1 Také vás vzkřísil, když jste byli mrtví pro svá provinění a pro své hříchy,
- Vzkříšení duchovní je stejně důležité jako vzkříšení fyzické.
- Když Bůh řekl Adamovi s Evou, že v okamžiku, kdy pojí zakázané ovoce, propadnou smrti, nelhal. Neskáceli se sice mrtví k zemi, ale do jejich životů smrt opravdu vešla.
- Stejně na tom byli všichni lidé – jejich provinění a hříchy byly příčinou toho, že na ně smrti měla nárok. Že byla nevyhnutelná.
- Bůh smrti neodstranil, ale vzkříšením vyřešil.
- Křesťané se s Kristem identifikovali ve své smrti a budou s Ním proto identifikováni i ve svém vzkříšení.
2 v nichž jste kdysi žili podle věku tohoto světa, podle vládce mocnosti vzduchu, ducha, který nyní působí (v synech neposlušnosti).
- ř.: chodili (aor.);
- n~: běhu / způsobu života;
- tj. v lidech, kteří neposlouchají Boha;
- V nichž myslí se v proviněních a hříších.
- V proviněních a hříších jsme bezpochyby všichni žili.
- Bylo to ale kdysi – byla to minulost.
- Jak jsme na to, jak žít tak špatným způsobem (bez Boha) vůbec přišli? Napodobovali jsme svět a věk kolem nás – ten tak totiž žije běžně.
- A svět zase žije podle vládce mocnosti vzduchu – tedy podle ďábla. To, že světu vládne ďábel, není nic překvapivého. On má taktovku, podle které se tento svět točí. On vládne duchovním mocnostem (zde nazývaným mocnostem vzduchu), tedy démonům. Ti pak společně unisono diktují tomuto světu agendu.
- Ďábel, tedy tento duch – ve světě působí (v synech neposlušnosti). Synové neposlušnosti jsou nevěřící – lidé, kteří odmítli Krista. Na ty má ďábel plné právo, kterého využívá – působí v nich.
- Každý člověk se rozhoduje pro Krista nebo proti Němu – podle toho pak žije podle Ducha nebo podle světa. A působí v něm buď Duch Boží nebo vládce mocností vzduchu (ďábel).
3 Mezi nimi jsme kdysi i my všichni žili v žádostech svého těla, dělali jsme to, co se líbilo tělu a mysli, a has jsme byli svou přirozeností děti hněvu tak jako ostatní.
- Situace oněch Boha neposlušných lidí žijících podle ďábla nám vůbec není neznámá.
- Není neznámá žádnému člověku – žije tak totiž před svým obrácením úplně každý. Jak?
- V žádostech svého těla: Tělo si žádá, tělo chce. Neobrácený člověk mu vyhoví.
- Dělali jsme to, co se líbilo tělu a mysli: Tělu se některé věci líbí a nevěřící lidé nevidí důvod, proč mu nevyhovět.
- Nevycházejí ale vstříc pouze tělu, ale i mysli: Neobrácená mysl (my sami, naše já, naše ego, naše duše) má, podobně jako tělo své žádosti a své představy, co by se jí líbilo. A, podobně jako u těla, člověk nemá důvod v souladu s přáními těla a mysli nejednat.
- To, že se neobrácení lidé takto chovají, je pro ně zcela přirozené. My lidé takoví jsme, naše přirozenost je padá a zlá.
- Všichni lidé se svým jednáním podle těla a mysli stávají dětmi hněvu: Myslí se samozřejmě Božího hněvu. Bůh takovéto jednání totiž nesnáší, hněvá se na ty, kdo se tak chovají. Proč? Protože to vede ke katastrofálním důsledkům. Začali s tím Adam s Evou a všichni jejich potomci v tom „vesele“ pokračují. Abychom viděli, jak to dopadá, stačí si pustit televizi nebo přečíst noviny.
