Matouš – kapitola 10

1 Zavolal si svých dvanáct učedníků a dal jim pravomoc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a aby uzdravovali každou nemoc i každou slabost.

• Navazujeme na Ježíšovu výzvu, aby se učedníci modlili za další dělníky na Boží žeň.
• Těmi dělníky se vzápětí Ježíš rozhoduje udělat je.
• Situace se vyvinula způsobem, který byl pro jednoho člověka nezvládnutelný. I kdyby se Ježíš každý den modlil za potřebné „do dvou do rána“, nic by to nevyřešilo.
• Ježíš byl omezen lidským tělem – mohl se věnovat vždy jen jednomu potřebnému, přičemž u každého potřeboval nejprve proniknout do problému (zjistit, za co se má modlit), pak se pomodlit, atd. Je těžko si představit, že by jednoho „klienta“ mohl odbavit za méně než za deset či patnácti minut.
• Nabízí se otázka, zda nemohl zařídit, aby byli zdraveni všichni přítomní najednou nebo nějakým podobným způsobem svou službu „zefektivnit“. Pravděpodobně by mohl, ale zjevně nešlo o Boží cestu. Tímto způsobem nepostupoval, rozhodl se svou „práci“ delegovat.
• To je poučné pro všechny Ježíšovy následovníky – ani ti nejobdarovanější služebníci si nesmějí myslet, že svou službu budou zvládat sami. Potřebují svou práci delegovat.
• Ježíš při tomto svém rozhodnutí hodně riskoval – učedníci byli, jací byli. Byli to lidé jako každý jiný, se svými chybami a slabostmi. Rizika byla značná – dát někomu tak velkou pravomoc, že může vyhánět nečisté duchy a uzdravovat nemoci a slabosti, je velký risk. Může zpychnout, může se stát arogantním, může svou službou v lidech vytvářet falešný obraz o Bohu. Čím větší pravomoc člověk dostane, tím více toho může pokazit.
• Ježíš to přesto udělal. A Bůh to tak dělá dodnes – Jeho církev ve světě stále existuje vedena „pouhými“ lidmi. A Bůh s tím počítá a „zvládá to“ – církev nejen nezanikla, ale expanduje a vítězně dojde do závěrečného setkání s Pánem. Je to samozřejmě především vedení Svatého Ducha, který církev nikdy neopustil.
• Naše neschopnost a naše pády jistě jsou pro Boha frustrující, ne ale natolik, aby svou práci s církví vzdal.
• Když se Bůh rozhodl si za nevěstu vybrat církev, věděl, „do čeho jde“. Neměl o lidech iluze.
• Učedníci z toho museli být jednak „děsně nervózní“ (Jak to zvládnu?) a jednak u vytržení (Ono to fakt funguje! Moje modlitba funguje!).

2 Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův a jeho bratr Jan,

• (jediné užití tohoto výrazu (apoštol) u Mt;) 
• Slovo apoštol „vymyslel“ dle Mk 3,14 a Lk 6,13. Jistě je nevymyslel, ale použil pro pojmenování svého týmu.
• Význam slova je „vyslaný“, „to send out“ , „to send forth.“ Zřejmě toto slovo pro své učedníky začal používat až nyní, kdy je opravdu vysílá. Do té doby byli jeho následovníky, žáky, studenty či učedníky. Nyní se vydávají, jsou vysláni na vlastní mise.
• V klasické řečtině termín apóstolos označoval někoho, kdo byl vyslán jako posel nebo vyslanec, zejména s určitým pověřením nebo úkolem, např. vládního nebo vojenského emisara či diplomata. Označovaly se tak údajně i speciálně vyslané lodě či flotily.
• Ježíš toto slovo pro své učedníky začal používat až nyní, kdy je opravdu vysílá. Do té doby byli jeho následovníky, žáky, studenty či učedníky. Nyní se vydávají, jsou vysláni na vlastní mise.
• Jsou jmenovitě vyjmenováni – muselo být zcela jasně definováno, koho se vyslání týká, na koho autorita bude přecházet.
• Nejprve dvě bratrské rybářské dvojice. Proč Ježíš volil bratrské dvojice? Možná byli svými rodiči dobře vychováni. Možná se navzájem mohli dobře korigovat. A také je bratrům spolu lépe v nesnázích, mohou se na sebe spolehnout a vzájemně se podporovat. Obě dvojice měly mezi dvanácti určité více či méně dominantní postavení.
• Poměry v týmu apoštolů jsou pěkně a uvěřitelně znázorněny v seriálu Chosen.

3 Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš,

• Bartoloměj:  [nic více o něm nevíme, avšak od 9. st. je tradice, že jde o Filipova přítele Natanaela z Kány;
• var.: Lebeus, jenž byl nazván Tadeášem; v L 6,16 a Sk 1,13 je ekvivalentem Juda Jakubův, s nímž je prav. totožný.
• Co člověk, to osud. Čekaly je dlouhé a dobrodružné životy. Všichni, až na Jana dle tradice zemřeli mučednickou smrtí.

4 Šimon Kananejský a Juda Iškariotský, který ho pak zradil.

