Matouš – kapitola 14

1 V  ten čas uslyšel tetrarcha Herodes pověst o Ježíšovi 

• [H. Antipas, jeden z mnoha synů Heroda Velikého a Malthaky. Po otcově smrti bylo království rozděleno mezi jeho čtyři syny (L 3,1)): Antipas vládl od r. 4 př. Kr. do 39 po Kr. nad Galileou a Pereou.]; 
• Tento Herodes Antipas byl tím, kdo nechal Jana popravit. Byl synem mocného, schopného, ale extrémně zlého a nevyzpytatelného Heroda Velikého.
• Myslel si, že popravou Jana vyřeší své problémy, pak se mu ale na scéně objevil další „prorok“ s mimořádnými schopnostmi. Boha a jeho jednání nelze definitivně odstranit z cesty.

2 a řekl svým sluhům: „To je Jan Křtitel. Vstal z mrtvých, a proto v něm působí tythat moci.“ 

• Zřejmě ho hryzalo svědomí nebo přinejmenším tušil, že Jan opravdu byl Božím mužem a že vražda vše „nevyřešila“.

3 Herodes se totiž zmocnil Jana, spoutal ^[.^] a uvrhl do vězení kvůli Herodiadě, ženě svého bratra Filipa, 4 Neboť Jan mu říkal: „Není ti dovoleno ji mít.“

• [vnučka H. Velikého. Nejdříve se vdala za svého strýce Filipa, který žil v Římě. Za pobytu ve vlasti ji Antipas přesvědčil, aby opustila manžela a vdala se za něj. Avšak manželství s ženou bratra v době, kdy on je naživu, bylo podle Mojžíšova zákona zakázáno;
• [Herodes Filip I., který nevládl (nezaměnit s H. Filipem II.); syn H. Velkého a Mariamme, dcery velekněze Šimona]
• Jan jej svou kritikou pokrevního sňatku provokoval. Antipas jej zabít možná původně nechtěl, jednak ze strachu z veřejného mínění, jednak z něj přece jen měl určitý respekt příležitostně s ním rozmlouval. Když se diktátor setká s někým, kdo z něj nemá strach, komu záleží na pravdě více než na životě, někdy jej to zaujme.

5 Herodes ho chtěl zabít, ale bál se lidu, protože ho pokládali za proroka.

• Jaké byly Antipovy motivy a zda chtěl nebo nechtěl Jana zabít, není zcela jasné.
• Zda mu Salomina (byla jeho nevlastní dcerou) žádost přišla vhod – vůči veřejnému mínění měl „alibi“ ve smyslu: Kdyby na mě bylo, Jana bych nechal žít; ale co jsem měl dělat, když to Salome takhle na mě navlékla.
• Nebo byl tím, jak na něj Salome vyzrála nepříjemně zaskočen.
• Která možnost je pravdivá, není zcela jasné: Zde je nepsáno, že Jana chtěl zabít, ve verši 9 je napsáno, že se po Salomině žádosti zarmoutil.

6 ⁽Když však nastal den Herodových narozenin⁾, zatančila dcera té Herodiady mezi hosty, a zalíbila se Herodovi, 

• var.: Když se však slavily Herodovy narozeniny; 
• [podle J. Flavia se jmenovala Salome a byla v té době dívkou na vdávání. Později se vdala za svého prastrýce H. Filipa II., který vládl v Trachonitidě];

7 takže jí s přísahou slíbil dát, the kingdom cokoli požádá. 8 Ona pak, navedena svou matkou, řekla: „Dej mi zde na míse hlavu Jana Křtitele.“ 

• [rovná dřevěná nádoba, na které se podávalo maso];
• Herodiada to navlékla „pěkně“. Musela svého manžela dobře znát – věděla, že má sklon k „farfarónství“, rád se předvádí a když je euforický a přiopilý, často vypustí z úst něco neuváženého.
• Jde o jakýsi záznam pitky bohatých zhýralců, kde alkohol a drogy tečou proudem, stodolarovkami se zapalují cigarety a opovrhuje se životy ostatních.
• Nechat si přinést hlavu popraveného do hodovní síně je zhýralé a dekadentní: Přítomné to jistě při jejich „zábavě“ zajímavě „vzrušilo“. O to hůře jim pak bude před Božím soudem.

9 Král se zarmoutil, ale kvůli těm přísahám a spolustolovníkům poručil, aby jí byla dána; 

• [to byl Antipův populární (byť nepřesný) titul v Galileji i Římě];
• Jde o typický příklad neuváženého slibu, který již nejde vzít zpátky. Resp. vzít zpátky by zřejmě šel: Král mohl říct: „Co si to dovoluješ, ty spratku? Víš ty vůbec, o co žádáš? Znáš vůbec hodnotu lidského života?“ A vyhnat Salome s ostudou ze sálu. Potrestat pak i manželku. Na to ale zjevně Antipas neměl.
• Hodnotu života poddaných zřejmě král za příliš velkou nepovažoval.
• Možná Herodes chvíli uvažoval a došel k názoru, že zase až tak moc mu na Janovi nezáleží, aby si kvůli tomu udělal ostudu mezi hosty a dusno doma.
• Možná pak byl nějakou dobu na manželku naštvaný, ale ta to jistě brzy bez problémů urovnat „ženskými zbraněmi“.