4 Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, pro svou velikou lásku, kterou nás miloval,
- Bůh takový je – milosrdný, a to hodně. Bůh má milosrdenství mnoho.
- Bůh takový je – milující lidi, a to velmi.
- Miloval i nás v době před naším uvěřením, jak uvidíme dále.
5 i když jsme byli mrtvi pro svá provinění, obživil nás spolu (s Kristem) — milostí jste zachráněni —
- Bůh nás miloval ještě v době, kdy jsme na tom byli zoufale špatně. Byli jsme chodícími mrtvolami, mukly (muž určený k likvidaci), hříšníky v pekle žijícími a do pekla směřujícími.
- Bůh nás ale obživil.
- Obživil svého Syna a my, věřící, jsme se s ním „svezli“
- Byla to naše záchrana. A nejlepší na tom je, že k naší záchraně nebyl žádný důvod – učinila to čistá Boží grace.
6 a spolu s ním nás probudil k životu a spolu posadil na nebeských místech v Kristu Ježíši,
- A my jsme se s Kristem „svezli“ nejenom ohledně záchrany ze smrti (obživení), ale i v dalších úžasných věcech.
- Byli jsme s Kristem posazeni na nebeských místech: Byli jsme povýšeni, vyzdviženi – a to naprosto zásadním způsobem. Z ubohosti a zmaru pozemského života jsme byli určeni k přebývání na vysoce postavených nebeských „pozicích“.
- Kristus byl povýšen z absolutního dna na absolutní vrchol – On se maximálně ponížil a byl maximálně povýšen. I naše povýšení, byť není tak extrémní, je stále velmi významné, prakticky nepředstavitelné.
- Známe z pohádek příběhy chudých „Honzů“, kteří se stali boháči či králi. Josef egyptský se během jednoho dne dostal z pozice bezprizorního vězně na místo druhého muže v mocné říši. Babylónský král byl z místa bláznivého bezdomovce vrácen zpět na trůn nejmocnější říše všech dob. Žádný z těchto příkladů ale nevystihuje velikost toho, co se stalo lidem skrze Krista, když byli přeneseni ze smrti do života a z marasmu života na zemi na nebeská místa.
7 aby ukázal (v budoucích dobách) oplývající bohatství své milosti v dobrotě k nám v Kristu Ježíši.
- n.: ve světech, které teprve přijdou; ř.: v těch přicházejících eónech (= věky / světy);
- Proč to všechno Nejvyšší dělá? Proč bere lidi a povyšuje je na nebeská místa? Aby ukázal, jaký je.
- Že je nesmírně milostivý a dobrý.
- Milosti a dobra má takové bohatství, že jím přímo oplývá. Když něco něčím oplývá, má toho tak hojné množství, že je to nepřehlédnutelné a všudypřítomné. Když země oplývá vláhou, je na ní tolik řek a bystřin, že je celá provlhlá, zavlažená a svěží. Když louka oplývá květinami, je jimi přímo poseta. Když strom oplývá ovoce, větve se pod ním prohýbají. Náš Bůh oplývá milostí a dobrotou.
- Projevilo se to opět a jako vždy tím, že poslal na zem Krista.
- Tohle si na věky věků vždy a všude připomenou všichni, kdo se dozvědí o tom, že Bůh poslal na zem svého Syna.
8 Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás — it to Boží dar;
- Osmý a devátý verš jsou jedním z pilířů křesťanství. Je dobré je znát nazpaměť a vracet se k nim. Je v nich vystižena podstata spásy. Ve dvou větách jsou obsaženy četné informace o původu, metodě a důsledcích lidské spásy.
- Mluvíme o Kristu, o Jeho díle. Jeho dílo umožnilo salvation lidí. O záchranu jde. Nebýt Boha a Jeho záchrany, jsme ztracení a skončíme v pekle.
