíme očekávat, že Boží výchova bude přísná, vedoucí nás ke zdatnosti a odolnosti. Křesťanská zralost  se pak projeví snášením nepohodlí, překonáváním překážek, nestěžováním si a odolností ve zkouškách 

5 Věz tedy ve svém srdci, že tak jako člověk vychovává svého syna, tak Hospodin, tvůj Bůh, vychovává tebe.

• Zde je explicitně shrnuto výše řečené. Všechno, cos prožíval,  obtíže i péče o tebe mělo jeden cíl – Boží výchovu
• Jsi Božím dítětem – do této pozice ses dostal a je třeba počítat, že to spolu přináší určitě důsledky. Na jedné straně je to výsada (být adoptován do rodiny vládce vesmíru je jistě pocta všech poct)
• Na druhé straně to přináší ten důsledek, že musíš akceptovat pravidla, která jsou v tvé nové domácnosti zavedena. Byl jsi dítětem „z kanálů“  a byl jsi vzat a přiveden do dobré rodiny. To má zajisté obrovské výhody – především tedy laskavé milující prostředí. 
• Na druhé straně musíš akceptovat, že v této nové domácnosti se ráno vstává, čistí se zuby a odchází se do školy. V kanále jsi sice hladověl, žil ve špíně a bojoval o přežití, ale spát jsi mohl, jak dlouho jsi chtěl. Byl jsi  svým pánem
• To, že tvá nová rodina je láskyplná a milující vůbec neznamená, že tam budeš rozmazlován. Naopak – protože tvůj nový otec chce, aby z tebe něco bylo, nenechá tě zahálet
• Bůh tě přijal takového, jakýs zrovna byl. Ale rozhodně nedovolí, abys takových zůstal

6 Zachovávej příkazy Hospodina, svého Boha, abys chodil po jeho cestách a bál se ho.

• Pravidla tvé nové rodiny se zkrátka zachovávat musejí.
• Tvůj nový otec nastavil pro svou domácnost pravidla/příkazy  a velmi striktně vyžaduje, aby byla dodržována.
• Chodit po jeho cestách znamená žít jako On, snažit se Jej napodobovat. (Chození po cestách znamená způsob života). Bůh očekává, že budeme následovat jeho způsob života
• Bát se ho pak znamená mít k němu respekt a snažit se jeho příkazy a způsob života následovat se vší vážností. Není to legrace, není to jen „jako“. Je třeba to brát vážně a doopravdy se snažit

7 Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, tě přivádí do dobré země, země s potoky plných vody, s prameny a se zřídly vyvěrajícími v údolích a horách,

• Jnom ti chci motivačně připomenout, že to všechno, co teď v té nové rodině zažíváš a podstupuješ má dobré vyústění, dobrý cíl. Není to nějaká samoúčelná šikana
• Cje, aby tvůj život měl dobré vyústění, aby to s tebou dobře dopadlo. Aby se z tvého života stalo něco dobrého a krásného. Aby tvůj život k něčemu byl. 
• Ale aby tvůj konec byl dobrý, vyžaduje, vývdrž. 
• Nic totiž není samozřejmé a automatické. To, žes byl vytažen z kanálu a adoptován do Boží rodiny je teprve začátek Božího jednání s tebou. Ta nová úzká a náročná cesta tě teprve čeká
• (Bůh nejprve „prolézal kanály“, aby nás našel (respektive Jeho Syn prolézal kanály).  Pak nás z nich vytrhl . Přivedl nás domů. „Nahnal“ nás do koupelny k očistě. Dal nám nové čisté oblečení. Zajistil nám plnoprávné  místo v rodině a u stolu. Získali jsme nové sourozence a můžeme žít v milujícím prostředí.
• V tomto podobenství jde samozřejmě o  Ježíšovo hledání ztracených, očištění od hříchů jeho krví, křest, místo v církvi a u stolu Večeře Beránkovy
• Voda v zaslíbené zemi je symbolem života, Ducha svatého, svěžesti a obnovování. Známkou přívětivosti – voda všude, na horách i v údolích, plné potoky. To je opravdu radostné prostředí.

8 do země pšenice a ječmene, révy, fíkovníků a granátovníků, do země olivových hájů, oleje a medu,

• Pšenice a ječmen jsou  základní potraviny. Chleba je základ. Když je chleba, není hlad, říkávali vězni v padesátých letech.
• Réva– to už je nadstandard. Víno je pro radost, pro klidné chvíle, pro oslavy.  Život není jen práce, ale také radost, opadnutí stresu, společenství.
• Fíky, granátová jablka – mlsky, dobroty, pochutiny, sladkosti. Stejně jako med
• Olivy, olej – vylepšení jídla, dobré jídlo, nejen chleba. 