• [jméno nemá zeměpisný význam, ale je odvozeno od aram. výrazu pro horlivce / zélótu;

• U Šimona může tedy jí o označení jeho zélotského původu.
• Zélóti tvořili židovské politické hnutí známé svou vášnivou opozicí vůči římské nadvládě. Používali násilné prostředky boje, vedli partyzánskou válku, kterou považovali za válku svatou. Účastnili se protiřímského povstání, které skončilo katastrofální porážkou v roce 70.
• U Judy není nikdy opomenuto připomenout jeho pozdější zradu. Jistě během svého pobývání s Ježíšem udělal i mnoho dobrého, zrada ale vše překryla.

5 Těchto dvanáct Ježíš poslal, když jim předtím nařídil: „Nechoďte na cestu pohanů a do samařského  města nevstupujte; 

• n.: k pohanům (obj. genitiv); 
• Jaké dostali učedníci pro své mise pokyny?
• Za prvé: Měli se věnovat výhradně Židům. Proč?
• Jak víme, Ježíš proti pohanům „nic neměl“, vždyť sám se tímto pokynem příležitostně neřídil. (Neměl problém strávit několik dní v samařském městě, navštívit doma Římana nebo posloužit cizince). Nicméně jeho úkol byl zaměřen primárně na židovský národ a až skrze něj se mělo evangelium dostat k ostatním národům. Tento svůj úkol nechtěl ohrozit tím, že by se On a jeho služebníci zaměřil příliš do široka – šlo by za daných okolností o příliš „velké sousto“.

6 ale jděte raději k zahynulým ovcí z domu Izraele.

• Vaší cílovou skupinou jsou Židé – a z nich zahynulé ovce. Kdo to je?
• Pokud Izrael je stádem, jde o ovce, které jsou ve špatném stavu, resp. již zemřelé. Ne zřejmě mrtvé, ale již ke stádu nepatřící. Kdo to je? Za kým měli učedníci chodit?
• Zřejmě jde o Židy, kteří již rezignovali, ztratili svůj živý vztah k Hospodinu. Z jejichž vztahu již nezůstalo vůbec nic nebo jen mrtvé náboženství.
• Ti potřebovali dobrou zprávu o Mesiáši nejvíce.

7 Cestou hlásejte: ‚Přiblížilo se království Nebes.‘

• Druhý pokyn: Vaším ústředním tématem budiž blízkost Nebeského království.
• To zdůrazňujte, o tom mluvte. Co to znamená? Že „zápis“ do Boží království již započal, přihlášky se již přijímají. Kdo chce patřit do Božího království, nemusí se nikam stěhovat ani nemusí na nic čekat – je možno do něj vstoupit již nyní.
• Má to jediný „háček“ – Boží království je zatím neviditelné, skryté, nenápadné. Zápis našeho občanství je zatím proveden neviditelným písmem. To ovšem neznamená, že není reálné nebo že naše nové (neviditelné) občanské průkazy jsou neplatné.
• Ježíš si s vysvětlováním těchto aspektů svého království dával velkou práci – používal celou řadu obrazů, aby věci okolo svého království objasnil.

8 Uzdravujte nemocné, probouzejte mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte démony — zadarmo jste přijali, zadarmo dejte. 

• Třetí až sedmý pokyn:
  • Uzdravovat
  • Křísit
  • Očišťovat malomocné
  • Vyhánět démony
  • Vše dělat zadarmo
• K tomu všemu učedníci dostali pravomoc – dostali tedy „kompletní“ Ježíšovu „výbavu“. Ježíš si ani kříšení mrtvých nenechal jen pro sebe.
• Nevíme ale o tom, že by učedníci na svých misích někoho mrtvého skutečně vzkřísili: Není to zaznamenáno, nebo si možná na tento úkol netroufli?
• Ježíš zdůrazňuje, že za svou službu nemají brát peníze. Zdůvodnění je logické:  Zadarmo jste přijali, zadarmo dejte. Kdyby si od Ježíše museli tuto moc koupit, bylo by legitimní přenést náklady na koncové „zákazníky“.
• To, že učedníci přijímali ubytování a stravu, je naopak zcela v pořádku.

9 Neopatřujte si do svých opasků zlato ani stříbro ani měď; 

• [Mt zmiňuje výrazy pro peníze zažité v h. kultuře a přidává i měděné, v Mk jsou pouze měděné mince];
• Osmý pokyn: Je třeba vyrazit „s prázdnými peněženkami a bez kreditních karet“.
• Proč? Je to dobré pro víru – člověk je nucen spoléhat na Hospodinovo zaopatření a zvyká si na tento životní styl. Každý nabídnutý nocleh, každé pozvání na oběd člověka ujišťuje o tom, že Hospodin na něj nezapomněl.
• Křesťané, kteří nemají finanční rezervy, se v tomto životním stylu „cvičí“ průběžně – je to ale náročné na psychiku. Naopak lidé, kteří vždy mají, kam sáhnout, žijí sice klidněji, ale nepotřebují každodenně tolik víry, a je to rizikové – mohou začít na peníze nezdravě spoléhat.
• Četl jsem o biblické škole, kde závěrečná zkouška spočívala v tom, že absolvent musel bez libry v kapse evangelizačně procestovat celou Anglii os severu na jih. Absolventi tím svou víru posílili i prokázali.
• Peníze se tehdy nosily v opasku – k tomuto způsobu se vracíme při cestách do Afriky. V dutých opascích máme v tajných kapsách železnou dolarovou rezervu. Zatím jsme ji naštěstí nemuseli použít.