- Jak se jim záchrany dostalo? Primárním impulsem byla Boží grace. Bůh nemusel, ale chtěl. Přestože jsme si to nijak nezasloužili, zachoval se k nám milostivě. (Milost je nezasloužená přízeň).
- Iniciátorem byla Boží milost a metodou, kterou pro lidskou záchranu zvolil, byla faith.
- Záchrana není z nás – my jsme se zachránit nemohli, my jsme svou záchranu neměli v rukou. Přišla zvenčí, od Boha.
- A Bůh se rozhodl nám tuto záchranu věnovat jako dar. Dar je nenároková věc, dar je zadarmo. Dar je výrazem přízně. Dar je radost. Dar je milost. Na dar nikdo nemá nárok.
9 není (na základě) skutků, aby se nikdo nechlubil.
- Víme již, jako metodu Bůh pro spásu lidí zvolil (víru), víme, že spása je darem.
- Nyní je ještě zvlášť vypíchnuto, co již z řečeného vyplynulo, co je již jasné: Když je metodou spásy víra, nemohou jí být skutky. Skutky ke spáse nevedou.
- A je přidán zajímavý a velmi podstatný aspekt toho, že Bůh zvolil jako metodu spásy víru a že spásu daroval jako dar: Nezbyl žádný prostor pro chloubu. To je logické – jestliže všichni zachránění lidé bez výjimky byli spaseni skrze víru (protože uvěřili v Krista) a zadarmo, nezbyl pro chloubu žádný prostor. Vždyť čím by se člověk mohl chlubit, když se mu spásy dostalo zadarmo a bez zásluh?
- V nebi na tom budou všichni stejně – nebude tam nikdo, ani jeden jediný, kdo by se mohl čímkoliv „ohánět“. Všichni budou vědět, že tam jsou jen a pouze díky tomu, co pro ně udělal Kristus. Že nebýt Jeho, nebyli by tam. Vidíme, že chlouba je naprosto eliminována. Nezůstává pro ni žádný prostor.
- Vyvstává otázka: A nemohou se lidé v nebi nakonec chlubit svou vírou? (Heč, já jsem na rozdíl od tebe uvěřil a proto jsem tady). Odpověď zní, že nemohou a to ze dvou důvodů:
- Tím, že člověk uvěřil v Krista, se vzdal všech nároků na chloubu. Uvěřením člověk veškerou chloubu deleguje na Krista. Víra v Krista chloubu vylučuje. Chlubit se vírou je protimluv, neboť uvěřit v Krista je definováno jako vzdání se chlouby.
- (Jediné, čím se je možno chlubit je Kristus – ale ne ve smyslu: Heč, já mám Krista a ty ne, ale ve smyslu: Ježíš je „borec“, je úžasné, co dokázal.)
- Druhým důvodem, proč není možno se vírou chlubit je to, že i sama víra je darem. Když je zde mluveno o Božím daru, nemyslí Pavel pouze darovanou spásu, ale darovanou i samotnou cestu k ní, tedy víru.
- Tento Boží koncept spásy je naprosto geniální a přemáhající. Jde o něco naprosto mimořádného, něco, co nikoho nenapadlo, co by nikdo jiný nevymyslel. Něco, co zaskočilo ďábla a co nechává anděly v němém úžasu.
- Bůh vymyslel metodu, jak:
- spasit svobodné bytosti se sklonem ke zlému.
- jak učinit spásu dostupnou všem, bez ohledu na životní pozadí.
- jak zlomit moc dědičného hříchu.
- jak vyloučit chloubu.
- jak soustředit vše do rukou Krista.
- zredukovat složitost lidských osudů na „binární“ mód: SPÁSU CHCI a SPÁSU NECHCI.
10 Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.
- Pokračujeme v rozkrývaní geniálního Božího plánu spásy lidí.
- Mohli bychom získat dojem, že tím, že spása se děje zadarmo,, vírou a bez možnosti chlouby, byl zcela eliminován jakýkoliv prostor pro dobré skutky. Nyní zjišťujeme, že tomu tak není- že dobré skutky zůstávají ve hře. Jak je to možné?