9 do země, kde nebudeš jíst pokrm v chudobě, kde nebudeš mít ničeho nedostatek, do země, jejíž kameny obsahují železo a z jejíchž hor můžeš těžit měď.

• Ta země je tak bohatá, tak zavlažovaná, tak vyváženého podnebí, že prakticky nepřichází v úvahu tam žít chudě. Normálně země klade odpor naší snaze se uživit, ale zde toto pravidlo bude oslabené. Pracovat se musí, ale nenadřeš se tak hrozně.
• A je pomýšleno i na ostatní věci: na to, že budeš potřebovat kovy pro nástroje a jinou nadstavbu
• Nechci, abyste žili v době kamenné, myslím i na váš technologický rozvoj

Srv. zásoby ropy zaslíbené pro Zebulóna a Isachara v Dt 33,19: Svolají národy na horu, tam budou obětovat spravedlivé oběti, neboť budou sát hojnost moří, poklady skryté v písku. Izrael má nyní dostatek ropy a zemního plynu.

• Což vyžaduje specialisty, např. horníky, těžaře, know-how. Bůh tedy počítá s tím, že ne všichni musejí nutně být jen zemědělci

10 Až se najíš a nasytíš, dobrořeč Hospodinu, svému Bohu, za tu dobrou zemi, kterou ti dal.

• Jde o univerzální poučku či pravidlo. Je pochopitelné, že v první fázi si budeš užívat těch dobrých věcí. Po pobytu na poušti chápu, že budeš nadšený ze všech těch možností, které ti nová země nabízí.  Z možnosti se osprchovat, vyspat v měkké posteli a utrhnout si šťavnaté ovoce.  

Je to jako, když se ubytuješ v luxusním hotelu - ty švédské stoly, měkké povlečení, úslušný personál, luxus, vířivka, wellness, župan a pantofle. Je třeba všechno vyzkoušet a prozkoumat. Ale po několika dnech či týdnech, když to první okouzlení z nových věcí odezní, je třeba se zamyslet. Jak jsem se sem vlastně dostal? Kdo to platí? Jak to, že si já „obyčejný kluk z vesnice“ něco takového můžu vůbec dovolit? 

• Ty dobré věci se pro nás  nesmějí stát hodnotou samy o sobě. Nesmějí nás pohltit a nesmějí překrýt naše povědomí o jejich poskytovateli
• Je zlé, když někoho dobré věci světa pohltí a stanou se mu samy o sobě smyslem. Běda, když přestaneš přemýšlet o věcech „vyšších“
• Většina lidí  konzumuje dary zapomínajíce na dárce. 
• Vše dobré na tomto světě je darem – zdraví, jídlo, pití, víno, vztahy, práce, manželství, sex, děti, přátelé, zábava, sport. Není hříchem to  dobré přijímat, ba si to užívat. 
• Ale je naprosto fatální při tom užívání zapomenout na dárce a na vděčnost Jemu
• Dobrořeč – to je ta vděčnost. Dobře mluvit o Hospodinu. Proč o Něm? Protože On ti tyhle všechny dobré věci daroval. 
• Nvděk je hrozná vlastnost. Není hříchem mít se dobře, ale nebýt za to vděčný je katastrofou.
• V naší situaci je naléhavost těchto slov umocněna tím, že se máme velmi dobře. Naše životní úroveň je enormně vysoká. Každý z Čehů dnes žije lépe, než dříve žili  králové
• Hospodin nebude soudit „Západ“ že máme vysokou životní úroveň. Za to, že zapomněl na dárce a na vděčnost ale ano.

11 Měj se na pozoru, abys nezapomněl na Hospodina, svého Boha, a nepřestal zachovávat jeho příkazy, nařízení a ustanovení, která ti dnes dávám.

• Až se nasytíš a začneš se mít dobře, nastane kritické období pro tvou víru a poslušnost. Pro náš vztah
• To je ostatně asi univerzální – když se člověk vyhrabe z nejhoršího, případně když jsou naplněny jeho touhy, nastává po určité době kritická fáze.
• A právě tehdy nastane chvíle, kdy začne být zvláště důležité si hlídat to „zapomínání“, o kterém jsme mluvili před chvílí.
• Rozlišují se příkazy, nařízení a ustanovení. Porozumět přesně rozdílům by jistě vyžadovalo znalost  hebrejštiny.
• Z českého překladu lze chápat takto: příkaz znamená –  tohle dělej nebo nedělej; nařízení je skoro totéž – takhle jsem to nařídil, takhle se to bude dělat. Ustanovení znamená –  takhle jsem to nastavil, že je to správně. Přesněji nuance bez hebrejštiny neodliším. 