10 neberte si na cestu ani mošnu ani dvě košile ani sandály ani hůl, neboť dělník je hoden své obživy.

• spodní šat odpovídající přibližně naší košili (zhruba lat. tunika); 
• Devátý pokyn. Kromě peněz si učedníci neměli na cestu brát:
  • mošnu: tedy tašku, batoh, zavazadlo. S čím? Mám-li zavazadlo, sbalím si na cestu řadu věcí. Nemám-li, nemůžu si vzít nic, protože to nemám kam dát. Seznam věcí, které na cestu „potřebuji“ by byl dlouhý. Když nemám nic, jsem zcela a do poslední drobnosti odkázán na pohostinnost lidí, které navštívím.
  • dvě košile: jednu tedy zřejmě ano, tedy tu, kterou má člověk na sobě Myslí se: Neberte si náhradní oblečení. Takže když se ti oblečení roztrhá, jsi i v pořízení nového odkázán na ostatní.
  • sandály: Boso chodit učedníci jistě neměli, myslí se tedy opět: Neberte si náhradní obuv. Výsledkem opět je, že když se ti roztrhne řemínek nebo ti boty doslouží, musí se najít někdo, kdo ti je opraví nebo koupí nové.
  • hůl: Hůl se dá použít jako opora při chůzi – tak to zřejmě Ježíš nemyslel: Když někdo při chůzi používá hůl, ať ji používá. Zde je spíše myšlena hůl použitelná k obraně např. před psy nebo i před lidmi. Když někdo jde bez hole, musí spoléhat, že jej ochrání Nejvyšší. Dnes bychom možná řekli: Neberte si nůž ani pepřový sprej ani pistoli.
• Zdůvodnění je uvedeno: neboť dělník je hoden své obživy. Myšleno: Tím, že jste vyrazili na misi jako moji učedníci, jste na sebe vzali práci. Vstoupili jste ke mně, resp. k Bohu „do pracovního poměru“. Jako takoví máte nárok na zaopatření a přiměřenou odměnu. Bůh se tedy postará, abyste netrpěli nouzí – vždy pošle někoho, kdo vás zaopatří vším potřebným.
• Život v takového závislosti na Bohu, resp. lidech, je náročný, ale zároveň krásný, vzrušující a dobrodružný. Podobné pocity popisují lidé, kteří se vydávají např. na pěší poutě – ti, kdo vyrážejí bez zajištění, bez příprav, bez itineráře a bez předem domluvených noclehů, popisují každovečerní dobrodružství z nejistoty, kde budou dnes spát. Jejich svědectví přitom říkají, že vždy se nakonec nějaký nocleh najde, situace se nějak vyřeší, apod.
• Cestování je v dnešní době poměrně snadné: Ve většině zemí stačí mít v kapse platební kartu a není se v podstatě čeho obávat – síť ubytovacích a stravovacích zařízení je hustá a kvalitní.

11 Do kteréhokoli města nebo vesnice vejdete, vyptejte se, kdo v něm je toho hoden; a tam zůstaňte,  dokud neodejdete. 

• [to bylo v protikladu k praxi náb. filozofů tehdejší doby, kteří chodili dům od domu a žebrali]
• Desátý pokyn: Jak má probíhat příchod do nové destinace.
• Vše je třeba dělat uvážlivě, „nehrnout“ se do prvního domu, ale snažit se proniknout do místní situace, pochopit ji. Za tím účelem je třeba mluvit s místními lidmi.
• To je příjemné: Ježíš doporučuje „nedělat diagnózu od stolu“, nebýt suverénní, nepostupovat paušálně. Je třeba se zorientovat, naslouchat místním, udělat si čas, nechat si věci vysvětlit.
• Kdo je ten, kdo je hoden? Hoden čeho? Ubytovat učedníky.
• Zřejmě šlo o to, aby se učedníci nezapletli (neubytovali) s problémovými lidmi – se zločinci či lidmi se špatnou pověstí.
• Jde o rozdílný přístup oproti Ježíši, který s návštěvami u „nehodných“ lidí problém neměl? Spíše ne – jedna věci je s celníky nebo s jinými hříšníky povečeřet, u někoho se ubytovat je věc druhá. Bydlet u někoho problematického může mít na službu výrazně nepříznivější dopady.
• Šlo o to najít pro ubytování v městě nebo vesnici vhodného člověka – jednak morálně neproblematického, ale zřejmě i s dostatečnými ubytovacími a stravovacími kapacitami.
• Ubytovat se u někoho v jednopokojovém bytě se může stát po čase noční můrou. Jinému člověku zase mohli učedníci způsobit svou přítomností významnou ekonomickou újmu, apod.
• Ježíš např. s oblibou nocoval v Betanii u sourozenců Lazara, Marie a Marty. Jednak se tam zřejmě cítil s celým týmem vítaný, jednak ale musela mít rodina k dispozici přiměřený dům.
• Ubytování týmu se snažíme pečlivě plánovat i při našich cestách do Jižního Súdánu: Účastníci jsou sice většinou odolní a ochotní snášet nepohodlí, ale spaní na zemi, špatné záchody a nemožnost se osprchovat se časem zají každému. Chceme-li efektivní a spokojený tým, je určitá bazální hladina zajištění fyzických potřeb nutná.
• A tam zůstaňte, dokud neodejdete: Ježíš učedníkům nedoporučuje „fluktuaci mezi ubytovacími zařízeními“. I proto je pečlivé „vyšetření“ místní situace tak důležité.

