5. Mojžíšova – kapitola 9

1 Slyš, Izraeli, teď projdeš Jordánem, abys šel obsadit národy větší a mocnější než jsi ty, města velká a opevněná až k nebesům. 

• Jde o závěrečnou řeč před vyjitím. Vše, co prožili doposud, byla příprava, čekání. Nyní to doopravdy začne. Teprve nyní začnou dělat to, k čemu jsou povolání.
• Zatím byli vychováváni a čekali.
• Život křesťanů je je obojím- čekáním, přípravou i bojem. Je dobré, když víme, co je naším úkolem a cílem. Jakou zaslíbenou zemi „máme zabrat“
• Když to víme, když jsme si jisti, že se pohybujeme v linii Boží vůle, vydržíme všechno. Když navíc ještě vidíme výsledky a zažijeme nějaká vítězství, je to úžasné. Stále trénovat bez možnosti naučené uplatnit se omrzí.
• Náš boj nyní je ofenzivní. Doposud jsme se bránili, bojovali s pokušením, nyní dáváme Zlému „na frak“.
• Mojžíš varuje předem – nastávající boj nebude maličkostí. Nepřítel je „pořádný“. Problémy vypadají hrozivě až neřešitelně.

Námořníci, kteří důvěřují svému kapitánovi, vydrží všechno. Jsou odolní a neporazitelní.

2 Potomci Anákovců jsou lidem velkým a vysokým; víš přece a slyšel jsi říkat: Kdo se může postavit proti synům Anákovým? 

• Vězte tedy, že vás nečekají lehké věci – města jsou opevněná a nepřátelé velicí a velmi silní. Obecně se má za to, že jsou neporazitelní.
• Ani nás při boji na Boží straně nečeká nic jednoduchého. Na rozdíl od Izraelců sice nebojujeme „proti tělu a krvi“, tedy proti lidem; nezáleží tedy na svalech. Ale boj je to také, byť duchovní. Ďábel a jeho armáda jsou silní, určitě silnější než my. Co s tím?

3 Věz tedy dnes, že Hospodin, tvůj Bůh, ten, který prochází před tebou, je oheň stravující. On je vyhladí, on je před tebou pokoří. Podrobíš si je a rychle je vyhubíš, tak jak ti Hospodin řekl.

• Jedinou rozumnou reakcí je připomenout si, v jaké armádě bojuješ, kdo je na tvé straně,  
• Hospodin není jen velitelem, on je také spolubojovníkem. Je v boji s tebou, ba dokonce jde před tebou. Prochází bitevním polem v prvním sledu, ty až ve druhém. On zachytí a zničí to největší nebezpečí.
• Je jako tank, za kterým se v útoku skrýváš. Jako ničivá dělostřelecká příprava, která ti čistí cestu. Ty jsi pořád v boji, ale můžeš si být mnohem jistější, mnohem klidnější
• To On je vyhladí a pokoří, ty pouze „slízneš smetanu“, dokončíš, co je třeba (podrobíš a vyhubíš).
• „Dělba práce“ je zajímavá – něco na tebe zbude, ne, že ne. V zásadě by Hospodin mohl udělat vše a ty bys už k řešení neměla vůbec nic. Tak to ale nefunguje.
• Stejně to funguje v duchovním boji, ve kterém stojí NZ věřící. Hospodin boj připraví, my jej můžeme dokončit.
• Je to jako když tě otec učí lovu: Pomůže ti zvěř vystopovat, vyčerpá ji nebo zraní a tobě „dopřeje“, abys zvíře dorazil. Ty, jako dítě se tím mnohému naučíš. 
• Vše se to odehraje rychle. Nepůjde o vleklou zákopovou válku, ale o blitzkrieg. Projedeš nepřítelem jako nůž máslem. Když se ofenzíva zasekne, něco není v pořádku.
• Církev v naší zemi je ale „zaseklá“ na svých pozicích již po desetiletí. Čím to je? Proč místo ofenzívy „horko těžko“ hájíme svoje pozice? (2023). Doba přípravy v poušti ještě nebyla dostatečná? Kdy nastane čas vyjít?

4 Až je Hospodin, tvůj Bůh, před tebou vypudí, neříkej si v srdci: Pro mou spravedlnost mě Hospodin přivedl, abych obsadil tuto zemi. Pro ničemnost těchto národů je Hospodin před tebou vyhání.

• Ať se v životě dočkáme jakýchkoliv vítězství, je zde ihned připraveno naléhavé varování.
• Vítězství totiž automaticky znamená svod – svod k tomu, aby sis začal myslet, že tvé vítězství souvis s tvou spravedlností (že jsi dobrým člověkem, kterého Bůh přijal).
• Tohle je třeba mít na paměti. A to nejen když jsi premiérem státu Izrael a zvítězíš v nějaké válce – ať tě ani nenapadne si myslet, že to bylo kvůli tvé spravedlnosti.
• Když jsi křesťanem a jsou vyslyšeny tvé modlitby, když ti začne růst sbor, když se dožiješ probuzení, začneš být v pokušení myslet si, že to bylo kvůli tomu, jaký jsi nebo co jsi dělal. Třeba že jsi se správně a dostatečně modlil.
• Viděl jsem to nesčetněkráte: když jsi účastníkem nějakého Božího jednání, nedá ti to a začneš si myslet, že na tom máš nějakou zásluhu, žes něco dělal dobře. I ti sebepokornější služebníci měli problém se tomuto pokušení ubránit.
• Skutečnost je ale odlišná: Bůh jednal proto, že se jednat rozhodl. Že si k tomu použil zrovna tebe, je víceméně koincidence. (A je to hlavně obrovská milost – dostat šanci se zapojit do Božího díla je milostí, nikdy zásluhou¹).
• Pokud se nám dostane té milosti, že zažijeme Boží jednání, nesmíme toto nikdy pustit ze zřetele.
• Dožiju-li se v naší zemi nějakého výraznějšího  Božího jednání (psáno 2023), chtěl bych si tohle udržet v mysli. Kéž se mi to podaří (a kéž Boží jednání uvidím).