- Dobré skutky nejsou, na rozdíl od všeobecně rozšířeného názoru, nástrojem spásy. V tomto směru je jejich role nulová (NAPROSTO DOKONALE ULOVÁ! NULA PROCENT!). Dobré skutky ke spáse nepřispívají VŮBEC!
- Prostor pro dobré skutky se totiž otevírá až poté, co je člověk (darem a skrze víru) zachráněn!
- Teprve potom se spasenému člověku pro dobré skutky otevírá prostor.
- Dobré skutky nejsou volitelným předmětem křesťanů. Jsou předmětem povinným, základním. Bůh zajistil spásu lidí z více důvodů, ale jedním z velmi důležitých bylo, že chtěl, aby po své spáse konali dobré skutky.
- Obrácení křesťané mají v dobrých skutcích žít. Mají tedy být nedílnou součástí jejich životů. Životy křesťanů rovná se dobré skutky.
- O jaké dobré skutky se jedná? O ty, které Bůh předem připravil. Bůh neponechává dobré skutky náhodě. Připravuje je, staví je křesťanům do cesty. Podstrkuje jim je, nastražuje jim je.
- Proč to dělá?
- Jednak proto, že Bůh „potřebuje“, aby je někdo udělal (jde o zjednodušení, ale do určité míry platí) – a, jak víme, jiné ruce, než naše Bůh na této zemi k dispozici nemá. Tak tyto skutky, které potřebuje, aby se jich někdo ujal, staví do cesty křesťanům.
- Jednak jde o „syndrom bohatého dědečka“ (viz kázání Oběť času v sekci Kázání): Pro vnoučata je totiž velmi těžké koupit dárek pro bohatého dědečka, který všechno má a nic nepotřebuje. Dědeček, jim ale před svými narozeninami „nahrává“ – zmíní se, co by ho potěšilo (i když ve skutečnosti by si všechno mohl pořídit sám).
- Každý dobrý skutek, každá nenaplněná potřeba, která nám přijde do cesty, která se kolem nás vyskytne, je pro nás šancí. Je pro nás příležitostí, do které můžeme vstoupit. Bůh takovéto příležitosti před nás nenápadně „pohazuje“, aby tím vyjádřil: Dívej, tady ti dávám příležitost udělat pro mě něco dobrého. Ne, že bych to nezvládl sám, ale ptám se: Nechceš se toho chopit?
- Když na tuto příležitost zareagujeme, získáme tím zkušenosti, ale i zásluhy (zvětšíme si svůj poklad v nebi).
11 Proto pamatujte, že (vy, kdysi pohané) tělem, kteří jste byli nazýváni neobřízka (těmi, kdo si říkali) obřízka — ta byla lidskou rukou činěna na těle —,
- ř.: národy;
- n~: neobřezanci;
- Nyní vám již připadá samozřejmé, že patříte k Božímu lidu, ale nezapomeňte, odkud jste se vzali:
- Vždyť jste vůbec nepatřili mezi vyvolený Boží národ.
- Neměli jste s Bohem uzavřenu žádnou (krevní) smlouvu.
12 že jste byli v tom čase bez Krista, odcizeni společenství Izraele, (bez účasti na smlouvách) zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě.
- ř.: cizí smluv;
- ř.: nemajíce naději;
- gr.: atheos; HL;
- Nezapomeňte, že:
- Že jste byli v tom čase bez Krista: Bez Krista není nic. Kdo nemá Krista, nemá nic
- Odcizeni společenství Izraele: S vyvoleným Božám národem jste neměli společného vůbec, ale vůbec nic. Nepatřili jste k nim a neexistovala žádná možnost, jak byste se k nim mohli připojit.
- Bez účasti na smlouvách zaslíbení: Židé s Bohem nějaké smlouvy měli – nic z nich se na vás ale nevztahovalo a nedalo se s tím nic udělat.