12 – 14 Jinak se najíš a nasytíš, postavíš si hezké domy a zabydlíš se, rozmnoží se tvůj skot a brav, přibude ti stříbra a zlata a všeho budeš mít hodně, ale tvé srdce se potom pozdvihne a zapomeneš na Hospodina, svého Boha, – který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví,

• Opět je v tom přítomna znalost nás lidí. Takhle to skutečně funguje: nasytíš se, je ti fajn. Žiješ si dobře, máš pěkný byt či dům, teplou vodu, doma teplo, útulno, čisto. Firma šlape, přestáváš řešit peníze,  nakupuješ bez omezení, co tě napadne. 
• Všeho máš dost – nedostatek už ti nic neříká. 
• Říkáš si – kdo je Bůh? Koho Hospodin zajímá?
• Na to špatné předtím se rychle zapomíná. V jakém „srabu“ jsi byl a kdo tě z něho vytáhl. To se snadno vytěsní. Ale nesmíme to vytěsnit. Za žádnou cenu.
• Židovské svátky připomínají „většinou nějaké putování národa pouští“. Znovu a znovu je třeba si připomínat, jak zle jsme na tom byli.
• I my NZ věřící si máme připomínat, z jak bídných okolností jsme byli zachránění. V jaké situaci jsme žili, než jsme se setkali s Kristem.

 

15 který tě vodil velkou a obávanou pustinou, krajinou ohnivých hadů a štírů, vyprahlou zemí, kde není voda, který ti vyvedl vodu z tvrdé skály

• Toto vodění pustinou, vyprahlou bezvodou zemí  je obrazem křesťanského života po obrácení. I život křesťana dokáže být zatraceně obtížný, podobný cestě pustinou. Tedy úmorný, ubíjející, stejnotvárný, depresivní. Bez nových podnětů. Pouští se plahočíš, nejde o cestu zahradou s občasnou koupelí v bystřině. 
• Opravdu je takto charakterizován život Izraelitů po záchraně z Egypta, potažmo náš život po záchraně pro Krista? Nepochybně. Bůh nov život v nejmenším nemaluje na růžovo. Netvrdí, že to nebyla pustina. 
• Dokonce Mojžíš hovoří o krajině ohnivých hadů a štírů – takto tedy charakterizuje prostředí, ve kterém se pohyboval jeho zachráněný lid? Tedy jako prostředí velmi nebezpečné, kde musíš dávat pozor na každý krok, jinak utrpíš smrtelné nebo přinejmenším velmi bolestivé zranění od nepřátelských živočichů? Nový život jako chůze v minovém poli? Opatrnost při každém životním rozhodnutí?
• Pro NZ věřící může jít o připomenutí permanentní hrozby od ďábla a démonů. Kráčet životem suverénně, sebejistě, nedívat se napravo nalevo může skončit fatálním úrazem.
• Hospodin tě takovou krajinou dokonce vodil – tedy On tě tam přivedl a on tě po ní vodí. Nemá tendenci tě odtamtud co nejrychleji dostat do zaslíbené země.
• Vodí je po poušti „samoúčelně“ (ale dále uvidíme, že samoúčelné to nebylo) – ve skutečnosti primární Božím plánem bylo dosáhnutí zaslíbené země během krátkého času. Nebýt jejich neposlušnosti, mohli si „hovět na nivách“ mnohem mnohem dříve.
• Náročné putování bylo nutné – nutné k přetvoření charakteru těch zachráněných. Takoví, jací byli, nebyli „hodni“, nebylo možné je uvést do odpočinku. To by je zničilo, neboť by okamžitě na svého Zachránce zapomněli
• Vlastně by ani nebyli schopni si tu zaslíbenou zemi převzít od jejich obyvatel, podmanit si ji. Na to byli příliš otročtí, příliš zbabělí, nenavyklí bojovat, táhnout za jeden provaz, spolupracovat. Byli navyklí na dozor, na péči, na to, že se o ně někdo postará a řekne jim, co mají dělat.
• Co nám to říká o nás křesťanech? Také musíme být po obrácení voděni po poušti v nepříznivých podmínkách? V zásadě ano – ale doba pobytu na poušti se u nás může lišit  podle toho, jak ochotně se učíme, jak rychle jsme ochotni postupovat. Někdy může být uveden do boje už za rok, někdo se k tomu dopracuje až za deset let.
• Zaslíbenou zemí je pro křesťany zajisté ráj, Nový Jeruzalém, nebeské království, kde budeme s Bohem. Ale okoušet ochutnávku zaslíbené země  můžeme částečně už tady a teď, jsme-li schopni spočinout v tom, že konání Boží vůle je pro nás dokonalým chlebem ceněným nade všechno.
• Náš „předskokan“ Ježíš to názorně ukazuje na svém životě – na jedné straně byl celý život „dokonale šťasten“, protože v každou chvíli dokonale dělal to, co po něm Otec chtěl; na druhé straně víme, že toto jeho „dokonalé štěstí“ nespočívalo ve snadném životě, ale v životě „zatraceně náročném“  životě plném problémů a utrpení.
• V tom je Ježíš dokonalým obrazem našeho života – toho mixu „pokoje“ (jsem spasen, mám odpuštěné hříchy, mám Otce v nebesích, který se o mě stará) a věčného boje a nespokojenosti (těch starostí a trápení všude, to neustálé hledání, abych se držel Boží linie pro můj život)
• Již v závěru tohoto verše je ale uvedeno, že Bůh vyvedl pro jejich (náš) život z tvrdé skály vodu -tedy i do těžkých reálií dle potřeby zasahuje v náš prospěch.
• Poušť alespoň na nějakou dobu přestává být pouští. Vody je dostatek, poušť se mění v oázu. Lid může spočinout. Může se přestat strachovat, co s ním bude, kdy konečně narazí na nějaké osvěžení, jak přežije. I my máme v těžkých životech taková místa osvěžení, kdy Bůh v náš prospěch mimořádným způsobem zasahuje.