• Jaký je tedy důvod k Božímu jednání? Proč tě Nejvyšší hodlá v boji s místními národy podporovat ? Poněvadž přetekl pohár Boží trpělivosti. Bůh již čekal na jejich pokání příliš dlouho. Jejich nekajícnou zpupnost, hříšnost, krutost, obětování vlastních dětí, všeobecnou zvrácenost již nadále nebyl ochoten tolerovat.
• V každém případě jde o vážné varování pro každého: Boží trpělivost je velká, ne však nekonečná. Dveře k záchraně jsou stále a pro každého otevřené. Jednou se ale zavřou a nastoupí soud.

• Napadá mě, co tak hrozného mohly místní národy dělat, že je potkal tak nekompromisní trest? Co když žily jako my, tedy vcelku „normálně“. Zřejmě byly opravdu extrémně zvrácené a žily ďábelsky, ale co když ne? A jak jsme na tom my? Co když se Bůh rozhodne uvalit nám na hlavu hříchy naše?
• Třeba všechny nenarozené děti obětované na oltáři zahraničních dovolených a nových aut? Nezasloužíme si za to vymřít / být vyhubeni?  Pane, buď milostiv naší zemi.

7 Vzpomeň si a nezapomeň, jak jsi v pustině podněcoval Hospodina, svého Boha, ke hněvu. Ode dne, kdy jsi vyšel z egyptské země, až do svého příchodu na toto místo, jste se vůči Hospodinu vzpírali. 

• Jen pro pořádek, kdyby tě přece jen napadlo si myslet, že jsem s tebou kvůli tvým kvalitám nebo zásluhám.
• Moc dobrého jsem si s tebou, můj lide neužil. Jak vypadalo naše soužití? O čem by náš vztah? O neustálé provokaci z tvé strany. Permanentně jsi mě provokoval, zkoušel mě naštvat. Dělal jsi věci, o kterých jsi věděl, že je nesnáším. Takové soužití vyčerpá. Snášel jsem to, někdy přecházel, někdy korigoval.
• Místo příjemného soužití permanentní boj. Kdo se svými dětmi prožil jejich tzv. období vzdoru, ví, jak vyčerpávající to je. Nic není dobře, neexistuje možnost domluvy. Jdeme ven. Ne. Tak zůstaneme doma. Ne. A řev, zuření, vztek. Domluva nepomůže, trest nepomůže, důslednost nepomůže, ústupky nepomůžou; nic nepomůže. Sebelepší rodič s tím nic nenadělá. Z příjemného dne se stává noční můra. A úplně zbytečně.
• Dítě z období vzdoru poměrně rychle vyroste, ale Izraelci z něho nevyrostli nikdy. Ať Hospodin udělal cokoliv, lid se vzpíral. „Remcal“, protestoval, „mrčel“, odmlouval. Nikdy nebyl spokojený. K čemu je takový vztah? K čemu je takové manželství? Mít partnera, kterému se nezavděčíš. Nikdy tě nepochválí, neocení, nikdy není vstřícný. Jen mrčí a nadává.
• Jak víme z Ez 16 Bůh vnímá svůj lid jako „Popelku“, kterou „vytáhl z hnoje“, umyl ji a udělal z ní princeznu. Ale ona pouze a pouze mrčí. Předtím byla prostitutkou, teď je královnou – ale pouze protestuje a provokuje.
• Bůh toto připomíná, aby jeho lid nezapomínal, že to, že se nyní s nimi Bůh chystá táhnout do války, není jejich zásluhou. Bylo by dobré, kdyby po tom všem stěžování si a provokacích měl trochu soudnosti a hned se nenaparoval, jakého dosáhl vítězství.

8 Na Chorébu jste podnítili Hospodina ke hněvu, takže se na vás Hospodin rozhněval a chtěl vás vyhladit. 

• Několikrát jste své provokace dovedli na samou hranu sebezničení. Málo chybělo a Hospodin vás opustil. A opustit znamená vyhubit.  

9 Když jsem vystoupil na horu, abych přijal kamenné desky, desky smlouvy, kterou s vámi Hospodin uzavřel, pobyl jsem na hoře čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Nejedl jsem chléb a nepil jsem vodu.

• Jen vám připomínám, co se tenkrát odehrálo. Já jsem se vzdálil a po vás se nechtělo nic jiného, než abyste na mě dole počkali.
• Věděl Mojžíš, jak dlouhou dobu na hoře stráví?  Domnívám se, že spíše ne. Kdyby lidu řekl – budu teď přes měsíc pryč, vydrželi by čekat. Bez jasného ohraničení na ně ale 40 dní bylo mnoho.
• Byl čtyřicetidenní pobyt v Boží přítomnosti od začátku plánovaný? Nebo se Bůh s Mojžíšem „zapovídal“? Rozhovor byl lepší, než čekali? Bylo jim spolu dobře, nemohli se vzájemné přítomnosti nabažit? Povídali si a povídali, až zapomněli na jídlo?
• Nebylo to od Hospodina² a od Mojžíše necitlivé, neempatické? Nemohlo je napadnout, že pro ty dole to bude problém? Boha to samozřejmě „trklo“, ale z Jeho strany šlo nepochybně o zkoušku.
• Čtyřicet dní je sice dlouho, na druhé straně nešlo o žádnou hrůzu – lid „dole“ se zase tak špatně neměl: Jídlo měli, do práce chodili, sex měli, žili normálně, jen se nad nimi trochu blýskalo.

10 Hospodin mi dal dvě kamenné desky popsané Božím prstem a na nich byla všechna slova, která k vám Hospodin na hoře promluvil z ohně v den shromáždění. 

• Dostal jsem to písemně. A zapsáno na trvanlivém nosiči. (Trvanlivost kamene je více než dostačující ve srovnání s lidskými dějinami či dokonce s pouhým lidským životem). 
• Jak ty desky vlastně byly velké? Tradičně je Mojžíš zobrazován s poměrně velkými kusy kamenných desek, které musely mít váhu mnoha kilogramů. Záleží na tom, jak drobným nebo velkým písmem Ježíš (Bůh) psal a o jak tlusté kusy kamene. Např. na břidličné tabulky se běžně psalo ještě do dvacátého století. Ty se dají vyštípat na poměrně tenké a lehké listy.
• Záleží nejen na velikosti písma, ale i na technologii zápisu. Božím prstem zřejmě neznamená vypalování do kamenem laserovým paprskem vycházejícím ze špičky Božího ukazováku, ale „vlastní rukou“, vlastnoručně. Jestli Bůh pouze psal na hladký kámen nebo slova vyrýval, nevíme.
• Že šlo o „obyčejný“ kámen a ne nějaký speciální materiál je zjevné z toho, že Mojžíš desky hozením na zem rozbil.
• Záleží také na tom, jakou verzi Desatera Bůh zaznamenal. Jestli pouze nejstručnější nebo i s doplňujícími „poznámkami“.
• Bůh / Ježíš věci nejprve řekl a pak je Mojžíšovi předal i zaznamenané i písemně. To je běžný postup i při všech lidských jednáních.
• Bůh ví, jak klamavá dokáže být naše paměť. Nebýt desek a Tóry, již druhá generace by měla velmi zkreslené informace o tom, co se na hoře vlastně odehrálo. Jakkoliv byla Boží promluva působivá a spektakulární, vše je lépe mít černé na bílém.