15 Když budete vcházet do domu, pozdravte jej.

• ř. slovo zn. také ‚domácnost‘ (ale i větší celek);
• var.: [+ říkajíce: Pokoj tomuto domu];
• Jedenáctý pokyn se týká „zacházení s pokojem“.
• Nejde o pouhý pozdrav. Vidíme, že přejeme-li někomu pokoj, má to „kosmické“ účinky. Pokud jsme křesťané, přináší naše přání do jejich domácností reálný pokoj.
• Ten je domácími vnímán a oceňován.

13 Bude-li toho ten dům vskutku hoden, ať na něj přijde váš pokoj. Nebude-li však toho hoden, ať se váš pokoj navrátí k vám. 

• Pokoj se chová „autonomně“ – sám si analyzuje domácí poměry a dle jejich posouzení zváží, zda tam zůstane nebo ne.
• Jde samozřejmě o Boží jednání – Bůh je tím, kdo posoudí, za bude v dané domácnosti působit nebo nikoliv.
• Vidíme, že působení požehnání není automatické – učedníci se v obci vyptají, zváží situaci a u někoho se ubytují. Jeho domácnosti popřejí nadpřirozený pokoj. Bůh si ale ponechává právo na „second opinion“ a celou situaci zhodnotí znovu. Pokud se učedníci dopustili chyby a vybrali domácnost nevhodně, jejich slova nebudou mít moc a nic domácím nepřinesou.
• Význam přání pokoje a to, co se následně stane, musí být cenné a významné, když si věc Hospodin tak „hlídá“, nechtěje, aby pokoj spočinul na někom nehodném. Domácnosti, které učedníky ubytovaly a hodné byly, musely získat významnou hodnotu.
• Význam našeho přání pokoje a žehnání vůbec zřejmě jako křesťané podceňujeme.
• Dalo by se ještě uvažovat o formulaci ať se váš pokoj navrátí k vám: Vyvolává totiž dojem, jakoby pokoj mohl spočívat buď na učednících nebo na jejich hostitelích. Či jakoby učedníci svůj pokoj museli svým hostitelům předat (a sami o něj přijít). Či jakoby učedníci musel ze svého pokoje odebrat. Tak to ale myšleno jistě není.
• Víme, že Svatého Ducha je dost pro všechny – když Bůh odebral Ducha Mojžíšovi, aby ho vylil na izraelské starší, Mojžíš následně nedostatkem Ducha netrpěl.
• Je zřejmě myšleno, že pokoj zkrátka na domácnosti hostitelů nespočine.

14 A když vás někdo nepřijme a nevyslechne vaše slova, při odchodu z toho domu nebo onoho města vytřeste prach yourselves; svých nohou.

• Dvanáctý pokyn se týká reakce na odmítnutí.
• Jedna věc je, když učedníci nebo Hospodin usoudí, že hostitelé přijmout Kristův pokoj nejsou hodni – stane se pouze to, že se jim ho nedostane.
• Zde je popisována situace mnohem hrozivější, jejíž výsledkem je vytřesení prachu z nohou. O co jde? Jde o radikální gesto oddělení se, kterým učedníci dávají najevo: S těmito lidmi nemáme nic společného. Nechtějí nás a my odcházíme.
• Hrozivé je, že se zde nemluví o nějakém nepřátelství – Ježíš neříká: Když vám budu nadávat a házet po vás kamení. Mluví o lidech, kteří učedníky nepřijmou a nevyslechnou. I od takových se učedníci měli striktně oddělit.
• Pokud by tento přístup měl být univerzální, tedy platit pro každou evangelizaci v každé době a v každém čase, zcela by to měnilo paradigma, jak světu přinášet evangelium. Platilo by: Jednou a dost. Jednou se k tobě nabídka evangelia dostala a když jsi odmítl, je to tvůj konec.
• Tak tomu ale zřejmě být nemá – ze statistik víme, že málokdo se k Bohu obrátí při prvním setkání se s křesťanem. Existují údajně data, že kontaktů s křesťany je v průměru zapotřebí sedm, než člověk vydá Bohu svůj život.
• Jak uvidíme v dalším verši, šlo zřejmě o zcela mimořádnou situaci – Boží moc provázející učedníky byla tak veliká a tak očividná, že odmítnout ji vyžadovalo pro Boha již nezkousnutelnou dávku arogance.
• Jde ale zároveň o varování pro všechny, komu je evangelium hlásáno: Dejte si na svou reakci velký pozor! I pouhé nevyslechnutí či odmítnutí evangelisty může může být Bohem bráno velmi vážně.
• Učedníci rozhodně neměli dělat opakované marné pokusy někoho přesvědčit nebo se někam dostat.
• Jak moc být při evangelizaci „vytrvalý“ je každodenním problémem křesťanů: Jak dlouho a jak vytrvale usilovat o něčí spásu, když je člověk opakovaně odmítán? Modlit se za naše žádosti (a tedy např. i za spásu lidí) máme vytrvale a úporně (srv. např. soudce a vdova).
• Asi patnáct let jsme se např. neúspěšně snažili založit sbor v jednom městečku nedaleko Ostravy – šlo o příklad naší chvályhodné vytrvalosti nebo jsme se úporně a zbytečně „cpali“ do Bohem zavřených dveří?