- Bez naděje: Nejhorší na tom bylo, že neexistovala možnost, jak to změnit. Když jste se jako Židé nenarodili, tak jste k nim nikdy patřit nemohli. Mohli jste se „stavět na hlavu“, nic vám to nepomohlo. Cesta k Bohu, vám byla navždy a definitivně uzavřena. Beznaděj je to nejhorší, co člověka může potkat.
- Představuji si člověka, který má touhu po setkání s Bohem, „potlouká“ se kolem Stanu setkávání, ale protože se nenarodil jako Žid, ví, že se nikdy (nikdy!!) dovnitř nepodívá.
- Bez Boha na světě: Žít v tomto světě jako sirotek, ztracený a bez naděje, že by se to mohlo zlepšit, je nekonečná deprese. Vše dobré pochází od Boha, život bez Něho je nekončící temnotou. Kdyby ve světě nebyly paprsky či záblesky Boží přítomností, šlo by o peklo.
13 Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteří jste byli kdysi daleko, stali jste se blízkými (v krvi Kristově).
- n.: Kristovou krví;
- Zoufalou beznaděj předcházejících dvou veršů Pavel staví do kontrastu se situací, ve které se díky Kristu nacházíme nyní: Byli jsme daleko, nyní jsme blízko. Blízko Bohu.
- Samozřejmě opět jedině a pouze díky Kristově krvi. Nebýt jí, zůstali jsme navždy beznadějně daleko.
14 Neboť on je náš pokoj; on oboje učinil jedním a zbořil (rozdělující hradbu), ve svém těle zrušil nepřátelství —
- ř.: mezistěnu rozdělení / zábrany;
- On, rozumí se Kristu je náš pokoj. Pokoj, jako pocit, že věci jsou v pořádku, tak, jak mají být, můžeme zažívat zase pouze díky Kristu. Nebýt Jeho, nikdy bychom pokoj zakusit nemohli.
- On oboje učinil jedním: Jaké oboje Kristus sjednotil? Židy i pohany – když se stali křesťany, přestal být jejich původ důležitý. Mezi křesťany ze židů a z pohanů není žádný rozdíl.
- Zbořil (rozdělující hradbu): Hradba mezi židy a křesťany bezpochyby byla, stejně jako existovalo a existuje nespočet různých jiných hradeb mezi lidmi. Kristus všechny tyto hradby rozbil, zbořil. Již nemají žádné opodstatnění. Rasa, pohlaví, původ, sociální postavení, schopnosti, bohatství, cokoliv – vše přestává rozdělovat, protože spása je postavena na něčem jiném.
- Zrušil nepřátelství: Zrušil všechna potenciální nepřátelství, která mezi lidmi existovala a existují. Rovněž pro ně není žádný důvod. Všichni jsou spaseni skrze kříž – jak by mohli být nepřítelem někoho, kdo je na tom úplně stejně?
- Ve svém těle zrušil nepřátelství: Svou smrtí na kříži to vše udělal. Jestliže můj Pán se nechal kvůli mě ukřižovat, jak bych mohl trvat na hradbách mezi lidmi nebo si vůči nim držet nepřátelství?
15 (Zákon s jeho příkazy a ustanoveními) —, aby v sobě z těch dvou stvořil jednoho nového člověka, učinil pokoj
- ř.: Zákon příkazů v ustanoveních;
- Tou rozdělující hradbou působící nepřátelství byl Zákon s jeho příkazy a ustanoveními. To je nečekané. Zákon dal Hospodin, Zákon je dobrý. Přesto ve svém důsledku působí rozdělení a nepřátelství. Jak je to možné? Protože rozděluje lidi na ty, kdo Zákon uznávají a dodržují a na ty, kdo nikoliv. Na židy a ne-židy.