5 I stalo se, že po čtyřiceti dnech a čtyřiceti nocích mi Hospodin dal dvě kamenné desky, desky smlouvy. 

• Co na hoře po celou dobu dělali, zůstává skryto.
• Mojžíš zmiňuje i noci – možná ani nespal? Jejich rozhovor byl tak intenzivní? Bylo jim spolu tak dobře? Dost možná.
• Nebo informací ke sdělení bylo tak mnoho? Informací, které Mojžíš zapsal do Tóry, je poměrně hodně, ale na čtyřicet dní předávání jich přece jen není. Nebo ano? Vysvětlit všechny detaily a smysl Stanu setkávání a smyslu bohoslužby studují ortodoxní na plný úvazek po celý život.
• Jak jsem již zmiňoval, přejal jsem názor Ashera Intratera, že Mojžíš na hoře rokoval s Ježíšem. Takové setkání je pro nás mnohem představitelnější a může např. vysvětlovat, proč vše trvalo tak dlouho.
• Možná diskutovali  každý bod předkládaného Zákona, možná rozebírali detaily, Mojžíš se doptával a doptával.
• Možná dokonce „smlouvali“? To nejspíše ne – Mojžíš nebyl v pozici někoho, kdo si může „diktovat“ podmínky.

12 Hospodin mi řekl: Vstaň a rychle odsud sestup, protože tvůj lid, který jsi vyvedl z Egypta, propadl zvrácenosti. Rychle se odvrátili od cesty, kterou jsem jim přikázal, a udělali si litou modlu.

• Během hovoru nastala kritická situace. Mojžíš by o ní ani nevěděl, o tom, co se děje dole, neměl přehled..
• Hospodin / Ježíš ho proto upozorňuje.
• Slovo „vstaň“ ukazuje na to, že „spolu“ seděli 
• „Rrychle“ ukazuje na časovou tíseň. Proč Bůh neupozornil Mojžíše včas? Proč mu již před dvěma dny: Dole se schyluje k maléru, jdi to tam trochu uklidnit.
• Načasování samozřejmě nebylo špatné, Bůh chyby nedělá. Bůh z nějakých důvodů Mojžíše posílá dolů až ve chvíli, kdy už bylo tele na světě. Určitě přitom předcházelo období vzpoury, diskuzí, dohadování. Áron vzpouru zřejmě mohl zastavit. Nyní už události opravdu běžely.
• Nezapomínejme, že každá událost v sobě má aspekt testu: ti, kdo se proti teleti chtěli vymezit, měli možnost. Ti, kdo tele chtěli, měli možnost. Áron měl čas se projevit, postavit na tu či onu stranu. Času měl každý dosti. Test proběhl nerušeně.
• Podobně je tomu i s námi – i my máme možnost zaujmout stanovisko, náš život nám poskytuje dostatek příležitostí a času na to, abychom zaujali stanovisko. K čemu? K Bohu, ke Kristu. K dějinnému konfliktu Bůh vs. ďábel. Máme dost času se projevit, ukázat, na čí stranu se postavíme.
• Tvůj lid, který jsi vyvedl z Egypta: je zarážející formulace. Jakoby Hospodin (a Mojžíš tuto formulaci používal taky) na Mojžíše, „házel“ zodpovědnost za to, co se děje. Jakoby se od lidu distancoval, nechtěl s nimi mít nic společného. Jakoby si lid přehazovali jako horkou bramboru.
• Ale zřejmě Hospodin pouze upozorňuje Mojžíše na jeho díl zodpovědnosti. My obecně nejsme zodpovědní za životy druhých, každý bude stát před Nejvyšším sám za sebe, nicméně někteří lidé nám svěřeni jsou a za ty částečnou zodpovědnost máme. Máme byť částečnou, ale zodpovědnost za rodinu a jiné blízké, za sourozence z církve či ze skupinky. Za spolu-křesťany, se kterými kráčíme bok po boku. Jejich osudy bude jednou Hospodin „vyhledávat“ z naší ruky.
• Z tohoto hlediska nás Bůh varuje včas: Prober se, vstaň – tvůj bližní si nabíhá do pěkného maléru. Běž mu pomoct. Musíme být připraveni slyšet, rozumět a poslechnout.
• Propadli zvrácenostiit means perverzi. Jde o něco převráceného – vůči čemu? Vůči přirozenosti, vůči normálnímu řádu; vůči tomu, jak je to správné a jak to Bůh myslel. Festival se zlatým teletem a sexuálními orgiemi je oproti Božímu plánu jistě něco zcela převráceného.
• Rychle se odvrátili od přikázané cesty: Cesta – to je náš život, způsob života. Bůh má nějakou představu, jak by náš život měl vypadat, jak bychom měli žít. A očekává, že tak žít budeme. Možná ho ani tak nepřekvapuje, že jsme se na cestě neudrželi (nemá o nás iluze), ale že to bude tak rychle, to přece jen nečekal.
• Vždyť lid byl odhodlán poslechnout. Vždyť uplynulo jen čtyřicet dnů od chvíle, kdy se třásli před Božím slovem přicházejícím z hory.
• V čem odvrácení spočívalo je jasně definováno: Udělat si modlu je zvráceností a opuštěním cesty. Víme to? Uvědomujeme si, že že spoléhat na cokoliv kromě Hospodina je modlářstvím?