16 který tě v pustině krmil manou, kterou neznali tvoji otcové, aby tě pokořil a vyzkoušel a nakonec ti prokázal dobro

• Jsme tedy zachráněni, převedeni přes moře, ale v poušti. 
• Nejde o dovolenou, ale bazálně postaráno o nás je.
• Že je postaráno o vodu, to již víme. Ale bylo postaráno i po potravu.
• Je o nás postaráno každodenně a nadpřirozeně.  To je stále stejné – přes všechny naše schopnosti nejsme schopni bez Boží podpory se o sebe postarat. Vždyť k čemu by nám byly naše schopnosti, kdyby třeba nepršelo.
• Modlíme se o chléb náš vezdejší/každodenní.
• Mana je zvláštní: jde o jednoduchou stravu,  jakýsi chleba nebo rýži. Nutričně jistě vyvážená, ale obyčejná – Izraelcům nebyl každého rána prostírán švédský stůl.
• Pokud vezmeme v potaz to, že každodenním chlebem křesťanů je Boží slovo, ukazuje nám to, že každodenní sycení Biblí je zásadní pro naše přežití, pro duchovní výživu (nutrici).
• Ale také to ukazuje, že nemůžeme očekávat, že při každodenním čtení Bible budeme vždy prožívat euforii. Ano, je to podmínka pro náš život a růst, nemusí to ale vždy být „gurmánské hody“.
• Znovu: co je vlastně na maně pokořujícího? – to, že jíme něco naprosto neznámého, nového? Že se nejsme schopni se postarat a jsme závislí na péči druhého? Že je to stále stejné jídlo? Že ji musíme potupně sbírat ze země?
• Vyzkoušel – v čem je jezení many zkouškou, testem? Zřejmě nejde jen o tu manu, ale o celý pobyt v poušti. Mana byla jen jedním z prvků testu. Putování pouští je obrazem obtížných životních okolností. Ty jsou vždy pokořující a zároveň jsou  zkouškou. Zda obstojíš, tedy neselžeš pod tlakem. Bez tlaku se věci neodhalují. Bez zkoušek se skrytosti našeho srdce (charakteru) neodhalí.
• Nakonec ti prokázal dobro – to je konečný cíl toho všeho. Zkoušky jsou nutné, ale je to jen cesta k cíli. Cílem je naše dobro. Ale nelze dosáhnout konečného dobra bez obtíží na cestě, bez zkoušek.
• Spása není automatická. Zkoušky mj. ukazují, jestli o to závěrečné dobro stojíš. Cesta životem může, ale nemusí být zakončená happyendem. 
• Není to tak, že se člověk narodí a je automaticky předurčen k dobrému finále. Čeká ho náročný život, jehož cílem je setkání s Kristem. Buď to setkání mine nebo k němu dojde. Milostí je, že Bůh život každého směřuje tak, aby k tomuto zásadnímu setkání mohlo dojít.