10 dal tedy Jana ve vězení stít. 11 Jeho hlavu přinesli na míse a dali men té dívce a ta ji donesla své matce.

• Je to neuvěřitelné, ale Herodiadin odporný plán opravdu klapl.
• A Bůh se rozhodl jej nepřekazit. To nám dává mnoho podnětů k přemýšlení.
  • Jan beze zbytku splnil svůj úkol na této zemi: Připravil Izrael na příchod Mesiáše. Jan byl jedním z největších lidí na planetě (rozhodně největším se starozákonních proroků). Co může člověk v životě chtít více, než aby naplnil Boží plán pro svůj život?
  • Jan v plnosti na vlastní oči neuviděl Ježíšovu slávu. Nezařadil se mezi Jeho učedníky, neviděl jako očitý svědek Jeho zázraky a nezažil slávu vzkříšení. Po splnění svého úkolu byl odvolán. Každý má svůj úkol a ty na sebe různě navazují. S tím je třeba počítat – jeden zasévá, druhý žne. Svou odměnu jednou dostanou oba. Každý má v Kristově království svůj dílčí úkol – a po jeho dokončení může být odvolán. Bůh je naprosto svrchovaný a každého si povolává a odvolává dle vlastního uvážení. Není žádný prostor pro hořkost.
  • Bez Boží vůle nikdo zemřít nemůže.
  • Jan zemřel zdánlivě potupnou smrtí – nikdo netouží, aby jeho hlava kolovala pro zábavu po hodovní síni. Ve skutečnosti šlo o smrt nanejvýše čestnou. Je nejvyšší ctí moci zemřít pro Boha – okolnost smrti v tom nehrají nejmenší roli. Je tisíckrát lepší zemřít „potupně“ pro Krista, než „důstojně“ bez Boha.
  • Vzorem je nám sám Kristus – Jeho smrt byla tou nejpotupnější a přitom nejčestnější smrtí ze všech.
  • Přes všechnu hrůzu popravy bylo při umírání Janovi mnohem lehčeji, než později Herodovi, jeho manželce nebo Salome.

12 I přišli jeho učedníci, vzali tělo a pohřbili je; pak šli a oznámili that Ježíšovi. 

• Učedníci Jana neopustili ani po smrti.
• Text by snad mohl naznačovat, že jim bylo tělo vydáno bez hlavy.
• Je to ale jedno – v Božích očích zacházení s mrtvolou na osudu zemřelého již nic nezmění.
• (To je např. důvod, proč nemám obavy z pohřbu žehem.)
• Janovi učedníci pak vyhledali Ježíše a smutnou novinu mu sdělili.
• Pro Ježíše šlo o velkou ránu – šlo samozřejmě o Jeho bratrance, znali se od dětství, jistě se měli rádi. Oba byli na „stejné lodi“ – společně sloužili Hospodinu, každý dle svého určení.
• Je možné, že na Ježíše dolehla realita toho, „do jaké služby se to dal“. Šlo možná o první brutální připomenutí, že Bůh se svých plánů na záchranu lidstva „nesleví“ – a že součástí Božího plánu je i smrt se vší hrůzou svou hrůzou. Ježíš si mohl říkat: Tak už to začalo – když Otec nechal popravit Jana, nerozmyslí si svůj plán oni ohledně mojí popravy.
• Uvidíme dále, že Ježíš byl „pouhým“ člověkem. Reagoval lidsky přirozeně – Janova smrt ho velmi zarmoutila: Neříkal si triumfalisticky, jak je to úžasné, že Jan už to má za sebou a že už je s Otcem v nebi. Byl nešťastný, chtěl být sám.
• Na pohřbech křesťanů máme někdy pocity smíšené – na jedné straně je po nám po zesnulém smutno, na druhé straně věříme, že je již „na lepším“

13 Jakmile that Ježíš uslyšel, odplul odtamtud v lodi do ústraní na opuštěné místo; ale zástupy o tom uslyšely a vydaly se z měst pěšky za ním. 

• Ježíš nedělal jakoby nic, nepokračoval ve službě bez hnutí brvou. Zrušil svůj program a chtěl být sám se svým zármutkem. Chtěl se modlit, usebrat, probrat věci s Otcem.
• Vidíme, že jsou situace, kdy je v pořádku se stáhnout. Jsme zvyklí fungovat bez ohledu na okolnosti: Uklízeč, pokladní, učitel ani lékař kvůli zármutku většinou do práce chodit nepřestanou.
• Někdy by to, jak vidíme, bylo v pořádku.
• V ČR máme ze zákona nárok na dva dny volna vztahující se k úmrtí samotnému a jeden den pro účast na pohřbu. Na jednodenní placené volno máme nárok, pokud jde o pohřeb rodiče, sourozence, rodiče nebo sourozence vašeho manžela, jakož i manžela vašeho dítěte nebo manžela vašeho sourozence.
• Dříve bylo zvykem po úmrtí v rodině nějakou dobu (půl roku? rok? už si nepamatuji) nosit na výraz smutku černou pásku.
• Někdy přemýšlím na prací moderátorů v rozhlasových stanicích, kteří každé ráno mezi své posluchače „šíří dobrou náladu“. Musí být pro ně těžké stále sršet optimismem, když se zrovna rozvádějí nebo jim někdo zemřel.
• Z toho, že Ježíši únikový plán nevyšel, znovu vidíme v plné nahotě jeho „člověčenství“ – zástupy Ho „přechytračily“, vyzrály na Něj. Lidé odhadli, kam se mohl lodí vydat, a vypravily se za ním.
• Ježíš mohl legitimně kontakt s lidmi odmítnout – pověsit na dveře „ordinace“ cedulku: „Pro úmrtí v rodině zavřeno“. Mohl se někam přemístit. Kdyby opravdu chtěl, jistě by se mu podařilo se lidem ztratit.