13 Hospodin mi řekl: Díval jsem se na tento lid. Hle, je to lid tvrdé šíje. 

• Bůh lidi pozoruje. Je jasné, že šlo o test.
• Tvrdá šíje znamená neochotu se  poddat, uznat nad sebou někoho jako autoritu. Sklonit před někým hlavu.
• Pozorováním Hospodin brzy zjistil, že oni takoví jsou. Že ani před Bohem nejsou ochotní se poddat. To je osudovým „malérem“ – Hospodin Bohem je a poddat se Bohu ze zkrátka normální, přirozené a správné.
• Nemáme se rozhodně poddávat každému na potkání (a už vůbec ne ďáblu), ale v tomto případě je to katastrofou.
• Nedá se říci, že poddat se je vždycky správné nebo vždycky špatné. Záleží na tom, komu se poddáváme.
• Vždy se někomu poddáváme, neutrální zóna neexistuje. Ti, kdo si myslí, že se „nikomu nepoddávají“, se poddávají sami sobě, což je egoismem. A egoismus je základním „přikázáním“ satanismu. Egoismus znamená poddání se ďáblu. Satan v ráji nenaváděl Adama s Evou k žádným hrůzám, ale „pouze“ k troše egoismu.

Někteří lidé chtějí "sedět na plotě" mezi Božím a ďáblovým územím. Jenže nevědí, že plot patří ďáblu. 

14 Nech mě, ať je vyhladím a jejich jméno vymažu zpod nebes; tebe však učiním mocnějším a početnějším národem nežli je tento. 

• Jde možná o jeden z nejvýznamnějších biblických veršů vůbec.
• Bůh to myslí vážně. Má jich vážně dost. Opravdu „touží“ to udělat. Bylo by to navýsost spravedlivé, naprosto v pořádku. Nikdo by nemohl nic namítat, nic zpochybňovat. Izraelci se do záhuby hnali s velkou vytrvalostí a urputností. Přes všechny překážky, přes všechna varování své životy vedli k sebezničení.
• Což ostatně není nic neobvyklého – mnoho lidí pracuje na svém sebezničení s urputností buldoka.
• Bůh chce lid vyhladit, zlikvidovat. Ale obrat „vymazat zpod nebes“ jde ještě dále – nejen, že zmizí, ale znamená to, že se nebude ani připomínat jejich památka. Tak jako existuje mnoho národů, o kterých ani nevíme, že existovaly, tak by to dopadlo i s Izraelem. Bible by vypadala zcela jinak.
• Izraelský národ je v současné době známý a slavný, v Bibli i v novinách se píše nejen o tom, jak žili a co dělali, ale o každém „hnutí jejich mysli“. Izrael je mezinárodní celebritou. Ale všechno mohlo být jinak.
• Bůh svůj plánovaný postup nicméně nejprve „konzultuje“ s Mojžíšem. Předkládá před něj „cukr a bič“. Představa, že národ bude zlikvidován, musela být pro Mojžíše hrozná, na druhé straně lid štval i jeho.
• A navíc Mojžíšovi Hospodin zároveň předkládá lákavou nabídku pro něho a jeho rodinu. Začneme spolu znovu a lépe.
• Mojžíšovi v té chvíli bylo dobře – byl na hoře v Boží přítomnosti, hluk a křik dole byly daleko, vzdálené a neskutečné. Co to tam dole vlastně řeší? Nějaké zlaté tele? To snad nemohou myslet vážně. Jak můžou dělat něco tak nesmyslného, když je skutečný Bůh tak úžasný?
• Byl Hospodin opravdu připraven to udělat? Nebo jen Mojžíše zkoušel? Domnívám se, obojí je pravda. Boží slovo je ano ano, ne ne. Na druhé Bůh hledá přímluvce.
• Bůh očekává, snad až touží, že ho Mojžíš bude přemlouvat.

Jako otec, který se chystá nařezat svému nezdárnému synovi. Trest je spravedlivý, otec přesto s nářezem čeká na návrat manželky. Proč? Protože ví, že ona se bude stavět mezi něj a syna, že se mu bude "věšet na trestající ruku". A on chce, aby se mu na tu ruku věšela. On syna potrestat musí, ale zároveň si přeje, aby jeho spravedlivý hněv byl přímluvou tlumen. Možná i proto, aby syna ve spravedlivém hněvu nepřerazil.

• Boží slova „Nech mě“ jsou nesmírně významná. Cožpak Nejvyšší je ve svých rozhodnutích závislý na mínění člověka? Samozřejmě, že není. Ale chce být. Dobrovolně se do pozice závislosti staví. Má napřaženou ruku a říká: Když mi to, Mojžíši, odslouhlasíš, udělám to; když neodsouhlasíš, neudělám.
• Kdyby Mojžíš na nabídku kývl, byl by Hospodin zklamán? Kdyby Mojžíš řekl: „Máš pravdu, Bože, s těmihle to nepůjde, jsou ztracený případ, zkusíme to znovu a lépe“, líbilo by se to Bohu?
• Nevíme, ale to, jak se Mojžíš zachoval, jeho soucit a nezájem o osobní kariéru Hospodina jistě potěšil a připsal to Mojžíšovi k dobru.

15 Vydal jsem se na cestu a sestoupil jsem z hory – zatímco hora plála ohněm – a dvě desky smlouvy jsem měl ve svých rukou. 

• Mojžíš zatím neodpovídá, pouze se vydává na cestu z hory dolů.
• Desky nesl v obou rukou, takže o nějaké vyloženě kapesní vydání určitě nešlo.
• Sestupoval s obavami, co ho dole čeká. Co zase bude muset řešit.

Mojžíš prožíval určitý "syndrom kosmonautů": ti po pobytu na oběžné dráze, kdy Zemi viděli z nadhledu, mívali po návratu psychické problémy. Bylo pro ně těžké se adaptovat na každodenní "žabomyší" problémy. Člověku, který viděl Zemi jakou kouli u svých nohou, se nechce řešit problémy dětí ve škole, chodit na nákupy a na nesmyslné schůze. 
My něco podobného v malém  prožíváme např. při návratu z hor nebo z krásné dovolené. 

• MoOjžíšovi se jistě hodně, ale hodně nechtělo. Řešit problémy „dole“ není nic atraktivního
• Vrátit se ale musíme. V životě existují výšinu i nížiny. Ani Petr a ostatní na hoře proměnění nemohli zůstat napořád. Postavit stany jim nebylo dovoleno.

16 Podíval jsem se a uviděl jsem, že jste zhřešili proti Hospodinu, svému Bohu, a udělali jste si slité tele. Rychle jste se odvrátili od cesty, kterou vám Hospodin přikázal.