17 a řekneš si v srdci: Tento majetek jsem si získal svou mocí a silou své ruky!

• Když Bůh ještě zde na zemi prokazuje člověku dobro, vede to; může to vést; téměř nevyhnutelně to vede k tomu, že si člověk začne myslet, že za svými úspěchy stojí sám.
• Svými schopnostmi, případně nasazením či čímkoliv jiným.
• To ale nikdy není pravda, nemůže to být pravda, neboť schopnosti i okolnosti jsou od Boha. Kdyby se člověk narodil do jiných okolností a/nebo byl méně obdarován, přes veškerou snahu, by si „ani neškrtl“

18 Pamatuj tehdy na Hospodina, svého Boha, že on ti dává moc získat majetek, aby naplnil svou smlouvu, kterou odpřisáhl tvým otcům, jak je tomu dnes.  

• Nežij tedy v iluzi – pokud jsi něčeho dosáhl, je to proto, že to pro tebe udělal Bůh.
• A důležité také je, že On nedělá (pouze) kvůli tobě (nějakou roli v Jeho rozhodování hraješ), ale kvůli smlouvám s tvými předky
• To je velká rána pro naše sebevědomí¹. Bůh nám to ale řídká jasně: Není to o tobě, ale dělám to kvůli tvému věřícímu pradědečkovi. On je důvodem, proč se tebou zabývám. 
• A to dělám i kvůli svému Synu
• Dozvědět se tyto skutečnosti je pokořující, ale zdravé. Člověk je tak vyváděn jednak z pýchy, jednak ze soběstřednosti.
• Může to být zároveň osvobozující: nemusíme se brát tak vážně a určitým způsobem se můžeme uvolnit. Ne všechno je závislé na naší snaze či úsilí.

• Jen na okraj: Koncept odpřísáhnuté smlouvy, která se pak vztahuje na další pokolení, je zvláštní
• Hospodin se kdysi komusi² k něčemu „neuváženě“ zavázal a všichni, celé generace z toho pak těží.
• Celé dějiny spásy jsou postavené na tom, že se Hospodin kdysi smluvně zavázal – a jediným cílem každého člověka od té doby je nějakým způsobem se do této smlouvy „dostat“, vpáčit, vmezeřit.
• Je to snadné i těžké zároveň: Na jedné straně je to až trapně jednoduché, na druhé straně je to pro naše ega nesmírně těžké.
• Nežijeme ve vzduchoprázdnu, celý vesmír se netočí kolem naší osobní spásy.

19 I stane se, když opravdu zapomeneš na Hospodina, svého Boha, půjdeš za jinými bohy, budeš jim sloužit a klanět se jim, varuji vás dnes, že jistě zahynete. 

• Bůh se znovu vrací k k možnosti, že poté, co se naše situace stabilizuje, zapomeneme na dárce. Pro dary zapomeneme na dárce
• A zapomenutí na Boha nutně následně vede k tomu, že se přestanete řídit jeho pokyny. A to je samo o sobě zničující: Nedodržování „pravidel pro používání světa“ vede k tomu, že svět se kazí, nefunguje, jak má. Ignorování návodu k užívání vede ke zničení výrobku. 
• A se zapomínáním na Boha je nutně dříve nebo později spojeno uctívání jiných bohů.
• Jde o pravidlo: Člověk je totiž stvořen tak, že bez boha být nemůže.
• Pravého Boha vždy něco nahradí. Často Boha nahradím já sám, sám se stanu svým bohem.

20 Jako národy, které Hospodin před vámi vyhubil, tak zahynete, za to, že jste neuposlechli Hospodina, svého Boha

• Nebyli byste první, koho to potkalo. Nezapomínejte na precedens, který máte na očích – jak to dopadlo s lidmi/národy, které tímto cyklem zapomenutí a ignorování Hospodina prošly.
• Důsledky jsou fatální – Boží odmítnutí, Boží trest rezultující ve zničení. V úplné zničení, destrukci, extinkci.
• Vy jste se dokonce stali nástrojem tohoto Božího trestu, takže to máte z první ruky. Máte stále před očima, kam až může vést, když národ na Hospodina zapomene. – k jakému úpadku, k jak hrozným koncům.

.

,

1. např. v komediálním seriálu Osada si spisovatelka myslela, že napsala úspěšnou knížku, po které se jen zaprášilo. Celý náklad ale ve skutečnosti tajně skoupil bohatý podnikatel, který jí chtěl udělat radost. ↩︎
2. Abrahamovi ve staré smlouvě, Ježíši v nové ↩︎