14 Když vystoupil, uviděl veliký zástup, byl nad nimi hluboce pohnut a uzdravil jejich nemocné.

• Pocítil Ježíš alespoň chvilkový záchvěv zklamání? Vystoupil z lodi, těše se na chvíli klidu a najednou uviděl dav.
• A . . . byl hluboce pohnut (pohnuly se v něm útroby, σπλαγχνίζομαι  [splachnizomaj] smilovat se, mít slitování, mít soucit, ustrnout se). Jde o pocit hlubokého soucitu, kdy se člověku sevřou soucitem útroby v břiše
• Nad čím? Nad tím, jaký kus ušli, jaké úsilí a nápaditost vyvinuli, jak jsou chůzí utahaní, špinaví a zpocení. Nad tím, kolik s sebou přivedli a přinesli nemocných. Nad jejich zubožeností a zranitelností.
• U Ježíše byl soucit doprovázen schopností s problémy něco dělat. V tomto případě se to projevilo tím, že uzdravil nemocné.
• Náš soucit vždy řešení mít nemusí – někdy pomoci schopni nejsme, někdy ale (alespoň do určité míry) ano.

15 A když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Toto místo je opuštěné a hodina již pokročila; propusť zástupy, ať odejdou do vesnic a nakoupí si jídlo.

• Učedníci zřejmě s Ježíšem připluli, nepřišli společně se zástupem – Ježíš nehledal místo, kde by byl úplně sám i bez učedníků, ale místo, kde by nebyly davy potřebných. V přítomnosti učedníků si určité soukromí už byl schopen zajistit.
• Nicméně tím, že se Ježíš chtěl „uklidit“ na odlehlé místo, tam zároveň nevědomky „vylákal davy“. Ty očividně reagovaly spontánně – byly tak nadšené z Ježíšovy přítomnosti a tak toužily s Ním být i nadále, že se za ním vydaly spontánně a bez přípravy. Lidé netušili, že půjdou tak daleko a na tak odlehlé místo, nevybavili se jídlem ani potřebami na kempování.
• Učedníci si všimli, že situace je pro příchozí nepříjemná či až kritická – byly tam téměř jistě celé rodiny včetně dětí, měli za sebou dlouhou cestu a nyní další dlouhý pobyt s Ježíšem (uzdravit všechny nemocné v mnohatisícovém davu zabere mnoho času).
• Všichni byli již dlouho bez jídla a bylo odpoledne nebo se již schylovalo k večeru.
• O vodě zmínka není, takže nějaký potok nebo pramen tam zřejmě byl.
• Učedníci navrhli logické řešení – rozpustit shromáždění.
• Podotkněme, že Ježíš za příchozí striktně vzato žádnou zodpovědnost nenesl.

16 ^[the^] jim řekl: „Nemusejí odejít; vy jim dejte najíst!“

• Jde o „klasický“ Ježíšův provokativní výrok: Formulace je vůči učedníkům nevstřícná; působí, jako by jim Ježíš musel říkat něco, na co měli přijít sami.
• Ježíš svým přístupem učedníky udržoval v neustálé pohotovosti. Museli být stále ve střehu, nikdy si nemohli být jisti, co přinese příští okamžik – zda nebudou muset luštit nějaký další záhadný výrok nebo dělat něco nečekaného.
• Ježíš nebyl vůbec didaktický: Nesedl si s učedníky a nevysvětlil jim, jak se podobné situace řeší, či jaké jsou možnosti a limity zázraků. Nepostupoval jako profesor čarodějnictví, neposkytoval návody ve smyslu: V situaci potřeby většího množství potravy, použij modlitby číslo 235.
• Mohlo vůbec učedníky napadnout, že by se situace dala vyřešit zázrakem? Zdá se, že je to napadnou mělo a mohlo. Možná na problém měli Ježíše pouze upozornit a nenabízet hned svá řešení.
• Ježíš je stále plně vytížen péčí o zástup přítomných, na truchlení za Jana stále nemá čas. Sotva „vyřešil“ problémy všech přítomných nemocných, nastal další problém.
• Ježíšovi je hladových tisíců líto a zároveň situaci chápe jako příležitost demonstrovat další aspekt svého Mesiášství.

17 Oni mu řekli: „Nemáme zde než pět chlebů a dvě ryby.“

• Buď šlo o jejich vlastní zásoby (i pro jejich tým nešlo o zásoby dostatečné k pořádnému najezení; chléb byl spíše plackami než o bochníky) nebo je získali od přítomných (případně od chlapce v zástupu).