• Mojžíš se rychle zorientoval. Opakuje Hospodina slova: To vám to opravdu netrvalo dlouho, než jste se takto spustili.
• Něco ve smyslu: Když jsem odjížděl na služební cestu, očekával jsem, že se může stát, že mi budeš nevěrná. Ale že to bude hned první noc, to jsem přece jen nečekal.
• Nebo: Když jste uzavíral tuto hypotéku, čekal jsem, že se se splácením můžete dostat do problémů. Ale že nezaplatíte již první splátku, to mě přece jen zaskočilo.
• Na druhé straně: je čtyřicet dní a nocí opravdu „rychle„? Z pohledu optimisty by se dalo namítnout, že se přes měsíc drželi dobře. Nezasloužili by třeba spíše pochvalu, jak dlouho to zvládli? 

• Izraelci byli zjevně příliš závislí na svém vůdci. Sami si vztah s Nejvyšším nevytvořili. S tím, co prožívali nebyli osobně ztotožněni. To není  problém, dokud je vůdce po ruce, ale když odejde nebo zemře, vše se hroutí.
• Podobně to funguje i v církvích, které příliš stavějí na silném vůdci.
• Po obrácení je určitá závislost na našich duchovních otcích nějakou dobu přirozená. Je ale nutné, abychom se postupně duchovně stavěli na vlastní nohy. Věřili Bohu pro Něho samého. Budovali si svůj vlastní vztah s Ním. Učili se sami ho slyšet a poslouchat

17 Uchopil jsem obě desky, odhodil jsem je ze svých rukou a před vašima očima jsem je roztřískal.

• Roztřískal je emotivní slovo. Naštvaně rozmlátil. Švihl jsem s nimi o zem.  Chtěl je rozbít – k čemu Desatero, když nejsou schopni dodržet ani ta nejelemetárnější pravidla?
• Je v tom autenticita, reálný život. Mojžíš opravdu zuřil a byl znechucený.
• V Bibli nejsou žádné vulgarismy. Existovaly již tehdy vulgarismy? Prý jsou jazyky, kde se vůbec nevyskytují, některé národy prý tento koncept nadávek a sprostých a nečistých slov vůbec nemají. Jiné, včetně nás, je mají naopak v hojnosti. 
• Možná by vulgarismus dobře vyjádřil, co se Mojžíšovi honilo hlavou.
• Mojžíš to udělal „před vašima očima“: nevadilo mi, že vidíte, jak moc jsem naštvaný. Chtěl jsem, abyste to viděli.
• Je možné, že Izraelcům nedocházelo, že se dopouštějí zla, že provokují Boha, že si zahrávají se zničením. Došlo jim to až ve chvíli, kdy uviděli Mojžíše bledého vztekem.
• Mojžíš, díky tomu, že pobýval v Boží blízkosti, měl na věci Boží pohled. Viděl věci i Jeho očima, To platí obecně: Když jsme v Boží blízkosti, když se modlíme a čteme Bibli, průběžně žijeme s Bohem, máme na věci Jeho pohled. Vidíme věci jinak než lidé, kteří žijí výhradně ve světě
• Pro pochopení snad může pomoci již zmíněné připodobnění k manželovu návratu ze služební cesty. Vrací se a nachází ženu in flagranti. Ona možná ani nemá pocit viny, vždyť on byl tak dlouho pryč, bylo jí smutno, atd. Ale když vidí manželovu zuřivost, pochopí, že je zle.
• jedna paní se na dovolené v noci vzbudila a zjistila, že její manžel si esemeskuje srdíčka s nějakou jinou ženou. Zvedla se okamžitě odjela.³

18 Padl jsem a ležel před Hospodinem a jako předtím jsem čtyřicet dní a čtyřicet nocí nejedl chléb a nepil vodu – to kvůli tomu vašemu hříchu, kterým jste zhřešili, když jste páchali to, co je zlé v Hospodinových očích, a provokovali jste ho k hněvu. 

• Mojžíš byl šokován. Tak hluboce, že si to je těžké představit.
• Měl za sebou čtyřicet dní nadpřirozeného půstu v Boží přítomnosti (musel být nadpřirozený, protože čtyřicet dní bez vody přežít nelze).
• Situaci je těžké pochopit- Mojžíš opravdu čtyřicet dní modlil za lid a nic dalšího nepodnikal?
• Spíše zareagoval a pak hned přešel do půstu, aby odvrátil zničující Boží hněv.
• On totiž chápal velikost „maléru“, který se právě odehrál. Hospodin byl opravdu extrémně rozzlobený a připravený je vyhubit. Jejich tanec se odehrával na okraji propasti.
• Lid byl zřejmě ještě rozpálený vínem, tancem a sexem. Nechápal situaci.
• Byli jako jako dítě, které tahá lva za vousy. Když to vidí ošetřovatel, který ví, že tentýž lev nedávno roztrhal dva jeho kolegy, je pochopitelně v šoku.
• Nebo jako dítě, které si hraje metr od drátů elektrického napětí. A Mojžíš je ten, kdo ví, že takový proud člověka dokáže během vteřiny seškvařit na uhel. Lze se mu divit, že oněmi hrůzou?

19 Lekal jsem se hněvu a zloby, kterou se na vás Hospodin rozhněval a chtěl vás vyhladit. Hospodin mě i tentokrát vyslyšel.

• Proto byl Mojžíš tak předěšený – věděl, co hrozí.
• Mojžíš tedy Boha na hoře nepoznal jako „čistou všeobjímající lásku“, jak si Jej někteří lidé malují.
• Královna Ester měla před Achašverošem oprávněnou bázeň. – věděla, čeho je schopen. Že když na to přijde, mávne rukou a nechá ji na místě popravit a z jejího domu udělat hnojiště.  Že je toho schopen, prokázal mnohokrát předtím i potom. Nezahrávala si s králem, neprovokovala ho.  To je moudrost. Dokonce teprve počátek moudrosti (je bázeň před Hospodinem, Př. 9,10). Nemít před Hospodinem respekt, je bláznovstvím.
• Mojžíš říká: Naštěstí se mi Boha podařilo přemluvit, ať vás neničí. 
• Jak víme, Hospodin se zřejmě „chtěl nechat přemluvit“. Nic to ale nemění na tom, byl opravdu strašně rozčilený a že s Izraelci opravdu chtěl skoncovat.
• Když přistihneš ženu in flagranti, je tvá zlost enormní a naslouchat domluvám nemusíš být ochoten či schopen.