15 Amen, pravím vám, v den soudu bude snesitelněji sodomské a gomorské zemi než onomu městu.“ 

• Velmi drsné Ježíšovo slovo: Jak víme Sodoma a Gomora byly Božím hněvem spáleny na popel, zemřeli všichni obyvatelé. Jejich osud má dle Kristových slov přitom být přitom snesitelnější, než osud těch, kdo nevyslechli či nepřijali Jeho učedníky.
• Jak se to může stát? Možná proto, že jednorázová tělesná smrt v ohni je lepší variantou, než trápení v pekle.
• Ježíš své učedníky vybavil těmi nejsilnějšími možnými „průvodními listy“ – prakticky neomezenou moc k vykování zázraků včetně křísení z mrtvých. Kdo něco takového odmítne, odsuzuje se na věčnosti k pláči a skřípění zubů. Vždyť každý musel jasně vidět, že jejich moc nemůže pocházet od nikoho jiného, než od samotného Hospodina.

16 „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a prostí jako holubice.

• n.: ryzí / bezelstní; 
• Třináctý pokyn se týká chování v nebezpečném světě: Svět je plný lidí, kteří jsou nebezpeční a nemyslí to s ovcemi (s křesťany) vůbec dobře – to jsou vlci. Chtějí ovce zlikvidovat a „sežrat“.
• Křesťané jsou těmi ovcemi – tedy lidmi, kteří nejsou draví, nejsou drsní a tvrdí. Nejsou vybaveni k tomu, aby se bránili, nejsou vlkům rovnocennými soupeři. Jsou možná nejen trochu bezbranní a trochu naivní.
• Ježíš s tím ale počítá a tato určitá nevybavenost křesťanů stran schopnosti obstát v tomto světě, není na škodu. Jak je to možné? Jak to, že když jsou oproti vlkům tak slabí, nakonec obstát mohou?
• Dravost a agresivitu mají nahradit: Obezřetností: φρόνιμος, ον  [fronimos], (komp. φρονιμώτερος) chytrý, prozíravý, rozumný, rozvážný, moudrý (po praktické stránce), obezřetný [14 výskytů].
  • Nedostatek agresivity mají nahradit „mozkem“. Siláka není nutno porazit jeho zbraněmi, je na něho možno také vyzrát.
  • Tato vlastnost je přisouzena hadům: Jsou hadi jako zvířata obezřetní či prozíraví? Do určité míry takoví být musejí, protože žádní velcí siláci to nejsou (desetimetrové škrtiče zjevně Ježíš nebral v úvahu). To, že hadi jsou schopni obstát, je dáno tím, že jsou nenápadní či skrytí a zároveň často svou jedovatostí smrtelně nebezpeční. (Ale i nejedovatí hadi musejí chytře číhat na svou kořist.)
  • Myslel Ježíš při svém podobenství na jedovaté hady? Pravděpodobně ano. U jedovatého hada je masivní nepoměr mezi jeho „silou“ (spíše slabostí), mezi jeho nevýrazností a jeho extrémní nebezpečností.
  • I malý nenápadný „hádek“ dokáže jedem zlikvidovat velkého predátora. U křesťana to zřejmě může být podobné – vypadá nenápadně, není žádným velkým silákem, nebudí na první pohled respekt. Ale tím, že je ve spojení s neomezenou Boží mocí, je pro ďábla těžkým a smrtelně nebezpečným soupeřem.
  • Jinak řečeno: Nemusíte se světu vyrovnat v agresivitě, nemusíte být schopni se za sebe za každou cenu „postavit“. Nemusíte odrazit a vrátit každou ránu. Jak to? Protože se vás zastane Bůh.
  • To je tím nebezpečným jedem. Někdo se např. nechá zlákat křesťanovou nenápadností a zdánlivou slabostí k útoku na něj. Udělá tím ale velkou chybu, neboť do situace vloží Všemohoucí a agresor brzy zjistí, jak velkou chybu udělal.
  • Pouze díky tomu jste tak obávanými ďáblovými soupeří.
• Druhou vlastností vyslaných křesťanů má být (kromě obezřetnosti) prostota: ἀκέραιος, ον  [akerajos], (vl. „nesmíšený”) čistý, nezkažený, nevinný; bezelstný [3 výskyty].
  • Touto vlastností se má vyznačovat holubice. O co jde?
  • O co jde dobře dokreslují další dva výskyty v NZ: Fp 2,15 abyste byli bezúhonní a bezelstní, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného, v němž záříte jako světla ve světě. Ř 16,19   Zpráva o vaší poslušnosti se dostala ke všem. Mám z vás proto radost; přeji si však, abyste byli moudří v tom, co je dobré, a prosti toho, co je zlé.
  • Nejlépe by se tato vlastnost snad dala popsat jako určitá naivita. Či „dětský“ přístup – holubice, podobně jako dítě je určitým způsobem naivní. Jeho myšlení je jednoduché a přímé. Nepromýšlí, ani nejsou schopni promyslet složité varianty. Jsou takoví, jací jsou – nestylizují se. Mluví na rovinu.
  • Takovéto jednání činí člověka v tomto hostilním světě zranitelným. Jak je tedy možné, že Ježíš svým učedníkům tento přístup doporučuje?
  • Ježíš říká: Při svém pohybování se v nepřátelském světě nemusíte být nekonečně rafinovaní. Nemusíte všechno promýšlet na pět tahů dopředu. Můžete si dovolit uvažovat prostě a jednoduše. Uděláte-li chybu, můžete ji klidně přiznat. Když něčemu nerozumíte, nevadí to. Když mluvit s někým chytřejším či vzdělanějším, není to problém.
  • Je to možné proto, že s vámi je Všemohoucí a Vševědoucí Bůh. On doplní vaše deficity, on prohlédne a eliminuje všechny úskoky chytřejších soupeřů včetně nekonečně rafinovaného ďábla.
  • Slabosti ani prostoty se nebojte, naivitou nic nezkazíte.
• Zajímavé je, že tyto dvě vlastnosti jsou vůči sobě v rozporu. Být zároveň obezřetný (či dokonce vychytralý) a naivní, není možné. Ježíš tím zřejmě ukazuje, že můžeme nástroje nakládání s tímto světem volit dle potřeby (ad hoc). Můžeme uvolněně přecházet z jedné polohy do druhé.
• Nejlepším příkladem zvládání obojího přístupu je nám (jako ve všem) náš Mistr: Farizeům někdy odpovídal úderně a rafinovaně jako had: Když vy mi neodpovíte, ani já vám neodpovím.
• Když ho ale voják udeřil do tváře, zeptal se ho „naivně“: Proč mě biješ?
• Učit se od Mistra a stavět se vůči světu v přímosti a bez obav – to je Kristova rada svým následovníkům.