18 On však řekl: „Přineste mi je sem!“

• Ježíš používá to, co je k dispozici.
• Mohl jistě jednat bez ničeho – mohl např. naplnit jídlem koš zcela prázdný. Stvořitel nebe a země by si jistě poradil i bez té trochy chleba a ryb. Nešlo o nic pro Jeho jednání zásadního. Proč je tedy Ježíš požaduje?
• Bůh ale s oblibou používá zdroje, které mu nabídneme.
• Jde o univerzální obraz: Bůh by mohl jednat se světem zcela sám, bez naší „pomoci“ – a samozřejmě by to zvládl (a ještě lépe bez nás, než s námi – pomoc našich dětí nás také často spíše zdržuje, než že by nám pomáhala). On se přesto rozhodl jednat se světem skrze lidi – nejprve skrze židy, nyní skrze křesťany.
• Jen je zapotřebí poslechnout Jeho rozkaz: „Přineste mi je sem!“ Tedy naše jakkoliv omezené zdroje mu nabídnout, dát mu je k dispozici.
• Je důležité, že poměr mezi naším a Božím příspěvkem ke „společné“ službě bude vždy enormně vychýlený směrem k Bohu. Je vcelku jedno, jestli jsme schopni nabídnout chlebů pět nebo deset a ryby dvě nebo deset. Tváří tvář obrovským potřebám půjde z naší strany vždy o zoufale malý příspěvek.
• Přesto, jak vidíme, je náš příspěvek důležitý – ať už přispějeme jedním promile nebo jedním procentem, Bůh o náš příspěvek stojí a staví na něm.
• Kdyby učedníci řekli: Nic ti nosit nebudeme, sami rozdáme tu trochu, co máme, celou věc by značně zkomplikovali. (Mohli by to udělat např. z důvodů, aby bylo všem jasné, že jde o jejich dobročinnost. Lidé by si říkali: Měli tak málo a ještě to rozdali, to jsou ale kabrňáci).
• Takto bylo naprosto jasné, že celá zásluha za nasycení lidí patří Bohu.
• Platí zásada: Jestliže dostaneme jakoukoliv příležitost zapojit se do do Božího díla, je to od Boha vždy projev milosti (nezasloužené přízně). Nedělá to proto, že by naši spoluúčast potřeboval, ale proto, že nám chce dát šanci.
• Krásně to vystihli Petr a Jan poté, co byli zbičováni v radě- Sk 5,41. Nestěžovali si, ale radovali se, že byli uznáni za hodné, aby byli potupeni pro to jméno.
• Jak píši v komentáři ke Sk 5: Bůh samozřejmě mohl jejich zmrskání zabránit – vždyť nedávno udělal zázraky mnohem větší. Bůh ale chtěl těmto dvěma bratrům dát šanci, aby se mohli ve službě osvědčit, aby si mohli „vyzkoušet“ utrpení pro Krista. Trpět pro Krista není pro každého – pokud se někomu dostane tohoto privilegia, je to vždy projev zvláštní Boží přízně.
• Podobně zde Ježíš milostivě umožňuje svým učedníkům, aby se do Jeho služby sami zapojili, aby na ní měli účast a podíl.

Do tohoto zapadá slovo, které jsem v roce 2011 dostal od Boha. Šlo o jeden z poměrně vzácných případů, kdy ke mně Nejvyšší mluvil jasně a zřetelně:
 
Vraceli jsme se z misijního treku v Nepálu. Seděli jsme na střeše místního autobusu a jeli po krkolomných cestách nad propastmi Himalájí. Přemýšlel jsem nad smyslem naší cesty a modlil se: Pane, utratili jsme spoustu peněz, letěli jsme přes celou planetu, šli několik dní, abychom strávili pouhé tři dny v malé vesnici, kde žila jediná křesťanská rodina. Mělo to vůbec smysl?
Bůh mi řekl: Misie světa je obrovský úkol - je to jako přemístit písek celé Saharské pouště. Pánem skrejprů jsem výhradně Já. Pokud jsem ti dal příležitost přemístit několik kyblíčků písku, buď za to vděčný. Zbytek není tvou zodpovědností. 
(Později v té vesnici vznikla církev, obrátili se prakticky všichni její obyvatelé).
 

19 A poručil zástupům, aby se rozložily na trávě, vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal, rozlámal chleby a dal it učedníkům . učedníci zástupům.

• Po předání existujících zdrojů Bohu, On převezme veslo a „je vymalováno“. Nic není problém.
• Učedníci byli nadále zapojeni, jejich úkol neskončil odevzdáním chlebů a ryb – dále organizovali distribuci toho, co Bůh zaopatřil.
• Sekvence kroků je jasná: Odevzdáme Bohu to málo, co máme k dispozici — Bůh to použije a rozmnoží — následně si nás použije k distribuci.

20 Všichni jedli a nasytili se. A sebrali dvanáct plných nůší zbylých úlomků. 21 Těch, kdo jedli, bylo asi pět tisíc mužů, kromě žen a dětí.

• Boží zdroje byly naprosto dostačující – všichni se nasytili a byli spokojení.
• Nedošlo k žádnému „úzkému hrdlu“, nebyla žádná skupina, na kterou by se nedostalo.
• Ale nejen to – množství jídla bylo naprosto nadbytečné. Bůh nepracoval tak, že by pokryl potřeby „taktak“ – choval se naprosto velkoryse, či spíše marnotratně. Z pěti chlebů a dvou ryb zázračně stvořil několik desítek tisíc chlebů a ryb, které se ani zdaleka všechny nespotřebovaly.
• Dvanáct nůší zbytků obsahovalo jistě několik metráků jídla – Boží velkorysost až marnotratnost je překvapivě pozoruhodná.
• Český národ je velmi spořivý až šetřivý. Jsme zvyklí přebytky jídla nevyhazovat. Ostatní národy to tak často nastaveno nemají, Číňané nebo Izraelci plýtvají jídlem z našeho hlediska nehorázně.
• Zřejmě by nám prospělo se v tomto směru od Hospodina učit velkorysosti, jim pak šetřivosti.

