1 Pro vedoucího chval. (Na strunné nástroje) to (nízkému zpěvu. Davidův žalm.
- [Ve středověku bylo sedm Žalmů označováno jako „Žalmy kající“. Toto je první z nich – vedle 32, 38, 51, 102, 130 a 143]
2 Hospodine, nekárej mě ve svém hněvu, ve své zlobě mě nekázni!
- David je pod Božím hněvem a bojí se jeho důsledků. Jedna věc je hněv, druhá věc je, jak se Boží hněv projeví.
3 Smiluj se nade mnou, Hospodine, neboť jsem zemdlený! Uzdrav mě, Hospodine, vždyť mé kosti se třesou!
- [kosti asi představují celé tělo];
- n.: +hrůzou; h.: jsou zděšeny;
- Davidovi se něco děje, cítí se vyčerpaný a vnitřně roztřesený. Uvidíme, proč.
4 I má duše je velmi vyděšená. A ty, Hospodine, až dokdy?
- n~: celá má bytost; [v tomto smyslu je výraz v Ž užíván velmi hojně];
- [spojení duše a kosti srv. Ž 35,9+10]
- Tj. jak dlouho budeš prodlévat?
- Velmi vyděšená duše nepotřebuje komentář.
- Otázku A ty, Hospodine, až dokdy? každý z nás v modlitbách často používá. Situace, že jsme na tom špatně a zdá se nám, že Hospodin nic nedělá, je v našich životech naprosto běžná.
- A nejsme v tom sami, tato otázka zazní v Bibli mnohokráte.
- Ž 13,2 „Dokdy, Hospodine? Chceš na mě navždy zapomenout? Dokdy přede mnou budeš skrývat svou tvář?“
- Ž 74,10 „Dokdy, Bože, se bude protivník rouhat? Bude nepřítel navždy znevažovat tvé jméno?“
- Ž 80,5 „Hospodine, Bože zástupů, dokdy budeš plný hněvu proti modlitbě svého lidu?“
- Ž 90,13„ Navrať se, Hospodine! Jak dlouho ještě? Měj soucit se svými otroky!“
- Iz 6,11 „I řekl jsem: Dokdy, Panovníku? On odpověděl: Dokud nebudou města zpustošená, bez obyvatele, domy bez lidí a země zcela zpustlá.“
- Ab 2,6 „Což nad ním všichni nepozvednou průpověď a posměšnou hádanku? Řeknou: Běda tomu, kdo hromadí, co mu nepatří! — Jak dlouho? — a zatěžuje se zástavou.“
- Za 1,12 „Hospodinův anděl se ujal slova a řekl: Hospodine zástupů, dokdy nebudeš mít slitování nad Jeruzalémem a nad judskými městy, na něž se hněváš již sedmdesát let?“
- Motiv „Jak dlouho ještě?“ nebo „Dokdy?“ vyjadřuje netrpělivost, zoufalství, čekání na Boží zásah, či touhu po spravedlnosti. Ale netrpělivý či zoufalý je někdy i Bůh i Ježíš:
- Ex 10,3 „Mojžíš a Áron vešli k faraónovi a řekli mu: Toto praví Hospodin, Bůh Hebrejců: Dokdy se budeš zdráhat pokořit se přede mnou?“
- Nu 14,11 „Hospodin řekl Mojžíšovi: Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? A jak dlouho mi nebudou věřit navzdory všem znamením, která jsem mezi nimi učinil?“
- Nu 14,27 „Dokdy se budu potýkat s touto zlou pospolitostí, která proti mně reptá?“
- 1S 16,1 „Hospodin řekl Samuelovi: Jak dlouho ještě budeš truchlit nad Saulem, když jsem ho zavrhl, aby nekraloval nad Izraelem?“
- Job 7,19 „Jak dlouho ode mne neodvrátíš svůj pohled a nenecháš mě, abych polkl svou slinu?“
- Ž 35,17 „Pane, jak dlouho se budeš jen dívat? Vytrhni mou duši ze zkázonosných útoků, mé jediné ze lvů!“
- Ž 94,3-4 „Dokdy, Hospodine, dokdy budou ničemové jásat? Chrlí troufalé řeči, všichni činitelé nepravosti se chvástají.“
- Jer 12,4 „Dokdy bude truchlit země a zvadlá veškerá polní zeleň?“
- Mt 17,17 (viz také Mk 9:19, Lk 9:41) „Ježíš odpověděl: Pokolení nevěřící a zvrácené! Jak dlouho budu ještě s vámi? Jak dlouho vás budu snášet?“
- Zj 6,10 „Volali mocným hlasem: Jak dlouho ještě, svatý a pravý Vládce, nebudeš soudit a nevyliješ naši krev na ty, kdo přebývají na zemi?“
5 Navrať se, Hospodine, vytrhni mou duši, zachraň mě pro své milosrdenství!
- pro dosl. význ. srv. Lv 14,40); n~: vysvoboď;
- Autor má pocit, že Bůh je daleko, že je nedostupný, že „odcestoval“, není na příjmu.
- David přitom touží po Jeho přítomnosti – potřebuje, aby mu Bůh pomohl, zachránil ho, vytrhl jeho duši ze smrti.
6 (Mezi mrtvými at tebe nikdo nevzpomíná!) Kdo by ti vzdával chválu v podsvětí?
- h.: Ve smrti není tvoje památka;
- Jde o poměrně častý způsob „vychytralé“ argumentace, o „hraní na Boží city“ (myšleno bez negativní konotace – Boha nelze přechytračit, v negativním slova smyslu; v pozitivním se ale rád „přechytračit“ dá v tom smyslu, že mu naše hraní na city, pokud je upřímné, nevadí): Když mě teď necháš umřít, ubude ti jeden milující a vděčný poddaný. Když mě naopak zachráníš, získáš nesmírně vděčného a nezapomínajícího ctitele.
7 Jsem vyčerpán svým vzdycháním. Každé noci promáčím své lůžko, slzami svou postel rozmočím.
- Tímto slovem začíná verš, který je středem žalmu.
- h.: působím, že plave;
- Už mě nebaví stále naříkat. Už ani nemám sílu naříkat. Je mi k uzoufání zle.
- Aby muž, notabene bojovník noc co noc zoufale plakal, situace musí být opravdu zoufalá.
8 Trápením mi slábne zrak, ochabl kvůli všem mým nepřátelům.
- n.: Provokacemi;
- LXX, Ag a Sym čtou ‘átaqtí – zestárl jsem (namísto TM: ‘átqâ)
- Jde o situaci, kdy nás starosti přemáhají natolik, že si připadáme bez života a bez síly jako starci.
9 Odstupte ode mě, všichni činitelé nepravosti! Hospodin slyšel (můj pláč.)
- h.: hlas mého pláče;
- Tak, vy všichni moji nepřátelé usilující o zlo – máte utrum! Bůh mě totiž zaslechl, uviděl mé neštěstí a v můj prospěch zasáhne.
- Něco podobného, když se dítěti trápenému druhými podaří dovolat se otci, který mu okamžitě vyrazí na pomoc. Již v té chvíli se dítě uklidní, protože ví, že pomoc je již na cestě.
10 Hospodin vyslyšel mou úpěnlivou prosbu, Hospodin přijal mou modlitbu. 11 Všichni mí nepřátelé se budou stydět a třást, náhle se obrátí . zastydí.
- (stejné sloveso, jaké použil David o sobě ve vv. 3 a 4);
- V okamžiku, kdy se na „pískovišti“ objeví dospělý, děti s šikanou přestanou a možná se i zastydí.