17 Mějte se na pozoru před lidmi, neboť vás budou vydávat soudům, budou vás bičovat ve svých synagogách,18 dokonce před vladaře a krále vás budou vodit kvůli mně, jim i pohanům na svědectví. 

• Mít se na pozoru před lidmi není nic špatného. Ježíš nevyzývá k tomu, aby se Jeho učedníci za každou cenu hnali do problémů. Není třeba si vždy „pouštět pusu na špacír“ ani za každou cenu provokovat.
• Pronásledování nevyhnutelně přijde, což ale neznamená, že si o ně musíme za každou cenu říkat.
• Když nějaký člověk vypadá problematicky, např. jako udavač nebo nenávistník, je v pořádku si na něj dát pozor.
• Pavel píše 2Tm 4,14: Kovář Alexandr mi způsobil mnoho zlého. Pán mu odplatí podle jeho skutků.  15 Také ty si dávej před ním pozor. Velmi se totiž postavil proti našim slovům. Timoteus tedy neměl Alexandra konfrontovat ani prorokovat, měl se mu vyhnout.
• Co budou lidé křesťanům „provádět“?:
  • vydávat soudům
  • bičovat v synagogách,
  • vodit dokonce před vladaře a krále
• Nabízí se otázka: Proč vlastně? Co je na křesťanství tak provokujícího? Především výlučnost. Sebejistota. Odmítání ostatních bohů. A další věci. Ježíš byl „provokující a konfliktní“ osobností.
• Ježíš neponechával lidem prostor pro lhostejnost: Formuloval způsobem, který nutil lidi k přijmutí nebo odmítnutí Jeho zvěsti.
• Vidíme, že křesťané budou mít potíže u soudů světských i náboženských.
• Vidíme, že budou předvoláváni před vysoce postavené osoby. Zde je použito slovo dokonce – nejde tedy o samozřejmost či běžnou věc. Ne všichni dostanou příležitost, aby mohli svědčit vladařům a králům.
• Vše se bude dít kvůli mně: Jediným důvodem k těmto persekucím a problémům bude víra v Krista.
• Vše se bude dít jim i pohanům na svědectví: To, že křesťané budou mít problémy, že budou předvoláváni k výslechům k soudům světským i náboženským, bude mít ještě jeden důvod. Nepůjde pouze o důsledek jejich víry, ale zároveň o Boží záměr. Bůh křesťanům tímto způsobem připraví příležitosti ke svědectví. Dostanou se tak na místa, na která by se jinak nedostali. Dostane se ji příležitosti mluvit s lidi náboženskými i světskými.
• To je důležitá informace: Někdy Bůh potřebuje někam „propašovat“ svědectví o sobě (např.do vězení) a udělá to tím způsobem, že tam pošle křesťany. A jak jinak dostat člověka do vězení, než že bude odsouzen k trestu odnětí svobody? A za co chcete odsoudit zbožného křesťana? Nekrade, nepije, nehřeší – nezbývá, než ho odsoudit za víru.

19  A když vás vydají, nestarejte se, jak nebo co promluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co  máte  promluvit. 