22  the hned přinutil took učedníky, aby nastoupili do lodi a jeli před ním na druhou stranu, než he  propustí zástupy. 

• Poměrně nečekané jednání – Ježíš chtěl s lidmi zůstat sám. Sám chtěl zástupy propustit, tedy zorganizovat ukončení „mítingu“ a rozloučení.
• Víme přitom, že původně si jel na místo odpočinout či „rozdýchat“ zármutek ze smrti svého bratrance Jana a že uzdravování a nasycení bylo neplánované.
• Je pravděpodobné, že Ježíš si s lidmi, jimž stálo za to Ježíše „vystopovat“ až na pusté místo , si přirostli k srdci a nechtělo se jim rozejít.
• Také se zdá, že Ježíš musel učedníky přesvědčovat nebo jim dát dokonce odjezd příkazem. Zřejmě Jej nechtěli nechat samotného – s davem lidí kolem, na pustém místě a s blížícím se večerem se není co divit.

23 A když zástupy propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě pomodlil. Když nastal večer, byl tam sám. 

• Vidíme, že důvod, proč Ježíš jednal, jak jednal, byl, že chtěl získat chvíli pouze pro sebe.
• Se zástupy se opravdu „rozžehnal“ a vydal se na nějaký kopec poblíž.
• Chtěl být sám s Otcem – probrat s Bohem proběhlé události, vylít si srdce. Načerpat novou sílu.
• Osamělé „výstupy na hory“ jsou poměrně oblíbenou křesťanskou disciplínou – znám dosti věřících, kteří se dle svých možností (a také kondice) vydávají na osamělé procházky či na výstupy na beskydské nebo jiné vrcholky. Čím obtížnější životní období člověk prožívá, tím je taková osamělá modlitební „túra“ přínosnější a „užitečnější“. Je ale samozřejmě možné vyrážet na modlitební výstupy i v období radosti a vděčnosti.

24 Loď již byla ⁽od země vzdálena mnoho stadií⁾, zmítána vlnami, protože vítr vál proti ní. 

• stadion — řecko-řím. délková míra (přibližně 186 m); 
• var.: uprostřed moře;
• ř.: mučena;
• Ježíšovo trvání na odjezdu učedníků se jevilo jako nepříliš „moudré“. Počasí odplutí vyloženě nepřálo. Učedníci mohli být i naštvaní: Přinutil nás odplout do takového nečasu a do protivětru. Sám zůstal na břehu.
• V tomto případě je naprosto jasné, že „viníkem“ nepříznivé situace byl Ježíš sám. On do ní své učedníky dostal – odplutí na noc bylo výlučně jeho iniciativou.
• Jak ale uvidíme dále, nepříznivé okolnosti poskytly Bohu pouze další příležitost, jak manifestovat svou svrchovanost a nadvládu nade vším.
• Pokud byl za nepřízní počasí ďábel (což může, ale nemusí být – nepříznivé okolnosti se dějí i „normálně“, bez ďáblova přičinění – jsou součástí života na této planetě), mohl si chvíli myslet, že Ježíše přechytračil. Ale opravdu jen na chvíli. Bůh je vždycky o krok napřed.
• Kolik je mnoho stádií, těžko říci – loď mohla být od břehu např. dva kilometry.
• Někteří u učedníků byli zkušenými námořníky, některým ale mohlo být na rozbouřené hladině hodně špatně od mořské nemoci.
• Z této situace můžeme vyvodit některé obecné závěry:
  • Můžeme si být jisti, že jakékoliv nepříznivé okolnosti v našich životech Boha nezaskočí.
  • Můžeme si být jisti, že Bůh vždy bude mít poslední slovo, vždy je o krok napřed.
  • Někdy se nám může zdát, že okolnosti, ve kterých jsme se ocitli, jsou Božím zapřičiněním. Není to ale schválnost, Bůh nás skrze ně chce naučit něčemu novému.
• Jak učedníci reagovali, nevíme. Zřejmě moc času na přemýšlení neměli – veslovali jako o život proti větru, vylévali vodu. Byli promočení, nevyspalí a unavení.

25 O čtvrté noční hlídce šel the k nim, kráčeje po moři.

• dle řím. dělení na čtyři hlídky, ráno mezi třetí a šestou hodinou; 
• Ježíš se tedy na hoře zdržel většinu noci. Buď se celou dobu modlil („probíral“ s Otcem Janovu smrt ) nebo si mohl např. zdřímnout. Nad ránem nicméně vyrazil za učedníky. Loď žádnou k dispozici neměl, ale jeho chůze po vodě jistě nebyla pouze „vynucená“ okolnostmi – šlo o záměr, o další manifestaci Jeho Božství.
• Jde o zcela nový koncept – zmínka o chození po moři je v Jb 9,8:  On sám roztahuje nebesa a kráčí po návrších/vlnách moře. Zda ale něco takového očekával od Mesiáše, nevím.
• Koho by to napadlo? Nemám k dispozici loď, tak jdu po hladině – jak „prosté“.
• Nic podobného se v historii církve zřejmě nezopakovalo. (Zázračný „transport“, ale ne po vodě zažil Filip po křtu etiopského dvořana).