- Kristus ale otázku spásy postavil zcela jinak – nikoliv na dodržování Zákona, ale na víře v Něj. Tím ztratilo rozdělování na židy a ne-židy, na dodržovatele a ne-dodržovatele Zákona jakýkoliv smysl. Když Zákon není cestou ke spáse, jaký má smysl se jím zabývat nebo se o něj přít?
- Křesťan ví, že jeho záchrana vznikla jinak – vírou v Krista byl znovuzrozen (vznikl nový člověk) a ten má v srdci peace (protože ví, má jistotu, že je spasen).
- Tím, že Bůh Zákonu odňal spasitelnou roli, mu zároveň vzal schopnost rozdělovat a znepřátelovat lidi.
- Křesťana již Zákon „netanguje“: Vždyť co je mi do Zákona, když jsem spasen a patřím Kristu. To, co jsem získal a co žiji, je tisíckrát lepší.
16 a oba dva usmířil s Bohem v jednom těle skrze kříž, v němž zabil to nepřátelství.
- Hradba a nepřátelství (mezi židy a ne-židy, ale i mezi všemi ostatními náboženstvími a skupinami lidí) byly tedy usmířeny – jak toho bylo dosaženo? Kristovou smrtí na kříži. Jak to kříž dokázal?
- Tváří tvář Kristově zmučenému tělu ztrácejí naše rozděleni a nepřátelství svou váhu. Jak se chci přít o Zákon, když je přece tak jasné, že to, co má smysl, to, co mě zachrání je Kristova oběť?
- Kdo si troufne trvat na dodržování Zákona (např. zákona o obětech zvířat), když vidí, že Kristus obětoval sám sebe? A kdo si naopak troufne zlehčovat Zákon, když vidí, že Kristus dal sám sebe jako beránka, která snímá hříchy světa? Takovéto věci ztrácejí pro křesťany smysl – nepřátelství je křížem nade vší pochybnost zabito.
- To vše dokázalo tělo Božího Syna obětované na kříži.
17 Přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, a pokoj těm, kteří byli blízko,
- ř.: oznámil dobrou zprávu;
- Kdo přišel? Ježíš. Jaká byla jeho zvěst? Šlo o dobrou zprávu o pokoji.
Pokoj je stav, kdy je vše, jak má být. Pocit spočinutí a spokojenosti v Boží náruči. - Ježíš umožnil tohoto stavu dosáhnout. A to dokonce všem – židům (ti byli blízko) i pohanům (ti byli daleko).
- Rozdělení na blízké a vzdálené je možno pojmout i jinak – jsou lidé, kteří různými způsoby hledají Boha. Usilují o vztah s Ním, i když jejich úsilí je klopotné a nejisté, neboť jim chybí klíčová informace. Přesto od Boha nejsou daleko. Zkoušejí různá náboženství, jsou horliví v dobrých skutcích, meditují, zkoušejí, „kde co“. Jsou zkrátka Bohu blízko – a v okamžiku, kdy se jim dostane oné klíčové informace o Kristu, vše jim do sebe zapadne a „hladce“ stanou se křesťany.
- Naopak jsou lidé, kteří Boha neznají ani nehledají, žijí hříšně a zarputile chodí svými cestami. I u takových se ale někdy stane, že v okamžiku, kdy uslyší evangelium, zareagují a obrátí se.
- Pro ty i ony přišel Kristus zvěstovat pokoj.
18 neboť skrze něho (jedni i druzí) máme přístup k Otci v jednom Duchu.
- Skrze Krista mají přístup k Otci všichni, bez ohledu na jakékoliv rozdíly.
- K Otci se přistupuje v Duchu.
19 Proto již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svatých a patříte do Boží rodiny;
- Opět kontrast mezi stavem před a po obrácení. Před obrácením cizinci a přistěhovalci, tedy poměrně tristní obtížná a smutná situace.
- Po přijetí Kristem se situace o sto osmdesát stupňů mění – stáváme se spoluobčany svatých . členy Boží rodiny.