• Ježíš předjímá otázku posluchačů: Jejda, když mě tohle potká a dostanu se k soudu, kde budou sedět samé světské nebo náboženské autority, samí vzdělaní lidé nebo dokonce vladaří a králové – co jím já obyčejný člověk řeknu?
• Odpověď zní: Nedělejte si s tímto starostí – vhodná slova vám budou nadpřirozeně ukázána („dána“).
• Jakým způsobem? Napadnou vás.
• Od doby, kdy Matouš evangelium psal, byly na tomto světě pronásledovány již miliony křesťanů – u některých známe jejich svědectví, máme tedy představu, jak tato inspirace probíhá.
• Podle toho, co jsem četl nebo slyšel, bych řekl, že dosti „obyčejně“: věřící neslyší hlasy, jejich slova nejsou nikterak vytříbená.
• Vztahuje se toto zaslíbení pouze na takovéto kritické situace nebo na každé svědectví křesťanů druhým lidem? Spíše to první – při výslechu u soudu nebo před vysoce postavenými lidmi je vydávání svědectví obtížnější. O běžných rozhovorech s lidmi Ježíš žádné sliby neposkytl.
• Kde je hranice toho, kdy už se člověk nemá starat a nemá si nic připravovat? O jaké situace se jedná, jsme si již říkali: vydávání soudům, bičování v náboženských zařízeních, výslechy před vladaří a králi – dá se asi říci, že jde o situace vypjaté a náročné.
• Důležitá je i informace, že tyto věci se budou dít na svědectví – tedy proto, aby soudcové, náboženské autority i vladaři a králové slyšeli evangelium. Aby se k nim mohla dostat zpráva o Kristu.
• To je zajímavá, ale i znepokojivá informace: To, že se evangelium šíří skrze svědectví Kristových učedníků, není nic nového. Nejvyšší ale zjevně neváhá pro evangelizaci dle potřeby využít i pronásledování svých dětí. K některým skupinám lidí zjevně s evangeliem není možno proniknout jinak, než jako oběť perzekuce.
• V onu hodinu vám bude dáno: Až ta chvíle nastane, nadpřirozeně dostanete vše, co potřebujete. Nikoliv dříve, nikoliv do zásoby, ale až v onu hodinu. Tímto způsobem funguje v duchovním světě více věcí – Bůh nedává svého Ducha „do křesla“, ale „ad hoc“, tedy až v situacích, kdy Jej opravdu potřebujeme.

20 Vždyť has nejste vy, kdo mluví, ale ⁽Duch vašeho Otce⁾, jenž mluví ve vás. 

• Je to „jednoduché“ – křesťané jsou chrámem Svatého Ducha a ten jim dá v oněch důležitých a kritických okamžicích ta správná slova.

21 Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a usmrtí je.

• Jsme stále u Kristových pokynů učedníkům před jejich odchodem na samostatné mise po městech a vesnicích.
• Ježíš mluví o pronásledování, které je čeká. Pravděpodobně se Ježíš dostal při svých varováních do vzdálenější budoucnosti – nemáme totiž žádné informace o tom, že by učedníci byli při svém poslání vystavení pronásledování. Ježíš tedy pravděpodobně hovoří ke všem budoucím zvěstovatelům evangelia, potažmo ke všem křesťanům všech budoucích míst a časů.
• Již je upozornil, že budou mít problémy ve smyslu obžalob, předvolání a fyzických trestů.
• Nyní jde dále a varuje je, že pronásledování půjde napříč rodinami – když jde o věci víry, nemohou se křesťané spolehnout ani na vlastní rodiny. Rodina není pro křesťana bezpečným prostředím – i zprostřed vlastní rodiny může vzejít pronásledování, udávání a nenávist. Víra v Krista je tak „ostrá“, tak rozdělující, budí takovou nenávist, že ani nejužší rodinné vazby před tím neochrání.
• Sourozenecké vztahy a vztahy rodičů a dětí jsou nejužšími vztahy, které mezi lidmi mohou existovat. Ani ty ale nejsou silnější, než napětí, které vyvolává evangelium.
• Představa, že bratr vydá na smrt bratra, otec dítě nebo dítě otce, je nepředstavitelná. Takové věci se sice dějí, ale jsou poměrně výjimečné. Ani za krutého pronásledování v dobách fašismu nebo komunismu to nebylo zcela běžné. Jde zřejmě o varování, aby křesťané nebyli lehkomyslní nebo příliš důvěřiví, aby na rodinné vztahy nespoléhali přespříliš.
• Jediný, na koho v tomto světe spolehnout opravdu lze, je Bůh. Všechny ostatní vztahy jsou „tekutými písky“.

22 A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno. Kdo však vytrvá do konce, bude zachráněn.

• Jde o další důležité varování – zřejmě ne až tak určené v této chvíli apoštolům, ale širšího dosahu.
• Nečekejte obdiv, nečekejte vděčnost, nečekejte vstřícnost. Pokud se budete hlásit ke jménu Ježíš, oblíbení nebudete.
• Nenávist je silné slovo – nejde o ignoraci, opovržení, výsměch či nezájem.
• Čím si křesťané vlastně o nenávist koledují? Odpověď nacházíme u Krista, u jejich Mistra – jak uvidíme za chvíli, lidé nenávidí křesťany ze stejného důvodu, jako nenáviděli Krista.
• A proč lidé nenáviděli a nenávidí Krista? Důvodů je více a budeme se s nimi setkávat. Ježíš provokoval mnoha věcmi – jednou z nich bylo např. to, že pro sebe vyžadoval absolutní výlučnost.