26 Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se a řekli: „To je přízrak!“ A strachem vykřikli.

• Těžko se jim někdo může divit – byla noc, kolem nich vítr a vlny, oni po dlouhé dřině vyčerpaní a depresivní.

27 ^[the^] na ně hned promluvil: „Vzchopte se, já jsem that, nebojte se!“

• or: Buďte dobré mysli; Sloveso tharsein se v NS vyskytuje výhradně v ústech Ježíšových
• Koho ještě Ježíš uklidňoval stejným obratem?
  • Ochrnutého na lůžku (Mt 9,2): „⁽Buď dobré mysli⁾, synu, ⁽odpouštějí se⁾ ti tvé hříchy.“
  • Ženu s krvotokem (Mt 9,22)
  • Slepého (Mk 10,49)
  • Učedníky (J 16,33) Toto jsem vám pověděl, abyste ve mně měli pokoj. Ve světě máte soužení. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět.“
  • Pavla (Sk 23,11) Následující noci se k němu postavil Pán a řekl: „Buď statečný! Jako jsi o mně svědčil v Jeruzalémě, tak musíš svědčit i v Římě.“
• Ježíš učedníky neděsil dlouho, situaci si „nevychutnával“ – promluvil ihned a snaha je uklidnit je zřetelná. Řekl:
• To jsem já. Nevysvětluje, jak to, že se jen tak prochází po hladině. To, že jde o Ježíše, k uklidnění bohatě stačí – Kristus dělává různé divné, někdy i šokující a děsivé věci, ale tím, že Jej známe a důvěřujeme mu, se to dá zvládnout.
• Nejděsivější věcí, kterou Mesiáš udělal, bylo, že se nechal ukřižovat. Nic horšího a děsivějšího už jeho učedníky potkat nemůže.

28 Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li that ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodě!“

• Co to Petra napadlo? Šlo o fanfarónství (chtěl se Petr předvést)? Částečně možná ano, ale také o logickou úvahu a o „pokus“. O pokus, jaké jsou hranice nadpřirozena, co z Ježíšovy moci je přenositelné (co je ochoten Ježíš sdílet), co lze získat pro sebe. Možná si to Petr chtěl „vyzkoušet“.
• Petr byl impulzivní – reagoval rychle a spontánně. Zatímco ostatní učedníci přemýšleli, on již vystřelil větu.
• Pane, jsi-li that ty – Petrova věta je zajímavá:
  • Petr stále nebyl zcela přesvědčen, že opravdu jde o Ježíše. Ten zřejmě ještě nebyl natolik blízko, aby mu bylo ve tmě zřetelně vidět do tváře.
  • Na jedné straně jej oslovuje „Pane“, na druhé straně říká: „Jsi-li to ty“.
  • Petr tím ale zároveň Ježíše zkouší: Když mi tu chůzi po vodě neumožníš, budu mít problém věřit, koho to vlastně vidím. Nějaký noční vodní démon mi chůzi po vodě jistě neumožní.
• Poruč mi je také velmi zajímavé. Petr uvažuje takto: Pokud se mám vydat na vodu, potřebuju, aby ji Bůh/Ježíš nejprve zpevnil. Když mi dá pokyn, bude to jistě známkou, že vše je již připraveno.
• Jak chůze po vodě probíhala „technicky“? Bůh vodu zpevnil? Jak? Pouze vrstvičku nahoře? Nebo Ježíše a Petra při chůzi zespodu podpíral anděl? Nebo šlo o nějaké „kouzlo“ s gravitací? Byla chůze po vlnách do kopce a z kopce nebo Bůh vodu před Ježíšem vyhlazoval? Byl Ježíš mokrý? Jenom po kotníky, po kolena nebo celý?

29 On řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a přišel k Ježíšovi. 

• Ježíš Petrovy motivy nezkoumal, nápad nevetoval, ale souhlasil.
• Mohl Petra odmítnout, vykázat do patřičných mezí, vysvětlit nebo nevysvětlit, proč je to nepatřičné nebo nemožné. Nic z toho neudělal, pouze řekl: Pojď!
• Proč souhlasil? Co tím chtěl demonstrovat? Připadlo mu to jako dobrý nápad?
• Pro Petra šlo v každém případě o výzvu – jedna věc je pod vlivem okamžiku něco „plácnout“, druhá věc je přehodit nohu přes bort a opustit bezpečí lodi. na
• Couvnout Petr nemohl, vypadal by před ostatními trapně.
• Co ostatní učedníci? Chtěli by si chůzi po vodě také „vyzkoušet“? Záviděli Petrovi? Mrzelo je, že se také nepřihlásili? Nebo byli naopak rádi, že sami to zkoušet nemusejí? Byli už v tu dobu smířeni s Petrovým vůdčím postavením?
• Jak víme, od Petra šlo (zřejmě mimo jiné) o „test Ježíšovy pravosti“ – předpokládal, že přízrak by mu chůzi po vodě neumožnil.
• Odhadl bych, že nikdo z účastníků neměl věci příliš promyšlené – Petr svou žádosti „vystřelil“, Ježíš věc také zřejmě posoudil pouze krátce. Jako úplný nesmysl ji nevyhodnotil, ale dost možná souhlasil také emotivně. Nezapomeňme, že se stále nacházíme na bouřlivém moři za poměrně dramatických okolností. Ježíš k učedníkům ještě ani nedorazil.
• Kdy se pod Petrem zpevnila voda? Už v okamžiku, když přehodil nohu přes bok lodě, ucítil pod ní pevnou zem?