- Opět si pro přiblížení můžeme představit postavení uprchlíků v cizím nepřátelském městě versus postavení člena dobře etablované a milující rodiny.
- Existuje tedy Boží rodina (Bůh je Otcem, věřící jsou syny a dcerami). Patřit do ní je nejvyšší meta, které může člověk dosáhnout.
20 (byli jste vybudováni) na základě apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Kristus Ježíš,
- ř.: byvše vybudováni; Mám rád přechodníky. V moderním jazyce chybějí. Jazyk se postupem času primitivizuje. Díváme se někdy na naše předky „skrz prsty“, považujeme je za primitivy – přitom jazyk, který používali např. někteří autoři Bible, byl bohatý a krásný.
- Pavel rozvíjí svou myšlenkovou nit. Často jsem „v pokušení“ (nebylo by na tom nic špatného) si myslet, že se Pavel při psaní svých dopisů nechal volně vést svou myslí (a/nebo Duchem svatým). Nemyslím si, že měl pevnou osnovu toho, co chtěl čtenářům sdělit, ve smyslu: Nesmím jim zapomenout napsat, že jsou členy Boží rodiny a potom, že jsou Boží stavbou. Rozvíjel myšlenky, jak mu přicházely na mysl.
- Nyní se obrací k obrazu Božího království jako stavby: Mluví o budování, úhelném kameni a v dalším verši explicitně o stavbě.
- Co nám tedy v tomto podobenství sděluje?
- Že Boží království je jako stavba – má tedy nějaký účel, má stavitele a platí u něj některá pravidla jako u staveb domů:
- byli jste vybudováni: Křesťané jsou v této Boží stavbě stavebními kameny. Každý má své místo a svůj úkol a účel. Každý je důležitý, stavba vzniká až jejich spojením do celku.
- na základě apoštolů a proroků: Stavba roste odspodu nahoru. Některé cihly jsou zasazeny nejprve, jiné později. Křesťanů postupně přibývá, přidávají se další a další generace a ty pokračují v tom, co začali jejich předkové. První generací křesťanů byli apoštolové.
- Proroky jsou buď myšleni ti starozákonní, kteří pro Krista připravovali půdu a již v Něj nějakým způsobem věřili „na dluh“. Nebo jsou myšleni proroci křesťanští – Bůh ustanovuje v církvi služebnosti, posílá do církví své proroky, aby církvi předávali aktuální Boží slovo.
- kde je úhelným kamenem sám Kristus Ježíš: Ježíš je nosníkem celé stavby. Na Něm stojí všichni ostatní. Je pevný, spolehlivý a silný.
21 v němž se celá stavba spojuje dohromady a roste ve svatou svatyni v Pánu;
- Bez kvalitního základového kamene by stavba nedržela pohromadě.
- Když je základový kámen kvalitní a pevná, může stavba bez obav růst do výšky.
- Co je cílovým stavem? Svatá svatyně v Pánu, tedy stavba, kde probíhá setkávání s Bohem a bohoslužba. Jde o místo oddělené a čisté.
- Církev takovou svatyní nepochybně je.
- Proces růstu církve stále pokračuje.
22 v něm (jste i vy všichni spolu budováni) v Boží příbytek v Duchu.
- n.: se … budujete;
- Autor se obrací ke čtenářům a vtahuje je do hry: Nejde o nějakou teoretickou teologickou konstrukci – vy sami jste této stavby účastni. Každý z vás je jedním z kamenů stavby Boží církve. Vaše místo je důležité.
- A stavbu církve nyní charakterizuje lehce odlišně, jako Boží příbytek v Duchu: Bůh v církvi nepochybně přebývá. V „křesťanské“ době již Bůh nebydlí v chrámech ani kostelích, ale v křesťanech. A církev jako společenství křesťanů tak tvoří Boží příbytek.
- To vše se děje mocí Svatého Ducha.