23 Když vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného; neboť amen, pravím vám, jistě  nebudete hotovi s izraelskými městy, než přijde Syn člověka.“

^c . Mt 2:13 ^b Sk 13:50n; Sk 14:6; Sk 20:1 ^c Mt 16:28; Mt 24:27; L 18:8

• 24„Učedník není nad učitele^t16 ani otrok nad svého pána.^. t16 var.: [+ svého]; L 6:40 ^. J 13:16; J 15:20
• 25Stačí, aby učedník byl^t17 jako jeho učitel a otrok jako jeho pán. Jestliže hospodáře nazvali Belzebulem,^v18 tím spíše jeho čeleď!“ ^t17 ř.: se stal ^v18 Mt 12:24; Belzebul (jinak též Bezebul, Belzebub), bůh uctívaný v pelištejském městě Ekron. Původní podoba byla asi baal-zebúl (pán obydlí). Označení baal-zebúb (pán much) je doloženo ve 2Kr 1:2.
• 26„Nebojte se jich tedy; neboť^. není nic ^pzahaleného, co nebude zjeveno, a nic skrytého,^b co nebude poznáno. ^. L 12:2 – L 12:9// ^b Mk 4:22; L 8:17; 1K 4:5
• 27Co vám pravím ve tmě, řekněte na^t19 světle; a co slyšíte šeptem do ucha, vyhlaste ze střech. ^t19 ř.: ve
• 28A nebojte^. se těch, kdo zabíjejí ^mtělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte toho,^b kdo může i duši i ^mtělo zahubit v Gehenně.^c . 1P 3:14; Zj 2:10 ^b Iz 8:12n; Žd 10:31 ^c Mt 5:22; 2Te 1:8~; Zj 20:10 – Zj 20:15~
• 29Neprodávají se dva vrabci^v20 za haléř?^v21 A ani jeden z nich ^fnespadne na zem bez vůle vašeho Otce. ^v20 [tehdy nejlevnější zboží prodávané na trhu] ^v21 gr.: assarion, nejmenší řím. mince (lat. assarius); HL
• 30I všechny vlasy^. na vaší hlavě jsou ^pspočteny. ^. 1S 14:45!; L 21:18; Sk 27:34
• 31Nebojte se tedy; vy ^sjste ^scennější^. než mnoho vrabců.“ ^. Mt 12:12
• 32„Ke každému, kdo se ke mně ^fpřizná před lidmi,^. se i já ^fpřiznám před svým Otcem,^b který it v nebesích. ^. J 9:22 ^b Zj 3:5
• 33Kdo mě však před lidmi zapře, toho i já ^fzapřu^. před svým Otcem, který it v nebesích.“ ^. 2Tm 2:12; Mk 8:38~
• 34„Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.^t22 t22 Pouze na tomto místě v evangeliích je slovo machaira (‚meč‘) užito v přeneseném smyslu (srov. //L 12:51 – L 12:53, kde je výraz diamerismos, ‚rozdělení‘).
• 35Neboť jsem přišel^. postavit^t23 člověka ‚proti jeho otci, dceru proti její matce a snachu^t24 proti její tchyni ^t23 ř.: rozdvojit ^t24 L 12:53; ř.: nevěstu ^. Mt 19:10; J 5:43!
• 36a nepřáteli člověka budou ^sčlenové jeho ^sdomácnosti‘.^. . Mi 7:6
• 37Kdo má rád otce nebo matku víc než mne, není mne hoden; a kdo má rád syna nebo dceru víc než mne, není mne hoden.^. . Dt 33:9; L 14:26
• 38A kdo jde za mnou a nebere svůj kříž,^. není mne hoden. ^. Mt 16:24; L 14:27
• 39Kdo nalezne ⁽svou duši⁾,^t25 ztratí ji; a kdo ztratí ⁽svou duši^)t25 kvůli mně, nalezne ji.“ ^t25 tzn. svůj život / sebe
• 40„Kdo přijímá^. vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.^b . J 13:20//; Mt 18:5; Ga 4:14 ^b Mk 9:37; L 9:48; J 12:44
• 41Kdo přijímá proroka ⁽proto, že je has prorok⁾,^t26 obdrží odměnu^. proroka; a kdo přijímá spravedlivého ⁽proto, že je has spravedlivý,^)t27 obdrží odměnu spravedlivého. ^t26 ř.: ve jménu proroka ^t27 Mk 9:41; ř.: ve (eis) jménu spravedlivého ^. Mt 5:12!
• 42A kdo by jednomu z těchto maličkých^. dal napít ⁽proto, že je učedník⁾,^t28 i kdyby mu dal jen pohár studené^b vody, amen, pravím vám, jistě nepřijde o svou odměnu.“^c t28 ř.: ve jménu učedníka ^. Mt 11:11; Mt 18:6; Mt 25:40~ ^b Zj 3:15p ^c Mt 5:12; Fp 4:15 – Fp 4:19~; Žd 6:10~