20 I na Árona se Hospodin velmi rozhněval a chtěl ho vyhladit. Proto jsem se v té době modlil také za Árona. 

• Áron přitom nápad s teletem neinicioval, to by ho zřejmě ani nenapadlo. Spíše hasil požár, snažil se „kompromisem“ (zlatý teletem) utlumit hrozící vzpouru. Nicméně Nejvyšší od něho zjevně očekával radikální postoj.
• Situace v lidu byla pro Árona nebezpečná – dav byl rozkurážený a snažit se vytrhnout kořist z rukou „rozdychtěného zločince“ není maličkost. Přesto jeho nejednoznačnost jej málem stála život.
• Někdy můžeme dělat kompromisy, snažit se nějakou „fintou“ zklidnil rozvášněný dav. Jsou ale situace, kdy jsou věci „buď anebo“ a žádný kompromis není možný.
• Zvláště velká je zodpovědnost vedoucích- Bůh od nich vyhledává zodpovědnost za to, co se děje v oblasti jejich zodpovědnosti.
• Přímluvy v Mojžíšově podání probíhají jednoduše – Mojžíš se modlí: „Nezabíjej lid, nezabíjej mi bratra“ a Bůh jej vyslýchá.
• Přímluva má velikou moc. Mj. proto, že Nejvyšší chce, aby se lidé přimlouvali, čeká na přímluvce. Chce mít důvod, proč od trestu upustit.
• Ani příbuzenství (prvního stupně) Árona neochránilo před záhubou. Zachránila ho Mojžíšova přímluva, nikoliv příbuznost. Také my nesmíme spoléhat, že naše blízké zachrání naše blízkost, dokonce ani naše láska. To, co má šanci je zachránit, je naše přímluva.
• Podle židovské tradice (zdroj wiki) Áron tele udělal proto, že chtěl zabránit většímu krveprolití poté, co byl svědkem, jak dav ukamenoval Chúra, jenž se proti záměru udělat modlu rázně postavil.

21 Váš hřích, který jste udělali, to tele, jsem vzal, spálil ho ohněm, rozbil ho, drtil, až bylo zcela rozdrceno na prach. Ten prach jsem hodil do potoka, který teče z hory. 

• Mojžíš tele nazývá „vašim hříchem„. A tak to také bylo. Hřích je pojmenovatelný, konkrétní, uchopitelný. Hřích není špatný pocit nebo letmá myšlenka. Oni se rozhodli si udělat boha, což je modlářstvím a vede to ke smrti.
• Mojžíš jednal radikálně a dost možná ještě ve vzteku. Jedinou možnou reakcí věřících na hřích je radikalita. Jeho úplná eliminace. „Zatočení s hříchem“ musí být úplné a razantní. Mojžíš neřekl – dáme tele někam bokem, hodíme přes něho plachtu, aby tak neprovokovalo. Později ho přetavíme v něco užitečnějšího. To vůbec neřešil. Byl zhrozen a naštván.
• Mojžíš tele zřejmě roztavil, pak už amorfní zlato rozdrtil a hodil do potoka. Někdy modlářské zlato bylo možno přetavit a znovu použít, ale v tomto případě muselo být totálně a exemplárně zlikvidováno nehledě na „škodu“.
• Tele mohlo vážit třeba 20 nebo 50 kg i více (zlato je těžké a ani z 50kg člověk velkou sochu neudělá – leda by byla tenkostěnná a dutá). To znamená mnoho desítek miliónů. Co to ale je z pohledu věčnosti? Vezme si člověk s sebou svoje milióny do pekla? Chybějí dnes někomu?
• Mojžíš se nespokojil s rozbitím na pár kusů. Rozbít tele na prach musela být namáhavá práce. Ale větší kousky zlata v potoce by mohly být „rýžovatelné“ a lidi zase podnítit k chamtivosti.
• Nedávejme proto problematické knihy do antikvariátu, ale spalme je. Svaté obrázky a sošky před vyhozením rozbijme. Nečisté peníze neužívejme.
• Ve 2. Mojžíšově je ještě zmínka, že Mojžíš dal lidu vodu k pití: Zřejmě ve smyslu – zalkněte se tím, vy blázni

22 Také v Tabéře, v Masse a v Kibrót-taavě jste Hospodina podněcovali ke hněvu. 

• Tohle nebylo jediné totální selhání lidu:
  • in Tabeře šlo o chamtivost a název znamená spáleniště: 4M 11 I stalo se, že si lid velmi stěžoval Hospodinu. Hospodin to slyšel a vzplanul jeho hněv. Vzplanul proti nim Hospodinův oheň a strávil konec tábora. Nato lid křičel k Mojžíšovi. Mojžíš se modlil k Hospodinu a oheň uhasl. I pojmenovali to místo Tabéra,  neboť proti nim vzplanul Hospodinův oheň. tj. spáleniště V
  • V Masse lid žehral na nedostatek vody.
  • V Kibrót-taavě šlo o křepelky: 4M 11: I strhl se vítr od Hospodina, přinesl křepelky od moře a svrhl je na tábor na den cesty na jednu stranu a na den cesty na druhou stranu kolem tábora a to na dva lokte vysoko nad povrch země. Lid povstal a celý ten den a celou noc i celý druhý den sbíral křepelky; i ten, kdo se spokojil s málem, nasbíral deset chómerů. A rozprostřeli je všude okolo tábora. Ještě měli maso mezi zuby, dříve nežli ho rozžvýkali, Hospodin vzplanul hněvem proti lidu; Hospodin ranila lid převelikou ranou. Pojmenovali to místo Kibrót-taava (Hroby žádostivost),  protože tam pohřbili lid, který byl žádostivý.
• Mojžíšovy přicházely na mysl nejflagrantnější případy vaší neposlušnosti, neúcty a nevděčnosti
• Stálé dohadování člověka i Boha unaví: Tobě jde o vztah, o společný projekt, o manželství, o to, že společně děláte něco smysluplného. A místo toho se musíš pořád dohadovat o jednotlivosti, o kvalitu jídla, o hlouposti. Lze se divit, že v určité chvíli už toho máš dost a začneš uvažovat o „rozvodu“?
• Když partner nechce, tak nechce. Když se někdo nechce dohodnout, nemá cenu si s ním donekonečna „vyměňovat emaily“. Je mnohem rozumnější projekt „utnout“, stejně se nikam nedostaneš. Partner vůbec nechápe, o co ti jde, úplně se míjíte.