30 Ale když viděl ^[silný^] vítr, dostal strach. ⁽Začal tonout⁾ a vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ 

• ř.: A počav se potápěti;
• Petr tedy určitě po vodě nějakou dobu kráčel – přinejmenším několik kroků směrem k Ježíši udělal (nebo alespoň na hladině vedle lodi stál).
• Ježíš se zřejmě v chůzi zastavil a na Petra čekal – jak daleko od lodi? Třeba dvacet nebo deset metrů?
• Co Petra zastavilo? Strach z větru (a vln). Jakým mechanismem? Jak to celé fungovalo?
• Jinak řečeno: Proč voda Petra nesla pouze, dokud se nedostavil strach?
• Zřejmě Petr na hladině chvíli nejistě stál nebo kráčel; pak se rozhlédl kolem a roztřásla se mu kolena. Řekl si: Tak tohle je na mě moc, tohle nedávám, tohle jsem přehnal, tohle je můj konec. A v tom okamžiku pod ním hladina povolila a on se propadl do vody.
• (Zajímavé je, že Archimédův zákon fungovat nepřestal, voda Petra jistě běžně nadnášela).
• Mimochodem: Uměl Petr plavat? A jak dobře? (Mnoho námořníků prý paradoxně plavat neumí). Pokud uměl, určitě ne tak dobře, aby zvládl plavání na rozbouřeném moři. A dost možná byly podmínky takové, že plavání vůbec neumožňovaly ani sebelepšímu plavci. Petr byl navíc jistě v panice, ve které se moc dobře plavat nedá – člověk kolem sebe pouze neefektivně mlátí rukama.
• Jak to tedy proběhlo?
  • Možná existuje nějaká duchovní zákonitost ve smyslu: Nadpřirozená Boží moc funguje (je přítomná) pouze, pokud je přítomno naše odhodlání či naše víra. Vztah mezi naší vírou a nadpřirozeným Božím jednáním známe z mnoha míst Písma.
  • Nebo formulováno poněkud odlišně: Obtížné okolnosti lze s Bohem zvládat – ale pouze, pokud se nepoddáme strachu.
  • Jinou (a dle mého pravděpodobnější) možností je, že Petr propadnuvší panice se začal se chovat způsobem, který i „fungující“ Boží moc eliminoval. Něco ve smyslu: Jdu po úzkém sněhovém hřebenu, po obou stranách propast. Mám s sebou ale dobrého horského vůdce, který mne jistí na laně, ukazuje mi, kam šlápnout a jak se opírat o cepín. Já ale při pohledu do propasti zpanikařím, roztřepu se, změknou mi kolena, ztratím schopnost chůze, až posléze uklouznu a spadnu. Kdo trpí strachem z výšek, má dobrou představu, o čem mluvím.
  • (Jednou jsem se určitou shodou okolností dostal na trek, který byl nad mé síly – průvodce se mne ujal, šel přede mnou, ukazoval mi kam stoupnout a v obtížných místech mi podával ruku a vytahoval mě. Trek jsem tak s jeho pomocí došel bez úhony).
  • Tento příběh se v kázáních nejčastěji (a oprávněně) vykládá ve smyslu – v obtížných životních okolnostech je nám Bůh neochvějně po boku a provádí nás jimi. Jsme schopni se okolnostem nepoddat, pokud máme svůj zrak upřený na Něho a nikoliv na okolnosti. V okamžiku, kdy se přestaneme dívat na Boha, a začneme se soustředit na obtížné okolnosti, nezvládneme to a strach nás přemůže a ochromí.
• Petrovo volání o pomoc pak již bylo ryze instinktivní – nic neřešil, pouze zoufale volal o záchranu života.

31 Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč jsi zapochyboval?“ 

• Toto je nádherné:
• Ježíš reaguje okamžitě, bez prodlení. Nenechává Petra z výchovných důvodů (aby si to zapamatoval) chvíli máchat.
• Ježíš byl již od Petra vzdálen již pouze na vzdálenost vztáhnutí ruky – buď k němu Petr už tak blízko došel nebo Ježíš šel Petrovi vstříc (Možná v očekávání maléru). Pokud Petr měl již za sebou řekněme devět metrů z deseti, je to o to smutnější, že zpanikařil v poslední chvíli.
• Zachytil ho: Buď způsobil, aby se pod Petrem zpevnila voda nebo jej ze svého pevného místa zachytil a přirozenou silou svých paží přitáhl k sobě na pevnou vodní „plošinu“.
• Výčitka byla poměrně mírná, nicméně zazněla: Malověrný, proč jsi zapochyboval? Ježíš Petrovi vyčítá malou víru. My víme z předcházejícího verše, že Petr měl strach. Tyto dvě věci spolu zjevně souvisejí.
• Když se bojím, znamená to, že nevěřím, že Bůh má okolnosti pod kontrolou.
• (Jde o stejnou výčitku jako v osmé kapitole, kde Ježíš malověrnost vyčítá učedníkům za bouře. „Řekl jim: ‚Proč jste tak ustrašení, malověrní?‘ Pak vstal, pohrozil větrům i moři a nastalo velké ticho.“ – šlo tedy již o druhou situaci podobného druhu. Učedníci mohli být již poněkud zkušenější, Petr si např. mohl vzpomenout: Vždyť takovouhle bouři Ježíš přece před nedávnem utišil jedním slovem. Co bych se tedy bál.
• Poučení se dá shrnout do těchto bodů:
  • Nemusíme se bát, že by v našich životech nastaly okolnosti, které by Bůh neměl pod kontrolou.
  • Když se tohoto pomyšlení držíme, můžeme obtížnými okolnostmi projít do značné míry „nad věcí“ a bez paniky.
  • Když to ale nezvládneme, neznamená to, že nás Bůh nechá okolnostmi zničit.
  • Čím vícekráte jsme Boží provedení obtížnými okolnosti zažili, tím připravenější bychom měli být v těch dalších.
  • Bohu nevadí, když se s ním vrháme do dobrodružství – když už to ale uděláme, bylo by dobré vydržet.