23 A když vás Hospodin poslal z Kádeš-barneje se slovy: Vytáhněte a obsaďte zemi, kterou jsem vám dal, vzepřeli jste se příkazu Hospodina, svého Boha, nevěřili jste mu a neuposlechli jste ho. 

• A celé to trmácení, všechen společně strávený čas, výchova, kterou jsem vám poskytoval, opakované vysvětlování a dohadování – to všechno bylo nakonec k ničemu. Když přišlo na lámání chleba, když už konečně jste měli začít dělat, co bylo třeba, řekli jste ne. Všechno to bylo nadarmo. 
• Připomíná mi to křesťany nekřesťany, které celý život „udržuješ“ v církvi. Do nekonečna se jim pastoračně věnuješ, podporuješ je, na „dvoukoláku je vozíš do shromáždění“ a oni nakonec stejně odejdou, protože prostě o spásu nestojí. Nic nepochopili. Opravdový osobní vztah s Bohem ve skutečnosti nikdy nezískali.
• Vzepřeli  se, nevěřili a neuposlechli: Nevěřili čemu? Božímu úsudku a schopnostem.
• U Izraelců byla nevíra o to nepochopitelnější, že měli s Bohem celou řadu nadpřirozených zkušeností a že je mnohokrát ochránil.
• Neuposlechnout a vzepřít se: Dvě stránky jedné mince. Neuposlechnutí může být pasivní (vyhnu se tomu, nechám věc vyšumět do ztracena), vzepření se je aktivním odmítnutím, vzpourou.

24 Vzpírali jste se vůči Hospodinu od doby, co vás znám. 

• Vlastně jste nikdy nebyli vstřícní, vděční a ochotní. Zachránil jsem vás, když jste ke mě volali, ale nikdy jste mi nebyli doopravdy vděční. Nikdy jste nechtěli ochotně spolupracovat a plnit svůj díl smlouvy. 
• Jako manželka v Ez 16 – nikdy si doopravdy nevážila svého manžela, nikdy ho neměla doopravdy ráda, nikdy mu nebyla doopravdy vděčná za vše, co pro ni udělal. Za manžela si ho vzala, někdy formálně poslouchala, ale opravdová láska tam nebyla nikdy. A při první příležitosti ho začala podvádět a systematicky v tom pokračovala. Nyní se nacházíme ve chvíli, kdy manželovi definitivně „ruply nervy“.

25 Když jsem ležel před Hospodinem těch čtyřicet dní a čtyřicet nocí (kdy jsem padl, protože Hospodin řekl, že vás chce vyhladit), 

• Mojžíš upadl do katatonického šoku. Ztuhl, zeslábly mu nohy. Jednak z toho, čeho byl dole svědkem, jednak když si uvědomil hrozící realitu zničení.
• Byl v takovém stavu opět hrozně dlouho – čtyřicet dní. Buď pokračoval v nadpřirozeném půstu, který započal na hoře – nějak v něm ještě přetrvávala Boží přítomnost. Nebo pouze v šoku nejedl. Pít musel, přirozený čtyřicetidenní půst od vody možný není.
• Tak dlouhé intenzivní modlitby si nedovedu představit. (Moje intenzivní modlitby bývají velmi krátké). Mojžíš přece nemohl tak dlouho udržet pozornost. Ani ty nejsilnější emoce nevydrží tak dlouhou dobu. Mojžíš byl  v tomto příkladný. Přitom se „nehrálo“ ani o jeho rodinu – ta by z toho vyvázla. Šlo „pouze“ o jeho národ. Jakého nasazení jsem schopen kvůli našemu národu, kvůli lidem v našem domě, kvůli Ostravákům? Kdyby lidem v domě hrozila zkáza, přičemž já bych věděl, že se mi nic nestane. Jak dlouho bych se modlil za agresivní a věčně ožralé sousedy?
• Kdybych měl sousedy, kvůli kterým se málokdy vyspím, protože pouštějí hudbu a opíjejí se. Dělají nepořádek a jsou agresivní. Kdyby je chtěl někdo potrestat, nepřál bych jim to? Přimlouval bych se za ně? Jaký měl Mojžíš charakter!

26 modlil jsem se k Hospodinu: Panovníku Hospodine, neznič svůj lid, své dědictví, které jsi vykoupil svou velikostí, jež jsi vyvedl z Egypta mocnou rukou. 

• Mojžíš za lid prosí. Vypadá to „obyčejně“, takových modliteb „už jsme četli“. Jde ale o otázku života a smrti. Pokud by Hospodin Mojžíše nevyslyšel,  bylo po nich.
• Mojžíš nejen prosí, ale i argumentuje. Není zbytečné při modlitbách Nejvyššímu přinášet argumenty! Bohu to nejen nevadí, On to vyžaduje a oceňuje.
• Jaké argumenty tedy Mojžíš používá?
  • Za prvé: Je to tvůj lid. Jednou sis je „přivlastnil“, přijal je za své. Vstoupil jsi s ním do smlouvy. Je to jako s Exupéryho růží⁴, teď už to není „nějaká“ anonymní růže, je to tvá růže. Už ne nějaký lid, ale je tvůj.
  • Za druhé: je to tvé inheritance. Tihle lidé nejsou těmi, se kterými před generacemi Hospodin uzavřel svou smlouvu. Jsou ale dědicové těchto smluv. Jde možná o dědictví poněkud nepohodlné, dědictvím to ale zůstává.
  • Za třetí: Jde o tvůj podíl – je to něco, co ti zůstane na věky.
  • Za čtvrté: Vykoupil svou velikostí, mocnou rukou. To, žes, Bože, tento lid získal, nebyla maličkost. Dost tě to stálo, musel ses hodně angažovat. Vybojoval sis ho na nepříteli. Něco, co získáš za cenu osobních obětí a osobního nasazení, je ti vzácné. Vzácnější, než něco, co získáš jen tak, bez námahy⁵. 
  • Za páté: z Egypta: Oni patřili nějak jinam. Ale už tam nejsou, teď jsou tvoji, jsou u tebe, Bože. S Egyptem nemají nic společného. To už není jejich domov. Mosty jsou spáleny, oni se nemají, kam vrátit

27 Pamatuj na své otroky, na Abrahama, Izáka a Jákoba. Nehleď na tvrdost tohoto lidu, na jeho ničemnost a hřích.

• Za šesté: Mysli více na ty, se kterými jsi smlouvy uzavíral, než na ty současné vzpurníky.
• Tohle jsou jejich potomci, jejich děti: Jsou příšerní, ale ty jsi slíbil, že se o ně postaráš. Že z nich něco uděláš.  Byly ti svěřeny do výchovy, na ubytování, do péče, do učení. Jejich otcové se spolehli, že Ty z nich dokážeš něco vykřesat. Už kvůli tomu to prosím nevzdávej, i když je to banda nevděčných a provokujících hajzlíků

28 Ať neřeknou obyvatelé země, ze které jsi nás vyvedl: Hospodin je nebyl schopen přivést do země, o které jim řekl. Z nenávisti k nim je vyvedl, aby je v pustině usmrtil. 

• Za sedmé: Zvaž veřejné mínění. Jak to bude vypadat, když je vyhladíš. Co tomu řeknou lidi. Jednak je napadne, žes to nezvládl. Že sis vzal velké sousto. Že podcenil, koho si to bereš do učení, koho si adoptuješ. Adoptoval sis nevychovaného fracka z děcáku – a teď, když je nezvládnutelný, ho chceš vrátit?
• Svým způsobem Je Mojžíšova argumentace logická.
• Podíváme-li se na ni z hlediska těch adoptovaných (a my jsme těmi adoptovanými dětmi z děcáku), je to uklidňující. Je velká šance, že to s námi nevzdá. Když si nás Hospodin adoptoval, věděl, do čeho jde a přesto necouvl.
• Není to tedy tak, že Hospodin po pár letech mého křesťanského života zjistí, že si vzal „velké sousto“: že jsem příliš velký spratek, příliš nenapravitelný rebel na to, aby byl schopen mě „dotáhnout“ až k sobě do nebe. Neřekne nyní: Jejda, s tím Vítem, to jsem se spálil, to jsem neodhadl. Ten je nereformovatelný.
• Mojžíš argumentuje dále: Nebo by lidé mohli uvažovat ještě jinak – mohli by ti podsouvat zvrácené motivy:⁶Mohli by tvrdit, že motiv tvého „vyvedení“ byl od počátku zlý. Nikdy jsi to s nimi nemyslel dobře. Chtěl sis ty sirotky adoptovat jen proto, abys je týral a nakonec zahubil.
• Jak je to s lidmi, kteří se obrátí a posléze od Boha odpadnou? Není to Boží „selhání“? Nevzal si velké sousto?
• Nemají nakonec pravdu kalvinisté, kteří tvrdí, že u opravdového obrácení není odpadnutí možné? Že pokud někdo odpadne, nikdy obrácený nebyl?⁷
• Je v tom tajemství, ale zřejmě platí, že Bůh to s lidmi zkouší i za cenu toho, že to nemusí vždycky vyjít. Nabízí úzkou cestu všem, i když někteří ji posléze vzdají.

29 Jsou přece tvým lidem, tvým dědictvím, které jsi vyvedl svou velkou mocí a vztaženou paží!

• Mojžíš hovoří dobře: Lidé si mohou myslet takové hrozné věci, ale my přece víme, že to tak nebylo. 
• Víme, že tvé motivy byly od počátku jen dobré. Osvojil sis je z dobrých motivů a nenechal sis zadní vrátka. Chtěl jsi svůj plán opravdu postavit na nich. Neměl jsi žádný záložní plán. 
• To, co teď s nimi, Bože prožíváš,  je nejhlubší zoufalství. Jsi jako rodič (osvojeného) dítěte, které se úplně zvrhlo a oni si s ním nevědí rady. Tím, že dítě má svou svobodnou vůli, neexistuje žádný zaručený způsob, jak způsobit, aby z něho vyrostl dobrý člověk. Zkrátka neexistuje. Můžeš ve výchově dělat úplně všechno dobře, a přesto to dobře dopadnou nemusí.⁸
• A když dítě dospěje, rodiči už nezbývá skoro nic- můžeš se jen modlit a jako otec marnotratného syna čekat, že mu to jednou dojde. Záruky ale žádné nemáš.
• A znovu: Nezapomínejme, že ta adopce nebyla maličkost, že Boha hodně stála. Toho vyřizování, starostí. Musel se velmi nasadit, abys zrovna tohohle sirotka získal. Musel se o něj přetahovat s jinými ⁹ zájemci o adopci. 
• Ve skutečnosti Boha naše adopce stále mnohem více, než jen že musel „vztyčit paži a praštit do stolu“. Ve skutečnosti za adopci nás, cizích „parchantů“ zaplatil smrtí svého vlastního a jediného Syna.

.

.

1. Když byli Petr a Jan zbičování před radou, děkovali za to, že „byli uznáni za hodna“ trpět pohanu pro Krista. Nejde o zásluhu, ale o milost. ↩︎
2. Spíše od Ježíše, domnívám se, že Mojžíš se na hoře setkal s Ježíšem ↩︎
3. Vyprávěla jedna paní, že se v noci na dovolené vzbudila a uviděla, že si její manžel esemeskuje srdíčka s jinou ženou. Zvedla se a okamžitě odjela. ↩︎
4. Antoine de Saint-Exupéry, kniha Malý princ Zdroj: Malý princ, Kapitola XXI „Sbohem…,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ „Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. „A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“ „A pro ten čas, který jsem své růži věnoval…,“ opakoval malý princ aby si to zapamatoval. „Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“ „Jsem zodpovědný za svou růži…,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. ↩︎
5. Navíc nepřítel, kterého jsi kvůli nim porazil, sleduje, jak se ti s nimi vede. A je připraven ti předhazovat, když se ti s nimi dařit nebude. ↩︎
6. Takto argumentovat je rouhavé – nicméně Mojžíš se toho nebojí. Možná ani my bychom nemuseli. ↩︎
7. Otázka předurčení je lidským rozumem řešitelná pouze částečně. Vždy zůstává určité napětí. V Písmu jsou verš, které jednoznačně ukazují k předurčení, i verše jasně hovořící o svobodné vůli. Věc se dá pochopit pouze v rovnováze a v Duch Svatém. ↩︎
8. Takových případů je poměrně dost – výchova dítěte vlastního ani osvojeného se při nejlepší vůli nemusí podařit. ↩︎
9. a zatraceně zlými ↩︎