32 A když vstoupili na loď, vítr přestal.

• Petr s Ježíšem dorazili k lodi. Vítr mávnutím proutku přestal.
• A bylo po zkoušce. Petr si jistě vyčítal: Proč jen jsem nebyl statečnější? Proč jsme nevydržel chvíli déle? Jak to, že mi ta bouře připadala tak hrozná? Jak teď před ostatními vypadám? Po zkouškách podobně uvažujeme často: Při zpětném pohledu člověk takto uvažuje často, ne-li vždy, zvláště pokud neobstál.
• Člověka samozřejmě napadnou otázky: To nešlo bouři utišit o chvíli dřív, aby to Petr neměl s tou chůzí tak těžké? Odpověď zní jako vždy: Bůh měl vše po celou dobu pevně pod kontrolou. Zkouška nebyla ani krátká ani dlouhá, ani příliš těžká ani lehká, byla akorát.

33 Ti, kdo byli v lodi, se mu poklonili a řekli: „Opravdu jsi Boží Syn.“

• Možná se hovoří o dalších cestujících přítomných na lodi kromě učedníků. Pokud tam byli, museli být událostmi šokováni ještě více, než učedníci, kteří již přece jen byli s Ježíšem na leccos zvyklí.
• Pravděpodobně si učedníci vzali lodní „taxík“ nebo jeli pravidelným trajektem.
• Ale možná se pod silou okamžiku poklonili i sami učedníci.

34 Přeplavili se a dorazili k zemi u Genezaretu.

• [název úrodné, velmi obydlené planiny (cca 7×3 km) jižně od Kafarnaum];
• Z pustého místa dorazili do centra civilizace.

35 Jakmile ho muži z toho místa poznali, poslali zprávu do celého okolí. Přinesli k němu všechny nemocné

• Zopakujme dosavadní události: Ježíš se dozvídá o úmrtí Jana – snaží se odejít na pusté místo – je tam vystopován – uzdravuje – sytí – modlí se na hoře – přichází po moři za učedníky – připlouvá do civilizace. Moc toho tedy poslední noc nenaspal, navíc musí být mokrý a unavený.
• Přesto je znovu obležen nemocnými.

36 a prosili ho, aby se směli jen dotknout třásní jeho šatu; a všichni, kdo se dotkli, byli uzdraveni.

• Dotýkání Ježíšova šatu (resp. modlitebních třásní) je nový „koncept“.  (Ježíš zřídil uzdravující „samoobsluhu“?)
• Nemocných buď bylo nezvládnutelně mnoho nebo by to mohlo souviset s tím, že Ježíš byl extrémně unavený a neměl sílu se lidem věnovat individuálními modlitbami.
• Dovolil ale, aby si lidé sami „odebírali“ z Jeho moci to, co potřebovali. Možná pouze seděl a lidé přicházeli, dotkli se a zase odcházeli. (Podobně jako přicházíme uličkou k Večeři Páně, přijmeme chléb a víno a zase odcházíme na svá místa)
• Spíše si ale představuji zmatek – nepřehledné množství potřebných, kteří se na Ježíše tlačí, Ježíš se jim dle možností věnuje (modlí se za ně). Ostatní ale způsobně nečekají, ale tlačí se na Něj ze všech stran.
• To, že „funguje“ i pouhý dotyk se muselo mezi nemocnými rychle rozkřiknout.

Pamatuji si, že jsem kdysi možná zažil něco podobného: Ještě za hlubokého socialismu na chmelovou brigádu přijel za jednou spolužačkou její přítel. Byl to jeden z prvních křesťanů, se kterými jsem se v životě setkal. Měl vlasy a vousy jako  Kristus a večer u táboráku nám povídal o Bohu a hrál nám na kytaru Hutkovy písničky. Pamatuji se, že jsme byli úplně uhranutí. Když se kolem půlnoci začal zvedat, že se musí vrátit do Prahy (pracoval jako řidič tramvaje a druhý den měl směnu), nechtěli jsme ho pustit. Tlačili jsme se na něho, každý se ho chtěl alespoň dotknout, obejmout ho, potřást mu rukou. Možná něco podobného zažívali lidé kolem Ježíše. S tím, že On jim kromě své přítomnosti nabízel navíc ještě tělesné uzdravení. 

1. Obrovské stroje k přemísťování zeminy ↩︎